AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se Vám povídka líbila?
1
100%
 100%  [ 1 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 1

9. Rozhodnutí aneb kdo s koho...
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Tato povídka se odehrává dva měsíce po Volavce. Všichni zranění komisaři a zraněné sekretářky se opět plně věnují své práci, ale rozhodnutí vrchní komisařky von Landitzové je nepříjemně zaskočí. Tedy na nějakou dobu.

P.S. Doporučuji oživit vzpomínky na mou první povídku s názvem POMSTA!

Rozhodnutí aneb kdo s koho…

Frank se Susannou byli na pravidelné ranní obhlídce na dálnici. Tentokrát se komisaři vydali Susanniným vozem, protože Frank svůj služební vůz poslal do šrotu, když pronásledoval opilce, který způsobil dvou hodinovou uzavírku dálnice A4. Komisařka von Landitzová byla duchem mimo a její partner si toho všiml, ale nechtěl ji hned po ránu rozčilovat, tak se své obvyklé poznámky zdržel. Susanna si však všimla, ustaraného obličeje svého kolegy a rozhodla se, říct mu o svém rozhodnutí.
„Franku?“
„Ano?“
„Musím ti něco říct.“ začala komisařka. „Říká se mi to těžko, ale…tohle je náš poslední společný výjezd.“
„Jak to myslíš? Chceš zase novýho parťáka?“ přerušil ji Traber.
„Ne…odcházím od policie. Chtěla jsem ti to říct, dřív než to Engelhardtová oznámí oficiálně.“ řekla pomalu Susanna.
„Jak odcházíš? Jak oficiálně?“ ptal se Frank.
„V nemocnici jsem měla čas a klid přemýšlet….Dneska ráno jsem položila Engelhardtové svou výpověď na stůl…“
„Ale…proč?“ zeptal se zoufale komisař, kterému zakalily výhled slzy.
Susanna musela sjet dálnice, protože její výhled byl zamlžený slzami v jejích očích, a hlavně chtěla vše svému kolegovi vysvětlit. Když najednou zachraptěla vysílačka:
„Centrála volá Kobru 12.“
Komisař Traber popotáhl a chopil se vysílačky: „Kobra 12 slyší…co se děje?“
„Ve staré tovární hale na Ründerstrasse se střílelo, posily jsou už na cestě.“
„Rozumím, přebíráme to.“ Kobra 12, konec.“
„My máme nového dispečera?“ divila se Susanna.
„Nevim, jedeme.“ štěkl Frank.
Celou cestu k hale, ani jeden z komisařů nepromluvil.

Jen co stříbrný Benz zastavil před halou, Frank řekl:
„Jdu zadem!“
Susanna kývla na souhlas a odjistila zbraň, ale zůstala stát u auta a přemýšlela, jestli udělala správně, když takto „vpálila“ svému kolegovi, že odchází. Po chvilce se opět vzpamatovala a zkusila otevřít dveře od haly.
Komisař Traber oběhl budovu a starým rozbitým oknem se dostal dovnitř. Až teď mu došlo, že nikde kolem nejsou žádné stopy od kol, nebo po střelbě. Tento fakt ho trochu znervózňoval, ale víc než tato skutečnost ho trápila věc, kterou se dozvěděl od Susanny.
Vrchní komisařce von Landitzové se podařilo otevřít dveře a vstoupit, pomalu přešla od dveří do prostřední části haly.
O jednom důležitém detailu, kterým byl ostřelovač na střeše protější budovy, však neměl ani jeden z komisařů tušení. V jeho zaměřovacím kříži se objevila Susannina hlava, střelec přejel o něco níž a zamířil na komisařčino srdce.
Frank se pomalu dostával do přední části budovy, když padl výstřel.
„Susanno! Susanno!“ křičel komisař.
Když Frank doběhl k ležící kolegyni a kleknul si vedle ní, aby zkontroloval její životní funkce, ucítil prudkou bolest v zátylku. Neznámý útočník udeřil Franka dřevěným trámkem do hlavy. Komisař se v bezvědomí sesunul k zemi a zůstal ležet vedle své kolegyně. Pachatel zapískal a do haly přijela černá dodávka, z ní vystoupilo několik maskovaných mužů, kteří naložili komisaře Trabera do zadní části vozu a odjeli pryč.

Na stanici všichni čekali na Susannu s Frankem, kteří se už tři hodiny nehlásili. Anna byla nervózní, Andrea se snažila dovolat na mobil alespoň jednoho z komisařů, ale bez výsledku. Hotte s Bonrathem se jeli podívat na dálnici, jestli nedošlo k nějaké nenahlášené dopravní nehodě, ale když se vrátili a oznámili, že všude je provoz plynulý a po stříbrném Sport coupé ani památky, Engelhardtové došla trpělivost.
„Tohle to není normální!“ řekla si pro sebe a vyšla z kanceláře. „Andreo, už se ozval Traber nebo von Landitzová?“
Sekretářka zakroutila hlavou: „Ne, ani jeden. Šéfová, neměli bychom vyhlásit pátrání?“
Najednou začal na Andreině stole vyzvánět telefon.
„Dálniční policie Schäferová, mohu vám nějak pomoci?“
„Dobrý den,, tady Koblenz ředitel věznice v Aachen, můžu mluvit s vaší šéfovou?“
„Ano, moment…Šéfová, pro vás.“ řekla Andrea a podala sluchátko své nadřízené.
„Engelhardtová.“
„Koblenz, mám pro vás nepříjemnou zprávu, před čtyřmi hodinami někdo dopomohl Sergeji Petrovičovi k útěku.“
Anně proběhlo jméno hlavou a pak vytřeštila oči: „Cože?! To jste nám nemohli zavolat dřív?“ vylítla šéfová.
„Je mi líto, ale … přišli jsme na to teprve před deseti minutami.“ omlouval se ředitel.
„No to snad nemyslíte vážně!“ křikla do telefonu Engelhardtová, až se lekl nejen Koblenz, ale i zbytek služebny nenápadně poslouchající Annin telefonát.
„Dozorce ho kontroloval naposledy před čtyřmi a půl hodinami a to seděl ve své cele a četl si. Když ho pak šli znovu zkontrolovat, byl pryč.“ vysvětlil Koblenz.
„Vy si ze mě děláte srandu! Dva z mých nejlepších lidí jsou tři hodiny nezvěstní a vy mi klidně oznámíte, že člověk, který se jim chce pomstít, utekl z nejpřísněji střežené věznice v celém Porýní!“ ječela Anna do telefonu a ředitel si musel dát sluchátko o pořádný kus dál od ucha.
„Paní Engelhardtová, my ho nenechali utéct schválně.“ bránil se Koblenz.
Anna se zhluboka nadechla: „Jak daleko jste s pátráním po Petrovičovi?“
Koblenz se odmlčel.
„No?!“ dožadovala se Anna odpovědi.
„Nic nemáme.“ odpověděl ředitel a dal sluchátko pro jistotu o dalších pět centimetrů dál od ucha.
Engelhardtová už nevěděla co má říct, tak raději praštila telefonem a chystala se odebrat do své kanceláře, ale zastavilo ji opětovné zvonění na Andreině stole.
„Dálniční policie Schäferová, jak vám mohu pomoci?“ ohlásila se svou oblíbenou replikou Andrea.
„Andreo tady je Frank.“
„Franku, kde jste?“ Anna se po vyslechnutí sekretářčiných slov dožadovala sluchátka, ale Andrea jí ho nedala.
„Susanna…je mrtvá. Mě někam odvezli a… do háje, dochází mi baterka.“ oznámil Frank a pociťoval, jak se mu očí derou slzy.
„Franku, nedělej si ze mě srandu a řekni mi, kde jste!“ spustila sekretářka na komisaře.
„Říkám ti, že nevím kde jsem! Ale můžeš mě zkusit zaměřit podle signálu z mobilu.“
„Jo to pujde.“ řekla Andrea a začala se zaměřováním.
„Hlavně rychle nevím jak dlouho…“ Frank nestačil doříct větu a jeho mobil naposledy dvakrát zapípal a odporoučel se. „Andreo? Andreo? Sakra!“ křikl komisař a hodil mobil proti stěně, o kterou se roztříštil.
„Franku? Franku?“ zkoušela sekretářka.
„Andreo co se stalo? Kde jsou?“ zeptala se Anna.
„Nevím. Frank říkal, že je Susanna….“ koktala sekretářka.

„Kobra 16, volá centrálu. Zastavili jsme služební vůz komisařky von Landitzové.“
Anna přiskočila k pultu s vysílačkou: „Centrála slyší, kde jsou vrchní komisaři Traber a von Landitzová?“
„To nevíme, ale muž, který v něm jel nám tvrdí, že vůz našel ve staré hale na Ründerstrasse.“
„Rozumím, posílám tam posily a vy zajistěte toho chlapa co jel ve služebním voze komisařky von Landitzové. Centrála konec.“
Anna se otočila na Hotteho s Bonrathem: „Hertzbergere vezměte si Porsche a zajeďte se podívat do tý haly.“
„Kde říkal, že to je?“ zeptal se Dieter.
„Bonrathe!“ procedila mezi zuby Anna. „Na Ründerstrasse.“

Zelenobílé Porsche projelo branou a pokračovalo po rozbahněné cestě až k hale, u které našel starý bezdomovec Susannin vůz. Auto zastavilo před budovou a dva policisté se rozhlédli kolem sebe.
„Skvělý žádný posily a my tu zase budeme dělat šašky.“ spustil Bonrath.
Jenomže Hotte na jeho připomínku nic neřekl a přešel k nejbližší budově a špinavým oknem se podíval dovnitř. Uprostřed haly spatřil Susannino bezvládné tělo, nejevící žádné známky života.
„Dietere, pojď sem!“ zakřičel na svého kolegu tlouštík.
„Co se děje?“ zeptal se dlouhán.
Hotte ukázal na tělo: „Susanna.“
„Běž dovnitř a já zavolám sanitku.“ rozhodl Bonrath a vydal se ke služebnímu vozu.


Frank seděl na vlhké podlaze v temné místnosti a přemýšlel o událostech posledních tří měsíců. Od Susannina únosu, přes rozhovor s Gabrielou, až ke slovům, která se dozvěděl dnes ráno od své kolegyně.
„To není pravda, nemůže být…“ komisař uslyšel šramot, stoupl si a schoval se ve tmavém rohu místnosti. Teprve teď když se udeřil o stěnu do ruky, si uvědomil, že je v kontejneru. Dveře se pomalu otevřely a vpustily dovnitř proužek ostrého světla.
„Kde jste pane komisaři?“ zeptal se příchozí muž.
Frank opustil svou skrýš a podíval se na svého únosce: „Vy? Myslel jsem, že…“
„Jsem rád, že vás zase vidím.“ řekl Sergej, kterého zezadu jistilo několik členů jeho gangu.
„Škoda, že nemůžu říct to samý.“ odsekl Frank, ale vzápětí dodal: „Co jste provedli se Susannou?“
Petrovič se pousmál: „Paní komisařka se mi nehodila do plánu a tak musela odejít.“
„Co jste s ní provedli?“ vykřikl Traber a chtěl se vrhnout na Sergeje, ale členové ochranky byli rychlejší a svého šéfa před běsnícím komisařem ubránili.

Dieter doběhl k autu a spojil se s centrálou. Hotte se mezitím dostal do haly a otočil Susannu na záda, když spatřil trčet z komisařčina hrudníku uspávací šipku, něco v jeho nitru poskočilo radostí.Pomalu vyndal šipku a pokusil se spící komisařku probudit. Během chvilky se ozval zvuk houkačky sanitního vozu. Hertzberger se neodvážil se Susannou nějak víc hýbat a tak s Bonrathem počkali na doktora, který je ujistil, že to s vrchní komisařkou von Landitzovou není zlé. Oba policisté si oddychli a rozjeli se za sanitkou. Cestou se ještě jednou spojili s centrálou a oznámili Engelhardtové, že Susanna je v pořádku.
V nemocnici vzali komisařce krev a vzorky poslali na toxikologii, aby vyloučili možnou přítomnost jedu, nebo jiných nebezpečných látek. Poté převezli stále spící Susannu na pokoj.

Engelhardtová čekala na zprávy z nemocnice ve své kanceláři a přemýšlela o tom, proč neznámý útočník ještě za Franka nežádal výkupné a také jí nešlo do hlavy, proč Susannu jen uspali a nechali ležet v tovární hale. Z jejího přemýšlení ji vyrušila Andrea.
„Šéfová?“
Anna zvedla hlavu a podívala se na sekretářku: „Co se děje, Andreo?“
„Co vám to ráno dala Susanna na stůl?“ řekla Andy úplně něco jiného, než měla původně v plánu.
„Svou výpověď.“ odpověděla jí Anna.
Sekretářka vykulila oči: „Cože? Ale, vždyť chtěla…“
„Je mi úplně fuk, co chtěla, ale jedno vím, do vyšetřování zmizení vrchního komisaře Trabera se motat nebude.“ řekla odhodlaně šéfová. „Ještě něco?“
„Ne. Vlastně ano, málem bych zapomněla. Kluci z technického objevili stopy krve blízko místa, kde ležela Susanna.“
„Už se ví, komu patřila?“ zeptala se Anna.
„Byla Frankova.“
„Musíme ho najít a rychle, jen doufám, že ho neunesl ten, kdo myslím.“
„Máte na mysli Petroviče?“ zeptala se opatrně Andrea.
Anna jen přikývla.
Sekretářka se chvíli rozmýšlela, ale pak řekla: „Co uděláte s tou Susanninou výpovědí?“
„Nevím, ještě počkám…možná si to rozmyslí.“ usmála se Engelhardtová.
Andrea úsměv opětovala a odešla na své místo.
Anna se natáhla po telefonu a vytočila Hertzbergerovi číslo.

Hotte s Dieterem seděli v kantýně a čekali, až se Susanna probudí. Vtom začal Hertzbergerův mobil vyzvánět.
„Ano, Hertzberger.“
„Tady Engelhardtová, už se probrala vrchní komisařka von Landitzová?“
„Teď k ní šel doktor, ale když jsme odcházeli tak spala.“ odpověděl Horst.
„Zůstanete v nemocnici a budete Susannu hlídat, podle všeho Trabera unesl Petrovič, proto nechci aby unesl ještě von Landitzovou, ale kdyby ji chtěl zabít nejspíš by to udělal už v té továrně.“ řekla šéfová.
„Dobře, počkáme tady.“ odpověděl tlouštík a zavěsil.
„Kdo to byl?“ zeptal se Bonrath s plnou pusou, do které před chvílí vsoukal koláč.
„Šéfová, máme tu zůstat a hlídat Susannu.“ seznámil svého kolegu s rozkazy Hotte.
„A proč?“
„To nevím, radši se přesuneme k ní před pokoj.“ rozhodl Horst a šlo se.

Petrovič seděl u stolu a pochutnával si na boršči a rozmlouval se svou pravou rukou Alexandrem.
„Šéfe, co provedeme s tím poldou?“
„Až bude připravené letadlo, odletí s námi na Mallorcu.“ odpověděl Sergej.
„Ale proč? Můžeme ho přeci zabít tady.“ namítl Alex.
„Nechápeš, že ho nechci zabít…alespoň ne teď, chci aby se ho vydala hledat jeho kolegyně.“
„Stejně mi to nějak nedochází, vždyť tu komisařku sme mohli oddělat, už v té továrně.“
„To jo, ale chci, aby měla šanci zachránit svého kolegu…na rozdíl ode mě…mého otce nechala shnít v base a já jsem slíbil, že se jí pomstím a nikdo neříkal, že to bude rychle. Poprvé mi to nevyšlo, ale teď jsem připraven a mám kolem sebe schopné lidi.“
„To máte.“ souhlasil Alexander.
Do místnosti vešel urostlý, černovlasý muž a promluvil k Petrovičovi:
„Letadlo je připraveno, můžeme naložit náklad.“
Sergej se jen usmál a kývl hlavou.

Hotte s Bonrathem seděli před Susanniným pokojem, když se najednou zpoza dveří ozval ženský křik. Oba policisté odjistili své zbraně a vtrhli dovnitř. Komisařka sebou na posteli zmítala ze strany na stranu a její čelo bylo rozsálané, jako kamna. Bonrath zavolal doktora a Hotte se mezi tím snažil Susannu probudit, ale moc se mu to nedařilo. Lékař píchl Susanně něco na uklidnění a dva uniformované policisty vyprovodil na chodbu.

Petrovič dorazil na své soukromé letiště nedaleko Bonnu, kde na něj čekalo několik poskoků, kteří měli na starosti naložení kontejnerů, mezi kterými byl i ten Frankův. K Sergejovi přistoupil vysoký blonďák:
„Všechno připraveno, pane!“
„Díky Nikolo, za jak dlouho můžeme letět?“
„Jakmile řeknete, pane!“
„Tak na co tu ještě čekáme?“ řekl Petrovič a šel se posadit na své místo. Letadlo se během několika minut odlepilo od země a vydalo se směr Mallorca.

Anna pověřila všechny volné policisty, aby se pustili do pátrání po Sergeji Petrovičovi a vrchním komisaři Traberovi. Andrea prohlížela na internetu policejní zprávy. Semir s Tomem, kteří pracovali na případu vraždy řidiče nákladního vozu, se však vyšetřování zúčastnit nemohli.
„Ale proč, šéfová, vždyť jsou to naši kolegové.“ protestoval Semir.
„Já vím, že máte o Trabera strach, ale pokud vím, máte svůj případ.“ řekla nekompromisně Anna a vyprovodila své podřízené z kanceláře. Do které se během chvilky dostavila Andrea s několika informacemi.
„Šéfová, před třemi dny došlo k vyloupení vojenského muničního skladu. Bylo odcizeno deset beden M-16, několik plně automatických zbraní střely do tanku…“ Andrea se na chvíli odmlčela. „…a dvacet střel země-vzduch.“
„Proboha, co chtějí dělat?...Rozpoutat třetí světovou válku?“ zhrozila se Anna, ale poté se podívala na nervózní Andreu: „Chtěla jste mi ještě něco říct?“
„Podle tajné zprávy zmizely dva tanky.“ odpověděla opatrně sekretářka.
„Proč to vojáci nehlásili příslušným orgánům?“
„Nevím.“ pokrčila rameny Andy. „…Ale na seznamu interpolu je několik jmen, kterým by se takový arzenál hodil.“ dořekla.
„Myslíte, že ty zbraně nechal ukrást Petrovič a teď je chce prodat?“ otočila se Anna na sekretářku.
„Je to možné. Za peníze, které by tím vydělal by si mohl koupit nejen nové jméno, ale i obličej. Ale pořád mi nejde do hlavy, proč unesli Franka a Susanně nic neudělali…“
„Nejspíš v tom bude něco víc, než jen prodej kradených zbraní.“ řekla Engelhardtová.

Frank byl připoután k železné tyči, přivařené ke stěně kontejneru, seděl a stále přemýšlel o tom co chce Sergej udělat, ale víc ho zajímalo, kde je jeho kolegyně a žena, kterou… Komisaře vyrušil příchod jednoho z Petrovičových lidí, který donesl Frankovi jídlo, tedy pokud se zelenohnědá kaše dá za jídlo vůbec považovat. Traber se podíval na příchozího:
„Co jste provedli se Susannou?!“ vykřikl z ničeho nic.
Muž se jen pousmál a postavil před sedícího komisaře tác s jídlem.
Frank do tácu kopl a kaše se rozlétla po celém kontejneru. „Ptám se, kde je Susanna!“
Muž konečně promluvil: „Snad si ji viděl, nebo ne?“
„Ty svině!“ křikl Frank a chtěl se do skrčka pustit, ale zabránily mu v tom pouta na rukách.
„Koukám, že tě to hodně zajímá. Nemusíš se znepokojovat…měla to rychle za sebou.“ ušklíbl se muž, který si teď mohl vyskakovat, ale kdyby se Frank postavil, byl by muž minimálně o dvě hlavy menší než urostlý komisař.
„Počkej, až se odsud dostanu! Tak tě zabiju!“
„Nevyhrožuj, poldo!“ okřikl Trabera skrček.
„To nebyla výhrůžka, to byl slib!“
Skrček si odplivl a záměrně trefil Franka: „Myslíš si, že si tu budeš vyskakovat? Tak to ani náhodou! Bejt tebou dávám si bacha na jazyk, nebo dopadneš jako ta blonďatá coura!“
„Ty hajzle já tě zabiju!“ křičel Frank.
Skrček se naposledy ušklíbl a odešel.
Traber zůstal sedět s hlavou mezi koleny, zády opřený o stěnu a z očí mu tekly slzy.

Susanna se probrala a jediné co ji zajímalo byl Frank, kterého naposledy viděla před tovární halou. Hertzberger s Bonrathem jí, ale nic nechtěli říct, hlavně už nemohli, protože civilní osoby nesmějí znát průběh policejního vyšetřování. Tato odpověď Susannu ale neuspokojila, snažila se ze svých bývalých kolegů dostat nějakou sebe menší informaci o svém exparťákovi.
„Susanno, my ti to nemůžeme říct.“ vysvětloval Bonrath.
„Dietere, já nechci aby jste mi vyzradili státní tajemství, chci jenom vědět co je s Frankem.“ naléhala von Landitzová.
„Prostě to nejde, máme svoje rozkazy a vy tady zůstanete, dokud nepřijede paní Engelhardtová.“ řekl Hotte a měl se k odchodu z pokoje.
„My už si netykáme?“ řekla Susanna a nasadila smutný kukuč, kterým podlomila Hertzbergerovi kolena.
„Sakra!“ proklel Horst. „Franka unesli vypadá to na Petroviče.“ vychrlil ze sebe tlouštík, vzápětí chtěl zdrhnout z pokoje, protože se za ním ozvalo známé odkašlání.
„Hertzbergere! Neříkala jsem vám, že paní von Landitzová už není vaše kolegyně? Tudíž by neměla vědět nic, opakuji nic o našem vyšetřování!“
„Ale on za to nemůže.“ bránila Horsta Susanna. „Naléhala jsem na ně, nechtěli mi nic říct, tak jsem musela použít menší…“
„Dost! Ráno jste mi položila na stůl žádost o výpověď, kterou jsem hned schválila a pokud vím na ten poslední výjezd s Traberem jste jet neměla!“ běsnila Anna.
„Ale já….“ zkusila to Suss.
Ale hned byla přerušena: „Ticho! Vy pojedete domů a tam zůstanete, doufám, že je vám to jasné!“
„Vždyť mě ještě nepropustili.“ namítla bývalá komisařka.
„Omyl, byla jste propuštěna už před hodinou!“ rázně ji opravila Engelhardtová.
Susanna raději neodporovala a když pokoj opustili Bonrath s Hertzbergerem, převlékla se z nemocničního do svého civilního oblečení. Engelhardtová ji zavezla domů a počkala jestli se nebude chtít sejít s někým z bývalých kolegů. Asi po hodině nastartovala svůj Lexus a odjela do svého bytu.

Petrovičovo letadlo přistálo na odlehlé části ostrova a začalo se s vykládáním. První na řadu přišly bedny s M-16 a střely do tanků. Protože Sergejovo letadlo nebylo zase až tak velké musely tanky zůstat v Německu. Poslední na řadu přišel kontejner s vrchním komisařem Traberem. Všechen vyložený náklad byl umístěn na korby nákladních vozů směřujících do Palmy. Sergej se posadil do připravené limuzíny a nechal se odvést do svého Nového domu na pobřeží Puerto Soller. O Frankovo pohodlí se měl postarat onen skrček,. který po něm plival.

Susanna večer zavolala Semirovi a ptala se na výsledky vyšetřování, ale Turek nebyl o moc vstřícnější než Hotte s Bonrathem.
„Susanno, pochop, nemůžu ti nic říct, šéfová by se to dohmátla.“
„Ale houby nic by se nedozvěděla, já jenom chci vědět co je s Frankem.“
„Kolegové ztratili Petrovičovu stopu na jednom soukromém letišti v Bonnu, za kterého dnes odpoledne odstartovalo letadlo na Mallorcu, podle popisu jednoho svědka by to měl být Sergej Petrovič.“ vysvětlil Semir.
„Děkuju. Proč jste se nevydali za nimi?“
„Engelhardtová volala šéfovi tamních policejních složek a ti se o to prý postarají.“
„No, ale proč jsi tam neodletěl s Tomem?“ položila další otázku Susanna.
„Protože Engelhardtová nám přidělila případ vraždy řidiče kamionu.“ odpověděl Semir.
„Díky za informace Semire, měj se a pozdravuj Andreu. Ahoj.“ rozloučila se Susanna.
„Nemáš zač a drž se. Susanno, hlavně neudělej žádnou blbost.“
„Vždyť mě znáš.“
„No právě.“
„Ahoj, Semire.“ řekla Suss a položila telefon.
„Ahoj.“ odpověděl s obavami v hlase Gerkhan.
Jen co Susanna ukončila rozhovor se Semirem, vytočila číslo letiště a zamluvila si letenku na dnešní večer na Mallorcu. Rychle naházela do kufru nezbytné oblečení a vydala se po schodech dolů ke svému soukromému černému Sportcoupé se sníženým podvozkem, tónovanými skly a rozjela se na letiště…

Semir položil sluchátko a podíval se na svou ženu, připravující večeři. Andrea si všimla ustaraného výrazu svého muže:
„Semire, děje se něco?“
„To byla Susanna…“
„Doufám, že jsi jí nic neřekl.“
„No…já…řekl jsem jí toho docela dost…“
„Semire, jestli se to dozví šéfová…“ spustila Andrea.
„Tak budu řídit dopravu na Günterstrasse…ale pochop, nemůžu jí říct, aby se do toho nemotala, když vím, že mě stejně neposlechne.“ namítl Semir.
„Co přesně chtěla vědět?“
„Jak daleko jsme s pátráním po Frankovi.“
„Tys jí řekl o Mallorce?“
Semir jen přikývl.
„Víš, čeho je schopná?!“ začala křičet Andrea. „…Semire jestli se rozhodla jet na Mallorcu!“
„Zavolám jí.“ rozhodl komisař a zvedl telefon ze stolu.
V černém sportcoupé začal vyzvánět mobil. Susanna se podívala, kdo volá, když na displeji uviděla Semirovo jméno, nechala telefon zvonit, zaparkovala na parkovišti a vystoupila.
„Nezvedá to.“ otočil se Semir na Andreu.
„Musíš zavolat šéfový.“
„Co když je jenom ve sprše a neslyší telefon.“ obhajoval svou bývalou kolegyni Semir.
„Jo?“ řekla pichlavě Andrea „…Co když už sedí v letadle?“
„Znám ji, nesedí. Nejspíš je v nějaké hospodě a zapijí dnešní den.“
„Tomu sám nevěříš. Zavolám Engelhardtový.“ řekla Andrea a natáhla se po telefonu.
„Andreo, počkej. Susanna potřebuje náskok, teda pokud odjela. No a kdyby za nás tam šéfová poslala, byli by dva policajti nápadní. Takhle má alespoň možnost Franka najít…“ když Semir uviděl obličej své ženy rychle dodal: „Čistě hypoteticky.“
Andrea odložila sluchátko a podívala se mu do očí: „Asi…máš pravdu.“
Semir se usmál: „Já mám vždycky pravdu.“ a políbil manželku.

Susanna stála ve frontě na odbavení a vymýšlela plán jak vysvobodit Franka, ale nejprve jak ho najít. Poté co prošla bezpečnostní kontrolou a nastoupila do letadla, kde se posadila na sedadlo v první třídě čekala, až letadlo vzlétne. Během chvilky se vedle slečny von Landitzové posadili dva asi patnáctiletí výrostci, kteří se se zájmem podívali na pohlednou blondýnku sedící u okna. Susanna si jich nevšímala a dál se věnovala přípravě záchranné akce. Modrooký špinavý blonďák něco vyprávěl svému bratranci, který seděl mezi ním a Susannou, při tom se podíval na bývalou komisařku a začal se smát. Blondýnka se ne ně podívala svým typickým pobaveným pohledem a vrátila se zpět ke své „práci“. Dva výrostci se bavili o svých představách, jak si s pohlednou blondýnkou užívají, tyto poznámky nenechaly Susannu chladnou, ale i nadále se s nimi nechtěla bavit.
„Jo, tak se jí zeptej…no tak dělej.“ pobízel černovlasý výrostek blonďáka.
„Si, blbej, nebo co?“ rozčiloval se modrooký kluk.
„Srabe, tak já se jí zeptám sám.“ řekl černovlasý a otočil se na Susannu. „Já jsem Dirk. A ty?“
Blondýnka se na něj ani nepodívala.
„Tak když mi nechceš říct svý méno, tak mi řekni, jak se máš, kotě.“ řekl Dirk.
Susanna se zvedla a chtěla odejít na toaletu, ale Dirk si stoupl a zatarasil blondýnce cestu.
Ex-komisařce došla trpělivost: „Počítám do tří a jestli neuhneš, něco uvidíš.“
Dirk si vyhrnul rukávy: „Když půjdeš se mnou, taky ti něco ukážu.“
„Myslím, že ty nic co bys mohl ukazovat, ještě nemáš a pochybuju, že někdy mít budeš.“ odpověděla Susanna a chtěla se dostat do uličky. Jenomže Dirk se nechtěl vzdát a chytl blondýnku za ruku: „Víš co bys mi mohla ukázat?“
Susanna se pousmála: „Raz, dva…říkám ti sedni si a nech mě projít.“
„Já si sednu, ale ty si budeš muset sednout na mě.“ opětoval úsměv černovlasý výrostek.
Komisařce došla trpělivost: „Tři!“ a kopla Dirka kolenem do rozkroku. Mladík se předklonil a chytl se za své poraněné mužství, tento fakt ho donutil sednout si a Susannu pustit.
„Já jsem ti říkal, že je divná!“ smál se blonďák, poté co komisařka odešla.
„Drž hubu!“ procedil skrz zuby Dirk.
Když se ex-komisařka vrátila, ani jeden z výrostků nedutal a do přistání už nepromluvil.

Semirovi vrtaly v hlavě Andreina slova, proto zvedl telefon a vytočil číslo svého parťáka, který měl zrovna rande.
„Kranich.“ ohlásil se s úsměvem na rtech Tom.
„Tome, tady Semir, máme problém.“
„Semire, co se děje?“
„Jde o Susannu…odletěla na Mallorcu.“
„Cože? Jak…jak jsi na to přišel?“ koktal Tom.
„Andrea prověřila všechny letecké spoje na Mallorcu a Susannino jméno bylo na seznamu cestujících letu 725, letadlo odstartovalo před třemi hodinami.“ odpověděl komisař.
„Ví o tom Engelhardtová?“ otázal se Kranich.
„Ne a byl bych rád kdybys jí to neříkal.“
„Spolehni se. Musíme co nejdřív vyřešit případ toho mrtvého řidiče a pak požádáme šéfovou o povolení odletět do Palmy.“ řekl Tom.
„Hele nevyrušil jsem tě z něčeho? Máš nějaký divný hlas.“ zeptal se Semir.
„Ne, jen jsem se šel navečeřet ven a potkal jsem jednu známou.“
„A znám ji?“ vystřelil Turek další otázku.
„Myslím, že … do toho ti nic není, neměl by ses radši starat o plnění manželských povinností?“
„Ha, ha! Tak zítra v kanceláři. Čau, čau.“ rozloučil se Semir a zavěsil.
„No nazdar.“ odpověděl Tom již hluchému telefonnímu přístroji a usmál se na svou dámskou společnost.
„Promiň, to byl Semir.“
„Zase nějaké problémy v práci?“ zeptala se brunetka.
„Jo, zase s tvojí sestrou.“
„Cože? Neříkej, že se nechala opět unést.“
„Gabrielo, dneska někdo unesl Franka a Susannu uspal střelou z uspávací šipky. No a stopy vedou na Mallorcu a Susanna se rozhodla odletět do Palmy a najít Franka.“ obeznámil se situací svou společnost modrooký komisař.
„Počkej. Ty mi chceš říct, že je moje sestra na Mallorce?“
„Přesně tak a nevím jestli se ti to už doneslo, ale Susanna dala dnes ráno výpověď.“ řekl Tom.
„To vím, říkala mi to včera.“ odpověděla Gabi.
„No co kdybychom šli?“ navrhl Tom.
„Ke mně nebo k tobě?“ zeptala se s tajemným úsměvem Gabriela.

Když Susanna opouštěla letištní terminál, potkala dva výrostky z letadla, naposledy se na ně usmála, ale Dirk úsměv neopětoval, přesněji jen co spatřil Susannu, chytl se za rozkrok a rychlostí světla zmizel. Blondýnka vyšla se zavazadly před terminál a stopla si taxi a nechala se zavést do hotelu Las Palmas, kde si zamluvila pokoj.

Druhý den ráno se Semir s Tomem dostavili na služebnu o hodinu dřív než Engelhardtová, aby mohli sbalit Susanniny věci a tak krýt svou bývalou kolegyni. Jen tak tak hodili do papírové krabice poslední věc ze stolu komisařky von Landitzové, když do kanceláře týmu dva vešla Anna.
„Co to tu děláte?“ ptala se okamžitě.
„Balíme Susanně věci.“ odpověděl Semir.
„Jak to? Ona si pro ně nepřijede sama?“ divila se šéfová.
„No vrchní komisařka…teda teď už bývalá vrchní komisařka von Landitzová mi dnes volala, abychom jí sbalili a odvezli všechny věci, protože jí není dobře a že by nechtěla blokovat místo pro novou posilu, teda její náhradu.“ pustil se do vyčerpávajícího vysvětlování Tom.
Anna přeměřila své komisaře pohledem: „Aha! A nechcete mi říct ještě něco?“
„My…“
Do kanceláře vešla Andrea a skočila Semirovi do řeči: „Kluci z technickýho mají stopy k vrahovi toho řidiče.“
„Co? Jak to myslíš?“ vyhrkli oba komisaři jednohlasně.
No prostě našli další stopy. Víte co? Jeďte k Hartmuttovi on vám to jistě velmi rád vysvětlí.“ ukončila rozhovor Andrea a šla na své místo.
„Tak na co tu ještě čekáte?“ vyhnala stojící vrchní komisaře Anna z kanceláře.
„No, my už jsme pryč.“ zazubil se Semir a následoval svého kolegu ke služebnímu vozu.


Susanna vystoupila z vozidla taxislužby před hotelem Las Palmas a šla k recepci.
„Dobrý den, mám tu zamluvený pokoj.“ usmála se Susanna na tmavovlasého svalovce.
„Dobrý den. Vaše jméno?“ usmál se recepční.
„Susanna von Landitz.“
„Prosím o strpení, musím se podívat do počítače.“
Blondýnka se zájmem pozorovala svalovcovy ruce a během chvilky byla duchem mimo, její myšlenky směřovaly k Frankovi.
„Pokoj 112 třetí patro.“
Susanna, ale nereagovala.
„Paní von Landitzová?“
Ex-komisařka se vzpamatovala: „Ano.“
„Tady je váš klíč…pokoj 112.“
„Děkuji.“ usmála se Suss a odešla.
Recepční ještě chvíli sledoval odcházející blondýnku s velkým zájmem, ale ze snění ho vyrušil příchod ředitele hotelu.
„Ehm! Ehm! Nemáte co na práci?“
„Já…já…nic.“ koktal svalovec.

Semir s Tomem dorazili na technické a hledali Hartmutta, který se „hrabal“ v motoru svého oranžového miláčka. Tom se nepozorovaně přiblížil k zrzkovi a bafnul na něj. Hartmutt se otočil a ohnal se klíčem, který málem zasáhl Kranichův obličej.
Modrooký komisař vytřeštil oči: „Hartmutte!“
Zrzek začal nadávat, jako špaček: „Sakra zbláznil jsi se? Vždyť sem tě moh zabít! A to nemluvím o tom, že jsem mohl ublížit Lucy!“
„Promiň, myslel jsem, že…“
„Jo tak pan komisař myslel?!“ řekl ironicky technik.
„Tak už toho nechte.“ vložil se do debaty Semir. „Hartmutte, co jste našli v autě zavražděného.“
„Deset kilo heroinu v podlaze.“
„Cože?“ vykulil oči Semir.
„No a máme motiv.“ konstatoval Tom.
„Kde se dostal k takovému množství drog?“
„Na to musíte přijít vy.“ odpověděl Hartmutt.
„Moment, teď to můžeme přidat protidrogovýmu a jet pomoct Susanně.“ napadlo Semira.
„No a jak to chceš říct Engelhardtový?“ zeptal se svého kolegy Kranich.
„Jak…normálně, půjdeme za ní a řekneme jí to.“
„Hm! To je fakt dobrej nápad, ale nezapomeň, že ještě neví o tom, že je Susanna pryč.“
Semir se zazubil: „Vždyť jí to říkat nemusíme.“
„Dobře, ale bude to na tvoje triko.“ souhlasil Tom.
Hartmutt si odkašlal: „Ehm, ehm! Ještě jsem vám chtěl říct, že jsme našli stopy krve na sedadle spolujezdce.“
„Nám už to neříkej, teď je to případ protidrogovýho.“ odpověděl Semir.
„Myslím, že bysme měli jet domů balit.“ usmál se Tom.
„Tak jo díky Hartmutte. Nezapomeň zavolat kolegům z…“
Semir se musel rychle shýbnout, protože Hartmutta jeho poznámky už přestávali bavit a tak po malém komisaři hodil kladivo, které leželo v bedně s nářadím.
„Zbláznil ses?!“ křičel Turek a rychlostí blesku se vydal ke svému stříbrnému BMW, aby neutržil nějaký šrám.

Susanna vybalila kufry a začala přemýšlet o tom, kde sežene zbraň a vůbec kde najde Franka.
Po chvíli se rozhodla naložit se do horké vany a vymyslet co bude dělat dál. Hlavou jí vrtal fakt, že sama svého bývalého kolegu asi v tak velkém městě těžko najde, ale nevzdávala se a věřila v zázrak.

Semirovo BMW zastavilo před služebnou a dva vrchní komisaři vešli do kanceláře své milé šéfové. Anna se věnovala družnému telefonátu s náhradou za vrchní komisařku von Landitzovou. Tom se Semirem na ni chvíli zírali a poslouchali, jestli se nedozví něco o nové posile. Když Engelhardtová položila sluchátko a otočila se na své zaměstnance, Semir stál s pusou dokořán.
„Šéfová, slyšeli jsme dobře? Vy chcete na stanici přijmout jako náhradu za Susannu…“ malý komisař se bál vyslovit jméno nového člena týmu. „…dceru Schrankmannový?“
„Ano. Byla mi doporučena policejním ředitelstvím. Absolvovala akademii s nejlepšími výsledky ze všech.“
„Ale, vždyť tu bude mít Almara špeha.“ zhrozil se Tom.
„Já vím, ale jinak bychom nedostali státní dotaci na provoz naší služebny.“ řekla Anna.
„Šéfová, ale to nejde!“ namítl Semir.
„Vždyť tomu se říká vydírání.“ dodal Kranich.
„Já vím, ale teď nic nezmůžu. Jak daleko jste s případem toho zavražděného řidiče?“ převedla šéfová hovor na jiné téma.
„Přenechali jsme ho kolegům z protidrogového.“ oznámil modrooký komisař.
„Jak prosím?“ vylétla Anna.
„V kamionu bylo nalezeno deset kilo čistého heroinu, tak jsme to přenechali kolegům.“ vysvětloval Semir.
„Vy si ze mě děláte srandu!“ pokračovala dál Engelhardtová.
„No vlastně jsme jim to nechali, protože se chceme vydat na Mallorcu…hledat Franka.“ řekl Tom.
Anna se podívala do pomněnkových očí vrchního komisaře Kranicha: „Neříkejte mi, že jste přenechali kolegům ten případ jen kvůli tomuhle.“
„Přesně tak.“ kývli oba komisaři.
Anna se zhluboka nadechla: „Je mi líto, ale nemůžu vás tam pustit…“
„Šéfová jestli nás nepustíte…dávám výpověď.“ řekl odhodlaně Tom.
Anna i Semir se na něj nevěřícně koukli.
„Kranichu, chtěla jsem říct, že vás tam oficiálně pustit nemůžu. A vy mi tu začnete mávat před nosem výpovědí.“ zakabonila se naoko Engelhardtová.
„Šéfová, tak to máte říct hned a ne mě takhle stresovat.“ usmál se Tom.¨
„Tak jo, ale oficiálně máte neplacenou dovolenou. Doufám, že je vám to jasné.“
„Naprosto!“ řekli jednohlasně komisaři a vyletěli z kanceláře jako namydlení.
Během hodiny a půl seděli v letadle směřujícím do Palmy…

Několik Petrovičových lidí přestěhovalo Franka na „pohodlnější“ místo. Haciendy uprostřed pustiny v horách, jejímž majitelem byl boss malorského podsvětí Rodrigo Patrono, který byl velkým přítelem zemřelého ruského mafiánského bosse Ivana Petroviče. V přízemí rozlehlého domu seděl Sergej a vyprávěl si s Rodrigem o svém otci. Několik jejich zaměstnanců hlídalo před haciendou a dva poskoci, jedním byl i onen skrček, který si vyskakoval na Franka, hlídali komisaře svázaného ve sklepě.
Frank seděl na matraci a zíral na prázdnou stěnu, ustavičně si v hlavě přehrával obrázek své bývalé kolegyně, ležící na podlaze staré chemičky s kulkou v těle a nemohl uvěřit tomu, že je mrtvá, stále si nepřipouštěl jedinou věc, která ho strašila v nočních můrách a tou byla…ztráta Susanny. Hlavou komisaře Trabera neprobíhala jen jediná vzpomínka na jeho, vždy se usmívající, i když velmi často nadávající, kolegyni. Právě tehdy když se Frank věnoval vzpomínání na svou blonďatou partnerku, vešel skrček do místnosti a chytl komisaře za límec a táhl ho k Sergejovi a Rodrigovi.
Frank sebou začal šít a chtěl se ze skrčkova sevření vymanit, ale jakmile mrňousův kolega spatřil kamaráda v nesnázích přiskočil ke dvěma mužům a komisaře udeřil do břicha. Frank se prohnul v pase a udělal krok vzad. „Ty svině!“ procedil skrz zuby.
Během několika chvil se před komisařem objevil velký obývací pokoj a na pohovce sedící Rodrigo a Sergej.
„To je on?“ zeptal se Patrono.
„Jo…vrchní komisař Traber.“ přikývl Petrovič.
„Co jste provedli se Susannou?!“ zeptal se Frank, trochu víc nahlas než původně plánoval.
Petrovič stále neřekl komisaři pravdu a jeho lidé až na Nikolu nevěděli, že komisařka von Landitzová je naživu.
„Nevím, proč tomu nevěříte, snad jste ji viděl.“ odpověděl Rodrigo.
„To je lež, ona nemůže být…prostě není.“ křičel Frank.
„Pane komisaři, proč nevyslovíte nahlas, že je vaše kolegyně mrtvá?“ šklebil se Petrovič, kterému dělal dobře pohled na trpícího komisaře.
„Protože Susanna není mrtvá!“ křikl pevným hlasem Traber.
Rodrigo a Sergej se začali smát a pokynuli skrčkovy, aby komisaře opět odvedl do sklepa. Frankovi stékaly slzy po tvářích a za zlostného smíchu se vlekl ke schodům.

Susanna opustila hotel a vydala se do spleti Palmských uliček, aby našla nějakého překupníka nebo prodejce zbraní. Když už bloudila více než čtyři hodiny a naděje, že by někoho našla ji opustila. Narazila na zapadlý obchůdek a velmi nebezpečně vyhlížejícího prodavače. Vysoký korpulentní muž, měl několik jizev ve tváři, chyběly mu tři prsty na pravé ruce a levá noha od kolena dolů. Muž si odkašlal a podíval se do hnědozelených očí půvabné zákaznice.
„Copak, slečno zabloudila jste?“ zazubil se tlusťoch a ukázal své dva poslední, ale již shnilé zuby.
„Já…já sháním zbraň, nevěděl by jste o někom, kdo by…“ koktala Susanna.
Chlapík si odkašlal a zašel do zadní části svého obchůdku se zeleninou. Za chvíli vyšel a v ruce měl dřevěnou krabici, kterou položil na stůl a otevřel. Před blondýnkou se objevila stříbrná P88 a několik Berett. Susanna se chvíli rozmýšlela, ale nakonec zůstala věrná své služební pistoli a sáhla po stříbrné krasavici.
„Dobrá volba, slečinko.“ usmál se prodavač. „K čemu to potřebujete, teda pokud se můžu zeptat.“
„Myslím, že by jste to…“ začla Susanna, ale tlouštík ji přerušil.
„No radši to nechci vědět…bude to tisíc euro.“
Susanna bez přemýšlení vyndala peníze a podala je přes pult muži, který peníze přepočítal a pak nechal ex-komisařku odejít i se zbraní.

Semir s Tomem se ubytovali v hotelu Mallorca, který měl o tři hvězdičky míň a navíc se nacházel na druhé straně města, než hotel Las Palmas. Vrchní komisař Kranich si zabral postel u okna a tak jeho malému kolegáčkovi nezbylo nic jiného, než se spokojit se skoro rozpadlou postelí v rohu pokoje.
„Proč ty spíš na takový pěkný posteli a na mě zbyla taková, která drží jen silou vůle?“ rozčiloval se vrchní komisař Gerkhan.
„No…nejspíš proto, že jsem šel po schodech a nejel jsem tím výtahem, který každých deset sekund zastavil a sjel do přízemí. Tudíž jsem tu byl dřív a měl jsem možnost obhlídnout terén.“ vysvětlil Tom a při pohledu na rudnoucího Semira, mu začínaly cukat koutky.
Turecký komisař si toho všiml a chtěl něco svému kolegovi říct, ale zazvonil mu mobil.
„Ano Semir.“ ohlásil se.
„Semire, tady Engelhardtová, už jste dorazili?“
„Ano, šéfová jsme v hotelu a právě jsme se chystali jít hledat Su…“ Semir se zarazil. „…Franka!“
Anna naštěstí nic nezaregistrovala: „ Dobře, ale buďte opatrní…nevíme, kde všude má Petrovič svoje lidi.“
„Budeme…spolehněte se.“
„Až něco zjistíte, tak se ozvěte a nezapomeňte mě průběžně informovat.“
„Ano, šéfová…ještě se ozvu. Čau, čau!“ rozloučil se Semir a otočil se na Toma.
„Málem jsi prozradil Susannu!“ spustil modrooký komisař.
„Ale..jenom málem. Šéfová si ničeho nevšimla.“ uklidňoval svého kolegu Turek.
„No jestli se to dozví, tak nadosmrti řídíme křižovatku v Erinbrunu.“
„Erinbrun? Kde to je?“ ptal se Semir.
„To radši nechtěj vědět.“
„No necháme toho…co kdyby sme se šli podívat po okolí.“ rozhodl Semir.
Tom přikývl a vzal si sako.

Susanna se pokoušela rozvzpomenout, kterou cestou se to sem vůbec dostala, ale nějak se jí to nedařilo a nikdo, koho by se mohla zeptat, na ulici nebyl. Proto se rozhodla vydat se úzkou uličko, na jejímž konci zahlédla projet muže na kole. Blondýnka přidala do kroku, jelikož se ve spleti úzkých ulic a uliček necítila dobře. Když už byla na konci uličky, no na konci, řekněme uprostřed další křižovatky, uslyšela kroky. Pomalu sjela rukou na pažbu zbraně a zrychlila. Kroky se však přibližovaly...Susanna se přitiskla zády na zeď domu a vyčkávala.
Během okamžiku se zpoza rohu vynořili dva muži. Ex-komisařka nyní stála za oběma muži s odjištěnou zbraní. Menší z mužů se otočil a zamířil na Suss…

„Frank seděl na posteli a čekal co se bude dít dál. Najednou se otevřely dveře a v nich stál skrček s tácem v ruce. Na tácu byla hrachová kaše a sklenice vody. Prťous položil rezavý podnos na zem a zamkl za sebou železné dveře. Až teď si Frank všiml vyrytých čar ve stěně. Tyto čáry dokazovaly, že komisař Traber není prvním zajatcem Rodrigo Patrona. Urostlý policista se natáhl po své večeři a pokusil se pozřít, alespoň sousto zelené hmoty. Ale jen co dostal kaši do úst, hned ji vyplivl a rychle popadl sklenici vody.

Susanna mířila na malého muže:
„Semire?!“ „Susanno?!“ řekli jednohlasně komisaři.
Slečně von Landitzové se velmi ulevilo a zajistila svou zbraň.
„Co tady děláte?“ ptala se ex-komisařka.
„MY? Co tady provádíš ty?!“ vylítl Tom.
„Hledám svýho parťáka.“ odpověděla pevným hlasem Suss.
„Proč, jsi nám nic neřekla?“ položil svou otázku Semir.
„Protože byste mě nenechali odjet a Engelhardtová by mě nejspíš zavřela do vazby, aby mi zabránila odletět.“
„No to je pravda.“ souhlasil modrooký komisař.
„Hele, nechci nic říkat, ale tohle místo na mě nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Co kdybychom šli.“ navrhla Susanna.
„Jo a kde bydlíš?“ zeptal se Semir na cestě do hotelu Mallorca.
„V Las Palmas. A vy?“
…chvíli bylo ticho, než Tom řekl: „Hotel Mallorca.“
„Cože? To je po La Galatzo druhý nejhorší hotel na celým ostrově.“ odpověděla Suss.
„Jo, ale taky nejlevnější.“ podotkl Tom.
„Víte co? Zabalíte si věci a přestěhujete se ke mně…můj pokoj je velký dost.“
„Do Las Palmas?“ zeptal se natěšený Turek.
Susanna se musela pousmát: „Ano pane kolego…“
Komisaři se asi za třicet minut dostali do hotelu Mallorca, kde si Semir a Tom sbalili fidlátka a zavolali taxi, které je odvezlo do hotelu Las Palmas.
Když Semir spatřil obrovský pokoj nemohl uvěřit vlastním očím.
„To se mi snad zdá. Ty si tu bydlíš jako v bavlnce a my bysme měli spát v tý polorozpadlý barabizně?“
„A kde budeme spát?“ zeptal se Tom.
„Támhle je ještě malý pokoj…ale je tam manželská postel.“
„Já s ním mám spát v jedný posteli?“ vyhrkli oba komisaři zároveň.
„Tak to ani náhodou.“ řekl Semir a podíval se na blondýnku.
Která vytřeštila oči: „Tak to ani náhodou! Se mnou spát nebude ani jeden z vás, stačí, že jste tady a ještě si vás mám vzít do postele?“
„Ale Susanno…já to tak nemyslel.“ začal se omlouvat malý komisař.
Běsnící blondýnka se pomalu uklidnila a připravila svým spolubydlícím pokoj.
„Jak to, že máš tak velký apartmá?“ nedalo to Tomovi, kterému vrtalo hlavou, proč Susanna bydlí v tak velkém pokoji.
„Protože jsem, tak nějak tušila, že přijedete.“ usmála se Suss a ukázala na postel v pokojíku.
Tom se podíval na Semira:
„Pořád lepší ty, než švábi.“
„Ha. Ha. Nesnaž se být vtipný.“ řekl uraženě Turek a otočil se ke svému kolegovi zády.

Frank se celou noc převaloval ze strany na stranu a stále ho budily noční můry. Když už se po několikáté probudil celý zpocený, rozhodl se přečíst vyryté čáry. Bohužel se mu to nepodařilo, jelikož španělštinu neovládal.
„Teď by se mi tu hodila Susanna.“ řekl nahlas a pocítil jak si slzy prostupují cestu do jeho očí.
„Sakra!“ proklel a snažil se usnout, ale pokaždé, když zavřel oči uviděl Susannin smějící se obličej. Traber se ještě několikrát převalil, ale nakonec ho přemohla únava a vyčerpanost.

Semir se ráno probudil na zemi a bez deky, když do pokoje vešla Susanna a spatřila ležícího komisaře jen v trenkách oba zrudli. Blondýnka raději rychle zavřela dveře a zmizela v koupelně. Jen co bouchly dveře otevřel své pomněnkové oči Tom, když spatřil svého červenajícího se kolegu, nechápal:
„Co se děje? Proč jsi na zemi?“
„Protože jsi mě v noci dvakrát shodil a mě nebavilo pořád se šplhat do postele a prát se s tebou o místo v ní.“ odpověděl Semir a oblékl si kalhoty.
„A proč sis nevzal deku?“ položil další zvídavou otázku Kranich.
„Protože jeden nejmenovaný komisař zkonfiskoval všechny přikrývky, které tu byly.“
„Promiň parťáku. Já nevěděl jsem to. Jinak bych ti tvojí deku samozřejmě vrátil.“
„Jo…tak tyhle pohádky vyprávěj malejm dětem a ne mě!“ obořil se Gerkhan.
Do pokoje vtrhla Susanna:
„Tak co? Už jste připravení?“
„MY? A na co?“ ptal se ještě rozespalý Tom.
Suss postavila oči v sloup:
„Typickej chlap…na co? Asi na pátrání po Frankovi!“

Skrček ráno přinesl Frankovi snídani v podobě včerejší betonovo-hrachové kaše a postavil ji na zem. Traber se jen napil vody a „jídla“ se ani nedotkl.
Sergej s Rodrigem seděli u stolu a snídali, když do jídelny vtrhl Nikola….

„Šéfe, zrovna volal Ivan…Ramon byl zatčen na letišti.“
Petrovič se podíval na mladého Rusa: „Co to povídáš? Vždyť jsem s ním mluvil dnes ráno.“
„To je možné, ale před dvěma hodinami ho zadrželi kolegové našeho zajatce.“ odpověděl Nikola.
„Sakra! Jak zjistili, komu chci prodat ty zbraně?“ běsnil Sergej.
„Klid příteli. Máme přeci toho poldu.“ řekl klidně Rodrigo.
„Chceš zavolat jeho nadřízené?“ zeptal se Sergej.
„Ano, ale my jí nezavoláme…zavolá pan komisař.“ odpověděl Patrono a pokynul své pravé ruce Juanovi, aby přivedl vrchního komisaře Trabera.

Susannu už přestala bavit jízda taxíkem a tak se rozhodla, že si v autopůjčovně vypůjčí nějaké malé a nenápadné auto. Bohužel pro komisaře z dálniční policie byla všechna vozidla, která odpovídala požadavkům propůjčena turistům. Takže Susanně a dvěma pánům nezbylo nic jiného, než zaplatit za starý nepoužívaný vůz, který patřil místní pohřební službě.
„Malý a nenápadný.“ zabručel Semir v nákladovém prostoru.
„ Ber to z tý lepší stránky alespoň ušetříme za pohonné hmoty je to diesel a moc nežere.“ usmál se Tom.
„No, tak projdem ještě jiný půjčovny…na ostrově je jich určitě dost.“ řekla Susanna.
„To doufám, protože v týhle krávě jezdit nebudu.“ rozčiloval se Gerkhan. „Au! Nemohl bys jezdit opatrnějc?“ obořil se na Toma.
„Promiň, ale kdybych nezabrzdil, tak jsem to napral do toho vola před námi, co mi nedal přednost.“ hájil se modrooký komisař-řidič.
„Nechte toho, jste jako malí!“ okřikla „své“ dva muže Susanna.
Tom chtěl něco říct, ale zabránil mu v tom Semirův zvonící mobil.
„Ano, Semir.“
„Tady Engelhardtová, před chvílí volal Traber…“
„A proč? Teda, jak se mu vede? Už zjistil, kde je?“ kladl jednu otázku za druhou maličký komisař a přitom se snažil zůstat v klidné poloze, protože Tomův styl jízdy byl až moc nebezpečný oproti normálu.
„Petrovič chce, abychom propustili na svobodu jistého Ramona Gonzalese.“
„Kdo to je?“ ptal se Semir, protože toto jméno nikdy neslyšel.
„Jeden z věrných kompliců a hlavně pravá ruka Petrovičova přítele Rodriga Patrona.“ odpověděla Anna.
„Chcete říct, chtějí Franka vyměnit za toho Gonzalese?“ řekl Semir a ucítil pohled svých kolegů.
„To nevím, ale jestli Gonzalese nepropustíme do pěti hodin…“ Engelhardtová se odmlčela. „…tak Trabera zabijí.“
„Ale…to nejde.“
„Pokud chceme ještě někdy vidět vrchního komisaře Trabera, nezbývá nám nic jiného, než Ramona pustit.“
„Šéfová my ho najdeme a …“ najednou se ozvala hrozná rána a spojení bylo přerušeno.

„Semire? Semire! Co se tam u vás děje? Ozvěte se!“ snažila se Anna dostat z pípajícího sluchátka odpověď.
„Co se stalo?“ zeptala se Andrea.
„Nevím, ale…“ v kanceláři týmu jedna spadl pověšený, zasklený plakát BMW.
„Proboha.“ zhrozila se sekretářka.
„Zavolám kolegy v Palmě, jestli něco neví.“ rozhodla Anna a zapadla do své kanceláře.

Frankovi vadilo, že se nestačil zeptat šéfové na Susannu a neustále měl nepříjemný pocit v břiše, který byl nejspíš způsoben stravou. Komisař nadále přemýšlel o možnosti útěku, ale pohled na zabetonované okno ho myšlenky na únik z tohoto pekla zbavil.
„To není možný. Musím se odsud nějak dostat!“ rozčiloval se Traber a udeřil pěstí do zdi.

Černé vozidlo ve kterém cestoval trojlístek komisařů, bylo postavené na střeše, napříč ulice, z jeho motoru se kouřilo a ze zadní části vytékala nafta. Z kolem projíždějícího vozidla vyhodil řidič nedopalek cigarety, od té vzplanulo vytékající palivo a oheň se blížil k přední části. Susanna s Tomem byli zaklíněni a viseli v bezpečnostních pásech. Semira náraz vymrštil z auta a turecký komisař přistál ve stánku s ovocem. Všichni tři členové záchranného týmu byli v bezvědomí a přihlížející Malorčané se neopovažovali přiblížit k hořícímu vraku.

Anna položila sluchátko a zavolala si k sobě Andreu. Sekretářka již od dveří tušila problém.
„Děje se něco?“
„Palmští kolegové dostali hlášení o nehodě, které se zúčastnily dvě auta. V jednom jsou uvězněni dva lidé…muž a žena…“
„No ale Semir je v Palmě přece s Tomem.“
Anna přikývla, ale její pohled říkal něco jiného, což také milá paní Engelhardtová vyslovila nahlas: „Andreo, nechcete mi něco říct?“
„Ne nic. Můžete zjistit, kde je Semir?“ odpověděla Andy.
„Pokusím se o to a vy se zkuste dovolat na jeho mobil a spojte mě s policejním prezidentem.“

Semir se pomalu za pomoci prodavačky, začal hrabat z hromady pomerančů a citronů, když se postavil, zamotala se mu hlava a tak se musel komisař Gerkhan znovu svalit mezi citrusy. Což se samozřejmě nelíbilo robustní prodavačce. Nejen její silné paže, ale i pohled na oheň,který začal požírat zadní část vozu, ve které se ještě před chvílí nacházel, donutily komisaře rychle se zvednout a spěchat na pomoc svým kolegům. Jako prvního vyprostil malý Turek Toma a odtáhl ho ke stánku oné robustní dámy. Když se vracel pro Susannu byl ohněm pohlcen už skoro celý vrak. Semir se nemohl dostat blíž než na tři metry k vozu a jen pozoroval, jak slečna von Landitzová přichází k sobě.
„Musíš něco udělat!“ problesklo mu hlavou a rozhlédl se okolo sebe. Všude stály davy čumilů, kteří se ani nepokusili pomoct, dále byly kolem jen stánky s citrusy, zeleninou a cisterna s pitnou vodou. Jakmile komisař spatřil cisternu rozeběhl se směrem k ní a sedl za volant. Naštěstí v ní byly i klíčky a tak se Semir nemusel zdržovat spojováním drátů. Rychle zacouval k vraku a otočil kohoutkem, na který připevnil hadici, kterou našel na sedadle spolujezdce. Susanna už byla zcela při vědomí a myšlenka, že uhoří, aniž by mohla vyjádřit své city, které cítila k Frankovi, ji nutila znovu neusnout a vydržet ohromný žár plamenů:
„Semire! Dělej, dostaň mě odsud. Prosím!“ křičela blondýnka uvězněná v ohnivém pekle. Vrchní komisař Gerkhan se snažil uhasit oheň v okolí dveří spolujezdce. Susanna se snažila rozepnout bezpečnostní pásy, které však nepovolovaly.
„Semire! Nemůžu se odtud dostat! Pásy se zasekly!“ zakřičela Suss na svého bývalého kolegu.
„Vydrž! Hned tě vytáhnu!“ křikl Semir a položil hadici na zem. rychle se dostal až k rozbitému okénku, kterým se protáhl. Nyní se díval zpříma do vystrašených zelenohnědých očí, které prosily o záchranu. Sáhl do kapsy ve které nosil svůj nůž, ale zapomněl, že ho musel nechat v Kolíně, jelikož z bezpečnostních důvodů by malého komisaře do letadla s nožem zabaleným v zavazadlech nepustili.
„Do háje! Vydrž, hned jsem zpátky!“ když spatřil výraz uvězněné blondýnky dodal: „Slibuju.“ a protáhl se ven.
Palivo které bylo v nádrži vyteklo a hořelo na silnici.
Semir se znovu rozhlédl po svém okolí a u stánku se zeleninou spatřil rozpůlený meloun. „Meloun…nůž!“ Rozeběhl se ke stánku a prohledával ho, jen co uviděl to, co hledal, popadl ostrý předmět a utíkal s ním k vozu. Přistál na kolenou a protáhl se k Susanně. Blondýnka se snažila neusnout, ale štiplavý dým a předcházející náraz byly silnější.
„Susanno, no tak prober se, teď nemůžeš spát.“ snažil se Semir. Žena však nereagovala. rychle přeřízl pás a vytáhl Suss ven. Konečně teď se ozvaly zvuky policejních sirén a objevilo se vozidlo záchranné služby. Turecký komisař ani nevěděl, kdo vůbec zavolal záchranné složky. Nyní ho zajímal jen zdravotní stav jeho kolegů. Doktoři naložili oba zraněné do sanitky a odvezli je do nemocnice.

„Dálniční policie Schäferová, jak vám mohu pomoci?“ ohlásila se Andrea do telefonu.
„Tady Semir, jsme v pořádku všichni tři,měli jsme malou nehodu.“ začal vysvětlovat komisař.
„Jakou nehodu?“ přerušila ho sekretářka.
„Nemám čas ti to teď vysvětlovat, ale řekni šéfový, že se ještě ozvu.“
„Semire, počkej!“
„Promiň, ale Susannu zrovna převážejí na pokoj. Miluju tě, ještě zavolám. Čau, čau.“ rozloučil se a zavěsil.
Anna vyšla ze své kanceláře. „Kdo to byl?“
„Semir, měli nehodu, ale jsou v pořádku…všichni tři.“ Andrea se zarazila. „Do háje!“
„Jak to myslíte, všichni tři? To už Semir s Tomem našli Trabera?“ zeptala se Engelhardtová.
Sekretářka se kousla do rtu: „Ne, Franka nenašli, zato našli Susannu.“
Anna vylétla jako čertík z krabičky: „Co prosím?!“
„No, právě proto chtěli jet kluci na Mallorcu…“
„Jak se dozvěděli, že je von Landitzová na Mallorce?“
„Ze seznamu pasažérů leteckých společností.“
„To se mi snad zdá. Takže zase šlo všechno mimo mě!“ křičela Engelhardtová. „Proč jste mi to neřekli?“
„Susanna odjela předevčírem v noci a nikomu o svém plánu neřekla. Hlavně ne vám, nejspíš protože se bála, že by jste byla schopná ji zavřít, aby jste ji udržela v Kolíně.“ vysvětlovala Andrea.
„To víte, že bych ji tam nepustila! Je to práce pro policisty a ne pro civil…“
„Susanna bude polda dál, i když už nebude mít odznak.“ skočila do řeči své milé šéfové sekretářka.
Andrea svou odpovědí vyrazila Anně dech.

Lékaři prohlédli Toma a poslali ho domů, Susanna se nadýchala kouře a tak si ji tam chtěli nechat na pozorování, jenom že tvrdohlavá blondýnka nedala na rady doktorů, ani na prosby svých bývalých kolegů a trvala si na svém. „Já tu nezůstanu, jsem v pořádku a navíc musím najít Franka.“
Semir se podíval do studánkových očí svého parťáka. Komisaři nemuseli mluvit,jejich pohledy mluvily samy o sobě. Tom se ještě jednou pokusil přesvědčit Susannu, aby zůstala v nemocnici, ale jakmile uviděl blondýnku a její rozhodnutý obličej, snažení vzdal.

Andrea seděla u počítače a hledala informace o Rodrigu Patronovi. Hertzberger se věnoval svačině a jeho kolega se snažil vyplnit hlášení o ranní nehodě. Anna mezitím telefonovala se státním zástupcem a snažila se vyjednat propuštění Ramona Gonzalese.
„Pane Schustere, Patrono zajal jednoho z mých lidí a vymění ho za Gonzalese.“
„Je mi líto, paní Engelhardtová, ale Gonzales zůstane ve vazbě až do soudního řízení.“
„To nemyslíte vážně! Musíte Gonzalese propustit, jinak vrchního komisaře Trabera zabijí.“ rozčilovala se Anna.
„Co je život vašeho zaměstnance, proti dvaceti mrtvým dětem, které zemřely, když Gonzales vyhodil do vzduchu most, přes který projížděl školní autobus.“ namítl Schuster.
„Proboha, ale komisař Traber byl při tom a byl to on kdo Gonzalese popsal, ale protože se panu Gonlzalesovi podařilo zmizet do Španělska, ještě dřív než ho mohli moji lidé zatknout, má komisař Traber zemřít?“ ptala se Engelhardtová.
„Je mi líto, ale toho vraha na svobodu nepustím.“ řekl rozhodnutý Schuster a zavěsil.
Se slovy: „Zatracenej hajzl!“ třískla Anna telefonem.

Susanna, Semir a Tom dorazili do hotelového pokoje. Slečna von Landitzová byla unavená a tak jen co sebou praštila na postel, už nevěděla o světě.
„Měli jsme ji nechat v nemocnici.“ řekl tiše Semir.
„Já se snažil, ale znáš ji…má tvrdou palici.“ odvětil Tom.
„Stejně jako její kolega.“ souhlasil Turek.
„Hele, občas mám dojem, že je mezi nimi něco víc…než jen profesionální vztah.“ řekl modrooký komisař.
„Jsou přátelé, jako my dva. Na tom není nic zvláštního.“ odpověděl Semir.
„Ale stejně…nemáš pocit, jako by…“ Tomovo vysvětlování přerušil výkřik.
Tom se podíval na svého kolegu a obráceně: „Susanna!“ vykřikli oba a vzápětí byli v ložnici, ve které ještě před chvílí poklidně spala blonďatá ex-komisařka.

Anna se znovu spojila se státním zástupcem, ale už jen co promluvil svým nepříjemně zabarveným hlasem musela položit sluchátko, ze dvou důvodů. Tím prvním byla slova arogantního byrokrata a druhým důvodem byl příchod brunetky, zhruba metr sedmdesát pět vysoké. Brunetka měla tmavě modré džíny a černou koženou bundičku.
„Dobrý den.“ pozdravila s úsměvem.
„Dobrý den, přejete si?“ odpověděla ještě nasupená Engelhardtová.
„Jsem Christina Schrankmannová, posílají mě jako náhradu za vrchní komisařku Susannu von Landitzovou.“ představila se mladá slečna.
„Posaďte se.“ pokynula rukou šéfová dálniční policie. „Myslela jsem, že přijdete až příští týden.“
„Ano to jsem původně měla, ale moje matka si přála něco jiného.“ odpověděla Chris.
„Vaše matka?“ podivila se Anna.
„Jo, pořád se mi plete do života a snaží se, dostat mě až na prokuraturu, ale to já nechci, chtěla jsem být v terénu a proto jsem požádala o převelení sem, sice máma trochu prskala, ale nakonec povolila.“ vysvětlila brunetka.
„Aha. My jsme právě mysleli, že vás sem posílá vaše matka, aby měla naši stanici pod dohledem…“
Christina se začala smát: „Ne, tak to opravdu ne. S matkou jsme se neviděli přes tři roky.“
Anně se znatelně ulevilo, protože v takovéto situaci nechtěla mít na stanici ještě nějakého špeha.

Tom se svým malým kolegou vtrhli se zbraněmi v rukou do Susanniny ložnice. Blondýnka seděla na posteli a po podlaze lezl asi dvaceticentimetrový škorpión, který se ještě před chvílí promenádoval na obličeji slečny von Landitzové. Oběma komisařům se ulevilo a sklopili zbraně, Tom pomalu přistoupil k malému tvoru na zemi a opatrně ho novinami nabral a vynesl na balkon.
„Děkuju.“ řekla ještě roztřesená Susanna.
„Není zač.“ usmál se modrooký komisař a odešel z pokoje.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se blondýnky s obavami v hlase Semir.
„Nic mi není, jen si musím odpočinout.“ odpověděla Susanna a opět zalehla, tentokrát se zavřeným oknem a Semirem sedícím v křesle.
„Nemusíš tu zůstávat.“
„Potřebuješ dozor, měli si tě v tý nemocnici nechat…třeba i v řetězech.“ namítl Semir.
Blondýnka se usmála a zavřela oči. Když se Turek přesvědčil, že doopravdy spí potichu opustil pokoj a šel za Tomem, který stál u okna a přemýšlel.
„Na co myslíš?“
„Co? Já…zbývá nám půl hodiny a my nemáme ani tušení, kde by mohli držet Franka.“ odpověděl Kranich.
„Zavolám Andree, třeba na něco přišla.“ řekl Gerkhan a vytočil číslo.
„Dálniční policie Schäferová.“
„Andreo, tady Semir. Potřebuju vědět, jestli jsi něco zjistila.“
„Taky tě ráda slyším.“ řekla naštvaně Andy a pokračovala: „Nic, Rodrigo Patrono nevlastní na Mallorce žádné nemovitosti.“
„Do háje, jsme vůbec na správným ostrově?“ rozčiloval se komisař.
Po těchto slovech se zarazil nejen Semir, ale i Tom s Andreou.
„Zkusím prověřit ostrůvky v okolí.“ oznámila sekretářka.
„Když něco objevíš, tak mi hned zavolej, budu čekat. Už propustili Gonzalese?“
„Ne. A vypadá to, že ho nepustí, protože je nebezpečný a na Frankově životě jim nezáleží.“
„To nemyslíš vážně!“ zhrozil se komisař.
„Před chvílí mi to řekla Engelhardtová, taky tomu nemůžu uvěřit…Semire, musíte ho najít.“
„Andreo i kdyby jsme věděli, kde Frank je…za dvacet minut bysme to nestihli.“
„Musí existovat nějaký způsob, jak…“ sekretářku přerušil přílet šéfové:
„Andreo, ten nápad zavolat ministra vyšel. Gonzales bude během čtvrt hodiny propuštěn.“
Semir vše slyšel a nahlas si oddechnul. Tom stále nevěděl, co se děje a snažil se všemi možnými skřeky, posunky a grimasami zjistit, co se jeho kolega dozvěděl.
„Dej mi šéfovou.“ poprosil Semir svou ženu.
Anna převzala sluchátko od sekretářky: „Ano, Semire?“
„Jak se dozví Petrovič o tom, že je Gonzales na svobodě?“ zeptal se Gerkhan.
„Poté co Ramona propustí, se mu máme ozvat na telefonní číslo, které nám zanechal na emailu.“ odpověděla mu nadřízená.
„Andree se asi nepodařilo zjistit, odkud přišel.“
„Ten email přišel z jedné internetové kavárny v Grünstrasse. Poslala jsem tam zásahovku, ale nikoho nenašli.“ řekla Engelhardtová.
„Tak si to shrňme…dvěma slovy: nic nemáme.“ odvětil Semir.
Šéfové nezbývalo, něž souhlasit. „Ano. A ještě musíme propustit vraha.“ rozčilovala se.
„Musím končit.“ řekl náhle Semir.
„Dobře. Buďte opatrní…všichni tři!“ rozloučila se Anna.
„Jak to víte? Kdo vám to řekl?“ ptal se komisař a zapomněl, že chtěl hovor ukončit.
„Andrea. Nashledanou.“ odpověděla Engelhardtová a položila sluchátko.

Semir položil telefon na stůl a otočil se na svého kolegu.
„Engelhardtová už ví o Susanně.“
Kranich vytřeštil své pomněnkové oči a chtěl promluvit, ale opět byl přerušen, tentokrát příchodem blonďaté ex-kolegyně.
„Co se stalo? Už víte, kde je Frank?“
„Ne, to zatím nevíme…“ ujal se slova Semir „…ale vyskytl se menší problém…šéfová už ví, že jsi tu.“
„Jak to myslíš? Vy jste jí to řekli?“
„My ne, ale Andrea se prokecla.“ vysvětlil Tom.
„A co na to říkala? Máte mi zabránit v hledání Franka?“ zeptala se Susanna.

Nikola seděl u počítače a čekal na email z Německa. Rodrigo se Sergejem seděli na terase a pozorovali krásné panorama vyprahlé pustiny a slunce nad obzorem, když se k nim přihnal skrček, který pořád tak trápí Frka, a spustil:
„Šéfe, teď přišel email od těch fíglů…Ramona před chvílí pustili.“
„A už se ti ozval?“ vložil se do hovoru Rodrigo.
„Ještě ne, ale…“ na terasu přišel další z mafiánských poskoků a přinesl telefon.
„Pane, pro vás.“ řekl a předal sluchátko Patronovi.
„Ano.“
„Tady Ramon, jsem venku a policajti mě nesledujou.“
„To je dobře, na letišti máš zamluvenou letenku na tvoje jméno, nezapomeň, jakmile přistaneš v Palmě, ozvi se!“ vydal příkazy Rodrigo.
„Rozumím, uvidíme se za pár hodin.“ odpověděl Ramon a zavěsil.
„Tak co?“ zeptal se Petrovič.
„Ramon je volný.“ odpověděl Španěl.
Sergej se podíval na svou pravou ruku: „Nikolo, co se děje?“
„Vyskytl se problém, Ivan s Vasilem měli odpoledne nehodu a…“
„Jakou nehodu?!“ křikl Rus.
„Jejich auto nabouralo do nějakýho starýho pohřebáku a převrátili ho na střechu a víte, kdo byl uvnitř?“
„Ne a doufám, že ty mi to řekneš!“ vyletěl Petrovič.
„Von Landitzová a dva chlapi!“
„Cože?! Von Landitzová je na ostrově?“ divili se Rodrigo a Sergej zároveň.
Nikola jen přikývl.
„Tím se mění celá situace.“ pronesl skrček, ale jakmile ho Nikola sjel vražedným pohledem, raději se vrátil do sklepa za Frankem.
„Něco na tom bude, zjistěte, kde se ubytovala a večer k ní zajdeme na návštěvu.“ ušklíbl se Rodrigo. Ostatní zúčastnění přikývli a šli se věnovat své práci a přípravě na večerní návštěvu.

Frank seděl na posteli a snažil se nemyslet na to, jak mu kručí v žaludku. Během chvilky se otevřely dveře a skrček mu přinesl suchý chleba a vodu. Než se komisař postavil byl prcek pryč a dveře opět zavřené. „Konečně jídlo.“ pomyslel si Traber a zakousl se do suchého krajíce.

Na stanici zatím Andrea zjišťovala, jestli Patrono nevlastní nemovitosti na pobřeží Španělska, nebo přilehlých ostrůvcích. Anna seděla naštvaná ve své kanceláři, protože šlo opět všechno kolem ní a to, že jí její zaměstnanci neřekli pravdu, brala jako podvod a nedůvěru k její maličkosti. Hotte měl starost o svou milovanou šéfovou a tak jí uvařil kávu a poslal kolegy pro nějaké crossianty, tuto svačinu potom odnesl na podnosu do Anniny kanceláře. Vrchní komisařka Engelhardtová poděkovala a vyhodila Hotteho ze svého kamrlíku.
„Co je to s ní?“ zeptal se Hertzberger, poté co dosedl na svou židli.
„Semir, Tom a Susanna odletěli na Mallorcu hledat Franka.“ odpověděl Dieter.
„Bonrathe, ale tohle já přece….cože? Susanna jela s nimi?“ řekl Horst s očima navrch hlavy.
Dlouhán jen kývl na souhlas a odešel do kuchyňky pro kafe.

Susanna zavolala pokojovou službu a objednala na pokoj večeři. Když se zaměstnanec hotelu vydal z výtahu na chodbu, vedoucí k pokoji komisařů z dálniční policie, byl přepaden a svázán, odveden do sklepa. Nikola se převlékl do hotelové uniformy a pokračoval v cestě na pokoj 112. Nic netušící komisaři si vyprávěli o posledním utkání 1.FC Köln proti Borussii Dortmund, které fotbalisté Kolína prohráli 3:1. Najednou někdo zaklepal a zpoza dveří se ozvalo:
„Pokojová služba.“
„Pojďte dál, je otevřeno.“ křikla Susanna a šla si pro peněženku, Semir s Tomem zůstali sedět na gauči zády ke dveřím. Blondýnka hledala v peněžence drobné a muž ji pomalu obešel, když se Susanna nedívala, vytáhl z kapsy kapesník namočený do chloroformu a přitiskl ho mladé ženě na ústa, během několika sekund se ex-komisařka odporoučela a spadla na vozík s jídlem, které strhla na zem. Tento rámus vzbudil pozornost sedících komisařů, kteří se hned zvedli a chtěli se rozeběhnout k muži,který zrovna odváděl jejich bývalou kolegyni.
„Ani hnout! Nebo ji zabiju!“ křikl Nikola.
Toto byl signál pro další komplice, čekající na chodbě, ti se hned po zuby ozbrojeni nahrnuli do pokoje a vrhli se na Semira a Toma. Ani jeden z pánů se nezmohl na odpor a nechali se svázat a zamknout v koupelně.
Mladý Rus mezitím donesl Susannu k vozu a naložil ji, za chvíli se k němu připojili i ostatní a černá dodávka opustila podzemní garáže hotelu Las Palmas.


Oba komisaři seděli svázaní a opření o vanu v bezvědomí, jako první se vzpamatoval Tom a snažil se s rukama za zády, probudit svého kolegu. Semir na šťouchance loktem nereagoval a stále seděl bez hnutí s hlavou opřenou o hrudník. Kranich se pokusil zbavit se pout na zápěstí.

Susanna ležela svázaná v nákladním prostoru dodávky a nevěděla o světě, jeden z únosců se k ní pomalu přiblížil a začal ji osahávat, ale Nikola ho odstrčil:
„To, ať tě ani nenapadne!“ vztyčil varovně ukazovák.
„Ale…jen jsem chtěl…“ začal dotyčný muž vysvětlovat, ale Nikola mu dal jasně najevo, že nechce nic slyšet.
Najednou se v dodávce ozval výstřel.

Slečna Christina Schrankmannová seděla za Susanniným, tedy svým stolem a prohlížela hlášení vrchních komisařů Trabera a von Landitzové za posledních několik měsíců. Andrea, která šla zrovna kolem, si jí všimla a bez zaklepání vešla do kanceláře:
„Co tu děláte?“
„My dvě se ještě neznáme…“ začala Chris: „…Jsem Christina Schrankmannová, nová posila za komisařku von Landitzovou.“
„Vrchní komisařku!“ opravila ji rázně sekretářka.
„Ano, máte pravdu paní…“
„Schäferová-Gerkhanová.“ představila se Andy „Pracuji tu jako sekretářka paní Engelhardtové. Můžu vědět, proč prohlížíte hlášení vrchních komisařů…“
„Samozřejmě, zajímaly mě případy na kterých pracovala moje předchůdkyně.“ odpověděla brunetka.
„Tak to jo.“ řekla Andrea.
„Andreo, můžete na chvíli?“ ozvalo se od dveří kanceláře šéfové.
„Hned jsem tam.“ odpověděla sekretářka a odešla.
Christina počkala, až se za Andreou zavřou dveře a opět zasedla ke stolu.
„Kde jsem to skončila? … Jo tady, von Landitzová jako rukojmí…“ a znovu se začetla.

Tom stále šťouchal svého kolegu do boku, ale než se Semir probral, ještě to chvilku trvalo.
„No tak, Semire, prober se!“ snažil se Kranich.
Jeho kolega však nereagoval, tak to zkusil ještě jednou:
„Semire!“ řekl a silně do Turka šťouchl, až spadl na zem a udeřil se do hlavy o podlahu.
„No bezva.“ utrousil modrooký komisař a podíval se na Semira, kterého úder probral a malý komisař začal nadávat jako špaček.
„Proč do mě strkáš, jsem se kvůli tobě praštil do hlavy!“ soptil komisař a chtěl si na bolestivé místo sáhnout, ale v tomto pohybu mu zabránila pouta na rukou. „Do háje!“ proklel.
„Už ses uklidnil?“ zeptal se Tom.
„Ne!“ štěkl Semir a postavil se.
„Je zamčeno, už jsem to zkoušel.“ řekl Kranich,když uviděl svého kolegu.
Turek si vzpomněl na událost před tím, než se nadýchal chloroformu: „Kde je Susanna?“

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
„Nevím.“ odpověděl modrooký komisař.
Semir byl už pořádně vytočený: „Mám toho dost!“ procedil mezi zuby a rozeběhl se proti zamčeným dveřím.
„Au!“ zaúpěl komisař a zřítil se na zem.
„Semire, jsi v pořádku?“
„Jo. Sakra, co je to za dřevo?“ rozčiloval se Turek.
„Dub.“ odpověděl Tom.
„Proč tu maj dubový dveře? Vždyť ty se většinou dávají, jako vchodové a ne jako dveře do koupelny.“ soptil drobný komisař.
„Nóbl hotel, co chceš, kdyby sme zůstali v hotelu Mallorca, kde dveře vůbec nebyly, tak bysme na tom teď byli líp.“ konstatoval Tom.
„Hele neříkals náhodou, že jsme v nóbl hotelu?“ zeptal se Semir a ukázal na závěs přidělaný ke konzoli drátkem.
„No říkal, ale teď to nebudeme rozebírat.“ odpověděl Kranich a společně se svým kolegou závěs strhl. Po chvíli se jim podařilo drát sundat a vytvořit z něj šperhák, kterým odemkli pouta.
„A co teď?“ zeptal se Tom.
„Teď se odtud dostanem.“ odpověděl Semir a otevřel okno.

Černá dodávka se blížila k haciendě, kde už netrpělivě přecházeli po salónku Petrovič s Rodrigem, když vůz zastavil pánové opustili chládek domu a vydali se před dům. Mafiánští poskoci zrovna „vykládali“ Susannu, když se ozval telefon.
„Tady Ramon, šéfe, jsem na letišti, můžete pro mě někoho poslat?“
„Jasně, pošlu pro tebe Nikolu.“ odpověděl Rodrigo a zavěsil.
„Kam mám jet?“ zeptal se Rus.
„Zajeď na letiště pro Ramona.“
„Jak si přejete pane.“ odpověděl mladík a odjel.
Susanna se pomalu začala probouzet a uvědomovat si, co se vlastně stalo. Dva svalnatí Španělové podepírali blondýnku a pomáhali jí v chůzi. Když Rodrigo uviděl pohlednou ex-komisařku, otočil se na Sergeje:
„Neříkal jsi, že je tak krásná!“
„Mělo to být překvapení, vím jak máš rád blondýnky, takže než ji zabijeme…můžeš si s ní užít.“ usmál se Petrovič.
„Myslím, že je škoda, že ji musíme zabít, s někým podobným jsem chtěl strávit zbytek života.“ odpověděl Rodrigo.
„Kdybys nebyl můj přítel, vzal bych si ji sám.“ uvedl na pravou míru Sergej.
„Tak až s ní budu hotov, můžeš si ji vzít.“
„Ne myslím, že to není dobrý nápad, ale slyšel jsem, že jeden z tvých hochů se pokusil paní komisařce dostat do kalhotek.“ řekl Rus.
„Který?“ zeptal se s hněvem Patrono.
„Antonio.“ odpověděl Sergej.
Rodrigo se otočil a podíval se na své muže postavené u dodávky.
„Kde je Antonio?!“ křikl na ně.
Z řady vystoupil vysoký, tmavovlasý svalovec:
„Najížděl na tu ženskou a Nikola…Nikola ho zastřelil, cestou jsme ho zahrabali.“
Rodrigo se rozčílil: „Cože! Ten Rus zabil mého muže?!“
„My jsme mu říkali, ať tu ženskou nechá na pokoji, ale neposlouchal nás.“
„No doufám, že kdyby se jednalo o ženu, kterou bych získal pro Sergeje a jeden z jeho mužů se po ní…no udělal bys to samé.“
Svalovec přikývl.
„To jsem rád.“ řekl Patrono a odešel do sklepa za Sergejem a Susannou, která už byla plně při smyslech.

Andrea sledovala skrz sklo Christinu a snažila se zjistit, který z případů zrovna pročítá. Jenomže slečna Schrankmannová si jí všimla a zatáhla žaluzie. Sekretářce vrtalo hlavou podivné chování nové posily a tak se rozhodla znovu navštívit kancelář vrchní komisařky Engelhardtové. Zaklepala na skleněné dveře a vyčkala, až ji šéfová pozve dál.
„Šéfová, můžu s vámi mluvit?“
„A o čem?“ zeptala se Anna, aniž by se na sekretářku podívala.
„Spíš o kom.“ opravila ji Andy a pokračovala: „Slečna Schrankmannová prohlíží všechna hlášení, která Susanna vyplnila za posledních několik měsíců.“
„A co je na tom divného? Chce znát případy, na kterých Susanna pracovala. Andreo ona není jako její matka, už se s ní několik let nestýká.“ odpověděla šéfová a zvedla hlavu od papírů: „Andreo, běžte si domů odpočinout, jste přepracovaná.“
„Ale šéfová, já vám říkám, že to na nás hraje a je tu nastrčená jako špeh.“ namítla Andy.
„Už toho mám dost! Říkám vám, že Christina je na naší straně…a teď běžte, mám tu ještě nějakou práci.“ vyrazila Anna svou pravou ruku ze své kanceláře a opět se ponořila do pročítání spisů.
Schrankmannová zaslechla, jak Andrea něco naštvaně švitoří a balí si věci. Když sekretářka odešla sebrala Chris několik hlášení a šla domů. Stanice osiřela a Anna usnula.

Semir s Tomem vylezli z okna a po okenní římse se dostali na balkon vedlejšího pokoje, kde byl ubytován novomanželský pár a zrovna se oddával nočním hrátkám, když v tom někdo zaklepal na skleněné dveře. Mladá žena se lekla a začala křičet, muž na sebe v rychlosti navlíknul kalhoty a šel se podívat, kdo je vyrušil. Když spatřil dva muže, nejdřív myslel, že jsou to nějací lupiči, ale když mu ukázali služební průkazy, které měli čirou náhodou u sebe, otevřel a pustil je dál. Manželka nechápala, co se děje, ale když jí Tom vysvětlil, že jsou od dálniční policie a že jsou zde, proto aby zachránili kolegu, se uklidnila a nabídla komisařům kávu, ti však odmítli a raději se vydali ven a pryč z hotelu, najít nejbližší telefonní budku, aby mohli zavolat Engelhardtové.

Bylo už něco málo po půlnoci, když na Annině stole začal zvonit mobil. Ohavný zvuk hudebníka hrajícího na bicí, který nastavil Anně jako vyzváněcí tón synovec Michael, probudil spící vrchní komisařku a ta se s hrozným leknutím natáhla po telefonu:
„Ano Engelhardtová.“
„Tady Semir, nevzbudil jsem vás?“ ozvalo se na druhém konci provinile.
„Ne, nevzbudil, co se děje Semire?“ zeptala se Anna ospale a zívla.
„Mají Susannu.“
Tato informace probrala komisařku úplně: „Cože?“
„Překvapili nás, nemohli jsme nic dělat. Zavřeli nás v koupelně a…“
„V koupelně?“ divila se šéfová.
„Ano, nebyli jsme připraveni na něco takového…“ Semir se odmlčel. „..Zjistila Andrea něco o Patronovi a jeho nemovitostech?“
„Nevím, ale podle jejího chování nic nezjistila.“ odpověděla Engelhardtová: „Musíte najít von Landitzovou s Traberem a to rychle!“
„My to víme, šéfová, ale nemáme tušení, kde by se mohli Patrono a Petrovič schovávat.“ odpověděl Turek.
„To vím také, ale stejně…musíte něco zjistit.“
„Dobře, zkusíme najít někoho, kdo udržuje kontakty s některým z Patronových lidí. Zatím se mějte a dobrou noc.“
„Semire!“
„Ano?“
„Průběžně mě informujte … a buďte opatrní. Dobrou noc.“ rozloučila se vrchní komisařka, poté si sbalila věci a odjela domů.

Susanna seděla přivázaná k židli ve sklepě a čekala co se bude dít dál. Pro dnešek měla naspáno víc, než dost a tak nebyla ani trochu ospalá. Když za ní přišel Sergej a s úsměvem na rtech ji udeřil do obličeje, až spadla na zem, zeptala se:
„Proč jste mě nezabili už v tý továrně?“
„Protože jsem ti chtěl někoho představit.“ ušklíbl se Rus a poodstoupil, aby udělal Rodrigovi místo.
„Jste opravdu moc pěkná.“ usmál se Patrono a pohladil Susannu po tváři. Blondýnce se to nelíbilo a odtáhla se tak daleko, jak jí židle dovolila.
„No myslím, že si spolu užijeme…“
„Jak to myslíte?!“ vyjekla Susanna.
„Jak říkám…a teď byste si měla jít lehnout.“ řekl Španěl a pokynul Nikolovi, aby ex-komisařku odvedl do jejího „pokoje“, ale jakmile se Nikola vzdálil od obou bossů využila situace a vysmekla se z Rusova sevření, jen že Nikola vytáhl zbraň a vystřelil do vzduchu, blondýnka se však nezastavila, vystřelil tedy ještě jednou, těsně vedle prchající zajatkyně. Susanna sebou trhla a pomalu se otočila.
„Hodná holka.“
„Co se to tu děje?!“ přiřítil se do chodby Rodrigo následován Sergejem.
„Pokusila se zdrhnout, tak jsem dvakrát vystřelil do vzduchu.“
Mladá žena stála a těkala pohledem z jednoho muže na druhého.
„Běž, odvedu ji sám.“ přikázal Patrono a chytl Susanninu paži, žena pocítila nepříjemné chvění. Rodrigo cítil její vůni, která ho přiváděla do transu. Najednou z ničeho nic přimáčkl Susannu na zeď a začal ji hladit po celém těle a líbat na tvář. Snažila se bránit, ale silným pažím snědého Španěla se neubránila, byla namáčklá na studenou zeď a křičela, ale nikdo nepřišel, nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl. Patrono jí strhl halenku a teď se snažil rozepnout knoflík u kalhot. Susanna křičela a její oči se začaly plnit slzami. Rodrigovi se nezamlouvalo, že mladá komisařka stojí a tak ji jednoduše strhl na zem a zalehl ji. Nyní jí držel ruce za hlavou, aby se nemohla bránit. Zmítala sebou ze strany na stranu, ale stokilového muže ze sebe nesetřásla, jen jej více rozdráždila, muž se chystal pohlednou komisařku dostat za každou cenu.
„No tak, buď rozumná.“ řekl a začal líbat její tvář a krk.
„Pusťte mě, nechte mě být! Slyšíte?! Pomoc! Pomoc!“ křičela blondýnka a stále sebou škubala, aby zabránila Patronovi v jeho plánu.
Temperamentnímu Španělovi došla trpělivost a Susannu, jejíž záda byla sedřena do krve o drsný beton, udeřil. Blondýnka se přestala hýbat a zůstala ležet na zemi. Rodrigo jí chtěl svléknout kalhoty, ale v chodbě se objevil Sergej, který chtěl se ženou mluvit.
„Užil sis?“ zeptal se Rus.
„Ne, ale je divoká a takové mám rád.“ usmál se Španěl, pomalu se zvedl ze země a zapnul si kalhoty. Potom společně s Petrovičem zvedl Susannu a odnesl ji do ještě větší díry, než kterou byla kobka, ve které byl zavřený Frank.

Semir s Tomem bloudili ulicemi Palmy a snažili se zjistit něco o Patronově bandě. Když najednou spatřili prostitutku, která stála opřená o zeď domu a bavila se s dealerem. Oba se jako na povel rozeběhli směrem ke dvěma postavám...

Franka probudil ze spaní hluk, který přicházel z chodby, ale než stačil zjistit kdo a proč křičí, bylo opět všude ticho a klid. Se slovy: „Asi se mi něco zdálo.“ zalehl a usnul.

Jakmile spatřil dealer a pasák v jedné osobě běžící siluety komisařů, rychle se vypařil. Černovlasá prostitutka zůstala stát opřená o zeď a když se komisaři přiblížili zastoupila jim cestu. Tom se zastavil, ale Semir se rozhodl chytit si muže, který před nimi utekl a běžel dál. Dealer byl ozbrojen pistolí ráže třicet dva a rozhodnutý zbavit se svého pronásledovatele za každou cenu, neváhal a začal po přibližujícím se Turkovi střílet.
Tom chytl ženu za paži a odvedl ji dál od dveří nočního klubu.
Lehká děva se snažila vymanit z pevného sevření: „Pusťte mě! To bolí!“
Kranich však nehnul brvou a začal klást otázky: „Znáte Rodriga Patrona?“
„Proč to chcete vědět?“ prskla žena.
„Tak znáte ho nebo ne!“ křikl komisař.
Jeho pevný hlas a výhrůžný obličej donutil černovlásku mluvit: „Občas se sejdeme, ale nic o něm nevím.“
„Kde se scházíte…u něj doma?!“ zeptal se modrooký muž ještě pevnějším hlasem než před tím.
Prostitutka začala fňukat: „Nevím, kde bydlí.Vždycky přijede ve svý limuzíně a tam si to taky rozdáme.“
„Nekecej! Kde bydlí?“ křikl Tom a žena se rozplakala.
„Říkám…prav…pravdu, ni…nikdy jsem u něj ne... nebyla..“ zajíkala se.

Semir jen tak tak uhnul všem kulkám, které po něm vypálil prchající Španěl. „Musím, něco vymyslet.“ řekl si v duchu. Dealer zpomalil, čehož komisař využil a srazil ho k zemi. Muž se nehodlal vzdát bez boje a začal se s malým Turkem prát, naštěstí pro Semira byl stejně vysoký jako on a tudíž mu nedělalo větší problémy ubránit se jeho ranám a pokusům o setřesení ze zad. Po chvilce boje se muž musel nechat spoutat a odvést.

Susanna ležela jen v podprsence a potrhaných kalhotách od tmavého kostýmku na posteli a brečela, po celém těle jí přebíhal mráz a zima jí zalézala za nehty. Hlavou jí stále vířili vzpomínky na událost, která se stala před několik minutami a její záda byla jako v ohni. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila mladá dívka, jenž držela džbán s vodou a hadřík, usmála se na plačící ex-komisařku a přistoupila k posteli:
„Posílá mě seňor Rodrigo.“
Blondýnka se chtěla otočit na druhou stranu, aby se nemusela dívce dívat do očí, ale bolestivé odřeniny na zádech jí v tom zabránily.
„Posaďte se, vyčistím vám ty rány.“ řekla dívka a chtěla Susanně pomoci.
Roztřesená žena stále nekomunikovala a po její tváři se opět začaly koulet slzy.
Dívka položila vodu a hadr na stolek vedle postele a chystala se k odchodu, u dveří se zastavila a otočila se na Suss: „Nejste jediná, kterou don Rodrigo…“ děvče se rozplakalo a uteklo.
Mezi dveřmi se objevila hlava jednoho z poskoků,který měl na starost Susannino pohodlí, když viděl, že je všechno, jak má být zamkl a šel za svými kumpány.
Jakmile muž zmizel sáhla blondýnka po džbánu a hadříku, který namočila do vody a začala si čistit rány na zádech.

Semir dovlekl svého zajatce až k Tomovi a dívce, která se již uklidnila a spolupracovala.
„Kde jsi tak dlouho?“ zeptal se Kranich svého kolegy.
„Ale tenhle pán…“ Semir strčil do dealera. „…no nechtěl nám pomoct, ale domluvil jsem mu a změnil názor.“ zazubil se Turek.
„To je dobře, jinak bysme mu mohli znepříjemnit život.“ přidal se Tom.
„Tvoje nová přítelkyně?“ poukázal Gerkhan na černovlásku stojící vedle jeho partnera.
„Ne, ale slyšela, že hledáme Rodriga Patrona a chce nám pomoct.“
„Už slečna něco řekla, nebo budeme muset použít násilí?“ pokračoval ve své hře Semir.
„Prý se s ním párkrát viděla.“
„A víc neřekla?“
Modrooký komisař zakroutil hlavou.
Turek se otočil na dealera: „No tak nezbývá, než se zeptat tady pána.“
„Já toho chlapa vůbec neznám.“ odpověděl Španěl.
„Myslíte, že vám to věříme?!“ štěkl Tom.
„Fakt jsem ho v životě neviděl, to jméno slyším poprvý!“ stál si na svém „zadržený“.
Semir se už neudržel: „Sakra, víme, že se stýkáte s jeho zaměstnancem! Tak už to vyklopte!“
Muž ale stále mlel svou: „Nevím o kom mluvíte, pokud vám to nevadí, už byste mě mohli pustit, doma na mě čeká žena a dítě!“
Tom se podíval na hodinky: „Teď? Vždyť jsou dvě ráno.“
„Moje žena trpí nespavostí.“
„Tak a dost!“ křikl Gerkhan. „Buď nám teď řeknete všechno co víte a my vás pustíme a nebo vás odvedeme na policii!“
Mladý Španěl chvíli přemýšlel, ale vidina policejní cely se mu moc nelíbila: „Dobrá, řeknu vám všechno, co vím, ale pustíte mě.“
Komisaři kývli na souhlas a nastražili uši.
„Znám jenom jednoho…je mu asi třicet a je vysokej, myslím, že se jmenuje Antonio. Viděl jsem ho jenom párkrát, vždycky přivezl dona Rodriga tady za Ritou…“ muž ukázal na ženu stojící vedle Kranicha. „…a pak ho zase odvezl.“
„Víte, kde bychom našli toho Antonia?“ zeptal se Tom.
„Bydlí v severní části města, taková polorozpadlá barabizna.“
„Kde přesně?“ zeptal se pro změnu Semir.
„Dovedu vás tam.“ řekl dealer a čekal na reakci vrchních komisařů. Oba souhlasili a následovali muže k jeho vozu. Černovláska se ihned po odjezdu tří mužů odebrala zpět na svůj flek a čekala na zákazníka.

Semir seděl vedle dealera a zeptal se:
„Jak se vlastně jmenujete?“
„Carlos Alvarez.“
„Dobře a jak je to ještě daleko, Carlosi?“ zeptal se Tom.
Muž se na chvíli zamyslel: „Támhle je to.“ ukázal na rozpadlý domek bez oken.
Komisaři vystoupili a Carlos rychle zařadil první rychlostní stupeň a zmizel.
„Zastav!“ křičel za mizejícím vozem Kranich.
„Tome, je pryč.“ snažil se Semir uklidnit svého kolegu.
„Sakra! Co když nás vysadil někde jinde!“ rozčiloval se Kranich.
„Myslím, že ne…“ odporoval Turek. „…podívej.“ a ukázal na obálku ležící u vchodových dveří. Komisaři opatrně vešli do domu a začali ho systematicky prohledávat po několika minutách zjistili, že je prázdný a Antonio se musí schovávat někde jinde.
„No skvělý, nemáme nic a Susanna s Frankem už jsou možná po smrti.“
„Nemaluj čerta na zeď.“ pokusil se Semir přesvědčit Toma o tom, že jejich kolegům se daří výborně.

Jenomže opak byl pravdou. Susanna seděla na posteli, vlhkým hadrem si otírala rány, na které dosáhla a na tváři byly ještě patrné stopy po slzách. Její myslí se neustále a dokola proháněla vzpomínka na surového Rodriga, stále cítila jeho chladné ruce, dech, doteky a polibky, ze kterých se jí zvedal žaludek. Také se nemohla zbavit myšlenky, že se Patrono pokusí svůj plán dokončit a zmocní se jí. Chtěla zůstat vzhůru, ale oční víčka a tělo ji neposlouchaly…během chvilky ex-komisařka Susanna von Landitz usnula.
Poskok, který hlídal dveře, odemkl a pustil Rodriga dál. Španěl spatřil spící blondýnku a pomalu se k ní přiblížil, chvíli ji pozoroval, ale neudržel svůj chtíč na uzdě a na ženu se vrhl, surově jí zbavil podprsenky a kalhot, začal ji osahávat na intimních místech a líbat odhalená ňadra. Susanna křičela a bránila se, ale neměla dostatečně velkou sílu, aby se silnému muži ubránila. Rodrigo jí zacpal pusu svým jazykem, roztrhl kalhotky a surově do ní vnikl. Blondýnce začaly stékat slzy po tvářích, stále se však nepřestávala bránit, ale svými pohyby jen napomáhala násilníkovi v trýznění. Po několika minutách se vyčerpaná Susanna vzdala a jen čekala, na chvíli kdy bude Patrono hotov.

Tom chtěl zavolat taxi, ale Semir mu to rozmluvil a tak se komisaři vydali k hotelu Las Palmas po svých.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nechtěl, abych zavolal taxíka?!“ rozčiloval se Kranich.
„Protože se musím nadýchat čerstvého vzduchu a provětrat hlavu.“ odpověděl Turek.
„No, ale to neznamená, že já musím taky!“ namítl Tom.
„Já tě nenutil, abys chodil se mnou.“ ohradil se Gerkhan.
„No to víš, že jo…já bych tě nechal jít samotného a oni by mi tě unesli, tak to ani náhodou. To se radši projdu.“ odpověděl Tom.
Semir se musel poznámce svého parťáka zasmát: „Kdo by mě unášel?“
„Semire, já mluvím vážně, ti chlapi se neštítí ničeho.“ řekl pevným hlasem modrooký komisař.
„Dobře, jak chceš, ale stejně si myslím, že by mě neunesli, protože kdyby to chtěli udělat, udělali by to už v hotelu.“

Rodrigo se oblékl a sledoval nahou, plačící Susannu, která se celá chvěla a nejraději by na dnešní noc zapomněla. Zaklepal na dveře a ty se během vteřiny otevřely.
„Pošli Mariu, ať přinese nějakou deku.“ přikázal Patrono.
„Mám jí říct, aby přinesla nějaké oblečení?“ zeptal se muž.
„Ne, to nebude zapotřebí…deka stačí.“ odpověděl mu šéf a odešel.

Když se komisaři konečně dostali do pokoje lehli na postel a hned usnuli. Ráno se probral jako první Tom, který objednal v hotelové restauraci snídani a opatrně vzbudil Semira. Turek se neochotně vyhrabal z postele a šel do koupelny, během chvilky se ozvalo zaklepání a ženský hlas: „Pokojová služba!“ Tom šel otevřít a převzít vozík s jídlem. Jakmile Semir spatřil připravené jídlo, přešla ho rozmrzelost a zakousl se do sýrového crossiantu. Kranich byl rád, že se jeho kolega nezdržel v koupelně dlouho, protože si musel rychle odskočit, jelikož mu nesedla včerejší večeře u stánku na náměstí.

Jakmile se Susanna probudila rychle ze sebe strhla deku a přála si, aby to co prožila byl jen zlý sen, jenomže její přání se nevyplnilo, blondýnka ležela v posteli nahá. Najednou zachrastily klíče a dveře se otevřely. Do místnosti vešel šklebící se Petrovič.
„Slyšel jsem, že jste prožila vášnivou noc.“
Susanna se na něj podívala a rozbrečela se. Sergej k ní přistoupil:
„Tak povídejte.“
Blondýnka zvedla hlavu, aby muž spatřil uslzené oči, ale také naštvaný výraz jejího obličeje. Obraz, který Rus uviděl, ho pobavil a začal se smát.
„Copak? Nelíbilo se vám to?“
„Proč tohle všechno, proč jste mě nezabili, proč? Tak už mi to řekněte! PROČ?!“ křičela hystericky Suss.
„Proč? Vy to vážně nevíte?“ zeptal se pobaveně Sergej.
Ex-komisařka zakroutila hlavou a několik slz jí skanulo na odhalené rameno.
„Máte na svědomí mého otce, to kvůli vám se zabil.“ začal muž s obviňováním.
Susanna popotáhla: „Co? Já vašeho otce vůbec neznám!“ namítla.
„Nepamatujete si na případ Petrovič, před sedmi lety?“ rozkřikl se Rus.
Blondýnka, však nestačila odpovědět, protože do místnosti vešla Maria a v náručí držela oblečení.
„Pane Sergeji…mohl by jste odejít?“ řekla mladičká dívenka.
„Mohl, ale zůstanu!“
Maria pomohla Susanně na nohy a držela okolo ní deku, aby Petrovič nic nezahlédl. Komisařka si vzala od děvčete svršky a začala se oblékat. Maria si všimla nových podlitin na Susannině těle, ale na nic se neptala a nechala ji v klidu obléknout. Jen co blondýnka zapnula poslední knoflík u košile, dveře se otevřely a objevil se Rodrigo. Jakmile ho spatřila, couvla o několik kroků a v dalším pohybu jí zabránila až zeď, nyní stála přitisknutá na studený beton a čekala nejhorší. Patrono k ní přistoupil a pohladil ji po vlasech, Susanna sebou trhla a v očích se jí zaleskly slzy. Španělovi však její chování nevadilo, ba naopak ještě více ho vzrušovalo.
„Škoda, že mám práci, mohli jsme si zopakovat dnešní noc…“
„Sakra, proč mě tu držíte a vůbec kde je Frank?!“ hlas jí přeskočil a ex-komisařka se rozplakala. Čímž udělala oběma mužům radost.
„Váš kolega je tu také, ale zatím není nutné, aby jste se viděli.“ ušklíbl se Rodrigo.
„Co ste s ním provedli? Chci ho vidět!“ křičela.
„Mario, běž!“ rozkázal Patrono a dívka beze slova opustila místnost.
Susanna pocítila nepříjemné chvění po celém těle a chystala se bránit dvěma silným mužům za každou cenu. Španěl se začal přibližovat, následován Sergejem, který nechtěl zůstat pozadu a chtěl si taky užít.

Semir se nasnídal a převlékl, když spatřil zeleného Toma opouštějícího koupelnu, spustil:
„Já ti říkal, že si nemáš dávat salát s majonézou.“
„Jo a kdy?!“ zeptal se Kranich a opět se vrátil k míse.
Takhle se to opakovalo ještě několikrát, než Semir rozhodl, že se pustí do pátrání po zmizelých komisařích sám.
„Ale to nejde, co když…“ spustil Tom, ale hned se vrátil do koupelny. Toho využil vrchní komisař Gerkhan a opustil pokoj.
„Kde jsme to skončili?“ zeptal se modrooký komisař, když se vrátil ke stolu. „Semire? Semire!“ když se mu nedostávalo odpovědi, přišel na to, která bije a začal se oblékat. Jenže osud tomu chtěl jinak a tak se musel rozhodnutý komisař vrátit zpět do koupelny.

Oba muži byli od Susanny na vzdálenost natažené paže, když se otevřely dveře a v nich stál Nikola s nějakým mužem. Rodrigo se otočil na roztřesenou blondýnku:
„Ještě jsme spolu neskončili.“ a odešel následován Sergejem. Jakmile zapadl zámek, roztřesená žena se sesunula na podlahu a propukla v pláč.

Frank se probudil a jako každé ráno na něj čekala neidentifikovatelná směs, kterou Skrček označoval za jídlo.
„Co se tu v noci dělo?“ zeptal se komisař.
„Jak v noci? Nic se nedělo! Muselo se ti něco zdát!“ odpověděl Skrček a odešel.
„Přece se mi to nezdálo, bylo to až moc skutečné.“ problesklo Traberovi hlavou.

Semir se toulal zapadlými uličkami Palmy a snažil se najít Antonia nebo alespoň někoho, kdo by mu pomohl najít Patronovu skrýš. Jak tak chodil představoval si, co asi teď dělá jeho kolega a při pomyšlení na to, jak se zrovna baví se záchodovou mísou se musel smát. Najednou se mu v náprsní kapse rozezvonil mobil.
„Ano, Semir.“
„Tady Andrea, něco jsem objevila. Patrono vlastní na Mallorce tři domy.“
„Jak jsi na to přišla, neříkala jsi náhodou, že nemůžeš nic najít.“ spustil Turek.
„Uklidni se, ano?!“ nedala se Andy. „Jde o to, že nejsou napsány na Patrona, ale na jeho firmu.“
„Jakou firmu?“ vyzvídal komisař.
„Jde o vinařskou společnost, ale to není důležité…“
„A co je podle tebe důležitý, když ne název společnosti?“ rozčiloval se do telefonu Semir.
„Semire!“ okřikla svého manžela sekretářka. „Ty domy jsou všechny na odlehlých místech, pokud je budete chtít prohledat, musíte mít povolení a to vám, v případě že nejste ve službě, nikdo nedá.“
„Já to vím, ale co máme dělat? Můžeš mi dát adresy těch domů?“
„Jo moment, pošlu ti to na mobil, jsou to dost složitý názvy.“
„Jasně, počkám.“
„Měj se a buď opatrný, miluju tě.“ rozloučila se Andrea.
„Já tebe taky. Ahoj.“ zavěsil komisař. Během chvilky jeho telefon ohlásil příchod nové SMS.

Tom už to nemohl vydržet a raději zavolal na recepci, jestli by mu nemohli poslat doktora, když mu recepční řekl, že hotelový doktor má dovolenou a že by měl raději odjet do nemocnice, zavěsil a vytočil číslo svého kolegy.
„Kdo to zase…Ano Semir.“
„Tady tvůj parťák, kterého jsi nechal napospas osudu.“
„Myslel jsem, že když ti není dobře, tak bys měl ležet a ne se mnou lítat po všech čertech.“ jal se vysvětlovat Turek.
„No to je od tebe moc milý, ale je mi fakt zle a hotelový doktor má volno, nemohl bys mě odvézt do nemocnice?“
„Tome, Andrea mi poslala tři adresy a musím je omrknout, jestli tam neschovávají Susannu s Frankem.“
„Ale…možná mi jde o život.“ namítl Tom.
„Jo a našim kolegům taky. Proč si nezavoláš taxíka, aby tě odvezl?!“ zkusil to Semir.
„Jasný, takže ty mě neodvezeš, pochopil jsem to dobře!“ rozčiloval se Kranich.
„Tome, prosím tě. Zaprvé jsem na druhé straně města, zadruhé nemám čas a zatřetí nemám čím tě odvézt! Zapomněl jsi? Naše auto z půjčovny shořelo a bez Susanny si zřejmě další nepůjčíme.“
„Jak to… Omluv mě!“ stačil ještě říct Tom, před tím než se opět zavřel do koupelny.
Semir se začal smát a uložil telefon do kapsy.

Susanna seděla na zemi a stále brečela, když se otevřely dveře a vešla Maria, slzy osušila. Dívka si k ní klekla a podívala se jí do očí:
„Nejste první koho don Rodrigo znásilnil, pokud se to bude opakovat, nebraňte se…to ho odradí, věřte mi, vím to…“
„Tebe taky?...“
„Ano…před třemi roky.“
„Kolik ti vlastně je?“ zeptala se Susanna.
„Osmnáct…“
„Proboha…proč jsi ho neudala?“
„Nikdo by mi nevěřil a navíc naposledy se to stalo před rokem.“
„Stejně jsi to měla nahlásit…proč jsi tedy neutekla, když ti ubližoval?“
„Do toho vám nic není.“ řekla dívka víc nahlas než chtěla.
„Promiň, už se tě nebudu vyptávat.“ omluvila se ex-komisařka.
„Tady…přinesla jsem vám něco k jídlu.“
Susanna přijala tác s ovocem a sklenici vody. „Děkuju.“
„Mario, co tady děláš?“ zeptal se Nikola, když uviděl mladičkou dívku, bavit se se zajatkyní, na své obchůzce.

Rodrigo seděl v pracovně a spolu se Sergejem a Ramonem, který se po náročné cestě musel pořádně prospat, rozmlouval o prodeji zbraní ukradených německým vojenským složkám.
„Měli bysme to prodat, tomu, kdo dá nejvíc.“ navrhoval Ramon, ale Sergej s ním nesouhlasil:
„Nevím jestli je to dobrý nápad, mohlo by se stát, že nás oblafnou policajti.“
„Sergej má pravdu, prodáme to jen někomu, koho důkladně prověříme.
Na dveře pracovny někdo zaklepal. „Dále.“
Dovnitř vešel jeden z Rodrigových zaměstnanců: „Šéfe někdo s vámi chce mluvit.“
„Kdo to je? Nemám čas.“
„Říká, že je od policie.“
„Dobře už jdu.“ Rodrigo se otočil na své dva komplice: „Zdržím ho, vy se zatím schovejte.“
Oba muži přikývli a odešli tajnými dveřmi.

Když Patrono dorazil do salónku uviděl na pohovce sedět malého muže.
„Dobrý den, přejete si?“
„Dobrý den, Gerkhan dálniční policie Kolín nad Rýnem.“ představil se Turek.
„Co dělá německý policista na Mallorce?“
„Podívejte se, hledám své dva kolegy a indicie ukazují zrovna na vás.“
Rodrigo se začal smát. „Máte tady vůbec nějaké pravomoci?“
„Ano mohu vás zatknout a předvést k výslechu na nejbližší policejní služebnu.“ odpověděl Semir.
„Počkejte chvíli, zavolám svému advokátovi.“
„To je samozřejmě vaše právo.“ komisař se chvíli rozmýšlel, ale nakonec se zeptal: „Nemohl bych se tu porozhlédnout?“
Rodrigo se na něj podíval, ale souhlasil: „Nemám co schovávat a ušetříme si i nepříjemnosti, že?“ usmál se. „José, ukaž tady pánovi celý dům.“ pokynul staršímu muži.
Semir poděkoval a následoval Josého.
Komisař několikrát prošel kolem místa, kde se Rodrigo pokusil znásilnit Susannu, ale ničeho podezřelého si nevšiml, protože v chodbě bylo šero.
Semir stál u dveří Susanniny cely: „Co je za těmi dveřmi?“
„Nic jsou zkřížené a nejdou otevřít.“ odpověděl sluha.
Vrchní komisař tomu nevěřil a pokusil se dveře otevřít, když se mu to ani na třetí pokus nepovedlo, vzdal své snažení a odebral se dál.
Po dvaceti minutách hledání a prolézání všech možných zákoutí a děr, se vrchní komisař dobral k výsledku: jeho kolegové zde nejsou.
„Našel jste něco?“ zeptal se Rodrigo, odcházejícího Semira.
„Ne, podezíral jsem vás neprávem. Děkuji, že jste mi dovolil, abych se tu porozhlédl a ještě jednou se omlouvám.“ řekl Turek a odešel. Sergej s Ramonem vylezli ze svého úkrytu a šli za Patronem. Oba se velice zajímali o odcházejícího muže.

Frank seděl na posteli a vymýšlel plán útěku, který si naplánoval na dnešní večer.
„Tak až sem přijde ten malej šmejd srazím ho k zemi a seberu mu klíče.“
Trabera z přemýšlení vytrhl příchod „malého šmejda“.
„Zvedej se, poldo!“
„Kam jdeme?“ zeptal se komisař.
„Na malou procházku.“ ušklíbl se Skrček a nasadil Frankovi pouta.
Ramon, Rodrigo a Sergej už netrpělivě čekali na příchod vrchního komisaře Trabera, když se Frk objevil ve dveřích, do futra vedle něj se zasekla dýka. Traber se lekl a odskočil.
„Jsem rád, že se tady Ramon netrefil, chci s vámi mluvit.“ začal Rodrigo. „Slyšel jsem, že vztah mezi vámi a slečnou von Landitzovou není čistě pracovní, ale že jste spolu nic neměli.“
„Nechápu o čem mluvíte a navíc…Susanna je mrtvá, tak se nemáme o čem bavit!“
„A co když vám řeknu, že vaše kolegyně žije a daří se jí víc než výborně.“
„Jak to myslíte? Vždyť jste říkali, že…“ koktal Frank.
„Říkali, ale viděl jste její tělo?“ vložil se do hovoru Sergej.
„Pokud ji chcete vidět, můžete, ale jen chvíli…co takhle dnes večer.“ navrhl Rodrigo.
„CO?“ nechápal Traber.
„Dovolím vám vidět vaši kolegyni, ale nevím jestli bude chtít vidět ona vás.“ řekl Španěl.
„Proč to říkáte? Susanna je mrtvá a já…“ komisař se při pohledu na Susanninu bundu zarazil.
„Tak co, chcete ji vidět nebo ne?“…

Frank nevěděl co má říct, protože až do teď si myslel, že jeho kolegyně je po smrti a on ji už nikdy víc neuvidí. Rodrigo sledoval zadumaný pohled vrchní komisaře:
„Tak jak jste se rozhodl?“
„Jak mám vědět, že to není past! Susannu zastřelili a tu bundu jste mohli ukrást u ní v bytě!“ namítl Traber.
„Dobře, když ji nechcete vidět, nemusíte.“ řekl Patrono a pokynul Skrčkovi, aby komisaře odvedl.
„Počkejte! Chci ji vidět!“ zastavil je Frank.
„Uvidíte ji, to vám slibuju.“ řekl s tajemným úsměvem Rodrigo.

Semir obešel a prohledal zbývající dva domy, ale své zmizelé kolegy nikde neobjevil, ani náznak toho, že by byli na některé ze tří haciend ukrýváni. Se svěšenou hlavou se vrátil do hotelového pokoje a hledal Toma. Když svého parťáka nenašel rozhodl se zajít na recepci a zeptat se jestli ho někdo neviděl.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ usmála se recepční na malého komisaře.
„Dobrý den, hledám pana Kranicha.“
„Pan Kranich nám volal z pokoje, abychom mu objednali taxík do nemocnice, nebylo mu nějak dobře od žaludku.“ odpověděla stále se usmívající recepční.
„Nevíte náhodou do které nemocnice jel?“
„Ve městě je jen jedna dobrá nemocnice a tu jsem mu také doporučila…“
„No a která?“ přerušil dívku nervózní Turek.
„U svaté Leokádie.“
„Děkuju.“ řekl Semir a vyběhl před hotel, kde si stopl taxi a nechal se odvézt do nemocnice.

Skrček odvedl Franka zpět do kobky a chtěl odnést tác s jídlem, které komisař nedojedl, ale než odešel Traber se ho zeptal:
„Je Susanna opravdu naživu, nebo si váš šéf dělá srandu?“
„Nevím, slyšel jsem, že ji měl Nikola zastřelit, ale jestli je to pravda…to ti neřeknu.“ odpověděl Skrček.
Frankovi začlo docházet, že křik a zvuky, které slyšel uprostřed noci, mu byly povědomé.
„Řekni mi, co se tu dělo večer?“
„Už jsem ti to říkal ráno, nic se nedělo!“
„Byla to Susanna, že jo! Tak mluv, byla to ona?“ Frank se vrhl na malého Španěla: „Co ste jí provedli?!“
Nikola, který zrovna procházel kolem otevřených dveří, zaslechl hluk a šel se podívat, co se děje. Když spatřil Trabera na Skrčkových zádech, vystartoval a komisaře strhl na zem.
„Skrčku vypadni!“ rozkřikl se Rus.
Španěl raději neodporoval a zdejchl se.
„Tohle si nezvykej!“ Nikola se otočil a kopl ležícího komisaře do břicha, až se Frank překulil na záda a po tvářích mu začaly stékat slzy. „Co je se Susannou?“ stačil se ještě zeptat, než se dveře opět zavřely.

Susanna snědla všechno jídlo, které jí přinesla Maria, aby se trochu uklidnila, ale pokaždé když se za dveřmi ozvaly kroky, začala se třást a čekala Rodrigův příchod. V zámku zarachotil klíč a blondýnka se stáhla do rohu, kde seděla přitisknutá na zeď, strachy skoro nedýchala a její oči se opět zaplnily slzami. Poté co spatřila obličej snědého Španěla, se přitiskla ještě více na stěnu a snažila se zahnat myšlenky na nejhorší. Patrono se pomalu přibližoval.

Semir dorazil do nemocnice, zaplatil taxikáři a rozeběhl se na příjem. Během chvilky spatřil svého kolegu sedět v čekárně.
„Čau, jak ti je?“ zajímal se Turek.
„Co tu děláš? Myslel jsem, že pátráš po našich kolezích.“ přivítal Tom svého partnera.
„Pátral jsem…prohledal jsem všechny ty baráky od sklepa po půdu, ale po Frankovi nebo Susanně ani stopa.“ rozčiloval se Gerkhan.
„Můžeš mi říct, co jsi čekal? Je to mafián s únosy má zkušenosti a navíc bylo od začátku jasný, že určitě neschová dva unesené policajty u sebe doma!“ odpověděl mu trochu víc nahlas Tom, kterého umlčela sestra, která mu vrazila do ruky účet za prášky. Komisaři se protočily panenky:
„Tolik? Vždyť jsou to jen prážky na zvracení a …“
„To jsou, ale nejste pojištěn.“ odpověděla sestra.
„Jak to? Vždyť jsem vám kartu pojištěnce dával.“ namítl Kranich.
„To ano, ale u nás léky turisté platí v plné výši.“
„Děláte si srandu? Přeci nebudu platit 35 euro za blbý prášky.“ rozčiloval se Tom.
„Tome, nech toho a zaplať a jdem, musím ti něco říct.“ snažil se Turek uklidnit svého kolegu, který byl opět v ráži.
„Semire, nech mě!“ rozkřikl se Kranich a z peněženky vyndal padesáti eurovou bankovku a hodil ji na zem. „Tady, zbytek je pro vás!“ křikl Tom a odešel v samém rozčilení zapomněl prášky na křesle a tak mu je musel jeho malý kolega vzít.

Susanna seděla schoulená v rohu místnosti a uslzenými oči sledovala blížícího se Rodriga. Muž šel pomalým, ale odhodlaným krokem, jakmile byl třicet centimetrů od vzlykající ex-komisařky, udělal dřep a zvedl jí hlavu. Když spatřil slzy stékající po tváři, usmál se.
„Bojíš se?“
„Co chcete dělat? To vám to nestačilo?“ zeptala se Suss mezi vzlyky a pokusila se odtáhnout, byla však blízko zdi a tudíž neměla kolem sebe prostor. Rodrigo jí chytl za ruce a položil ji na záda. Blondýnka se rozplakala hrůzou. „Kdyby se to opakovalo…nebraňte se…nebraňte se.“ ozvala se v její hlavě Mariinina slova, která byla vyhnána jinými: „Musíš se bránit, jsi živá bytost a ne kus hadru.“ a začala sebou zmítat ze strany na stranu, ale Patrona se nezbavila, líbal její krk a tvář.
„Pusťte mě! Nee! Pomoc, Franku!“ křičela.
„Ten ti nepomůže!“ štěkl Rodrigo a začal rozepínat knoflíky na Susannině košili.
„Ne, nee! Nechte mě být, slyšíte? Proč to děláte?“ žena se snažila kopat nohama a zasáhnout mužova citlivá místa, ale Patrono byl připraven. Zasedl ex-komisařčiny nohy a její odhalenou hruď zasypal polibky.
„Pomozte mi někdo! Copak mě nikdo neslyší?!“ křičela blondýnka. „Nechte mě, prosím.“ brečela hrůzou a stále se nepřestávala bránit.
„Nelíbí se ti to?“ ušklíbl se Rodrigo a zajel jí rukou do kalhot. „Za chvíli bude, věř mi.“ dořekl a rozepnul si kalhoty.

„Kde je Rodrigo?“ zeptal se v salonku Ramon Sergeje. Ten se na něj podíval a usmál se.
„Šel navštívit paní komisařku.“
„Nemyslíš, že to přehání? Měl by se věnovat obchodu a ne nějaký policajtský děvce.“ rozčiloval se Španěl.
„Neměj strach, zvládne obojí.“
„Jen se mi nelíbí, že je zase u tý ženský, když máme dořešit, komu prodáme ty zbraně.“ odpověděl Gonzales a vydal se do sklepa.
„Neměl bys ho vyrušovat!“ stačil ještě křiknout Petrovič, než se za Ramonem zavřely dveře.
Když došel až k Susannině cele, uslyšel ženský křik.
„Pomozte mi někdo! Copak mě nikdo neslyší?!“
„Skrčku odemkni!“ přikázal a jen co se dveře otevřely a on spatřil Rodriga ležícího na křičící komisařce, rychle ho sundal. Susanna zůstala ležet na zemi a brečela. Ramon zvedl svého šéfa a přítele v jedné osobě:
„Sakra, co to tu provádíš? Nejdřív obchod, potom zábava!“
„Vždyť se nic nestalo! A viděl si sám, líbilo se jí to!“
„Jo? Tak o tom pochybuju, pokud vím, máme ji tu jen proto, aby viděla, jak Sergej zabije jejího parťáka a ne aby…jestli ji chceš, tak počkej, až dokončíme náš obchod!“ křičel Ramon cestou do salonku, kde se k Petrovičovi přidalo několik mužů, převážně mafiánských bossů ze Španělska a Itálie.

Semir doběhl svého kolegu a spustil.
„Tobě snad vážně přeskočilo! Zbláznil ses? Dělat takový divadlo kvůli práškům.“
„Semire, … ale nic. Cos mi to chtěl říct?“
„Prohledal jsem Patronův dům, ale nic jsem neobjevil, teda až na tohle.“ odpověděl Turek a vytáhl z kapsy stříbrný náramek.
„To měla Susanna na ruce ten den kdy ji…“ začal Tom, ale jeho kolega mu skočil do řeči.
„Co ji unesli.“
„Nenašel jsi nějaké stopy, které by nám mohli říct, jestli je ještě v tom baráku nebo ne?“
„Ne nic, ale jedno je jasný, Susannu unesl Patrono.“ zhodnotil celou situaci Semir.
„Zavoláme to Engelhardtový?“
„Jo, ale až potom co si ještě něco ověřím.“
„Co si chceš ověřovat?“
„Nějak mi nejde do hlavy, proč unesli jenom Franka a Susannu až později a vůbec, proč nás nezabili, když měli možnost?“ pustil se Semir do přemýšlení.
„To mě nenapadlo. Semire, musíme je najít, mám takový divný tušení, že se stane něco hroznýho.“
„Od žaludku?“ zeptal se Turek.
„Jo, jak to víš?“
„Tak to není divný tušení, ale ta majonéza ze včerejška.“ usmál se komisař.
„Ha, ha!“

Muži seděli okolo stolu a zadumaně poslouchali Rodrigova slova, tak to seděli asi hodinu a půl, při tom byli obsluhováni Mariou a několika dalšími služebnými, které byly občas poplácány po zadku.. Na konci jednání se rozhodlo, že každý z bossů koupí část ukradených zbraní a Rodrigo, že sežene další. Poté se společně odebrali na terasu. K Patronovi přišel vysoký černovlasý Ital:
„Slyšel jsem, že tu máš nějakou pěknou kočičku…“
„Jo a kterou myslíš?“ zeptal se Španěl.
„Vysoká asi metr sedmdesát sedm, blonďatá a s policejním odznakem.“ usmál se muž.
„Roberto, nevím, kdo ti to řekl, ale měl pravdu…mám tu policistku.“ pousmál se Rodrigo.
„No a jaká je?“ vyzvídal druhý muž.
„Divoká, krásná, prostě nejlepší, jakou jsem kdy měl.“ chlubil se Španěl.
„Nechtěl bys mi ji představit?“
„No nevím, … tak pojď.“ řekl na konec.
Susanna byla s nervy na dně a vyčerpáním usnula. Když Rodrigo s Robertem sestoupili do sklepa a spočinuli přede dveřmi, u kterých hlídal Nikola, se musel Ital zastavit a na něco zeptat:
„Proč ji držíš tady?“
„Jak jsem říkal, je divoká a mohla by pláchnout, tady ji mám pod zámkem a vím, že mi za ní nikdo nechodí.“ odpověděl Španěl a otevřel dveře. Jakmile Roberto spatřil Susannu nezmohl se na jediné slovo, jak byl překvapen.
„To je…von Landitzová.“
„Ty ji znáš?“
„Jo, před rokem se svým partnerem zatkla polovinu mých lidí.“
„Vítej v klubu, jsi už třetí, kdo se jí chce pomstít.“
„Ale ty tu pomstu máš nejpříjemnější co?“ usmál se Ital nad spící ex-komisařkou, kterou probudily hlasy. Jakmile otevřela oči a spatřila dva muže, rychle se přesunula ke zdi a sledovala je. V mladém muži nalevo poznala šéfa Italské mafie v Kolíně nad Rýnem.
„Rivero? Co tady děláte?“ zeptala se s obavami v hlase blondýnka.
„Pracuju, ale vy jste tu prý na dovolené a užíváte si. To vás na vaší dálnici nepostrádají?“
„Už nejsem u policie, to nevíte?“ odpověděla Suss, ale stále se držela dál od obou mužů.
„Copak, už tě omrzelo zatýkat nevinný?“
„Vaši lidé a vy jste nevinní nebyli, kvůli vám zemřelo pět policistů!“
„Nezemřeli kvůli mně, ale kvůli vám! Kdyby jste se nemontovala se svým partnerem do mých obchodů…“
„Obchodů? Tak to bylo dobrý.“ řekla s ironicky zabarveným hlasem Susanna.
„Roberto, měli bychom jít.“ ukončil hovor Rodrigo a mrkl na blondýnku stojící u zdi. Susannina odhodlanost byla tatam a opět se stáhla do rohu místnosti.
„Koukám, že jsi ji naučil, jak se má chovat.“ řekl Ital směrem k vedle stojícímu Španělovi.
„Máš pravdu, ale pořád to ještě není ono.“
„Jak to myslíš?“
„Nejdřív jí budu muset pořádně ukázat, kdo je tady pán…“
„Myslel jsem, že už sis s ní užil.“
Po této vložce se Susanna vystrašeně podívala Rodrigovi do očí.
Boss se podíval na vystrašenou ženu, která strachy nedýchala.
„Užil? To bych netvrdil, byla to spíš taková předehra…“
„Tys ji ještě nepřeříz?“ divil se Ital.
„Včera v noci, ale ke konci byla nějaká klidná a moc se mi to nelíbilo.“ odpověděl Rodrigo.
„To znám, ze začátku se vzpírají a pak už jen leží a brečí.“ řekl Roberto, přistoupil k sedící blondýnce a pohladil ji po vlasech. „Máš se ještě na co těšit.“
Oba muži se s úsměvem otočili ke dveřím a odešli. Susanna zůstala sedět na zemi a plakala.

Anna seděla ve své kanceláři a čekala na nové zprávy od svých lidí, kteří se zrovna věnovali vyšetřování na Mallorce. Andrea seděla u počítače a snažila se pracovat, jelikož byla duchem nepřítomná, moc práce neudělala, což šéfové nesmírně vadilo. Nelíbilo se jí, že nemá na svém stole připravená hlášení a papíry k podpisu, navíc skutečnost, že se Semir už dlouho neozval jí na náladě nepřidávala. Najednou se na pracovním stole rozezvonil telefon.
„Semire, našli jste něco?“ spustila.
„Tady Schrankmannová, nevím o čem mluvíte, ale teď bych si chtěla promluvit o mé dceři.“ ozvalo se na druhé straně.
Anniny panenky se protočily a komisařka se zhluboka nadechla. „Dobrý den…!“

Semir zastavil taxi a nechal se i se svým kolegou odvézt do hotelu, kde se převlékli a zavolali na recepci, aby jim nechali dovézt nějaký osobní vůz z půjčovny. Recepční jim řekla, že auto sežene, ale neví jak to bude trvat, protože je hlavní sezóna a turisté si půjčují vozy o sto šest. Turkovi to nevadilo a řekl:
„Kdyby jste nesehnala auto, stačí i motorka.“
„Je mi líto, ale skútr nebo motocykl, teď neseženete.“
„No tak až něco objevíte, tak mi zavolejte, pokoj 112, děkuju.“ rozčílený komisař třískl telefonem.
„Co ti říkala?“ zeptal se Tom.
„Prý se bude snažit, ale že mi nic neslibuje, protože většinu aut mají turisti.“
„Do háje! Tak si ho obstaráme sami!“ rozhodl Kranich a vzal si sako.
„Jak to myslíš, sami? Nechceš ho snad…“ křičel Semir za svým kolegou.
„Přesně tak, někde si ho vypůjčíme.“
„Vždyť nás zavřou!“ namítl malý komisař, když konečně dohnal svého partnera.
„Nebo můžeme jít pěšky.“ odpověděl mu kolega.
„Tak jo, ale to auto seženeš ty, já se jen povezu.“ usmál se Semir.
Tom úsměv opětoval a vyšel před hotel.

Frank přemýšlel o možném setkání se Susannou a čekal, kdy pro něj někdo přijde, aby ho za ní odvedl. Když se otevřely dveře a on spatřil Skrčka, postavil se.
„Odvedeš mě už konečně za Susannou?!“
„Času dost, tady máš jídlo.“ odpověděl Španěl a odešel.
Traber zvedl jídlo a sedl si na postel.

Za Susannou přišla Maria a když uviděla uslzené oči mladé komisařky hned se ptala co se stalo. Komisařka se odvrátila a začala brečet. Mladá dívka si k ní klekla a podala jí kapesník.
„Udělal to znovu?“
Blondýnka zakroutila hlavou: „Ale snažil se, kdyby nepřišel…“ vzlykala.
„Kdo?“
„Byl vysoký a vypadalo to, že by rád dokončil nějaký obchod.“ odpověděla Suss a vysmrkala se.
Maria se pousmála: „To byl seňor Ramon, nemá rád, když don Rodrigo, dělá něco, co by neměl.“
Tyto slova ex-komisařce náladu moc nezvadla. Otočila se na mladou Španělku a rozbrečela se ještě víc. Maria se zvedla a nechala ji o samotě.

Semir stál u katedrály a sledoval svého kolegu jak se nemotorně potlouká po parkovišti.
„No tak takhle ho odhalí i slepý.“ musel se usmát Turek.
Najednou Tom zmizel u stříbrné Astry. „No konečně normální auto.“ pomyslel si Gerkhan a připravil se nastoupit, ale z parkoviště vyjel černý rezavý Volkswagen Brouk. Ohromený Turek zůstal stát s pusou dokořán.
„Dělej nasedej, nemáme na to celý den!“ houkl od volantu Kranich.
„Proč jsi nevzal tu Astru, co stála vedle?“ zeptal se Semir, když nastupoval.
„Protože se mi nechtělo vypínat alarm.“
„Tak to jo.“
„Přestaň hudrovat a radši mi řekni kam mám jet!“ obořil se Tom na svého kolegáčka zapadlého na sedadle spolujezdce.
Když zastavil černý Brouk asi půl kilometru od haciendy a komisaři vysedli, objevilo se za nimi policejní auto. Tom skočil do stráně následován Semirem a oba skončili ležet na ostrém kameni.
„Tome, jsi v pořádku?“ zeptal se Turek.
„Jo nic mi není. Co ty?“
„V poho.“
„Do hajzlu, jak se teď dostaneme k tomu baráku?!“ začal lamentovat Kranich.
Na celou krajinu se snesla tma a komisaři, kteří jí byli kryti se pomalu dostávali k haciendě, obehnané elektrickým plotem.

Susanna seděla na posteli a čekala na to, kdo přijde, stále za dveřmi slyšela kroky a hlasy. Když se dlouho dveře neotvíraly, pomyslela si, že třeba Rodrigo nepřijde a pokusila se usnout, ale jen co zavřela oči spatřila jeho smějící se obličej, který jí naháněl strach. Posadila se a hypnotizovala dveře, které se během několika okamžiků otevřely. Spatřila Nikolovu hlavu a provaz v jeho ruce.
„Co…co chcete dělat?“ zeptala se.
„Otoč se!“ přikázal Rus. Blondýnka se se strachem v očích otočila, muž jí svázal ruce za zády a vedl ji do Patronovi ložnice. Když procházeli kolem Frankovi cely, zaslechla Susanna hlasy, jeden z nich jí byl velmi povědomý, ale nevěděla odkud ho zná, protože byl tlumený dveřmi. Když se dostali ke schodům, pokusila se ex-komisařka vysmýknout z pevného sevření, ale Nikola čekal, že se pokusí utéct a tak provaz na jejím zápěstí pevně utáhl a nechal si delší kus, aby ji v případě potřeby mohl přitáhnout zpět k sobě.
„Pusťte, to bolí!“ křikla na Rusa, který ji držel za vlasy, blondýnka.
„Počkej, však ono tě to přejde.“ ušklíbl se Nikola a otevřel dveře do Rodrigovi ložnice. Kde čekala připravená postel a na nočním stolku postavená láhev vína a miska s jahodami. Susanna se nechápavě rozhlédla po pokoji.
„Co to má znamenat?“
„Nelíbí se ti to?“
Blondýnka nestačila odpovědět a byla hozena na postel. Rus jí přivázal ruce za hlavou k čelu postele, tak aby nebyl provaz vidět a odešel. Ležela na zádech a přemítala si v hlavě vzpomínky na Franka, jejich společné případy a chvíle, kdy se smála a její život byl bezstarostný, měla přátele, kteří jí v těžkých chvílích pomohli, ale teď tu byla sama a čekala. Začala křičet, ale nikdo ji nevyslyšel, snažila se zbavit pout na zápěstích, ale beznadějně.
Najednou se otevřely dveře a do nich vešel Rodrigo v županu. Blondýnka vytřeštila oči a začala křičet, ale muž si k ní lehl, přiložil jí svou ruku na ústa a druhou začal rozepínat knoflíky u košile.

Frank seděl na posteli a skoro usínal..Když se rozletěly dveře a v nich uviděl Skrčka doprovázeného čtyřmi dalšími muži. Zvedl se a nechal se odvést pryč.

Semir s Tomem byl blízko plotu, který byl pod proudem.
„Neříkal jsi, že ten plot je elektrický!“ obrátil se Kranich na svého přítele.
„Promiň, nevšimnul jsem si toho.“ omlouval se Turek.
„To znamená, že musíme jít hlavním vchodem.“
„To hlavně znamená, že musíme obejít půl baráku…“ rozčiloval se Gerkhan.
„Tak pojď, ať jsme tam co nejdřív.“

Rodrigo už rozepnul všechny knoflíky Susanniny košile. Blondýnka sebou stále škubala a snažila se zbavit Španěla ležícího vedle sebe.
„Neee! Nechte mě být!“ křičela, když se potřeboval přemístit a lehnout si na ni. Znovu ji ucpal pusu a začal ji líbat na odhalený hrudník. Snažila se pohnout a silného muže ze sebe sundat. Nedělal si s tím hlavu, byl rád, že se brání, právě to ho vzrušovalo a nutilo, být stále surovějším. Nyní držel hlavu mladé ženy a pomalu se k ní přiblížil a políbil ji na rty. Jeho levá ruka stále držela ženinu hlavu a pravá zašátrala o něco níž. Pohrával si s knoflíkem kalhot a rozepl je. Stále sebou zmítala ze strany na stranu a snažila se mu zabránit, aby jí kalhoty sundal, ale ani kopance ho neodradily. Podařilo se mu to, co chtěl: ex-komisařka ležela jen ve spodním prádle a rozepnuté košili na posteli a žádala o milost.
„Pusťte mě, nee…prosím nedělejte to! Nee, pomozte mi někdo!“ křičela, žádala a plakala…nic na surového Španěla nezabíralo. Ležel na ní, rukou šátral v jejích kalhotkách druhou ruku měl na jejích ústech, aby nemohla křičet. Během několika vteřin roztrhl i poslední věc, která mu bránila v tom, aby do mladé komisařky vnikl. Teď ji měl připravenou, teď už konečně mohl ukázat vyděšené blondýnce, kdo je tady pánem a kdo obětí, netrvalo ani okamžik a do ženy během čtyřiadvaceti hodin vnikl podruhé. Snažila se bránit, ale silné paže snědého Španěla jí zabránily v jakémkoliv pohybu. S hrůzou v uslzených očích se dívala do obličeje svého trýznitele, viděla odhodlání, chtíč a hlavně radost z jejího utrpení. Zběsilý akt pokračoval a Susanna se stále nevzdávala, snažila se nějak pohnout, udeřit Rodriga, který si nyní užíval plnými doušky. Když se najednou otevřely dveře a v nich stála skupinka šesti mužů, mezi kterými byl i Frank. Z úhlu, ze kterého se díval, vypadala scéna v ložnici, jako projev lásky, jak ze strany Patrona, tak ze strany jeho milované kolegyně. Susanna se s hrůzou podívala do zrcadla, ve kterém spatřila Frankův odraz, chtěla začít křičet, ale Rodrigo jí v tom zabránil svým jazykem. Traber se vytrhl ze Skrčkova sevření a srazil ho na zem, když se chtěl dostat do ložnice, jeden z Rodrigových mužů zavřel dveře a začal se s komisařem prát…

Frank se vrhl na vysokého, svalnatého Španěla a udeřil ho dvakrát pěstí, čímž způsobil jeho dočasné bezvědomí. Zbývající čtyři muži se vrhli na komisaře a donutili ho lehnout na zem.
Susanna ležela pod Rodrigem a brečela, surový Španěl si užíval a hladil ji po celém těle, snažila se bránit, ale bez úspěchu.

Semir s Tomem se dostali k hlavní bráně a proklouzli na dvůr. Na terase se objevilo několik ozbrojených mužů. Kranich mrkl na svého malého kolegu a ukázal na polorozpadlou chatrč napravo od haciendy. Turek přikývl a přeběhl, následován svým partnerem. Komisaři vběhli dovnitř a spatřili několik beden s M-16 a bednu raket země-vzduch.
„Řekni mi, že to není, to co si myslím.“ otočil se Semir k Tomovi.
„Ukradený vojenský střelivo.“
„Říkal jsem, ať mi to neříkáš!“
Kranich si přiložil ukazovák na rty: „Pšš! Ještě nás tu objeví.“
V tom se otevřely dveře a v nich stáli dva urostlí muži, kteří zaslechli hluk, šli se tedy podívat, ale kůži dvěma komisařům zachránila mourovatá kočka, která se vynořila zpoza dřevěné bedny. „Macku, co tady děláš? Koukej padat!“ křikl vyšší z mužů na kocoura, který ihned zmizel. Poté se dveře zavřely a oba pánové opustili svůj úkryt a vydali se k domu.

„Horší místo si najít nemoh.“ rozčiloval se Tom, když prolézal hustým křovím, které rostlo kolem celého domu.
„Promiň, ale ti chlapi se mohli vrátit.“ namítl Semir.
Oba se namáčkli hlavou na sklo a pozorovali situaci za oknem. Skupina mužů nesla omráčeného Trabera zpět do jeho cely. Turek se zvedl a chtěl se dostat co nejrychleji dostat do domu, ale jeho modrooký kolega ho zastavil.
„Počkej, musíme zjistit, kde je Susanna.“
„Dobře, ty běž najít Susannu a já pomůžu Frankovi.“ rozhodl Turek a proplížil se pod okny.
„Semire! Semire…stůj!“ snažil se Tom, ale jeho partner ho neslyšel. „Do háje!“ proklel Kranich a přesunul se k zadnímu vchodu.

V ložnici se Susanna snažila zbavit pout na rukou, která Nikola utáhl opravdu pevně. Rodrigo se nepřestával usmívat na uslzený obličej mladé, stále se zmítající a bránící se komisařky. V jejích očích byla vidět hrůza, utrpení, strach, což Španěla neskutečně těšilo.
„Neříkej, že se ti to nelíbí.“ promluvil, když ji přestal líbat.
„Pusťte mě…prosím!“ žebrala. „ Proč to děláte?“ ptala se a vzlykala.
„To by se ti líbilo…ale ještě jsem s tebou neskončil.“
„Ne, co chcete ještě dělat? To vám to nestačilo?“
Patrono zkřivil obličej a z nočního stolku vytáhl nůž, blondýnka vytřeštila oči a začala křičet, ještě víc. „Pomoooc! Pomozte mi někdo!“
„Neházej sebou, nebo ti ublížím.“
„Nechte mě! Nee…co chcete dělat.“
Španěl položil chladnou čepel na komisařčino hrdlo, žena čekala, že konečně ukončí její trápení, ale sjel ostřím od krku až k podbřišku, nůž za sebou zanechal krvavou stopu, Susanně se koulely po tvářích obrovské slzy a přestávala doufat v možnost, že ji někdo zachrání. Rodrigo do ní znovu vnikl a stále svíral v pravé ruce nůž, který představoval pro bez branou Susannu větší nebezpečí. „Pusťte mě! Nee! Neee!“

Tom se dostal do kuchyně, kde potkal Mariu, která se ho nejprve lekla, ale když jí pohledný komisař vysvětlil, kdo je, řekla mu kde má svou kolegyni hledat. Poděkoval a přikázal mladé dívce opustit nepozorovaně dům a pokusit se zavolat policii. Španělka na nic nečekala a odešla. Když se otočil, aby se vydal na cestu, díval se přímo do hlavně pistole, kterou ve své ruce svíral Nikola. „Copak tu děláte?“ zeptal se Rus s úsměvem.
„Já…ztratil jsem se.“ odpověděl Tom a vykopl mu zbraň. Nikola nezůstal pozadu a vrhl se na komisaře, nyní se oba váleli po kuchyňské podlaze, jednou se strefil do protivníka Kranich, podruhé mu Nikola vrátil úder…

Semir se na rozdíl od svého kolegy se strážnými setkal až u Frankovy cely, pokud se tedy Skrček dá pokládat za nějakého strážného. Malý Turek se vynořil zpoza rohu jako přízrak a tak neměl mladý Španěl ani možnost se vzpamatovat, což byla pro komisaře obrovská výhoda. Udeřil ho do obličeje, z otočky kopl do hrudníku a dobře umístěným hmatem nakonec uspal. „Dobrá práce.“ pochválil se a prošacoval Skrčkovy kapsy, kde našel klíč od Traberova nového příbytku.

Modrookému komisaři docházely síly a svalnatý Rus jich měl stále na rozdávání. „To není možný, musím něco vymyslet!“ problesklo v Tomově hlavě a jeho zrak padl na pánev ležící na sporáku, u kterého ještě před chvílí Maria připravovala pozdní večeři pro Rodriga. Pokusil se vysmýknout z Rusova sevření a dostat se blíž ke sporáku, aby se mohl ohnat pánvičkou. Nikolovi se však nechtělo a hodil s komisařem na zem, kde do něj začal kopat, najednou se zastavil a podíval se zpříma do pomněnkových očí své oběti a skácel se na podlahu. Tom se nevěřícně díval do hnědých očí drobné Španělky.
„Neříkal jsem náhodou, abys zavolala policii?“
„Prosté děkuji, by stačilo.“ usmála se Maria.
Kranich se postavil a poděkoval.
„Zavolala jsi policii?“ zeptal se.
„Ještě ne, bylo mi jasné, že budete mít problémy.“ pousmála se.
Opětoval úsměv: „Dobře, ale teď běž a zavolej je, řekni moje jméno…“
Dívka přikývla a odběhla.

Rodrigo udělal ostrou čepelí druhou krvavou stopu na Susannině těle, tentokrát se táhla po pravém boku. „Nechte mě!“ žadonila. „Pomozte mi! Pomooooc!“ křičela, ale svým křikem jen zvyšovala Španělovu euforii. „Nikdo ti nepomůže. Budu si tu s tebou hrát, ještě dlouho…“
„Neee, pusťte, nee…nešahejte na mě, slyšíte?“ blondýnka brečela a žadonila, Patrono si však užíval dál. „Snad ste si užil dost! Proč? Proč…přikázal vám to Petrovič?!“
Ušklíbl se a zasypal její zkrvavený hrudník polibky. „Ne, dal mi tě na hraní! Takže buď hodná…nebo víš co? Klidně se braň, bude to zajímavější.“
„Svině!“ křikla a plivla mu do obličeje.
Rukou setřel sliny a udeřil ji do obličeje… „Tak se mi to líbí, malá…vztekej se, no tak, udělej mi radost.“ šklebil se a přitlačil na rukojeť nože, který projel kůží a vytvořil hlubokou ránu na levém boku táhnoucí se až k pupíku. Susanna zakřičela bolestí. „Ááááhh!“

Semir odemkl dveře a chtěl vstoupit za Frankem jenomže, komisař Traber nečekal svého kolegu, ale jednoho ze španělských strážných a příchozího vzal po hlavě tácem, který mu zapomněl Skrček odnést. Turek se svalil na zem…
„Semire!“ vytřeštil oči Traber a klekl si k hlavě omráčeného komisaře. „Proboha, prober se!“ trochu s ním zacloumal a Gerkhan pomalu přicházel k sobě. „Au! Au! Co sem komu udělal?“ řekl a snažil se zamáčknout vznikající bouli.
„Promiň mi netušil jsem, že si to ty.“ omlouval se Frank.
„Člověk tě přijde zachránit a ty mu chceš rozbít hlavu.“ prskal Semir.
„Fakt jsem to nechtěl udělat, ale slyšel jsem venku rámus, tak jsem se připravil…“
„Kdybys nekecal, ti to vidím na očích, jak jseš rád, žes mě moh praštit.“ usmál se Gerkhan a zvedl se ze země.

Rodrigovi se mučení svázané blondýnky neskutečně líbilo, odložil nůž na noční stolek a napil se červeného vína. Po Susannině tváři stékaly slzy bolesti, vzteku a strachu. Muž odložil skleničku a vrátil se zpět k ležící, strachy mrtvé komisařce, která nevěděla jaké další ohavnosti je ještě čekají, Rodrigo si s ní užíval dobré dvě hodiny, které jí přišly jako věčnost. Znovu do ní vnikl a zasypal ji polibky. Bránila se jak jen jí provazy dovolily, ale zbytečně, jen tím zvyšovala Španělovu surovost… „Nechte mě! Pomooooc! Do háje, to mě nikdo neslyší???“ Najednou se rozletěly dveře a v nich stál Tom, jakmile uviděl Rodriga, skočil po něm jako smyslů zbavený a sundal ho z brečící Susanny. Oba muži se ocitli na zemi, komisař odhodil sako a pustil se do neoděného Patrona, který byl rozzuřený, jelikož ještě nebyl s blondýnkou hotov a chtěl svou „práci“ dokončit. Španěl se zvedl rychleji než mladší Kranich a kopl ho do obličeje, Tom se přetočil a zůstal ležet na zádech, pokusil se vytáhnout zbraň, ale stojící Patrono mu ji sebral a hodil na druhou stranu pokoje. Komisař se konečně vzpamatoval a začal se bránit, pravou nohou zasáhl nahého Patrona do břicha, až se prohnul v pase. Poté ho praštil po hlavě láhví vína, ležící na nočním stolku vedle nože., čímž se ho na nějakou dobu zbavil. Vrhl se k plačící kolegyni:
„Proboha, co ti to…?“ zeptal se, když spatřil v krvi ležící blondýnku.
Susanna ze sebe nevydala ani hlásku a jen pozorovala Tomovu ruku blížící se k noži. Pokusila se odtáhnout, komisař se na ni s lítostí podíval a přehodil přes ni své sako, které zvedl z podlahy. Natáhl se pro nůž a přeřízl provazy, jimiž byla přivázaná. Jakmile byla volná posadila se na postel a zabalila se do saka, které jí půjčil bývalý kolega. Tom nevěděl co má říct, tak si došel pro zbraň a chtěl spoutat ležícího Rodriga, jenže ten už se probral a pořád ho nepřešla vidina dokončené „práce“. Vrhl se opět komisaři na záda a srazil ho na zem. Tomova pistole zajela pod postel a Patrono se natáhl po noži ležícím na nočním stolku. Kranich byl znehybněn stokilovým mužem, ale nepřestával se vrtět a všelijak sebou házet, aby mu znemožnil použití nože…Najednou se ozval výstřel a Patrono padl k zemi…mrtev. Susanna stála u postele a krev jí stékala po stehnech až ke kotníkům, v ruce svírala Kranichovu služební zbraň a brečela. Komisař přistoupil k nahé, roztřesené blondýnce a vzal jí z rukou svou pistoli, potom sesbíral rozházené oblečení a nechal ji obléct…

Semir s Frankem se vydali hledat své dva kolegy, ale když vystrčili hlavy ze dveří do sklepa, spatřil je Petrovič s Ramonem, kteří hned začli střílet…

Susanna převzala od Toma oblečení a chtěla se jít do koupelny umýt a obléknout, najednou se však dveře podruhé rozlétly a v nich tentokrát nestál žádný z komisařů, ale pět po zuby ozbrojených Petrovičových lidí. Vysoký Rus, který stál nejblíž, popadl nahou Susannu za paži a přiložil jí ke spánku hlaveň pistole.

Komisaři pronásledovaní o patro níž se přesunuli zpět do sklepa a utíkali chodbou, která je, podle Semirova tušení, měla dovést do bezpečí.Náhle se před nimi objevili tři ozbrojení muži.
„Dostaneme se ven, věř mi.“ utrousil Frank směrem k malému kolegovi a zatáhl ho do jedné z cel, kde se zabarikádovali.
„No chybka se vloudila.“ odvětil Semir a pomohl Traberovi se stolem, který nyní bránil dveře.
„Chybka? Říkal jsem ti, že máme jít doleva, ale tys mě neposlouchal!“ spustil Frank.
„Neříkal!“ odporoval Turek.
„Říkal!“
„Neříkal!“ stál si za svým Semir.
„Říkal jsem, že máme jít doleva!“
„Neříkal!“
„Říkal!“
„Ne!“
„Jo!“
„Ne!“
„Ale říkal!“
„Neříkal a nehádej se se mnou!“
Najednou se ozvala střelba, která oba komisaře umlčela. Několik střel prošlo skrz dveře a jedna z kulek se zaryla do Semirova ramene, Turek se sesunul k zemi a zůstal ležet.
„Semire!“ zvolal Frank.

Susanna se třásla jako osika a dívala se do studánkově modrých očí svého kolegy, pohledem ho prosila, aby zasáhl, ale jen co se pohnul, byl zastaven.
„Ani hnout, nebo je po ní!“ zazubil se Rus.
Tom se stáhl a odhodil zbraň.
„Hodnej polda.“
„Pusťte ji, už si toho prožila dost. Vemte si mě, copak nevidíte, jak je vyděšená?“ spustil Tom na vysokého tmavovlasého muže, který ohrožoval Susannu.
„Pokud nebudeš dělat blbosti, nic se jí nestane.“
„Pusťte ji!“ opakoval komisař svou žádost.
„Ne, možná si s ní ještě pohraju.“ řekl Rus a políbil blondýnku do vlasů, odtáhla se, ale on si ji přitáhl zpět.
Kranich se nemohl dívat, jak ze zelenohnědých očí stékají slzy a na rozeběhl se proti muži, ale další dva mu zastoupili cestu a chytli ho za paže. Snažil se vytrhnout z jejich sevření, nyní se zpříma díval do vyděšené tváře své mladé kolegyně, kterou odváděl pryč tmavovlasý Rus.
„Nechte ji na pokoji! Susanno!“ křičel stále sebou škubající Tom, ale dva muži ho drželi pevně.

Frank klečel u Semirovy hlavy a kontroloval Turkovy životní funkce, když se ujistil, že jeho kolega dýchá a pomalu přichází k sobě, zvedl jeho služební zbraň a chystal se zabránit mafiánům, aby se dostali dovnitř, za každou cenu. Střelba ze zbraní ruských a španělských zbraní neustávala a dveře byly děravé jako ementál. Zřetelně rozpoznával postavy a nyní mohl opětovat střelbu a pokusit se dostat co nejvíce protivníků.

Rus nechal Toma zavřít do pokoje v podkroví a Susannu si odvedl s sebou. Kranich se pokusil zabránit jednomu z poskoků v tom, aby zavřel dveře, ale bez úspěchu. Začal bušit pěstí do dřeva a křičet:
„Jestli se jí dotknete, tak vás zabiju! Slyšíte mě? Opovažte se jí jen dotknout!“
Rus se otočil a s úšklebkem se podíval na zamčené dveře, od kterých se ozývaly výhrůžky.
„Budu se jí víc, než jen dotýkat.“
Susanna seděla v rohu malého pokojíku vedle vchodu na půdu.
Modrooký komisař měl od ran do špatně opracovaných dveřních zárubní zkrvavené ruce, stále se nevzdával a bušil co mu síly stačily, po chvíli se však únavou skácel na zem a zůstal sedět opřený o dveře. Při představě co teď nejspíš prožívá jeho bývalá kolegyně se mu v očích objevily slzy.
Tmavovlasý Rus, který se jmenoval Vasil, se pomalu blížil k plačící Susanně.

Frankovi se podařilo zasáhnout tři ze sedmi mužů, kteří stáli u dveří. Pomalu mu však docházely náboje a doufal, že se jeho ležící kolega, brzy vzpamatuje, aby mu dal další zásobník. Najednou se před dveřmi objevil Petrovič.
„Pane komisaři, vzdejte se, nemá to cenu.“
„To by se vám líbilo!“ zavolal Traber a šťouchl do ležícího Turka, který se neochotně probral.
„Semire, kde máš další zásobník?!“
„jak další zásobník? Byl jsem rád, že jsem propašoval tenhle, neříkej, že už je prázdný.“
„Ty si děláš srandu! Hrneš se na záchrannou misi a vezmeš si jenom jeden zásobník? To se mi snad zdá!“ spustil Frank.
„Promiň, ale nemohl jsem vědět, že po nás budou střílet, nějací samopaly ozbrojení šílenci!“ bránil se Turek a vytáhl z náprsní kapsy plný zásobník. „Copak si myslíš, že sem tak blbej?“
Traber se pousmál a nabil.

Když se Vasil přiblížil k v rohu schoulené a roztřesené blondýnce, otevřely se dveře a v nich stál Ramon, pokynul všem, aby odešli a hodil po Susanně oblečení.
„Obleč se, pak se spolu projdem!“ přikázal.
Zvedla hlavu a podívala se na svého „zachránce“.

Střelba ve sklepě však neustávala a komisařům uvězněným v cele docházely náboje. Schovaní policisté se snažili zneškodnit protivníky, kteří jakoby měli hned za dveřmi hnízdo, jakmile Frank jednoho postřelil objevil se další ještě horší. Semir se rozhlížel po zdech a všiml si zamřížovaného okna, které ukázal svému kolegovi. Traber předal zbraň Turkovi a šel obhlédnout možnost úniku.

Ramon pozoroval Susannu při oblékání a pomalu začínal chápat co se Rodrigovi na mladé komisařce líbilo. Zrovna si zapínala kalhoty, když k ní přistoupil a pohladil po vlasech, odtáhla se, ale chytl ji za paži a hodil na matraci ležící na zemi. Dopadla na záda a zůstala ležet. Španěl se nad ní postavil a díval se jí do očí…sebrala všechnu svou zbývající sílu a vymrštila pravou nohu, která zasáhla mužův rozkrok. Rychle se zvedla a utekla ke dveřím, za kterými byl uvězněn Tom. Naštěstí nikdo z Ramonových lidí nečekal náhlý zvrat situace a nechal klíč v zámku. Susanna odemkla a vysvobodila svého kolegu, jenže Ramon byl už opět na nohou a blížil se, Kranich chytl blondýnčino zápěstí a vtáhl ji dovnitř, vytáhnul klíč ze zámku, rychle zavřel a zamkl.
„Jak se ti podařilo…“ začal se ptát, ale jen co se otočil, spatřil blondýnku klečící na zemi, přiklekl k ní a pokusil se ji obejmout: „Už je po všem, nikdo ti neublíží.“
Odtáhla se a rozbrečela se. Nechal ji a poodstoupil.
„Musím, něco vymyslet!“ problesklo mu hlavou. Najednou se ozvaly rány na dveře a španělské nadávky. Tom byl rád, že nerozumí a neví co všechno Ramon slibuje. Jenomže za chvíli přestalo Španěla bavit, mluvit ve svém rodném jazyce a přešel k němčině:
„Až se mi ta děvka dostane do ruky, zažije něco co ještě nezažila a až s ní skončím bude si přát, aby se nikdy nenarodila!“
„Jo? Jestli se jí jenom dotkneš, budeš si přát, abys byl mrtvej dřív, než se mi dostaneš do rukou!“ křikl zpět Tom.
„Ty mi chceš vyhrožovat? Tak otevři dveře a uvidíme kdo si s ní užije!“ vrátil zpět Ramon.
Tom chvíli přemýšlel, ale nakonec dveře neotevřel: „Jak mám vědět, že tam s tebou nejsou nějací poskoci, který by mě na tvůj povel zabili!“
„Mělo by ti stačit moje slovo, poldo!“
Komisař sáhl na kliku a klíč, kterým pootočil, chtěl otevřít, chtěl tomu hajzlovi dát přes hubu, ale Susanna ho zastavila:
„Nee! Neotvírej ty dveře!“
Znovu zamkl a klekl si vedle blondýnky, pokusil se ji uklidnit:
„To nic, nenechal bych ho, aby ti nějak ublížil. Věř mi.“ zpříma se jí podíval do uslzených očí. Brečela dál a hlavu vložila mezi kolena.
„Susanno, musíme se odtud dostat.“
Zvedla hlavu a zadívala se do modrých očí, viděla v nich něco, co ji uklidňovalo, ukazovalo pocit bezpečí a hlavě, něco co žádalo o její důvěru.
„Do…dobře, ale jak…jak to chceš udě…udělat?“ zeptala se mezi vzlyky.
„Vidíš to okno?“ zeptal se.

Frank sáhl na mříž a ucítil, že drží jen silou vůle, zavěsil se na ni a starý zrezivělý kov pod jeho vahou nevydržel. Komisař spadl na zem a zůstal ležet, Semir uslyšel hluk a nadávky, otočil se a spatřil Trabera válejícího se na studené, zaprášené zemi.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Byl rád, že jeho kolegovi netrvalo dlouho, odstranit mříž, protože cítil, že jeho zásoby střeliva jsou na dně a měl pravdu ještě dvakrát vystřelil, než mu došly náboje úplně.
„Franku, dělej!“
„Dělám co můžu, ale ty okenice jsou zaseklý!“
„Nekecej a snaž se, už nemám munici!“
Traber lomcoval s dřevěnými okenicemi, jak jen mohl, nakonec musel opravdu pořádně trhnout, ale podařilo se mu je otevřít.
„Mám to!“
„No konečně, už jsem myslel, že tu zůstanem.“ prohodil Semir, když se soukal ven na dvůr. Frank mu byl v patách.
Najednou se nad nimi ozvaly nějaké zvuky…Semir skočil do křoví a skryl se, za to vrchní komisař Traber hodil šipku přímo za boudu s vojenským vybavením, když spatřil co se uvnitř skrývá, zašel se podívat, jestli by se mu něco nehodilo. Objevil bedny se samopaly a několik kilogramů trhaviny C4.
„To by se mi mohlo hodit.“ řekl si pro sebe a dal se do výroby výbušniny, na kterou měl všechny potřebné součástky.
Semir se díval směrem k oknu od kterého slyšel zvuky, když spatřil slézající komisařku následovanou jeho partnerem, ulevil si, že jsou oba v pořádku. Po bližším prozkoumání jejich obličejů, nechápal co se stalo:
„Co je? Co se děje?“ zeptal se.
Tom jen zavrtěl hlavou: „Řeknu ti to pak, možná.“ a pomohl blondýnce do úkrytu, teď byl jediný, kdo měl její důvěru, kterou nesměl ničím ohrozit, a proto svému malému kolegovi, nic neřekl, musel si to nejdřív sám srovnat v hlavě, aby se o tom pak dokázal vůbec bavit.
„Kde je Frank?“ zeptal se.

Frankova bomba byla připravena, vlastně si udělal bomby dvě, nyní byl připraven připevnit je na dům a poslat ho do vzduchu.

Petrovičovi bylo divné, že se z místnosti neozývají žádné hlasy, střelba nebo vůbec nějaké zvuky. Pokynul svým lidem, ti se opřeli o dveře a vylomili je, když Sergej spatřil prázdnou místnost a otevřenou okenici, vše mu docvaklo.
„Najděte je a to rychle!“ křikl a odešel nahoru do salonu.
Ramon stál u dveří a kopal do nich, měl neblahé tušení, že je místnost prázdná. Toto tušení si potvrdil vzápětí, co vyrazil dveře.
„Ten hajzl!“ otočil se, seběhl schody a srazil se s Petrovičem, který se přesouval do salonu.
„Ta děvka s tim poldou mi zdrhli!“ rozčiloval se Španěl.
„Mě ti dva poldové taky, ale už jsem za nima poslal pár chlapců, ti je přivedou!“ ušklíbl se Sergej.

Vrchní komisař Traber umístil obě bomby, první se mu podařilo zanechat na severní straně budovy a druhou pro změnu zanechal u jižního křídla. Když se vrátil a našel své kolegy, uviděl i Susannu, byla zticha a jen nepřítomně koukala na Tomovu tvář.
„Kde jsi byl?“ zeptal se Tom, když uviděl, že se Traber chystá promluvit.
„No za pět minut to poznáš, měli bysme zmizet, než to tu vylítne do vzduchu.“ odpověděl mu a otočil se na svou blonďatou kolegyni.
„Jak sis to užila?“
Neodpověděla.
„Nemusíš zatloukat, viděl jsem vás!“
„Franku drž hubu, ničemu nerozumíš!“ spustil najednou Tom.
„Ničemu? Myslím, že ještě poznám, když někdo s někým…“
„Říkám ti, nevíš o co šlo, tak buď zticha!“ opakoval Kranich.
„Hele, s tebou se nikdo nebaví. Je to jen mezi Susannou a mnou!“
„Jo?“ podivil se Kranich.
„Po tom co jsem viděl, už vím, že je…“
„Že je co?!“
„Nemohli byste mluvit trochu víc nahlas? Aby nás našli!“ vložil se do hovoru Turek.
„Že je co? Tak to dopověz!“ křikl Tom.
Frank modrookému komisaři vmetl odpověď přímo do obličeje: „Obyčejná děvka!“
Tohle už Tom nevydržel a udeřil Trabera pěstí do obličeje, komisař se svalil na zem s překvapeným výrazem.
Najednou, jakoby se Susanna vzpamatovala a začala křičet: „Znásilnil mě, slyšíš! Znásilnil!“ jen co vyřkla to co ji tak dusilo, rozplakala se. Semir vytřeštil oči a podíval se na Toma.
„A to ti má věřit kdo? Viděl jsem, jak si se k němu lísala!“ křikl na ni Frank.
Tohle na ni bylo moc, ale věděla, že pokud svému bývalému parťákovi neukáže důkaz, nebude mít klid. Roztrhla košili, aby její natvrdlý kolega pochopil a konečně uvěřil, všemu co řekla. Jenže Frank nechtěl nic vidět a raději opustil úkryt ještě před tím, než na Susanninu odhalenou, zkrvavenou hruď dopadlo světlo.
Najednou se nad hlavami tří ukrytých komisařů ozvalo známé cvaknutí…
„Tady jste!“ ozval se Vasilův hlas.
Tom zvedl hlavu a spatřil další čtyři šklebící se muže. Rus chytl Susannu za vlasy a vytáhl ji z úkrytu. Snažila se bránit, ale ani její kolegové, pokoušející se zabránit muži, aby mladou blondýnku odvedl, jí nepomohli, jelikož byli zastaveni třemi páry rukou. Křičela, bránila se, kopala a házela sebou, ale z pevného sevření se nedostala. Semir s Tomem zůstali sedět ve křoví a zírali na ozbrojené Španěly. Jakmile se za Susannou a Vasilem zavřely dveře, dvorem se ozvaly dva výstřely. Komisařka se zastavila a zůstala stát, v té chvíli by se v ní krve nedořezal, ale Vasil do ní strčil a „uvedl ji zpět do provozu“. Táhl ji k salonku, kde už netrpělivě čekal Ramon se Sergejem.
„Pusťte mě!“
„To by se ti líbilo!“ ušklíbl se. „Buď hodná nebo dopadneš jako tvý kolegové.“
Nestačila se už na nic zeptat a opět se dívala do Ramonovy tváře.
„To od tebe nebylo hezký.“
„Co chcete?“ zeptala se s obavou.
„Chtěl jsem si s tebou pohrát a pak bych tě možná pustil, ale teď…“
„Teď co?“
„Budu tě muset zabít.“
„To bych na vašem místě netvrdila.“ řekla a dupla Vasilovi na nohu.
Prohnul se a musel ji pustit, dala se na útěk, běžela k zadnímu vchodu pronásledována několika muži.

Vrchní komisař Traber zasáhl několika střelami z ostřelovací pušky, kterou našel v boudě, muže stojící nad jeho kolegy.Tom zůstal s pusou dokořán zírat na svého malého kolegu.
„Budete tam sedět ještě dlouho, nebo půjdeme.“ usmál se Frank.
„Musíme pro Susannu.“ odpověděl mu Tom.
„Myslel jsem, že je s vámi.“
„To byla, než se tu objevili ti chlapi a odvedli ji do domu.“ informoval ho Semir.
„Do hajzlu! Ten barák za minutu vybouchne!“
„Cože?“ „Jak to myslíš?“ vytřeštili oči komisaři z Kobry 11.
„Našel jsem součástky na výrobu bomby….“
„Moment…od kdy umíš vyrobit bombu?“ zarazil se Turek.
„Nejspíš ode dneška.“
„Tím chceš říct, že je možný,že ten barák zůstane…“ Než však stačil Tom domluvit ozvala se ohlušující exploze a všichni tři komisaři byli odhozeni tlakovou vlnou o několik desítek metrů dál, kde zůstali ležet. Během chvilky se ozval další výbuch, který poslal do vzduchu boudu s municí. Dům a jeho nejbližší okolí byl v plamenech, nebyla žádná naděje, že by někdo uvnitř haciendy mohl zůstat naživu. Z dálky bylo vidět několik přijíždějících policejních a hasičských vozů, které zavolala Maria.
Jako první se probral Semir, který přistál na poraněné ruce. Vedle něho ležící Frank byl stále v bezvědomí a Toma malý komisař neviděl.
„Franku!“
„Tady jsem…“ ozvalo se za Turkem, otočil se a spatřil svého partnera ležícího na kameni.
Pomalu se zvedl a šel za Tomem.
„Jsi v pořádku?“
„Jo. Kde je Frank?“
„Támhle…“ ukázal Semir o kousek dozadu, kde ležel Traber. „…je v bezvědomí.“
„Proboha, kde je Susanna?“ vyděsil se Tom.
„Ne…to není, nemůže být.“ začal koktat vrchní komisař Gerkhan.
Tomovi se v očích zaleskly slzy: „Řekni mi, že nebyla tam, kde si myslím.“
Chvíli bylo všude ticho a v dálce bylo slyšet jen policejní sirény.
Když se komisař Traber probral z bezvědomí a první co řekl bylo:
„Do háje, to byla ale šleha.“ Když se však podíval do obličejů svých kolegů, vzpomněl si na svou blonďatou parťačku.
„Susanna…Tome, kde je Susanna?“
Kranich neodpověděl…podíval se na Semira: „Semire, no tak, kde je?“ ani jeden z komisařů neměl sílu podívat se Frankovi zpříma do očí a říct mu pravdu. Traber se zeptal ještě jednou:
„Kde je Susanna?“ teď svou otázku vyřkl více než nahlas.
Semir sebral všechnu odvahu a podíval se do šedomodrých očí svého kolegy:
„Byla uvnitř, když dům explodoval.“ řekl opatrně.
„Ne, to není pravda, určitě se dostala ven a teď někde leží zraněná, musíme ji najít, tak pojďte.“
„Franku, je mrtvá.“ odpověděl Tom.
„Sakra! Říkám vám, že je naživu!“ odporoval Frank.
Semir k němu přistoupil.„Přáli bysme si to samý, ale…je pozdě.“
„Není, něco uvnitř mi říká, že žije a potřebuje naši pomoc.“
„Do háje! Poslouchej, když ten barák bouchnul byla uvnitř i s těma hajzlama co ji nechali…“ Tomovi se při představě toho, co musí vyslovit zvedl žaludek: „…co nechali Patrona, aby ji…znásilnil!“
Frank se udiveně podíval na Kranicha.
„Co? To ti řekla ona? Viděl jsem, jak se s tím slizkým šmejdem muchlala v posteli a dobrovolně.“ najednou zapomněl na přítomnost a vrátil se zpět do okamžiku, kdy spatřil svou lásku v objetí s Rodrigem.
„Nic mi říkat nemusela a tobě už by to taky mělo dojít!“ obořil se na něj Tom a pokračoval: „Nevšim sis, jak byla zřízená? Sakra! Vždyť těch řeznejch ran by si všimnul i slepej!“
„Jaký řezný rány?“ nechápal Frank.
„Bože ty si blb!“ ulevil si Kranich. „Na jejím břiše, proč myslíš, že si roztrhla tu košili?!“
„No…já…“ koktal Traber, ale Tom ho přerušil.
„Chtěla ti dokázat, že mluví pravdu, ty…“ musel se otočit a nedívat se do Traberovy tváře, ve které viděl, že teprve teď mu kolega začíná věřit.
„Sakra, jak…jak jsem ji moh podezřívat…proč jsem byl tak blbej. Proč jsem věřil, že by mě mohla podvést…teď už se jí nemůžu….“ padl na kolena a rozbrečel se.
Hlavou mu vířily vzpomínky, společné zážitky a Susannin úsměvem zářící obličej. Náhle se mu mezi tyto krásné události, vmísila věc, kterou spatřil před dvěma hodinami…
Patronovi lidé ho dovedli až ke dveřím do Rodrigovi ložnice, ty se během chvilky otevřely a obraz, který spatřil před sebou se mu usídlil v hlavě a do smrti se ho nezbaví. Cítil jak v jeho nitru všechno vře a chce se vrhnout na Rodriga. Ukázat Susanně, že on je tam a vše vidí. Jedno nevěděl, že si ho vystrašená blondýnka všimla a viděla jeho obličej, že muže pod kterým je uvězněná ze srdce nenávidí a kdyby měla volné ruce jistě by ho zabila, nevěděl, jak jí trhá srdce fakt, že se dívá a nepomůže jí. Vybuchl, chtěl vtrhnout dovnitř a Španěla ze své kolegyně strhnout, ale zabránily mu v tom ruce Patronových poskoků. Snažil se jim ubránit, ale nešlo to, byli v přesile, nemohl se ubránit…
Franka z přemýšlení vytrhl příjezd policejních a hasičských vozů.
Tom ho vzal za paži a pomohl mu na nohy. „Franku, pojď.“
Zvedl se, ale nohy ho neposlouchaly, dělaly si, co chtěly, jen co se zvedl, podlomily se mu kolena a znovu se sesunul k zemi. Pěstmi bušil do prašné cesty a brečel:
„Proč? Susanno, proč? Do háje, tolik jsem ti toho neřek…“
„Franku, zvedni se, prosím tě…“ žádal Tom, ale vrchní komisař Traber se nepohnul, ani o píď. Modrooký kolega se ho pokusil zvednout, ale nakonec pochopil, že chce být sám a odešel za svým tureckým partnerem k vozu záchranné služby.
„Dost ho to vzalo.“
„Jo ten pocit znám, když člověk přijde o partnera a přítele…“ Semir si při vzpomínce na Andrého musel osušit slzy.
„No jo, ale Frank…kdyby neodpálil ten barák, mohli jsme Susannu…“ musel namítnout Tom, ale při pohledu na klečícího, vzlykajícího Trabera, přestal mluvit.

Semirovi zazvonil v náprsní kapse mobil.
„Ano Semir! Šéfová, vy jste ještě vzhůru?“
„Semire, nevzbudila jsem vás?“
„Ne, jsem vzhůru.“
„Tak co našli jste Trabera a von Landitzovou?“
„Ano, ale…“ hlas tureckého komisaře vypověděl službu.
„Co se stalo?“ ptala se naléhavým tónem Anna.
Semir se nadechl: „Jde o…“
„Semire, tak už mluvte!“
„Jde o…“ koktal komisař. „…o Susannu, je mrtvá.“
Anně po vyslechnutí hrozné zprávy, málem vypadlo sluchátko z ruky: „To nemyslíte vážně…jak…co se tam stalo?“ zeptala se se slzami v očích.
„Nechci se o tom bavit po telefonu, snad zítra bychom se měli vrátit…zastavím se na služebně, ale teď…promiňte, nemůžu.“ řekl Semir a zavěsil.
Rozhlédl se kolem sebe, spatřil brečícího Franka, svého kolegu sedícího se svěšenou hlavou u sanitky a hasiče, kteří bojovali s ohněm a pomalu se jim dařilo ho uhasit, najednou se ozval mužský hlas, který něco španělsky zakřičel , ostatní členové hasičského sboru se seběhli k místu, kde stál jejich mladý kolega, který našel ženské tělo, které bylo odhozeno výbuchem na dva kameny ležící v blízkosti haciendy. K místu nálezu se přemístili lékaři a vrchní komisaři Gerkhan, Kranich a Traber, když spatřili obličej mladé ženy, otočili se…

Lékaři si klekli vedle ženy a opatrně ji otočili na záda. Frank spatřil roztrženou košili a odhalený hrudník své bývalé kolegyně, ozdobený třemi řeznými ranami a několika oděrkami, které způsobil pád na ostré balvany.
„Proboha!“ zhrozil se. „Jak je možný, že jsme to neviděl, jak jsem jí mohl podezřívat, že…“ nechtěl si připustit možnost, že se spletl a Susannu podezříval neprávem.
Tom se na něj otočil:
„Říkala ti to, nevěřil si jí.“
Zdravotníci zajišťovali životní funkce mladé ženy a provedli nezbytná ošetření přímo na místě, potom ji položili na nosítka a odnesli do sanitky. Traber chtěl jet s nimi, ale lékaři ho nepustili do vozu. Rozčiloval se a nadával, ale Semirovi se podařilo domluvit mu. Dveře sanitního vozu se zavřely a záchranka zmizela v oblaku prachu.
„Jestli umře…“
„Na to nesmíš, ani pomyslet. Je silná a zvládne to.“ pustil se Tom do uklidňování svého kolegy.
„Neviděls, jak byla zřízená?“
„Já jo, ale ty sis toho nevšim!“ odpověděl Kranich.
„Budeš mi to pořád předhazovat? Vím, že sem jí měl věřit, ale…“
„Ale, co?“ zeptal se modrooký komisař.
„Nic, teď chci jet do nemocnice za ní.“ odsekl Frank a šel za policisty, kteří stáli okolo policejního vozu.

V sanitce se lékaři snažili udržet Susanniny životní funkce, které vynechávaly. Mladší z doktorů pomocí ambuvaku vháněl do komisařčiných plic životně důležitý kyslík. Najednou se na monitoru sledujícím srdeční rytmus objevila vodorovná čára. Starší ze zdravotníků připravil defibrilátor a odhrnul Susanninu zkrvavenou košili.

Frank se snažil domluvit rukama, nohama s malorskými policisty, ale ti mu buď nechtěli nebo vůbec nerozuměli. Komisař se naštval a společně se svými kolegy sedl do policejního vozu a odjel.
„Nevím jestli to byl dobrý nápad.“ obával se Semir a podíval se do zpětného zrcátka, ve kterém spatřil tři policejní auta se zapnutými majáčky.
„Neboj se, za chvíli je setřesu.“ chvástal se Traber.
„Franku, to není dobrý nápad, víš mají zbraně a…“ snažil se Turek, ale svého kolegu nepřesvědčil, ten jen sešlápl plyn a prudce zatočil doleva.
Komisaři se ve voze „srovnali“ a pokračovali v cestě. Tomovi se začínalo dělat špatně, ale nahlas zatím nic neřekl.

Doktorům se podařilo obnovit komisařčinu srdeční činnost a zastavit krvácení z ran způsobených Rodrigem. Sanitka zastavila u příjmu a lékařský tým odvezl Susannu na sál.
Během chvilky se na parkovišti před nemocnicí objevilo policejní auto se třemi komisaři, kteří ihned opustili útroby vozu a vydali se najít svou kolegyni. Toto však nebylo jediné policejní vozidlo, které zastavilo před nemocnicí. Dvě minuty po příjezdu německých komisařů se ze svých aut vyhrnulo na deset uniformovaných palmských strážců zákona, jenž se chystalo pěkně vytmavit svým kolegům z Německa krádež služebního auta.

Frank se zastavil před operačním sálem, kam ho odkázala sestra na informacích, měl dostatečně velký náskok před svými partnery s Kobry 11, aby mohl nepozorovaně proklouznout na sál a podívat se na Susannu. Jeho plán mu, ale nevyšel, protože si ho všimla sestra a vykázala ho na chodbu, kde se srazil se Semirem.
„Kde jsi? Hledáme tě po celym špitále!“ rozčiloval se malý komisař.
„Chtěl jsem vidět Susannu…ale ta baba mě vyhodila.“
„Sakra, jak tě mohlo napadnout vlízt na operační sál!“ spustil Tom.
Traber se podíval do modrých očí svého kolegy a posadil se, vložil hlavu do dlaní a Semir s Tomem mohli spatřit několik slz, které dopadly na Frankovy kalhoty. Turek strčil do svého vyššího kolegy a společně odešli do kantýny.

Anna dorazila do kanceláře o dvě hodiny dřív, jelikož po telefonátu od Semira už nemohla spát a přemýšlela o tom, co se mohlo stát. Zašla do kuchyňky a uvařila si kávu, po chvilce se na stanici objevila Andrea, která neměla o nic lepší náladu, než její šéfová. Na rozdíl od Anny nevěděla vůbec nic.
„Šéfová, děje se něco?“
„V noci jsem volala Semirovi…něco se stalo, byl divný.“ odpověděla Engelhardtová.
Sekretářka vytřeštila oči: „Jak to myslíte?“
„Nevím víc než vy.“
„Doufám, že jsou všichni v pořádku.“
Z ničeho nic se v Annině kanceláři rozezvonil telefon. Engelhardtová se rozeběhla do kanceláře a zvedla sluchátko, Andrea ji doběhla a poslouchala.
„Semire…co? Sakra, řekněte mi konečně co se děje!“
Sekretářka si vyměnila vyděšený pohled se svou šéfovou…

„Šéfová, mám dobrou zprávu.“
„O co jde?“ zeptala se Anna zapnula reproduktor.
„Susanna ten výbuch přežila…“
„Vždyť jste mi říkal, že je mrtvá.“
„To jsme si před tím mysleli taky, ale našel ji jeden z hasičů a teď je na sále.“ odpověděl Turek.
„Jak je na tom?“ zeptala se Andrea dřív, než se Engelhardtová stačila nadechnout.
„Nevíme, nikdo nám zatím nic neřekl. Snad bude v pořádku…“
„Semire, nechcete nám říct ještě něco?“
„Nemůžu vám to říct, Tom by mě zabil.“ problesklo Gerkhanovi hlavou.
„Semire, řekni nám všechno co víš!“ spustila Andy na svého manžela.
„Už jsem vám to řek, nic víc nevím. Až budeme vědět víc, ozvu se. Teď už musím jít.“
„Slibuješ?“
„Jo, ale už musím…ještě se ozvu.“
Andrea se podívala na šéfovou, která zrovna pokládala sluchátko. „Proč jste mi neřekla o tom, co jste se dozvěděla od Semira, když jste mu v noci volala?“
„Andreo, nemohla jsem tomu uvěřit a navíc nevím, proč bych vám měla vyprávět o čem se bavím se svými lidmi mimo pracovní dobu!“
„Omlouvám se, ale Susanna je moje přítelkyně.“
„Andreo já to vím, teď musíme doufat v její uzdravení.“ utěšovala Anna sekretářku. „Běžte a vytiskněte mi statistiku dopravních nehod za uplynulé čtvrtletí, prosím.“
Andy se pousmála a odešla ke svému stolu, kde zapnula monitor počítače a dala se do vyhledávání a následného tisknutí požadovaných materiálů.

Palmští policisté vzdali hledání po německých komisařích a opustili budovu nemocnice. Frank seděl před operačním sálem a čekal na příchod doktora, jeho hlavou vířilo nespočet myšlenek, pochybností, vzpomínek a výčitek. Najednou mu někdo položil ruku na rameno, zvedl hlavu a spatřil své dva kolegy.
„Kde jste byli?“
Slova se ujal Semir: „Mysleli jsme, že chceš být sám.“
„No zrovna teď by mi společnost bodla…pokud vám to nebude vadit.“
„Jasně že ne.“ řekl Turek a posadil se.
Tom však zůstal stát: „Jdu se projít…“
„Děje se něco?“
„Nic Semire, ale nemám náladu sedět tady a poslouchat ty jeho výčitky svědomí…“ odpověděl modrooký komisař a odešel.
„To mi to bude pořád připomínat?“ rozčílil se Traber.
„Nech ho, je už takový. Ale Susanně jsi snad věřit, mohl.“
„Ještě ty začínej, stačí, že nevím, jestli se mnou Susanna ještě někdy promluví.“
„Potom cos jí nevěřil, určitě ne.“
„Díky, to potěší.“
Tom se vydal skrz celou nemocnici, aby se dostal k přilehlému parku, kde se posadil na lavičku a vložil hlavu do dlaní. Nedokázal si představit co musela Susanna prožít za hrůzy, než ji našel a pomohl jí zbavit se Rodriga. Seděl na lavičce už půl hodiny, když se nad ním ozval známý hlas.
„Tome, pojď dovnitř…Susannu už převezli na pokoj.“
Zvedl hlavu a uviděl svého tureckého kolegu: „Už jdu.“

Frank seděl u Susanniny postele a držel spící blondýnku za ruku. Vzápětí se otevřely dveře a v nich stál Semir s Tomem. Modrooký komisař se na Trabera ani nepodíval. Raději přešel k posteli a pozorně se podíval na deku, kterou byla Susanna přikryta. Spatřil pomalu se zvětšující krvavý flek.
„Co to…“ odkryl část pokrývky, která zakrývala hrudník. Když spatřil nedbale ošetřené řezné rány, stiskl tlačítko a přivolal sestru.
Během chvilky se objevila černovlasá, křivonohá stařena a zeptala se z jakého důvodu ji pánové volají.
„Tohle je ten důvod.“ Kranich jí ukázal blondýnčino zkrvavené břicho. „Myslel jsem, že tohle je nemocnice!“
„Navíc nám nikdo zatím neřekl, jak na tom paní von Landitzová vůbec je!“ rozčiloval se Frank.
„Na mě tu neřvěte, pokud chcete vědět jak na tom paní von Landitzová je, musíte za ošetřujícím lékařem.“ nedala se sestra.
„Mohla byste nám sem zavolat lékaře?“ zeptal se mírněji Semir.
Sestra odešla a po chvíli se vrátila doprovázena, šedivým, vysokým, hnědookým mužem.
„ Jsem doktor Sandoval, jak vám mohu pomoci.“
„Traber, zajímal by nás Susannin zdravotní stav, ale ještě než nám něco řeknete, by jste se mohl podívat jakou jste odvedli práci! Tomuhle říkáte lékařská péče?! Tomu u nás říkáme řezničina!“ zuřil Frank.
„Podívejte se pane Trabere, klidně jsme mohli nechat vaši přítelkyni vykrvácet, ono totiž dnes na ostrově pracující doktory neseženete!“
„Jak to?“ zeptal se Tom.
„Je totiž stávka, kvůli nízkým mzdám.“ odpověděl Sandoval.
„To nemyslíte vážně! A víte vůbec co s ní je?“
„Má zlomené levé předloktí, řezné rány na břiše a oděrky po celém těle.“
„Vy si z nás děláte srandu? To víme i bez vás! A co takhle nějaká vyšetření, rentgen a nevím co všechno!“
„Vy mi nechcete rozumět nebo co? Říkám vám, že probíhá celostátní stávka lékařů, zbyl jsem tu jen já, dva moji kolegové a několik sester.“
„Co mě je do nějaký stávky, vy jste doktoři a máte zabezpečit ošetření pro vážně zraněné!“ spustil znovu komisař Traber.
„Pokud chcete, můžete si ji odvézt.“
„Co?“ vytřeštil oči Semir stojící s Tomem vedle Franka.
„To taky udělám!“ křikl Frank a otočil se na své kolegy: „Semire objednej letenky…“
„Franku, přece ji neodvezeme.“
„Ale jo, na letišti snad nějaký doktory mít budou…“
„A co když ne?“ zeptal se Tom.
„Bude, ale pro jistotu bychom měli zavolat Engelhardtový.“ rozhodl Frank a podíval se na doktora, který nehnul ani brvou.
„Paní Ramonová přineste propouštěcí papíry.“ přikázal lékař sestře.
„Vy to opravdu nemáte v hlavě v pořádku.“ konstatoval Semir.
„Nezbytná ošetření jsme provedli…“
„Provedli? Jo? Tak mi ukažte jak? Jestli tomuhle říkáte ošetření, tak já jsem čínský bůh srandy!“ zuřil Frank.
„Tome?“ ozval se tlumený hlas ležící komisařky, která pomalu přicházela k sobě.
Kranich se postavil k posteli: „Susanno jsem tady.“
Blondýnka otevřela oči a spatřila nad sebou čtyři muže, vyděsila se, ale Tom ji chytl za pravou ruku a ostatním pokynul, aby opustili pokoj. Frank se chtěl zdržet, ale nekompromisní gesto modrookého komisaře řeklo své a Traber se loudavým krokem odebral z místnosti. Tom seděl na okraji postele a sledoval plačící komisařku.
„Susanno, chtěl by s tebou mluvit Frank.“
„Ale já s ním ne, ať se ke mně nepřibližuje!“ vzlykala blondýnka.
„Už ti věří a chce se omluvit.“
„Věří? Teď? Na to už je pozdě, to si měl uvědomit dřív.“ Susanna zkřivila obličej bolestí a chytla se za břicho.
„Co je? Mám zavolat doktora?“ strachoval se Tom, blondýnka neodpovídala, jen se podívala na zkrvavenou ruku a začala ztrácet vědomí.
„Susanno! Sakra, hned zavolám doktora!“ řekl Kranich a stiskl tlačítko...

Během okamžiku se otevřely dveře, ve kterých stál doktor Sandoval a v těsném závěsu za ním Semir s Frankem. Lékař spěšně přešel k posteli, zkontroloval Susanniny životní funkce a nechal ji převést na vyšetřovnu, kde ji znovu ošetřil.Komisaři stáli před jednotkou intenzivní péče, kam byla jejich bývalá kolegyně převezena.
„To není možný.“
„Franku, co se děje?“ zeptal se Tom.
„Nechápu to.“
„Co, nechápeš?“
„Proč nás nezabili už v tý továrně? Proč neunesli Susannu rovnou, proč unesli nejdřív mě? A vůbec, proč ji znásilnili?“ kladl jednu otázku za druhou tmavovlasý komisař. „Vždyť Petrovičovi šlo o pomstu, jen o pomstu.“
Semir se podíval na svého kolegu, kterému se v očích zaleskly slzy:
„Možná to měl v plánu už dávno, možná chtěl Susannu … prostě chtěl ji dát Patronovi, aby…“ koktal komisař.
„Semire to nevíme, ale museli to mít nějak naplánované, přeci jim nesecvaklo a nerozhodli se, že unesou a … znásilní policistku.“ skočil svému malému parťákovi do řeči modrooký policista.
„Myslím, že právě to se stalo….nepočítali s tím, že se Susanna vydá na Mallorcu, aby zachránila Franka…“ začal rozumovat Kranich.
„Já mám za to, že nevěděli o tom, že Susanna už není u policie.“ zapojil se do přemýšlení Traber.
„Jak jsi na to…“ Turka ale přerušil příchod doktora Sandovala.
„Jak je jí?“ ptali se hned všichni přítomní komisaři.
„Vaší přítelkyni se vede dobře, rány jsme ošetřili…“
„Doufám, že teď jste to udělali pořádně!“ prohodil Frank.
„Nemějte strach…“ odpověděl muž v bílém plášti: „…udělali jsme rentgen, vnitřní zranění jsme neobjevili. Ale je tu jiná věc, která mě znepokojuje…“
„O co jde? Tak mluvte?“ mluvili policisté jeden přes druhého.
„Byla několikrát…znásilněna.“
„Co? Já myslel, že…“
„To já taky.“
Semir se na rozdíl od svých kolegů zdržel jakéhokoliv údivu a raději se posadil. Lékař se podíval na stojící komisaře.
„Vy jste to věděli?“
Přikývli.
„Proč jste mi to neřekli?“
„Řekli jsme to vašim kolegům.“ odpověděl Traber.
„Nic mi neřekli. Budeme muset udělat ještě nějaké testy.“
„Jaké testy?“ zeptal se Tom, ale odpověď tušil.
„Test na pohlavní choroby a také těhotenský, ale ten se provádí tak po dvou týdnech.“
„Provedete test na HIV?“ položil otázku Frank.
„Na ten je taky brzy.“
„Do háje! Tohle není pravda, proč Susanna, proč zrovna ona, nikdy…“
„Franku uklidni se, bude v pořádku, věř mi.“ uklidňoval svého kolegu Semir.
„Jak to můžeš vědět! Patrono musel spát s tolika…“ křičel komisař. „…nevíš s kolika a hlavně s jakejma ženskejma spal! Co když je těhotná? Nebo…“ Frank si nechtěl možnost, že by Susanna mohla chytit smrtelnou chorobu, ani připustit.

Andrea vytiskla všechny materiály, které po ní chtěla Anna a šla je odnést do šéfčiny kanceláře.
„Šéfová, tady jsou ty statistiky.“
„Děkuji.“
„Už se ozval Semir?“
„Ještě ne, vždyť volali před půl hodinou.“
„Já vím, ale přijde mi to jako věčnost.“ sekretářka se zamyslela. „…Na Mallorce přeci stávkují lékaři!“ zhrozila se.
„Cože? Jak to víte?“
„Ráno to hlásili v rádiu, jsou nespokojeni s výší mezd.“
„Spojte mě s velvyslanectvím v Palmě.“ nakázala Engelhardtová.
Andrea vyběhla z kanceláře a vytočila číslo ambasády.

Trojice komisařů seděla v čekárně a čekala na výsledky vyšetření, když se otevřely dveře do vydezinfikované chodby před JIPkou, policisté se s obavami postavili.
„Co jste prováděli? Trvalo vám to celou věčnost.“spustil Frank, jen co spatřil lékařovu hlavu.
„Musel jsem v laboratoři provést analýzu sám, už jsem vám přece říkal, že…“
„Probíhá stávka.“ dokončil Traber. „A co jste vykoumal?“
„Provedli jsme několik testů…jsou negativní.“
„Díky Bohu.“ ulevili si komisaři.
„Je ještě brzy na radovat se. Paní von Landitzová se bude muset podrobit ještě několika dalším testům, které určí zda je v pořádku, nebo...“ Najednou se na chodbě objevilo šest mužů v černých oblecích, kteří se představili jako pracovníci německé ambasády a že je poslala vrchní komisařka Engelhardtová.
„Cože? A proč?“ ptal se udivený Kranich.
„Na letišti čeká soukromé letadlo s doktorem, odvezeme vás a vy odletíte zpět do Kolína.“ odpověděl nejmenší z mužů. „Má strach o komisařku von Landitzovou a chce, aby byla co nejdříve převezena do pořádné nemocnice.“ dopověděl.
„Moment, jak se šéfová dozvěděla o tom katastrofickým stavu týhle nemocnice?“ ptal se Semir.
„O nemocnici nemluvila, říkala něco o stávce.“ odvětil prcek.
„Doktore…“ muž se zarazil.
„Sandoval.“ představil se lékař.
„Tak tedy pane doktore, je paní komisařka schopna převozu?“ zeptal se.
„Ano, ale…“
„To mi stačí.“
Dva muži v černém se odebrali před nemocnici, kde na ně čekal sanitní vůz s lékařskou posádkou. Pokynuli zdravotníkům a vedli je do třetího patra jediné fungující nemocnice v celé Palmě. Jakmile zkontrolovali Susannin stav převezli ji dolů k sanitce, naložili a spolu se třemi komisaři odvezli na letiště, kde čekalo letadlo, které „objednala“ Anna.

„Měli by tu být za tři hodiny, právě mi volal Andreas, že letadlo odstartovalo před třiceti minutami.“ řekla Engelhardtová sekretářce sedící u svého stolu a zírající do prázdné kanceláře komisařů z Kobry 11 a z jedné poloviny obsazené kanceláře týmu dva.
„Andreo?“
Světlovláska se probrala ze vzpomínání a podívala se na svou nadřízenou.
„Říkala jste něco?“
„Jen to, že by se Semir a ostatní měli za tři hodiny vrátit.“
„Aha.“
„Andreo, děje se něco?“ zeptala se starostlivě Anna.
„Nevím, ale na slečně Schrankmannové mi něco nesedí.“
„Už s tím zase začínáte?“
„Nemůžu si pomoct, ale nevěřím jí ani nos mezi očima.“
„No tak, poslední dobou toho na vás bylo hodně. Běžte domů stejně myslíte na něco úplně jiného, než je vaše práce.“
„Ale šéfová, já…“
„Žádné ale, jen běžte a říkám vám to naposledy…slečna Schrankmannová není jako její matka.“ zopakovala komisařka a odešla do své kanceláře, jen co se skleněné dveře zavřely…sekretářka řekla:
„Stejně je na ní něco divnýho.“

Letadlo přistálo pozdě odpoledne na letišti Kolín-Bonn, odkud byla Susanna, která se od ošetření ještě neprobrala, odvezena do nemocnice Porz. Traber s Kranichem celou cestu nepromluvili a jen sledovali spící kolegyni připojenou na přístroje ve voze. Komisař Gerkhan se na letištním parkovišti odpojil a rozjel se taxíkem ke služebně.
„Semire, jak je Susanně?“ zeptal se Hertzberger malého Turka hned ve dveřích. Neodpověděl jen prošel okolo prázdného místa své ženy, až ke skleněným dveřím vedoucím do kanceláře jeho milované šéfové. Zaklepal, před tím než vešel, se ohlédl přes rameno a za Susanniným stolem spatřil Christinu, znechuceně se otočil zpět a teprve teď, na třetí vyzvání, zareagoval.
„Semire, jak je jí?“ zeptala se hned Engelhardtová, která odložila složku statistik na pravý kraj svého stolu.
Komisař nevěděl jak začít…chvíli se rozmýšlel o tom, zda-li má své nadřízené říci o všem co se přihodilo mladé blondýnce, nebo počkat až přijde Tom a nechat to na něm.
„Má řezné rány na břiše a pohmožděniny po celém těle, navíc si zlomila ruku, když ji tlaková vlna odhodila dvacet metrů od domu.“ řekl a pomalu začínal hypnotizovat propisovací tužku ležící na psacím stole před ním.
Jenomže vrchní komisařka Engelhardtová se s touto odpovědí nespokojila.
„Myslela jsem, že došlo k výbuchu, tak kde se na jejím těle vzaly řezné rány?“
„Víte šéfová…“ Semir váhal. „…Andrea je tady, nebo už doma?“ převedl hovor na jiné téma.
„Neodpověděl jste mi na otázku, kde se vzaly na Susannině těle řezné rány?“
„Pochopte, nemůžu o tom mluvit…“ odpověděl komisař a chystal se k odchodu.
„Semire! Omlouvám se, nebudu na vás tlačit. Andrea je už doma.“ odpověděla a vrátila se zpět ke své práci.
Turek se pousmál a opustil šéfčinu kancelář. Prošel služebnou jako tělo bez duše, vůbec nereagoval na otázky kolegů a opustil stanici.

V nemocnici lékaři provedli opětovná vyšetření, která potvrdila výsledky doktora Sandovala. Tom s Frankem seděli před Susanniným pokojem a čekali na primáře Grundsteina. Za nedlouho se objevil vysoký asi čtyřicetiletý, tmavovlasý muž v bílém plášti, přistoupil ke komisařům a promluvil.
„Komisaři Traber a Kranich?“
Přikývli.
„Stav paní von Landitzové je stabilizovaný a neměly by se objevit žádné komplikace. Výsledky testů jsou negativní, ale jak vám již určitě někdo vysvětlil v příštích několika týdnech budeme muset vaši kolegyni poslat na další vyšetření včetně těhotenského testu.“
„Pane doktore, jaká je pravděpodobnost, že by se mohla něčím nakazit…nebo otěhotnět?“ zeptal se Frank.
„Nebudu vám nic nalhávat…pravděpodobnost je velká.“
„Proboha!“ zděsil se modrooký komisař.
Traber se podíval na primáře: „Můžeme k ní?“
Souhlasil a doprovodil je za blondýnkou. Na půli cesty je dohnal Semir, který přijel s Andreou. Poté se čtyřčlenná skupinka přesunula do nevelikého, bíle vymalovaného pokoje. Susanna ležela připojená na kapačku a EKG. Spala, nevěděla o návštěvě, kterou už nechtěla nikdy v životě vidět: o Frankovi. Tom se podíval na spící blondýnku a potom se sklonil ke svému parťákovi.
„Mluvil jsi s Engelhardtovou?“ zašeptal.
„Jo, chtěla vědět jak je na tom Susanna.“
„Co jsi jí řekl?“ vyzvídal Kranich.
„Nic, jen o povrchových ranách…“
„To je dobře. Andrea už to ví?“
Turek zavrtěl hlavou.
„Neměl jsem sílu říct jí to.“
Komisařka ležící na posteli se začala probouzet, Tomovi bylo nepříjemné Franka a ostatní vyhazovat, ale nechtěl, aby se Susanna hned po probuzení vylekala a nepřestala mu důvěřovat. Traberovi ani manželům Gerkhanovým se nechtělo pokoj opustit, ale nakonec (ač je to podivuhodné) pomohl modrookému komisaři sám Frank, který se od své partnerky nechtěl hnout, ale potom co slyšel na Mallorce od svého kolegy Kranicha, že s ním slečna von Landitzová nechce nic mít, rezignovaně odešel, následován Semirem a Andreou.
„Kde to jsem?“ zeptala se unaveně blondýnka.
„V nemocnici, dělali ti testy…jsi v pořádku.“ odpověděl komisař a dal si velice záležet, aby v jeho hlase neslyšela obavy.
„Jaké testy?“ ucítila ostrou bolest u pupíku. „Au!“
„Susanno, co se děje?“
„Nic.“ odpověděla a chytla se pravou rukou za břicho.
„Bolí tě něco?“ strachoval se Tom.
„Kde je Frank?“ zajímalo ji.
„Čeká venku, mám ho zavolat?“
„Ne, jen to ne…nechci s ním mluvit. Tome?“
„Ano?“
„Můžu tě o něco poprosit?“ řekla pomalu mezi těžkými nádechy.
„Jasně. Chceš něco přinést?“
„Ne, chci … abys mi řekl pravdu, co říkal doktor?“
Tom se zadíval svýma modrýma očima do zelenohnědých očí mladé blondýnky, zhluboka se nadechl a promluvil:…

„No…doktor říkal, že…“ Susannin tázavý pohled komisaře moc nepovzbudil, navíc si musel v hlavě vymyslet nějakou kloudnou odpověď, se kterou by byla blondýnka spokojena.
„Co říkal doktor?“ zeptala se ztěžka oddechující pacientka.
Kranich se zhluboka nadechl: „Musí provést ještě nějaké testy, ale jinak jsi v pořádku.“
„Jaké…testy?“
„Nevím jestli…“
„Tome, jaké testy!“ křikla a chytila se za břicho.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě modrooký komisař.
„Řekneš mi konečně, co je to za testy?“ prosila Susanna.
Sklopil hlavu, když si to neuvědomil, začal žmoulat lem deky, kterou byla blondýnka přikryta. „Neměl bych ti to říkat….“
„Tak už mluv, prosím.“ vzlykla.
„Je možné…že jsi…“ Tom byl záhy přerušen, netrpělivou ex-komisařkou.
„Že jsem co?“
„…těhotná.“
„Co?“ vytřeštila oči. „To nemyslíš vážně, že ne? Vždyť…“
„Susanno, uklidni se…budeš v pořádku, uvidíš.“ komisař se snažil vzlykající Susannu uklidnit, sáhl jí na rameno, ale s vyděšeným výrazem a se slovy:
„Nesahej na mě, prosím.“ se odtáhla.
Vrátil ruku zpět na své koleno a sledoval, jak se mladá žena snaží dostat přikrývku až pod bradu.
„Ukaž pomůžu ti.“ nabídl se, ale záhy litoval, že na deku vůbec šáhl. „Susanno…neublížím ti.“
„Běž ode mě! Slyšíš?“ bránila se.
Tom se zvedl a pomalu přešel ke dveřím, mezitím zavřela oči, otevřel dveře a vyšel před pokoj, kde seděl Frank.
„Tak co?“
Kranich sklopil hlavu a udeřil do bílé stěny vedle dveří: „Do hajzlu!“
„Co se děje?“ zeptala se Andrea, která se spolu se Semirem vrátila z kantýny.
„Neměl jsem jí to říkat…“
„Co jsi jí řekl?“ vyzvídal Traber.
„To o těch testech…“
„Cože?“ zděsili se ostatní.
„Sakra…nemohl jsem jinak, kdybyste viděli ty její oči.“ Tom se kousl do spodního rtu a otočil hlavu směrem k prosklené výplni, kterou bylo vidět do pokoje.
„Neřekl jsi jí o…“ začal Semir, ale jeho modrooký kolega promluvil dřív, než stačil Turek domluvit.
„Ví jen o možném riziku těhotenství…“
Andrea nechápala nastalou situaci: „A jak by k tomu asi přišla?“
Ani jeden z přítomných komisařů neměl sílu říct sekretářce, co se stalo.
„Řekne mi konečně někdo, co se na Mallorce skutečně stalo?“ rozčílila se.
Za zády stojícího Kranicha se ozvalo známé odkašlání:„Ehm! Ehm! No já čekám!“
Otočil se a uviděl ji: „Šéfová?“
„Ano já…čekal jste snad někoho jiného?“ odpověděla přísně.
„Ne…jen jsem…co tu děláte?“ koktal Tom.
„Pokud vím, leží tu vrchní komisařka von Landitzová.“
„No to ano…moment, jak vrchní komisařka? Vždyť Susanna podala výpověď.“ dostal ze sebe Frank.
Anna se tajemně usmála: „To je sice pravda, ale kdo vám řekl, že jsem ji už podepsala?“
„Tím chcete říct, že Susanna je pořád policistka?“ divila se Andrea.
„Ano. Chtěla jsem chvíli počkat, kdyby si to rozmyslela, ale než jsem se jí stačila zeptat, odletěla na Mallorcu za Traberem.“ znovu nasadila přísný pohled: „Tak už mluvte. Co se doopravdy stalo na Mallorce?“
Komisaři se dívali všude možně, jen aby se nemuseli podívat do očí své šéfové nebo Andrey, čekající na odpověď. Nekonečné ticho prolomila až šéfová.
„No? Já čekám. Co se tam stalo a kde se vzaly na Susannině těle řezné rány?“
„Dobře, ale je to na dlouho.“ začal Semir.
„To nevadí…já mám času dost.“ odpověděla Anna.
Malý komisař se posadil a spustil: „Nejdřív jsme se s Tomem ubytovali v hotelu Mallorca, kde jsme se maličko chytli, ale to je teď jedno…“
„Semire, mluv k věci!“ přerušila manžela Andy.
„Jak chceš… Tom a já jsme u katedrály ukradli auto…“ Semir si všiml káravého pohledu milé Engelhardtové, ale bez přerušení pokračoval dál: „….kterým jsme dojeli až na haciendu, teda skoro. Zastavili jsme zhruba půl kilometru od domu, abychom obhlédli situaci, když kolem nás projel policejní vůz, raději jsme skočili do škarpy u silnice…“
„No myslím, že byste měl konečně začít mluvit k věci a nevyprávět mi omáčku kolem.“ zpražila ho šéfová.
„Jak chcete….Když jsme se konečně dostali na dvůr haciendy…“

Oba byli skrčení u chatrče a schovávali se před mužem, který se objevil na terase, když se objevil druhý muž, okamžitě se stáhli do polorozpadlé dřevěné boudy. Semir se podíval na svého kolegu:
„Řekni mi, že to není to co si myslím.“
„Ukradený vojenský střelivo.“
„Říkal jsem, ať mi to neříkáš.“
Z ničeho nic se otevřely dveře a v nich stáli dva vysocí, urostlí muži, kteří zaslechli hluk a šli se podívat co ho způsobilo. Komisařům se však podařilo včas skočit za bedny se zbraněmi. Oba Španělé stáli mezi dveřmi a naslouchali, jestli se zvuky neozvou ještě jednou. Když se ozvalo zamňoukání a následně se objevil bílý kocour s hnědočernými skvrnami, odplivl si jeden z mužů a vyděšeného kocoura odehnal pryč. Poté se dveře zavřely a dva komisaři, kteří si zhluboka oddechli, opustili úkryt.
Schovali se v hustém křoví, které rostlo kolem celého domu. Turecký komisař nechtěl počkat a rozhodl se najít kolegu Trabera, dal pokyn svému modrookému partnerovi a vydal se do haciendy.Tom jen bezmocně volal za svým parťákem, aby se vrátil, ale komisař Gerkhan jeho prosby neslyšel.

„Semire, proboha! Co to má společného se Susannou?“ přerušila svého podřízeného vrchní komisařka Engelhardtová.
„No zatím nic, ale k tomu se za chvíli dostanu, teda spíš Tom.“ odpověděl Turek.
Anna se podívala na Kranicha hledícího prosklenou výplní na spící Susannu. Ucítil něčí upřený pohled, ale neodvážil se otočit, jen sklopil hlavu a začal potichu vyprávět:
„Zůstal jsem chvilku schovaný a pak…“

Pomalu přeběhl k zadnímu vchodu vedoucím do kuchyně, kde potkal mladou dívku, která se ho lekla, během chvilky si však její důvěru získal. Španělka chtěla zůstat s komisařem, ale ten o tom nechtěl ani slyšet a zaúkoloval ji:
„Najdi telefon a zavolej policii, slyšíš?“
Přikývla a zavřela za sebou dveře. Tom se otočil a před sebou spatřil šklebícího se muže.
„Co tu děláte?“
„Já zabloudil jsem.“ odpověděl komisař.
Vysoký Rus mu nevěřil a vrhl se na něj.
Zběsilý boj byl nekonečný a Rus začínal získávat převahu, jelikož Tomovi docházely síly. Muž ho srazil na zem a chtěl ho dorazit, ale najednou se ozvala rána a Rus padl na zem. Před modrýma očima se jako anděl zjevila Maria. Komisař se zvedl ze země a začal se rozčilovat.
„Neříkal jsem náhodou, abys zavolala policii?“
„Prosté děkuji, by stačilo.“ usmála se dívka.
Kranich se postavil a poděkoval.
„Zavolala jsi policii?“ zeptal se.
„Ještě ne, bylo mi jasné, že budete mít problémy.“ pousmála se.
Opětoval úsměv: „Dobře, ale teď běž a zavolej je, řekni moje jméno vrchní komisař Kranich…“
Dívka přikývla a odběhla.

„No, ale pořád jste mi neřekli, kde se na Susannině těle vzaly řezné rány.“ přerušila vzpomínajícího komisaře Engelhardtová.
Tom otočil hlavu: „To vám říct nemůžu.“
„Jak nemůžete?“
„Dal jsem jí slovo…“
„Tome, co se stalo potom co odešla ta mladá dívka?“ zeptala se Andrea.
„Šel jsem…nemůžu…omluvte mě.“ řekl komisař a odešel.
Anna si vyměnila nechápavý pohled se sekretářkou. Semir šel za svým parťákem, aby si s ním promluvil a Frank zůstal sedět s hlavou položenou v dlaních přede dveřmi do Susannina pokoje. Engelhardtová stála opřená o zeď, když se najednou rozletěly dveře do chodby a dovnitř vtrhla supina novinářů s diktafony v rukou. Přihnali se jako tajfun a zahltili přítomné komisaře otázkami:
„Je pravda, že vrchní komisařka von Landitzová byla na Mallorce znásilněna?“
„Proč zastřelila Rodriga Patrona?“
„Bylo to v sebeobraně, nebo to byla pomsta?“
„Můžete nám říct, něco ke zdravotnímu stavu komisařky von Landitzové?“ křičeli jeden přes druhého a Anna s Andreou nevěděly co říct, Frankovi došla trpělivost, nechtěl poslouchat nepříjemné otázky, ještě nepříjemnějších novinářů a tak rychle vstal a se zuřivým výrazem vyhodil novináře před dveře vedoucí na jednotku intenzivní péče, jenže dveře se znovu otevřely a skupina, která se rozrostla o několik televizních hlasatelů s kameramany. Sestra, která zaslechla šum na chodbě, zavolala Susannina ošetřujícího lékaře, který vykázal úplně všechny návštěvníky. Komisař Traber nechtěl prostor před pokojem opustit, ale nakonec mu, stejně jako šéfové a Andree, nic jiného nezbylo.
Když se Tom se Semirem vraceli a spatřili blížící se dav novinářů, na nic nečekali a vydali se za svými kolegy, kteří se i přes zákaz lékaře, vrátili k Susanně na pokoj.

„Je pravda to, co říkali?“ zeptala se opatrně Andy svého manžela.
Neodpověděl, jen zůstal stát a zíral na podlahu.
„Proboha!“ zhrozila se Anna „…vy jste to?“ obrátila se na Toma.
Modrooký komisař přešel k posteli a pohladil spící komisařku po čele.
„Když jsem vykopl ty dveře a spatřil toho hnusnýho šmejda, jak…chtěl jsem ho zabít, ale byl silnější…podařilo se mi ho na chvíli uspat, ale…když jsem mu chtěl svázat ruce, srazil mě na zem, při tom mi vypadla zbraň z ruky. Pak sebral nůž z nočního stolku a chtěl mě podříznout jak slepici, ale najednou vyšel výstřel a Patrono zůstal ležet na zemi…Když jsem se podíval na Susannu po stehnech jí stékala krev z ran na břiše…“ vzpomínal Tom.
„To není možný…řekni, že sis to vymyslel.“ prosila Andrea.
Kranich jen zakroutil hlavou a rychle ji sklopil, aby si ostatní nevšimli slz v jeho očích.
Během okamžiku, poté co Tom domluvil, se znovu otevřely dveře a v nich stála Gabriela. Mlčky došla až k posteli a položila svou ruku na Tomovo rameno.
„Jak je jí?
Mlčel, stál a jen mlčel, díval se na její spící sestru, ale neměl odvahu pohlédnout do hnědých očí své přítelkyně.
„Je to zlý.“ odpověděl Frank stojící opodál.
„Co se tam stalo? A proč jsou venku ti novináři?“ zeptala se Gabi.
V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Na stanici dálniční policie se komisařka Schrankmannová nadále hrabala ve starých případech komisařů Trabera a von Landitzové, což začínalo být podezřelé i Hottemu a Bonrathovi, kteří se chystali zajet do nemocnice, ale ještě před tím sledovali Christinu sedící za stolem ve své kanceláři.
„Něco se mi na ní nezdá.“ prohlásil Hertzberger.
„Co proti ní všichni máte? Je skvělá, včera mi pomohla s hlášením o nehodě na A47.“ hájil mladou brunetku dlouhán.
„To nemyslíš vážně, podívej se, jak pořád kontroluje a prohlíží Susannina hlášení a případy.“ rozčiloval se Horst.
„No co, asi chce vědět na čem pracovala, než podala výpověď.“
„Bonrathe, poslouchej se chvíli! Proč myslíš, že listuje ve všech hlášeních? Chce podat zprávu své matce a pak…“
„A pak co?“ obořil se Dieter.
„Nic a už pojď, chtěli jsme jet za Susannou.“ ukončil rozhovor Hotte a zvedl svou čepici se stolu.

Gabriela stále čekala na odpověď na svou otázku, jenomže ani jeden z přítomných policistů pravdu říci nechtěl. Všichni se dívali jinam, jen ne do Gabrielininých očí.
„Řekne mi konečně někdo, co se stalo?“ zeptala se znovu.
„Raději se posaďte…“ začala Engelhardtová.
„Zůstanu stát, dokud mi neřeknete, proč jsou venku ti novináři.“ přerušila ji brunetka.
Frank vzal Gabi za ruku:
„Susannu na Mallorce znásilnili…“
„Co? Tome, řekni, že to není pravda, prosím tě.“ naléhala a její oči se stejně jako ostatním zaplnily slzami.
Komisař Kranich osušil slzy a se zakroucením hlavy odpověděl:
„Promiň… nemůžu .“
„Proboha!“ zhrozila se brunetka a musela se posadit.
„Nechceš přinést vodu?“ strachoval se o svou přítelkyni Tom.
„Ne, jen můžete mě s ní nechat o samotě?“
Přítomní se podívali na Gabrielu a odešli z pokoje na chodbu, kde stál dav novinářů.

Zelenobílé Porsche zrovna parkovalo před nemocnicí, když se na parkoviště přiřítila dodávka z níž se k němu rozeběhl moderátor s kameramanem v patách. Oba uniformovaní policisté, kteří opustili útroby vozu, se nestačili divit, když se k nim přiřítil mladý muž a začal jim klást otázky, na které neznali odpověď. Raději než aby odpovídali se dali na útěk a běželi na jednotku intenzivní péče za svými kolegy, ale to neměli dělat. Jakmile je spatřil dav novinářů rozeběhl se proti nim. Nebýt toho, že oba včas zareagovali a schovali se do jednoho z pokojů reportéři odešli na chodbu, před JIPkou.
„Hertzbergere? Bonrathe? Co tady provádíte?“ spustila Anna, jen co zahlédla své muže.
„Šéfová, přijeli jsme navštívit Susannu.“ odpověděl Hotte a podíval se skrz skleněnou výplň na spící blondýnku. Gabriela vyšla z pokoje celá uslzená a jen co spatřila Toma, vrhla se mu kolem krku.

Najednou sebou Susanna začala házet a křičet ze spaní:
„Nee! Pusťte mě! Nedělejte to, prosím.“
„Sestro!!“ zakřičel Frank na procházející asi čtyřicetiletou ženu. Otočila se:
„Děje se něco?“ zeptala se.
„Rychle moje sestra.“ odpověděla Gabi.
Zdravotnice vešla na pokoj a pokusila se Susannu uklidnit, ale moc se jí to nedařilo, stiskla tlačítko a přivolala lékaře, jenž zmítající se blondýnce, která se ještě neprobrala, píchl něco na uklidnění.
„Tohle není pravda, řekněte mi někdo, že je to jen sen a já se z něj za chvíli probudím.“ prosila Gabriela.
Andrea lítostivě pohlédla na brečící brunetku a objala svého manžela.
Z pokoje vyšla sestra následována doktorem.
„Jak je jí?“ ptal se hned Frank.
„Budeme ji muset připoutat…“
„To nemyslíte vážně. Až se probudí bude si myslet, že se to znovu opakuje a její psychický stav se zhorší.“
„Tohle víte jak?“ zeptal se lékař.
„Podívejte se doktore…“ spustil Semir, ale záhy se zastavil.
„Grundstein.“
„Doktore Grundsteine, tady paní von Landitzová je psycholog a své práci rozumí.“ dořekl Turek.
„Aha! Ale musíme to udělat nebo si ublíží, mohly by jí prasknout stehy.“ odpověděl lékař.
„Říkám vám, že to není dobrý nápad.“ namítla Gabi.
„Je mi líto, ale jde mi o zdraví mé pacientky.“
„To mně taky!“ křikla Gabriela.
„Musím vás požádat, abyste omezili návštěvy. Paní von Landitzová potřebuje odpočívat.“ řekl Grundstein a odešel.
„To se mi snad zdá!“ nevěřil Frank vlastním uším.
„Tady je typický příklad toho, kam spěje naše zdravotnictví.“ podotkl Semir.
„Semire.“ napomenula svého manžela Andy.
„Co? Vždyť je to pravda. Měl by se starat i o psychický stav svých pacientů a navíc, pokud vím Susanna…“
„Radši mlč.“ zarazil svého parťáka Tom.
„Nech mě…přeci nedopustíme, aby ji přivázali?!“ nevzdával se komisař.
Do chodby e znovu nahrnulo několik fotografů a novinářů:
„Jaký je zdravotní stav vrchní komisařky von Landitzové?“
„Proč s námi nemluvíte? Chceme jen odpovědi na naše otázky!“ křičeli jeden přes druhého.
„Sakra vypadněte!“ zakřičel Frank a vrhl se na nejbližšího fotografa, který se snažil pořídit snímek sedících komisařů.
„Trabere! Pusťte ho, slyšíte?!“ snažila se Anna zabránit Frankovi, aby brýlatého muže udeřil. Dříve než mohl komisař cokoliv udělat vrhli se na něj jeho kolegové a sundali ho z bezmocného fotografa.
Engelhardtová doprovodila rozcuchaného mladíka ke dveřím, za ostatními novináři a řekla: „Pokud chcete znát podrobnosti o vyšetřování, mých lidí na Mallorce, obraťte se na tiskové oddělení policie.“
„Paní Engelhardtová, je pravda, že komisařku von Landitzovou znásilnili?“
„K tomu se nebudu vyjadřovat, jak jsem řekla obraťte se na tiskového mluvčí.“
„Paní Engelhardtová, neodcházejte!“ volali za odcházející černovláskou.
„Šéfová, co…“ promluvil Hotte, ale než se dostal k pořádné větě, byl přerušen.
„Trabere, zešílel jste, proboha! Napadnout fotografa!“ běsnila Anna.
„Ale…“
„Nechci slyšet žádné ale! Jste policista a vy se chováte jak puberťák!“ křičela.
„Tady jde o Susannu! Nehodlám nějaký slídily, aby rozmazávaly měsíc událost, na kterou chceme všichni, co nejrychleji zapomenout!“ spustil na svou obhajobu Frank.
„Vím, že nechcete, aby někdo rozmazával a zcela převrátil skutečnost, ale tím, že zmlátíte fotografa, to nezměníte.“ řekla již vlídněji Engelhardtová.
„Alespoň se mi uleví.“ odpověděl Traber.
Anna zakroutila hlavou, ale neměla sílu něco říct. Věděla totiž, jak Frankovi na Susanně záleží.
Na chodbě se během dalších minut nic vážného nedělo, alespoň do té doby, než se objevil doktor Grundstein s několika zdravotníky a nevešel do Susannina pokoje, kde přivázal k posteli spící komisařku. Frank i ostatní protestovali, ale nebylo jim to moc platné a navíc jim Grundstein zakázal Susannu navštěvovat.

Frank jel z nemocnice rovnou do svého bytu, jen co zabouchl dveře, pustil televizi. Zrovna běžely zprávy, ve kterých se zmiňovali o Susanně, když komisař spatřil svůj útok na mladého fotografa, vzteky televizor vypnul.Došel k ledničce a vytáhl pivo.

Okolo druhé hodiny ranní se Susanna probudila, jenomže tma a skutečnost, že je přivázaná jí na klidu nepřidaly a začala sebou házet a křičet o pomoc. Když se rozsvítilo a nad mladou ženou se zjevil doktor Grundstein s injekční stříkačkou, zavřela oči. Při představě, že se vše bude opakovat, se do jejích očí vrátil strach a slzy.
„Kdo jste?“ zeptala se vyděšená komisařka.
„Nebojte se jen vám píchnu něco na uklidnění.“ odpověděl lékař.
Pokusila se odtáhnout, ale pouta jí v tom zabránila.
„Nesahejte na mě, běžte pryč, prosím.“ žebrala.
„Paní von Landitzová uklidněte se, nechci vám ublížit, jen vám dám něco na uklidnění, po čem znovu usnete.“ uklidňoval ji doktor.
„Nechte mě jít…odvažte mě, prosím.“ brečela Susanna.
Grundstein se přiblížil až k posteli a uchopil komisařčino předloktí.
Házela sebou, jak jen jí to kožené popruhy dovolily, doktor však silně sevřel Susanninu ruku a vstříkl jí do žil uklidňující látku.
„Ne, prosím, nedělejte to…prosím…“ žádala blondýnka, předtím než opět usnula.
Grundstein zkontroloval přístroje a odešel.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Frank do sebe obrátil již osmé pivo a nehodlal přestat, jenže jeho lednice se začínala vyprazdňovat, když zásoby alkoholu z Frankova bytu zmizely rozhodl se komisař jít do hospody, ale jeho nohy neposlouchaly příkazy mozku a stávkovaly. Traber se natáhl jak dlouhý, tak široký na zem v obýváku a usnul.
Frank se převaloval ze strany na stranu a jeho myslí se prohánělo několik myšlenek.. Nevěděl, mohl se jen domnívat, že ví co Susanna zažila, když se snažila ubránit Patronovi a jeho chladným dotykům. Jak se musela cítit, když do ní vnikal...
Neuměl si představit, jak hrozně muselo Susanně být, když Rodrigo skončil a díval se jí do očí, jak musela křičet a bránit se, aby mu zabránila v jakémkoliv dotyku a stejně nebyla dostatečně silná, aby se Španělovi ubránila. Traber se převalil na druhý bok a pochod myšlenek pokračoval: Stalo se něco co nečekal, před jeho zraky spatřil Susannu v objetí s Rodrigem, oba se k sobě lísali, ale něco tu nehrálo...
Komisařka ležela bez hnutí a jen se dívala do očí svého trýznitele. Frank začal křičet, ale z jeho hrdla nevyšel jediný zvuk...
„Susanno!“ vykřikl Frank a posadil se, celý propocený, na podlaze.

Druhý den se na stanici objevilo několik výtisků Köln Kurier a jejich titulní stranu zdobila fotka vrchní komisařky von Landitzové a palcové titulky hlásaly: „Komisařka znásilněna na Mallorce.“
Jen co Tom spatřil jeden z výtisků v Bonrathových rukou rozčílil se. Vytrhl noviny Dieterovi z ruky a roztrhal je.
„Kdo to sem přinesl!“ zuřil komisař.
„Nevím, ale bylo to tu už, když jsem přišel.“ bránil se policista.
„Sakra! Ti novináři vůbec nevědí, co se na Mallorce stalo a budou tu psát takovýhle nesmysly, který ty budeš ještě číst!“
„Tome, četl jsem sportovní zprávy, nemůžu za to, že jsou…“
„To je mi jedno, ale už to, že se půlka vydání věnuje Susanně…“ Kranich se zarazil: „…Kdo to sem přinesl?“ zeptal se znovu.
„Já.“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil vysokou brunetku.
„A vy jste kdo?“ zeptal se.
„Christina Schrankmannová, nastoupila jsem na uvolněné místo vrchní komisařky von Landitzové.“ odpověděla Chris.
„Můžu vědět, proč jste přinesla ty noviny?!“ zeptal se Tom a musel se hodně přemáhat, aby znovu nevybouchl.
„No..myslela jsem…“
„Aha! Tak vy jste myslela?“ řekl s ironickým nádechem modrooký komisař.
„Podívejte se pane…“ zarazila se, protože se jí ještě nepředstavil.
„Kranich, vrchní komisař Tom Kranich. Nevím, proč jste ty noviny přinesla, ale všechno, co se tam píše, je nesmysl.“
„To být vámi netvrdím.“
„Cože? Vy mi tu chcete radit?“ podivil se.
„Ano. Ti novináři mají své informace ověřené a potvrzené nejmenovaným zdrojem z nemocnice v Palmě.“ odpověděla a čekala na jeho reakci.
„Takže jste to četla, podle vašeho výrazu, to muselo být napsaný moc pěkně.“
„Jak to myslíte?“
„Tak, že se vám to líbilo. Vaše matka musí být spokojená, když má konečně špicla u dálniční policie! Těžíte z toho, že je Susanna v nemocnic a vůbec nevíte o co šlo!“ křičel Tom.
Když se náhle otevřely vstupní dveře a na služebnu přišla vrchní komisařka Engelhardtová. Kruhy pod očima dávaly jasně najevo, že šéfová se moc nevyspala a křik z kanceláře jí na náladě nepřidal.
„Co se tady děje?“ zakřičela, ale jen co spatřila titulní stranu Köln Kurieru, se chápavě podívala na Toma a pokynula mu, aby ji následoval do její kanceláře.

Frank strávil celé ráno ve společnosti záchodové mísy, neměl potuchy kolik toho večer vypil, ale bolest hlavy ho utvrzovala v mínění, že hodně. Když už se konečně přemohla a postavil se na nohy, došel do kuchyně a uvařil si silnou kávu. Potom se vrátil do koupelny a osprchoval se. Okolo jedenácté byl schopen plně fungovat a rozhodl se, že předtím než se dostaví na stanici, zajede do nemocnice navštívit Susannu.

Doktor Grundstein po nočním výstupu s přivázanou komisařkou pochopil, že spoutat ji nebyl dobrý nápad a on měl poslechnout Gabrielu. Rozhodl tedy o odpoutání Susanny a jejím převozu na normální pokoj.

Mezitím na stanici Andrea procházela dokumentaci, kterou měla předložit šéfové, když se najednou spustil fax. Sekretářka se zvedla od stolu a šla se podívat, co přišlo. Poté spatřila znak španělského policejního prezidia odnesla list papíru Engelhardtové.
Anna přejela do půlky a přečetla si jméno.
„Proboha. Víte, co to znamená?“ zeptala se své světlovlasé pravé ruky.
„Že byste měla nechat před Susannin pokoj postavit stráž.“ odpověděla.
„Ano, ale pokud se nenašlo tělo…“
„Myslíte, že se bude chtít pomstít?“ přerušila ji Andy.
„Nemyslím, vím to. Už dvakrát mu von Landitzová s Traberem překazila plány. Pošlu Bonratha, aby hlídal její pokoj. Vy mi zjistěte, jestli se nenechal ošetřit v nějaké nemocnici na Mallorce. Pokud vím, fungovat by měla jen jedna.“ řekla komisařka a sekretářka se vydala ke svému počítači.

Když tmavě modrý Mercedes zaparkoval na parkovišti před nemocnicí z několika dodávek vyběhli novináři a zahltili Franka otázkami, na které unavený komisař nechtěl odpovídat. Raději přidal do kroku, aby jim utekl, ale skupina se ho držela jako klíště své oběti.
Jen co se za komisařem zavřely dveře, novináři se vrátili do svých vozů a čekali na dalšího příbuzného, nebo lékaře, který by jim řekl něco o Susannině zdravotním stavu.
Frank došel na jednotku intenzivní péče a šel za sestrou, která mu řekla, že byla jeho blonďatá ex-kolegyně převezena na normální pokoj, vzápětí mu oznámila rozhodnutí lékaře o zákazu návštěv.
Loudavým krokem se vydal ke svému vozu, ale na recepci se srazil s Gabrielou, která přijela před ním a už mluvila s ošetřujícím lékařem své sestry.
„Franku, co tady děláš?“
„Chtěl jsem se podívat na Susannu, ale byla převezena na jiný pokoj. Byla jsi u ní?“
„Ne, ale mluvila jsem s doktorem.“
„Co říkal?“ zeptal se a očekával dobrou zprávu.
„Susanna se v noci probrala…“
„To je skvělý.“ přerušil brunetku komisař.
„Její fyzický stav se zlepšil, ale po psychické stránce…“ Gabrielu zradil hlas.
„Co se děje?“
„Psychický stav se zhoršil a nejspíš za to může doktor Grundstein.“
„Jak to myslíš?“
„Tím, že ji nechal spoutat, a když se Suss večer probrala a nemohla se pohnout nejspíš si myslela, že je zpátky na Mallorce a…“ komisař Traber se otočil a dřív, než brunetka domluvila, zmizel za rohem. Běžel dlouhou, bílou nemocniční chodbou a v plánu měl jediné: Najít doktora Grundsteina a upravit mu fasádu.

Do Anniny kanceláře se přiřítila Andrea, která seznámila milou šéfovou s výsledky svého hledání.
„Máte něco?“
„Vůbec nic, nikoho, kdo by odpovídal Petrovičovu popisu nepřijali v žádné nemocnici na Mallorce.“ oznámila sekretářka.
„Přeci není pravděpodobné, aby ten výbuch přežil bez jediného škrábnutí. Podle toho co vyprávěl Semir, to byla pořádná šleha.“ rozčilovala se Anna.
„Je možný, že v okamžiku exploze už nebyl v domě.“ začala přemýšlet nahlas Andy.
„Myslíte, že předpovídal komplikace?“
„Ne, ale Tom říkal, že se Susanně podařilo utéct. Co když se Petrovič rozhodl někudy jí nadběhnout, ale dřív, než se s ní setkal, dům explodoval a jemu se podařilo ztratit mezi přijíždějícími záchrannými vozy.“
„Zase tak nemožné to není.“ pousmála se Anna nad vysvětlením, protože takovou hypotézu od své sekretářky opravdu nečekala.

Doktor Grundstein seděl ve své kanceláři, když se otevřely dveře a v nich stál rozzuřený komisař Traber. Lékař se zvedl:
„Potřebujete něco?“
„Ty parchante!“ křikl Frank. Chytl nic tušícího doktora pod krkem a narazil ho na zeď.
„Co…chcete?“ zachroptěl Grundstein, který se nemohl pořádně nadechnout.
„Říkali jsme vám, že nemáte Susannu přivazovat!“
„Bylo to pro její dobro.“ bránil se lékař a pokusil se nadechnout.
„Pro její dobro?!“ zopakoval Frank. „Podle Gabrieli se už její psychický stav nemusí zlepšit a to jen kvůli vašemu blbýmu nápadu!“
„Ale…nemohl jsem tušit, že..“
Traber přitlačil.
„Vy jste měl předpokládat, že se probere, když jste jí nepodali žádná anestetika!“ křičel běsnící komisař.
„To…ano, ale…“
Frankovi došla trpělivost a, z nedostatku vzduchu, rudého doktora udeřil do obličeje. Grundstein se chytl za nos a teprve teď ho komisař pustil. Na bílém plášti se objevilo několik kapek krve. Ale Traberovi nestačil doktorův přeražený nos a pro výstrahu ho udeřil ještě jednou.
„To je za Susannu.“ a odešel.
Lékař zůstal ležet na zemi a díval se za odcházejícím komisařem.
„Kde jsi byl?“ zeptala se Gabriela. „Všude jsem tě hledala.“
„Byl jsem si něco vyřídit, promiň, ale už musím do práce. Jestli tě pustí za Susannou, tak ji pozdravuj.“ řekl a odešel ke svému vozu. Brunetka zůstala stát na prázdné chodbě a dívala se za mizejícím Frankem. Který se po chvilce setkal u svého služebního Mercedesu s Bonrathem, jenž byl v obležení novinářů.
„Je pravda, že byla vrchní komisařka von Landitzová znásilněna?“ zeptala se černovlasá novinářka menšího vzrůstu vysokého policisty.
„Nebude se k tomu vyjadřovat a teď mě nechte projít.“
„Pane Bonrathe, odpovězte nám. Lidé mají právo vědět zda je bezpečné cestovat na Mallorcu na dovolenou.“
„Nic vám neřeknu, obraťte se na tiskového mluvčí, ten vám to potvrdí.“
„Takže je pravda, že paní von Landitzová byla znásilněna.“ chytla se jeho odpovědi černovláska.
„Řekl jsem vám, že nic nevím.“ křikl Dieter a proklouzl mezi novináři za Frankem.
„Bonrathe! Proč jsi nedržel hubu!“ křikl na něj Traber.
„Vždyť jsem nic neřekl.“ bránil se dlouhán.

Christina se po výstupu na stanici urazila a odjela do motorestu na oběd, když seděla u stolu a přemýšlela, zastavil u ní mladý muž a oslovil ji.
„Komisařka Schrankmannová?“
„Kdo to chce vědět?“
„Peter Stockmann, deník Bild.“ představil se.
„Nemám vám co říct.“ odbyla ho a hleděla si hranolků na talíři.
Muž se posadil naproti ní a spustil.
„Slyšel jsem, že jste nastoupila na místo vrchní komisařky von Landitzové.“
„Jsem u dálniční policie jen jako záskok. Komisařka von Landitzová by se měla do týdne vrátit do služby.“ mlžila Chris.
„Podle mého zdroje podala paní von Landitzová výpověď ještě před svým odjezdem na Mallorcu.“ nedal se odbýt.
„Musím vás zklamat, ale o tomhle nic nevím.“
„To byste, ale měla.“
„Jak to myslíte?“
„Řekněme, že jedna nejmenovaná osoba…“
„Říkám vám, že nic nevím a teď mě omluvte.“ řekla a zvedla se od stolu.
„Počkejte, nechtěla byste mi poskytnout rozhovor?“
Ani se na něj nepodívala, zaplatila a vydala se ke svému vozu. Novinář se však nechtěl vzdát a pronásledoval ji k autu. Otočila se:
„Proč mě sledujete?“
„Rád bych se dozvěděl pravdu o tom, co se skutečně odehrálo na Mallorce.“
„Já vám k tomu, ale nemůžu nic říct, pokud máte nějaké otázky obraťte se na tiskového mluvčí.“
„Jste již několikátý člověk, který mě na něj odkazuje, ale rád bych se dozvěděl něco od kolegů komisařky von Landitzové.“
„Tak s tím vám nepomůžu, s komisařkou von Landitzovou jsem se nikdy osobně nesetkala.“
„Ale snad znáte její případy.“
„Řekla jsem vám, že se k tomu nebudu vyjadřovat. Nashledanou.“ řekla a nastoupila do vozu. Modrý Opel se rozjel směrem na Kolín a mladý novinář zůstal stát na parkovišti.

Když se na stanici dálniční policie objevil vrchní komisař Traber, každý už věděl o jeho výstupu v nemocnici a byl hned odkázán do kanceláře své milé šéfové.
„Šéfová, chtěla jste se mnou…“
„Trabere! Jak si to představujete? Zmlátit doktora?!“ zuřila Anna.
„Ale…“
„Teď nechci nic slyšet!“ uťala ho. „Je mi jedno, proč jste to udělal, ale pan doktor Grundstein na vás chce podat žalobu!“
Frank vytřeštil oči: „Cože? To já bych ho měl žalovat!“
„Dost!“ zakřičela. „Vím, že je toho na vás teď trochu moc a pokusím se pana Grundsteina přesvědčit, aby obvinění stáhl.“
„Díky, šéfová.“
„Musím vás, ale požádat, aby jste mi dal vaši služební zbraň a průkaz.“
„To nemyslíte vážně, že ne?“
„Je mi líto, ale jinak to nejde!“
Komisař vyndal průkaz a společně se svou zbraní jej položil na desku Annina psacího stolu a opustil kancelář. Cestou ze služebny se zastavil v kanceláři a z posledního šuplíku svého stolu vyndal Susanninu fotku, kterou si vypůjčil v jejím bytě před třemi měsíci.

Mladá blondýnka se na fotografii usmívala a snažila se zamaskovat roztržené obočí. Frank se v duchu přesunul do dne, kdy byl snímek pořízen.
„Říkám ti, že jsi měl odbočit doleva a ne mu někudy nadjíždět.“ rozčilovala se komisařka.
„Můj šestý smysl mě zatím nikdy nezklamal.“bránil se Traber a zastavil na křižovatce. „Kam teď?“
„Zeptej se svýho šestýho smyslu.“odpověděla mu parťačka sarkasticky.
Náhle před tmavě modrým Mercedesem projelo hledané Audi.
„Co jsem říkal, můj šestý smysl nikdy nezklame.“ usmál se Frank, ale vzápětí musel šlápnout na brzdový pedál, který uvedl do provozu brzdové kotouče a ty donutily auto zpomalit a nakonec úplně zastavit.Před komisaři se ve vzduchu vznášela auta všech známých značek a padala zpět na zem, kde se z nich stával nepojízdný plech.
„To snad není pravda. Kobra 12 volá centrálu, pošlete posily a sanitku na silnici B63 ve směru Hürth, došlo tu k hromadné nehodě. Kobra 12 konec.“ vychrlila do vysílačky blondýnka.
„Rozumím Kobro 12, posily jsou na cestě.“
Komisaři opustili vůz a jali se do zachraňování uvězněných řidičů. Když se Susanna proplétala mezi pomačkaným plechem a střepy ležícími na vozovce, zezadu se na ni vrhl jeden z mužů, kteří jeli v Audině. Blondýnka se udeřila do hlavy o svodidlo a zůstala ležet na krajnici.
Frank se pokoušel vyprostit postarší dámu z jejího malého fiatu, když zjistil, že nikde nevidí svou blonďatou kolegyni.
„Susanno?“ zakřičel, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. „Susanno??“ zkusil znovu.
Jakmile zahlédl černé Audi vše mu došlo, nechal starou paní, starou paní a vydal se hledat svou parťačku. Jenže přibližujícího komisaře spatřil vysoký muž, který omráčil Susannu a rozhodl se zmizet za každou cenu. S jednou věcí ale nepočítal, byl to malý chlapec se svým fotoaparátem, který mu nastavil nohu a zločinec se odporoučel na zem, kde si ustlal vedle spící policistky.
Chlapec si omráčené osoby vyfotil a s úsměvem pomohl probírající se Susanně na nohy. Blondýnka se na kluka usmála a aniž by stačila zareagovat, vznikl druhý snímek…

„Franku, jak je Susanně?“ vyrušila komisaře ze vzpomínání Andrea.
„Gabriela říkala, že její fyzický stav se zlepšil, ale po psychické stránce je na tom hůř, než když jsme ji přivezli.“
„To je hrozný.“ ulevila si sekretářka.
„Andreo? Čí jsou to věci?“ zeptal se Frank a ukázal na Susannin stůl, na kterém uviděl ležící papíry a několik nových psacích potřeb.
„Víš, šéfová ti chtěla říct později, ale…jsou tvojí nové kolegyně.“ odpověděla.
„Vždyť Susanna nemá ještě ani pořádně sbaleno a už se sem nacpe nějaká…počkej, říkala jsi kolegyně?“ Traberovi se při pomyšlení, že opět bude spolupracovat s ženou protočily panenky.
„Ano. Christina Schrankmannová.“
„Co? Dcera ježibaby Schrankmannový?“ zhrozil se komisař.
„Engelhardtová se ze začátku bála, ale teď se paní komisařky zastává.“
„Jak to myslíš?“ přerušil ji Traber.
„No, chtěla vidět všechna vaše hlášení a výsledky pátrání a šetření všech vašich případů, dokonce po Bonrathovi chtěla vaši statistiku nabouraných služebních vozů.“
„Děláš si srandu? Na co jí to bude?“
„To vážně nevím, ale něco mi na ní nesedí.“ dokončila Andrea a vrátila se na svoje místo.
Jen co sekretářka usedla ke svému stolu, vrhl se Frank k tomu Susanninu a zbylé věci své bývalé kolegyně sbalil do krabice, kterou našel v kuchyňce.

Komisaři z Kobry jedenáct byli na obhlídce dálnice, sice jeli v modrém CLK, ale modrooký policista neměl náladu řídit. Pořád nemohl dostat z hlavy titulní stranu Köln Kurier a hádku s novou kolegyní.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se směrem na sedadlo spolujezdce Turek.
Jeho parťák mu, ale neodpověděl.
„Tome, co se děje?“
„Co? Promiň, říkals něco?“ probral se Kranich.
„Jsi nějak mimo.“
„Jde o ten článek, nejradši bych do světa vykřičel pravdu, ale…“
„To nejde.“ dořekl menší z komisařů.
„Slíbil jsem Susanně, že se na mě může spolehnout. Ale nemůžu se jen tak dívat, jak ji novináři obviňují z vraždy a…“
„Za pár dní se to uklidní, uvidíš.“
„Věřím ti, parťáku.“ odpověděl Tom a pokusil se o úsměv.

Traber byl zrovna na odchodu, když se ve dveřích do kanceláře srazil s mladou brunetkou.
„Přejete si?“ zeptal se.
„Kam jdete s tou krabicí?“
„Myslím, že do toho vám nic není.“ odpověděl Frank.
„Nejste vy vrchní komisař Frank Traber?“
„Kdo se ptá?“
„Komisařka Christina Schrankmannová.“
„Tak s vámi nemám o čem mluvit, dovolením.“ řekl policista a protáhl se kolem s pusou dokořán stojící brunety.
Vyšel před služebnu a odemkl svůj vůz, krabici hodil na zadní sedadlo a nastoupil. Nastartoval, automaticky s zapnulo rádio na naladěné stanici, běžela písnička od Loony Tears in Heaven (http://www.mp3search.ru/m3u.html?id=335864 ), nezajímala ho slova mladé zpěvačky, vnímal jen melodii. Když se podíval na prázdné sedadlo spolujezdce vzpomněl si na Susannu, na její popichování ohledně jeho stylu jízdy a hlavně její zářivý úsměv. Oči se mu pomalu zaplňovaly slzami, komisař po chvíli musel zastavit na odpočívadle. Vzteky udeřil do věnce volantu.
„Proč?!“ křikl, položil hlavu na volant a nechal stékat slzy po tvářích.

Na soukromém letišti nedaleko Kolína přistálo malé sportovní letadlo, ze kterého vystoupil vysoký muž…
Vydal se směrem k zaparkovanému BMW a jeho řidiči, vysokému, svalnatému blonďákovi. Beze slova nastoupil na zadní sedadlo a nechal se odvézt do své vily v Hürthu.
Cestou nepromluvil jen se držel za poraněnou ruku a díval se z okna.
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se blonďák.
„Jo.“ odpověděl muž.

Gabriela stála na chodbě před Susanniným pokojem a rozmýšlela se, zda má zavolat rodičům do Japonska, nebo je zatím nechat v nevědomosti o sestřině zdravotním stavu. Když kolem ní prošel doktor Grundstein s přelepeným nosem a monoklem pod levým okem, zeptala se jestli může jít k Susanně. Lékař, možná z obavy z dalšího útoku komisaře Trabera, povolil brunetce sestru na několik minut navštívit. Jen co vešla do pokoje a spatřila spící blondýnku, musela se otočit a zhluboka nadechnout. Přistoupila k lůžku a pohladila Susannu po vlasech, poté se posadila na židli vedle postele.
„Všechno bude zase dobrý, uvidíš.“ řekla a znovu musela sušit slzy v očích.

Jen co vrchní komisař dorazil domů, převlékl se a vyrazil do bytu své kolegyně, kam odvezl krabici s věcmi z kanceláře. Jakmile za sebou zavřel dveře hodil papírovou bednu do rohu a došel do kuchyně, z ledničky vytáhl džus, který byl a napil se, vzápětí tekutinu vyprskl do dřezu. Podle Frankovy reakce, musel být pomerančový nápoj otevřený už minimálně dva týdny.Z kuchyně přešel komisař do obýváku a posadil se na pohovku.
„Sakra, tohle není pravda.“ udeřil do polštáře. Zavřel oči a v mysli se mu vybavila scéna, kdy tento byt navštívil poprvé.

Susanna seděla u stolu a nalévala čaj, Frank stál kousek od ní a sledoval svou kolegyni, kterou znal jen několik hodin. Komisařka se zvedla a šla směrem k Traberovi, do ruky mu podala mističku s teplým nápojem. Znovu usedla ke stolu a uchopila konvici.
„To co jsi řekla Engelhardtový, to by moje bývalá kolegyně nikdy neřekla. Neuměla přiznat chybu.“ začal Frank.
Komisařka si nalévala čaj a poslouchala svého partnera, nejednou přelila svou misku a postavila konev na stůl, podepřela si hlavu rukou a rozplakala se.
„To nic, je to jen čaj.“ utěšoval ji komisař.
Zvedla se a objala ho kolem krku. Nevěděl co si má myslet a zda kolegyni obejmout také, raději jen stál a čekal, až ho pustí. Což se také za chvíli stalo.
„Omlouvám se.“
„No já už půjdu, kdybys něco potřebovala klidně zavolej, kdykoliv.“ rozloučil se Frank a položil svůj „hrníček“ na skříňku vedle sebe a odešel..


Vysoký muž vystoupil z BMW a podal ruku příchozí ženě.
„Paní Schrankmannová.“
„Jsem ráda, že vás zase vidím, slyšela jsem, že vaše akce na Mallorce moc dobře nedopadla.“
„To je pravda, ale vy jste prý dostala místo po paní von Landitzové.“
„Ano. Vrchní komisařka Engelhardtová mi věří, což je plus, ale její sekretářka mě pořád sleduje.“
„Zjistila jste něco?“ zeptal se muž.
„Samozřejmě. Ale nebude to zadarmo.“
„Jistě, kolik si tak představujete?“
„Řekněme pět set tisíc euro.“
„Nejste zrovna z laciného kraje.“ pousmál se.
„To víte, budu muset zmizet, tak potřebuju nějaké kapesné.“ opětovala úsměv Chris.
„A nechcete zůstat u policie a zároveň pracovat pro mne?“ vyslovil svou nabídku.
„Budu si to muset promyslet, ale teď k našemu obchodu.“
„Dobrá dám vám polovinu a druhou, až jestli vše vyjde podle plánu.“
„Jak chcete. Von Landitzová je v nemocnici Porz, ale číslo pokoje, ještě neznám.“
„Dobrá práce, ale zajímalo by mě ještě něco.“
„A co?“ přerušila ho brunetka.
„Jak je možné, že vás neodhalili?“
„Když jsem přišla, na stanici požádala jsem paní Engelhardtovou o všechny hlášení o případech těch dvou a přečetla si je. Ona mi věří, ale jak jsem říkala, její sekretářka mě stále sleduje.“
„Máme se jí zbavit?“ zeptal se.
„To nebude zapotřebí. Zařídím to sama.“
„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhl.
Přikývla a následovala ho do domu.

Komisař Traber opustil byt své bývalé kolegyně a rozjel se do nemocnice. Kde potkal Gabrielu sedící na chodbě u Susannina pokoje se svěšenou hlavou. Podívala se na příchozího a pokusila se o úsměv.
„Jak je jí?“zeptal se a sedl si vedle ní.
„Pořád stejně.“ odpověděla.
„Už tě k ní pustili?“
„Jo, sice jen na pět minut, ale pustili.“ popotáhla a otřela si slzy na tváři.
Jen seděli a hleděli na zavřené dveře. Čekali na nové zprávy, ale žádné nepřicházely. Po chvíli Gabriela usnula vyčerpáním na komisařově rameni.

Komisař Kranich se se svým tureckým kolegou vrátil na stanici a pokusil se vyplnit hlášení, kterých bylo na jeho stole požehnaně. Když se najednou objevila ve dveřích do kanceláře Andrea…

„Konečně jste tady.“ řekla rozrušená sekretářka.
„Miláčku, co se děje?“ zeptal se Semir.
„Nechtěli jsme vám to s šéfovou říkat po telefonu, nebo vysílačkou, ale vypadá to, že je Petrovič naživu.“
„To není možný.“ nevěřil svým očím modrooký komisař sedící blíž ke dveřím.
„Španělští kolegové poslali zprávu a v ní bylo, že všechna těla byla identifikována, ale Petrovičovo mezi nimi nebylo. Engelhardtová už poslala Bonratha, aby hlídal Susannin pokoj…“
„Cože? Bonratha?“ vykřikli policisté a už opouštěli kancelář.
„Copak neví, jak to dopadlo minule?“ lamentoval Tom cestou k vozu.
Komisaři nastoupili do stříbrného BMW a rozjeli se k nemocnici.

Slečna Schrankmannová se po rozhovoru s mužem vydala zpět na služebnu a uvelebila se na své židli. Andrea ji pozorovala skrz sklo, ale Christině se to nelíbilo, a tak zatáhla žaluzie. Sekretářka se nevzdala a za záminkou, že nese nějaká hlášení, se do kanceláře vetřela.
Christina seděla za stolem a pročítala si novinové články staré dva roky.
„Potřebujete něco?“ zeptala se Andrey, která stála u stolu.
„Já…nesu vám, ještě nějaká hlášení komisařů Trabera a von Landitzové.“
„Můžete, je položit sem. Děkuju.“ usmála se brunetka.
Andy se pokusila úsměv opětovat, ale vykouzlila jen znechucený úšklebek, kterého si Chris naštěstí nevšimla.
„Ještě něco?“ zeptala se komisařka.
„Ne, jen chtěla jsem se zeptat.“
„Tak se ptejte.“
„Proč dálniční policie?“
„Nechápu vás.“
„Zajímá mě, proč jste zakotvila u dálniční policie.“ upřesnila svou otázku světlovláska.
„Už od mala mě zajímala dálnice, původně jsem chtěla být automobilovou závodnicí, ale moje matka si to nepřála…poslala mě na práva, ale tam se mi to nezamlouvalo a odešla jsem do Berlína, kde jsem vystudovala policejní školu a dva roky pracovala u tamní policie. Když jsem se dozvěděla, že vyhlášená kolínská dálniční policie hledá náhradu za vrchní komisařku von Landitzovou, přijela jsem.“
„Aha.“ „A to ti má věřit, kdo?“ pomyslela si sekretářka. „Děkuju za vaši odpověď, ráda bych si tu s vámi povídala, ale mám ještě nějakou práci.“ pousmála se a odešla.

Stříbrné služební vozítko komisaře Gerkhana zaparkovalo v podzemní garáži nemocnice Porz a jeho útroby opustili dva fešní policisté. Došli k výtahu a nechali se vyvézt do šestého patra, kde před pokojem 6.54 spatřili sedícího dlouhána společně se spícím Frankem a Gabrielou, která měla hlavu opřenou o komisařovo rameno a zavřené oči.
„Nazdar Bonrathe.“ pozdravil Turek.
„Ahoj, co tady děláte?“
„Přijeli jsme se podívat na Susannu.“ odpověděl Tom, protože nechtěl říct vysokému kolegovi, že ho přijeli zkontrolovat.
„Už jsi řekl Frankovi o Petrovičovi?“ zeptal se Semir.
„Ještě ne, když jsem přijel, tak spali.“ vysvětlil Dieter.
„Tak mu zatím nic neříkej, řekneme mu to sami.“ řekl Kranich.
„Jak je Susanně?“ změnil téma hovoru malý komisař.
„Nevím, doktor mluví jen s Gabrielou. Já… nechtěl jsem ji budit, za poslední dva dny toho nejspíš moc nenaspala.“
Komisaři se pousmáli a šli za doktorem Grundsteinem, který ve své kanceláři vedl telefonický rozhovor s vrchní komisařkou Engelhardtovou.
„Já vím paní komisařko, ale to ho neopravňuje bezdůvodně napadat lidi.“
„Pane Grundsteine, komisař Traber prožil během posledního týdne několik velmi emotivních situací, které prostě nezvládl.“ omlouvala svého zaměstnance Anna.
„Je mi líto, ale žalobu nestáhnu.“ stál si za svým doktor.
„Chcete, abych vám musela říct všechny detaily, které můžou za Traberovo chování?“
„To nebude nutné, ale pan komisař by si měl uvědomit, že když má policejní průkaz nemůže si dovolit všechno!“
„Dejte mu ještě jednu šanci, jeho kolegyni znásilnili a on sám byl u toho…nemohl jí nijak pomoci…“
„Velmi dojemné paní Engelhardtová, ale tohle vyprávějte někomu jinému a ne mně.“
Anna se neudržela a raději, než aby vyslovila něco nahlas, zavěsila.
„Ten parchant!“ ulevila si.

Tom se Semirem zastavili před kanceláří doktora Grundsteina a chvilku se rozmýšleli, zda mají zaklepat a vejít. Nakonec se odhodlal vyšší z policistů, zaklepal a vešel jako první.
Lékař seděl za svým psacím stolem. Po rozhovoru s Annou na něm nebyla ani známka. Jeho obličej zdobil, stále stejný, přiblblý pohled.
„Jdete mě přemlouvat, abych stáhl žalobu na komisaře Trabera?“
„My? Ne!“ zakroutil hlavou Semir a pokračoval. „Jdeme se zeptat na zdravotní stav paní von Landitzové.“
„Pokud nejste rodinní příslušníci, nesmím vám nic říct.“
„Děláte si legraci? Ještě včera večer jste nám řekl všechno a dneska!“ rozčiloval se Tom a užuž se chystal Grundsteinovi jednu střelit, protože…no prostě výraz obličeje pana doktora vypadal tak, že by ho snad chtěl praštit každý, ale Turek ho zadržel.
„Nech ho, nebo dopadneš jako Frank.“ a vedl svého modrookého partnera ke dveřím.

Když se vrchní komisař Traber probudil a spatřil sedícího Bonratha, hned se ptal.
„Co tady děláš?“
„Já…no…ehm, jak…“ začal koktat Dieter.
Frank zahlédl blížící se komisaře z Kobry 11, ptal se jich.
„Proč je tady Dieter?“
„Posaď se, hned ti to řeknu.“ ujal se slova Semir. „Vypadá to, že je Petrovič na živu.“
„Cože? Vždyť…myslel jsem, že byl v domě, když explodoval.“
„Podle zprávy, kterou poslali španělští kolegové nebyl.“
„To není pravda.“ nevěřil komisař.

Zatím co komisaři uklidňovali svého kolegu a Gabrielu, která se probrala, se Petrovič, jenž se před několika hodinami vrátil z Mallorcy se věnoval novému obchodu…

„Nemyslíte, že paní Schrankmannová požaduje moc, za jednu informaci?“ přistoupil k Rusovi jeden z jeho lidí.
Sergej se k němu otočil: „Máš pravdu, mohla si říct o míň, ale von Landitzová mi za ty prachy stojí. Ji a jejího kolegu mám na mušce už dlouho, ale pokaždý se jim podařilo přežít. Což se teď změní, Schrankmannová má za úkol zajistit jejich likvidaci.“
„Proč ji nezabijete sám, když vám tak leží v žaludku?“ zeptal se poskok.
„Jde o to, že chci vidět, jak se bude tvářit, až spatří Traberovu mrtvolu a pak…“
„Zemře!“ dořekl za něj, zrovna příchozí muž.
Petrovič šel k muži a objal ho: „Příteli…jak je to dlouho?“
„Od pohřbu tvého otce.“ odpověděl starý pán. „Myslel jsem, že von Landitzová je už po smrti.“ zakabonil se.
„Byla by, kdyby se neobjevil Kranich s Gerkhanem!“ řekl Sergej a udeřil do stolu.
„Možná jsi ji měl zabít už v tom skladišti, chlapče.“
„Já vím, byla blbost nechat ji na živu, když jsem měl takovou příležitost, ale chtěl jsem ji vidět trpět.“ odpověděl Petrovič.
„A to je tvůj problém. Jak se říká: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.“ odpověděl muž.
„Nech si ty svý moudra a raději mi řekni, proč jsi přijel. Říkal jsem ti, že se o von Landitzovou postarám.“ rozlítil se Rus.
„Vidím, jak se staráš. Polovina tvých lidí je po smrti nebo ve vězení.“
„Hmm. Máš ještě něco na srdci, nebo mě necháš pracovat. Pokud sis nevšiml, už jsem někoho pověřil, aby se slečny von Landitzové zbavil.“ oznámil Sergej.
„Myslíš tu policajtku?“ zeptal se starší pán.
„Přesně tu. Schrankmannová má největší šanci se dostat nepozorovaně do nemocnice a postarat se o paní komisařku.“ vysvětlil.
„Co když ji odhalí?“
„Na to jsem myslel, jestli ji odhalí, zabiju tu ženskou sám.“
„Tak proč jsi to neudělal už dávno, tím by ses vyhnul všem nepříjemnostem.“
„Myslel jsem, že mám kolem sebe schopné lidi a ti mě jí zbaví, aniž bych si ušpinil ruce…“ Sergej byl přerušen svým přítelem. „Ale, jak tak koukám, moc se jim to nepovedlo.“

Gabriela seděla opřená o Toma a dívala se do jeho očí. Frankovi se skutečnost o Petrovičově možném návratu moc nezamlouvala, ale nemohl nic dělat. Jednak z důvodu své suspendace a jednak bez potřebných informací se stejně do vyšetřování na vlastní pěst pustit nemohl.
Kolem čekajících policistů prošla sestra a „zapadla“ k Susanně na pokoj, kde píchla spící komisařce další dávku anestetik, aby zamezila dalšímu nečekanému probuzení mladé blondýnky. Jen co vyšla, všichni komisaři okolo ní vytvořili kruh a ptali se na Susannin zdravotní stav. Sestra neměla náladu se s nimi bavit a odkázala je na doktora Grundsteina, který byl ale na sále a tudíž nemohl policistům zodpovědět jejich otázky.
„No bomba! K Susanně nás nepustí a o jejím stavu nám nikdo nic neřekne!“ rozčiloval se Frank.
„Snad nebude Grundstein operovat celý den.“ uklidňoval ho Tom.
„No jestli k tý operaci přistupuje, jako k péči o Susannu, tak bych se nedivil, kdyby operoval ještě zítra ráno.“ spustil Semir.
Gabriela se najednou zvedla ze židle: „Nemůžete toho nechat?!“
Komisaři se na sebe podívali a potom přikývli. „Promiň.“ omluvil se Turek.

Petrovič seděl společně se svým přítelem v obývacím pokoji a popíjel whisky. Když k němu přistoupil mladý muž a něco mu pošeptal do ucha. Sergej se zvedl a šel do své pracovny, kde na něj čekala slečna Schrankmannová.
„Myslel jsem, že jsme se už domluvili.“
„To ano, ale potřebuji někoho, kdo mi bude krýt záda. Chápejte, paní Schäferová-Gerkhanová si na mě dává pozor, tak bych potřebovala, aby se chvilku zajímala o někoho jiného.“ vysvětlila brunetka.
„Dobře, pošlu s vámi…“
„Mne!“ ozvalo se ode dveří. Oba se otočili a spatřili Sergejova přítele.
„Kdo jste?“ zeptala se Chris.
„To je můj přítel, Alexander Wilkens a tohle je…“ Rus byl znovu přerušen.
„Slečna Schrankmannová, předpokládám.“
„Ano…“ přikývla Christina a pokračovala: „..nejste náhodou šéfem, turecké mafie?“
„Jsem, ač mé jméno turecky vůbec nezní. Koukám, že jste dobře informovaná.“
„Dělám svou práci dobře.“ usmála se bruneta.
„Slyšel jsem. Máte už nějaký plán, jak odstranit von Landitzovou?“ otázal se Alex.
„Zatím ne, ale to přijde, nemějte strach.“ odpověděla Schrankmannová a otočila se na Sergeje: „Tak, kdo se mnou půjde?“
„Už jsem vám říkal, že já!“ vložil se do rozhovoru Wilkens.
Sergej s ním musel souhlasit. „Bude to tak nejlepší, někoho z mých lidí by mohli poznat.“
„Máte pravdu, kdy můžeme jet?“
„Třeba hned.“ řekla s úsměvem Chris a už se hrnula ke dveřím.

Andrea s Annou se na stanici věnovali procházení různých spisů a podepisování statistik, když se objevila Christina doprovázena starším mužem. Šli přímo do šéfčiny kanceláře, zaklepali na skleněné dveře a vešli dál. Engelhardtová se svou sekretářkou zvedla hlavu a podívala se na příchozí.
„Přejete si?“
„Tady pan Burger je z LKA a chtěl by se podívat, jak to chodí na oddělení dálniční policie.“ vysvětlila Schrankmannová.
„Engelhardtová, těší mne.“ představila se Anna a podala muži ruku.
„Sven Burger, doufám, že vám nevadí moje přítomnost.“
„Ne, samozřejmě, že ne…“ vedle Anny stojící Andrea si odkašlala. „Promiňte, tohle je moje sekretářka paní Schäferová.“
„Těší mne.“ řekla s úsměvem a stiskla nabízenou ruku.
„Mě také.“ usmál se stařík. „Paní Engelhardtová, mohl bych se tady komisařky Schrankmannová na něco zeptat?“
„Jistě.“ odpověděla Anna a nevěděla, co si má myslet.
„Půjdeme ke mně do kanceláře, co říkáte?“ navrhla Chris a už otevírala skleněné dveře.
Jen co dva návštěvníci zmizeli Andrea pronesla: „Na tom chlapovi, je něco divného. Přijde mi, že jsem ho už někde viděla.“
„Andreo, už s tím zase začínáte?“ zeptala se komisařka káravě.
„Nemůžu si pomoct, ale už to, že ho přivedla Schrankmannová, je podezřelý.“ hájila se sekretářka.
Anna neměla náladu se s Andreou hádat a tak raději zavedla hovor zpět k papírům na svém stole. „Kde jsme to skončili?“
„Tady..“ ukázala světlovláska na část textu.

Doktor Grundstein opustil po třech hodinách operační sál a šel za komisaři, kteří měli, kvůli možnému Petrovičově útoku na Susannu, povoleno zůstat v nemocnici, tak dlouho jak bude potřeba. Jako první, se při zahlédnutí bílého pláště očekávaného lékaře, zvedla Gabriela a spustila. „Řeknete nám konečně nějaké bližší informace ke zdravotnímu stavu mé sestry?!“
„Všechno jsem vám už řekl. Její stav je pořád stejný, podáváme jí anestetika, abychom zabránili dalšímu nočnímu výstupu…“
„Chci ji nechat převézt do jiné nemocnice!“ řekla rozhodnutá Gabi.
„Je to vaše právo, ale než vyjednám sanitku bude to chvíli trvat.“ nesnažil se odporovat.
„Tak sebou hoďte!“ křikla na něj slečna von Landitzová.
„Gabrielo, kam ji chceš nechat převézt?“ zeptal se Tom.
„Ke Svaté Marii, mám tam známého a podle mě je tam i lepší personál, než v tomhle řeznictví.“ odpověděla na otázku svého přítele.
„No rozhodně hezčí sestřičky.“ podotkl Frank, když kolem něj prošla asi šedesátiletá rašple.
Všichni se na komisaře otočili a nevěřili vlastním uším. „No co? Je to pravda. Snad tam Susanně pomůžou.“ řekl, již vážný Traber.
„Zavolám Martinovi, aby poslal nějakou sanitku, protože Grundstein je schopný zavolat pro Susannu pohřebák.“ řekla Gabi a odešla k telefonu.
„Co tak koukáš?“ zeptal se Semir svého parťáka.
„Přemýšlím. Možná bude lepší, když Susannu převezeme, protože všichni ví, že je tady…“
„Jo to je pravda, ale stejně si myslím, že se novináři o převozu dozví.“ podotkl Turek.
Frank stál opodál a zrakem rentgenoval květinu v květináči.
„Děje se něco?“ přistoupil k němu modrooký komisař.
„Ne. Jen pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo.“
„To my všichni, věř mi.“
„Je to zařízený, sanitka od Svaté Marie přijede za deset minut.“ vyrušila policisty z přemýšlení brunetka.
„Měli bysme jít upozornit doktora Grundsteina.“
„Máš pravdu.“ usmál se na kolegu Semir.

„Dálniční policie, Schäferová. Mohu vám nějak pomoci?“
„Tady Peter Bücher, mohl bych mluvit s nějakým kolegou vrchní komisařky von Landitzové?“ představil se muž, na druhém konci.
„Smím vědět, kdo jste?“
„Už jsem vám to říkal, Peter Bücher…“
„Já vás slyšela, zajímalo by mě pro jaký plátek píšete.“ zpražila ho Andrea.
„Deník Bild…“ sekretářka po vyslechnutí jména listu, okamžitě položila telefon a pan Bücher slyšel jen: „Píp…píp...“
Andrea se posadila na židli a vložila hlavu do dlaní: „Kdy tohle skončí?“ a po tváři jí stekla slza, která dopadla na čerstvě podepsané potvrzení Semirovy dovolené.
„Stalo se něco?“ ozval se nad její hlavou Hottův hlas.
„Jen volal další novinář. Sakra! Už mě to štve, jak je možný, že takhle otravují lidem životy!“ rozčilovala se Andy.
„Však ono to skončí, uvidíš.“ utěšoval ji Horst.
„Ale kdy, nevím…nedovedu si představit, co Susanna musela všechno prožít?“ vzlykala.
„A co si ještě prožije…“ dodal tlouštík. „…novináři jí nedají pokoj, dokud nezjistí všechno. Budou ji očerňovat a…“
„Dost!“ vykřikla Andrea a odběhla na toaletu. Hertzberger se za ní díval a pomalu mu docházelo, co řekl.

Schrankmannová vysadila Wilkense před nemocnicí Porz a odjela. Muž vyjel výtahem do pátého patra a spočinul před Susanniným pokojem, jedno ale nevěděl, že komisařku odvezla sanitka před několika minutami do nemocnice Svaté Marie. Když otevřel dveře a spatřil prázdnou postel a vypnuté přístroje, myslel si, že blondýnka je po smrti.
„Hledáte někoho?“ zeptala se zrovna procházející sestra.
„Ano, svou kolegyni…vrchní komisařku von Landitzovou.“ odpověděl pohotově Alex.
„No, ale to jdete pozdě, před deseti minutami pro ni přijela sanitka a byla převezena do jiné nemocnice.“ sdělila mu zdravotnice.
„Nevíte do které?“
„Je mi líto, možná by to věděl doktor Grundstein, ale tomu už skončila služba.“
„Děkuji za váš čas. Nashledanou.“ rozloučil se muž a odešel na parkoviště, kam se vrátila Christina.
„Tak co, viděl jste ji?“ zeptala se jen, co se posadil a zavřel dveře.
„Bohužel, převezli ji do jiné nemocnice.“ postěžoval si.
„Do které?“ vyzvídala brunetka.
„To musíte zjistit, vy.“ odpověděl Wilkens.
Komisařka se podívala na sedadlo spolujezdce a sešlápla plynový pedál, čímž rozpohybovala svůj služební vůz, který se rozjel vstříc kolínským ulicím a následně dálnici vedoucí ke služebně.

Andrea po několika minutách opustila toalety a vrátila se ke svému stolu, kde stál Hotte a chtěl se jí omluvit, jenomže sekretářka nechtěla nic slyšet. Obtloustlý policista ji nechtěl zbytečně rozčilovat a trápit, tak se rozhodl vrátit se ke svému stolu a pustil se do vyplňování hromady hlášení. Na stanici se během chvilky objevila Christina v doprovodu pana Wilkense. Sekretářka si je přeměřila pohledem a sledovala je, dokud Schrankmannová nezavřela dveře a nezatáhla žaluzie, poté se opět pustila do své práce.
„Musíme vymyslet, jak se nepozorovaně dostat k von Landitzové.“ spustil Alex.
„Jak to chcete udělat? Její pokoj budou hlídat a navíc nevíme, do které nemocnice ji převezli.“ namítla Christina.
„Tak snad nějak zařídíte, aby se chvíli nedívali.“
„Můžu vědět, jak si to představujete?“
Wilkens chtěl odpovědět, ale byl zastaven Andreiným příchodem do kanceláře.
„Omlouvám se, paní komisařko, chce s vámi mluvit vrchní komisařka Engelhardtová.“ sdělila sekretářka a přejela pohledem kancelář, její oči se setkaly s očima staršího návštěvníka služebny, tajemně na ni pohlédl a poté se začetl do složky, kterou měl připravenou na stole.

Schrankmannová prošla stanicí a zaklepala na skleněné dveře své nadřízené.
„Dále.“ pokynula Anna.
„Chtěla jste se mnou mluvit?“
„Posaďte se. Mám na vás jednu otázku, proč je tady pan Burger?“
„Má zkontrolovat chod této stanice.“ odpověděla komisařka.
Engelhardtová přikývla a položila další otázku. „Poslala ho vaše matka?“
„Nemám tušení, ale je to možné.“
„Děkuji. A jak se vám u nás líbí?“ zavedla hovor na jiné téma.
„No ještě si budu muset zvyknout na některé kolegy, ale jinak jsem spokojená.“ usmála se brunetka.
„To jsem ráda.“ usmála se Anna. „V této situaci jsou všichni podráždění, musíte pochopit, že komisařku von Landitzovou mají rádi.“
„Já to chápu…můžu jít? Pan Burger bude již netrpělivý.“
„Jistě.“ souhlasila komisařka a vyprovodila svou mladší kolegyni ze své kanceláře. Jen co se za Christinou zavřely dveře, posadila se na kožené křeslo a lokty se opřela o desku pracovního stolu. „Kdy tohle skončí?“ řekla si v duchu a znovu se pustila do pročítání hlášení svých podřízených.

Sanitní vůz zastavil na příjmu nemocnice Svaté Marie a zdravotnický tým převezl Susannu na pokoj. Ke Gabriele, která jela sanitkou se svou sestrou přistoupil asi třicetiletý, vysoký tmavovlasý muž v bílém plášti.
„Gabi, co se stalo?“
„Martine…Suss…znásilnili ji.“ vykoktala ze sebe.
„Cože, tomu nevěřím, kdy?“
„Před pěti dny…na Mallorce stávkovali doktoři, tak jsme ji nechali převézt do Německa, do nemocnice Porz.“
„Proč jste ji nepřivezli hned?“ zeptal se lékař.
„Brzy po příletu na letiště začala znovu krvácet z rány na břiše a Porz byla nejbližší nemocnice.“ odpověděla brunetka.
„No radši se na ni podívám…nevíš, co jí podali za léky?“
„Ne, vím jen, že do ní prali anestetika, aby se znovu neprobudila uprostřed noci a nezačala křičet.“
Mladý muž upřel na vedle stojící brunetku své tmavé oči a nevěděl, co si má myslet.
„Jak to myslíš?“
„Susanna se předevčírem v noci probrala…ale doktor Grundstein ji nechal přivázat popruhy, aby si, údajně, neublížila. Jenže, když se vzbudila a nemohla se hnout, myslela si, že je znovu na Mallorce a…“ Gabrielu zradil hlas.
„Nemusíš o tom mluvit.“ pousmál se lékař a objal ji. „Všechno bude zase v pořádku, uvidíš.“
Podívala se do jeho uhrančivých očí a pokusila se o úsměv, ale záhy po její tváři stekla první slza. „Martine, dostaň ji z toho, prosím.“
„Udělám všechno, co bude v mých silách, ale…musím ti říct, že víc zmůže až psycholog.“
„Já vím, ale…slib mi, že jí pomůžeš.“ prosila se slzami v očích.
„Slibuju.“ odpověděl a vešel na ošetřovnu, kde prohlédl spící Susannu.
Do nemocnice konečně dorazili Frank a jeho kolegové Gerkhan a Kranich, kteří ihned hledali Gabrielu. Po několika minutách se jim podařilo najít ošetřovnu a před ní stojící brunetku.
„Tak co? Kde je Susanna?“ zeptal se komisař Traber, jen co spatřil sedící ženu.
„Řekla jsem doktorovi, aby se na ni pro jistotu podíval…“
„No a zjistil něco? Jestli Grundstein něco přehlídl, tak…“ přerušil ji komisař se šedomodrýma očima.
„Franku, nevyslovuj přede mnou tohle jméno.“ zarazil ho Tom. „…jinak bych ho musel jet zabít.“
„Už zase začínáte?“ okřikla je brunetka. Komisaři se na sebe podívali a zmlkli.
Ze dveří na ošetřovnu vyšel Martin následován několika zdravotníky, kteří odváželi Susannu na pokoj. Všichni přítomní „příbuzní“ utvořili kolem mladého lékaře kruh a čekali, co z něj vypadne.
„Susannu jsme prohlédli a udělali několik vyšetření…na rentgenu jsem objevil naštípnuté žebro, které ani jeden z doktorů, kteří ji ošetřili přede mnou, nediagnostikoval. Jinak jsme žádné vážné poranění nezjistili. Ale dělá mi starost jedna z řezných ran, zanítila se a Suss nejspíš zůstane pěkná jizva.“
„To není možný.“ nevěřil vlastním uším Frank.
„Jak chcete pokračovat v léčbě?“ zeptal se Tom.
„Postupně budeme snižovat dávky anestetik a počkáme, až se Susanna probere. Víc dělat nemůžeme, její fyzický stav je uspokojivý, ale po psychické stránce, tedy podle toho co mi řekla Gabriela, je na tom špatně.“ odpověděl Martin.
Frank se neudržel a udeřil pěstí do bílé stěny. „Sakra! Proč?“
„Uklidni se, když budeš takhle vyšilovat, tak Susanně moc nepomůžeš!“ spustil Semir a pokusil se Trabera uklidnit.
„Můžeme k ní?“ zeptala se Gabi.
„Samozřejmě, ale jen na chvilku.“ svolil lékař a uvedl je k blondýnce na pokoj…

Susanna ležela na posteli a spala. Její tvář zdobily odřeniny a prasklý ret, tyto zranění utržila po explozi Patronova domu na Mallorce. Martin zůstal stát u dveří a sledoval skupinku přibližující se k lůžku. Frank přistoupil k blondýnčině hlavě a hřbetem ruky ji pohladil po čele: „Všechno bude zase dobrý.“
Gabriela se otočila na mladého lékaře stojícího za ní: „Dostane se z toho? Myslím po psychické stránce?“
„To ti teď neřeknu, uvidíme, až se probere.“ odpověděl Martin.
„To snad nemyslíte vážně!“ vykřikl Traber.
„Franku uklidni se! Nikdo za Susannin stav nemůže.“ snažil se Tom zklidnit svého kolegu.
„Nikdo?“ zeptal se pichlavě komisař. „…a co Grundstein?!“
„Vážení, nemohli byste mluvit ještě hlasitěji? Susanna potřebuje klid, tak se uklidněte, nebo okamžitě opusťte pokoj!“ vložil se do hovoru lékař.
„Hele doktůrku, Susanna je moje kolegyně a…“
Martin však nenechal Franka domluvit a zavelel: „Ven, všichni, pacientka potřebuje klid!“
„To nemyslíš vážně?“ zeptala se udiveně Gabi.
„Naprosto!“ odpověděl nekompromisně mladý lékař a vyprovodil návštěvu na chodbu, Frank však nechtěl pokoj opustit bez odporu, ale jeho kolegové ho nakonec přemluvili a on šel sám.

Petrovič se ještě večer sešel s Christinou a Alexem, který si Rusovi stěžoval na práci komisařky Schrankmannové. Sergej se mu pokoušel vysvětlit, že brunetka nemůže za to, že Susannu převezli do jiné nemocnice a doporučil mu, aby ráno zavolal do nemocnice Porz a zeptal se na vrchní komisařku von Landitzovou. Wilkens s ním musel souhlasit a Christině se omluvil. Komisařka se na něj usmála: „Musíte mi víc věřit, nebojte, zbavím vás von Landitzové.“
„To doufám.“ odpověděl Alex.
„Ještě jste mi neřekli, jestli ji mám zabít sama, nebo ji mám přivézt sem?“ zeptala se Chris.
„Samozřejmě, že ji zabijete vy!“
„Ne, přivezete ji sem, chci si s ní promluvit a pak ji zabiju sám.“ opravil svého přítele Wilkens.
„Nemůžeš chtít, aby ji přivezla sem. Ještě ji tu najdou policajti!“ namítl Sergej.
„Nevědí o téhle skrýši.“ odporoval Alexander.
„Jo, ale náhoda je blbec a tady paní…“ brunetka se na něj zamračila. „…promiňte, slečnu Schrankmannovou by mohli sledovat její kolegové.“
„Dám si pozor, nemusíte se bát.“ ujišťovala je komisařka.
„No raději nenecháme nic náhodě a paní von Landitzovou, zabijete sama někde daleko odsud!“
„Jak si přejete, pokud zaplatíte, zabiju ji klidně na Měsíci.“ pousmála se.
Petrovič úsměv opětoval a odešel do jídelny.

Ráno si Anna pozvala do své kanceláře Toma se Semirem, kteří měli jet vystřídat Hertzbergera a Bonratha v nemocnici, před Susanniným pokojem.
„Už víte, kde je Petrovič?“ zeptala se.
„Zatím nemáme žádnou stopu, ale teď musíme jet do nemocnice vystřídat Hotteho a Dietera.“ odpověděl Semir.
„Dobře, ale byla bych radši, kdyby jste se věnovali pátrání po Petrovičovi.“
„My víme, šéfová, ale možná toho zjistíme víc v nemocnici než tady. Vezmu si od Andrey notebook a budu s ní ve spojení.“ řekl Turek.
„Dobře, tak běžte.“ pousmála se Anna. „Kdyby se změnil Susannin stav…“
„Tak vám zavoláme.“ dořekl za ni Tom a už společně se svým kolegou opouštěl kancelář své milé šéfové.
„Myslíš, že se Petrovič o něco pokusí?“ zeptal se malý komisař svého modrookého kolegy.
„Je to možné, ale jestli chce Susannu zabít v nemocnici má nejlepší šanci.“ odpověděl Tom.
„No jo, ale kdo by mu řekl, kam jsme nechali Suss převézt?“
„Někdo z nemocničního personálu…“ řekl Kranich a odemkl své tmavě modré CLK. „Jedeš se mnou, nebo tu budeš stát až do soudného dne?“ houkl na Semira opřeného o střechu vozu.
„Jo, jedu.“ usmál se Turek a nasedl.
„Nevíš, kde je Frank?“ zeptal se Tom po chvilce jízdy.
„Byl v nemocnici, když jsem mu volal.“
„Musíme najít Petroviče a to rychle.“
Zbytek cesty ani jede z komisařů nepromluvil a oba se kochali výhledem z okna.
Modrý Mercedes zastavil na parkovišti před nemocnicí a komisaři se vydali k pokoji jejich bývalé kolegyně.

Gabriela seděla vedle Bonratha a hypnotizovala dveře Susannina pokoje.
„Tohle není možný, jak dlouho budeme ještě čekat?“
V chodbě se objevil Martin a slyšel brunetčina slova. „Vysadili jsme anestetika, pomalu by měla začít přicházet k sobě.“
„Nemyslíš, že je ještě brzo?“ zeptala se s obavou.
„Musíme provést nějaká vyšetření a potřebuju, aby byla při vědomí.“
„Stejně si myslím, že je ještě brzy.“ stála si za svým.

Petrovič seděl u stolu a zrovna snídal, když se ve dveřích objevil Alexander s úsměvem na rtech. „Co se stalo?“ zeptal se Rus.
„Vím, kde je von Landitzová.“
„Odkud? Volal jsi doktoru Grundsteinovi?“
„Přesně tak, byl trochu neochotný, ale když jsem se zmínil o jeho rodině, začal hned mluvit.“
„Tak mě nenapínej, kde je?“
„V nemocnici U Svaté Marie.“ odpověděl a jeho úsměv byl ještě zářivější.
„Už jsi to řekl Schrankmannové?“
„Teď jedu za ní na stanici, aby nebylo nápadné, že je tam sama, když mě má na starost a aby paní Schäferová neměla další podezření.“
„Ale buďte opatrní, určitě má před pokojem ochranku.“ varoval svého přítele Sergej.
„O tu se postará paní komisařka.“ usmál se Alex a odešel ke svému vozu…

Na stanici Christina netrpělivě přecházela po kanceláři, sledována ostřížím zrakem sekretářky vrchní komisařky Engelhardtové. Andreina neobvyklá pozornost slečně Schrankmannové lezla na nervy, tak raději zatáhla žaluzie a posadila se na svou židli. Neuběhlo ani deset minut a dveře do kanceláře se otevřely, stál v nich Alexander s ušpiněnýma rukama.
„Pane Burgere, co jste prováděl?“ houkla na stojícího muže od svého stolu Andrea.
„Ale píchnul jsem.“ pousmál se muž.
„Konečně jste tady!“ zavolala na něj Chris a tím ukončila Alexův rozhovor se sekretářkou.
„Dobrý den.“ pozdravil svou průvodkyni a posadil se na Traberovu židli.
„Proč se tak smějete?“ zeptala se nechápavě komisařka.
„Mám nové zprávy, dobré zprávy.“
„Víte, kam převezli von Landitzovou?“ hádala brunetka.
„Přesně tak.“ odpověděl.
„No, ale to jste se klidně mohl zeptat mne.“
„Jak to?“
„No, stačilo se dnes ráno zeptat paní Engelhardtové.“ vysvětlila.
„Já jsem volal panu Grundsteinovi, byl velmi ochotný.“ řekl s tajemným úsměvem.
„Aha. Tak kdy pojedeme?“ zeptala se Christina.
„Chvilku bych počkal, paní Schäferová si mě nějak hlídá.“
„Jak dlouho chcete čekat?“
„Do oběda. To náš odchod nebude, tak nápadný a u von Landitzové by se měla měnit hlídka, alespoň jsem to zaslechl, když Engelhardtové volal Gerkhan.“ odpověděl a položil nohy na roh stolu.

Na chodbě před Susanniným pokojem se komisaři společně s Gabrielou snažili přemluvit doktora Martina Vandenberga, aby je pustil za blondýnkou. Jenže mladý lékař si stál na svém a pouze opakoval svůj příkaz. „Sestro Stefanie, nikoho k paní von Landitzové nepouštějte.“
„Jak si přejete, pane doktore.“ usmála se sestřička a odešla na sesternu.
„Martine, proč nás k ní nepustíte?“
„Protože potřebuje klid a potom, cos mi řekla, nevím jestli by bylo ideální, aby jako prvního spatřila tady pana Trabera.“
„Co?“ ozval se komisař, jen co uslyšel své jméno. „Jak to myslíte? Gabrielo, cos mu řekla?“ kladl jednu otázku za druhou.
Brunetka se podívala na Franka a zakroutila hlavou. „Nic jsem mu neřekla!“
„Jo? Tak o čem to teda mluví?“
„O ničem.“ odpověděl Martin.
„Hele, sice nevím o co tu jde, ale jsme v nemocnici. Tak vás prosím byli byste tak hodní a chovali se podle toho?!“ vložil se do debaty Semir. „Myslím, že nám všem už ujíždí nervy, ale přece se tu nebudeme hádat jak malí!“ pokračoval dál malý komisař.
„Má pravdu.“ souhlasila Gabi a znovu se posadila. Frank se Semirem se na sebe podívali.
„Jdeme pro kávu, chcete taky?“ zeptal se Traber svého modrookého kolegy a jeho přítelkyně.
„Já si nedám.“ odpověděla brunetka.
„Černou a dva cukry.“ poručil si Tom.
„Jak si přejete, pane.“ usmál se Frank a společně s Turkem odešli k automatu.
Kranich se podíval na Gabrielu a rozhodl se položit otázku, kterou měl na jazyku od první chvíle, kdy viděl Gabi s Martinem.
„Odkud znáš Vandenberga?“
„To je dlouhá historie…“
„Já mám času dost.“ odpověděl komisař.
„Teď se o tom nechci bavit.“ odsekla bruneta.
Ale Tom chtěl znát odpověď na svou otázku hned: „Chci jen vědět, odkud ho znáš.“
„Byl to Susannin snoubenec.“ řekla Gabriela.
„Susanna byla zasnoubená?“ zeptal se nahlas, až ho slyšel Frank, který se zrovna vracel s šálkem kávy.
„Jo, ale Gabi jí ho přebrala.“ odpověděl Traber, aniž by věděl o čem se ti dva dřív bavili.
Modrooký policista se postavil a podíval se brunetce do očí. „Takže setkání po letech?! Teď vím, proč si mi nechtěla říct, odkud se znáte!“ křikl a opustil prostor před pokojem.
„Tome! Počkej, není to…sakra! Stůj! Vždyť teď mám tebe!“ volala za ním Gabriela. „Do háje! Nejdřív Susanna a teď…“ její nervy nevydržely a do očí se jí nahrnuly slzy.
Frankovi došlo, co způsobil a objal brečící Gabrielu: „Promiň, nevěděl jsem, že …“
„Proč jsi to řekl?“ zeptala se mezi vzlyky.
„Myslel jsem, žes mu vyprávěl o vztahu mezi tebou a Susannou…“ Traber se zarazil. „Počkej, on zná toho chlapa?“
Popotáhla: „Jo a ty taky.“
„Moment, chceš říct, že Susanna byla zasnoubená s tím doktorem? Ne, to není pravda.“ nevěřil komisař.
Přikývla. „Ale, je…kdybych jí ho tenkrát nepřebrala tohle se nemuselo stát.“ řekla a znovu se rozplakala.
„Nemůžeš za to! Bůh ví, co by se stalo, kdyby se vzali. Já jsem si měl dávat pozor, když jsme šli do tý továrny a nemyslet na to, co budu dělat, když odejde.“
„Nechtěla odejít, ale nemohla s tebou pracovat…“
„Proč?“
„Chtěla ti říct, že…“ Gabrielu přerušil Semir, který se sháněl po svém kolegovi.
„Kde je Tom?“
„Nevím.“ odpověděl Frank, protože Gabi se opět do očí vrátily slzy.
„Co se děje? Něco se Susannou?“ strachoval se Turek.
„Ne Susanna je v pořádku, ale … no radši se neptej.“
Komisař se napřímil: „Franku, co přede mnou tajíte?“
„Nic! Jdu se podívat po Tomovi.“
Semir se potom už raději na nic neptal a beze slova se posadil vedle Gabriely.

Pomalu se blížil čas oběda, tak se komisařka Schrankmannová společně s Wilkensem rozhodli navštívit Susannu v nemocnici. Andree neušlo, že se její podezřelí vzdalují ze stanice, ale polední přestávka jí začínala až za dvacet minut, tudíž nemohla zjistit, kam mají ti dva namířeno.
Christina odemkla svůj vůz a nastartovala, Wilkens chtěl jet svým autem, ale komisařka ho zastavila. Bez sebemenší poznámky zamkl své Masserati a nastoupil k brunetce.
„Můj vůz je pohodlnější.“ pronesl, když si zapínal bezpečnostní pás.
„No jo, ale tohle není tak nápadný.“
„Myslíte?“ Alex touto poznámkou poukázal na jen silou vůle držící, rezem prožraný Fiat.
„Co se vám nelíbí?“
„Řekněme fakt, že je von Landitzová ještě naživu.“ odpověděl muž.
Bílý Fiat najel na dálnici a zařadil se za pomalu jedoucí nákladní auto. Najednou kolem projel vysokou rychlostí zelený Renault, který kličkoval ze strany na stranu a ohrožoval ostatní řidiče. Christina se natáhla po vysílačce a spojila se s centrálou.
„Tady Schrankmannová, pošlete posily na dálnici A4 ve směru Hürth, řítí se tu šílenec v zeleném Renaultu.“
„Centrála rozumí, posíláme za vámi kolegy, konec.“
Schrankmannová sešlápla plynový pedál až na podlahu, Alex se raději chytil držáku nad hlavou, ale jen co Chris předjela náklaďák a hodila mu myšku, držák se urval.
„Já vám říkal, že máme jet mým vozem.“
„No jo, ale…“ Náhle se pronásledovaný vůz vznesl do vzduchu a způsobil hromadnou nehodu, která zabránila Wilkensovi v návštěvě v nemocnici.

Martin se šel do pokoje podívat na Susannu, když blondýnka pomalu otevřela oči.
„Martine…co tady…děláš?“ zeptala se unaveně.
„Jen jsem se na tebe přišel podívat.“
„Neuvěříš…co se mi … zdálo. Unesli mého kolegu a já se za ním vydala na Mallorcu a…“
Vandenberg se na ni smutně podíval: „To nebyl sen.“
„Co? Jak to myslíš? Vždyť…“ blondýnka sjela rukou na břicho a ucítila stehy. „Ne. Já…“
„Susanno, uklidni se, tady jsi v bezpečí, nic se ti nestane. Věř mi.“ snažil se lékař a natáhl ruku, aby ji pohladil. Odtáhla se a přikrývkou se přikryla až po bradu.
„Nesahej na mě.“
„Susanno, musíme udělat nějaké testy.“ promluvil klidným hlasem.
„Ne, nikam nejdu!“ křičela ex-komisařka.
„Jsou to jen rutinní vyšetření. Neboj se.“
„Běž pryč, prosím.“ prosila Suss a do očí se jí draly slzy.
Martin stiskl tlačítko a ve dveřích se během chvilky objevila sestra Stefanie.
„Natáhněte mi pět miligramů diazepamu.“
Jen co blondýnka uviděla injekční stříkačku začala vyvádět.
„Ne! Nepřibližuj se ke mně! Nee!“
Do pokoje vběhla Gabriela se Semirem v zádech, protože zaslechli Susannin křik.
„Běžte pryč, hned!“ křikl na ně Martin a uchopil Susannu za zápěstí.
„Ne! Pusť mě! Martine! Ne!“ lékaři se po menším souboji podařilo blondýnce vpravit do žil uklidňující látky. Ještě sebou několikrát zmítla a poté znovu usnula. Jen co Vandenberg vyšel na chodbu pustil se do něj o dvě hlavy menší Turek:
„Co to mělo být?! Myslel jsem, že by neměla vidět Franka…“
„Myslela si, že se jí o Mallorce jen zdálo…“
Martina přerušila Gabi: „Neřekls jí doufám, že se to skutečně stalo!“
„Jen jsem něco naznačil a ona, asi si vzpomněla na to, když ji Patrono pořezal…sáhla si na břicho a…“
„To ne!“ zděsila se Gabriela.
„Co jste jí to píchli?“ zeptal se Semir, který byl ještě trochu v ráži.
„Diazepam na uklidnění, jakmile provedeme všechna vyšetření, nechám ji převézt na psychiatrii.“ odpověděl Martin.
Poté se s nimi rozloučil a odešel na ošetřovnu, kam mu přivezli případ.

Na dálnici se zatím Christina společně s Wilkensem rozčilovali nad hromadou šrotu a tím, že se nedostali do nemocnice za Susannou.
„Do hajzlu! Ta děvka už mohla bejt mrtvá, říkal jsem vám, že vezmu svoje auto!“
„Neřvěte tu na mě! Nemůžu za to, že se tu ten blb vysekal!“ hájila se komisařka.
„Když mám pravdu!“
Ke dvěma nasupeným osobám se přikolíbal Hotte.
„Koukám, že k nám zapadnete. Vaše první akce a už jste u velký bouračky.“ usmál se tlouštík.
Alexander po něm hodil vražedný pohled a odešel k zelenobílému vozu, ve kterém už seděla Christina. Během několika minut se oba objevili na stanici a do kanceláře si je pozvala vrchní komisařka Engelhardtová…

Tom se posadil na lavičku v přilehlém parku a poslouchal zpěv ptáků v korunách stromů. Za chvíli se za ním ozval Frank, jenž se ihned posadil vedle svého modrookého kolegy, který v ruce žmoulal stéblo trávy.
„Posílá tě Gabriela?“ zeptal se Kranich a upustil stéblo na zem.
„Ne. Potřeboval jsem na vzduch.“ odpověděl Traber.
„Sakra, proč mi neřekla, že ho zná? Proč jsem se to musel dozvědět takhle?!“ rozčiloval se Tom.
„Ale můžeš být rád, že jsi se to vůbec dozvěděl.“ pokusil se Frank utěšit svého kolegu, ten ho sjel smrtícím pohledem a se slovy: „Buď zticha!“ se zvedl a vydal k nemocniční budově.
„Tome, počkej!“ křikl za ním komisař.
Otočil se: „Proč?“
„Gabriela tě miluje a s Vandenbergem chodila před sedmi lety. Slyšel jsi ji, má tě ráda, ale ty s tou tvojí hlavou zabedněnou…“
„Zrovna ty, mi máš , co vyčítat!“ bránil se modrooký policista.
„Budeš mi to pořád připomínat?!“
„Jo!“ odsekl Tom. „To co jsi řekl Susanně…“
Frank ho ale nenechal domluvit: „Já vím, jsem vůl, ale mohl bys to přestat zdůrazňovat?“
„Ještě si to budu muset rozmyslet.“ řekl Kranich s úsměvem.
„Nepůjdeme dovnitř?“ zeptal se Traber a zapnul si bundu. „Je tu zima.“
Tom jen přikývl.

V kanceláři vrchní komisařky Engelhardtové probíhal rozhovor mezi komisařkou Schrankmannovou a její nadřízenou, kterému přihlížel Alexander, přestrojený za komisaře LKA Svena Burgera. Anna byla ráda, že její nová posila nesešrotovala svůj vůz, ale dávala jí za vinu neprůjezdnou dálnici a deset zraněných.
„Mohla jste se nějak pokusit zastavit toho šílence.“ křičela Anna.
„Já vím, ale moje auto nejede víc než sto čtyřicet a ten chlap jel aspoň dvě stě.“ hájila se brunetka.
„Je mi jasné, že jste u nás chvíli a ještě nemáte vlastní služební vůz, ale měla jste si nějaký vypůjčit.“ odpověděla klidněji šéfová dálniční policie.
„Ano a čím mám jezdit teď? Můj vůz je v servisu.“ řekla provinile Christina.
Anna otevřela spodní šuplík psacího stolu a vyndala klíčky, které podala komisařce, sedící naproti ní. „Tady, býval to vůz vrchní komisařky von Landitzové.“
„Děkuji.“
„Se mnou jste chtěla také mluvit?“ zeptal se Alex.
„Chtěla jsem…nic. Můžete jít.“ odpověděla Anna a pokusila se o úsměv. Jen co se otevřely dveře šéfčiny kanceláře, Andrea zbystřila zrak a nastražila uši, aby slyšela o čem se dvě vycházející osoby budou bavit, jenže Christina ani Wilkens nic neřekli. Oba vyšli ven před služebnu a nasedli do stříbrného Mercedesu, který byl přistaven na parkoviště týž den, co byl Frank unesen. Sekretářka viděla z okna, jak Christina zavírá dveře a odjíždí, jen co zmizel vůz za rohem, šla za šéfovou.
„Můžu s vámi mluvit?“
Anna zvedla hlavu a podívala se na osobu ve dveřích: „Jistě, o co jde?“

Semir pozval Gabrielu do nemocniční kantýny na kávu a zákusek, společně u stolu se bavili o Tomovi a Susanně. Když je z hovoru vyrušil příchod dvou komisařů.
„Přišli jsme o něco?“ zeptal se Tom a políbil Gabrielu na rty.
Brunetka se pousmála a z očí jí steklo několik slz.
„Co je?“
„Nic, jen mi něco vletělo do oka.“ odpověděla na Tomovu otázku.
Komisař Kranich vzal svou přítelkyni za ruku a odvedl ji pryč. Malý Turek zůstal sedět u stolu a společnost mu dělal kolega Traber.
„Dáš si něco?“ otázal se Gerkhan.
„Co mi objednáš, Brouku.“ odpověděl Frank trochu přitepleně.
Tom s Gabi procházeli držíc se za ruce, dlouho nemocniční chodbou směřující k východu a posléze do přilehlého parku.
„Už jsi volala rodičům?“
„Ještě ne. Nechci, aby viděli Susannu takhle.“ odpověděla slečna von Landitzová a rozplakala se.
„Susanna bude zase v pořádku, uvidíš.“ utěšoval ji modrooký policista.
„Stejně jim to budu muset říct. Už vidím tátu, jak jí všechno vyčítá…“ zarazila se „Do háje, nemůžu jim to říct.“
„Něco vymyslíme, nenecháme ji v tom.“ konejšil ji Kranich.
„Doufám, jinak otec zabije nejen ji, ale i Franka, kterému to bude vyčítat ze všech nejvíc.“
„Proč by to měl vyčítat zrovna jemu?“ nechápal Tom.
„To ti nemůžu říct. Slíbila jsem mu to.“
Komisař chtěl položit další otázku, ale poté, co se podíval na svou společnost, naprázdno polkl a v objetí k sobě Gabrielu přitiskl.

Schrankmannové se nový služební vůz zamlouval více, než její starý Fiat. Alexander, pohodlně usazený na sedadle spolujezdce, vypnul rádio a podíval se na hnědovlasou řidičku po své levici.
„Zajeďte k Sergejovi, potřebuji s ním mluvit, potom zajedeme do nemocnice.“
„Nejste můj šéf, abyste mě peskoval a přikazoval mi, co mám nebo nemám dělat!“ rozčílila se bruneta.
„Pardon milostivá!“ ušklíbl se Wilkens a pokračoval: „Tak tedy jinak. Slečno Schrankmannová, byla byste tak hodná a zavezla mne k domu pana Petroviče, prosím?“
„To je lepší.“ usmála se Christina a sjela z dálnice.

„Andreo, krucinál! Co je to s vámi? Schrankmannová je policistka, nemá důvod spolupracovat s mafií.“ vylétla vrchní komisařka Engelhardtová po své podřízené.
„Ale šéfová, na tom Burgerovi je něco divnýho!“ hájila se před rozčílenou nadřízenou světlovlasá sekretářka.
„Volala jsem na LKA, Sven Burger pro ně skutečně pracuje a výsledky jeho práce jsou při nejmenším stejné jako naše!“
Paní Schäferová si, však stála za svým: „Něco s nimi není v pořádku a já zjistím, co!“
„Andreo, jestli porušíte, jakýkoliv, byť sebemenší zákon!“
„Nebojte se tady se budu věnovat jen své práci, ale…“
„Radši mi nic neříkejte, nechci to vědět.“ zastavila ji Anna.
Otočila se na podpatku a nasupená opustila kancelář. Skleněné dveře málem nevydržely ránu, kterou byly zavřeny a žaluzie cinkaly ještě dvě minuty poté.

Jen co před domem Sergeje Petroviče zastavilo stříbrné Sport coupé, vyšel majitel domu ven a čekal, co se dozví od svého společníka a přítele. Jakmile se Rus dozvěděl o tom, že se Alexander nedostal do nemocnice, počáteční úsměv z jeho tváře zmizel a podíval se na Christinu stojící opřenou o kapotu stříbrného Mercedesu.
„Proč jste neposlechla Alexe a jela svým vozem?“
„Protože se mi nelíbila barva jeho vozu.“ odsekla sarkasticky komisařka.
Sergej k ní přistoupil a chytl ji pod krkem: „Platím vám snad dost, tak byste se mohla chovat slušně! Teď mi řekněte, proč jste nejeli Alexandrovým vozem.“
Schrankmannová se pokusila přes pevné sevření nadechnout: „Nepřipadalo mi to, jako dobrý nápad, nevěděla jsem, jak by se tvářila Schäferová, když by nás viděla odjíždět v Masserati. Už teď má podezření, tak jsem ji ho nechtěla utvrzovat.“
Po této vyčerpávající odpovědi Petrovič pustil komisařčino hrdlo a prohrábl si vlasy: „Alexi, něco na tom bude.“
„Musíme se zbavit tý sekretářky.“ řekl nekompromisně Wilkens.
Christina vytřeštila oči: „Zabít ji? Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Proč?“ nechápal Alexander.
„Mohla by nám být prospěšná, stačilo by, někam ji zavřít a potom vyměnit za von Landitzovou.“ vysvětlila.
„No jo, ale to budu muset najmout někoho, kdo by ji unesl a někde hlídal.“ bojkotoval komisařčin plán Rus.
„Jak myslíte, ale jestli chcete, abych se zbavila i Schäferové, chci přidáno!“
Sergej ukončil i přes protesty svého přítele, hovor: „Kdepak necháme ji zatím, zdůrazňuji zatím, naživu.“
„Měli bychom se vrátit na dálnici.“ spustila brunetka.
„Máte pravdu.“ souhlasil Alex.
„Tak na co tu ještě čekáte?“ zeptal se Petrovič a nonšalantně vyhodil návštěvníky ze svého dvora. Za stříbrným Sport coupé se zvedl prach a vůz odbočil na lesní cestu, vedoucí zpět do civilizace.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Martinovi se podařilo uklidnit a odvézt Susannu na několik vyšetření. Poté ji nechal přeložit na psychiatrické oddělení, kde blondýnka dostala samostatný pokoj, aby nebyla nikým rušena. Lékař navíc zakázal pouštět k Susanně jakékoliv návštěvy.
Před pokojem se opět vystřídala hlídka, starající se o bezpečnost mladé ženy.
Frank s Gabrielou a ostatními seděli v kantýně a čekali, až přijde Vandenberg, aby jim vše vysvětlil a sdělil výsledky testů. Jen co se Martin objevil ve dveřích, všichni zmlkli.
Semir nevydržel mlčet: „Tak co, jak je jí?“
„Udělali jsme rentgen, krevní obraz a další testy, její fyzický stav je jinak dobrý…ale, jak už jsem vám říkal několikrát, po psychické stránce…“
„Jo to víme, musíme čekat.“ skočil mu do řeči Frank.
„Přesně tak.“ kývl lékař.
„Můžeme za ní?“ zeptala se Gabi.
„Je mi líto, ale kolega Schubert zakázal jakékoliv návštěvy.“
„To snad ne, je to moje sestra, chci ji vidět.“
„Gabrielo, je to příkaz ošetřujícího lékaře.“ odpověděl Martin a pokusil se brunetu uklidnit.
„Já myslela, že ošetřující lékař jsi tu ty!“
„Byl jsem, než jsme Susannu převezli na oddělení kolegy Schuberta.“ objasnil vše Vandenberg.
„Nemyslíš to vážně, že ne?!“ zeptala se Gabi víc než nahlas.
Martin se jí podíval do očí: „Myslím, Schubert má pravdu, Susanna si musí nejdřív všechno srovnat a přijmout to, co se stalo. Ještě o tom s nikým nemluvila a obávám se, že jen tak o Patronovi nepromluví.“
„Mám otázku…“ ozval se Tom, stojící po boku své přítelkyně.
„Prosím.“ lékař dal komisaři prostor, vyjádřit své pochyby.
„Promluví ještě někdy?“
Doktor pokrčil rameny: „No ona mluví, ale má strach, když se k ní někdo přiblíží, pak jen křičí o pomoc a brečí.“
„Nemohl bys nás k ní nějak tajně pustit?“ zašeptala Gabriela.
„Nejde to. Pokud mi nevěříte, můžete jít za doktorem Schubertem.“ odpověděl Martin a rozloučil se s přítomnými. „Musím jít, mám vizitu.“
„Ještě s tebou potřebuju mluvit.“ ozvala se Gabi.
„Budu volný okolo páté.“ houkl zpoza rohu lékař a zmizel jim z dohledu.
„Musím ji vidět.“ řekla směrem k Tomovi brunetka.
„Ne Gabi, slyšela jsi Martina. Susanna potřebuje klid a čas. Nemůžeš k ní, jen tak vpadnout.“ pokoušel se vymluvit, rozhodnuté mladé ženě, její čin modrooký komisař a zachytil její ruku, právě tehdy, když se chystala odejít..
„Pusť mě, jdu k ní!“ křikla a vytrhla se z jeho pevného sevření.
Dvěma dlouhými kroky se jí ocitl za zády, chytil její rukáv a otočil si ji čelem k sobě.
„Neblázni, chceš, aby se z toho Suss dostala, nebo ne?“
„Chci, ale…“
„Tak vidíš, poslechni doktora a nech ji odpočívat. Teď to potřebuje víc, než kdy jindy.“ dokončil svou řeč a objal znovu brečící brunetu.
„Promiň, ale… je toho na… mne moc.“ řekla mezi vzlyky a obličej položila na Tomovo rameno.
„To nic. Všechno bude v pořádku.“ konejšil ji dál, ale její pláč neustupoval, jen čím dál tím víc nabýval na síle.

Schrankmannová zaparkovala na dálničním odpočívadle a z kufru svého vozu vyndala radar, který postavila u svodidel mezi keři. Poté znovu usedla za volant a rozjela se o několik metrů dál a nakonec zastavila v odstavném pruhu a čekala na piráty silnic., což se samozřejmě nelíbilo Alexovi.
„Co to tu provádíte?“
„Chovám se nenápadně.“ odpověděla komisařka.
„To se mi snad zdá. Zavezte mě do nemocnice a pak si tu klidně hrajte s autíčkama, ale já se chci zbavit von Landitzové.“ rozčiloval se Wilkens.
„No pokud za ní chcete jít bez přípravy, tak si vystupte, ale já si nejdřív zjistím, kde leží a kdo ji hlídá.“ odpověděla Christina.
„Kdyby jste…“
„Nepřipomínejte mi to auto!“ přerušila ho bruneta dřív, než stihl cokoliv říct.
„Jen jsem chtěl říct, že kdyby jste něco potřebovala, tak stačí říct.“
„Nebojte, zvládnu to.“ pousmála se slečna Schrankmannová a na obrazovce jejího notebooku se objevila fotografie rychle projíždějícího Mercedesu.
„Tak toho si chytíme.“ řekl Alex a zapnul majáček.
Chris se pousmála a zařadila. Během okamžiku viselo sport coupé na zadní části černého bratra třídy C. Za dalších několik okamžiků se Christině podařilo předjet černý Benz a zastavit ho. Komisařka opustila své auto a vydala se za řidičem pronásledovaného vozu.
„Dobrý den, komisařka Schrankmannová dálniční policie.“
„Dobrý den.“ usmál se vysoký muž sedící za volantem. „Vím, že jsem jel rychle, ale pospíchám.“
„No to je mi líto, ale bude to za osmdesát euro.“ usmála se Chris.
„Děláte si…“
„Ne! A vystupte prosím!“ přikázala pevným hlasem a muž neochotně vystoupil.

Hotte, který měl jet do nemocnice vystřídat kolegu Gregora se zdržel na obědě se svou matkou a věděl, že ho Anna, asi jen tak bez pořádného seřvání, nenechá. Jelikož to chtěl mít co nejdřív za sebou, tak se rozhodl zajet na služebnu a vše své milované šéfové vysvětlit. Jen co dorazil, vydal se ke kanceláři, patřící vrchní komisařce Engelhardtové. Naštěstí pro obtloustlého policistu se její majitelka nezdržovala v okolí služebny, a tak se musel tlouštík obejít bez řevu, což mu ovšem vůbec mu to nevadilo.
„Myslela jsem, že jsi v nemocnici.“ ozvala se Andrea od svého stolu, jen co Hertzbergera spatřila ve dveřích.
„Trochu jsem se zdržel, tak jsem tam poslal Schmidta.“
„Kam zase letíš?“
„Musím ho jít vystřídat, než se to dozví šéfová.“ houkl Hotte a rychlostí blesku opustil stanici.

Annin Lexus zaparkoval na parkovišti u nemocnice Svaté Marie, černovlasá komisařka opustila útroby tmavého vozu a vydala se k Susanninu pokoji. Na cestě potkala vrchního komisaře Gerkhana s jeho kolegou Kranichem, kteří se rozhodli pustit do pátrání po Petrovičovi naplno.
„Šéfová, co tady děláte?“ zeptal se Semir, jen co spatřil svou nadřízenou.
„Jdu se podívat, jak se daří Susanně.“ odpověděla Anna.
„Nepustí vás k ní.“ řekl Tom. „Je na psychiatrii a potřebuje klid.“ dodal.
„Proboha! Myslela jsem, že je jí lépe.“
„Bylo, ale když se probrala, myslela si, že všechno, co prožila, byl jen sen, ale doktor Vandenberg se prořekl a…“ malý Turek přestal mluvit, pochopil, že si vrchní komisařka Engelhardtová domyslela, co se stalo, o čemž vypovídal i výraz jejího obličeje.
„To nemyslíte vážně! To v celém Německu neexistuje jediný normální doktor?!“
„Přišla by na to, i kdyby Vandenberg nemluvil.“ odpověděl Tom.
Anna se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Jaké má číslo pokoje?“
„Ale oni vás k ní nepustí.“ řekl Semir.
„Já vím, ale předpokládám, že u jejího pokoje najdu Trabera a slečnu von Landitzovou.“
„To ano.“ přikývl Kranich.
„A taky Schmidta.“ oznámil Semir.
„Já myslela, že teď má hlídku Hertzberger.“ řekla černovláska a začínala tušit nějaký podraz.

Hotte se dostal do nemocnice v rekordním čase a hnal se chodbami k Susanninu pokoji, který byl v pátém patře. Najednou se před ním zjevila jako přízrak milovaná šéfová a pevným hlasem zařvala: „Hertzbergere!“
Tlouštík zůstal stát jako přikovaný: „Šéfová…já…byl jsem si pro kafe, tak jsem požádal kolegu Schmidta…“
„Nic mi neříkejte! Koukám, že jste tu kávu někde vylil!“ soptila Anna.
„Ale…“ Horst se pokusil promluvit, ale byl opět přerušen svou milovanou šéfovou.
„Ticho!“ zahřměla. „Měl jste hlídat před Susanniným pokojem! Kde jste byl?!“
„Zdržel jsem se na stanici, potřeboval jsem něco dopsat.“
„Nelžete mi!“
„Já, ale…“ když policista uviděl zuřící pohled přiznal se. „Byl jsem v motorestu a zkolaboval tam jeden muž, tak jsem mu pomohl.“ vysvětlil.
„Tak proč jste mi to neřekl hned?!“
„Nevím.“ odpověděl Horst.
„Běžte, ať už jste pryč.“
Policista uposlechl příkaz a přesunul se k pokoji, kde měl hlídat.

Frank stál u okna a pozoroval přistávající vrtulník k němuž se blížili zdravotníci. Na nosítkách ležela blondýnka velmi podobná jeho parťačce, zavřel oči a vzpomněl si na chvíli, kdy spatřil Susannu po výbuchu Patronova domu. Gabriela seděla s hlavou podepřenou pravou rukou a hypnotizovala kliku dveří, které ji dělily od její sestry.
„Dobrý den.“ pozdravila přicházející Anna.
„Dobrý.“ odpověděla sedící brunetka a znovu se pustila do hypnotizace.
Frank se ani neohlédl a dál byl někde ve svých vzpomínkách. Pomalu k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno:
„Bude v pořádku, uvidíte.“
Otočil se a v očích se mu zaleskly slzy. „Už to nebude ta Susanna, kterou jsme znali.“
Komisařka nevěděla, co má říct, nechtěla Franka přivést ještě do horšího stavu, než byl teď, tak se na něj jen soucitně podívala a potom se posadila vedle Gabriely, kterou neopustila myšlenka, dostat se za Susannou. Bruneta se podívala na židli vedle sebe.
„Už to víte?“
„Ano, řekli mi to Tom se Semirem.“ odpověděla.
„Proč se to muselo stát? Proč zrovna Susanna? Proč? Proč, proč?!“ ptala se Gabi a oči se jí zaplnily slzami.
„Všechno se spraví a Susanna …“ Anna přestala mluvit.
„Sama tomu nevěříte, tak mi tady nevykládejte, že bude všechno zase dobrý!“ zvýšila hlas brunetka.
„Nejde o to, čemu věřím, nebo nevěřím. Susanna je silná a zvládne to! Tomu nevěřím…to vím!“ spustila černovlasá komisařka.
Gabriela se dívala Anně do očí: „Jste si nějaká jistá.“
Engelhardtová se snažila přesvědčit Gabrielu, ale i zároveň sebe o pravdivosti svých slov. „Vždyť vám říkám, že vím, že se dá do pořádku.“
Slečna von Landitzová si stála za svým a moc tomu nevěřila, ale, aby udělala vrchní komisařce radost, pokusila se pousmát. Moc jí to nešlo a znovu propukla v pláč.

Na stanici dálniční policie, přesněji na pracovním stole sekretářky velitelky se rozezvonil telefon. Andrea se natáhla a zvedla sluchátko, pronesla svou oblíbenou formuli a zeptala se, kdo volá.
„Tady Karl Dorfmeister, dozvěděl jsem se, že vrchní komisařka von Landitzová byla převezena do jiné nemocnice, mohla byste mi říci, do které?“
„Pane Dorfmeistere, pro které noviny pracujete?“ zeptala se světlovláska.
„Já nepracuji pro noviny, jsem Susannin vzdálený příbuzný, ale nepodařilo se mi zastihnout její rodiče, tak jsem myslel, že byste mi mohla pomoci.“ odpověděl muž.
„Je mi líto, ale nic vám neřeknu, pokud chcete vědět, kam Susannu převezli, spojte se s její sestrou.“ dořekla Andy a vyčkala na odpověď, ale pan Dorfmeister se nejspíše zalekl a zavěsil.
„Kdo to byl?“ zeptal se Semir, který vešel do dveří a spatřil smutný obličej své ženy.
„Nejspíš nějaký novinář, tvrdil, že je vzdálený příbuzný von Landitzů, ale přišlo mi divný, že by Gabriela zavolala nějakýmu, bůh ví komu, dřív než rodičům.“
„Máš pravdu.“ souhlasil Turek a políbil Andreu.
„Zjistila jsi něco nového?“ připletl se do manželského rozjímání Tom.
„Ohledně Petroviče nic, ale na paní komisařce Schrankmannové je něco divnýho.“ odvětila sekretářka.
„Co?“ podivili se komisaři.
„Nějak moc se zajímá o Susannu a Franka. A ten její Sven Burger je mi povědomý, jen nevím odkud, ale jedno vím, toho chlapa už jsem viděla.“
„Kdo je Sven Burger?“ otázal se Semir.
„Nějaký člen LKA, který se na nás přišel podívat, teď je i se Schrankmannovou na dálnici, kontrolují úsek mezi pětačtyřicátým a osmapadesátým kilometrem A47.“ oznámila.
„Andreo, buď tak hodná a zkus se chvíli věnovat Petrovičovi. Zjisti, jaké pozemky, budovy a jiné nemovitosti mu patří a pokud možno, co nejdřív.“ přikázal Tom a jeho kolega se svou ženou se na něj dívali jak na svatý obrázek, než se Semir vzpamatoval a celou větu překopal a vyslovil znovu.
„Miláčku, prosím tě, budeš tak hodná a zjistíš nám všechno, co půjde o Petrovičově majetku? Mám na mysli domy, pozemky a podobně.“ dořekl a usmál se.
„To bylo lepší.“ pousmála se Andy.
„Tak už by ses mohla pustit do hledání.“ popoháněl sekretářku modrooký komisař.
„Jsem snad nějaká tvoje služka?“ neudržela se světlovláska.
„Ne, ale s počítačem umíš líp než já.“ řekl Tom a zapadl do své kanceláře, kde zasedl k počítači a jal se prostudovat Petrovičovu složku.
„Co je to s ním?“ zeptala se Andrea, jen co se za Kranichem zavřely dveře.
„Chová se takhle už od našeho příletu z Palmy.“ odpověděl jí manžel.
„Myslíš, že to má něco společného se Susannou?“
„Určitě, už to jak nám v nemocnici vyprávěl, jak…no víš, co myslím. Nechtěl to nikomu říct, protože to Susanně slíbil, a když nám všechno řekl, vlastně ji zradil…“ vysvětlil Turek za pomoci lehce zmatených vět.
„Jo, ale…jestli je naštvaný, tak ať si to nevylívá na mně!“
„Miláčku, je toho na něj…na nás všechny, prostě moc, teď se každý chová úplně jinak, než před deseti dny.“ řekl Semir a odešel za Tomem, který se snažil již několik minut otevřít Petrovičovu složku.
„Do hajzlu, to je krám!“ rozčiloval se modrooký policista.
„Ukaž pomůžu ti.“ nabídl se Turek.
Kolega ho ale rázně odmítl: „To je dobrý, zvládnu to sám!“
„Jak chceš, chtěl jsem ti jen pomoct.“ řekl Semir a posadil se na svou židli a ze stolu vytáhl několik nevyplněných hlášení, Tom zvedl oči a podíval se na komisaře sedícího naproti, zakroutil hlavou a znovu upřel své studánkově modré oči na obrazovku počítače před sebou.

Jakmile uviděl Schröder před svým stánkem zastavovat stříbrné sport coupé, myslel si, že jej řídí Susanna, ale když spatřil vystupovat neznámou brunetu, nastražil oči i uši. Christina s Alexem přistoupili k „okýnku“ a objednali si. Schröder se na ně usmál a dal se do přípravy pokrmů. Oba dva „policisté“ si stoupli ke stolku a začali se bavit o Susanně, což samozřejmě majiteli stánku neuniklo.

„Kolik je?“ zeptala s Gabriela.
„Půl páté.“ odpověděla Anna. „Proč?“
„Potřebuji mluvit s doktorem Vandenbergem.“
„Aha…Můžu se na něco zeptat?“
Gabi se na Annu pousmála: „Ptejte se.“
„Zajímalo by mě, proč…“
Engelhardtovou přerušil příchod lékaře, kterého ještě ani jeden z přítomných neviděl.

Christina zaplatila za oběd a nastoupila do vozu. Alex se chvíli zdržel a nechal si od Schrödera napsat recept na jeho novou čínskou specialitu. Jen co Wilkens nastoupil, zakouřilo se od kol a stříbrný Mercedes se rozjel zpět na stanici dálniční policie.

Lékař jen pozdravil a vešel za Susannou, která byla opět pod vlivem anestetik a spala. Prolistoval její kartu a vyměnil kapačku. Poté vyšel a chystal se odejít pryč, ale cestu mu zatarasil Frank společně s Hertzbergerem, který se vrátil z kantýny.
„Kdo jste?“ zeptal se Traber.
„Doktor Mark Schubert, těší mne.“
„Jak je Susanně?“ zeptala se Gabriela.
„Neměl jsem zatím možnost s ní promluvit. Ale podle slov doktora Vandenberga je její stav vážný.“
„Jak vážný? Myslela jsem, že je jí líp.“ ozvala se Anna.
„Po fyzické stránce ano, ale má značně narušenou psychiku.“ odpověděl lékař.
„To znamená co?“
„Nejistotu. Nemůžu vám říci, jestli bude někdy zase normálně komunikovat a…“
„Radím vám, aby jste ji dali do pořádku.“ začal vyhrožovat Frank.
„Trabere, nechte toho!“ napomenula ho jeho nadřízená.
„Ale…“
„Tak dost, jste snad dospělý!“ uklidňovala ho Anna.
„Jestli jste už skončili, rád bych pokračoval.“ ozval se Schubert. „V několika dalších dnech necháme paní von Landitzovou pod vlivem anestetik. Potom si s ní pokusím promluvit, ale pochybuji, že se se mnou bude bavit.“
„No a co byste podnikli potom, co se vám nepodaří se Susannou promluvit?“ zeptala se Gabriela.
„Je možné, že jen nechce mluvit s mužem, pak bych požádal o pomoc svou kolegyni, doktorku Schwerinovou, má se znásilněnými ženami zkušenosti.“
„Jo tak to jo!“ podotkl sarkasticky Frank.
„Pokud se vám to nelíbí, můžete jít.“ řekl směrem ke stojícímu komisaři doktor. „Omluvte mne, ale už musím, čekají na mne pacienti.“
„Jistě.“ odpověděla Anna a uvolnila mu cestu.
„Trabere, vy si koledujete o průšvih, co to mělo znamenat?“ rozčilovala se Engelhardtová.
„Šéfová, já…“
„Nechci nic slyšet! Koukejte se dát dohromady!“
„Dobře.“ kývl Frank a odešel na čerstvý vzduch.

Sergej seděl v křesle a popíjel whisky, když se najednou otevřely dveře a v nich se objevil jeden z jeho lidí a v ruce nesl obálku…
Předal ji svému šéfovi a odešel. Petrovič ji otevřel a zjistil, že mu nechal Alexander poslat nějaké informace o zatčení jeho otce společně se Susanninou výpovědí. Jen zběžně prohlédl papíry, nepotřeboval si v nich číst, protože dávno věděl, co se stalo a kdo je odpovědný za smrt jeho otce. Rus zůstal sedět a obálku položil i s obsahem na stůl vedle sebe.

Semir s Tomem měli hlad a tak není divu, že se zastavili u Schrödera na něco z jeho rozmanitého jídelního lístku.
„Zdravím, co to jezdí za krasavici v Susannině služebáku.“ houkl na komisaře, vystupující z vozu, majitel stánku.
„To fakt nevím.“ zabručel Turek.
„Nazdar Schrödere, máš pro nás nějakou specialitu?“ zeptal se Kranich.
„No, jestli myslíte něco k jídlu, tak bych vám doporučil Schröderovu kachnu. A pokud chcete informace, tak tu před chvílí byla nějaká bruneta s pěkně ošklivým chlápkem a bavili se o Susanně.“
Gerkhan okamžitě zpozorněl: „O Susanně?“ řekl a otočil se na svého modrookého kolegu: „O co tu sakra jde!“
„Nemám páru, ale…Schrödere o čem se bavili?“
„No o Susanně.“
„Myslel jsem, o čem přesně!“ opravil se Tom.
„Říkali něco o návštěvě v nemocnici a padlo i nějaký ruský jméno…“
„Petrovič?“ vyhrkli oba komisaři zároveň.
„Ne, něco jako Pavlovič.“ odpověděl Schröder a zkazil policistům radost.
„Do háje, už jsem myslel, že ho máme!“ rozčílil se Turek a udeřil pěstí do pultu.
„Hele, hele, abych tě nezažaloval za ničení soukromého majetku!“ vztyčil varovně ukazováček majitel poškozeného stánku.
„Promiň, ale už jsme mysleli, že…“ malého komisaře, ale jeho kolega nenechal domluvit.
„Ještě jsi nám neřekl, o čem se ti dva bavili!“
„Moc jsem toho nezaslechl, stáli dost daleko a dávali si pozor, aby nemluvili moc nahlas.“ vysvětlil.
„Myslím, že položíme komisařce Schrankmannové několik otázek.“ konstatoval Semir a společně s Tomem se rozloučil se Schrödere a rozjeli se k domovské stanici.

Anna seděla vedle Gabriely a chtěla si s ní promluvit, ale nepřítomný pohled mladé brunetky hovořil za vše. Komisařka se nechtěla vnucovat, zvedla se a přešla k oknu. Helikoptéra, kterou pozoroval Frank, stále klidně hnízdila na heliportu a čekala na svou posádku.
„Dobrý den, jak je jí?“ zeptala se příchozí žena.
Engelhardtová se otočila a uviděla Andreu. „Myslela jsem, že jste na stanici.“
„Ano, ale mám polední přestávku, původně jsem chtěla jet za komisařkou Schrankmannovou, ale …“
„Už s tím zase začínáte?!“ přerušila ji šéfová.
„Už nevím jak bych vám měla dokázat, že je na ní něco divnýho. Prověřila jsem si ji, opravdu k nám byla převelena…“
„Dost, nechci nic slyšet, jsme v nemocnici. Řeknete mi to až na stanici.“ uťala rozhovor Anna.
„Jak chcete, já vás varovala.“ odpověděla sekretářka.
Hlasitý hovor vytrhl Gabrielu z přemýšlení. „Kdo je to ta Schrankmannová?“ zeptala se.
„Náhrada za Susannu….“
„…hlavně podezřelá náhrada.“ doplnila Andrea svou šéfovou, která ji záhy sjela přísným pohledem.

Listí v korunách stromů šumělo Frankovi nad hlavou. Už několik se minut procházel po parku a snažil se nemyslet na Susannu, ale marně. Pokaždé, když zahnal jednu vzpomínku na usměvavou tvář mladé blondýnky, objevila se druhá. Neuměl si představit život bez své kolegyně, jejího úsměvu, smíchu, pošťuchování… Náhle komisař zakopl o kořen vzrostlého dubu a skončil na kolenou na nedávno posekané trávě. Jeho oči zalily slzy a Traber silně udeřil do země. „Proč?!“

Tmavě modré CLK zastavilo na parkovišti před stanicí a oba komisaři vběhli do kanceláře týmu dva, jak namydlení. Christina i Alex se lekli a málem spadli ze židlí.
„Co to má znamenat? Neumíte klepat?“ ptala se Schrankmannová.
„Teď budeme klást otázky my!“ spustil Semir.
„Nevím, co vás k tomu opravňuje.“
„Podezření, paní komisařko!“ odvětil Tom.
„Jak to myslíte?“ zeptala se.
„Jeden svědek vás zaslechl, jak se bavíte o vrchní komisařce von Landitzové a Sergeji Petrovičovi.“ vysvětlil Turek.
„Jestli máte na mysli náš rozhovor u pana Schrödera, tak jsem vysvětlovala tady panu Burgerovi, že musí být hrozné, to co zažila paní von Landitzová a že znám jednoho specialistu, který pomáhá znásilněným ženám.“ spustila Chris.
„A ten specialista se jmenuje Pavlovič?“ zeptal se sklesle Kranich.
„Aaa…ano!“
„Omlouvám se, že jsme k vám takhle vtrhli.“ řekl modrooký komisař a následoval svého parťáka do kanceláře. Jen co se za nimi zavřely dveře, Christina si nahlas oddychla:
„Tak to bylo o fous!“
„Ale vyšlo to. Nevěděl jsem, že umíte tak rychle vymýšlet obhajovací řeč.“
„Já taky ne.“ odpověděla komisařka.

„Do háje, tohle není možný, myslel jsem, že se dozvíme, kde je Petrovič!“ rozčiloval se Semir, ještě před tím, než se posadil na židli.
„To já taky kámo, ale jak vidíš, Schröder slyšel blbě!“
„A co když ne? Neměl jsi vyslovovat jméno Pavlovič nahlas, mohli jsme se jí zeptat a ona by se potopila sama.“
„Krucinál, to mě nenapadlo. Jsem to, ale blbec!“ soptil Tom.
„No teď nám rozčilování nepomůže.“ pokusil se kolegu uklidnit malý turecký komisař.
„Ty mi máš, co vyčítat, podívej se jak jsi rudý!“ ohradil se modrooký policista.
„Tak promiň. Musíme vymyslet, jak najít Petroviče.“ rozhodl Semir a zapnul svůj počítač.

Doktor Schubert se zastavil u Susanny, aby se pokusil probrat ji a mohl si s ní promluvit. Ale to neměl dělat, jen co blondýnka otevřela oči a spatřila jeho tvář, začala křičet, dveře pokoje se otevřely a dovnitř vtrhly jako na povel tři dámy, čekající na chodbě. Susanna sebou na posteli házela, když spatřila svou sestru, začala se uklidňovat, ale stále si držela od doktora odstup. Schubert pochopil, že nic nezmůže a společně s dámami se přesunul před pokoj.
„Nemám si s ní promluvit?“ zeptala se Gabriela.
„Dnes ne, ale zítra bychom to mohli zkusit, myslím, že spala už dost dlouho.“ odpověděl lékař. „Měli byste jít domů, tady toho moc nezmůžete a pokud vím váš člověk paní von Landitzovou hlídá ve dne v noci a je s vámi ve spojení čtyřiadvacet hodin denně.“ dodal.
„Ano, to je pravda.“ přikývla Anna.
„Já bych tu radši zůstala.“
„Gabrielo, tím, že tu budete sedět ve dne v noci, jí nepomůžete, jen budete unavená. Musíte se vyspat, abyste byla na zítřek připravená…“ Engelhardtová se otočila na lékaře. „No a kdyby se něco změnilo, doktor Schubert vám zavolá, nemám pravdu?“
„Samozřejmě, ale zbytek dne a noc, by měly být bez problémů.“
„Dobře přemluvili jste mě.“ řekla bruneta a následovala Andreu s Annou k východu z nemocnice. Na parkovišti se skupinka rozrostla o Franka, který se ploužil ke svému vozu.
„Trabere, co jste prováděl?“ zeptala se šéfová při pohledu na komisařova kolena.
„Zakopl jsem.“ odpověděl a pokračoval dál jako tělo bez duše.
„Nemám tě odvézt?“ zeptala se sekretářka.
„Ne zvládnu to.“ odvětil komisař.
„Tak za chvíli na stanici.“
„Ještě se musím zastavit doma.“
„Dobře, ale jeď opatrně.“ rozloučila se Andy s policistou a nasedla do své nové Fabie.
Ostatní nastoupili do svých vozů a vydali se každý jiným směrem. Tmavý Lexus zastavil na křižovatce a jeho řidička čekala, až na semaforu naskočí zelená. Anna unaveně pozorovala přeskakující barvy a pak se rozjela.

Když dorazila na stanici a viděla, že služební auto, které dala Schrankmannové, vydrželo první výjezd, objevil se jí na tváři spokojený úsměv. Poté vešla na stanici, kde se všichni pilně věnovali své práci. Pokračovala dál až ke kanceláři vrchních komisařů Gerkhana a Kranicha, zaklepala a vstoupila.
„Našli jste nějakou stopu, která by nás dovedla k Petrovičovi?“
„Mysleli jsme, že je s ním ve spojení komisařka Schrankmannová…“
„Vy už taky začínáte?!“ spustila káravě. „Co proti ní všichni máte? Nemůže za to, že její matka je Almara!“
„Ale Schröder zaslechl rozhovor mezi ní a Burgerem.“ odpověděl Tom.
„Už jsme si s ní byli promluvit, ale…“
Semir byl přerušen Annou. „Vysvětlila vám, o co šlo.“
„Přesně tak…“ přikývl modrooký komisař.
„Stejně jí nevěřím.“ ozval se Turek od svého stolu.

Andrea seděla na svém pracovním místě a rozmlouvala se svým vnitřním já. Protože nevěřila šéfové, že si pana Svena Burgera prověřila.
„Co když to řekla jen, aby se tě zbavila a tys nechala na pokoji Schrankmannovou?“
„Něco na tom bude.“ pomyslela si sekretářka a na počítači zadala jméno Sven Burger.
Chvilku trvalo než se před ní objevila fotografie Svena Burgera, jenomže muž na obrazovce nebyl, muži v kanceláři týmu dva vůbec podobný. Světlovláska se opatrně zvedla a šla za svým manželem, který zrovna rozprávěl s šéfovou.
„Semire, můžeš na moment?“
„Hned jsem u tebe.“
„Je to důležitý.“ naléhala a podívala se na Toma a Engelhardtovou: „Vy pojďte taky.“
Všichni čtyři opustili kancelář a vytvořili kruh kolem Andreina stolu.
„Neříkala jste náhodou, že jste si ho prověřovala?“ zeptala se Andy své nadřízené.
„Chtěla jsem, abyste jí věřila.“
„Co uděláme teď?“ zeptal se Kranich.
„Zatkneme je.“ oznámil Semir.
„Nevíme, jestli v tom jede Schrankmannová taky.“ zabrzdila komisaře šéfová.
„Prosím vás Šéfová, proč jinak by sem Burgera, nebo jak se jmenuje, vodila?“ namítla Andrea.
„Dost!“ křikla Anna, ale vzápětí hlasitost svého hlasu snížila a rozdala rozkazy: „Dělejte jakoby nic a opatrně vpadněte do její kanceláře. Nejprve zatkněte Burgera a teprve podle reakce komisařky Schrankmannové…“ Její podřízení ji nenechali domluvit a rozhodli se zasáhnout. Předstírali, že se chtějí vzdálit ze služebny, ale v příhodném okamžiku, kdy se ani Christina ani Alex nedívali, vpadli do kanceláře se zbraněmi v rukou. Alexander okamžitě zareagoval a přiskočil k nic netušící Chris a přiložil jí svou pistoli ke spánku: „Zmizte, nebo ji odprásknu!“
Tom si se svým parťákem vyměnil nechápavý pohled a pomalým krokem opustil kancelář, následován Semirem. Zbytek policistů na služebně tasilo zbraně a mířilo na Wilkense.
„Odhoďte zbraň!“ zařvala Engelhardtová na Alexe.
„Ať mi vaši lidé uvolní cestu, nebo ji oddělám!“
„Nedělejte si to ještě těžší!“
„Říkám vám, ať mi vaši lidi uhnou z cesty!!“
„Nechte ho jít!“ přikázala Anna.
Wilkens táhl Christinu chodbou až ven před stanici, kde oba nastoupili do stříbrného Sport coupé a odjeli. Sledováni stříbrným BMW.
„Semire, drž se ho!“
„O co myslíš, že se tu asi snažím.“

„Sakra! Co to mělo znamenat?! Nemohl jste mě varovat?! Chvíli jsem vážně věřila, že mě chcete zabít!“ rozčilovala se komisařka na sedadle spolujezdce.
„Pardon, slečinko, ale nechtěl jsem, aby odhalili i vás!“
„No tak to byste mě měl někde vysadit…“
„Taky si myslím, co třeba támhle v té zatáčce?“ zeptal se.
„Dobře, ale musíte mi trochu přibrzdit, nechcete snad, abych se zabila.“
„No to teda nechci.“ procedil skrz zuby a smykem zatočil. Christina si otevřela dveře a vyskočila. Semir musel rychle zareagovat a aby svou kolegyni nepřejel, odstavil svůj vůz v lese vedle silnice. Tom vystoupil a běžel k nehybně ležící Schrankmannové, klekl si vedle její hlavy a opatrně ji otočil na záda a zkontroloval její životní funkce. Bruneta pomalu přicházela k sobě a rozkoukávala se kolem sebe.
„Jste v pořádku?“ zeptal se komisař.
„Jo, nic mi není.“ odpověděla a už se zvedala na nohy, Tom ji však zastavil a položil na zem.
Gerkhan mezitím zavolal sanitku a posily, které dorazily dříve než obvykle.
„Centrála volá Kobru jedenáct, ozvěte se!“ rozezněl se uvnitř BMW Annin hlas.
„Kobra 11, slyší!“ odpověděl Turek a sledoval svého kolegu starajícího se o zraněnou komisařku.
„Máte Burgera?“
„Ne, ale pustil Schrankmannovou…a to doslova.“
„Jak to myslíte?“ nechápala šéfová.
„Vyhodil ji z vozu, za jízdy.“
„Je v pořádku?“ strachovala se Engelhardtová.
„Vypadá docela zdravě, budou to jen oděrky, ale pro jistotu jsem zavolal sanitku. Až se dozvíme něco nového, dám vám vědět. Nechte vyhlásit pátrání po Susannině služebním autě.“
„Už se stalo, popis vozu mají všechny hlídky. Centrála konec.“
„Tome, co je s ní?“ houkl na svého parťáka Turek.
„Vypadá to na nějaký šrámy, možná má nějaký vnitřní zranění, ale nevím to jistě, nejsem doktor.“
„Sanitka je tu za chvíli.“ oznámil turecký komisař a běžel za svým kolegou.

Během chvilky se ze zatáčky vyřítil sanitní vůz, zastavil u třech komisařů, kteří seděli uprostřed silnice a brzdili provoz frekventovaného úseku, těsně před nájezdem na dálnici A47. Záchranáři naložili Christinu do vozu a odvezli ji do nemocnice Porz. Na příjmu ji přijal našim komisařům známý doktor Grundstein, který komisařku ošetřil. Semir s Tomem stáli na vyšetřovně a snažili se přesvědčit Schrankmannovou, aby zůstala přes noc v nemocnici na pozorování.
„Říkám vám, že mi nic není!“ řekla bruneta a rychle se zvedla, náhle se jí zatmělo před očima a se slovy: „Nebude vám vadit, když si zase lehnu.“ se odporoučela k zemi.
„Doktore, co je s ní?“ zeptal se vyděšený Kranich.
„Už jsem měl těch jejích protestů po krk, tak jsem jí píchl něco na uklidnění.“ odpověděl Grundstein.
„Nemohl byste mi toho trochu dát?“ zeptal se Semir.
„Je mi líto,, ale ne.“ pousmál se lékař a pokynul sestře, aby Christinu odvezla na pokoj.
jakmile se stará Schrankmannová dozvěděla, že je její dcera v nemocnici, okamžitě se za ní rozjela.
„Jak je jí?“ zeptala se vyděšeně komisařů, kteří se vraceli ke svému služebnímu autu, stojícímu osamoceně na parkovišti před hlavní budovou.
„Slabý otřes mozku a pár modřin, ale pro jistotu si ji nechají přes noc v nemocnici.“ odpověděl Turek.
„Na kterém pokoji leží?“
„214…“
Almara ani nepoděkovala a zmizela ve dveřích. Policisté za ní nechápavě koukali, jako první se vzpamatoval Semir:
„Co to mělo být?“
„Co já vím, asi má strach o dceru.“ utrousil jeho modrooký partner a zasedl na sedadlo spolujezdce. Turek usedl za volant a stříbrné BMW se rozjelo směr stanice Dálniční policie Kolín nad Rýnem.

Jen co se komisaři objevili na služebně, zavolala si je Anna.
„Gerkhane, co se stalo?“
„Jak už jsem vám řekl, Burger vyhodil Schrankmannovou z vozu a ujel. Nechtěl jsem ji přejet, tak jsem zajel do lesa…nebojte, autu se nic nestalo.“ dodal rychle Turek, když uviděl obličej své nadřízené.
„A co je s komisařkou Schrankmannovou?“
„Otřes mozku a nějaké modřiny, nechali si ji v nemocnici na pozorování…“
„A už je u ní její matka.“ doplnil Semira jeho modrooký partner.
„Jak pokračuje pátrání po Burgerovi?“ zeptal se Tom.
„Bezvýsledně, po voze jakoby se slehla zem.“
„To je výborný, Burger nejspíš zná Petroviče, který chce zabít Susannu a Schrankmannová…“ Gerkhan se zarazil. „Jakou roli v celém případě vlastně hraje?“
Engelhardtová se zamyslela: „Že by na tom Andreině podezření něco bylo?“ poté otevřela dveře kanceláře a houkla na sekretářku, sedící u svého stolu. Andy se zvedla a vešla do místnosti. „Chtěla jste se mnou mluvit?“
„Prověřte mi komisařku Schrankmannovou, tedy pokud jste to už neudělala.“ odpověděla Šéfová.
„Ještě ne, nechtěla jsem to udělat za vašimi zády…Jdu se do toho pustit.“ usmála se Andy a odešla ke svému počítači.
„Myslíte, že něco najde?“ zeptal se Semir.
„Doufám, že ano. Zajeďte do nemocnice a sledujte Schrankmannovou, zítra ráno ji předvedete k výslechu.“ rozkázala Anna svým dvěma nejlepším komisařům a vyprovodila je z kanceláře. Semir na odchodu ze stanice políbil svou manželku a zastavil se v kanceláři týmu dva, kde prohledal Christinin stůl. Tom prohledal Burgerovu tašku, kterou si zapomněl vzít a našel v ní jen samé čisté papíry.
Turek ukázal svému kolegovi balíček pětiset eurových bankovek. „Podívej!“
Modrooký komisař zahvízdl: „To musí být takových pětadvacet tisíc euro.“
„Kde k tomu přišla?“
„Hlavně mi řekni, proč to schovává tady?“
„No to nevím, požádáme o povolení k prohlídce jejího bytu.“
„Dobře jdu k šéfový a ty se tu ještě porozhlídni, ale nesmíme říct, že jsme to našli bez povolení.“ varoval svého kolegáčka Tom.
„Neboj, nejsem blbej!“ ušklíbl se Semir.

Někdo zaklepal na dveře jejího kanclíku, zvedla hlavu a vyzvala příchozího.
„Kranichu, myslela jsem, že jste v nemocnici!“
„Tam se taky chystáme, ale se Semirem jsme objevili balíček pětiset eurových bankovek ve stole komisařky Schrankmannové.“ odpověděl komisař.
„Vy jste prohledávali její stůl bez povolení?“
„Ne, šli jsme kolem a uviděli na zemi ležící fotku, která spadla z Frankova stolu, tak jsme ji zvedli a při tom zahlídli pootevřený šuplík a v něm ten balík.“ vysvětlil.
„Aha! A co chcete po mně?“ zeptala se Anna.
„Potřebovali bychom povolení k prohlídce jejího bytu, jestli nenajdeme nějaké důkazy, které by nám ukázaly cestu k Burgerovi, nebo Petrovičovi.“
„Dobře, povolení vám zařídím, ale musím někoho poslat místo vás do nemocnice.“
„Poslal jsem tam Gregora s Dekertem.“ pousmál se Tom.
„Koukám, že jste mysleli na vše.“
„Ano.“
„Doufám, že něco najdete, ať nejsme za pitomce.“
„Nebojte se, něco určitě!“ řekl Kranich a opustil kancelář své nadřízené, po cestě k autu vyzvedl Semira u Andrey a společně se rozjeli k bytu komisařky Christiny Schrankmannové.

Frank dojel domů a uvařil si silou kávu. Ze šuplíku vylovil fotoalbum a prohlížel si fotografie z dětství, až po současnost. Mezi posledními snímky bylo i pár na kterých se objevovala Susanna, některé byly pořízeny při natáčení seriálu Krajta 6, jiné na podnikových oslavách a sešlostech kolegů z dálniční policie. Po několika minutách se mu pití kávy nezamlouvalo a přešel k ostřejším nápojům, které měl v ledničce.

„Jak byla ta adresa?“ zeptal se Tom sedící za volantem svého kolegy na sedadle spolujezdce.
„Hauptstrasse 14.“ odpověděl Turek.
„14?“
„Jo 14, proč?“
„Protože tu 14 není.“ oznámil modrooký komisař.
„Počkej, zavolám Andree.“ rozhodl Semir a vytočil číslo své ženy.
„Ano, Schäferová.“
„Miláčku, tady Semir…mohla bys mi dát adresu Schrankmannový?“
„Jasně, chvilku počkej….Holtstrasse 14.“
„Holtstrasse 14?“ ujišťoval se Gerkhan.
„Ano, Holtsrasse 14.“
„Díky Andreo, čau, čau.“
„Ahoj.“ rozloučila se sekretářka a opět se vrhla do práce.
„Já jsem ti říkal, že Andrea tu adresu říkala jinak.“ ušklíbl se Kranich.
„Hele, je to odsud jen o dvě ulice dál a navíc ve vysílačce to zní stejně.“ hájil se Semir.
„To je zajímavý, neříkala nám Andrea tu adresu ještě na stanici?“
„Ne!“ štěkl turecký komisař. „Jsme tu!“ ukázal na dům po levé straně.
Modrý Benz zaparkoval na místě určeném pro nájemníky domu, ale nic si z toho nedělal. Komisaři vystoupili a šli ke vchodovým dveřím. Bylo zamčeno.
„No skvělý, teď tu budeme jak pitomci čumět, než půjde někdo ven, nebo dovnitř.“ rozčiloval se Semir.
„Myslím, že nebude třeba.“ usmál se Tom.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Turek.
„Vzadu je druhý vchod a ten bývá většinou odemčený.“
„Moment, jak to víš?“ nechápal menší komisař.
„Hele, tyhle dveře jsou skleněný a je jimi dobře vidět…tak se prosím tě podívej.“
„Jsou tam druhý dveře a jsou otevřený!“ zvolal Semir.
„Hurá! Objevili jsme Ameriku.“ usmál se Kranich a společně se svým kolegou, kterého se Tomovy poznámky dotkly, obešel dům.
„No tak…dělal jsem si legraci.“
„Já vím, ale příště si ji dělej z někoho jinýho!“
Poté vyběhli až do čtvrtého patra a šperhákem si otevřeli dveře. Rozdělili se a pustili se do prohledávání bytu.

Za Gabrielou se zavřely dveře od bytu a brunetka se během okamžiku naložila do horké vany. Hlavou jí vířili vzpomínky, obavy a obrazy jejích známých a přátel. Když vylezla z vany a osušila se, praštila sebou na postel a usnula…

Tom zrovna prohledával skříň, když ho zavolal Semir, jen co se došel do obýváku nevěřil svým očím. Jeho turecký kolega držel v rukou devět stejných balíků, jako našli před dvěma hodinami v Christinině stole.
„Kde k tomu přišla?“ divil se modrooký komisař.
„Tady.“ řekl Semir a zvedl papír, který byl mezi bankovkami.
Tom na něj pohlédl a přečetl jméno: „Petrovič.“
„Máme ji!“
„Jedeme do nemocnice.“
„Zavolám Gregorovi, aby byl opatrný.“ řekl Semir a v závěsu za svým parťákem vytáčel číslo uniformovaného kolegy. Ani jeden z komisařů netušil, co se v nemocnici Porz děje.

Christina se probrala, poté co její matka odešla, a pochopila, že musí zmizet, než se členové dálniční policie dozví o její spolupráci s Petrovičem. Otevřela skříň a převlékla se. Pootevřela dveře pokoje a vykoukla na chodbu, jestli ji někdo nehlídá, když uviděla prázdnou chodbu vydala se ke schodišti.
Policista Gregor s kolegou Dekertem došel k pokoji, kde měla Schrankmannová ležet, a otevřeli dveře. Na posteli byla nakamuflovaná postava, takže policisté nepoznali, že je pokoj prázdný a Schrankmannová už dávno pryč.

Jakmile Semir s Tomem dorazili do nemocnice a přišli ke kolegům, otevřeli dveře a vešli. Kranich přistoupil k posteli a odhrnul deku. Když spatřil prázdnou postel, málem se šokem odporoučel k zemi a jeho malý kolega začal nadávat:
„Gregore, kde je?!“
„Semire, když jsme přišli, tak spala.“ hájil se hnědovlasý, metr osmdesát vysoký uniformovaný policista.
„Byla tu, nebo jste viděli přikrytý polštář?!“ běsnil Turek.
„Nejspíš to byl polštář.“
„Takže je možný, že je pryč už dýl než dvě hodiny! Do háje!“
„Semire, nerozčiluj se.“
„Tome, byla naše jediná šance, jak se dostat k Petrovičovi. Teď abychom zdvojnásobili hlídky u Susannina pokoje!“
„Já vím, ale ona se někde ukáže, budeme se muset zeptat její matky.“
„Už vidím, jak nám stará Almara pomáhá zabásnout dceru!“ štěkl Semir a odešel na chodbu.
„Zavolám Engelhardtový, aby nechala vyhlásit pátrání…“
„Jo a aby nás pořádně seřvala.“ doplnil Gerkhan kolegu Kranicha.
„Taky hnedka myslíš na nejhorší.“
„Nejhorší? Nejhorší bude, až dorazíme do nemocnice a najdeme Susannu s kulkou v hlavě!“ opravil ho Semir.
„Proč myslíš, že by ji Petrovič nechal zastřelit?“ otázal se modrooký komisař.
„Chce se jí pomstít? Chce, tak proč by ji nezastřelil?“
„Protože je to osobní msta, nezabije ji takhle lehce, neslyšel jsi co nám Susanna vyprávěla? Chce, aby trpěla…“
„No jo, ale to bylo předtím, než se jí podařilo dvakrát mu zdrhnout.“ odpověděl Turek.
„Musíme je najít, všechny tři, než bude pozdě!“
„Jdu zavolat šéfový.“
„Porozhlídnu se tu, jestli nenajdu něco co by nám pomohlo je najít.“
„Tome, nic nenajdeš, je až moc opatrná.“
„Já vím, ale nemůžeme tu jen…“ Tom se rozčílil a vší silou udeřil do stěny. „Sakra!“
Poté se Semir odebral před nemocnici a spojil se s centrálou. Když se Anna dozvěděla o Christinině útěku vyletěla jako čertík z krabičky:
„Gerkhane, nedělejte si ze mne srandu!“
„Šéfová, je mi to líto, ale Schrankmannová opravdu utekla. Když kolega Gregor přišel, nevěděl, že…“
„Jak je možný, že si nevšimli, že je pryč?!!“
„Narafičila to tak, že od dveří nebylo vidět, že by tam nebyla.“ obhajoval Semir svého kolegu.
„To je mi jedno! Co jste našli v jejím bytě?“
„Asi dvě stě tisíc euro a sbalený kufr. Chystala se někam odjet.“
„Nechám vydat zatykač a vy zajedete za její matkou a vyslechnete ji.“
„Rozkaz.“
Anna se ani nerozloučila a zavěsila. Semir zůstal stát u modrého Mercedesu a čekal na svého kolegu, který se záhy dostavil.

Christina si opatřila automobil a vydala se do Petrovičovy rezidence…
Před Sergejovým domem zastavil černý Chrysler 300C a z něj vystoupila vysoká bruneta. Několik Rusových po zuby ozbrojených zaměstnanců vyběhlo na příjezdovou cestu, když spatřili vysedající komisařku, sklopili zbraně a šli opět hrát v kostky. Christina prošla dům a nalezla Sergeje ležet u bazénu společně s Alexem.
„Á…paní komisařka!“ spustil Wilkens, ale Chris se neudržela a začala nadávat.
„Zbláznil jste se?! Skoro jste mě zabil!“
„Nechtěl jsem vás prozradit! Jestli vám to nedošlo a to, že jste vypadla z auta, za to nemůžu! Vymyslela jste si to sama!“ hájil se Alex.
„Já jsem vám řekla, abyste mi přibrzdil a vy…jste na to ještě…“
„Já jsem brzdil, ale vy jste vyskočila pozdě!“
„Nemohli byste se přestat hádat? Kvůli vaší neschopnosti musím vymyslet nový plán, jak se zbavit von Landitzové!“ přerušil je Rus ležící na lehátku.
Poté se všichni tři přesunuli do chládku domu a pustili se do vymýšlení nového plánu.

Tom odemkl vůz a beze slova zasedl za volant. Semir se na něj nechápavě podíval a zapadl na sedadlo spolujezdce.
„Co říkala, Engelhardtová?“ zeptal se modrooký komisař a nastartoval.
„Řádila….máme jet za Schrankmannovou na zastupitelství a vyslechnout ji.“ odpověděl Turek..
„Máme Almaru vyslechnout přímo na prokuratuře??“ zopakoval Kranich s obavou v hlase.
„Přesně tak!“
„Tak to jsme v háji, protože…“
„Jo, neřekne nám ani slovo a ještě nás sprdne za to, že podezříváme její dceru!“ dořekl za svého parťáka malý komisař.
„Přesně takhle jsem to říct nechtěl, ale máš pravdu.“
Modrý Benz opustil parkoviště a vydal se směrem do centra Kolína nad Rýnem. Během chvilky zastavilo vozidlo před budovou prokuratury. Komisaři opustili klimatizované útroby vozidla a vešli do staré barokní stavby. Po schodech vyšli až do třetího patra a zaklepali na dveře kanceláře státní zástupkyně Schrankmannové.

„Tak jsme domluveni.“ zhodnotil výsledek rozhovoru Sergej. „Alex se vydá vylákat členy dálniční policie a vy se postaráte o Trabera….“
„Jste si jistý, že nemám nejdřív zabít von Landitzovou?“ přerušila ho Christina.
„Ne, nejdřív Traber a potom von Landitzová!!“ řekl rázně Rus.
„Tak já jedu.“ ohlásil Wilkens.
„Kam?“ zhrozil se Petrovič.
„No, někam, aby mě policajti našli.“
„Ne, dneska zůstanete oba tady, náš plán spustíme až zítra.“

Kranich se posadil do koženého křesla a na vrchního komisaře Gerkhana zbylo místo na rozvrzané židli vedle. Almara netušila, proč za ní policisté přišli a byla jejich návštěvou velmi zaskočena.
„Pánové, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se.
„Myslím, že půjdu rovnou k věci.“ spustil Tom. „Kde je vaše dcera?“
„V nemocnici.“
„Tam právě ne!“ odpověděl komisař.
„Jak to myslíte?“
„Paní Schrankmannová, nedělejte, že nevíte, že je vaše dcera v kontaktu se Sergejem Petrovičem, který se dvakrát pokusil zabít vrchní komisařku von Landitzovou a nechal ji unést!“ rozčílil se Semir.
„Pane Gerkhane, nekřičte mi tady, nejste ve vyšetřovací místnosti a já nejsem žádný podezřelý!“
„Je mi jedno, že nejsme ve výslechové místnosti!“ křikl na ni Turek a pokračoval. „Jestli víte, kde je vaše dcera řekněte nám to, jinak vás obviním z maření vyšetřování a pomoc podezřelému s útěkem!“
„Jak to myslíte?! Christina v ničem nejede!“
„Ne?!“ zeptal se Turkův modrooký kolega. „Tak mi řekněte, kde vaše dcera vzala dvě stě padesát tisíc euro!“
Při vyslechnutí částky Schrankmannové spadla dolní čelist a překvapeně zírala na dva komisaře sedící před sebou.
„Co..cože?“ vykoktala ze sebe.
„Slyšela jste dobře! Máme podezření, že Christina převzala od Petroviče peníze a …“
„Dost!“ zahřměl Almařin hlas. „Nechci nic slyšet! Nevím, kde Chris je a i kdybych to věděla, nic bych vám neřekla! Teď opusťte mou kancelář!“
„Je mi líto, ale pokud nechcete vypovídat, budu vás muset nechat předvolat.“ řekl klidně Tom, a když uviděl, že se Schrankmannová nepohnula ani o píď, následoval svého kolegu ke dveřím. „Nashledanou!“ rozloučili se komisaři a zavřeli za sebou.
Státní návladní se posadila do svého křesla a udeřila do desky psacího stolu: „V čem zas ta holka lítá?!“

„Viděl jsi ji? Nemá páru o co jde.“ otočil se Semir na svého kolegu, když scházeli ze schodů.
„Nebo to na nás jenom hrála, aby chránila Christinu.“
„Zavolám Bonrathovi, ať nasadí někoho na Schrankmannovou.“ oznámil Turek a vyndal z kapsy svůj mobil.
Zbytek cesty na parkoviště Tom poslouchal parťákův rozhovor s Dieterem, který vlivem začínajícího léta a veder moc nechápal.
„Bonrathe, pošli někoho k prokuratuře, aby se pověsil na Schrankmannovou.“
„Proč?“
„Abychom zjistili, kde je její dcera.“
„Myslel jsem, že je v nemocnici.“ odpověděl dlouhán.
„To byla, než utekla.“ řekl Semir a začínal být nevrlý.
„Stejně nechápu, proč chcete vědět, kde je Schrankmannová mladší.“
„Protože je ve spojení s Petrovičem!“ odvětil turecký komisař: „Prostě tam někoho pošli, jo?“
„Ano, ale stejně nechápu…“
Bonratha přerušilo přerušované pípání. „Nechápu, proč se diví, že ničemu nerozumím, když mi nic pořádně nevysvětlí!“ řekl naštvaný Dieter a pověřil dva uniformované kolegy sledováním státní zástupkyně.

Jakmile se vyprázdnila i poslední láhev piva, kterou měl v bytě, uvědomil si, že pitím ničemu nepomůže, a že by se měl pokusit přemluvit šéfovou a vymluvit jí svou suspendaci. Vrchní komisař Frank Traber si šel dát studenou sprchu a trochu se prospat, předtím než se ráno rozjede na služebnu dálniční policie.

Byla už skoro třetí hodina v noci, když se Andree podařilo zjistit, kdo ve skutečnosti byl Sven Burger. Jen co se jeho fotografie objevila na obrazovce počítače, zavolala všechny, tedy tři, přítomné komisaře. Anna usnula na desce svého psacího stolu a jakmile sekretářka křikla: „Mám to!!“ probrala se a už uháněla k místu mladé světlovlásky. Obdobně na tom byl i komisař Kranich. Ze snění o prosluněných plážích zaplněných krásnými turistkami a domorodkyněmi ho probudil Semirův sladký hlásek.
„Budíček!“ zakřičel svému kolegovi do ouška malý Turek, až se Tom lekl a málem udeřil parťáka do úst.
„Zbláznil ses?!“ křikl modrooký komisař, který byl evidentně v šoku z leknutí a vypadal, že ho bude ještě dlouho rozdýchávat.
„Ne, ale Andrea něco objevila, tak se zvedej Šípková Růženko!“ usmál se Semir.
„Koukám, že ti dělá dobře, budit lidi uprostřed noci, ke všemu takovým nevybíravým způsobem…“ když Kranich uviděl na Turkově obličeji zářivý úsměv rychle dodal: „A ještě se tomu směješ!“
„Promiň, ale kdyby ses viděl, smál by ses taky!“ odpověděl komisař a šel za svou manželkou.

„Miláčku, co jsi našla?“ zeptal se ještě ve dveřích své kanceláře.
„Náš milý pan Burger se ve skutečnosti jmenuje Alexander Wilkens a byl to veliký přítel zesnulého Ivana Petroviče…“
„To není možný!“ zhrozila se Engelhardtová a při vyslechnutí jména se úplně probrala, stejně jako rozespalý Tom, který se pomalým krokem blížil ke tří členné skupince, obklopující Andrein počítač.
„Jak je možné, že jsme Schrankmannovou s Wilkensem neodhalili?!“ ptal se rozčíleně Semir.
„Já jsem vám říkala, že je na ní…i na něm…něco divnýho, ale nikdo mě neposlouchal.“ spustila Andy.
„Přiznávám, měla jsem si ho prověřit, ale důvěřovala jsem komisařce Schrankmannové a jen jsem si ověřila, na základě vašeho podezření, že pracuje na LKA.“ vysvětlila Anna.
Tom zívl a v duchu se pokusil o souvislou větu, kterou ovšem dohromady nedal a tak byl raději zticha.
„No tak už se nebudeme hádat, te´d musíme zajistit, aby se k Susanně ti dva nedostali, jinak bude zle.“ vložil se do debaty mezi dvěma přítomnými zástupkyněmi něžného pohlaví Semir.
„Máte pravdu, zdvojnásobím hlídku před jejím pokojem, nebudeme nic riskovat.“ rozhodla šéfová.
„Tady už toho moc nezmůžeme, co kdybychom jeli domů, trochu se prospat a zítra se pustíme do hledání dalších stop, vedoucích k nalezení Petrovičova úkrytu, kde budou schovaní i Wilkens se Schrankmannovou.“ navrhl uzívaný Kranich.
„Myslím, že je to dobrý nápad.“ souhlasila Andrea, kterou od neustálého hledění na obrazovku počítače, bolely oči.
„Šéfová, chcete odvézt domů?“ zeptal se galantně modrooký komisař své nadřízené.
Anna se pousmála: „Děkuji, ale mám tu vůz.“
„Dobrou noc, ráno se uvidíme.“ rozloučila se vrchní komisařka Engelhardtová se svými podřízenými na parkovišti před služebnou a nastoupila do svého nového, tmavého Lexusu RX 300, který se během okamžiku ztratil komisařům a Andree z dohledu.
„No, my už taky pojedeme.“ oznámil Semir a zasedl za volant, svého stříbrného kočáru.
Tom zamával svému kolegovi a nasedl do tmavě modrého Mercedesu, který zůstal osamocený stát pod okny služebny, nastartoval a odjel domů.

Susanna seděla v posteli a snídala, když se otevřely dveře do pokoje a v nich stála Christina se zbraní, na které měla připevněný tlumič, v ruce. Blondýnka vytřeštila oči, ale než stačila nějak zareagovat, bruneta stojící u dveří dvakrát vystřelila a trefila sedící Suss do srdce.
„Ne!“ vykřikla Gabriela a celá propocená se posadila na postel. „Je to dobrý, Susannu hlídají, nic se jí nestane!“ uklidňovala se cestou do kuchyně…

Když se Frank brzy ráno dostavil na služebnu, obývala ji jen hrstka uniformovaných policistů, kteří nebyli u hromadné nehody na A4. Komisař šel směrem ke kanceláři své nadřízené, ale jeden strážník ho upozornil, že Anna ještě nepřišla. Rozhodl se počkat na šéfovou ve své kanceláři a projít všechny poznámky, které našel na Semirově stole.
Četl si dobrou hodinu, když se na stanici přiřítila vrchní komisařka Engelhardtová. Traber vstal a sledoval svou nadřízenou do jejího království. Těsně předtím než zavřela skleněné dveře na ni houkl: „Šéfová, můžu s vámi mluvit?“
„Jistě, pojďte dál.“
Komisař se posadil a Anna se zeptala: „O co jde?“
„O tu mou suspendaci, nedalo by se s tím něco…“ Rázným mávnutím ruky ho umlčela.
„Je mi líto, ale doktor Grundstein žalobu nestáhl.“
„A nemůžeme ho nějak přesvědčit, nebo se s ním nějak dohodnout??“
„Můžeme zkusit žalobu za zanedbání péče…ale jestli to vyjde…“
„Zavolám mu a navrhnu mu výměnu. On stáhne žalobu a já ho nebudu žalovat …“
„Zkusit to můžete…“ když spatřila odhodlaný pohled emisaře Trabera, otevřela spodní šuplík svého stolu a vyndala jeho služební průkaz a zbraň. „Tady, už jsem mu volala.“
Frank se pousmál: „Děkuju.“
„Počkejte, až přijdou Semir a Tom, řeknou vám k případu víc a ukáží vám nějaké dokumenty.“
„No, ty už jsem si prohlédl. Wilkens je větší zvíře než Patrono, proč se Petrovič nemůže paktovat s nějakými malými rybami?“
„Nevím, ale musíme ho najít.“
„Když mě omluvíte, půjdu k sobě a ještě jednou si projdu ty papíry.“
„Běžte. Franku!“
Komisař se otočil: „Ano?“
„Jak je Susanně?“
„Nevím, dneska jsem za ní ještě nebyl.“
Přikývla a on opustil místnost. Jen co zavřel dveře, vrazil do malého Turka, který na sebe vylil ranní kávu.
„Nemůžeš koukat?“ zuřil Semir.
„Koukal jsem, ale neviděl jsem tě.“
„Já ti říkal, kup si ty boty s vyšší podrážkou. Takhle tě nikdo nevidí, teda pokud nepočítám Hübnera, který měří metr padesát.“ řekl Tom a začal se smát.
„Ha, ha! Moc vtipný. To si říkáš kamarád? Místo, aby ses mě zastal tak se mi ještě posmíváš. Nemůžu zato, že jsem malej…moje máma je malá, můj táta není o nic vyšší, ale můj děda měřil necelý dva metry.“
„Tak třeba jednou tvoje děti budou mít dva metry po pradědečkovi a na dědu budou koukat jak…“
„Hele, nemám zapotřebí poslouchat tvoje urážky!“ obořil se na svého kolegu malý komisař.
„Tak promiň, myslel jsem, že ti to nevadí. Sám jsi si dělal několikrát legraci ze své výšky, tak jsem myslel….“
„Nezdá se ti, že poslední dobou nějak často myslíš?“ řekl Turek již s úsměvem na tváři.
„Jo taky mě to překvapuje, ale…“
„Nemohli byste toho nechat a šli mi vysvětlit, co znamená tohle?“ přerušil je Traber s listem papíru v ruce.

Gabriela dorazila do nemocnice a rovnou šla za doktorem Schubertem. Při vší smůle, byl lékař zrovna na ranní vizitě a bruneta musela počkat. Zašla si tedy do kantýny na kafe a čekala, až za ní přijde Schubert, kterému nechala vzkaz na pageru .
Lékař se objevil za půl hodiny a odvedl Gabi za Susannou.
„Nevím, jak bude reagovat na vaši přítomnost, pokud by jste cítila, že něco není v pořádku, nebo že může dojít k dalšímu záchvatu…opusťte pokoj. Ano?“
„Ano.“ přikývla bruneta a vešla…

Susanna ležela na pravém boku a příchozího si nevšímala. Gabriela došla až k posteli a položila ruku na sestřino rameno. Odtáhla se.
„Susanno, už je dobře. Nikdo ti neublíží, slibuju.“ utěšovala ji brunetka.
Ani se nepohnula, jen dál zírala na bílou stěnu místnosti.
„Prosím, věř mi.“
Nereagovala.
Pokusila se navázat hovor, nebo alespoň oční kontakt: „Mám zavolat našim?“
Blondýnce se po tváři skutálela slza.
Gabi pochopila, že její návštěva k ničemu nepřispěla a s uslzenýma očima opustila pokoj.

Tom vysvětlil Frankovi všechno, co chtěl vědět a společně šli za Semirem, který prohlížel Wilkensův spis. Andrea mezitím zjišťovala jaké nemovitosti Alex vlastní a kde by se eventuelně mohl ukrývat.
„Andreo, přišla jste na něco?“ zeptala se Anna ve dveřích své kanceláře.
„Wilkens vlastní dva domy v Kolíně a několik vil v Turecku a na Blízkém východě.“
„Dáš nám adresy?“ otázal se Semir.
„Jeden dům je na Hüverstrasse a druhý je na samotě, když jedeš na Essen…“
„A jméno ulice?“ přerušil sekretářku vrchní komisař Traber.
„Essenstrasse 1…“
„Díky.“ odpověděli komisaři jednohlasně a rozběhli se ke svým vozům.
„Stát!“ zahřměla Engelhardtová. „Zavolám zásahovku a někoho pošlu na Hüverstrasse…vy počkáte a upozorňuji vás, a to všechny, žádné kaskadérské akce! Chceme najít Schrankmannovou a Wilkense!“ domluvila a její podřízení se pomalu přesunuli ke svým vozům.
Anna ze spodního šuplíku svého psacího stolu vyndala služební zbraň a vydala se před stanici a nasedla do tmavého Lexusu.

Christina sešla po schodech do jídelny, kde na ni čekala jak snídaně, tak Sergej a Alexandrem, kteří se bavili o starých dobrých časech. Pozdravila je a posadila se naproti Petrovičovi, jež se na ni usmál. Nechápavě na něj pohlédla: „Co se děje?“
„Nic.“odpověděl Rus a úsměv mu z tváře nezmizel.
Schrankmannová stále nechápala, ale raději už nic neříkala, najedla se a odešla do svého pokoje a vytočila číslo…

Před domem na Essenstrasse zastavily vozy zásahové jednotky, následovány služebními auty komisařů Kranicha a Trabera. Za několik okamžiků smykem zastavil vedle modrého CLK tmavý Lexus, patřící šéfové dálničního oddělení policie. Maskovaní policisté se podívali směrem na přijíždějící vozidlo a zamířili něj své zbraně, když Anna vystoupila, obrátili se zpět k domu a zahájili akci. Systematicky prohledali dům i jeho přilehlé okolí, ale nikoho nenašli. Vrchní komisaři byli naštvaní, ale náladu jim spravil Andrein telefonát Semirovi.
„Co zjistila?“ zeptal se Frank svého malého kolegy.
„Andrea znovu prověřila Schrankmannovou a zjistila, že předtím, než přišla k nám, nemá žádný záznam, jakoby neexistovala.“
„No a proč se teda směješ?“ nechápal Tom.
„Jestli nemá záznamy, je možný, že dělá pro tajný…tudíž…“
„Dělá v přestrojení a chce získat Petrovičovu důvěru.“ řekla Anna a přerušila nejmenšího z přítomných komisařů.
„Přesně tak.“ přikývl Semir.
„Nebo se vůbec Schrankmannová nejmenuje!“ vyslovil svou obavu Traber.
„Ne, to by nám Almara řekla…“ pronesl Kranich a sundal si neprůstřelnou vestu s nápisem policie.
„Nejspíš ano, ale co když je přeci jen na straně toho gaunera?“
„Franku, řekl jsem Andree, ať se spojí s velitelem tajných a zeptá se ho na Christinu.“ uklidňoval svého kolegu Turek.
„To znamená, teda pokud to dobře chápu, že o Susannu se bát nemusíme?“ zeptal se Kranich poté co zavřel kufr svého služebáku
„Doufám, že ano.“ shodli se na třech slovech policisté.
„Jeďte ještě jednou prohledat byt Schrankmannové, možná nám tam nechala nějakou nápovědu.“ rozkázala Anna a nastoupila do svého vozu.
„Tak jedeme!“ rozhodl Frank a už seděl za volantem.

Doktor Schubert čekal na Gabrielu před pokojem. Když bruneta vyšla se slzami v očích došlo mu, co se nejspíš stalo a opatrně se zeptal, jak probíhala její návštěva u sestry.
„Ani se na mě nepodívala.“ řekla a osušila slzy kutálející se jí po lících.
„Musíte jí dát čas to, co prožila…“
„Já vím, ale je to těžký, dívat se, jak leží a jen sleduje stěnu….“ Gabriele steklo po tváři několik slz.
Lékař se jí soucitně podíval do očí: „Dostane se z toho a na všechny ty hrůzy zapomene.“
„Nevím, ale myslím, že to, co prožila, si bude pamatovat do smrti.“ odporovala brunetka.
„Dejte jí čas a hlavně jí nic nevyčítejte.“
Přikývla a posadila se vedle strážníka, který měl hlídku u Susanny. Doktor Schubert byl zavolán na příjem, rozloučil se a odešel.

„Může mi někdo říct, co tu hledáme?“ zeptal se Frank, když už po třetí obracel knihovnu v Christinině bytě vzhůru nohama.
„Něco, co by nám pomohlo zjistit, jestli je na straně Petroviče nebo na naší!“ odpověděl mu Tom, který se věnoval šatníku mladé komisařky.
„Tak proč nám nic neřekla? Mohli jsme jí přeci pomoct.“ breptal Traber a prolistoval velkou encyklopedii.

Schrankmannová položila telefon a převlékla se do tmavého oblečení. Najednou někdo zaklepal na dveře. Zvedla hlavu a chvilku vyčkávala, klepání se ozvalo znovu. Přešla ke dveřím a otevřela je, když spatřila Wilkense, zeptala se: „Co chcete?“
„S kým jste to mluvila?“
„S jedním informátorem, všichni policajti mají váš i můj popis a na všech dálnicích a výjezdech jsou rozestaveny hlídky.“
„Dobře, tak jak to tedy uděláme?“
„Zůstaneme u původního plánu, vy se pojedete ukázat policajtům a já zajedu navštívit paní von Landitzovou.“ odpověděla s úsměvem.
Potom se oba sbalili a každý „svým“ vozem se vzdálili od vily.

Andrea spojila Engelhardtovou s šéfem tajné služby, který jí samozřejmě, z důvodu bezpečnosti své podřízené, nic neřekl. Anna naléhala a snažila se z něj vymámit alespoň potvrzení toho, že slečna Schrankmannová pro něj pracuje. Neřekl ani slovo a zavěsil. Šéfová naštvaně položila sluchátko a zavolala si svou sekretářku.
„Andreo, můžete nějak zjistit, jestli Schrankmannová opravdu pracuje u tajné sužby?“
„Pokusím se nabourat do jejich počítače, ale nic neslibuju.“
„Nemám zavolat Hartmuttovi, aby vám pomohl?“
„Zkusím to sama, a kdybych nevěděla jak dál, zavolám mu.“ odpověděla Andy a odebrala se k počítači.

Kolem hlídky na padesátém pátém kilometru dálnice A4 se prohnalo stříbrné sport coupé řízené Alexem. Policisté, kteří ho zpozorovali, okamžitě informovali centrálu a své kolegy. Jen co se to dozvěděla Anna, poslala všechny vozy na A4 a nechala uzavřít všechny nájezdy. Během několika chvil viselo za stříbrným Benzem na deset zelenobílých vozů se zapnutými majáčky.

Christina zastavila černý Chrysler nedaleko nemocnice Svaté Marie a dál pokračovala po svých. Došla až ke vchodu do nemocnice, zašla do místnosti pro nemocniční personál a vzala si na sebe bílý plášť, který visel na věšáku. Takto oblečená se vydala k Susanninu pokoji. Před pokojem seděla jen Gabriela, protože policista, který měl službu,si potřeboval odskočit. Jakoby nic pozdravila sedící brunetku a vešla na pokoj. Z kapsy vyndala injekční stříkačku, kterou jí dal Sergej, společně s lahvičkou jedu. Susanna si jí nevšimla, myslela si, že je to zase nějaká otravná sestra, která jí jde píchnout něco na uklidnění. Jenomže Christina natáhla jed do stříkačky a přistoupila ke kapačce…
Policista se vrátil a zeptal se Gabi jestli někdo nevešel k Susanně.
„Před chvílí tam šla nějaká doktorka.“ odpověděla.
„Jaká?“
„Nevím, ale ještě jsem ji tu neviděla…“ zarazila se, ale uniformovaný strážník vpadl do pokoje a spatřil jen ležící Susannu.Na nočním stolku ležela prázdná injekce.
„To ne!“ zhrozila se Gabi.
„Zavolám doktora.“ řekl strážník a vyběhl ven.
Bruneta přeběhla k posteli a pokusila se probrat Susannu.
„Suss, no tak vstávej!“
Otevřela oči a odtáhla se. Gabriele se znatelně ulevilo, ale stále byla plna strachu a obav, z toho co neznámá doktorka Susanně píchla. Poté co dorazil doktor Schubert, nechal převézt blondýnku na vyšetření.

Tři komisaři skončili s prohlídkou bytu a nic nenašli. Pomalu se přesouvali k vozům, když se Tomův mobil rozezvonil. Kranich vytáhl telefon z náprsní kapsy svého saka a ohlásil se.
„Ano, Kranich.“
„Tome, rychle přijeďte, Susanna…byla u ní nějaká ženská a něco jí píchla, doktoři neví co…prosím tě, přijeď!“ vychrlila na svého přítele Gabi.
„Jak…co? Hned jsem tam!“ řekl komisař a hnal ke svému modrému Mercedesu.
„Tome, co se děje?!“ křikl za svým modrookým kolegou Semir.
„Vypadá to, že Schrankmannová navštívila Susannu…něco jí píchla!“
Frank ani turecký policista neváhali a rychlostí blesku skočili do Benzu, který se okamžitě rozjel se k nemocnici. Kranich hnal svého věrného oře neuvěřitelnou rychlostí, až ručička tachometru málem opustila své místo. Vůz jel po skoro prázdné dálnici A4, když si Frank všiml blikajících majáčků před nimi.
„Co to?“
„Susannin služebák!“ ukázal Semir sedící na sedadle spolujezdce.
„Wilkens!“ konstatoval Tom.
„Jedeme za ním!“ rozhodl vrchní komisař Gerkhan jako služebně nejstarší.
Tom přikývl a sešlápl plynový pedál až na podlahu. Za chvilku byl v závěsu za ostatními kolegy a pomalu se dostával před ně. Wilkens se snažil svým pronásledovatelům ujet za každou cenu.
Hlídka u výjezdu na stém kilometru nezabránila stříbrnému Mercedesu opustit dálnici a Alex pokračoval dál po hlavní silnici vedoucí do Kolína.
„Do háje, od čeho tam jsou!“ rozčiloval se Frank.
„Aby každýho pustili.“ odpověděl Semir.
CLK se smykem vyhnulo postavenému policejnímu Volkswagenu a pokračovalo v pronásledování stříbrného sport coupé. Ostatní vozy takové štěstí neměly a narazily do zaparkovaného zelenobílého policejního vozu. Některé vozy se prolétly vzduchem a zbylá čtyři vozidla se zapojila společně s modrým vozem komisaře Kranicha do stíhání malého Mercedesu.

Doktor Schubert nechal Susannu převézt zpět na oddělení doktora Vandenberga, který nechal blondýnku, jejíž stav se vůbec nezměnil, což dělalo lékařům velké starosti, převézt na jednotku intenzivní péče.

Závod dvou vozů z rodiny Mercedesů pokračoval a Tomovi docházela trpělivost, tak se rozhodl ukončit život obou bratrů. Sešlápl plyn a dohnal sport coupé, které zrovna předjíždělo starou Alfu Romeo. Jen co se Kranichovi podařilo dostat se před Alfičku, ukončil Wilkensovo pronásledování, narazil předkem svého vozu do zadní části stříbrného coupé, jehož řidič neudržel auto na silnici a sjel do rygólu, ze kterého vylétl mezi stromy a posléze se o jeden z nich zastavil. Tom zaparkoval své CLK na lesní cestě a trojice komisařů se rozeběhla ke zmačkanému zbytku stříbrného Benzu. Než si však proklestili cestu vůz explodoval.
„Sakra!!“
„To není možný.“
„Jak se teď dostaneme k Petrovičovi?“ zeptal se Frank.
„Přes Schrankmannovou…což mi připomíná, že jsem měl jet do nemocnice!“ vzpomněl si Tom.
„Tak na co tu ještě čekáme?“ otázal se turecký komisař.
„Na auto.“ odpověděl Kranich.
Během chvilky se u místa nehody objevily zbývající dva zelenobílé vozy, které vydržely pronásledování, nyní hořícího coupé.

Anna na stanici čekala na výsledky Andreina hledání a pronásledování Wilkense, když se z vysílačky dozvěděla, že je Alex mrtvý došlo jí, že jedinou šancí jak Petroviče najít je komisařka Schrankmannová. Přesunula se ke stolu své sekretářky a zeptala se jestli už něco zjistila. Andy zavrtěla hlavou.
„Mají to zabezpečené víc, než jsem si myslela.“
„Mám zavolat Hartmutta?“
„To nebude třeba, jsem dost daleko, za chvilku to budu mít.“ odpověděla světlovláska.
Šéfová přikývla a odešla do své kanceláře, kde se posadila za stůl a hlavu vložila do rukou. Zamyslela se.

Byl slunečný den, když přišlo hlášení o dopravní nehodě a o zranění jejích dvou nejlepších zaměstnanců. Sama jela na místo, aby zajistila vše potřebné a pomohla svým mužům s vyslýcháním svědků. Její noví komisaři se ještě nedostavili, ale jedno nevěděla, že oba jsou již na místě nehody a zachránili život Semirovi s Tomem. Když spatřila sympatickou blondýnku stojící vedle Hertzbergera, nevěděla, že se během dalšího okamžiku dozví, že jí bude příštích několik let velet.
Najednou někdo zaklepal na skleněné dveře kanceláře a vyrušil ji ze vzpomínání na první setkání s vrchní komisařkou von Landitzovou, poté vešel dál. Zvedla hlavu a spatřila Andreu.
„Tak co?“
Sekretářka se s vážnou tváří podívala na svou nadřízenou…
„Tak zjistila jste něco?“ ptala se šéfová.
„Podařilo se mi nabourat se do počítače tajné služby…Schrankmannová má zavedený spis.“
„To znamená, že…“
„Ano poslali ji k nám, poté co se dozvěděli, že má Petrovič spadeno na Susannu. No a protože už s ním jednou obchodovala, tak ji na něj nasadili znovu.“
„Takže tajná celou dobu věděla, kde Petrovič je?“
Andy přikývla a položila vytisknutý spis komisařky Christiny Schrankmannové na stůl své nadřízené. Annna poděkovala a sekretářka opustila její kancelář, poté se vrchní komisařka Engelhardtová pustila do pročítání silné složky.

Gabriela nervózně přecházela po chodbě před jednotkou intenzivní péče a myslela na svou mladší sestru. Když se ve dveřích objevila Tomova hlava, vrhla se svému příteli kolem krku a propukla v pláč. Modrooký komisař se hned zajímal o Susannin stav:
„Jak je jí?“
„Doktoři neví, co jí píchla.“ vzlykla.
„Ale je v pořádku?!“ zeptal Frank.
„Podle Martina je její stav stejný, ale…“ znovu se rozbrečela.
„To bude dobrý.“ utěšoval ji Tom.
„Co když ne?“ namítla.
„Protože Schrankmannová dělá pro tajnou službu a nemá zapotřebí zabíjet bývalé policisty.“ odpověděl Kranich.
„Jak to víš?“
Náhle Semirovi zazvonil mobil: „Ano, Semir…“ ohlásil se.
„Tady Andrea…Schrankmannová skutečně dělá pro tajnou…“
„Díky, takže stačí zavolat jejímu šéfovi a víme, kde je Petrovič.“ řekl Turek.
„Zase tak jednoduchý to nebude, Engelhardtová mu volala a nic se nedozvěděla.“ odpověděla mu manželka.
„Máme tu problém, vypadá to, že Christina něco píchla Susanně a doktoři nemůžou přijít na to, co.“ oznámil komisař.
„Řeknu šéfový, ať se pokusí zavolat Reuterovi a vysvětlí mu, co se stalo.“
„Dobře a díky za informace. Čau, čau.“ rozloučil se Semir a strčil telefon do kapsy.
„Co zjistila?“ zeptal se Traber dřív, než se Turek stačil nedechnout.
„Schrankmannová opravdu dělá pro tajnou, ale, když Engelhardtová volala jejímu šéfovi, tak jí nic neřekl.“ informoval své kolegy malý komisař.
„To snad nemyslí vážně!“ rozčílil se Frank. „To mu nikdo nevysvětlil, o co tu jde?!“zuřil.
„Nevím, řekl jsem Andree o Susanně, tak snad se jim podaří přesvědčit Reutera o důležitosti toho, abychom se dozvěděli, kde Petrovič je.“ dokončil Semir, protože se ve dveřích objevil doktor Vandenberg.

Christina se vrátila ke svému Chrysleru a odjela na velitelství tajné služby. Její šéf ji uvítal, ne příliš nadšeně, ale byl rád, že jedna z jeho nejlepších zaměstnankyň žije a je v pořádku. Pokynul jí, aby se posadila a vylíčil jí rozhovor s velitelkou dálniční policie.
„Takže už vědí, že jsem od tajné?“ zeptala se.
„Ano, ale nevím, kde se to dozvěděli.“
„Ta jejich sekretářka ovládá docela dobře počítač, je možné, že se jí podařilo nabourat se do našeho systému a zjistit, co potřebovali.“
Na psacím stole se náhle rozezvonil telefon. Reuter se podíval na Christinu a poté na zvonící telefon a zvedl ho.
„Tady Engelhardtová, potřebuji vědět, co má znamenat tajná akce paní Schrankmannové.“

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
„Je mi líto, ale nemohu ohrozit její život, takže je vám jasné, že nemohu nic říct.“
„Vím, že nechcete ohrozit život svého zaměstnance, ale mým komisařům jde o život také, navíc komisařce von Landitzové paní Schrankmannová píchla neznámou látku a lékaři nemohou přijít na to jakou.“
Reubert se podíval na Chris a žádal vysvětlení. Brunetka se na něj podívala a vzala si do ruky sluchátko.
„Paní Engelhardtová, Susanně jsem nic nepíchla, potřebovala jsem se však zbavit, určitého množství látky, kterou jsem měla paní von Landitzové podat, jinak by mi Petrovič nevěřil…“ odmlčela se: „…nemusíte se bát, samozřejmě jsem vrchní komisařce nic nepíchla. Obsahem stříkačky jsem zalila květinu na nočním stolku.“ vysvětlila. Anně na druhém konci spadl kámen ze srdce, víc vědět prozatím nechtěla…ale Andrea stojící vedle ní jí připomněla posunkem Petroviče.
„Mohla byste mi říci, kde najdeme Petroviče?“
„Ne, ale už jsem poslala zásahovou jednotku, aby ho sbalila.“ odvětila Christina.
Anna nevěděla co má říct. „Dobře, ale můžete mi říci, kde je? Ráda bych tam měla svoje lidi.“
„Už jsem vám řekla, že to nejde.“
„Sakra, řekněte mi, kde je nebo…“
„Nebo co, paní Engelhardtová?“
„Nic, jen jsem chtěla, aby se moji lidé zúčastnili zátahu.“
„Bohužel to nejde, členové zásahovky jsou již na místě a pana Petroviče zatýkají. Poslala jsem je za ním těsně před tím, než jsem opustila vilu.“
„Aha, takže komisařka von Landitzové je v bezpečí?“
„Ano, tedy až potom, co dopadneme Wilkense.“
„To už nemusíte, měl nehodu, když prchal před mými lidmi…nepřežil.“
„O jednoho grázla míň.“ odpověděla bez mrknutí oka slečna Schrankmannová.
Poté se obě rozloučily a zavěsily. Reuter se zeptal Christiny:
„Vážně jste tam poslala zásahovou?“
Podívala se na něj a on pochopil, že komisařce Engelhardtové lhala.
„Ještě jsem nezískala potřebné informace, které by mě dovedly k vyřešení případu.“
„Dobře, ale musíte co nejdřív vyslechnout von Landitzovou, musíme zjitit, co všechno zaslechla předtím než ji Patrono znásilnil. Jestli nezjistíme komu prodali ty zbraně…“
„Já vím, pane. Už jsem podnikla určitá opatření a paní von Landitzovou vyslechnu co nejdřív.“
„Myslel jsem, že je na JIPce!“
„To ano, ale jeden můj známý doktor mě za ní pustí.“
„Takže, pusťte se do práce.“

„Andreo, zavolejte Semirovi a řekněte mu všechno, co nám řekla Schrankmannová.“
„Ano, šéfová.“
Mladá sekretářka se ve dveřích srazila s Hertzbergerem, který nesl Anně špatné zprávy…
„Potřebujete něco, Hertzbergere?“ zeptala se šéfová.
„Jde o ohledání vraku Susannina auta…“
„Tak už se vyžvejkněte!“ popoháněla svého zaměstnance.
„Wilkens v tom autě nebyl.“
Annu tahle informace zvedla ze židle: „Cože?!“
„Kolegové pátrají po lese, jeho popis má každá hlídka a ve vzduchu lítá vrtulník.“ odpověděl.
„Jak je možné, že se z toho auta dostal? Semir říkal, že vlítnul v plné rychlosti mezi stromy a kolem jednoho se obmotal.“
„No to je pravda, kolegové z technického taky nechápou, jak se mu to povedlo.“
„Běžte a průběžně mě informujte.“ řekla Engelhardtová a doprovodila Horsta ke dveřím.

Jakmile doktor Vandenberg dokončil všechna Susannina vyšetření, vyšel na chodbu, před jednotkou intenzivní péče, kde našel čekající komisaře a plačící Gabrielu, která visela Tomovi na krku. Martin přešel k brunetce, která se uklidnila a spustil:
„Udělali jsme všechna možná vyšetření a nic jsme nezjistili, nechal jsem poslat krevní vzorky do centrální laboratoře, ale výsledky budeme mít až zítra, do té doby necháme Susannu na JIPce.“ vysvětlil.
„Jak nevíte, co jí píchla?!“
Martin se pokusil rozrušenou brunetku uklidnit: „Gabrielo, existují látky, jejichž přítomnost se po určité době, v těle nedá zjistit.“
„Tak jste sebou měli hodit a přijít na to dřív!“ křičela Gabi.
Tom k ní přistoupil a vzal ji kolem ramen: „No tak, uklidni se. Doktor Vandenberg za to nemůže.“
„Já vím, ale … promiňte.“ řekla brunetka a plačíc odběhla pryč. Vrchní komisař Kranich se za ní chtěl vydat, ale jeho kolegové ho zadrželi: „Tome, nech ji o samotě. Nemá to teď lehký.“ spustil Semir.
„Nechte mě!“ křikl modrooký komisař a vytrhl se ze sevření svého malého parťáka. „Její sestru znásilnili, skoro zabili a teď jí nějaká vražedkyně píchla něco a nikdo neví co!“ rozčiloval se.
Frank se podíval na tureckého komisaře a pak na jeho modrookého kolegu. „Tome, tohle víme taky, nemusíš nám to připomínat, teď je hlavní, aby se z toho Susanna dostala a my musíme najít Schrankmannovou s Petrovičem.“
„Frank má pravdu, měli bychom začít něco dělat a ne pořád sedět na zadku a nadávat, tím Susanně moc nepomůžeme!“ povzbuzoval Turek své kolegy, kteří se během chvilky rozhodli opustit nemocnici a pustit se do pátrání. Když byli na parkovišti, Semirovi začal v kapse vibrovat mobil.
„Ano, Semir!“ ohlásil se.
„Tady Andrea, Schrankmannová skutečně dělá pro tajnou a říká, že Susanně nic nepíchla, a taky, že se jim podařilo zatknout Petroviče, ale než s ním budeme moci mluvit, chvíli to potrvá.“ oznámila sekretářka.
„Tak to je dobrá zpráva…nechceš mi říct ještě něco dalšího?“
„Víš, nevím jak bych ti to řekla, ale … Wilkensovi se podařilo dostat se ze Susannina služebního auta dřív, než vybouchlo.“ oznámila opatrně.
„Cože?“ zeptal se komisař.
Světlovláska se kousla do rtu: „Kolegové už po něm pátrají, neměj strach.“
„Nemám mít strach? Do háje Andreo, nemohlas mi to zavolat dřív?!“ rozčiloval se Gerkhan.
Sekretářka se nedala a odpověděla svému manželovi pořádně nahlas. „Promiň, ale Hotte mi to oznámil teprve před chvílí!“
„Tak se nerozčiluj, jde o to, že Vadenbergovi se ještě nepodařilo zjistit, co Schrankmannová Susanně píchla.“ omlouval se Semir.
„Říkám ti, že Schrankmannová dělá pro tajnou službu.“
„Promiň, tohle jsem přeslechl.“
„To nic, všem nám tečou nervy.“
„Ale to mě neopravňuje k tomu, abych po tobě tak vyjížděl.“ kal se vrchní komisař.
„Já jsem se taky nechovala nejlíp.“
„Zapomeneme na to, ano?“ usmál se do telefonu Turek.
Andy přikývla a rozloučila se se svým manželem, který posléze zavěsil a vše vysvětlil svým kolegům, netrpělivě přešlapujících vedle něj.

Stmívalo se a on stále nenašel cestu z lesa, prchal před policisty a snažil se zamaskovat své stopy, ale krvavé skvrny v trávě a na nízkém porostu zakrýt nešly. Vnitřní zranění a krev prýštící z rány na hlavě mu znemožňovala rychlý postup vpřed a tak byl Alexander Wilkens odkázán na milost a nemilost přírodě a svým pronásledovatelům. Najednou v dálce uslyšel štěkot psů a povely psovodů, kteří měli za úkol, co nejrychleji ho najít a zatknout.

Na stanici se Semir se svými kolegy snažil najít nějakou stopu, která by je dovedla k místu, kde by se Wilkens mohl ukrývat, když se na Andreině stole rozezvonil telefon, sekretářka ho zvedla. Párkrát přikývla a potom zavěsila…
„Našli Wilkense, zrovna ho vezou do nemocnice. Je na tom dost zle.“
Komisaři sbalili své věci a rozjeli se k nemocnici.

Stříbrné BMW zastavilo u nemocniční budovy a policisté se vydali na příjem, kde měli najít zraněného Wilkense. Když doběhli a uviděli, jak se lékaři snaží obnovit funkci srdce, pochopili, že přijeli pozdě a už ho nevyslechnou.
„No skvělý, myslel jsem, že se ho zeptáme na Petroviče…“
„Petroviče si do parády vzali tajní, takže teď k němu stejně nemůžeme.“ vysvětlil Frankovi modrooký kolega.
„Něco mi na jeho zadržení nehraje, ale pořád nevím co.“ řekl Semir a podrbal se za uchem.
„To bude tím, že nám to oznámila Schrankmannová, které nevěřím ani nos mezi očima.“ odpověděl Traber.
„Je na ní něco divnýho, co mi vadí, ale nemůžu přijít na to co!“
„Já bych věděl, jde o to, že nám ještě neřekla pořádnou pravdu, vždycky nám řekla jen půlku a zbytek si vymyslela.“ rozumoval Tom.

Jakmile Christina opustila Reuterovu kancelář, odjela do nemocnice Svaté Marie, aby vyslechla Susannu. Vkradla se na chodbu před jednotkou intenzivní péče a ke spící blondýnce. Když otevřela oči a spatřila nad sebou stojící brunetu, chtěla Suss začít křičet, ale komisařka Schrankmannová jí zacpala pusu svou pravou rukou a levý ukazováček si přiložila na ústa. „Pšš!“
Vystrašeně se na ni podívala a čekala, co se bude dít dál. Chris vyndala stříkačku a píchla bezbranné blondýnce sérum pravdy…

Lékaři boj o Wilkensův život prohráli a komisaři, kteří s ním chtěli hovořit, odjeli zpět na stanici. Cestou informovali Engelhardovou o jeho smrti.
„Mám hlad, nechcete se zastavit někde na jídlo.“ řekl na zadním sedadle sedící Frank.
„Ke Schröderovi, nebo někam jinam?“ zeptal se Semir s úsměvem.
„Někam jinam!“ shodli se jeho kolegové a všichni se začali smát.

Susanna chvíli mlela nesmysly než se Schrankmannová začala ptát.
„Jak jste se dostala na Mallorcu?“
„Letadlem.“
„Kdo všechno byl v haciendě, předtím než explodovala?“ položila další otázku a očekávala odpověď, ale blondýnka místo, aby odpověděla, začala plakat. Christina sledovala její slzy stékající na polštář.
„Dobře, zeptám se na něco jiného… Komu chtěl Patrono prodat ukradené zbraně, jejichž část explodovala společně s domem?“
„Byl tam Roberto Rivera…“ odpovídala Suss s opileckým tónem. „..a ještě další.“
„Kdo byli ti další?“ naléhala Schrankmanová, když se najednou otevřely dveře a v nich stála sestra Stefanie.
„Co tu děláte?“ zeptala se a zavolala doktora Vandenberga, který měl noční službu. Než se Martin objevil Christina vzala nohy na ramena a utekla, ve dveřích srazila sestřičku na zem a vydala se chodbou k výtahu a poté pryč z nemocnice. Jakmile byla ve svém autě, vyndala mobil a zavolala svému šéfovi.
„Pane, z von Landitzové jsem toho moc nedostala, dřív než mi stačila cokoliv říct, objevila se v pokoji sestra.“
„No a co jste se tedy dozvěděla?“
„Vypadá to, že Roberto Rivera koupil část zbraní, které se povedlo Patronovi ukrást.“
„Tak to je zlý, musíte si promluvit s Petrovičem a něco zjistit. Jestli Rivera použije jen zlomek toho, co koupil…“
„Já vím pane, tak to bude průšvih.“
„Přesně tak. Teď byste se měla vrátit do Petrovičova domu, aby nepojal podezření.“
„Ano. Zítra se ozvu.“ řekla a zavěsila. Reuter se posadil do svého koženého křesla a ruce sepjal na temeni hlavy.

Komisaři seděli u stolu v motorestu Orbit a večeřeli.
„Jsem vám říkal, že tady se pořádně najíme.“ ušklíbl se Semir a napíchl na vidličku další hranolku s kečupem.
„Jo, pořád lepší než ty Schröderovi speciality.“ pousmál se Tom a spolkl další sousto vynikající číny.
Frank seděl a šťoural se v bramborech.
„Co je? Myslel jsem, že máš hlad a teď se v tom šťouráš jak malej.“ řekl Turek a píchnul do další hranolky.
„Pořád musím myslet na Susannu, u tohohle stolu jsme připravili plán, jak dostat Engelhardtovou z vězení…“

„Ty víš stejně jako já, že Brunhilda může způsobit na stanici takový změny, o kterých se nám, ani v těch nejhorších nočních můrách, nezdálo. A kdo jiný než Engelhardtová nám může pomoct vyřešit případ tý vraždy?! Je jasný, že to na ni chce očividně někdo hodit.“ Susanna domluvila a podívala se na Franka, který do sebe rval už druhý hamburger.
„Co je?“ otázal se Frank, když spatřil Susannin obličej.
„Nic, jen nechápu jak dospělej chlap, jako ty, do sebe narve dva hamburgery, jako desetiletý kluk co se vsadil s kamarády..o to kdo je sní nejrychleji.“
„Víte co slečno von Landitzová? Teď jste byla jako moje matka, ta měla taky výhrady k mému konzumování jídla.“ nedal se Frank
„Konzumování?“ udivila se Susanna „Tomu se říká nenažranost, pane Trabere.“
„Pokud mě chceš urážet tak můžu jít.“ obořil se Frank.
„Promiň. Jen mi pořád leží v žaludku von Hexentalová.“ řekla Susanna provinilým tónem.
„Tak si to snad nemusíš vylévat na mě, já jsem ti nic neudělal.“ řekl Frank a chystal se k odchodu.
„Počkej.“ Susanna vstala a zachytila jeho rukáv. „Ještě jsem ti nepoděkovala.“
„Za co?“ zeptal se udiveně Frank.
„Kdybys mě u von Hexentalový v kanceláři nepřerušil, řekla bych hroznou blbost a asi by mě to stálo místo.“
„Nemáš zač.“ odpověděl Frank a pohladil Susannu po vlasech…

„To se stalo, když jsme byli na stáži v Americe?“ zeptal se Tom.
Traber přikývl a pokračoval:

„Přece bych nenechal svou milou kolegyni udělat blbost. Ale když o tom přemýšlím, možná jsem měl chvíli počkat.“ řekl a začal se smát. Susanna se na něj jen podívala a zakroutila hlavou.
„Ještě jsme nedořešili Engelhardtovou.“ uvědomila si komisařka.
„Tak to už mám vymyšlený.“ řekl Frank.
„Tak se pochlub.“ přerušila ho Susanna a oba si zase sedli
„No ty seženeš auto a já kukly.“
„Moment, na co potřebujeme auto?“
„Typická blondýna, všechno se jí musí vysvětlovat.“ utrousil Frank a chtěl pokračovat, jenže slova se ujala Susanna
„Jaká typická blondýna? Jen mi nejde do hlavy na co budeme potřebovat auto, když je šéfová ve vazební věznici…“
„Susanno poslouchej.“ přerušil ji Frank a pokračoval „Zítra mají Engelhardtovou vézt k výslechu na prokuraturu…“
„No a co s tím má společný jiný auto? Vždyť máme služebák.“
„Nepřerušuj mě!“ obořil se na kolegyni Frank „To auto budeme potřebovat na to, aby jsme mohli zastavit vůz, ve kterém ji budou převážet. No a nemůžeš přece jet naším služebákem, který by hned každý poznal.“
„Ahá!“ zvolala Susanna „Tak proč to neřekneš hned?“ dodala a usmála se.
„To jsem rád, že už to chápeš.“ zaradoval se Frank.
„Aby bylo jasno, věděla jsem to od začátku, ale s tou blondýnou to bylo od tebe sprostý, tak jsem si na ni zahrála. Jak mi to šlo?“ usmála se Susanna.
„Myslím, že to bylo zahraný fakt moc dobře.“ řekl Frank s mírnou ironií.
„Jaký to auto mám sehnat?“
„Hlavně rychlý a aspoň trochu prostorný, jo a abych nezapomněl, buď tak laskavá ať není růžový.“
„Ha! Ha! Do barbie mobilu bych si v životě nesedla.“ řekla Susanna a odešla z restaurace, Frank ještě chvíli seděl a pak zavolal na servírku „Ještě jedny hranolky a colu, prosím.“

Komisař přestal mluvit a otřel si slzu, která si razila cestu z jeho oka. Tom se na něj soucitně podíval. „Neboj se, určitě bude zase v pořádku.“ řekl již po několikáté modrooký policista.
„Opakuješ se, tohle jsi mi už říkal.“
„Já vím, ale nechci, abys ztrácel naději.“
„Nechci vás rušit, ale mě by zajímalo, jak pokračovala záchrana Engelhardtové dál.“ vložil se do rozhovoru malý Turek.
Traber se pousmál a spustil. „Susanně se podařilo sehnat nádhernou černou X5ku a schovat u silnice cedule, které měly navést transport na špatnou cestu, kde jsme je nakonec zastavili.“

…Jen co dořekl větu sešlápl plyn a už se řítil k dodávce, rychle ji předjel a smykem před ní zastavil. Řidič dodávky se lekl a stočil volant doprava, dodávka se zastavila až o strom. „Nevěděl jsem, že to bude tak lehký.“ řekl Frank.
„Dělej musíme odtamtud dostat šéfovou.“ řekla mu kolegyně a oba komisaři rychlostí blesku běželi k dodávce, která mezitím začala hořet.
„Franku dělej musíme je dostat ven.“ popoháněla komisařka svého partnera.
„Jdu pro řidiče, zkus otevřít zadní dveře. A pospěš si!“ křikl na blondýnku Frank. Podívala se okénkem dovnitř vozu, všichni tři pasažéři byli v bezvědomí.
Frankovi se podařilo otevřít dveře u řidiče a vytáhnul zraněného ven z hořícího auta. Susanna se pokusila otevřít dveře, ty se ani nepohnuly. Vytáhla tedy služební zbraň a střelila několikrát do zámku. Pak kopla do dveří a ty se otevřely. Nejdříve vytáhla šéfovou, jednoho ze strážných vytáhl Frank a pro druhého se vrátila Susanna.
„Susanno vypadni z toho auta!“ křikl na ni Frank. Jen co dořekl větu auto vybouchlo.
„Susanno!“ vykřikl Frank a běžel k autu. Kousek od něj ležela komisařka s kuklou na hlavě a vedle ní strážný, který pomalu přicházel k sobě. Frank přistál u Susanny, než jí stačil zkontrolovat životní funkce, jeho partnerka se zvedla,než cokoliv řekla Traber na ni spustil:
„Sakra, chceš mě připravit o nervy, nebo co?!!?“
Blondýnka se na něj podívala a pak řekla „Ne. Proč?“
„Myslel jsem, že je po tobě.“ zpražil ji Frank.
„Už jednou jsem ti říkala, že se mě tak snadno nezbavíš...

„Tak vidíš, neudělá ti takovou radost…“ přesvědčoval svého kolegu Gerkhan.
„Vím, že je po fyzické stránce zdravá, ale její psychika je podle doktorů dost narušená…“ vysvětloval komisař.
„Gabriela zná hodně dobrých psychiatrů a buď si jistý, že Susanně pomůžou.“ upevňoval své přesvědčení Kranich.
„To doufám.“
„A teď to sněz, než ti to vystydne.“ přikázal Semir.
Frank se pousmál a nabral pořádné sousto.

Když Martin dorazil na pokoj a uviděl Susannu, myslel si, že je opilá, alespoň do té doby, než mu vše vysvětlila sestra Stefanie. Jen co se dozvěděl, co se stalo nechal lékař blonďatou pacientku vyšetřit a vzorek její krve odeslal na rozbor do laboratoře. Sestřička vyměnila kapačku a zkontrolovala zapojení všech hadiček a přístrojů, ke kterým byla Susanna připojena po první návštěvě komisařky Schrankmannové. Jakmile přišly výsledky rozboru doktor Vandenberg nevěřil svým očím.
„Děje se něco, pane doktore?“ zeptala se Stefanie.
„Ta ženská tu prováděla výslech za pomoci séra pravdy.“ řekl rozčileně a vyběhl z pokoje. Došel do své kanceláře a zavolal Frankovi na mobil.

Vrchní komisaři se chystali opustit motorest, když se Traberovi rozezvonil v kapse telefon. Když spatřil na displeji Vandenbergovo číslo, myslel na nehorší a rychle hovor přijal:
„Traber, doktore, co se děje?“
„U Susanny byla nějaká ženská a vyslýchala ji…“
„Jak se k ní dostala?“ ptal se Frank, kterému se přese všechno ulevilo.
„Vypadá to, že se proplížila kolem nočního vrátného a teď, když paní Engelhardtová odvolala hlídku od Susannina pokoje…“
„Myslel jsem, že Susanna nechce s nikým mluvit.“
„Neměla na vybranou, ta žena použila sérum pravdy.“
„Cože?!!“ zděsil se Frank. „Hned jsem tam!“
„Nemusíte, Susanna je v pořádku a teď spí. Nemějte strach, kdyby se něco změnilo zavolám vám.“ uklidnil ho Martin.
„Dobře, už jste volal Gabriele?“
„Ne ještě ne….chtěl jsem se vás zeptat, zda byste jí nezavolal vy, nebo vrchní komisař Kranich.“
„Jistě, řeknu jí to. Mějte se. Nashledanou!“ rozloučil se Traber a zavěsil.
„Co se stalo?“ zeptal se Tom.
„Schrankmannová byla za Susannou a chtěla ji vyslechnout.“
„To nemyslíš vážně!!“
„Myslel jsem, že Vandenberg Schrankmannovou nezná.“ řekl Semir.
„On mi přímo neřekl, že to byla ona, ale kdo jiný by chtěl Susannu vyslechnout?“
„Tak se jí zeptáme.“ rozhodl Tom a společně se svými kolegy se vydal na centrálu tajné policie.

Christina dorazila do Petrovičovi vily uprostřed noci a potichu se vkradla do svého pokoje. Najednou se rozsvítilo světlo a před ní stál Sergej se zbraní v ruce…
„Kde jste byla tak dlouho?“ zeptal se.
Na sucho polkla a pohlédla na pistoli, jejíž hlaveň se na světle leskla. „Nejdřív odložte tu zbraň a pak vám to povím.“
„Kdepak nejdřív mi řeknete, kde jste byla tak dlouho.“ ušklíbl se Sergej a odjistil zbraň.
„Dobře, byla jsem v nemocnici a píchla jsem von Landitzové ten váš jed, než se tam objevili policajti…“
„To vám ale nemůže trvat sedmnáct hodin.“
„Budete se divit, ale může!“
„Tak mi to tedy vysvětlete.“ požádal ji a stále ji ohrožoval pistolí.
„Chvíli trvalo, než jsem se převlékla do lékařského pláště a našla její pokoj.“
„Jo to je tak maximálně hodina, co jste dělala zbývajících šestnáct?“
„Bylo po mně vyhlášeno pátrání a uzavírky a hlídky byly všude. Musela jsem se ukrýt, no tak jsem se schovala v motorestu za městem.“ vysvětlila bruneta.
Rus se na ni nedůvěřivě podíval, ale nakonec jí uvěřil a zbraň schoval do pouzdra.

Když stříbrné BMW dorazilo k centrále tajné služby, všude bylo zhasnuto a od nočního hlídače se komisaři dozvěděli, že někoho tu zastihnou až v pondělí ráno.
„No skvělý, proč taky nedělám u tajný, každý víkend volno, pracovní doba končí před osmou a dvojnásobný plat.“
„Franku, to platí jen pro ty kancelářské krysy…jinak muži v terénu jsou na tom ještě hůř než my.“ opravil svého kolegu Tom.
„No a? My když sedíme v kanceláři, stejně děláme přesčasy, tak nechápu, proč by nějaký policajt od tajný služby nemohl zůstat v práci o hodinu dýl a zodpovědět nám pár otázek.“ hudroval vrchní komisař Traber.
„Protože nemají co dělat, tak můžou chodit z práce domů dřív. Nemusí vyplňovat hromadu hlášení a výpovědí svědků a zadržených.“
„Tom má pravdu.“ řekl Semir a odemkl svůj služební vůz. Poté se stříbrné BMW rozjelo k nemocnic Svaté Marie, kde turecký policista vysadil kolegu Trabera.

Frank vystoupil a pomalu došel až k Susanninu pokoji, před kterým nikdo nebyl. Gabriela doma odpočívala a hlídka, hlídající zraněnou blondýnku byla odvolána z důvodu zadržení Sergeje Petroviče, tedy na základě výpovědi komisařky Schrankmannové. Traber potichu otevřel dveře a vplížil se na pokoj. Susanna spala schoulená do klubíčka, otočil se a zavřel dveře. Poté se rozhodl posadit u postele a počkat až se jeho bývalá kolegyně probere a vše jí říct.

Semir vysadil Toma před jeho bytem a rozjel se z pět na stanici, aby si v hlavě všechno pořádně srovnal a ještě jednou si pročetl spis komisařky Schrankmannové, který vytiskla Andrea. Jakmile zaparkoval svůj stříbrný vůz, odebral se do kuchyňky, kde si uvařil silnou kávu a poté se uchýlil do své kanceláře.Minuty plynuly a turecký komisař pročetl dvakrát Christininu složku. Nemohl přijít na to, co mu na mladé komisařce nesedí a proč jí nedůvěřuje, ale jeho instinkt mu napovídal, že by mladé Schrankmannové věřit neměl. Za několik minut se na stole před ním rozezvonil mobilní telefon. Protřel si unavené oči a podíval se na displej: „Andrea volá!“ blikalo na obrazovce o velikosti tři krát tři centimetry. Natáhl ruku a stiskl zelené tlačítko.
„Ano Semir.“ ohlásil se unaveně.
„To jsem já, kde jsi?“ ozvalo se na druhém konci.
„Zastavil jsem se ještě na stanici, musel jsem něco dodělat.“ odpověděl.
„Kdy přijedeš domů?“ zeptala se ho manželka.
„Za chvilku jsem u tebe.“
„Já čekám.“ odpověděla tajemně Andrea a zavěsila. Semir se okamžitě zvedl a opustil stanici.

Frank seděl u Susanny dobré dvě hodiny, když se uprostřed noci blondýnka probudila. Jen co spatřila sedícího Trabera, okamžitě ho poslala pryč. Jenomže komisař si chtěl se svou kolegyní promluvit a zůstal sedět.
„Běž pryč!“ řekla nahlas.
„Až ti všechno vysvětlím.“
„Od tebe už nechci nic slyšet!“ křikla na něj a otočila se k němu zády. Obešel postel a podíval se jí do očí.
„Sakra, poslouchej mě! Vím, byl jsem vůl, ale myslel jsem, že jsi mrtvá a pak jsem tě našel v posteli s tím hajzlem…“
„A to ti nedošlo, že s ním nejsem dobrovolně? A vůbec nechápu, jak sis mohl myslet, že bych šla jen tak s takovým….“ v Susanniných očích se zaleskly slzy, které však Frank nezaregistroval.
„Copak já vím?! Byl jsem v takovým šoku a do háje. Nevím, nevěděl jsem ,co si mám myslet…“
„Buď zticha!“ vykřikla najednou blondýnka. „Jen se vymlouváš, tak mi řekni pravdu,. co sis doopravdy myslel?!“
„Chceš pravdu? Jo?“ křikl Frank.
„Jo!“
„Myslel jsem si, že jsi obyčejná…“ než však stačil komisař cokoliv říct a situaci ještě více zhoršit, objevila se ve dveřích sestra, která měla noční službu a na své obhlídce uslyšela hlasy. Když spatřila Franka, okamžitě ho vykázala z pokoje. Poté píchla rozrušené Susanně něco na uklidnění a odešla na sesternu. Po cestě potkala Trabera sedícího na židli před blondýnčiným pokojem a důsledně ho požádala, aby již za Susannou nechodil. Komisař se na ni podíval a odešel na parkoviště ke svému vozu.

Ráno Semir vyzvedl Toma a společně se rozjeli k budově tajné služby a chtěli mluvit s jejím šéfem…

„A co když nám nic neřekne?“ zeptal se modrooký komisař svého kolegy.
„My nechceme, aby nám něco řekl, my chceme, aby nám vydal Petroviče.“
„Myslím, že bez příkazu státní návladní nám ho nevydají.“ házel flintu do žita Tom.
„Kdo říkal, že ho nemám?“ usmál se tajemně Turek a zastavil před vysokou budovou.
„Chceš tím říct, že máš povolení?“ udivil se Kranich.
„Už to tak bude.“ ušklíbl se jeho parťák a vystoupil z vozu. „Brzo ráno jsem se zastavil na zastupitelství a u Schrankmannový vyžádal příkaz k vydání Petroviče.“
„Tak jdeme.“ rozhodl Tom s úsměvem a podržel Semirovi dveře.

Když se Susanna probudila, vedle její postele seděla Gabriela a listovala nějakou knihou.
„Myslela jsem, že ke mně nikdo nesmí.“ pronesla blondýnka.
„Martin si myslí, že po noční návštěvě tvého kolegy, už je to jedno.“ odpověděla jí sestra.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Gabi přikývla. „Jasně.“
„Proč jste všichni takoví divní? A popravdě!“
„Jak divní?“ nechápala bruneta.
„Jako byste měli z něčeho strach.“ upřesnila svou otázku Suss.
„Myslím, že bys to konečně měla vědět. Vypadá to, že se Petrovič vrátil do Německa.“
„Já…vždyť byl uvnitř domu, když explodoval.“ koktala blondýna.
„Tak to mělo vypadat, ale nejspíš stačil utéct ještě před výbuchem.“
„To…to nemůže být pravda.“ nevěřila svým uším Susanna.
V pokoji se objevila sestra Stefanie, která přišla vyměnit kapačku. Gabriela raději odešla na chodbu, aby nepřekážela a vyčkala na příchod doktora Vandenberga.

„To není možný, zase nám lhala!“ rozčiloval se Tom, jakmile za sebou zavřel dveře stříbrného BMW.
„Co bys chtěl, je stejná jako její matka.“ řekl o něco klidnější Semir, který podraz od komisařky Schrankmannové tušil od chvíle, kdy jim oznámila, že Petroviče zatkla.
„Ale stejně, mohla nám říct, že dělá na případu ukradených vojenských zbraní a nemusela si s námi takhle hrát!“ Kranich mával kolem sebe rukama, až se jeho kolega musel skrčit, jinak by obdržel pořádný pohlavek.
„Tome, tajná služba chce dostat Petroviče, my chceme to samý, tak proč se nespojit se Schrankmannovou a pokusit se s ní spolupracovat.“ navrhl Turek.
Modrooký komisař vytřeštil své pomněnkové oči: „To nemyslíš vážně, že ne?!“
„Nic jiného nám, ale nezbývá, tedy pokud chceme dostat Petroviče dřív než tajní.“ argumentoval malý komisař.
„Kdo to oznámí šéfový?“ zeptal se Tom.
„No, myslím, že není tak důležitý, abychom ji znepokojovali, jen bysme měli znovu postavit hlídku k Susanninu pokoji.“ odpověděl Semir.
„To je dobrý nápad.“ souhlasil komisař.

Vrchní komisař Traber se celou noc potloukal po ulicích Kolína nad Rýnem a když se konečně dostal domů bylo pět hodin ráno. Každému je jasné, že do práce přesně v sedm dorazit nemohl, takže je zřejmé, že Frank se ve své kanceláři objevil až okolo desáté, čehož si samozřejmě všimla i jeho nadřízená. Jakmile se komisař posadil na židli, byl okamžitě zavolán do kanceláře vrchní komisařky Engelhardtové, která mu značně nahlas vysvětlila, kdy se má chodit na ranní směnu. Poté komisaře vyhodila ze svého kamrlíku a poslala ho na dálnici A4, aby s Hertzbergerem ohlídal dodržování správné rychlosti. Unavený a otrávený komisař se došoural až k policejnímu Porsche, kde už ho s úsměvem čekal Horst.

Komisařka Schrankmannová sešla pomalu do jídelny, kde narazila na snídajícího Petroviče. Rus se usmíval a policistka čekala, co z něj vypadne.
„Dobré ráno, tak jak jste se vyspala?“
„Dobrý, ale šlo to. A vy?“
„Skvěle, jen mi vrtala hlavou, ta vaše historka.“
„Proč pak?“ zeptala se lehce nervózní Christina.
„Ten motorest je dost blízko služebny dálniční policie, mohli vás tam dost snadno najít, tak proč jste se ukryla zrovna tam?“
Polkla a spustila: „Protože jsem si myslela, že policajty nenapadne, že bych se mohla skrývat skoro jim pod nosem a proto mě tam nehledali a já jsem se mohla bez problémů za dalších šestnáct hodin vrátit.“ jakmile domluvila, tak se podívala na Petroviče. Tvářil se zadumaně a něco si mumlal pod vousy. Po chvíli se podíval na brunetu a řekl:
„To by mě nenapadlo. Tak zítra ve 14 hodin uskutečníme náš obchod a potom…“
„Se rozloučíme.“ dořekla za něj Chris.
„Přesně tak.“ přikývl Rus a odešel do své pracovny.
Slečna Schrankmannová zůstala ještě chvíli stát v jídelně a poté sbalila kabelku a rozeběhla se ke svému vozu.

Když dorazil Semir se svým kolegou na služebnu, okamžitě si je zavolala Engelhardtová a chtěla jim vytmavit pozdní příchod, ale jen co se dozvěděla, kde její zaměstnanci byli, uklidnila se a poslechla si vše co se komisaři dozvěděli od nadřízeného slečny Schrankmannové.
„Takže Petroviče nám nevydají?“ zeptala se po chvilce Anna.
Tom se podíval na svého kolegáčka, který se zrovna nadechoval, aby něco řekl.
„Prý ho musí vyslechnout a nám ho vydají, až za několik dnů. Potřebují z něj vytáhnout jména kupců těch ukradených vojenských zbraní.“ zalhal své nadřízené Turek.
„Tak pánové, myslím, že se můžete vrátit zpět ke své práci. Kolega Traber už je na dálnici a vy dva byste ho měli následovat.“ usmála se komisařka a vyprovodila komisaře z kanceláře.

Frank seděl na sedadle spolujezdce se slunečními brýlemi na nose, i přesto že bylo pod mrakem a začínalo pršet. Hotte si toho nevšiml a nechal komisaře spát dál. Během dvou hodin jejich hlídky pokutovali jediného řidiče, kterým byl postarší pán, spěchající pro svou vnučku do školky. Když se kolem zaparkovaného Porsche prohnalo stříbrné BMW, chtěl se Horst pustit do jeho pronásledování, ale když se podíval na fotografii z radaru a poznal Semira, vybodl se na to. Frank na chvilku otevřel oči:
„Děje se něco?“ zeptal se ospale.
„Nic. Spi dál.“ odpověděl mu tlouštík a usedl za volant, ze sáčku vyndal svačinu a začal chálovat.
Jeho mlaskání, však vadilo Traberovi ve spaní a tak se s ním musel rozdělit o sendvič a kafe.

Gabriela seděla před Susanniným pokojem a čekala, až její sestru přivezou zpět z nějakých vyšetření, mezi kterými byl i těhotenský test. Když sestra přivezla blondýnku zpátky, chtěla Gabriela jít za nimi na pokoj, jenže Stefanie jí v tom zabránila.
„Vaše sestra by měla být tak hodinu v klidu, potom k ní můžete.“ usmála se sestřička.
„Děkuju.“
Stefanie odešla a Gabriela se rozhodla zavolat Tomovi s Frankem, aby přijeli.

Hotteho už nebavilo sedět bezúčelně ve voze a tak rozhodl, že se se svým kolegou vrátí zpět na služebnu. Netrvalo ani dvacet minut a Frank seděl ve své kanceláři a zíral z okna, když se na jeho stole rozezvonil mobil.
„Ano, Traber.“
„Tady Gabriela, Susanně dělali další testy, výsledky by měli mít do pěti…“
Komisař se podíval na hodiny a okamžitě odpověděl.
„Za chvíli jsem tam.“

Semir po Gabrielině telefonátu vysadil Toma v nemocnici a sám se vydal zpět na obhlídku dálnice A4. Kranich vyjel výtahem do šestého patra a před pokojem 6.12 našel Gabi, která usnula. Přisedl k ní a něžně ji políbil. Otevřela oči a objala ho. „Tome, ráda tě vidím.“
„Tak co, už jsou ty výsledky?“ zeptal se.
„Martin, šel nejdřív za Susannou. Chtěla po něm, aby nám nic neříkal.“ odpověděla a v očích se jí zaleskly slzy.
„Neboj se, bude v pořádku.“ uklidňoval ji Tom. „Nevíš jak dlouho u ní bude?“
„Ne, říkal, že jí to musí všechno říct opatrně.“
„Nepůjdeme zatím do kantýny?“ navrhl modrooký komisař a pomohl brunetce na nohy. Když došli k výtahu srazili se s Frankem, který přijel jak nejrychleji mohl.
„Tak co?“ zeptal se udýchaně.
„Ještě nevíme. Jdeš s námi?“
„Kam?“ zeptal se svého kolegy Traber.
„Do kantýny.“
„Jo, jdu.“ odpověděl a všichni tři nastoupili do výtahu a odjeli o pět pater níž.

O hodinu později…

Trojice pokračoval dlouhou bílou chodbou k Susanninu pokoji, všem v hlavách vířily vzpomínky, snažili se nemyslet na to, že by jejich kolegyně a sestra mohla otěhotnět. Zastavili se přede dveřmi a čekali, ani jeden z nich nechtěl jít první.
Rozhoupal se, konečně se někdo rozhodl a sáhl na kliku, pomalu otevřela a její pohled padl na postel. Kde ležela do klubíčka schoulená, zády otočená blondýnka, něco žmoulající v ruce.
Přistoupili k posteli, mlčeli, nikdo z nich neměl sílu zeptat se na výsledky testu. Nikdo.
Susanna se ani neotočila, jen dál hleděla do zdi a žmoulala lem deky.
„Ahoj, jak je ti?“ zeptal se opatrně Frank, ale Gabriela na něj vrhla smrtící pohled, říkající: raději nic neříkej a drž se zpátky!
Neodpověděla, jen dál hypnotizovala bílou stěnu.
„No tak, Susanno mluv s námi, prosím.“ snažil se pro změnu Tom.
„Všechno bude v pořádku, sestřičko.“ spustila Gabi. „Neboj se, už ti nikdo neublíží. Nedovolíme to. Přísahám.“
„Věř Gabriele, nedovolíme, aby se tě někdo dotknul.“ ujišťoval ji modrooký komisař.
Po tváři ji stekla další slza. Nikdo z přítomných neznal výsledky testu, ale ona ano, věděla, že se její život změnil, od základu. Neměla chuť s někým mluvit, natož poslouchat utěšující slova svých přátel.
„Ziku.“ takhle jí naposledy řekla matka, když jí bylo patnáct, nevěděla proč, ale prudce se otočila.
„Jsem těhotná!“ vykřikla a chytila se za břicho.
Všichni zůstali stát jako opaření, jen zírali na ležící komisařku s otevřenými ústy.
Jako první se vzpamatoval Frank. „Je ti něco?“ zeptal se starostlivě.
„Neslyšel jsi mě, nebo co?“ křičela Suss. „Jsem těhotná!“
„To jsem nemyslel.“ bránil se Traber.
„Chci být sama, běžte pryč.“
Nikdo se nepohnul ani o píď.
„Vypadněte!“ zakřičela.
Jeden na druhého se bezmocně podíval a opustil pokoj.
Susanna propukla v pláč a znovu se otočila na bok, když najednou ucítila ostrou bolest v podbřišku. Zkřivila obličej a čekala, že bolest přejde, neodcházela, ještě se zhoršovala. Rozhodla se zazvonit na sestru, ale byla moc blízko kraje postele a když se přetočila spadla dolů, naneštěstí se při pádu udeřila, o stolek stojící u postele, do hlavy a ztratila vědomí.

Frank s ostatními byl už dole na parkovišti, když si uvědomil, že nemá bundu.
„Do háje!“
„Co se děje?“ ptal se ho hned Tom.
„Zapomněl jsem u Susanny bundu.“
„Doufám, že tam nechceš jít.“ řekla Gabi.
„Musím, mám v ní klíčky od auta a doklady.“ odpověděl.
„Svezu tě a doklady si můžeš vzít zítra, stejně ti pro dnešek služba skončila.“
„Díky Tome, ale musím ještě někam zajet…“ když uviděl, že se brunetka chystá promluvit rychle dodal: „sám!“
„Ale hoď sebou a zbytečně ji nerozčiluj.“ nakázala.
Když komisař Traber zmizel uvnitř budovy, otočila se na svou modrookou společnost.
„To není možný, Suss ne!“ křikla a nakopla odpadkový koš, až se jeho obsah vysypal všude kolem.

Došel k výtahu, který byl v nejvyšším patře nemocniční budovy. Přivolal ho, ale nějakou dobu trvalo než se dveře před ním otevřely a on mohl nastoupit. Stiskl tlačítko odpovídajícího patra, ale v půlce cesty si někdo přivolal výtah zpět do přízemí.
„Sakra!“ proklel komisař.
„Dobrý den.“ pozdravila mladá blonďatá dívka.
„Dobrý.“ odpověděl komisař, aniž by se na ni podíval.
Žena stiskla tlačítko s dvojkou. Výtah dojel do druhého patra a slečna vystoupila. Znovu se rozjel a pokračoval dál, když byl v pátém patře přivolal si ho někdo do třetího.
„Už toho mám dost!“ křikl a jen co se otevřely dveře vystoupil a vydal se ke schodům. Rychle vyběhl tři zbývající patra a vydal se k pokoji číslo 6.12. Na chodbě se srazil s mladou sestřičkou, která se mu omlouvala a nakonec zmizela ve výtahu. Došel ke dveřím a zaklepal, nikdo neodpověděl, zkusil to ještě jednou.
„Susanno, to jsem já, nechal jsem tam bundu, můžu dovnitř?“ zeptal se opatrně. Žádná odpověď, začínal mít podezření a pomalu otevřel. Nakoukl a spatřil Susannu ležící v kaluži krve na zemi.
„Ne!“ zhrozil se. „Sestro!!“ křikl na chodbu a přistál u blondýnčiny hlavy.
„Susanno, prober se.“ pomalu ji otočil na záda, uviděl tržnou ránu nad pravým okem.
„Ne zůstaň tu se mnou, slyšíš? Neodcházej, prosím.“ žádal a stiskl tlačítko, kterým upozornil sestru na sesterně, že něco není v pořádku.
Držel Susannu v náručí a kolíbal ji jako malé dítě ze strany na stranu, při tom ji hladil po vlasech a tváři, v hlavě mu začalo vířit několik vzpomínek na natáčení seriálu Krajta 6, především ze dne, kdy se svou kolegyní předstíral polibek a kdy ji nechtěně udeřil do nosu.
„Nesmíš umřít, musíš tu zůstat! Slyšíš, mě? Já ti nedovolím odejít, ještě ne, musím ti něco říct. Neodcházej.“ sevřel ji ještě pevněji.
Otevřela oči: „Franku?“
„Ne, nemluv.“ zastavil ji.
Ztěžka se nadechla: „Bo…bolí…to.“
„Vydrž, za chvíli je tu doktor. Nic to není, budeš v pořádku.“ utěšoval ji.
„Chci…aby…abys věděl, že…“
Položil jí ukazováček na rty. „Pšš. Nic neříkej.“
Zavřela oči.
„Susanno?“ Frank položil dva prsty na krkavici, necítil tep. „Nee, Suss, ne! Opovaž se odejít.“ znovu stiskl tlačítko, aby přivolal sestru.
Během chvilky se otevřely dveře a v nich stála sestra, jen co spatřila klečícího Franka a krev pochopila o co jde a zavolala doktora Vandenberga.
Když se lékař objevil chytil ho Frank za límec pláště:
„Kde jste byli tak dlouho? Jestli umře…“
„Zemře pokud mě nepustíte!“ argumentoval Martin.
Frank znechuceně pustil doktora a sledoval jak Susanně přikládají elektrody na tělo.
„Nabito.“
„Ustupte. Pal.“
„Nic.“
„Ještě jednou.“ přikázal lékař. „Pal.“
„Nic, doktore.“
„No tak, Susanno! Ustupte! Pal.“
„Nic.“ řekla sestra a odložila stetoskop.
„Nepřestávejte, nenechte ji umřít. Tak dělejte něco?“ prosil Frank.
„Dobře, nabít. Ustupte. Pal!“
„Mám tep.“
„Díky Bohu.“ ulevil si Frank.
„Sestro, zavolejte doktora Richtera.“
„Ano, pane doktore.“

Tom s Gabrielou stáli u auta a čekali na Trabera. Brunetce přišlo, že je pryč celou věčnost a rozhodla se jít za ním. Modrooký komisař ji zastavil.
„Třeba se udobřují.“
„Tomu sám nevěříš!“ štěkla Gabi.
„Počkej, nemůžeš tam jen tak vlítnout.“
„Myslíš?“ zeptala se a chystala se odejít, když se z budovy vyřítil Frank.
„Co se stalo?“
„Susanna, rychle je to zlý.“ odpověděl na Tomův dotaz udýchaný komisař.
„Jak to myslíš?“ ptala se Gabriela, když se řítila chodbou k operačnímu sálu.

Semir se opíral o kapotu svého stříbrného vozu a čekal, než mu Schröder připraví jídlo. Stál a zadumaně pozoroval tmavý asfalt parkoviště. Schröderovi to nedalo a od plotny houkl na malého policistu: „Děje se něco, Semire?“
Nereagoval.
„Semire?“ zkusil to znovu Kai Uwe.
Turek se konečně probral z přemýšlení a zmateně se podíval na majitele stánku s občerstvením. „Co? Říkal jsi něco?“
Schröder jen zavrtěl hlavou a podal komisaři objednanou specialitu.
Ten poděkoval a nasedl do vozu.

„Franku, řekni mi konečně, co se stalo! Proč je Susanna na sále? Tak už mluv!!“ naléhala Gabriela na Trabera opřeného o bílou nemocniční zeď.
„Když jsem otevřel dveře spatřil jsem ji ležet v kaluži krve na zemi u postele. Nehýbala se, zavolal jsem sestru a ta přivolala doktora…“ komisař se odmlčel.
„Tak pokračuj, co bylo dál a proč Susannu znovu operují?“ spustila brunetka s plnýma očima slz.
„Na chvíli se probrala, ale potom…“ Traber se nadechl, aby mohl pokračovat. „Potom upadla do bezvědomí a byla bez pulsu. Museli ji resuscitovat.“
„To není možný, tohle nemůže být pravda.“ křičela Gabriela.
„Přál bych si to samý, ale …“ odvětil Frank a posadil se naproti Tomovi, který objímal svou přítelkyni a utěšoval ji.
Na operačním sále se lékaři snažili zachránit Susannin život. Blonďatá pacientka ztrácela hodně krve a krevní konzervy s její krevní skupinou rychle docházely.

Vrchní komisař Gerkhan se posadil za svůj psací stůl a vyndal si svačinku od Schrödera. Pustil počítač a zavolal na ANdreu. Jeho žena okamžitě přišla a poslouchala, co po ní manžel chce.
„Mohla bys mi ukázat, jak bych se dostal do složky šéfa tajný služby a jeho poznámek?“
„Pokud si nedělá poznámky na papír, tak by to mělo jít rychle, už vím, jak na to.“ pousmála se Andy a pustila se do nabourávání.
Anna seděla ve své kanceláři a podepisovala papíry, které jí přinesla Andrea. Nikdo ze služebny nevěděl o změně Susannina stavu, tedy alespoň do doby, kdy Semirovi zazvonil v náprsní kapse bundy mobil.

Schrankmannová jela po dálnici a mířila k Petrovičovu domu, když jí přišla sms zpráva. Natáhla se pro telefon a přečetla si vzkaz. Byl od Sergeje a oznamoval jí, že k předání zbraní má dojít během tří hodin ve staré sportovní hale na okraji města a pokud chce nějaký podíl z prodeje, měla by se dostavit. Christina okamžitě zavolala svému šéfovi a vše mu řekla. Reuter vydal rozkazy a zalarmoval zásahovku, která se rozjela na místo určení a její členové zaujali svá místa, tak aby o nich nikdo nevěděl.
Během dvou hodin po jejich příjezdu se objevila limuzína, ze které vystoupil Roberto Rivera se svými gorilami. Deset minut po jeho příjezdu přijel Sergej a za ním Christina v Chrysleru.
Rus si potřásl rukou se svým obchodním partnerem a představil mu Schrankmannovou.
„Moc mě těší.“ usmál se Roberto a políbil hřbet její ruky.
„Mne také.“ opětovala úsměv Chris.
„No, přistoupíme k našemu obchodu.“ ukončil cukrování mezi těma dvěma Petrovič.
„Máte zboží?“
„Jestli vy máte peníze, tak mám.“ odpověděl Sergej a pískl na muže stojícího u dodávky, ten okamžitě nastartoval a přijel k nim.
„Tady je vaše část, kdybych věděl, že ta Rodrigova vyletí do povětří schoval bych ji pro vás.“ řekl smutně.
„Více zbraní by se mi hodilo, ale nemohli jsme předpokládat akci těch policajtů!“ odvětil Rivera.
„No tak co, máte peníze?“ zeptal se znovu Rus.
„Mám.“
Za několik málo okamžiků došlo k obchodu a členové zásahovky čekali jen na rozkaz k zásahu, který byl záhy udělen.
Ostřelovači zůstali na svých místech a jistili své kolegy, kteří vyskákali ze svých úkrytů a zatýkali přítomné zločince. Rivera vytáhl zbraň, ale než stačil vystřelit byl zlikvidován Christinou, která po něm vystřelila ze své zbraně a poté se vydala za prchajícím Petrovičem, který opustil místo setkání ve svém Jaguaru. Scharnkmannová nažhavila motor svého Chrysleru Crossfire, který vlastnila jako služební vůz a vydala se za svým dočasným zaměstnavatelem.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Martin vyšel z operačního sálu a opatrně si sundal roušku. Gabriela z jeho pohledu poznala, že všechno není jak má být.
„Co je s ní?“ se strachem ze špatné zprávy.
Lékař se nadechl.
„Tak co je se Susannou?“ zeptal se Frank.
„Dělali jsme, co jsme mohli, ale nepodařilo se nám dítě zachránit. Susanna silně krvácela…“
„Jak je na tom Susanna?“ zeptala se hystericky Gabi.
„Žije…ale už nikdy nebude moci mít děti.“
„Cože?“ dostal ze sebe Kranich.
„Snažili jsme se, ale nastaly komplikace a nešlo dělat nic jiného.“ vysvětloval Vandenberg.
„Jaké komplikace?“ spustil Frank.
„Susanně šlo o život … každý lékař na mém místě by udělal to samé…“ bránil se Martin.
Traber už nemohl poslouchat, co mu doktor říkal a tak raději odešel ven na čerstvý vzduch.
Gabriela se rozvzlykala a opřela se o Tomovo rameno.

Na služebnu dálniční policie přišla žádost o pomoc při dopadení černého Jaguaru, který se řítil po dálnici A4 ve směru Hürth. Když se Semir dozvěděl, že jde o akci tajné služby, došlo mu, že nejde o nikoho jiného než o Petroviče a okamžitě vyběhl před služebnu, kde nasedl do svého vozu a rozjel se na pomoc komisařce Schrankmannové.
„Kobra 11, volá centrálu spojte mě s komisařkou Schrankmannovou. Rychle!“
„Centrála volá Kobru 11, spojení nelze navázat, komisařčin mobil je vypnutý.“
„Do háje!“ ulevil si Semir. „Tak to zkoušejte dál: Kobra 11 konec.“ „rozloučil“ se Turek a sešlápl plynový pedál až na podlahu.
Christina mezi tím hnala svůj metalově šedý vůz za černým Jaguárem a snažila se ho zastavit. Když jí zazvonil mobil natáhla se po něm a zvedla ho. Na druhém konci se ozval Hottův hlas, který jí oznámil, že s ní chce mluvit Semir.
„Semire, podařilo se mi spojit se se Schrankmannovou.ů ozvalo se z vysílačky ve stříbrném BMW.
„Tak mě s ní spoj, ale rychle Hotte.“
„Tady Schrankmannová, kde jste?“
„Na 55. kilometru A4, a kde vy?“
„Na 70. tak sebou hoďte, potřebuju pomoc a rychle, než Petrovič pláchne.“
„Jsem tam za dvě minuty. Tak se nepouštějte do žádných snových akcí. Rozumíte?!“
„Ano, pane.“ odpověděla Chris.
Během chvilky se objevilo Semirovo auta v těsném závěsu za Chryslerem a oba řidiči se dohodli na kleštích, aby zastavili Sergeje. Jenomže Rus se nechtěl tak snadno vzdát a sjel na rozestavěnou část dálnice, ale bohužel nevěděl o třiceti metrové díře uprostřed mostu. Když si jí všiml bylo už pozdě a jemu se nepodařilo zabrzdit. Semir ani Christina o díře také nevěděli, ale když si všimli, že Petrovič brzdí, okamžitě začali brzdit a modlit se. Stříbrnému BMW chybělo dvacet centimetrů a bylo by se zřítilo do propasti za černým Jaguárem. Podobně na tom byl i šedivý Chrysler.

V nemocnici byla opět ta samá situace, Gabriela seděla opřená o Tomovo rameno před Susanniným pokojem a čekala na to až se její sestra probere z narkózy. Frankovi bylo špatně a tak mu Martin píchl něco na uklidnění, po čem komisař usnul a snil…

Když se Frank probudil, první co spatřil byl strop pokoje a prázdná místnost. Najednou si vzpomněl, co se stalo. Rychle se zvedl z postele a utíkal za doktorem Vandenbergem. Martin mu oznámil, že se Susanna probrala a že je u ní Gabriela. Traber běžel na jednotku intenzivní péče, kde uviděl sedět Toma.
„Tak co?“ zeptal se zadýchaný komisař.
„Nevím, pustili k ní jen Gabi.“
„Jak je tam dlouho?“
„Asi deset minut.“ odpověděl Kranich.

Susanna ležela až po krk přikrytá v posteli a brečela, jelikož znala následky operace. Brunetka sedící na okraji postele ji hladila po vlasech a utěšovala ji. Snažila se být silná, ale věc, která postihla její mladší sestru, byla silnější a tak i ona propukla v pláč. Dveře pokoje se otevřely a v nich stál v zeleném nemocničním plášti a návleky na nohou Frank.

Semir vystoupil z vozu a pomalu došel k nedaleko stojícímu chrysleru a otevřel dveře u řidiče. Christina zvedla hlavu a zhluboka oddychovala.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Gerkhan.
Schrankmannová neodpověděla a zhroutila se na zem. Turecký komisař si všiml krvavého fleku na sedačce a Christinině saku, okamžitě pochopil, co se stalo a zavolal sanitku, která mladou komisařku převezla do nemocnice. Kam o chvilku později dorazila i starší členka klanu Schrankmannů. Almara zpovídala na chodbě před sálem Semira, který se rozhodl jet do nemocnice podívat se za Susannou.
„Co se stalo?“ ptala se Schrankmannová.
„Podle velitele zásahu došlo k přestřelce a vaše dcera při ní byla zraněna, ale nejspíš si svého zranění nevšimla a rozhodla se dopadnout Petroviče dřív, než by zase uprchl.“ odpověděl policista.
„Jak je možný, že nezaregistrovala, že krvácí?“
„To nevím, ale snad vám to vysvětlí doktor.“
„Věděla jste, že Christina pracuje pro tajnou službu?“ položil otázku pro změnu Semir.
„Ne, nevěděla. Řekla mi, že pracuje pro jednoho obchodníka.“ odpověděla státní návladní.
„Což ve skutečnosti pracovala.“ zamumlal Gerkhan.
„Říkal jste něco?“
„Já, ne…“

„Franku běž pryč!“
„Gabrielo, potřebuju s ní mluvit.“
„Ale já s tebou ne!“ popotáhla Suss.
„Chci se omluvit…za všechno.“ řekl potichu Traber.
„Á…pán má výčitky svědomí!?“
„Gabrielo, mohla bys nás nechat o samotě?“ požádal brunetku Frank.
„Ne, ten kdo půjde, budeš ty.“ odpověděla mu Susanna.
„Neslyšelas? Chci se omluvit.“ zopakoval komisař hlasitěji.
„Myslíš, že po tom všem ti jen tak odpustím??“
Gabriela začínala tušit problém, ale zatím se do debaty dvou komisařů nepletla.
„Sakra, skoro jsi mě zabil!“
„Co? O čem to mluvíš?!“
„O těch náložích. Nejsi žádný pyrotechnik…nebýt toho, že se mi podařilo utýct Petrovičovi, tak tu s tebou neztrácím čas!“ křičela blondýnka.
„Susanno, neměla by ses rozčilovat. Mohly by ti prasknout stehy.“ řekla opatrně Gabi stojící vedle postele.
„Ani jeden z vás neví, co teď prožívám! Jenom mě litujete a snažíte se nedat najevo, co ve skutečnosti cítíte. Tohle přetvařování, mě už nebaví! Běžte pryč! OBA!“ rozčilovala se Susanna.
Řev z pokoje byl slyšet až na chodbu a sestra, která zrovna procházela kolem, nemohla uvěřit vlastním uším. Rychle otevřela dveře a všechny zúčastněné řádně seřvala.
„Tohle je jednotka intenzivní péče. Jak vidím paní von Landitzová je vám už líp…takže zavolám doktora a on určí jestli vás můžeme převézt na normální pokoj. A pokud jde o vás dva.“ otočila se k Frankovi a Gabriele: „Paní von Landitzová se nesmí rozčilovat, takže vás musím požádat, abyste odešli.“
Ani jeden z nich nebyl schopen slova a oba se došourali ke dveřím a odešli. Sestra ještě změřila blondýnčin tlak a poté odešla pro doktora Vandenberga.

Semira už nebavilo sedět vedle Almary a čekat na výsledky operace její dcery a proto se rozhodl jít pro kafe. Ale jakmile se zvedl, otevřely se dveře a v nich stál šéfchirurg. Schrankmannová starší se postavila a čekala, až promluví.
„Jak je mojí dceři?“ zeptala se s obavou v hlase.
„Kulka naštěstí nezasáhla žádné životně důležité orgány, ale vaše dcera ztratila hodně krve…“
„Ale přežije to, že ano?“
Lékař se usmál a přikývl. „Pokud nenastanou komplikace, do dvou týdnů by měla být doma.“
„Děkuji. Můžu jít za ní?“
„Ano, ale jenom na chvíli, ještě je slabá.“ odpověděl doktor a zavedl Almaru na pokoj za Christinou.
Semirovi se ulevilo a odešel za Tomem, který se šel občerstvit do kantýny a kam za ním přišla Gabriela s Frankem.
„Semire, co tady děláš?“ zeptal se svého parťáka Kranich.
„Schrankmannová byla postřelena, při zátahu na Petroviče a Riveru.“ odpověděl turecký komisař.
„No a chytli jste ho?“ zeptala se Gabriela…

Semir se pousmál: „Jo, ale je mu, už je to jedno.“
„Jak to?“ zeptal se Tom.
„Přehlídl třiceti metrovou díru v silnici.“ odpověděl Turek.
„A?“ pobídla ho Gabi.
„Zřítil se z mostu a jeho vůz vybouchl.“
„A co když to zase přežil?“ skočila mu do řeči bruneta.
„Poslal jsem Bonratha s Hertzbergerem, aby tam počkali, než vytáhnou tělo.“ Semirovi začal v kapse zvonit mobil. „Ano, Semir.“
„Tady Bonrath, před chvílí vytáhli Petroviče…“
„A je to skutečně on?“ zeptal se Turek.
„Snad ano.“ odpověděl dlouhán.
„Tak jeďte na soudní a ať se okamžitě pustí do určení totožnosti mrtvoly. Díky Bonrathe.“ rozloučil se Semir a zavěsil.
„No?“ zeptal se Tom.
„Podle všeho byl ve voze Petrovič, poslal jsem Bonratha na soudní, aby co nejrychleji určili totožnost mrtvoly.“ řekl turecký komisař.
„Doufám, že to byl skutečně on.“
„Gabrielo, neboj se…jsem si tím stoprocentně jistý.“ ujišťoval ji Kranich.
„Měli bychom provést něco se Susannou, nebo už do konce života s nikým nepromluví.“ promluvil Frank, který dlouho jen pokyvoval hlavou a zadumaně pozoroval zem.
„Potřebuje čas, aby si všechno urovnala.“
„Jo a jak dlouho to bude trvat?“ přerušil brunetu Traber.
„To nikdo neví.“ odpověděla.
„Nemůžeme jí nějak pomoci?“ zeptal se Semir, natahující se po šálku s kávou. Gabriela jen zavrtěla hlavou a odešla.

Druhý den ráno se na služebnu přiřítil Tom, který, jako obvykle, opět zaspal. Protože do noci utěšoval Gabrielu a zapomněl si nařídit budík. Tentokrát měl štěstí, jelikož vrchní komisařka Engelhardtová byla u zubaře a přišla až deset minut po něm. Zapadla do své kanceláře a poprosila Andrea, aby jí přinesla z mrazáku led. Sekretářka poslechla a odešla do kuchyňky, odkud se během chvilky vrátila a zaklepala na skleněné dveře od svatyně své nadřízené. Anna ji vyzvala dál a poděkovala. Když se světlovláska chystala k odchodu, zeptala se Engelhardtová na Susannin zdravotní stav. Sekretářka nevěděla, co má říct a tak odpověděla: „Včera ji operovali.“
„Jak to?“
Teprve teď si Andrea uvědomila, že Anna o ničem neví a tak se opatrně pustila do vysvětlování: „Včera ráno přišly výsledky testů a … byly pozitivní.“
„Proboha…Susanna je?“ přerušila svou pravou ruku vrchní komisařka.
„Není, vyskytly se komplikace a Susanna potratila.“
„To není možné.“ zděsila se šéfová z pohledu své sekretářky vyčetla, že to nejhorší teprve přijde. „Chcete mi ještě něco říct?“
Paní Schäferová-Gerkhanová se zhluboka nadechla: „Už nikdy nebude mít děti.“
Do kanceláře vešel Semir s úsměvem na tváři a zprávou ze soudního v ruce. Když spatřil zděšený výraz šéfčina napuchlého obličeje, došlo mu o čem se ty dvě bavily a nasadil kamennou tvář profesionála.
„Potřeboval jste něco?“ zahuhlala šéfová, jejíž zub se zase ozval a bolel jako čert.
„Zpráva ze soudního…“ malý Turek zamával spisem a pokračoval: „V autě byl skutečně Petrovič.“
„Konečně něco povzbuzujícího.“ ulevila si Anna. „Kde je Kranich?“ zeptala se.
„V kanceláři, musí ještě dopsat nějaká hlášení.“ odpověděl pohotově komisař.
„Zavolal byste ho, prosím?“
Semir přikývl a opustil kancelář, během chvilky se vrátil se svým kolegou v patách.
„Chtěla jste se mnou mluvit?“ zeptal se Tom.
„Jak je Gabriele?“
„Moc dobře ne, ale zatím se drží.“
„Už o celé události vědí von Landitzovi?“
Modrooký policista zavrtěl hlavou: „Gabi jim to ještě nechce říct, má pocit, že by jejich příjezd mohl negativně zapůsobit na Susanninu psychiku, která je už teď silně narušená.“
Anna už neměla sílu poslouchat dál a tak své podřízené z kanceláře „vyhodila“ „Děkuji, můžete se vrátit ke své práci, všichni.“ poté si přiložila sáček s ledem na tvář a opřela se ve svém křesle.

Státní zástupkyně Schrankmannová seděla u postele své dcery a přemýšlela. Když se Christina probudila a spatřila tvář své matky, hned se ptala co u ní dělá a vyhazovala ji z pokoje. Jenomže Almara starší se ani nepohnula a dál pozorovala přístroje, na které byla její jediná dcera připojena…
Náhle se pokojem rozlehl nepřerušovaný pískot….

Almara vytřeštila oči a křičíc: „Zavolejte doktora, rychle…moje dcera!“ vyběhla z pokoje.
Během chvilky se objevil doktor Stein a popadl defibrilátor. Elektrody potřel vodivým gelem a přiložil je Christině na hrudník.
„Ustupte! Pal!“
„Nic, doktore!“
„Ještě jednou 300, ustupte a pal.“
„Máme ji, je zpátky. Systolický tlak se stabilizoval.“
„Převezte ji na JIPku a nepouštějte z ní oči!“ nakázal Stein a šel na chodbu za státní návladní.
„Pane doktore, jak je jí?“
„Nebojte, je zatím stabilizovaná.“ uklidňoval ji lékař.
„Můžu za ní?“ zeptala se.
„Jen na pár minut.“ odpověděl Stein a odvedl ji za její dcerou.

Semir s Tomem byli na pravidelné obhlídce, která se od každé jiné lišila tím, že oba komisaři seděli a beze slova pozorovali situaci na silnici před sebou. Jako první prolomil ticho turecký komisař: „Už Gabriela volala tomu známému?“
„Jo, zítra by měl přiletět z New Yorku.“ odpověděl mu nepřítomně kolega.
„Doufám, že Susanně pomůže.“
Kranich neodpověděl.Řidič se podíval na sedadlo vedle sebe a viděl Toma nepřítomně zírajícího na palubní desku.
Náhle se ve vysílačce ozval Bonrathův hlas: „Všem vozům na dálnici A4, na 78. kilometru došlo k přepadení pumpy, podezřelí prchají v tmavě zeleném Volvu.“
Turek se podíval z okýnka a kolem jeho stříbrného vozu se prohnalo hledané vozidlo. Ihned se natáhl po vysílačce: „Kobra jedenáct centrále, hledané vozidlo s prohnalo kolem nás, zahajuji akci. Konec.“
Tom se konečně „probral“ a připevnil na střechu modrý majáček. „Semire, tak šlápni na to!“
„Dělám, co můžu, ale jestli chceš řídit.“
„No zastavovat bychom neměli a měnit si místo ve sto šedesáti se mi nechce, tak to nechám na tobě.“ usmál se modrooký komisař.
Než se kdo nadál, pronásledování tmavě zeleného vozu skončilo. Řidič nezvládl prudkou pravotočivou zatáčku na výjezdu z dálnice a skončil v poli. Stříbrné BMW zastavilo opodál a vystoupili z něj dva ozbrojení komisaři. Doběhli k vozu, který byl teď vzhůru kolama, a z kterého se škrábali tři muži. Na místo už dorazily i posily, které převzaly tři výtečníky a odvezly je. Když se dva komisaři chystali odjet, ozval se Semirův žaludek. „Mám hlad.“ řekl malý policista svému kolegovi.
„Ke Schröderovi?“ zeptal se Tom.
Gerkhan ¨s úsměvem přikývl a zapadl za volant.

Susanna ležela v posteli až ke krku přikrytá pokrývkou a pozorovala dlaždičky lemující protější stěnu se slzami v očích, když najednou někdo zaklepal na dveře.
„Můžu dál?“ oval se z chodby Frankův hlas.
„Běž pryč.“ odpověděla blondýna.
„Jdu dovnitř.“ řekl pevným hlasem.
„Nechci s tebou mluvit.“
„Budeš muset.“ rozhodl komisař a vešel.
„Franku vypadni, nemám ti, co říct.“
„Ale já tobě, jo!“
Než však stačil začít mluvit, otevřely se dveře a v nich stál Martin. „Co tu děláte?“ zeptal se.
Frank se zamračil, ale klidným hlasem odpověděl: „Už jsem na odchodu.“
Doktor Vandenberg opatrně přistoupil k Susanně a chtěl ji pohladit po vlasech, jen co spatřila jeho přibližující se ruku, odtáhla se.
„Neboj se, jsi v bezpečí, tady už ti nikdo neublíží.“ utěšoval ji.
„Kdy mě pustíte domů?“ zeptala se nečekaně.
Martin byl její otázkou zaskočen: „No…my…ještě čekáme na výsledky testů, ale propustit bychom tě mohli už příští týden.“ vypadlo z něj nakonec.
„Nešlo by to dřív?“
„Bohužel ne.“ ohromený lékař se nezmohl již na jediné slovo a raději odešel. Když se konečně vzpamatoval, zavolal Gabriela a ten hned přijela do nemocnice.
„Martine, co je? V telefonu jsi měl divný hlas.“
„Susanna se mě zeptala, kdy ji pustíme.“
„Tak se jí tu asi nelíbí.“
„Ne, ptala se mě jistým hlasem a nevyznělo to tak, že by…“
„Volala jsem Peterovi, zítra přiletí a podívá se na ni.“ přerušila ho bruneta.
Doktor přikývl: „Snad jí pomůže. Promiň, ale musím na vizitu.“
„Jasně, nebudu tě zdržovat.“ rozloučila se Gabi a zkusila zajít za svou sestrou, zaklepala na dveře.

Když Tom se Semirem dorazili na služebnu, čekala na ně šéfová. Pozvala si své dva komisaře do kanceláře a zavřela za nimi dveře.
„Před chvílí jsem mluvila s ministerským předsedou, chce vám poděkovat za dopadení známých mafiánských bossů a za získání ukradených zbraní.“
„Šéfová, ale pokud vím tak na tom měla hlavní podíl tajná služba a ne my, abych nezapomněl, já jsem se celé té akce vůbec nezúčastnil..“ namítl Tom.
„Já vím, Kranichu, ale nebýt vašeho zásahu na Mallorce, nikdo ani tajná služba, by nevěděl, kdo ty zbraně ukradl.“ vysvětlila mu Anna.
„Chtěla jste ještě něco?“ zeptal se Semir.
„Ne, to bylo vše. Můžete jít.“
Jen co se Turek posadil za svůj psací stůl, stoupl si vedle něho Tom a řekl: „Semire, chtěl bych se tě zeptat…“ modrooký komisař vytáhl z kapsy zlatý prstýnek s kamínkem.
„Promiň, ale jsem šťastně ženatej.“ odpověděl mu kolega.
„Ten není pro tebe, ty chytrolíne, je pro Gabrielu…“
„Ale nevíš jestli se jí máš zeptat zrovna teď, viď?“
„Nechám to na později, teď není vhodná doba.“ ukončil debatu Tom a posadil se na židli, natáhl se po hlášení a začal vyplňovat.

Ještě týž den okolo desáté hodiny večer přistálo na letišti Kolín-Bonn letadlo z New Yorku, ze kterého vystoupil přední americký psycholog a psychiatr Peter Rabbit. Hned po svém příletu odjel do hotelu Platza, odkud zavolal Gabriele a oznámil jí, že přiletěl dříve, a že pro něj ráno nemusí jezdit na letiště. Poté se domluvili, že Peter navštíví Susannu co nejdříve.

Druhý den ráno se Peter vydal do nemocnice, kde měl schůzku s doktorem Vandenbergem. Martin mu ukázal všechny výsledky a záznamy o Susannině stavu. Rabbit si je všechny důkladně prostudoval a rozhodl se blondýnku navštívit. Zaklepal na dveře a vešel do pokoje. Susanna seděla v posteli a snídala, když uviděla vysokého, staršího muže, zeptala se, co potřebuje a nechala ho, posadit se na židli vedle její postele. Chvilku ji pozoroval a poté položil otázku: „Mohu se na něco zeptat?“
„Jistě, co vás zajímá?“
„Co je za vaší dobrou náladou?“
Nechápavě se na něj podívala a nadechla se.

Frank se po několika dnech opět ukázal v práci, když uviděl Toma sedícího v kanceláři, šel za ním.
„Franku, to je dost, že se taky ukážeš v práci.“ řekl Kranich jen co se Traber objevil ve dveřích.
„No tak mám na stole docela velkou hromadu hlášení, která potřebují vyplnit a bohužel sama to nezvládnou.“ odpověděl komisař.
„To znám, úplně samou situaci řešíme se Semirem celý týden.“
„Co Susanna?“ zeptal se Frank a tím pádem se dostal k věci, kvůli které přišel.
„Gabriela zavolala svému známému z New Yorku…zrovna teď by měl být u Susanny.“

Susanna Peterovi všechno řekla, pochopil, že ještě nemá vše za sebou, ale stále měl podezření, že blondýnka v sobě jen vše potlačila a brzy by mohla nadejít chvíle, kdy v ní vše exploduje a to co si prožila v posledních dnech, se znovu vrátí.
„Zlobíte se na svého kolegu, že?“
„Jak jste jak jste na to přišel?“
„Když jste o něm mluvila, hrála jste si s rukama jinak, než když jste mluvila o své sestře, vaše gesta na vás hodně prozradí.“ informoval ji Peter.

Během dalšího týdne se Rabbit zastavil za Susannou ještě několikrát a pokaždé se dozvěděl více. Jednoho dne, když přišel na pokoj, blondýnka byla oblečená ve slušivém kostýmku a v ruce držela obálku. Přistoupila k Peterovi a podala mu ji: „Můžu vás poprosit…Byl byste tak hodný a tu obálku předal mému kolegovi?“
„Proč to neuděláte sama?“ zeptal se.
„Nejsem na to připravená a nechci ho vidět, teď ještě ne.“ odpověděla.
„Dobře, jak si přejete.“
„Děkuji, děkuji vám za všechno.“ řekla Suss s úsměvem, který se na její tváři objevil po dlouhé době poprvé.
„Nemáte zač.“ odvětil Rabbit a rozloučil se se svou pacientkou.

Odpoledne se státní návladní zastavila za svou dcerou, která byla již mimo ohrožení života a s matkou, stejně jako před týdnem, nechtěla mluvit. Ale Almaře se nedá poroučet, natož přikazovat opustit pokoj. Christina pochopila, že matka zůstane, jen aby ji naštvala. Proto rezignovaně otočila hlavu na druhou stranu, aby se nemusela dívat na spokojený obličej své máti, která dávala velmi najevo svůj malý rodinný triumf.

Když Tom uviděl, že se zlepšujícím se Susanniným stavem se zlepšuje i nálada jeho přítelkyně, přišla na řadu jeho otázka. Byl pozdní večer a komisař pozval Gabrielu na večeři, objednal stůl v překrásné restauraci na břehu Rýna s výhledem na katedrálu, koupil ohromnou kytici rudých růží a po hlavním chodu si klekl před Gabi a vyslovil se:
„Gabrielo, vezmeš si mě?“
Brunetka nevěděla, co má odpovědět, Tomova otázka ji opravdu překvapila.
„Já…Tome, já…“ koktala. „…Ano vezmu.“
Kranich byl ihned na nohou, objímal a líbal svou nyní již snoubenku.

Frank se večer ještě musel vrátit do kanceláře, protože, jak bylo jeho zvykem, zapomněl klíče od bytu na svém psacím stole. Když rozsvítil, aby se mu lépe hledalo spatřil na svém stole ležící obálku. zvedl ji a otevřel. Hned poznal Susannino písmo:

Milý Franku,

vím, že ti tenhle dopis moc ublíží, ale nemohu jinak. Po tom všem co se za posledních pár týdnů stalo, jsem se rozhodla a nikdo, ani Ty, mé rozhodnutí nezmění. Odjíždím. Smiř se s tím, že už se nikdy neuvidíme.
Miluji Tě, ale nemůžu tu zůstat. Nejde to, musím si všechno urovnat, zbavit se vzpomínek, udělat tlustou čáru za dosavadním životem.Je to pro mne opravdu těžké, ale musím pryč. Pryč odtud, pryč z Německa, pryč z tohohle světadílu, prostě pryč!

P.S. Odcházím i kvůli Tobě, Tvé nedůvěře (ano stále Ti to budu připomínat), zradě. Proboha skoro jsi mě zabil, ale to sem teď nepatří.
Měl bys vědět, že jsem Tě milovala už od první chvíle, co jsem Tě uviděla. Nevím jak jsem mohla vydržet, neříci Ti to tak dlouho, ale nikdy jsi mi nedal příležitost. Nechápu, proč jsem Ti to neřekla. Proč? .
Vím, že jsme se často škádlili a skoro vždy jsem to vyprovokovala já, ale bylo to jen proto, abych viděla ten tvůj úsměv, který jsi dokázal vykouzlit, když jsi se mnou chtěl opět mluvit. Prosím nehledej mě, nesnaž se mě najít.

Susanna.


Frank odložil dopis se slzami v očích.
„Trabere, co je to?“ zeptala se Anna, která ho spatřila stát u psacího stolu.
„Musím za ní, do háje nesmí odjet.“ řekl a vyběhl z kanceláře, nasedl do auta a rozjel se. Jenže nevěděl kam, nevěděl jakým dopravním prostředkem, chce jeho milovaná kolegyně odjet. Natáhl se po vysílačce a spojil se s centrálou. Požádal Andreu, která byla ještě na služebně, protože Anna potřebovala něco dodělat, aby prověřila seznam leteckých společností, jestli se někde neobjeví Susannino jméno.

Před letištní halou letiště Kolín-Bonn zastavil černý Mercedes, z něj vystoupila blondýnka v elegantním kostýmku a vydala se i se svými zavazadly k odbavovacímu prostoru. Občas se ohlédla jestli nezahlédne, tolik milovanou osobu, zbytečně.
„Vaše jméno, prosím.“ řekla směrem k mladé ženě pracovnice aerolinií, stojící za pultem a hledající něco v počítači.
„Susanna von Landitz.“ odpověděla a znovu se ohlédla.
„Letadlo je připravené, příjemný let.“ usmála se pracovnice.

Po dálnici se vysokou rychlostí hnal tmavý Mercedes se zapnutým majáčkem, Frank už věděl, kam má jet a kde má Susannu hledat. Andree se totiž podařilo zjistit, že si slečna von Landitz zamluvila letenku do Mexika a letadlo má odletět za deset minut. Vrchní komisař Traber hnal svůj služební vůz neuvěřitelnou rychlostí. Do startu zbývalo pouhých sedm minut a jemu chybělo ještě několik kilometrů.

Letadlo se pomalu zaplňovalo a sedadlo vedle Susannina obsadil obtloustlý, smrdutý pětapadesátník, posadil se a celý propocený se usmál na vedle sedící blondýnku. Raději se podívala z okna na vozy, které připravovaly letadlo k rolování.

Na parkovišti před letištěm zastavil smykem tmavý Benz, ze kterého doslova vyletěl vrchní komisař Traber a vydal se hledat Susannu, když byl uprostřed letištní haly spatřil tabuli, která mu oznamovala, že letadlo, které hledá, zrovna odlétá. Vyběhl na přistávací plochu, kde se srazil s mužem od technických služeb.
„Kde je letadlo letící do Mexika?“
Muž ukázal na pomalu rolující letadlo, asi čtyři sta metrů od nich. Frank na nic nečekal a nasedl do vozidla údržby.
Letadlo už zaujímalo pozici a pilotovi bylo potvrzeno povolení ke startu, když se mu za ocasem objevilo žluté vozítko, Traber se snažil dostat pod křídlo, ale letadlo stále přidávalo. Frank sešlápl plynový pedál až na zem a pomalu se přibližoval, zvedl hlavu a spatřil Ji, začal křičet a troubit.
„Susanno, vrať se. Sakra! Zastavte to letadlo, slyšíte? … Susanno!“
Letadlo se vzdalovalo čím dál tím rychleji, vzápětí se odlepilo od země a odneslo komisařovu lásku do nebe. Frank zastavil a díval se za mizejícím strojem. Udeřil pěstmi do volantu a na jeho džínové kalhoty dopadlo několik slz. Naposledy zvedl hlavu a podíval se na letadlo, které vystoupalo až nad mraky.
„Sbohem, Susanno.“ řekl komisař.
Loudavým krokem a očima plnýma slz došel k autu, lokty se opřel o střechu a hlavu si podepřel levou rukou. Na tmavé karoserii se objevilo několik kapek vody, které předcházely prudkému lijáku. Frank stál v dešti u svého vozu a nehodlal nastoupit.

KONEC!!!

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
9. Rozhodnutí aneb kdo s koho...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma