AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
1. Moonova dcera
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Very Happy dokončeno Very Happy

Moonova dcera

Vždycky milovala sníh, jak se jemně snáší z oblak, nechává se vláčet mírným větříkem a dopadá na zem, kde se postupem času nahromadí a vytvoří tak krásnou sněhovou peřinu, která pod vámi křupe když po ní kráčíte. Takže když sněžilo připadala si jako v sedmém nebi. Teď jí, ale sníh přiváděl do nebezpečí. Běžela tmavým lesem a její drobné nohy se jí bořili do měkkého sněhu. Bylo několik stupňů pod nulou, a tak nebylo divu, že v pouze modrých kalhotách a červeném svetru jí byla zima. Běžela bez přestávky, protože kvůli tomu, ze všude bylo tolik sněhu nechávala za sebou stopy po kterých jí její pronásledovatelé snadněji najdou, a tak se dál brodila sněhem v naději, že se dostane na lesní cestu nebo, že uvidí osvětlené budovy nejbližšího města. Po dlouhém uvažování se přeci zastavila. Opřela se rukama o kolena a začala zrychleně dýchat, na bílém obličeji se jí červenali tváři, rty začali mít namodralou barvu a černé vlasy nebyly ve tmě skoro vidět. Byla sama v noci v lese, nevěděla kde je, ani kam se má vydat, i když jí bylo teprve devět, nepropadala panice.
,,Tady pomůže jedině zázrak." Řekla a začala se po okolí rozhlížet. Najedenou jí do očí zasvítila bílá světla. Instinktivně zavřela oči, když je po chvíli otevřela uviděla jak jí bílá světla mizí z dohledu. ,,Zvládla jsem to." Vykřikla radostí. ,,No tak dělejte chlapi, přece už nemůže být tak daleko." Ozvalo se za ní. Na nic nečekala a rozeběhla se směrem kde viděla světlo. ,,Támhle je." Ozvalo se, což jí donutilo k ještě rychlejšímu běhu. Konečně vyběhla z lesa ven, zastavila se, aby se zorientovala. ,,Tohle přece není město, ale….dálnice." Řekla. Potom před sebou spatřila bílá světla.
Muž, který se vracel z práce, dívku spatřil moc pozdě na to, aby stačil auto zastavit. Přesto šlápl na brzdy, ale jeho červené Audi dívku srazilo. Muž zastavil auto a urychleně vystoupil. Ve světle auta uviděl na zemi ležet malou holku. Nahmatal jí slabí puls a vytáhl z kapsy mobilní telefon, aby zavolal sanitku. Náhle se z lesa vynořilo dalších šest postav, směřujících k červenému autu. Muž domluvil se záchranáři, položil telefon a teprve teď si všimnul, že se k němu někdo blíží. Viděl pouze tmavé obrysy, teprve až k němu blíže přistoupili všiml si, že mají na bundách napsáno "Policie", což ho velice uklidnilo. ,,Co se stalo." Zeptal se jeden z nich a sklonil se k dívce. ,,…Já nevím, najednou se objevila na silnici a já jsem to nestačil zabrzdit…sanitka je už na cestě." Odpověděl mu spěšně muž. ,,Je to ona veliteli?" Zeptal se další policista. ,,Bohužel." Odpověděl mu velitel.
Po pár minutách se na dálnici objevila sanitka, lékaři vystoupili a naložili dívku do sanitky a hned jí napojili na přístroje. ,,Jak to vypadá doktore?" Zeptal se další policista ,,Moc nadějí jí nedávám, ale uděláme co bude v našich silách." Odpověděl mu doktor a zavřel dveře sanitky, která se ihned rozjela do nemocnice.
O čtyři hodiny později zazvonil na policejní stanici telefon. Všech šest policistů už seděli v kanceláři a čekali na telefon z nemocnice. ,,Zvedněte to Kollere." Zavelel velitel a Koller telefon zvedl. Po pár minutovém hovoru telefon položil a obrátil se na svého velitele Mayera. ,,Veliteli…to byla nemocnice…nepřežila to." V kanceláři zavládlo hrobové ticho, které prolomil až Mayer. ,,Pánové, i když je to hrozné, co se stalo, naše mise zde už skončila, ráno se vrátíte do své práce a nikomu o tomto případu nic nepovíte, možná až budete jednou houpat vnoučata na klíně se jim můžete zmínit, že jste to byli vy kdo pomohl zatknout největšího bosse podsvětí… Přeji Vám dobrou noc a sbohem." Řekl a odešel. Zbylých pět policistů se během pěti minut vytratilo z kanceláře a odjeli do svých domovů.
Ještě toho dne se složka s nápisem "Přísně tajné" zapečetila a byla vložena do sejfu. Než, ale byla před světem skryta stačil tam nakouknout jeden člověk, aby si přečetl jména lidí, kteří tuto akci podnikly. Byly to Hans Mayer, Frank Koller, Petr Kleine, Christian Rüme, David Durino a Semir Gerkhan. ,,Jednou si to s vámi vyřídíme." Řekl a urychleně odešel...


***

Semir Gerkhan se probudil. Byla neděle osm hodin ráno a vedle něj spala jeho žena Andrea Schäfrová. Semir se potichu vytratil z ložnice a vydal se do kuchyně, kde si uvařil silnou kávu. Bylo 28. února a právě dnes uplynulo deset let od zatčení Jeanse Moona, deset let od posledního setkání policistů, kteří tento případ vyšetřovali, ale hlavně uplynulo deset let od úmrtí moonovi nejmladší dcery Sáry.
,, Možná si takový osud nezasloužila, ale jaký by si měla zasloužit? V lepším případě by si jí předávaly ústavy a polepšovny, protože už tehdy nebyla žádný anděl. V horším případě, by dělala to co její starší sourozenci, pašovala drogy, diamanty, zvířata nebo lidi, zabíjela, prala špinavé peníze. Její fotografie by visely na policejních stanicích, hledal by ji interpol…" Opakoval si stále v mysli. Za dobu působení u policie se ještě nesetkal s Moonem, který by při zahlédnutí policie nezačal střílet…Vlastně jenom jednou, bylo to před jedenácti lety a jmenovala se Carina Moonová. Byla to Jeansova nejstarší dcera, která přešla na stranu policie, když její bratr Rolf zabil jejího manžela, poté co zjisti, že je policista. Kdyby nebylo Cariny, policie by se nikdy nedozvěděla, kde se její otec ukrývá. Carina jim ještě prozradila o dodávce drog, kterou vedl carinin mladší bratr Mathias. Policii se podařilo dopadnout Mathiase i s drogami a poslat ho do vězení. Ještě před moonovým zatčením se rozhodla odcestovat, měla objednanou letenku do Egypta. Policie jí nebránila, protože neměla žádný záznam v trestním rejstříku a nabídly jí ochranu, ale Carina odmítla a druhého dne odjela na letiště. Ale dalšího dne byla nalezena v Německu mrtvá. Porušila totiž jedno z rodinných pravidel, a to, že když zradí rodinu, tedy se dá na stranu policie, mohou (musí) ji sourozenci zabít. Semir si tenkrát podtrhl její jméno v rodokmenu Moonů, aby věděl kolik jich ještě zbývá, a že jich zbývalo, ještě dost. Jeans Moon si jednoho krásného dne usmyslel, že bude mít 12 dětí, jako 12 měsíců, a tak se stalo. Spolu s Carinou bylo podtržené jméno Ingo Moon, bylo to Jeansův bratr, který zemřel na rakovinu. Na rozdíl od svého bratra a jeho dětí, měl čistý spis, neměl ani pokutu za špatné parkování. Byl to taková černá ovce rodiny, i když v této rodině by se dalo spíš říct bílá ovce rodiny. Dále tu, byla ještě podtržená Katrina Moonová, o té se nic moc nevědělo, snad, že se Sárou byli dvojčata. Katrina zemřela ve třech letech. O pár měsíců později podtrhl Semir na rodokmenu Sáru.
,,Ahoj" Ozvalo se za ním, což Semira probralo z přemýšlení o rodině Moonů. Otočil se a uviděl svoji manželku Andreu ,,Ahoj" řekl a políbil jí. Andrea si k němu přisedla a upíjela ze svého kafe. ,,Tak co budeme dělat?" Zeptala se ,,Svlíkat se a běhat." Odpověděl jí Semir přičemž Andrea vyprskla smíchy. ,,A něco rozumného by jsme dělat nemohli?" Najednou zazvonil telefon, a tak ho Andrea zvedla ,, Schäfrová, prosím…ahoj Tome…cože…,ale vždyť je neděle a v neděli se nedělá…Tak jo do hodiny jsme tam."Dořekla a položila telefon. ,,Co se stalo?" ,,Už vím co budeme dělat." ,,Tak sem s tím." ,,Vyplňovat hlášení." ,,Cože?!" Vyhrkl Semir ,,Slyšel jsi dobře, nějaký kutil, totiž zkoušel jestli jde hasicí přístroj v šéfčině kanceláři, no a hlášení z minulého týdne ležela na stole. Takže budeme je muset přepsat." Odpověděla mu Andrea a odešla do koupelny. Semir do sebe hodil poslední zbytky kafe a šel se také ustrojit.
Ve čtvrt na deset vstoupili na dálniční oddělení, kde už kolegové zuřivě vyplňovali hlášení. ,,No to je dost, že jste tady." Vyhrkl na ně Tom, když je spatřil. ,,Kde je šéfová?" Zeptala se Andrea. ,,V Berlíně." Odpověděl jí Tom. ,,Co dělá v Berlíně?" ,,Nějaká schůzka, vrátí se až v pondělí odpoledne, takže máme dostatek času." ,,Ona o tom neví?!" Zeptal se Semir a vytřeštil přitom oči. ,,Ne, nemohl jsem jí totiž zastihnout." ,,Tak to by jsme měli začít co nejdřív." Řekl Semir a spolu s Tomen vešli do své kanceláře. Semir otevřel druhý šuplík a vytáhl spis papírů a desek a začal se v nich přehrabovat. ,,Co to je?" Zeptal se Tom. ,,Kopie hlášení." Řekl Semir když konečně našel složku kterou hledal. ,,Aha, tak to je úplně něco jiného, podej to sem." Řekl Tom a natáhl ruku po hlášení, přičemž Semir se s složkou ucukl. ,,Hele to jsou moje hlášení, máš snad svoje." Ohradil se Semir. ,,Já nejsem takový aktivista , abych si ještě dělal kopie." Po těchto slovech po něm Semir hodil polovinu papírů a sám se hned pustil do vyplňování hlášení.Když konečně skončili bylo něco po druhé hodině. ,,Máš to u mě." Řekl Semirovi Tom a podal mu zbývající papíry s hlášením. ,,Budu si to pamatovat." Odpověděl mu Semir a vložil složky do svého šuplíku. Na stole ale zapomněl černé desky se zlatým tiskacím M, Tom je nemohl přehlédnout a už se vyptával. ,,A nač je tohle." A ukázal na desky. Semir nejdřív nevěděl co tím myslí, ale potom spatřil svoje desky. ,,Ale..na nic." Řekl Semir a urychleně desky uklidil.
Semira od Tomova vyptávání zachránilo zaklepání na dveře kanceláře. ,,Dále" Vyzval příchozího Semir. ,,Dobrý den." Řekl mladý muž ve žluté vestě co právě vešel. ,,Mám tady doporučený dopis pro Semira Gerkhana." ,,to jsem já." Řekl Semir a převzal si od muže dopis co mu podával a podepsal složku, poté se muž rozloučil a odešel.
Semir si strčil obálku do kapsy od bundy, kterou si na sebe navlékl a vyrazil odejít z kanceláře, ale Tom ho zastavil. ,,Ty to nebudeš číst? Může to být důležitý." Semir přemýšlel zda si dopis přečíst už teď, ale už se nechtěl více zdržovat, chtěl totiž ještě někam zajet. ,,Ne, to počká. Tak zítra." Řekl a vyšel ze dveří. Později už Tom uslyšel zvuk motoru z BMW.
Semir zasedl za volant a namířil si to do centra Kolína. ,,Mám nápad, co kdybychom jeli k mamince." Navrhla Andrea. ,,Promiň, ale musím si ještě něco zařídit, ale jestli chceš tak tě tam hodím." Andrea kývla v souhlas, a tak to Semir otočil a rozjel se na západ Kolína.
,,V kolik se mám pro tebe zastavit?" Zeptal se Semir, když dojeli před dům Andreiných rodičů. ,,Když tak v šest hodin." Řekla a odešla do domu.
Semir se rozjel opět do centra, a po několika minutách se dostal na místo které hledal, vystoupil a zamířil dovnitř. Nacházel se na kolínském hřbitově. Chvíli mu trvalo než hrob našel, nakonec se zastavil u neudržovaného hrobu, kde se plevel táhl po náhrobní desce, a bylo skoro nemožné kdo je tu pohřbený. Semir to, ale věděl byl to hrob Sáry Moonové.
Nikdy se nesmířil, s tím, že se jim Sáru nepodařilo zastavit, a tak alespoň jednou do roka se přišel navštívit její hrob. I když měla osm sourozenců, nepočítaje zavřeného Mathiase, nikdo z nich nebyl schopný se starat o její hrob. Semir tedy z náhrobního kamene začal strhával zmrzlý plevel, pod kterým se nacházelo jméno zemřelé. Konečně vypadal trochu ke světu, ve skleněné váze byla červená růže, kterou sem před dvěma roky dal Semir, byla umělá, aby něco vydržela, teď byla spíž vybledlá a začala opadávat. Semir tedy růži vyndal a odešel k blízkému koši, kde jí vyhodil a vrátil se zpátky k hrobu. Najednou spatřil, že ve skleněné váze je další umělá červená růže, začal se otáčet, vždyť odešel jen na chvíli. Otočil se kolem hrobu o 3600 a pohledem se setkal s cizí ženou, byla celá oblečená v černém a v lehkém větříku jí vlály havraní vlasy. Do obličeje jí neviděl, protože stála ve stínu stromů. Chvíli se na sebe dívaly. Pak kývla jako kdyby ho zdravila, Semir, tedy udělal to samé. A potom se obrátila a pomalým krokem se vydala ke hřbitovní bráně, kde mu zmizela z dohledu. ,,Kdo to mohl být." Řekl si Semir. Z přemýšlení ho probral studený déšť, a tak co nejrychleji opustil hřbitov.
Byly čtyři hodiny, když si sednul na kanape v obýváku a přemýšlel co bude dělat. ,,Ten dopis." Vzpomněl si najednou a odešel k šatníku kde ze svojí džínové bundy vytáhl doporučený dopis, sedl si opět na kanape a otevřel ho. Vevnitř byl pouze jeden list papíru. Semir ho rozevřel a začal číst. ,,Dne 25. února 2006 ve věku padesáti dvou let zemřel šéf Hamburské kriminální policie Hans Mayer…" Po přečtení toho jména se Semir zarazil. ,,Hans Mayer." Opakoval si stále. Naposledy ho viděl před deseti lety, vedl jejich misi, a byl to správnej chlap, který nezkazil žádnou legraci. Vzpomněl si na den, kdy vstoupil na dálniční oddělení a zamířil do jeho kanceláře. Nebyl tam ani půl roku a už si ho vybrali na tajnou akci, byl tenkrát šťastný, nebylo mnoho policistů, kteří zrovna vyšli z akademie, aby byli hned vybráni na tajnou akci. Semir se podíval na hodinky a zjistil, že je pravý čas se vydat pro Andreu, a tak se z kanape přesunul do auta a zajel pro svou ženu.
Druhý den ráno stál Semir s Tomem na dálnici A-4 a prováděly svoji běžnou práci. Semir byl dneska zamlklý, stále se nemohl smířit s Mayerovou smrtí. ,,Něco se stalo?" Zeptal se Tom, kterému nemohl uniknout Semirův nezájem. ,,Mohl bych mu to říct, ale co když bude chtít vědět kdo to byl a odkud ho znám, jsem stále vázán mlčenlivostí." Říkal si v duchu Semir. ,,Ne nic, jenom mi dneska není moc dobře." Odbil ho rychle Semir. ,,…a nikomu o tomto případu nic nepovíte…" Ozývala se Mayerova slova Semirově v mysli. ,,Máme se vrátit na stanici." Ozval se Tomův hlas. Semir tedy nasedl do auta a oba policisté odjeli na stanici. Šéfová tu ještě nebyla, a tak se mohli nějakou dobu flákat. Tom zasedl za svůj stůl a z horního šuplíku vytáhl ranní noviny a začal si je číst, přičemž je otevřel v polovině a postavil si je tak, aby Semir viděl první stránku na, které bylo velkými písmeny napsáno
"Při atentátu na prezidenta zemřel policista."
Semir se podíval na fotku zemřelého policisty, a připadalo mu, že ho odněkud zná. ,,Půjčil bys mi tu první stránku?" Zažadonil Semir přičemž mu Tom stránku podal. Semir se pustil do čtení. ,,…Atentát na prezidenta, který se stal 28. Února v Berlíně nepřežil místní policista, který posloužil prezidentovi jako štít, bohužel se ho už nepodařilo zachránit. Šlo o čtyřicetiletého Davida Durina…" Dále už článek Semir nečetl a zalapal po dechu. ,,Včera Mayer, dneska Durino, tohle je snad zlý sen. Říkal si Semir v mysli, musel si urychleně zavolat, a tak na sebe hodil bundu a vytratil se z kanceláře. Teprve až bouchnutí dveří donutila Kranicha, aby vzhlédl do novin a přesvědčil se, že Semir odešel, ale neděla si s tím těžkou hlavu, a pustil se opět do čtení novin.
Semir opustil budovu dálniční policie a teprve až od ní byl asi padesát metrů se zastavil a posadil se na dřevěnou lavičku pod stromy. Z džínové bundy vytáhl svůj mobil a vytočil uložené číslo starého policejního ředitele.,,Schwarz." Ozvalo se v telefonu. ,,Tady je Semir Gerkhan.." ,,Gerkhan, Gerkhan to mi něco říká." ,,Ano pane, před deseti lety jsem spolupracoval na případu Moon." ,,Ano, ano už si vzpomínám, co byste potřeboval Gerkhane." ,,Četl jste dneska noviny?" Zeptal se Semir načež se Schwarz na chvíli odmlčel. ,,Ano četl…je to hrozné co se stalo panu Durinovi, že, ale kvůli tomu mi asi nevoláte." ,,Včera jsem se dozvěděl o úmrtí Mayera a dneska Durina, nevím proč, ale něco mi tu nehraje." ,,Musím konstatovat, že bohužel pan Durino byl v nesprávný čas na nesprávném místě, protože jak asi víte, pachatel měl spadeno na prezidenta, a pan Mayer zemřel na infarkt, pokud si, ale myslíte něco jiného…" Semir se zhluboka nadechl a poté řekl. ,,A co Moonové?" ,,Gerkhane už deset let jsem žádného Moona neviděl, ani neslyšel, podle mého z Německa odešli…je velmi hrozné co se panu Mayerovi a Durinovi stalo, ale už se s tím nedá nic dělat, budu muset končit mám ještě nějakou práci…" ,,Nashledanou." Řekl Semir a hovor ukončil. Větu ,,Je velmi hrozné co se stalo." Úplně nenáviděl, nelíbila se mu když jí říkal Mayer ani teď když jí říkal Schwarz. Nevěřil, že Moonové z Německa odešli, možná se jenom vyhýbali obchodování v Německu, ale to neznamená, že odešli stále mohli být někde poblíž možná sto, dvě stě, tři sta kilometrů od tuď, nebo to sem není ani deset minut jízdy. Už jenom ta žena na hřbitově nevěstila nic dobrého, bude se muset mít na pozoru, a začít o nich zase hledat informace, myslel si, že to už nikdy nebude dělat, ale jestli chce přežít, tak bude muset začít co nejdříve. Poté odešel zpátky na stanici, kde začal tajně hledat informace.
***
Byla noc, měsíc se jemné snášel z oblak a plul po tmavomodrém nebi, na které zářili miliony hvězd. Noc jak pro lásku stvořená, klidné půlnoční ticho rušili jen neznámé kroky, které se ozývaly z blízkého parku. Muž, který tam zrovna byl, neklidně přecházel po zmrzlé trávě. Na někoho čekal, ale neznámí se ještě neobjevil. ,,Sakra, to nás tu všichni uvidí, když ten měsíc tak září." Zaklel muž, a dál se rozhlížel jestli už neznámí nepřišel. Najednou od blízkého keře ozvaly kroky. Muž se otočil a uviděl jak k němu přichází neznámí. ,,Tak co máte to?¨" Zeptal se hned jak k něm neznámí přistoupil. Ten, ale neodpovídal ,,Co je vám?…Ptal jsem se jestli máte ty informace?!" Zvýšil trochu muž hlas, ale druhý muž se stále neměl k odpovědi. Když se najednou ozvaly další kroky. Muž se podíval tím směrem a uviděl dvě osoby, které k nim mířili. V té chvíli měsíc vplul pod mrak a na park padla tma. Muž si jich nevšímal a snažil se něco dostat z neznámého. Náhle se příchozí muži objevily neznámému za záda. ,,Hele co vy tady chcete, tohle není diskusní fórum, takže vypadněte." Řekl muž už trochu nevrle. Jeden z příchozích mužů přistoupil k muži blíže, aby mu viděl do obličeje. ,,Proboha…" Zašeptal muž, z jeho hlasu zněl strach. Poté se parkem ozval tichý výstřel a muž se zhroutil k zemi. Příchozí muž se sehnul k muži, aby zjistil zda ještě žije. Usmál se, když zjistil, že je muž mrtvý. Život z něho vyprchal po kulce, která mu navždy zastavila srdce. Příchozí muž se ještě naklonil k mrtvole a zašeptal. ,,Boží mlýny melou pomalu, ale jistě…Franku Kollere." Načež se zvedl a odešel s druhým příchozím mužem a neznáním pryč.
Měsíc se opět vyhoupl z oblaku. Už nezářil jako předtím, ale získal načervenalou barvu. Jako by ohlašoval, že dnes ráno byla prolita krev.
***
Semir seděl sám ve své kanceláři a zjišťoval z počítače informace o Moonech. Tom se ještě neobjevil a ve služebně bylo jen pár kolegů, a tak měl Semir klid. Zjistil, že se za posledních deset let nic nezměnilo. Mathias Moon, který byl před deseti lety zatčen za pašování drog byl stále ve vězení a jeho otec Jeans Moon byl také ještě zavřený. ,,Po ostatních jakoby se slehla zem." Řekl Semir ,,Zkusím něco zjistit z Internetu." Spustil Internet a do vyhledávače napsal "Moon" počítač mu otevřel přehled schránek, ale nic co by odpovídalo drogové rodině. Každá druhá firma se jmenovala Moon… a navíc slovo "Moon" znamená v angličtině "měsíc". Takže se nemohl divit, že se mu ukazovali prapodivné stránky s měsícem. Zkusil tedy najet do novinového archivu, ale ani tady nic nenašel. Chystal se tedy Internet vypnout. Když to ho jeden článek z dnešního dne zaujal. Nápis hlásal:
Mrtvola v parku
,,Když dnes v ranních hodinách procházely hanoverským parkem manželé Millerovy netušili, že v parku najdou mrtvolu. Po zavolání policie se zjistilo, že mrtvý byl také policista jménem Frank Koller…" Semir vykřikl. ,,Můj bože…tohle není už žádná náhoda, to je hon kočky na myš." Semirovi chvíli trvalo než se uklidnil. ,,Takže…Mayer, Durino a Koller jsou mrtví, zbývá Kleine, Rüme a já…musím něco udělat." Řekl a začal vyhledávat na servu hledat zbývající muže. ,,…Christien Rüme…bydliště: Brémy… pracoviště: městská policie v Brémách…" Semir tedy zvedl telefon a zavolal na informace. ,,Informační linka." Ozval se milí ženský hlas ,,Dobrý den, Gerkhan, potřeboval bych spojit s městskou policií v Brémách." ,,Moment hned to bude." Semir čekal a za chvíli uslyšel jak telefon dělá známé "Tí, tí, tí…" ,,Městská policie v Brémách u telefonu Moller. ,,Gerkhan, pracuje u vás ještě Christien Rüme?" Na druhém konci telefonu hlas utichl a po delší chvilce se trochu roztřeseným hlasem ozvala odpověď ,,Počkejte chvíli." Semir tedy čekal co bude dál. ,,Wiser" Ozvalo se ,,Gerkhan, ptal jsem se jestli u vás ještě pracuje Rüme?" ,,Vy jste znal Christiana?" ,,Ano..dalo by se to tak říct, proč?" ,,Je mi líto, že vám to říkám, ale před několika dny byl postřelen...a teď leží v místní nemocnici…je v kómatu, a nevypadá to dobře." Semir zkoprněl ,,Kdy se to stalo?" ,,Myslím, že 26 února." ,,Nashledanou." Urychleně ukončil Semir hovor. Zbyli tedy už jenom dva, musí tedy Kleineho varovat…pokud už není pozdě.
Vyhledal si tedy osobní údaje Petra Kleineho. ,,Bydliště: Frankfurt…pracoviště: protidrogové oddělení ve Frankfurtu." Semir tedy zvedl podruhé telefon a zavolal na informace, kde se opět ozval ženský hlas, který ho hned spojil s Frankfurtskou policií. ,,Protidrogové oddělení ve Frankfurtu, Kareninová." ,,Gerkhan, potřeboval bych mluvit s Petrem Kleinem." ,,Počkejte chvíli." Ozvalo se a Semir zase čekal, tentokrát byl mnohem nervóznější. ,,Kleine" Ozvalo se, což Semira uklidnilo. ,,Gerkhan, vzpomínáte si na mě?" ,,Jo vzpomínám, chcete udělat sraz těch co zatkli "měsíc"?" Semir nejdřív nevěděl koho tím myslí, ale došlo, že je to Moon. ,,Ne, to opravdu dělat nehodlám, víte, že Mayer, Durino, Koller jsou mrtví a Rüme je v kómatu." Na druhé straně telefonu se Kleine odmlčel. ,,To snad není možné." ,,Bohužel je, neměli bychom se sejít a promluvit si o tom?" ,,…jo jasně, tak za dvě hodiny před policejní akademií tady v městě?" ,,Jo, budu tam." Řekl Semir a položil telefon. Poté se co nejtišeji vytratil ze služebny, nasedl do svého BMW a vyrazil na Frankfurt.
Bylo skoro devět hodin ráno, když Semir zaparkoval své BMW na místním parkovišti blízko univerzity a vydal se směrem k ní. Cestou vzpomínal na staré časy. Shodou náhod studoval právě na této univerzitě. Po studiích začal pracovat na franktufurstké dálniční policii, ale to nebylo nic moc. Když začal spolupracovat na případu Moon přesunuly se na několik let právě do Kolína, protože tady Moonové měli svoje stanoviště, a právě tady také Moona zatkli a pohřbili jeho dceru. Semirovi se v Kolíně zalíbilo, a tedy po úkolu se vrátil do Frankfurtu a po několika měsících se nechal přeložit na dálniční oddělení v Kolíně. Semir procházel parkem, který byl u univerzity. V parku bylo několik laviček, kde studenti v teplých dnech vysedávaly a připravovaly se na další hodiny. I Semir si pamatoval jak na těchto lavičkách sedávaly a kromě učení ještě stačily okukovat studentky z vyšších ročníků. Rukama se opřel o namrzlou lavičku a rozhlížel se po okolí jestli neuvidí Kleineho. Zrak mu sklouzl na opěradlo lavičky, na které byly vyryty jména všech možných studentů, musel se zasmát, když tam rozluštil i svoje jméno. Navzdory přírodním vlivům se ještě deset let uchovalo. Za zády uslyšel kroky, ohlédl se a uviděl jak k němu kráčí Kleine Otočil se a pousmál. Kleine přistoupil až k němu a pozdravil ho. Poté se oba dva vydali po cestičce v parku, která vedla kolem univerzity. Po cestě Semir Petrovi stručně pověděl jak se dozvěděl o úmrtí všech čtyřech kolegů. ,,…až na Mayera to vypadá jako kdyby ostatní byly v nesprávný čas na nesprávném místě.“ Řekl Petr. ,,No jo, ale co když to Mayerovým úmrtím začalo, počkaly si na vhodnou příležitost jako třeba u Durina a atentát na prezidenta, nebo Rüme a policejní akce…“ ,,A co Koller to se jako z ničeho nic vydal do parku?“ ,,Museli ho tam nalákat.“ „Proč je, ale zabili postupně, mohli nás všechny vylákat na jedno místo a skončit to tam.“ „Nezapomínej, že si všichni myslí, že už jsou deset let z Německa pryč.“ ,,Víš co je ještě podivné, Durina a Rümeho zavraždili ve městech ve kterých žili, ale Koller byl zavražděný v Hannoveru, a tam nikdy nebydlel, zkoušel jsem si ty místa vyznačit na mapě, abych zjistil co tím chtějí dosáhnout, ale nedává mi to žádnou spojitost.“ Dořekl Petr a podíval se na Semira, který mlčel. ,,Náhodou jsi dnešní noviny nečetl?“ „Ne, proč?“ Odpověděl mu Semir. „Neříká ti něco Frank Karl?“ „Ne mělo by?“ „Vzpomínáš si na toho chlapa co před deseti lety srazil Moonovu dceru?“
Semir byl v šoku, měl chuť nasednout do auta a ujet pryč, schovat se a vyčkávat, ale to by nebylo k ničemu všechno o nich věděli, kde jsou, co budou dělat, a kdy je správná chvíle je zabít. Věděl to už od začátku, ale teprve teď se u to potvrdilo bylo to pomsta, pomsta za to, že jejich sestra zemřela, že to bylo oni kdo za její smrt mohli a nejhorší bylo, že o tom kromě jich dvou nikdo nevěděl. ,,Bydlíš ještě v Kolíně?“ Vytrhl z přemýšlení Semira Petr. ,,Jo bydlím.“ ,,Možná odpověď najdeš v Moonově chatě.“ „No jasně to mě nenapadlo, ihned se tam vydám.“ „Dej na sebe pozor, teď jestli mi promineš, budu se muset vrátit.“ „Jo a děkuji ti za všechno, bez tebe bych v koncích.“ Načež se rozloučili a každý se vydal svojí cestou. Semir se vydal cestou k univerzitě a ještě se otočil na Kleineho, který už pomalu mizel z parku. Semir se otočil a kráčel dál. Najednou se ozvalo zřetelné „prásk“ Semir se tedy rychle otočil a uviděl Kleineho postavu jak se hroutí k zemi. Semir se co nejrychleji rozeběhl k němu. „Petře viděl jsi ho…“ vykřikl ihned Semir když si kleknul k Petrovi. Útočník mířil dobře, ale Petr ještě žil, ale jak dlouho. „Semire“ zašeptal tak potichu, že se Semir musel k němu pořádně naklonit a poslouchal jeho poslední slova. „Jsi jediná naději, jsi poslední kdo může Moony zastavit…slyšel jsem, že je mezi nimi informátor, jestli se k nim dostaneš spoj se sním, jedině on tě dostane odtamtud živého…musíš mi slíbit, že je zastavíš…slib mi to.“ „Slibuju.“ Řekl Semir a odtáhl se od Petra. Na místo právě přijela sanitka, ale už bylo stejně pozdě. Petr Kleine už nebyl mezi živými. Zbyl tedy sám, zvedl se a rozeběhl se ke svému auto, a potom se urychleně vydal do Kolína přesněji k Moonově chatě.
Zatím v Kolíně na dálničním oddělení se otevřely dveře Tomovi a Semirovi kanceláře a dovnitř se potichounku vplížil Tom, které horečně přemýšlel o geniální omluvě proč přišel pozdě. „Tak si představ…“ Vyhrkl ze sebe když za sebou zavřel dveře, ale už to nedopověděl, jelikož nebylo komu to říkat. Tom tedy pokrčil rameny a zasedl za svoji židli, právě v tu chvíli se otevřely dveře ve kterých stála šéfová. „Kde je Gerkhan.“ Spustila hned. „Ještě jsem ho neviděl.“ Odpověděl Tom. Načež šéfová zavřela za sebou dveře a sedla si naproti Tomovi. „Nezdá se Vám Semir poslední dobou trochu divný.“ Zeptala se „No, určitě s ním není něco v pořádku, od té doby co k nám přišel ten kurýr se chová nějak divně.“ „Jaký kurýr, a co mu chtěl?“ „Ale přinesl mu nějaký doporučený dopis no a den na to si ode mě půjčil noviny a potom někam odešel.“ „Máte ty noviny?“ Zeptala se Anna a tom jí podal noviny, které ještě nestačil uklidit ze stolu. Anna se podívala na první stránku, kde byl popsán atentát na prezidenta. „Semir musel toho Durina znát.“ Řekla a odběhla do své kanceláře, kde otevřela šuplík se složkami svých zaměstnanců a hledala, po chvíli konečně vytáhla Gerkhánův spis a sním ještě malou obálku, která byla zapečetěna. „Otevřít jen v případě nouze…“ Ozval se jí v hlavě hlas velitele z Frankfurtu když jí předával Gerkhánův spis a tuhle obálku. „Nouze právě nastala.“ Řekla a obálku roztrhla a přesunula se opět k Tomovi kde mu dopis co byl v obálce přečetla. Psalo se tam o Semirově účasti na případu Moon o zatknutí Moona a nešťastné nehodě Sáry Moonové, kterou způsobil Frank Karl, na konci dopisu byli vypsána jména lidí co akci prováděli. „Měla by se na to podívat Andrea.“ Řekl Tom a odběhl s dopisem k Andree, aby zjistila kdo z je z nich ještě naživu. Anna osaměla, byl to pro ní šok dozvědět se až teď, že Semir spolupracoval na Moonově případu. Případ se jí netýkal, měla na Moony jinou vzpomínku, na kterou nerada vzpomínala. Už si myslela, že na ní zapomněla, ale ta událost jí ležela hluboko v mysli a kdykoliv se Anna nesoustředila na práci vrátili je jí staré vzpomínky. Začínala se rozpomínat, když do kanceláře vtrhl Tom. „Šéfová máme smůlu všichni jsou mrtví…i ten co způsobil tu nehodu.“ Vyhrkl Tom. „Cože, to není jediný člověk, který by nám o tom řekl více?“ „Jo Semir, ale ten je bůhví kde.“ „Šéfová…ten Petr Kleine je ještě naživu.“ Řekla Andrea, jako by oznamovala doktorovi, že to pacient přežil. „Výborně, někdo ho musí informovat.“ Řekla Anna a rovnou to přikázala Dietrovi a Horstovi. Po několika minutách se Dieter šéfové oznámil. „Šéfová na stanici už není, před čtvrt hodinou odešel, prý má schůzku se svým kamarádem ze školy.“ „Takže se Semirem se asi nesešel.“ Řekl Tom. „Ale, ano určitě má schůzku se Semir, vždyť jsou ze stejné akademie a stejný ročník.“ Vyhrkla najednou šéfová. „Musíme tam někoho poslat, aby…“ Anna chtěla začít rozdávat příkazy, když se ozval Horst. „Šéfová, před pěti minutami našly v parku před univerzitou tělo policisty, podle popisu to odpovídá na Kleineho. „Sakra“ Zaklel Tom. „A Semira tam někdo neviděl?“ Zeptala se najednou Andrea, která už začínala mít o svého manžela strach. „Svědkové tam viděli muže odpovídající Semirova popisu, ale ten hned odjel.“ Odpověděl jí pohotově Horst. „Kam jenom může jet.“ Zeptala se sama sebe šéfová.
Semir zastavil na parkovišti, odsud to bylo k chatě tři kilometry po lesní cestě, a nebo dva kilometry skrz les, ale touhle cestou se pouštěli jen lidé co to tady dobře znali. Semir si vzpomněl na Kleineho slova, že si na mapě vyznačil místa útoků, ale nezjistil co mají za význam. A tak už Semir dobrých deset minut nedělal nic jiného než, že čmáral po mapě SRN. „Možná to k ničemu nevedu.“ Řekl a bezmyšlenkově udělal čáru do Frankfurtu k Halle až k Berlínu. „Ztrácím tady akorát čas.“ A udělal další čáru od Berlína k Hannoveru a od něj k Hamburku. „Asi bych se měl ohlásit centrále.“ A další čára vedla od Hamburku ke Bremenu a skončila u Kolína. „aby…“ Větu už nedopověděl a podíval se na mapu kde bezmyšlenkově spojoval čáry s městy. To co tam uviděl ho velmi překvapilo. Na první pohled primitivní, až dětinské. Zamrazilo ho v zádech když si uvědomil, že si s nimi hráli a dostali je všechny tam kam je potřebovali dostat, jelikož se na mapě rýsovalo velké „M“ Teď už bylo všechno jasné pokud se chce něco dozvědět musí se dostat do Moonovi chaty, a to co nejdřív. Mapu složil a hodil jí do auta, auto zamkl a odešel směrem k lesní cestě a vydal se k Moonově chatě. Najednou se v Semirově autě ozvalo. „Centrála volá Kobra 11, Semire jsi tam?“
„Šéfová, neodpovídá nám.“ Oznámil Anně Horst. „Andreo zaměřte jeho mobil.“ Přikázala hned šéfová. Andrea chvíli pracovala s počítačem, a potom šéfové odpověděla. „Mám signál pět kilometrů směrem na východ Kolína, přesněji u motorestu Star“ Tom na nic nečekal vzal si sako, popadl klíče od svého Mercedesu a vyběhl ven z budovy. Nastartoval a namířil si to na dálnici po pěti kilometrech odbočil k motorestu Star, kde v rohu parkoviště stálo stříbrné BMW. Tom vystoupil z auta a namířil si to k BMW z kapsy vytáhl náhradní klíče a auto odemkl. Nevěděl co má hledat, ale přesto auto skrz naskrz prošmejdil. Nic nenašel. Toužil zjistit kudy a kam Semir odešel, a tak mu přišla vhod Semirova cestovní mapa, kterou Tom obrátil i vzhůru nohama, ale na nic nepřišel. Po marných pokusech porozumět Semirovu myšlení to vzdal. Mapu strčil do kapsy od saka, zamkl BMW, nasedl do Mercedesu a vydal si na stanici, doufaje, že tam budou vědět více.
I když to Tom nevěděl byl Semir pouhé tři kilometry od parkoviště a stále se toulal lesem. Měl štěstí, zatím se mu dařilo nesejít z cesty, a tak nezabloudit. Šel pomalu a klidně, nikam nepospíchal. Na jednu stranu se chtěl dostat do chaty co nejdřív a zjistit co se dá. Na druhou stranu měl strach, strach z toho co tam najde, nebo koho tam nejde. Jak tak přemýšlel neuvědomil si, že vyšel z lesa a blížil se k chatařské oblasti. Teprve až když pod nohama ucítil kamennou cestu místo lesního podrostu, začal si uvědomovat kde to vlastně je. Zastavil, aby se zorientoval, pohled mu sklouzl na velikou dřevěnou chatu, podle vymlácených oken a nepořádku na verandě se domníval, že už tu dlouho nikdo nebyl. Deset let uběhlo od doby kdy tady byl naposledy. A už teď se mu začaly vybavovat vzpomínky na tu dobu. Nakonec se odhodlal a vstoupil na dřevěnou verandu, otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Na modré obloze se najednou objevil malý kousek měsíce, který ihned zmizel pod bílými mraky, že by Moonové byli nablízku? Určitě jsou blíže než si někdo myslí.
Na stanici bylo prázdno, protože se na dálnici vyboural kamion a zanechal za sebou pětikilometrovou spoušť. Celé oddělení bylo pryč až na Annu, Horsta, Dietra, Andreu a Toma, kteří se snažili všemožně zjistit kam má Semir namířeno. Všichni seděli u Andrei stolu a prohlíželi si na mapě místo kde stále stálo Semirovo auto. Měli pouze cestovní mapu, jelikož vypadl proud, a tak Andrea nemohla používat počítač. „….ale tady všude kolem je jenom les.“ Řekla Andrea a ukázala na velkou zelenou plochu co se táhla od motorestu Star až k Bonnu. „A co když tam je nějaká vesnice, nebo tak něco co s tím má co společného?“ Zeptal se netrpělivě Tom. „Ne, první vesnice je odsud 20 km.“ Odpověděla mu ještě netrpělivější Andrea. „Nemáme nějakou podrobnější mapu? Zeptal se Horst. „Ne bohužel je tohle jediná mapa co jsem tady našla.“ Odpověděla mu Anna. „Moment, já mám jednu mapu.“ Řekl najednou Tom a odběhl ke svému saku, odkud vytáhl mapu ze Semirova auta a rozložil jí na stole a začal hledat. Mapa byla velmi podrobná byly tady všechny kraje v západním Německu. „Kde to jenom může být…aha tady.“ Řekl a obrátil na list, kde byl motorest Star. Všichni se nad ní naklonili a začali jí znovu studovat. Někteří i vzhůru nohama, ale na nic nepřišli. „tohle nemá cenu.“ Řekl Horst a mapu zaklapl. Nikdo až na šéfovou neprotestoval. „Ale, ano má, přece tam něco musí být.“ Řekla a mapu otevřela na straně kde byla celé východní Německo a všichni si všimli čár, kterými bylo počmáráno. „Jsou tady spojena místa těch útoků.“ Ukázal všem na mapě Dieter. „Co asi dávají za význam?“ Zeptala se Andrea. „Vypadá to jako velké M.“ Řekla náhle Anna. „M“ blesklo najednou Tomovi v hlavě a přitom se mu přehrál záznam z doby když Semir vyndal za šuplíku kopie hlášení a černé desky, na kterých bylo právě „M“ napsané. Odešel tedy opět do kanceláře a klekl si před Semirovi šuplíky. „Promiň Semire, že se ti musím hrabat ve věcech, ale už nic jiného mě nenapadá jak máme zjisti co máš v úmyslu.“ Po těch slovech otevřel třetí šuplík a po delším přehrabování vyndal na světlo černé desky. Přinesl je mlčky k ostatním. To ticho by se dalo krájet. Tam si sedl a pomalu otevřel desky, jakoby čekal, že tam na něj něco vyskočí. Když je otevřel našel tam bílé papíry. Vyndal je a obrátil na druhé straně byly nakresleny jednotlivých členů Moonovi rodiny. „Jeans Moon, Rolf Moon, Oleg Moon, Carina Moonová, Ludvík Moon,Yvet Moonová, Sebastian Moon, Mark Moon, Eva Moonová, Mathias Moon, Christiana Moonová…“ Začal vyjmenovávat Tom jména rodinných příslušníků, jelikož se o nich učili na policejní škole. Byl to totiž největší rodinný geng v Německu. „…a tohle bude asi Charlotta, ne?“ řekl když mu v ruce zbila poslední podobizna. „Jak jste na to přišel?“ Zeptala se hned šéfová. „No, je zatím, ze všech dívek nejmladší.“ Odpověděl Tom šéfové a podal jí podobiznu. Anna se na ní podívala, a potom dodala. „V podstatě máte pravdu Charlotta je nejmladší dívka z rodiny, ale tyhle podobizny jsou deset let staré, tohle je Sára Moonová.“ „Sára, to je ta co přišla při zatíkání Jeanse Moona o život.“ Dopověděl Horst. „Ano to je ona.“ Řekla šéfová a opět se zadívala se opět na podobiznu jako by sed dívala na vlastní dceru, no nebyla daleko od pravdy, ale zatím se nechtěla nikomu svěřovat… „Podívejte tady je i deník.“ Řekl najednou Tom. „Přečtěte to.“ Zavelela mu šéfová. Tom se na ní nevěřícně podíval. „Ale, šéfová, to přece nemůžeme, vždyť je to Semirovo soukromí.“ „Máte pravdu, ale měl by si ho někdo z nás přečíst, třeba tam najdeme to co potřebujeme.“ Řekla a rozhlédla se po ostatních, ani Andree se nechtělo číst Semirovo staré vzpomínky. „Dobrá udělám to já.“ Řekla šéfová a převzala si od Toma deník. V té chvíli znovu nahodili proud. „Výborně, Andreo udělejte co je vašich silách a podívejte se ještě jednou na ten les, a potom hledejte vše o Moonech.“ Řekla jí šéfová, a poté se i s deníkem odebrala do své kanceláře, kde si sedla za svůj stůl a rozevřela deník na první straně a začala si pro sebe číst.
12. dubna 1994
Jsem ve své nové práci ve Frankfurtu, a zatím to tady je takové nemastné neslané, myslel jsem si, že když vystuduji policejní univerzitu neskončím jako nosič kafe a papírů, chtělo by to tady trochu oživit…
20. dubna 1994
To snad není možné, dneska za mnou byl muž jménem Hans Mayer prý by pro mě měl práci, vzal jsem to, co tady ve Frankfurtu, příští týden odjíždíme do Kolína nad Rýnem, a tam se začneme věnovat kdo ví čemu informace jsou tajné, no snad se za týden dovím více…
18. května 1994
Ještě, že jsem nezůstal ve Frankfurtu, je to fakt bez bezvadný navíc jsem zjistil, že je tady i můj spolužák z univerzity Petr Kleine. Celý dny sledujeme chlapa jménem Jeans Moon, to je největší drogový překupník, no vlastně nejen drogový, pašuje všechno co jde. Navíc má 11 dětí a až na pár výjimek také pokračují ve kšeftech svého otce. A nejhorší je, že se pohybují jenom v Německu, jakoby na světě nebylo více států. Zatím se nám nepodařilo je ani jednou přistihnout, potřebovali bychom pomoc…
23. června 1994
Viděl jsem anděla, ne neblázním, dneska za námi přijeli dva kolegové s nějakou ženou, prý nám chce pomoct. Je krásná je o hlavu vyšší než já, má štíhlou postavu, hnědé vlasy, které jí sahají až k loktům a hnědé oči, je opravdu nádherná, ale k tomu, abych jí pozval na kafe brání jeden problém jmenuje se Carina Moonová. Přidala se k nám, poté co její bratr Rolf zavraždil jejího manžela, asi nemají policisty moc v lásce…
11. července 1994
Tak jsem jí na to kafe přece jenom pozval, (to mi to jenom trvalo) ale nezůstali jsme jenom u kafe a zašli jsme mnohem dál. Nikdo o tom neví, a to jsem moc rád. Carina je úžasná na druhé straně jsem si nikdy neuvědomil, že budu spát s dcerou svého nepřítele…
8. srpna 1994
Konečně nějaká dobrá správa v případě Moon. Carina zjistila kdy se poveze dodávka drog, kterou bude organizovat Mathias Moon. Tohle se nám musí povést
13. září 1994
Povedlo se Mathias sedí za mřížemi, drogy se spálí a vše vypadá mnohem lépe, akorát Catina je nějaká smutná, ale nechce mi říct proč…
Další strany byly nečitelné a počmárané, až když šéfová otočila o několik stran dále, našla další záznamy.
20. ledna 1995
Carina nám prozradila kdy a kde se bude Moon zdržovat v Kolíně. Mělo by to být poslední únorový den. Místo je chata, která leží uprostřed lesa na západ Kolína, někde tam je chatařská oblast. Kdyby se nám podařilo zatknout Moona, bylo by to pro nás velké plus. Carina se rozhodla odcestovat do Egypta, nikdo není proti, hodně nám pomohla. Jenom mě tím, tak trochu ranila, věděl jsem, že tu nebude navždy, ale musím se s tím smířit, už teď se mi stíská…
15. února 1995
Dneska odjela, směl jsem jí doprovodit na letišti. Letadlo jí letělo až za dvě hodiny, a tak jsme mohli být ještě chvíli spolu. Povídali jsem si, slibovala mi, že za mnou přijede, až se situace trochu uklidní. Žádala mě o maličkost, jestli se nám podaří jejího otce zatknout ať se postarám o Sáru, to je její nejmladší sestra, které je šest let, a Carina nechce, aby se zaučovala v rodinném oboru. Souhlasil jsem, dal jsem jí svoje slovo, že se Sáře nic nestane, a že jí ochráním. Poté odešla a letadlo odletělo, už se těším, až se vrátí….
16. února 1995
Dneska ráno jí našli v úklidové komoře na letišti. Po pitvě se zjistilo, že jí střelili do srdce. Víme, že to byly Moonové, kteří se pomstili, za to, že je Mathias ve vězení, koukám, že se předem pomstili i za otce, když ho ovšem chytneme. Už tě nikdy neuvidím, ani na pohřeb ti nemůžu jít, nevím kde jsi pohrbená. A je mi bez tebe smutno…
28. února 1995
Byli jsme před Moonovou chatou a vyčkávali, stále se nenaskytla příležitost jak se dostat dovnitř. O dvě hodiny později jsme konečně rozjeli akci, komando vtrhlo do domu, nikdo z nás vyšetřovatelů nesměl dovnitř. Chtěl jsem od z té chaty Sáru dostat, ale nedovolili mi to. O pět minut později vyvedli Moona ven, ale Sára nikde nebyla. Utekla zadním vchodem, nás šest běželo za ní, měli jsme štestí bylo nasněženo a mohli jsme jí sledovat podle stop. Stále sni, ale udržovala náskok. Nakonec jsme jí dohnali…nevím jak se to asi stalo, ale vběhla na silnici, kde jí srazilo auto, byla hned převezena do nemocnice, ale zranění podlehla. Ještě tu noc nás všechny odvolali a poslali zpátky do své práce, úkol skonči pro někoho dobře, ale já jsem zradil, zradil jsem Carinu, slíbil jsem jí, že se o Sáru postarám a místo toho jsem jí nechal zemřít. Tohle si budu vyčítat do konce života…Nenávidím všechny Moony a slibuji, že se dostanu do vězení…
5. dubna 1995
Stěhuji se do Kolína, ve Frankfurtu to nemůžu vydržet, potřebuji na vše alespoň trochu zapomenout….
Deník tímto záznamem končil a tak ho šéfová odložila stranou
Staré dřevěné dveře se s vrznutím otevřely a Semir vstoupil dovnitř. Rozhlédl se po místnosti, všude ležely staré a rozbité kusy nábytku, na kterých leželo už větší množství prachu. Na zemi byly staré fotografie Moonů z dětských let. Semir vyšel po dřevěných schodech a dostal se tak do prvního patra chaty. Poté přešel až na konec chodby a otevřel další dveře, které vedli do menšího pokoje. Kromě rozmláceného nábytku a nepořádku všude kolem, ležel ještě v tmavém rohu hnědý medvěd ze kterého vykukovali pyliny. Semir hned poznal, že patřil Sáře. Tehdy před deseti lety všem zalhal, tvrdil, že Sára utekla zadním vchodem, ale Sára tehdy utekla po střeše.
Zavzpomínal tedy na tu dobu.
Dostal sice příkaz se Moonově chatě nepřibližovat, ale příkazy jsou tu od toho, aby se porušovaly. Vběhl do chaty, všude pobíhalo komando v kuklách. Nejdřív prohledal přízemí, hledal malou Sáru, ale zde se nenacházela. Vběhl tedy do prvního patra. Zde vedla chodba a bylo tu asi šest pokojů, Semir všechny prohledal, ale nikoho zde nenašel. Přece tu, ale byl ještě jeden pokoj, byl úplně na konci chodby. Semir pomalu otevřel dveře a vešel dovnitř. V pokoji toho moc nebylo, jenom postel, skříň, stolek a v rohu ležel malý hnědý medvěd. Semir k němu došel a zvedl ho, chvíli si ho prohlížel a poté ho chtěl vrátit zpátky, když tu se za ním ozvalo: „To je můj medvěd.“ Semir se otočil a ve dveřích stála asi devítiletá dívenka, měla tmavě zelené oči a pobledlý obličej, který skrývala za černými vlasy. „Sáro?“ Zeptal se Semir. „Odkud znáš moje jméno.“ Vyhrkla na něj. „Od tvojí sestry…Cariny.“ Při vyslovení toho jména si Semir mohl všimnout, že se Sáře v očích objevili jiskřičky. „… a co tady dělají ty lidi v černým!“ „Víš oni tady jsou kvůli tvému otci…on totiž…“ Semir nevěděl jak má devítileté holce nešetrněji vysvětlit co její otec dělá. „Pašuje drogy a je to největší šéf Německého podsvětí?“ Semir jenom vyvalil oči, netušil, že se Moonové své děti informují o tom co dělají v tak ranném věku. „A kde je Carin, když jsi říkal, že mě znáš od ní, tak tady někde bude, tak kde je?“ „Sáro…víš ona Carina…už nepřijde.“ A teď si Semir mohl všimnout, jak se lesk ze Sářiných očí vytrácí. „Ne, to přece není pravda.“ Sára začala před Semirem couvat až se otočila a rozeběhla se dlouhou chodbou. „Sáro, stůj!“ Vykřikl Semir, odhodil medvěda do kouta a rozeběhl se za ní. Sára běžela k otevřenému oknu na konci chodby, do kterého vylezla po žebříku, který byl připevněn u okna, vylezla na střechu. Semir vylezl hned za ní. Sára pomalu šla po zasněženém vrcholu střechy. „Sáro, prosím tě stůj.“ Ozvalo se za ní, načeš se otočila. „Vím, že jsi zmatená a nevíš co máš dělat, ale důvěřuj mi, Carina mě požádala, abych se o tebe postaral, ale je to jenom na tobě jak se rozhodneš.“ Řekl Semir a natáhl ruku směrem k ní. Sára se na něj dívala a přemýšlela, po malé chvíli se přeci jenom rozhodla a udělala nejistý krok směrem k Semirovi, a další a další, pomalu se blížila k Semirovi, když to jí najednou ve sněhu podjela noha a ona spadla na bílou střechu, Semir k ní natáhl ruku, ale Sára se už kutálela ze střechy dolů. Měla, ale štěstí a zachytila se jedné tašky která vyčnívala ze sněhu a tím zpomalila svůj pád. Vlastně spadla do měkkého, bylo čerstvě nasněženo, a pod střechou byla velká hromada sněhu, takže si ani moc nenatloukla. Semir spěchal po střeše za ní, ale Sára na něj nečekala a utíkala do lesa. Semir věděl, že jí sám nenajde, a tak běžel za Mayerem. „Gerkhane ?!…“ Křikl na Semira Mayer, když se najednou přihnal k nim. „Šéfe, Sára utekla zadním vchodem do lesa.“ „No na co čekáte dělejte musíme jí najít.“ Řekla Mayer a všichni se rozeběhli směrem kterým Sára utekla…
Ze snění Semira probral zvuk otevírání dveří.
Anna vyšla z kanceláře a zamířila mezi ostatní k Andreině počítači. „Našla jste něco v tom lese?“ Zeptala se. „No , je tady nějaká chatařská oblast…jinak nic.“ „To musí být ono..Bonrathe, potřebujeme vrtulník.“ Řekla a Dieter přeběhl k telefonu. „Šéfová co chcete dělat?“ Zeptal se udiveně Tom. „Chci najít Semira.“ „Ale přece nemůžeme udělat takovouhle sólovou akci, musíme povolat komando, nebo zvláštní jednotku.“ „Tome, já vím co bychom měli udělat, ale to by trvalo příliš dlouho a Semir může být v nebezpečí.“ „Vrtulník je tady do deseti minut.“ Řekl Dieter a položil telefon. „Dobrá, za deset minut buďte připravený před stanicí.“ Řekla Anna Tomovi a opět vešla do své kanceláře. Přešla ke stolu a z prvního šuplíku vytáhla svoji zbraň, zastrčila si jí do pouzdra pod sakem a vyšla z kanceláře před budovu. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky, obávala se o Semira, věděla čeho je tahle rodina schopna. Začaly se jí opět vracet staré vzpomínky na Moony. „Budu jim to muset říct, už to tajím příliš dlouho.“ Říkala Anna, ale stále ještě nenašla odvahu se s tím někomu svěřit. O chvíli později přišel Tom, bylo to akorát včas, protože hned na to přiletěl vrtulník. Anna a Tom do něj nasedli a vrtulník se vznesl na oblaka.
Semir potichounku opustil pokoj a vydal se směrem ke schodišti, sklonil se, aby viděl na dveře a zaposlouchal se. Dovnitř vešlo pět lidí v černém. Do obličeje jim neviděl. Něco hledali, nebo spíš někoho. Semirovi dlouho netrvalo, aby si uvědomil, že spadl do pasti, dostali ho tam kam ho chtěli dostat. Možná by stačilo, aby počkal až opustí prostor kolem dveří, a potom by mohl utéct, nebo by mohl zjistit kdo to je. „A přitom se nechat zabít.“ Řekl a ušklíbl se. „Jestli mě chtějí zabít, mohli to udělat už v parku.“ Co nejpotišeji sešel po schodech. Cestu měl volnou, stačilo jenom otevřít dveře a zmizet, ale něco mu říkalo, aby zde zůstal. Opustil tedy dveřní prostor a přešel do jednoho z pokojů, vytáhl zbraň a sledoval prostor kolem sebe. Něco mu na tom smrdělo, ale nehodlal se tím zabývat. Vešel do dalšího pokoje, když tu mu někdo vykopl braň z ruky, Semira to překvapilo, a tak nestačil zareagovat když na něj skočili tři chlapy a povalili ho na zem. Zbraň spadla na zem, a jeden z nich ji odkopl . Semirovi skroutili ruce za zády a nechali ho klečet na zemi. Do pokoje vkráčel další muž v černém. Měl kolem stodevadesáti centimetrů, hnědé krátké vlasy a byl trochu silnější. Na očích měl černé brýle. Chvíli si Semira prohlížel a poté si brýle sundal. „Rolf!.“ Řekl Semir. „Máš velmi dobrou paměť.“ Řekl a usmál se. Rolf byl Jeansův nejstarší syn, sám teď organizoval drogové kšefty a každý o něm mohl říct, že jde ve stopách svého otce. byl šťastně ženatý a měl tří děti. „Na takový hajzly jako jste vy se nedá zapomenout.“ Řekl a sykl bolest když mu jeden z mužů více skroutil ruku. „Jaký je to vůbec pocit, zůstat poslední na živu?“ Zeptal se s úsměvem na rtech Rolf., ale Semir se nenechal vyprovokovat a raději se zeptal: „A kdepak je ten poslední co s Vámi přišel, vím, že Vás je tady pět.“ „Opravdu jí chceš vidět?“ Semira zarazilo, ze mluví o ženě. „Dobrá.“ Řekl Rolf a hvízdnul. Z vedlejší místnosti se ozvaly kroky a dovnitř vešla žena v černých brýlích a pomalu se přibližovala. „Carino?“ Zašeptal překvapený Semir. Žena se zastavila asi dva metry od něj a zavrtěla hlavou, poté si sundala brýle a podívala se na něj. Semir nemohl uvěřit vlastním očím, ta žena nebyla Carina, ale… „Sáro?“ Vyhrkl Semir. Pak najednou ucítil jak ho někdo praštil do zátylku a on spadnul na zem, poslední co uviděl než ztratil vědomí byla Sára jak ze země sebrala jeho zbraň a namířila ji na něj.

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
1. Moonova dcera
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
Vrtulník se vznášel nad lesem okolo motorestu Star. „Vidíte tam něco?“ Zeptala se Anna Toma, který zrovna prohledával krajinu pod sebou dalekohledem. „Samý stromy.“ Odpověděl Tom a podal Anně dalekohled. Anna se do něj podívala a hledala, chatařskou oblast. Jediné co zatím i ona viděla byly stromy. Přece, ale stromy nebyly všude a Anna uviděla malou mýtinku bez stromů. „Támhle to bude.“ Řekla a ukázala tím směrem. Vrtulník tedy vyrazil na mýtinku. Anna měla pravdu, když přiletěli blíže byly na mýtině vidět chaty. Vrtulník začal klesat. Anna s Tomem z něho vyskočily a běželi k chatě. Tom ani nevěděl jaká chata patří Moonům, a tak se nechal vést šéfovou, která běžela před ním. Oba dva vyndali pistole a vešli do chaty. Evidentně tu nikdo nebyl. Tom se vydal prohledávat první patro a Anna začala
v přízemí. Tom vyšel po dřevěných schodech a ocitl se na chodbě po jejíž levé i pravé straně bylo dohromady šest pokojů. Tom je začal prohledávat, ale v každém pokoji to vypadalo stejně, všude byly pavučiny, hromady prachu a rozmlácený nábytek. Tom se chystal prohledat i poslední pokoj když uslyšel šéfovou křičet. „Tome, pojďte se rychle!“ Tom tedy seběhl po schodech dolů a běžel za šéfčiným hlasem, proběhl jeden pokoj a v druhém našel šéfovou.
„Co se děje?“ Zeptal se když vběhl do pokoje. Anna ukázala na stěnu před sebou kde vyselo šest fotografii mužů, kteří dopomohli k tomu, aby byl Moon zatčen. Všichni byli přeškrtnuti černou čarou, tedy až na Semira, ten byl přeškrtnut bílou čárou. „To znamená, že je ještě naživu.“ Řekla najednou šéfová. Tom se na ní otočil a zeptal se. „Jak to můžete vědět?“ „Moonové berou černou jako vysvobození a bílou jako utrpení. „Víte toho o Moonech docela dost.“ „Pojďte vrtulník čeká, tady už nám nic nepomůže.“ Odbyla Toma a vydala se ke dveřím, když tu najednou Tom řekl. „Tady je ještě jedna fotka.“ Anna se otočila a podívala se na ní, nemohla uvěřit vlastním očím. „To přece nemůže bát pravda.“ „A co, kdo to je?“ Snažil se ze šéfové dostat Tom. Anna se ještě jednou zadívala na fotografii na které byla černovlasá dívka s velmi bílou pletí, pod fotkou bylo ještě napsáno: „Není všechno takové jak se na první pohled může zdát.“ „Tome?“ promluvila po krátké chvíli šéfová. „Zdá se, že se nám věci značně komplikují.“ „Proč?“ Zeptal se Tom. Šéfová ukázala na fotografii a řekla. „Tohle je Sára Moonová a jestli to není žert tak je celou dobu naživu.
Semir se probudil na studené zemi, bolela ho hlava a byla mu zima. Nevěděl kde to, ani jak se sem dostal, to poslední co si pamatoval byla rána do hlavy …a Sára. „Sára“ Vykřikl. Začal si uvědomovat skutečnost, že je naživu. Deset let se trápil, že on může za její smrt, a ona to přežila. Rukama se chytil za třeštící hlavu a snažil se uklidnit. Náhle uslyšel cinknutí kovu, nevěnoval tomu pozornost a začal rukama třít své promrzlé tělo, teprve až se cinkání zhlasilo začal se zajímat odkud pochází. Šáhl si na ruce a nahmatal kovové náramky od kterých vedl tlustý řetěz, který končil až u zdi. Byl tedy uvězněn, než však stačil zjistit kde to je v rohu místnosti vrzly dveře a dovnitř proniklo světlo, které se otevíráním dveří zvětšovalo. Poté se ve dveřích objevila postava. Semira oslepilo světlo ze dveří, a tak nemohl vidět kdo se k němu pomalu přibližuje, až když byl kousek od něj Semir poznal, že je to Sára, ta se ke němu ještě kousek přiblížila a klekla si před něj. Ani jeden nic neříkaly a navzájem si koukali do očí, vypadalo to, jako by se mu snažila číst z očí. Semir si jí prohlížel, byla tak moc podobná Carině, měl chuť se k ní přiblížit a obejmout jí, ale to nemohl. Po několika minutách se Sára zvedla ze země a vydala se k malému stolu, který byl kousek od dveří, na stole byla položená deka. Sára ji vzala a hodila ji směrem kde byl Semir. Ten jí sebral a hned se do ní zabalil. Sára se posadila k oknu, které bylo u stolu, a dívala se na hvězdné nebe. Teprve až teď se Semir začal v místnosti orientovat. Nebylo to tady moc velké, a zrovna moc obyvatelné také ne. Vypadala to jako staré vězení. „Určitě chceš vědět proč ještě žiješ.“ Zaznělo náhle. Semir se podíval k oknu, na kterém seděla Sára, která se dále dívala na oblohu. „Není ti ani trochu divné, že tví kolegové zemřeli hned na místě, a ty ne.“ Pokračovala a podívala se na Semira. „Proč si myslíš, že ztrácíme čas zrovna s tebou.“ „To opravdu netuším.“ Odpověděl jí Semir „Víš co to je měsíční hvězda?“ „Ne“ „Nádherné souhvězdí, které se objevuje jednou za 100 let, které má sedm fází. První fáze nastala 25. února ta patřila Mayerovy, druhá 26. února to byl Rüme , třetí 27. února, Karl, čtvrtá 28, Durino. pátá 29. února, Koller , šestá nastala dneska 1. března to byl Kleine a sedmá fáze nastane za několik hodin tedy přesněji 2. března při svítání a ta patří tobě“. Dodala a opět se podívala na oblohu. Semir se zachoulil do deky a jenom pro si řekl „Tak a teď mi pomáhej bůh.“
Hodiny na policejní stanici odbili půlnoc, ale i tak tu bylo několik lidí, kterým se nechtělo jít domů. Mezi těmi co zůstaly patřila Anna, která přecházela ve své kanceláři sem a tam. Andrea seděla u svého počítače a upíjela kafe a Tom seděl ve své kanceláři u stolu a přemýšlel. Proč se to stalo zrovna dnes a proč mu o tom Semir neřekl. Všemožně se snažil najít jakékoliv souvislosti, ale nic ho nenapadalo
Semir nebyl jediný problém, který Tomovi hloubal v hlavě, také šéfová mu dělala starost. Nemohl uvěřit, že toho tolik šéfová ví o největší drogové rodině v Evropě. Jak věděla, že zrovna tahle chata patří Moonům, jak věděla, že dívka na fotografii ze Semirových desek je Sára Moonová a jak věděla, že dívka na fotografii v Moonově chatě je zase ona. Jak, jak, jak… Opakoval si stále Tom. „Když se jí nezeptám, tak tomu stejně na kloub nepřijdu.“ Řekl Tom, zvedl se ze židle a zamířil k Annině kanceláři. Zaklepal a vešel dovnitř
Anna nervózně přecházela po kanceláři sem a tam, nedokázala se uklidnit, jediné co se stále ozývalo v hlavě bylo „Je naživu, celých 10 let je naživu.“ Nedokázala to pochopit. Proč jí rodina celou dobu schovávala, a proč se chtějí pomstít zrovna teď, mají k tomu konkrétní důvod, nebo chtěli, být zase v obraze, aby si Německo nemyslelo, že se rozpadli… Z hlubokého stavu přemýšlení jí vyrušil Tom, který přišel do kanceláře. „Šéfová, musím s Vámi mluvit.“ Řekl. Anna se na něj podívala a naznačila mu aby si sednul. I ona se konečně posadila. Tom se tedy posadil a zpustil. „Nedokážu pochopit, že toho tolik víte o Moonech.“ Na Anně bylo vidět, že jí Tomova otázka ani nepřekvapila. „Víte Kranichu.“ Začala „Dalo by se říct, že jsem nějakou dobu mezi ně patřila.“ „Cože?“ Vyhrkl Tom, takovou odpověď opravdu nečekal. „A jak jako patřila“ zajímal se dál. Anna se nadechla a pokračovala. „Před dvanácti lety, jsem se zde na policejní stanici seznámila s jedním, velice milým mužem, Byl tady kvůli odtaženému autu svého synovce. Myslím, že tady zrovna moc lidí tenkrát nebylo. Tak jsem se toho ujala já. No co Vám budu povídal přeskočila jiskra a bylo to. Najednou jsme měli svatbu. Ten muž se jmenoval Ingo Moon.“ „To byl Jeansův bratr?“ „Ano to byl… s jeho rodinou jsme se nesetkávali, snad jenom s Carinou a Sárou. Ty se k nám rády hlásili….Jeho rodina, ale nebyla moc šťastná když jim Ingo řekl, že pracuji na policii, ale nemohli s tím nic dělat, přece jenom Ingo byl Jeansův bratr a na něj se nevztahoval zákon s policajtama.“ „Jaký zákon?“ Zeptal se Tom.“ „Víte proč Carina přešla na stranu policie?“ „Protože jí zabili muže.“ „Ano to je pravda, a její manžel pracoval u policie, měla jsem tak trochu štěstí, že jsem do tohoto zákoníku nepatřila, Jeans to prováděl jen u svých dětí.“ „To je odporné.“ Odvětil Tom.“ Anna se na chvíli odmlčela a potom zas pokračovala. „s Ingem jsme moc dlouho nebyly, po roce zemřel na rakovinu, původně jsme jako vdova měla dostat polovinu rodinného podílu, ale zřekla jsem se závěti a tím jsem si vlastně zachránila život, vyplatila jsem se rodině, a oni mě od té chvíle nechávají na pokoji.“ Dořekla své vyprávění Anna a podívala se na Toma. Ten stále nemohl uvěřit vlastním uším. Když se konečně trochu vzpamatoval řekl: „A pomůže nám to, že jste byla Ingovou ženou k tomu, abychom našli Semira?“ „To právě nevím, pokoušela jsem se vzpomenout, kde mají Moonové hlavní stany, oni totiž neimprovizují, všechno mají rozmyšlené do posledního detailu. Takže musejí mít blízko Kolína hlavní stan, ale já nevím kde.“ Řekla Anna a smutně se zadívala směrem k oknu. „A to Vás z rodiny měli rádi jenom tři osoby, nemohl by nám někdo píchnout?“ Zeptal se nesměle Tom. Anna se obrátila směrem k Tomovi a vyhrkla. „Tome, vy máte nápady, jak by nám mohl někdo pomoct, všichni to jsou bastardi a lháři, tam není nikdo kdo by měl dobré srdce a pomohl nám.“ „A co Sára?“ „Sára, naposledy jsem jí viděla když jí bylo devět, ta se určitě hodně změnila, Carina usilovala o to, aby Sáru rodina nezkazila, nechtěla aby se zapojila do rodných kšeftů, takže nemůžeme tedy jasně určit co z ní vyrostlo.“ Řekla a odmlčela se. „Vlastně by nám mohl někdo pomoct, ale už jsem o něm dost dlouho neslyšela.“ „Kdo je to?“ Zeptal se Tom. „ Petr Moon, otec Jeane a Inga, on mi dost pomohl, po Ingově smrti. Rodina už po čtyři generace provádí nelegální kšefty, ale občas se objeví mezi nimi lidé, kteří se nenarodili s touhou být díleři. On a jeho žena Eva se do obchodování nezapojovali, ale Petrova sestra Petra byla hlavou gengu. Ona sama potomky neměla, ale když Jeans dospěl pokračoval v její práci, po jeho zatčení se hlavou gengu stal Rolf. Spolu s Olegem, Ludvíkem, Yvet, Sebastianem, Markem, Evou a Christianou vedou rodinný podnik. Mathias je též zavřený a Carina s Katrinou jsou mrtvé. Dále tu jsou ještě Rolfovo děti Rainer, Charlotte a Petr, ale ti žijí s matkou v Americe. Snad jenom Rainer se připravuje, aby ho otec vzal do podniku…No zkusím mu zavolat.“ Ukončila Anna konverzaci a šáhla po telefonu. Tom nic neříkal, vypadal, že vstřebává informace, ale po chvíli se začal zajímat, zda jím Petr pomůže. V telefonu se dlouho nikdo neozýval až po chvíli se ozval rozespalý hlas. „To nemůžete nechat jednou člověka vyspat, už jsem Ti říkal, že mě ty vaše problémy nezajímají, dobrou noc a nechte mě na pokoji.“ Řekl muž a chystal se telefon položit. „Moc se omlouvám, pokud jsem Vás vzbudila, ale mluvím s Petrem Moonem? “ Řekla rychle Anna, aby to muž nepoložil. „Ano to jsem já, a kdo jste vy dámo, že si mě dovoluje rušit v tuto nekřesťanskou hodinu.“ „Anna Engelhartová, pokud si na mě ještě pomatujete.“ „Anno? Jsi to vážně ty, dlouho jsem o tobě neslyšel.“ „Ano jsem to já, i já o tobě už dlouho nic nevím, a ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vzbudila.“ „To nic na přátelé si udělám vždycky čas, co bys potřebovala.“ „Víš Petře, možná se ti to nebude líbit, ale potřebuji vědět zda tvoje rodina nemá někde kolem Kolína hlavní stan.“ Řekla Anna a čekala co bude dál. Petr se na chvíli odmlčel a potom se zeptal. „Proč to potřebuješ vědět?“ „Mají jednoho z mých mužů.“ „To je velmi divné, pokud vím moje vnoučata neberou rukojmí, pokud to není někdo důležitý, znám ho? „Určitě, je to Semir Gerkhan.“ „Cože, Semir, mají k tomu nějaký důvod?“ „To právě nevíme, ale všech pět policistů co zatknulo tvého syna byly před pár dny zabiti, může to souviset s pomstou, ale proč až po tolika letech. A ještě bych zapomněla tvoje vnučka Sára je naživu.“ „Sára? To snad není možné. Doufám, že to není vtip?“ „Ne to není, Viděla jsem její fotku, a na 100% jsem si jistá, že je to ona.“ „No tak to je hezké, ještě ke všemu mi před hodinou volal Rolf, proto jsem na tebe tak vyjel. Chtěl abych za ním přijel, že potřebují s něčím pomoct.“ „Rolf ti volal, no a kam za ním máš přijet?“ to nevím, odmítl jsem to nejsem jejich chůva, a jejich kšefty mě nezajímají.“ „Tak a co teď?“ „Jo jak si se ptala na ten hlavní stan tak pokud vím, tak kolem Kolína žádný nemají. „Tak mi neříkej, že ho vezou až do Hamburku.“ „Ne to máš pravdu, když tak já se ti za několik hodin ozvu pokusím se zjistit co a jak, zatím se drž.“ „Jo ty taky a děkuji.“ Řekla Anna a položila telefon. „Pokusí se nám pomoct.“ „Odkud zná Petr Semira.?“ Zeptal se Tom. „Když akce Moon skončila, zjistil Petr, že chce Semir z Frankfurtu pryč, a tak mi zavolal, zda bych nevzala jednoho komisaře.“ „Souhlasila jsem, ještě když mi řekl, že pracoval na případu Moon, vzala jsem ho ráda, měla jsem na něj dávat před rodinou pozor, deset let se mi to dařilo.“ Řekla a v místnosti náhle bylo ticho. Oba dva si lámali hlavu, jak Semirovi pomoct.
Semira probudil hluk na chodbě. Dva muži tam něco velmi hlasitě řešili. Semir jim moc nerozuměl, ale podle hlasu odhadoval, že jeden z mužů je Rolf. Rozhlédl se po místnosti, kousek od okna stál stůl na kterém svítila malá lampička, u stolu seděla Sára a četla si. Semir se snažil přečíst název na tlusté knize, kterou Sára hltala a nevnímala okolí. Když zjistil, že je to Shakespearův život, zarazil se, netušil, že se Sára zajímá o literaturu. U Moonů to nebylo moc populární. Moonové se nezajímali o minulost, ale o přítomnost a budoucnost. Jediná výjimka byl Alcapone, nebo historie mafie, to byla v rodině povinná četba. Náhle se otevřely dveře a Sára pohotově šáhla po komiksu, který ležel vedle lampičky a knihu jím přikryla. Ve dveřích se objevil Rolf. Tak co jak to jde?“ Zeptal se a podíval se na Semira, který předstíral spánek. Sára se na něj také podívala a odpověděla Rolfovi. „Všechno je OK“ „To jsme moc rád, zbývají ještě dvě hodiny, jsi si opravdu jistá, že to zvládneš?“ „Jistě, snad jsme se na tom dohodli, jestli zase měl Oleg nějaké připomínky, tak mu klidně můžeš říct, že já to zvládnu.“ „Výborně, to jsem chtěl slyšet.“ Řekl Rolf a zavřel za sebou dveře. V místnosti zavládlo ticho. Sára vstala od stolu a snažila se nějak dostat ze sebe hněv, který cítila. Nakonec praštila pěstmi do stolu a tlumeným hlasem si říkala. „To snad není možný, v jednom kuse si myslí, že na to nemám, nejsem malá holka…“ „Zajímavé.“ Ozval se z rohu místnosti Semir. „Co je na tom zajímavé?“ Zeptala se naštvaně Sára. „Nikdy jsem se nesetkal s takovým jednáním ve vaší rodině, určitě tě pořád nepřesvědčují , abys to nechal na někom jiném jenom kvůli tomu, že se o tebe bojí.“ „Bojí?!…bojí, má rodina se o mě nebojí…oni si prostě myslí, že na to nemám, že jsem úplně vypatlaná, že, že…Oleg si mě prostě dobírá, že mám v papírech napsáno“idiot“… Semir se zarazil, netušil, že jí nehoda tak poznamenala. „Ano, na následky nehody, jsem objížděla ústavy, soukromé nemocnice, studovala jsem na speciálních školách, dokonce jsem vystudovala střední školu, ale přesto jsem podle rodiny úplně odepsaná.“ Řekla, sedla si zpátky ke stolu a schovala hlavu do dlaní. V místnosti zavládlo opět ticho.
„Proč jsi mi řekl Carino?“ Ozvala se po nějaké chvíli Sára a podívala se na Semira. „Jsi jí moc podobná, až teda na ty vlasy, ale jinak jsi celá ona. Stejně bledý obličej, stejné hnědé oči s nádechem zelené, stejná sportovní postava, ale Carina měla na zádech sestaven z pih velký vůz, člověk by řekl, že pihy nejsou hezký, ale jí moc slušely.“ „Také mám na zádech velký vůz…“
Hovor pokračoval dál a Semir se Sárou si rozuměli jako staří známí. I když byli v postavení zvěř s lovec, náramně se bavili. Jenom Sára a její rodina věděl, že za dvě hodiny až vyjde slunce, bude muset Semira zabít, aby pomstila otcovo a Mathiasovo zatčení, Carininu chybu, že se přidala na stranu police a svoji tzv. nemoc.
Na policejní stanici se nic moc nezměnilo, snad jenom to, že ostatní co zůstali byli s narůstajícími hodinami nervóznější, protože se zatím neobjevili žádné zprávy o Semirovi ani o Moonech. Andrea která ještě před hodinou hledala informace v počítači ležela na svém stole a spala. Tom byl neustále u telefonu a sháněl informace kde se jen dalo. Dieter s Hottem vypisovali hlášení, protože tak jedině se mohli zabavit a Anna? Seděla ve své kanceláři u stolu a dívala se do zdi, nevěděla co dělat, připadla si bezmocná. Jediné na co čekala byl telefonát od Petra, který byl jejich jediná záchrana. Hodiny se pomalu vlekly a v kanceláři by bylo slyšet i kdyby spadl špendlík na zem. Přešla další hodina a na stanici se stále nic nedělo. Náhle u šéfové na stole zazvonil telefon, Anna ho ani nezareagovala. Ostatní ho ale velmi dobře slyšeli. Hotte s Dietrem přestaly psát a podívali se směrem ke kanceláři, Tom vyšel ze své kanceláře a také se podíval na šéfčinu kancelář, dokonce i Andrea se vzbudila se vzbudila a dívala se na kancelář. Anna se, ale stále dívala do zdi a nevnímala okolí, až najednou jako by se probudila a rychle šáhla po telefonu. „Engelhartová.“ Vyhrkla. „Anno, tady Petr.“ „To jsem ráda, že voláš, našel jsi něco?“ „No něco bych tu měl…je to hrad.“ Cože?“ „Ano je to hrad na konci Kolína.“ „Můžeme se tam nějak dostat?“ „Je tam příkop s vodou, který ho celý ohraničuje, takže jedině přes bránu, nebo vrtulníkem na střešní nádvoří.“ „výborně, to ještě domyslíme, jak se ten hrad jmenuje?“ „Měsíční hvězda.“ Anna se na chvíli odmlčela. „To myslíš vážně?“ „Bohužel.“ Anna s Petrem ještě chvíli mluvila a potom zavěsila. Před kanceláří už všichni netrpělivě přecházeli sem a tam. Anna vyšla ven a všichni se na ní podívali. „Semir je nejspíš na hradě Měsíční hvězda“ řekla. „A v čem je problém?“ Zeptal se Tom , protože se šéfová netvářila moc nadšeně. „Měsíční hvězda je také souhvězdí na obloze, které se objevuje jednou za deset let a má sedm fází…ta sedmá proběhne dnes za svítání a jestli se tam nedostaneme včas tak to bude Semirův konec.“ Řekla a podívala se na hodiny, do svítání zbývala hodina a čas neúprosně běžel kupředu.

„Tak to by jsme měli sebou hodit.“ Prolomil hrobové ticho Tom. Ostatní sebou trhly a vystřelily jako rakety do práce. Andrea sedla k počítači a začala hledat hrad. Hors s Dietrem začaly obvolávat kolegy, aby měli volnou dálnici. Anna si po telefonu žádala komando a Tom se šel připravovat…
Čas běžel stále rychleji, do dvaceti minut měli Horst a Dieter volnou dálnici, Anna vyslala komando na místo a Andrea jim posílala plánek okolí zámku. „Tak, všechno je zajištěno, teď už se musíme jenom modlit.“ Řekla Anna a podívala se na své podřízené. „Šéfová, snad si nemyslíte, že tady budeme jenom tak sedět a čekat jak to dopadne.“ řekla Tom a podívala se na Annu. „To ani nečekám…můžete jet za komandem.“ Řekla a podala mu klíče od auta. Tom ji poděkoval a potom rychlostí světla opustil oddělení. O chvíli později uviděli jak auto opustilo parkoviště. „Tak Andreo, spojte se s kapitánem komanda, chci vědět o každém kroku.“ Řekla Anna a Andrea vše začala zařizovat. Na pohled vypadala Anna jako vyrovnaná a klidná, ale uvnitř se třásla strachem, strachem o Semir, protože dobře věděla čeho jsou Moonovi schopni…
Tom najel na dálnici a snažil se dohnat vozy komanda, které měli desetiminutový náskok. Zapnul majáček, sešlápl plyn až na podlahu a hnal se po volné dálnici. Venku byla ještě černočerná tma, ale Tom věděl, že to tak nebude dlouho, během půlhodinky se na oblohu vyhoupne slunce a Semir… „Ne to se nesmí stát.“ Vykřikl, na takové věci nesmí myslet, raději ještě přidal, aby vypustil z hlavy pochmurné myšlenky.
Semir se podíval z okna. Černočerná tma se pozvolna prolamovala a Semir tušil, že se blíží jeho poslední hodinka, přesto neztrácel nervy. Po chodbě teď byli častěji slyšet hlasy, lidé se hádali a řvali na sebe, nebo se hlasitě smáli, jiní zase jenom mlčky procházeli. Semir se podíval směrem ke stolu kde seděla a znovu si četla tlustou bichli. Byla to půlhodina kdy přestali mluvit, možná už neměli ani jeden co říct, nebo se Sára už nechtěla vybavovat se svým zajatcem. I když o ní zjistil tolik věcí, hlavně to, že je “idiot“, začal o tom pochybovat, chovala se úplně normálně a jednala zcela logicky, i když chováním mohla být zfanatizovaná svou rodinou. Dlouhou chvíli se nic nedělo, až se najednou se Sára zvedla ze židle a jako by poslouchala co se děje. Semir ji pozoroval, a potom udělala něco co by od ní určitě nečekal. Sára obešla stůl a něco vzala ze stolu, šla směrem ke dveřím a tou věcí co vzala ze stolu hodila po Semirovi. Ten se lekl a instinktivně si přikryl hlavu rukama. Sára odešla a zamkla za sebou. Semir se podíval co po něm hodila a nemohl uvěřit vlastním očím, když na zemi spatřil klíče od svých pout. Na nic nečekal a odemkl je. Netušil proč po něm hodila klíče, když po tom zamkla dveře. Zdálo se, že si šla pro pomoc. Semir se tedy zvednul ze země, a šel směrem ke dveřím tak se opřel o zeď a čekal co bude dál.
Tom je dál po dálnici a pomocí vysílačky ho Andrea naváděla ke hradu Měsíční hvězda. S každým zesvětlením černé oblohy Tom ještě více sešlápl plyn a řítil se vpřed. Nebyl nikým omezován, tedy pokud šlo o dálnici, ta byla stále uzavřena. Omezoval ho jenom čas. Kdyby tak šel zastavit, kdyby se celé okolí ponořilo do černé tmy a on by věděl, že má ještě dost času, kdyby, kdyby…Věděl, že nestačí jenom snít, ale konat, musí se co nejrychleji dostat k hradu, musí osvobodit Semira, musí prostě musí, i kdyby to mělo znamenat cokoliv. Jeho cesta po dálnici po chvíli skončila a Tom odbočil na normální vesnickou silnici, jel mlčky dál, ale tentokrát dával větší pozor na cestu, protože tato cesta uzavřena nebyla. Cestou sice potkal pár aut, ale ty se mu rádi vrhli. Tom měl totiž zapnutý majáček a hnal se smrtícím tempem po cestě. Po dalších kilometrech odbočil na lesní cestu. V lese Tom nemohl sledovat nebe, takže neviděl jak se na obloze začali vytvářet červánky, které signalizovali východ životadárného slunce. V této chvíli by ovšem dal Tom přednost svítání na západě. Náhle se několik metrů před Tomovým autem objevil muž v černé kombinéze a černou kuklou na hlavě a naznačoval Tomovi, aby zastavil. Tom tedy zastavil, asi metr do muže a vystoupil z auta. „Tak co jak to vypadá?“ Zeptal se hned. „Obklíčili jsme hrad, ale zatím vyčkáváme.“ „Proč?“ „Velitel si není jistý.“ „A to jako čím, tam uvnitř je možná jeden z našich lidí, a jestli se nám do patnácti minut ho odtamtud dostat, tak…“ Tom náhle umlkl, uvědomil si, že za to ten člověk nemůže ještě nechtěl dělat ukvapené závěry. „Zaveďte mě prosím k veliteli.“ Řekl už klidným hlasem Tom a muž v kombinéze poslechl a vydal se k veliteli. Tom s ním probral všechna pro a proti. „Dobrá.“ Řekl velitel Tomovi. „Jdeme na to.“ Zavelel a komando začalo stoupat k hradu.
Semir seděl v blízkosti dveří a dumal nad tím, jak odsud ven. Žádný nápad, ale nepřipadal v úvahu, sice byl asi v nejnižším patře budovy, ale když se podíval z okna spatřil hluboký příkop a kdyby se odhodlal skočit na oknech byli silné železné mříže. Také stále nemohl pochopit Sářinu reakci, že by se na poslední chvíli zalekla svého úkolu a zamířila pro pomoc ze strany svého bratra? Nebo v tom byl jiný záměr? Pokud ano, nemohl na něj Semir přijít a tak dál seděl na zemi a přemýšlel. Náhle uslyšel jak se dveře odemykají a pomalu se otevírají. Dovnitř strčila hlavu Sára a rozhlížela se po místnosti. Semir byl asi dva metry kolmo od ní, ale nemohla ho vidět protože v místnosti byla tma. Vlezla dovnitř, zase za sebou zamkla a potom tichým hlasem řekla: „Semire, kde jsi?“ Semir sebou trhl, to bylo poprvé co mu řekla jménem, ale nenechal se jejím laskavým hlasem zmást, a tak se pomalu a potichu jako šelma blížil ke své kořisti. Sára se rozhlížela po místnosti, ale Semira stále neviděla. Semir proti ní ze zadu vyrazil a srazil jí k zemi. Sára vykřikla a svalila se na zem. Semir si jí kolenem přidržel na zemi. „Co blbneš?!“ křikla naštvaně a chtěla se zvednout, ale Semir jí tlačil stále více k zemi. „Já se jenom snažím zůstat naživu.“ „A co chceš jako dělat? Použít mě jako rukojmí a doufat, že tě moji bratři pustí?“ „Za pokus to stojí.“ Řekla a rychle Semir aniž by si uvědomil co řekl. Náhle se zarazil, co to dělá, chce opět ohrozit Sářin život, věděl, že Moonovi s nikým nezacházejí v rukavičkách, natož se sourozencem co má zaručit přežití jeho únosce. Sára využila Semirovi nepozornosti, překulila se na bok a Semira položila na zem. Tentokrát získala ona dominantní postavení. Semira převrátila směrem k sobě, sedla si na něj, podívala se mu do očí a řekla. „Co pak si neuvědomuješ, že ti chci pomoct.“ Semir se zarazil. „Cože?“ Zeptal se překvapeně. „Chci ti osud pomoc.“ Zopakovala Sára. „Nejsem žádnej vrah.“ „A to ti mám jako věřit?“ „Budeš muset.“ Řekla Sára a slezla z něj, potom se postavila na nohy a podala mu ruku. Semir nevěděl co má dělat. Na jedné straně ho mohla velmi lacině podfouknout, na druhou stranu neměl na vybranou. Chytil se tedy Sáry ruky a ta mu pomohla na nohy. „Fajn, takže teď od sud musíme vypadnout.“ Řekla Sára a usmála se na Semira.
Komando se pohybovalo pomalu vpřed, vážili každý svůj krok, nechtěli být hned odhaleni. Hrad vypadal na první pohled neobydlený a zchátralý i okolí kolem vypovídal, že tu nejmíň několik let nestoupila lidská noha. Tom se jenom modlil, aby se nespletli, a že je toto pravé místo Moonovic stanu. Čím blíže se přibližovali tím více váhal. Co když tady vážně nikdo není, co když teď na druhé straně Kolína Semir naposledy vydechuje a on mu nemůže pomoct, protože trčí u nějakého starého hradu. Náhle se ozval hlas z vysílačky. „Zahlédli jsem někoho u jižního křídla.“ Velitel vyndal dalekohled a podíval se tím směrem, potom půjčil dalekohled i Tomovi, Tom se též podíval tím směrem a opravdu spatřil postavu muže s kulometem, to už o něčem vypovídali, protože proč by někdo jen tak hlídal tuhle barabiznu. Postupovali dál, když zaslechli zvuk střílení. „Odhalili nás.“ Řekl velitel a křikl do vysílačky „Akce“ Zbytek komanda popadlo své pistole a zamířili rychle k hradu.
Semir se Sárou stáli u dveří a poslouchali zvuky na chodbě. Semir sice nechápal proč to dělají, vždyť by úplně stačilo počkat až nikdo nepůjde a vypadnout, ale raději nechal na Sáře, která očividně na něco čekala. Dlouhou chvíli bylo ticho, občas někdo prošel po chodbě až najednou se ozvalo. „Poplach, poplach, všichni muži na hradby, napadli nás…“ „Výborně, to je naše šance.“ Řekla Sára a podívala se na Semira. Ten se na ni usmál a potom řekl. „To, je dobře, ale…“ Zarazil se, jeho zrak na podleze u dveří, Sára se tam tedy také podívala. Pode dveřmi stoupal slzný plyn, a nebylo ho málo. „To zcela mění naši situaci.“ Dořekl Semir. Sára chvíli přemýšlela, a potom vyhrkal. „Mám plán.“ Semir se na ní podíval a zeptal se. „A můžu vědět jakej?“ „Věř mi.“ Odpověděla mu prostě. „Musíme na nějakou chvíli zatajit dech, takže se nadechni a zavři oči, povedu nás.“ Semir se ani nestačil na nějaký odpor, Sára ho chytila za ruku a otevřela dveře. Dovnitř vstoupili mračna dýmu. Semir se stačil nadechnout a zavřel oči. Nechal se vést Sárou a spoléhal, že je odtud vyvede.

Poté co velitel zahájil akci se komando s Tomen pohybovalo hbitě dopředu. Tom si všimnul, že lidí na hradbách přibilo, všude bylo slyšet zvuk střílení, připadal si jako na frontě. Cítil strach. Strach který mu říkal uteč a schovej se. Ale srdce mu říkalo, že to nemůže udělat, slíbil si, že Semira odtamtud dostane, a to musí splnit. Běžel stále dopředu, vyhýbal se mužům z komanda co stáli na místě a snažili se někoho z hradeb dočasně vyřadit ze střelby. Vyhýbal se mužům co stříleli granáty se slzným plynem do oken hradu. Měli dobrou mušku, takže všechny granáty skončili za okny. Občas ho někdo srazil na zem, ale on se zvedl a utíkal vpřed. Muži z komanda vyrazili ztrouchnivělá dřevěné dveře od zámku. Takže Tom mohli pokračoval v cestě. Ocitl se na nádvoří a zamířil po prvních schodech nahoru, dostal se na chodby, kam komando naházeli granáty s plynem, a tak si nasadil masku a začal prohledávat okolí.
Semir se držel Sáry za ruku a bez sebemenšího vědomí kam jdou pokračoval v jejích stopách. Sára se musela pohybovat jako slepec, ona však neměla slepeckého psa, ani slepeckou hůl, a tak musela využívat zbylé smysli, Volnou rukou se přidržovala zdi a bedlivě poslouchala okolí. Zrak ani čich nepřicházel v této situaci v úvahu, a tak ještě využívala svůj šestý smysl, smysl orientace. Semir byl sice jeden z těch co dokážou na delší dobu zadržet dech, ale i on už měl potřebu se nadechnout. Náhle uslyšel vrzavý zvuk a Sára ho někam vtáhla, oba ihned o něco zakopli a sekli sebou na zem. Semir otevřel oči a nadechl se, zjistil, že leží na schodech, které vedou někam dál. Sára zavřela dveře, zvedla Semira ze země a popošla s ním několik schodů nahoru, aby nemuseli dýchat plyn…Oba seděli na schodech a snažili se popadnout dech. „Musíme jít, čím déle tady zůstaneme, tím rychleji nás najdou.“ Řekla Sára a začala stoupat po schodech nahoru. Semir se tedy zvedl a šel za ní. Šly pomalu, aby se rozdýchali a měli dost sil na další cestu. Semir věděl, že plyn za chvíli vyprchá a Moonové je brzo odhalí, vlastně ani netušil kde to jsou, takže další potíže jim bude dělat se do sud dostat. Také ho velmi zajímalo, jak se sem mohli dostat ty granáty se slzným plynem. Odhadoval to na komando, takže ho našli, musí s nimi být i Tom. Že by to přece jenom bylo tak jednoduché? Náhle se Sára zastavila a opět poslouchala okolní zvuky. Semir se také zastavil a snažil se poslouchat okolí. Dole vrzli dveře. Semir se Sárou se na sebe podívali a Sára potichu řekla. „Mizíme.“ Potom se rozeběhla nahoru. Snažila se moc nedupat, Semir jí byl v patách. Semirovi se zdálo, že ty schody nemají konec, ale po chvíli se před nimi objevili dřevěné dveře. Sára je vyrazila a vyběhla ven. Semir byl hned za ní. Zastavil se a rozhlížel se. Před nimi bylo dlouhé nádvoří. Slyšel jak někdo střílí, takže mu to začalo dávat smysl. Stále ale netušil, jak se odsud dostanou. „A co teď?“ Zeptal se Sáry, která se rozdýchávala. „Támhle, můžeme slézt.“ Řekla a ukázala před sebe. Rozeběhli se tedy tím směrem, ale daleko se nedostali, když za sebou uslyšeli jak někdo křičí. „Sáro!“ Otočili se tedy a spatřili Rolfa, jak jde pomalu k nim. Sára chytila Semira za bundu a neschopna pohybu se na něj dívala. Semir ztuhl a čekal co se bude dít, doufal, že má Sára plán jak z toho ven, ale Sára nic neříkala. Rolf došel k ním a vytáhl pistoli, kterou namířil na Semira. „Je pravý čas.“ Řekl a ukázal k východu. Sára se tím směrem podívala, a opravdu. Slunce začalo vycházet. Paprsky začali ozařoval zemi. A Sára se nemohla od toho divu odtrhnout oči. Nebyla sama, kdo si všimnul, že svítá, Oleg Moon také sledoval východ slunce ve své kanceláři, kam se ještě komando nedostalo, měl na tváři blažený usměv vítězství. Velitel komanda se také zadíval na oblohu a když spařil svítání začal svoje lidi hnát dopředu. Tomovi, který stále prohledával hrad sluneční paprsky zasvítili do obličeje, v očích měl zděšení a hrůzu, a tak se rozeběhl se vpřed. Také na policejní stanici se Anna, Andrea, Hors a Dieter podívali na oblohu na vycházející slunce. Všichni se z hloubi duše modlili, aby se Semirovi nic nestalo.
Rolf se podíval na Sáru, která jakoby nemohla odtrhnou oči od východu slunce. „Sáro!“ řekl přísně a Sára se hned na něj otočila. Rolf jí objal kolem ramen a do ruky jí položil svojí pistoli. Sára se na ní podívala, potom jí sevřela v dlani a namířila jí na Semirovo srdce. Semir se ani nepohnul, litoval, že jí tak slepě důvěřoval. Přál si jenom, aby na nádvoří vtrhlo komando a končilo by to, nic takového se, ale nestalo. Semir si všimnul, že se Sára trochu třese, ale určitě to nebylo zimou. Podíval se jí do očí, vypadali jako oči vyplašené zvěře, které se snažilo utéct před šelmou. Potom, ale Sára oči zavřela, zhluboka se nadechla a oči otevřela. Tentokrát vypadly jako oči šelmy. Sára se na Semira podívala chladným pohledem a natáhla kohoutek na pistoli.
Tom stále marně pátral po hradu a hledal jakékoliv stopy po Semirovi, zatím se mu, ale nepodařilo nic najít. Probíhal právě nějakou chodbou. Když po pravé straně uviděl železné dveře. Otevřel je a vstoupil dovnitř, v místnosti byl jeden malý stůl s lampičkou a tlustou knihou. Tom popošel blíže a podíval se na knihu. „Schakespear.“ Řekl a knihu odložil, jeho pozornost vzbudilo něco jiného. Popošel blíže, protože v místnosti byla ještě tma. Na zemi ležela deka a kousek od ní byly staré železné řetězy, a hned vedle řetězů ležely klíče. „Museli tady být.“ Řekl Tom a spěchal od sud pryč, konečně našel nějakou stopu. Vyběhl na chodbu a s někým se srazil. Oba muži dopadli na zem. „Pardon.“ Omlouval se Tom a pomalu se zvedal ze země, potom se podíval na muže s kterým se srazil. Nemohl uvěřit vlastním očím, když si muže lépe prohlédl. „Oleg Moon.“ Procedil mezi zuby. Oleg se na Toma podívala. „Tom Kranich.“ Pronesl pohrdavě. „Kolega Semira Gerkhana, kterej je už nejspíš mrtvej.“ Tom hrůzou vyvalil oči. „No, co přišel jsi pozdě…ale to už je jedno, všechny policajty, by stejně obdělat kulkou do hlavy.“ Dodal a opět se mu na tváři objevil oblažený úsměv, to už Tom nevydržel a vrhnul se Olega…
Semir si připadal jako ve zpomaleném filmu. Sára stála před ním a za ní stál Rolf, který jí držel kolem ramen. Sára držela pistoli a mířila mu na srdce, pak pomalinku natáhla kohoutek. Semir se v duchu duše se všemi loučil, se svou ženou Andreou, se šéfovou, s Horstem, Dietrem, Hartmutem a Tomem. Zadíval se na jasnou oblohu plnou bílých mraků, které si jen tak pluli po nebi. Pomalu a jistě se začal smiřovat se svým osudem, když uslyšel. „Ne já to neudělám.“ Ten hlas patřil Sáře, která hned odvrátil pistoli od Semira. Rolf si jí otočil k sobě a pravil. „Cože? Snad jsme to probrali, copak nevíš co provedl?!“ „Nejsem vrah.“ Odpověděla mu Sára. Rolf jí pln zlosti sebral pistoli. „Dobrá, vyber si buď on nebo ty.“ Řekl a pistoli dal do úrovně Sářiny a Semirovi hlavy. „Já“ řekla po chvíli Sára a postavila se před Semira. Rolf dal tedy Sáře pistoli k hlavě a chystal se zmáčknout spoušť. Semir tam stál a celé to pozoroval. Nejdřív ho opět překvapila Sářina reakce, a potom to, že jí chce Rolf zabít. „Rolfe.“ Vyhrkl Semir „Nech jí být, chceš přece mě.“ Rolf se nejdřív podíval na Semira, a potom na Sáru a pistoli odložil. „Máš pravdu.“ Řekl a vrazil Sáře tak velkou facku, že se svalila na zem. „Kvůli tomu tady jsem.“ Řekl a namířil znovu na Semira. „Pozdravuj všechny svatý ty…“ Rolf nestačil dokončit větu, protože mu Sára podrazila nohy. Rolf spadl na zem a pistole mu vypadla z ruky a někam zapadla. „Zmiz odsuď!“ Křikla na Semira Sára, která už stála na nohou a čekala na Rolfův útok. „Nemůžu tě tu nechat.“ Odpověděl jí Semir.
„Já se o něj postarám, přiveď pomoc.“ Řekl a Sára a vyhnula se Rolfovu kopu, potom už se Rolf a Sára začali rvát jako psi. Semir tedy běžel ke dveřím ze kterých přišli, než se k nim stačil dostat, dveře se otevřeli. Dovnitř vešel vysoký muž s černým kvádrem, na hlavě měl plynovou masku, ale Semir věděl kdo to je. „Tome“ Vykřikl radostně. „Právě včas, potřebuji pomoct se…“ Větu nedokončil, protože ho srazila rána do břicha na zem. „Tome?“ zasténal, ale potom se zhrozil, když muž sundal masku. „Oleg.“ „Překvápko, tyk ty ještě dejcháš?! Ale tvůj kolega už ne.“ Řekl a opět se usmál. Semir cítil, jak se mu v hlavě hromadí krev, a je čím dál víc agresivnější. Takže nebylo divu, že se oba muži do sebe hned pustili.
Sára byla dobrá bojovnice, ale Rolf byl nějakou dobu její učitel, takže znal její slabiny, na které hned začal útočit, takže Sára byla za chvíli samý mozol a modřina. Rolf jí nešetřil, vzepřela se rodině, zasluhovala potrestat, i kdyby jí měl umlátit. Takže se Sára po chvíli před Rolfem plazila a snažila se utéct. Semir s Olegem na tom byli obráceně. Semir měl najednou tolik síly, že Oleg dostával na frak. On, ale nebyl takový sadista jako Rolf, a tak když Oleg padl na zem vysílením, nechal ho tak. Ohlédl se a hledal Sáru. Ona i Rolf se dostali na zničený most, který vypadal, že každou chvílí spadne. Semir se rozeběhl směrem k nim, byl kousek do místa kde byli, když se staré kameny pod Sárou a Rolfem probořili, ale oni nestačili nic udělat a padali dolů.
„Sáro“ Vykřikl a pomalu se naklonil nad okraj díry. Odechl si když jí uviděl jak se zuby nehty drží staré železné konstrukce. Sára tam, ale nevysela sama, za nohu se jí držel Rolf. „Drž se, vytáhnu tě!“ Křikl na Sáru Semir. „Pospěš si!“ odpověděla mu. Semir se podíval zda kolem něco neleží, ale nikde nic nebylo. Semir tedy vsadil na svoji ruku. Lehl si na břicho a natáhl ruku co nejvíc mohl k Sáře, ale Sára na ni nemohla dosáhnout, protože kdyby se jednou rukou pustila riskovala by to, že oba spadnou. Sára to, ale přes riziko zkusila, ale hned se zase chytila konstrukce, protože jí něco začalo stahovat dolů, podívala se na Rolfa, který se snažil po ní vylézt nahoru. „Co blbneš, chceš nás oba zabít?!“ Křikla na něj. „Jestli to bude můj konec, tak si takový zasluhuješ i ty.“ Odpověděl jí Rolf a šplhal dál. Sára cítila, že už se dlouho neudrží, musela udělat jedinou věc, aby přežila. Začala kopat nohama a všelijak znemožňovala Rolfovi lézt výš. Rolf se Sáry pevně držel, ale i on už neměl sílu pokračovat. Sára se na něj otočila a jednou rukou se pustila konstrukce, podívala se mu do očí. „Tohle je za Carinu!“ Křikla a praštila ho do obličeje. Rolf vykřikl a pustil se Sáry a začal padat dolů, pod mostem bylo hradní jezero, takže po chvíli bylo slyšet, jak Rolf dopadl do vody. Sára se otočila na Semira a natáhla k němu ruku. Semir k ní také natáhl ruku, ale než jí stačil chytit, železná konstrukce, které se Sára držela praskla a posunula se o kousek níž. Sára vykřikla. „Podej mi rychle ruku!“ Křikl na ní Semir, ale věděl, že už na ní nedosáhne, byla moc dole. Sára se už ani nesnažila mu ruku podávat, ale raději něco řekla: „Semire, já…já neumím plavat.“ „Cože?“ Vyhrkl Semir, Sára jenom pokrčila rameny a ve stejné chvíli se železná konstrukce znovu pohnula a utrhla se na místě kde se Sára držela, ta jenom vykřikla a padala dolů, „Nééééééééé“ Vykřikl Semir a chtěl za ní hned skočit, ale někdo ho zachytil za bundu. „Oleg“ pomysle si, připravil si pěst a otočil se. Ten muž nebyl Oleg, ale…“Tome?“
Boj mezi Tomem a Olegem netrval moc dlouho. Oleg sice nebyl dobrý bojovník, ale Tom neměl dost sil, aby ho přemohl. Takže když Oleg Tomem praštil několikrát o zem, Tom vysílením omdlel. Oleg si připadal jako absolutní vítěz, myslel si, že Toma zabil, že ho zničil, v tomto směru mu to moc nemyslelo, na jiné věci byl expert, ale pokud šlo o to se ubránit, končil jako poražený, tedy až do teď. Sláva mu stoupla do hlavy a on se vznešeně nesl. Tušil, že Sára s Rolfem šli na horní nádvoří. Vykročil tedy po schodech nahoru za nimi, a zapomněl zavřít za sebou dveře. Pod černým sakem měl schovanou plynovou masku, kdyby se náhodou zase objevil slzný plyn. Vyšel pomalu nahoru, když uslyšel svoji sestru křičet. „Zmiz od suď! “ Vycítil nebezpečí a nasadil si masku na hlavu a otevřel dveře, pár metrů od něj se objevil Semir. „On ještě žije?!“ Řekl si v duchu. Všiml si, že jde k němu a plete si ho s Tomem, ale Oleg pln vítězství mu chtěl ukázat zač je toho loket, ale ukázalo se, že když srazil vysíleného Toma, byla to jenom náhoda, kterou Semir potvrdil tím, že Oleg též padl na zem vysílením. Tom se mezitím stačil dole vzpamatovat, všiml si otevřených dveří, které tak nechal Oleg a zamířil po nich nahoru. Cesta mu trvala trochu déle, ale po nějaké době se konečně dostal nahoru. Otevřel dveře a hledal Semira, ale místo něj narazil opět na Olega, který se zvedal ze země. „My dva spolu máme nějaké nevyřízené účty.“ Řekl mu hned Tom a uviděl v Olegových očích zděšení, zdálo se, že pocit vítězství ho už opustil a on nechtěl dostat znovu na frak. Boj se, ale nedostavil, protože Tom uslyšel Semira křičet. „Podej mi rychle ruku!“ Podíval se směrem odkud křik vycházel a uviděl Semira, jak se sklání nad nějakou dírou. „Zdá se, že se boj odkládá.“ Řekl Oleg a rychlostí světla opustil horní nádvoří. Tom si ho nevšímal a vystřelil k Semirovi, v hloubi duše, ale věděl, že si to jednou s ním vyřídí. Než k němu však stačil doběhnou uslyšel dívčí křik a na poslední chvíli chytil Semira za bundu, protože se chystal skočit dolů…
„Tome?“ „Chvilku tě nechám samotného, a ty se hned do něčeho zamotáš.“ Dodal Tom. „Myslel jsem si, že se tady neobjevíš.“ „Přece bych tě v tom nenechal.“ Odvětil mu Tom. „To máš pravdu, ale teď musím, ještě něco zařídit.“ Řekl Semir a podíval se nervózně k díře. „Semire, vždyť, tě chtěla zabít, a ty jí ještě pomáháš?!“ Štěkl zděšeně Tom. „Ne, je to úplně jinak, ale to je nadlouho, musím jí pomoct, navíc neumí plavat, a já jí to dlužím.“ Odpověděl mu Semir, Tom chvíli přemýšlel, a potom řekl. „Dobře, zavolám sanitku k hradnímu jezeru.“ „Díky.“ Poděkoval mu Semir, postavil se před díru, ještě se podíval na Toma, a potom skočil dolů.“ Tom vyndal svůj mobil a nejdřív zavolal na stanici. „Dálniční policie, Engelhartová.“ „Šéfová, tady Tom, našel jsem ho.“ V mobilu bylo slyšet jak si Anna zhluboka oddechla. „Ale teď se zrovna rozhodl zachránit vaši neteř, takž pro ní skočil z mostu do vody…“
Skok z deseti metrů do vody, netrvá dlouho, jen několik málo sekund. Semirovi to, ale připadalo jako věčnost, bál se o Sáru, aby se jí něco nestalo, když neumí plavat, možná dělá ukvapené závěry a Sára na něj na břehu už čeká. Jeho myšlenky utlumil náraz do studené vody. Pro Semira to byl šok. Ihned jak se vynořil, začal hledat Sáru, protože kdyby ve vodě zůstal moc dlouho riskoval by zápal plic. Semir plaval v ledové vodě a volal Sáru, nikdo se mu však neozýval. Po malé chvíli hledání spatřil u velkého kamene, který se tyčil z vody ruku, zbytek těla byl nejspíš pod vodou. Semir neváhal a plaval co nejrychleji k tomu místu. Opřel se o kámen a zatáhl za ruku, a začal z vody lovit tělo, jaké bylo překvapení, když se na hladině objevil Rolf. Měl otevřené zúžené zornice, to napovídalo, ze se krev vlévá do mozku, takže byl už mrtvý. Tak mocný muž to byl, a zemřel tak primitivním způsobem. Semir ho pustil a jeho tělo opět vklouzlo pod vodu. Mohl takový osud potkat i Sáru? Začal tedy usilovně hledat, ale nikde na hladině jí neviděl. Musel se tedy ponořit a hledat jí pod hladinou. Semir tedy plaval pod vodou a hledal Sáru, zatím ovšem marně, věděl, ale že to nemůže vzdát a znovu a znovu se potápěl, plaval co nejblíže dna a hledal a hledal. Chtěl se zrovna vynořit, aby se nadechl, když náhle něco spatřil, plaval k tomu blíže, a náhle před ním ležela Sára. Krátké vlasy jí ve vodě vlály, jako by to byla nějaká víla, Semirovi připadalo, že se sžila s okolním prostředím, a byly jakoby chybějícím článkem symbiózy, ale Semir jí tady nemohl nechat, ať by si příroda říkala co by chtěla. Popadl jí a snažil se oba dostat na hladinu.
Semir se nad hladinou zhluboka nadechl a plaval se Sárou co nejrychleji ke břehu. Moc daleko to nebylo, takže Semir za chvíli vytahoval Sáru na břeh a ihned začal s oživováním, tedy s masáží srdce a umělým dýcháním. „No tak Sáro…mluvil k ní a přitom se jí snažil oživit. „Jsi přece bojovnice…když jsi přežila tu nehodu…tak přežiješ i tohle.“ Sára ovšem nejevila nějaké náznaky, že se oživování daří. „Sáro, prosím tě, nechci tě znova ztratit.“ Řekl Semir a z očí mu tekly slzy, ale i tak nepřestal oživovat.
Říka se, že mozek odumírá jako poslední, proto některým lidem, když se zastaví srdce a znovu ožijí vypráví o tunelu s bílím světlem na konci. Sára v nějakém takovém tunelu stála. Byl tajemně a strašidelně černý, ale on se nebála, nejspíš nebylo už nebylo čeho. Její duše opustila tělo, teď si připadala lehčí, uvolněnější a už jí netížil žádný problém. Rozhlédla se po tunelu a spatřila bílé světlo, něco jí k němu táhlo, tak tedy zamířil za tím světlem. Každým krokem ke světlu si připadala šťastnější, světlo nebylo moc daleko, jak se zpočátku zdálo. Když k němu došla všimla si, že to není žádná lampa na konci tunelu, ale otvor do kterého svítí denní světlo. Vstoupila tedy do otvoru a musela si zakrýt oči, protože ji oslnilo slunce, po chvíli si, ale zvykla a rozhlédla se po okolí. Všude zpívali ptáci, bylo dokonce slyšet i hlasy dětí jak si hrají. Nad hlavou měla nádhernou modrou oblohu bez mraků, a pod nohama zářivou zlatou stezku. „Tohle bude asi ráj.“ Pomyslela si. Náhle se pár metrů před ní objevili tři lidé. Sára si je prohlížela. Všichni měli křídla. „Nejspíš andělé.“ napadlo jí. První dva měli křídla větší, jedním z nich byl muž s blond vlasy a druhá byla žena s růžovými vlasy, oba dva byli oblečeni v bílém, usmívali se na Sáru a lákali ji k sobě. Sára tedy šla k nim blíž, jelikož na posledního anděla moc neviděla. Byla to žena s malými křídly, též v bílém oblečení, a hnědými vlasy. „Carino?“ Vyhrkla Sára. Anděl Carina se na ní usmál a popošel k ní blíž, Sára se jí vrhla do náruče, kterou jí nastavila. Sára si všimla, že brečí, ale to jí bylo fuk, byla po dlouhé době zase se svou sestrou. Carina k ní po chvíli promluvila. „Sáro, ještě nenastal ten správný čas.“ „Čas? Čas na co?“ Zeptala se Sára, a podívala se na Carinu. „Čas na to, abys vstoupila do nebe.“ Sára nic neříkala jen se dívala na Carinu a poslouchala jí. „Ještě toho budeš muset hodně udělat, ještě prožiješ mnohá dobrodružství, ještě budeš muset vyhrát spoustu soubojů…“ Carina pokračovala dál, ale Sára pochopila, že ještě s ní zůstat nemůže. Carina skončila, ještě jednou Sáru objala, a potom ještě dodala. „Neboj se, zase se setkáme, budu na tebe čekat, od teď máš ve mě ochránce.“ Políbila Sáru na čelo a vrátila se k andělům. Sára se na ní stále dívala, ale potom ucítila tlak na hrudi a vodu v ústech, chtěla jí vyplivnout, ale v puse nic neměla, přesto jí stále cítila. Zavřela oči a snažila se nějak v sobě potlačit divné jevy. Když oči otevřela, připadala si, že letí hvězdnou rychlostí, náhle si vše uvědomila, uvědomila si, že zemřela, uvědomila si, že se jí Semir snaží oživit, uvědomila si Carinina slova. Zavřela ještě jednou oči a cítila jak jí světelná rychlost někam nese. Když náhle ucítila náraz. Otevřela oči a té chvíli se jí opět duše přesunula do těla. Sára otevřela oči a plivala vodu z úst, přitom kašlala a zhluboka se nadechovala. „Díky bože.“Děkoval Semir nebesům. Potom chytil Sáru kolem ramen a přitisknul si jí k sobě. Sára začala normálně dýchat a pomalu se uklidňovala. Oba dva se třásly zimou. Byl březen a teplota vody se pohybovala kolem nuly. „Díky, že si se pro mě vrátil.“ Řekla Sára. „Nechtěl jsem tě znova ztratit.“ Odpověděl jí Semir. Na chvíli se odmlčeli. „Asi se budu muset naučit plavat.“ Zavtipkovala Sára. „Aby si mě příště nemusel tahat z bryndy.“ „Příště? Myslíš, že bude nějaké příště?“ Zeptal se jí. „Jistě, když jsi mě znova našel, tak ti přece neuteču.“ Dodala a usmála se. „A co Rolf.“ Došlo jí náhle. „Je mrtvý.“ Řekl jí po chvíli. „Byl to můj bratr…,ale na druhou stranu to byl i zločinec, takže bych ho neměla litovat, chtěl mě zabít, zabil i Carinu, zabil i jednoho z tvých kolegů z případu Moon, pašoval drogy, byl to můj bratr, muž co mě vychoval, co mě všechno naučil, měla jsem ho moc ráda.“ Řekla Sára a rozbrečela se. Semir jí utěšoval a pevně jí držel kolem ramen. Náhle uslyšeli zvuk houkaček. Podívali se směrem odkud zvuk přichází, a za chvíli se objevila sanitka a za ní policejní auto. Ze sanitky vyskočili lékaři a dovedli oba dva do auta, tam jim dali deky a zkoumali, jak jsou na tom zdravotně. Z policejního auta vylezl Tom a šel k sanitce. „Tak co parťáku, jak se vede.“ Řekl hned když uviděl Semira. „Jo dobrý, už je to za námi.“ Řekl a usmál se. Tom se otočil na Sáru, která seděla kousek vedle od Semira. „Sára Moonová, kvůli tobě jsme prožili hodiny hrůzy.“ „Pardon.“ „Dcera mafiánského bose, která je deset let pohřešovaná, bůh ví, co s tebou teď bude.“ „Co by s ní jako mělo být? Vezmeme jí sebou na stanici, a tam se rozhodne jak to bude dál.“ Vložil se Semir. „Na stanici najde někoho blízkého.“ Semir i Sára se na Toma podívali. „A koho?“ Zeptal se Semir. „Kdo má z naší stanice něco společného s Moony?“ Tom mu neodpověděl a podíval se na Sáru, která pátrala v paměti. „Snad ne Anna Engelhartová?“ Zeptala se po chvíli, Tom pohnul hlavou ve znaku ano. „Cože? Šéfová?“ Zděsil se Semir. „Já ti to vysvětlím, ale teď pojďte.“ Řekl Tom a zamířil k autu, Semir a Sára ho následovali.
Cestou na stanici vysvětloval Tom Semirovi, jak ho hledali, a taky jak to, že je šéfová Sářinou tetou. Sára celou cestu mlčela, dívala se z okna a přemýšlela, co se za tu dobu co věznili Semira změnilo. Uvědomila si, že zradila rodinu, čeká jí smrt, zavinila Rolfovu smrt, ale na druhou stranu je konečně volná a šťastná, a má i někoho kdo jí snad příjme, tím myslela Annu, bylo to deset let co jí viděla naposled a docela se toho setkání obávala. Než se ovšem nadála, stály před policejná stanicí. Oba muži vylezli z auta ven, Sára se ještě chvíli váhala, ale potom i ona vylezla ven, a nejistě šla za muži. Semir se zastavil a počkal na ní. Poté jí dal ruku kolem ramen a špitl jí do ucha. „Neboj se, oni tě tam neukousnou.“ Sára se usmála a vešla do dveří, které jí Tom podržel. Vešli do chodby, po které se dojde do kanceláře, na konci chodby Semir Sáru zastavil. „Počkej tady, já tě potom zavolám.“ Řekl jí Semir a vešel s Tomem do kanceláře. Tam čekala Anna, Horst, Dieter a Andrea. Když Andrea uviděla Semira radostí vykřikla a objala ho. Ostatní ho poplácali po zádech. „A jak si se odtam taď vůbec dostal?“ Zeptala se po chvíli Andrea. „Sám bych se od tam taď nedostal, ale někdo mi pomohl.“ Řekl a zavolal na Sáru. Ta vešla do kanceláře, cítila na sobě tisíc pohledů, i když v kanceláři bylo jenom šest lidí, nervózně se usmála a přistoupila blíže. „Tak ty jsi mi zachránila manžela.“ Řekla Andrea a objala Sáru kolem krku, Sára se nejdřív lekla, ale za chvíli byla už v klidu. „Sáro.“ Řekla šéfová a podívala se na dívku. Sára k ní popošla a podívala se na ní. „Když jsem tě viděla naposled byla jsi ještě malá holčička, ale teď je z tebe už velká holka.“ Řekla Anna a Sára se usmála. „Ty jsi se teda vůbec nezměnila.“ Řekl Sára a potom se s Annou objali…

Bylo to jenom pár dní po osudném dnu, který spojil dva odlišné typy lidí. Sáru Moonovou, dcerku drogového bosse, která se vzepřela rodině a přestoupila na stranu policie a Semira Gerkhana, policistu, který se vždy řídil příkazy a pravidly, když je ale všechny porušil, dostal se do tak velkého problému, že kdyby nebylo Sáry nevyváznul by živý. Oba dva stáli na Kolínském hřbitově u hrobu na kterém stálo “Sára Moonová“ „Ironie.“ Řekla Sára a podívala se na Semira. „Jdu se podívat na vlastní hrob.“ „Co tady vůbec hledáme?“ Zeptal se Semir. „Tady to po deseti letech začalo.“ „Tady?“ Zeptal se jí. „Ano, tady, pamatuješ si na tu tajemnou ženu v černém, co stála pod stromem a dala do vázy umělou růži.“ „Tos byla ty?“ „Jistě, musela jsem se přesvědčit, že jsi ten pravý, kvůli kterému zradím a trefila jsem se.“ „Připravovala jsi to dlouho?“ „Dost dlouho, když jsem “zemřela“ poslali mě do Ameriky kde jsem studovala tajně policejní školu.“ Semir vyvalil oči. „Cože?“ „Ano, policejní školu, řekla jsem si, že jestli je chci zradit tak se vší parádou…měla bych ti ještě něco upřesnit. Nejsem idiot, to jsem měla jenom napsaný v papírech, abych se nemusela zapojovat do rodinných kšeftů, v Americe jsem tedy studovala policejní školu, a zfalšovali mi rodný list, takže jsem vlastně komisařka.“ Teď už byl Semir vážně v šoku. „Chceš říct, že jsi vlastně kolegyně?“ „Dalo by se říct.“ Řekla a usmála se. „Máš, ještě nějaká tajemství, o která by ses ráda podělila?“ „Už ne, něco by mělo zůstat tajemstvím napořád.“ Řekl Sára a vzpomněla si na návštěvu nebe. „Něco jsem si uvědomila, chci se rodině pomstít, ne jako, že bych ji chtěla vyvraždit, ale dostat je jako policista, překazit jim všechny kšefty a dostat je do vězení, chci aby tomu už byl konec.“ „To si přeje spousta policistů.“ „To ano, ale kdo je zná tak dobře jako já.“ Na chvíli se odmlčeli a dívali na hrob. „Vlastně by tu bylo, ještě jedno tajemství.“ Řekla a přistoupila k hrobu. Obešla ho a potom do něj vrazila. Semir se divil co to děla, hrob se otřásl a začala opadávat, Sára do něj ještě párkrát vrazila, a potom ho začala čistit. „Podívej se.“ Řekla mu, Semir se sklonil k hrobu a užasl. Na náhrobku už nebylo “Sára Moonová“, ale “Carina Moonová“ „Vybrala jsem si, tě také kvůli tomu, že jsi pečoval o můj a také vlastně Cariny hrob.“ „Nikdy jsem nezjistil, kde je pochovaná, ale netušil jsem, že je tak blízko.“ Semir vzal čerstvé květiny, které si odložil na jiný náhrobek a položil je tam. „Teď už vím, kam jí budeme chodit navštěvovat.“ „Bude moc ráda, že nás tady uvidí spolu.“ Řekl Sára a podívala se na náhrobek. „A jak to s tebou bude dál?“ „Pokud mě budete chtít, ráda bych s vámi zůstala a bojovala proti padouchům.“ Řekla Sára a podívala se na Semira jak bude reagovat. „Já bych byl rád, kdybys tu zůstala a Tom určitě také nebude proti, záleží jenom na tobě a na šéfové.“ „S Annou jsem už mluvila, souhlasí, alespoň se lépe poznáme, byly jsme tak dlouho odloučené, musíme si toho ještě hodně říct.“ Řekla Sára. „Tak už můžeme jít. Parťáku.“ Řekl najednou Semir. „Jasně, že jo Parťáku.“ Oba dva opustili hrob, a mířili k východu ze hřbitova. Náhle se zvedl vítr jenom kolem Carinina náhrobku. Kdyby tam někdo byl, mohl vidět postavu ženy, kterou jakoby vymodeloval vítr. Usmívala se a dívala se za dvojicí, která opouštěla hřbitov. „Výborně Sáro, pochopila jsi jakou cestou jít.“ Řekla. Sára se náhle zastavila a podívala se směrem k hrobu a uviděla Carinu, mohla to být jenom iluze, ale ona opravdu věřila, že je to Carina. Sára se na ní usmála a vyrazila rychle za Semirem.

Twisted Evil KONEC Twisted Evil
--------------------------------
"Není všechno takové jak se
první pohled může zdát!"
Sára Moonová

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
takže moje staronová povídka s názvem Moonova dcera odstartovala moji novou serii s komisaři Semirem, Tomem a Sárou.
pro ty kteří už povídku četli na starém forum mám upozorneni na pár drobnosti, které se od minulé povídky zmenili, ale není jich moc, kdo by je chtel vedet at napise.
Very Happy

ještě prosím, odpusť te mi můj pravopis, já vím je to hrůza Embarassed Embarassed Embarassed

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
takže tady naleznete to velké M, kde jsou spojena města zavražděných policistů


_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Po dlouhé době jsem opět měla tu čest si tuto povídku přečíst a jsem za to ráda... Nechybí v ní napětí, akce, přátelství, emoce... Ale fakt jsem si myslela, že je Sára ta zlá Laughing Laughing Laughing
Skvělá povídka, Deni Laughing
A dík za mapu, je fakt husté že to M fakt vychází Shocked Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
děkuji za recenci Very Happy

- trochu jsem to upravila, aby se odlišila minulost od přítomnosti

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 428
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Wow! Kráááása

Ahojky!
Dlouho jsem odolávala si tvé dílka přečíst, až mě pohltily úplně. Tak píšu komentář, protože když nenapíšu koment k povídce, tak je to jako kdybych ji vůbec nečetla…

Už ihned začátek je příjemný a zajímavý…Semír hrdina… Už tohle je krásné… Tureček hrdina mezinárodních rozměrů….Very Happy
Jaký intelektuál zkoušel ten hasičák? Vypadá to na Hostíka Very Happy
Prostě Semír je šikulka, který ví, co se bude dít v dalších hodinách….
Ále….Sama jsem zvědavá, kdo byla ta žena tam…
Jeden z tajné mise umřel Sad …tak doufám, že ostatní přežijou… Smrt Turečka bych nepřežila…
Proboha…..Druhý….Jen nech našeho malého Semírka….prosím*psí očka*
Teda, pane Schwarzi, jakpak se nám chováte k mezinárodnímu hrdinovi? Very Happy
Že by rodinka Monnů zabila třetího – Kellera?
A jéje…. Už jsou jenom dva…. Sad
Líbí se mi, že během nebezpečí Semír vzpomíná na studentská léta….ale nezapomeň se někde!
Neeee….Už jenom Semír….. Pomóóc…Na sólové akce se dobrý Chris, hochu!
M na té mapě je úžasné….viděla jsem to na živo…..skvělý, že to pasuje Smile
Semírku…boj se….Moonové jsou všude!
A vy, Anno a zbytek, nebojte se o Semíra… VÍ, co dělá!
Mám tě ráda, Tome, ale tohle….co by na to řekl Semír, co?
Tééééda….Semír randil s Carinou MOONovou, jo?
Néééééé…..Neumírej mi, Semírkuuuu!!!!!!!!
Teda, Anno… Ty jsi určitě malý dáreček pro dálniční, viď?
Cože?! Sára pomohla Semírovi? Téda….Mooni mě překvapují čím dál tím víc…
A je skvělé, že to dopadlo dobře... Very Happy


Móóóóc se mi to líbilo.... Wink Cool

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
jsem ráda, že se ti povídka líbila Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 198
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
Tak vezmu to zkrátka...

Povídka je moc hezká, pěkně dlouhá, oceňuji, že si dá někdo takovouhle práci. Tady se mi moc líbí postavy, je jich hodně a jsou i celkem zajímavé...

Líbí se mi taky německé "eMko".

Takže jen tak dál !

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 214
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
moc děkuji za komentář

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
1. Moonova dcera
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma