| Černý pátek | |
Všelicos
Administrátor
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 627 |
Bydliště: KTU |
|
|
Zaslal: 15.10.2007 14:41 |
|
|
|
|
Snad se Kájka nebude zlobit, že sem házím tuhle povídku... ale našla jsem ji ve své složce a mám ji ráda
Černý pátek
„...a pátek nešťastný je den: nechoď, dceruško, k vodě ven...“
K. J .Erben
Kdo by se netěšil na pátek?
Konec pracovního týdne dokáže potěšit a člověk díky vidině padla po práci pracuje s plným nasazením, aby mu tento den rychleji utekl. Již se vidí doma, rozvalen v posteli, se snem v nyní naprosto prázdné hlavě. Chce odpočívat, chce si užívat chvíle, kdy mu nadřízený nefuní na záda.
Kvůli těmto důvodům se pátek stal pravidelným, hektickým dnem pro policisty: lidé, kteří jeli ke svým domům a bytům totiž zapomínali na to, že o vteřiny, o které budou v cíli později, nezchudnou.
Své o tom věděl modrooký komisař, choulící se v dlouhém, černém kabátě: a jeho myšlenky jen podporoval obraz, který se mu naskytl. Vytáhl z kapsy kapesník a řádně se vysmrkal. „Máte něco, Paule?“ zeptal se policisty, který kolem něj proběhl.
„Nic, pane Kranichu. Vše je na popel. Vidíte to sám.“
Tom Kranich přikývl. Viděl to, možná až příliš jasně.
Hasiči, záchranka, pohřební vůz...
A ohořelé zbytky.
Zkřivil rty a rázným krokem se vydal za jeho kolegou, který o pár metrů dále odháněl senzacechtivé novináře. Hyeny, pomyslel si, když Semir přenechal odhánění kolegům v uniformách a nechal se parťákem odvádět stranou.
„Opravdu se nic nenašlo?“
„Ne, Semire. Kolegové to odešlou Hartmuttovi, my jsme tu skončili,“ zatvářil se zkroušeně Kranich.
Kdoví, jak to bylo, kdo tentokrát poslouchal pyšný hlásek popohánějící jeho nohu k sešlápnutí plynového pedálu, kdo se vysmíval směrnicím a pravidlům platícím na dálnici.
„Tome, posloucháš mě vůbec?“ rozčiloval se na sedadle spolujezdce Gerkhan, když modrooký komisař při odjezdu z místa nehody několik minut mlčel.
„Jo, jo,“ zabručel nepřítomně Kranich a ještě pevněji stiskl volant: jen bílé klouby dávaly tušit, jaký tlak je na kruhový předmět, potažený černou kůží, vyvíjen. „Poslouchám... jen jsem se... zamyslel.“ Ach, jak mírně řečeno, ušklíbl se v duchu.
Nemohl se pořádně soustředit na řízení, i když by moc chtěl: nedovolil mu to truchlivý obraz, který se mu vryl do mysli jako rydlo do poddajného lina. Člověk by řekl, že policista si na takové scény jednou zvykne. Tak proč jsem si nezvykl? Kolik let už jsem u policie? Šest? Tak... proč?
Semir stiskl rty, když viděl, že v jeho parťákovi zuří vnitřní boj. „Tome, zajeď ke krajnici. Vyměníme se, ano?“
Modroočko jen přikývl a poslechl kolegu.
Tmavomodré CLK se znovu rozjelo po dálnici a Kranich se opřel o chladivé sklo předních dveří. A upřímně se snažil vytěsnit z hlavy dětskou rakev, kterou dva muži v černých oblecích nakládali do tmavého vozu.
Děti by neměly umírat. Naděje umírá poslední a děti jsou naší nadějí. Tak proč se stává, že ze světa odcházejí děti a my nemůžeme dělat nic jiného než setřít slzu z tváře a v duchu zamávat na rozloučenou?
Sbohem navždy…
Chtíc nechtíc mu z hloubi duše vyplula na povrch mysli vzpomínka, která nikdy nebude zapomenuta.
Plameny nenasytně olizující kapotu černého terenního vozu.
Plameny spalující lidskou bytost, dvě lidské bytosti.
Lidské bytosti proměněné v popel, jenž kolegové smetli a následně truchlící pozůstalí pohřbili do země.
Rychle zamrkal. Nechtěl aby Semir viděl, jak tuto rutinu prožívá. A přitom mohl tušit, že Gerkhana to sebralo stejně jako něj.
Copak jde si zvyknout na něco takového?
Jen civět na zakrvácené dětské tělíčko a přitom nehnout ani brvou? Člověk je přeci jen člověk, kruci! Není mramor aby se mohl tvářit, že ho nic nezajímá. Nemůže bez hnutí snášet osudy, které potkávají ty, které zveme naší budoucností.
Ale co proti nim může udělat?
Kranich něco nesrozumitelného zahučel.
Byl pátek.
Pátek, který se mu do srdce vepsal černým, truchlivým písmem.
Konec...
|
_________________ Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
|
|
| | |
| RE: | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 24.6.2008 21:00 |
|
|
|
|
Je to smutná druhá strana pátku. Místo, aby lidi byli vděční, že mají celých 24 hodin soboty volno, kradou si vteřiny, které si pak vezmou nazpět životy:(. Je to smutné, moc smutné, jako bych Toma viděla, jsem ráda, za povídku o něm, je to má milená postava.
Díky Všeli..i Káji:)
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|