Všelicos
Administrátor
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 627 |
Bydliště: KTU |
|
|
Zaslal: 15.10.2007 19:01 |
|
|
|
|
Mimo zdi tohoto světa
Také vás často napadají otázky, na které nelze lehce odpovědět – či na ně nelze najít odpověď vůbec?
Proč jsem na světě?
Jaký je můj úděl?
Proč se to stalo zrovna mně... ?
Ale nejtěžší otázky jsou ty nejjednodušší.
„Kde to jsem?“ řekl jsem si a řádně se rozhlédl po okolí. „A jak jsem se tu ocitl?“ Stál jsem až po kolena ve vysoké, svěže zelené trávě na nejvyšším vrchu, jaký kolem mne byl. Dole tekla blyštivá řeka a přímo u paty kopce rostl již na první pohled zdravý les, bující životem. Nikde na dohled nebylo město, ale to mne nemohlo odradit. Určitě někde nějaké je... jen není vidět! Odložil jsem přemílání dotazů, adresovaných mně samotnému a rozhodl jsem se, že sejdu k vodnímu toku a vydám se po proudu: zajisté tak najdu civilizaci!
Sklusal jsem ze stráně a vydal se kolem pěkně rostlých smrků – a byl bych se podél řeky opravdu vydal a nenašel nikdy pokoje, kdyby se neozval dívčí smích. Zarazilo mne to: kde by se uprostřed divoké přírody vzala dívka?
Potřásl jsem hlavou a vydal se za zvukem. Opatrně jsem rozhrnul křoví a koukl jsem se skrz něj: na paloučku za ním dováděla dívenka, nemohlo jí být více než dvacet let, s mohutným, šedým vlkem. Všiml jsem si, jak ladné má pohyby – jako baletka nebo tanečnice. Stál jsem, naprosto okouzlen, nevnímaje nic jiného než souhru těch dvou těl. Vlk, jako by byl také jejím kouzlem svázán, jí nic neudělal a hrál si s ní, jako by byl jen malý, neškodný králíček.
Hodnou chvíli jsem je pozoroval... do té chvíle, než se obrátil vítr.
Vlk přestal skákat, stáhl ohon, naježil srst a otočil se na mne čenichem, který se křečovitě svíral a přes vyceněné zuby vypouštěl dravé vrčení. Jeho oči... na ty nikdy nezapomenu. Byly velké, temné a hluboké jako vesmír sám.
Ustoupil jsem o krok, ale dívka se na mne povzbudivě usmála a položila zvířecímu příteli dlaň na hlavu. „Utiš se, Padrino. A ty, pane, vítej mezi námi,“ pohodila vlasy, které ve mně vzbudily úžas – i přes její mládí byly šedé... stejně šedé jako vlkovy! „Já a má přítelkyně tě rádi vidíme.“
Vlčice! Je to vlčice! Rozesmál jsem se.
Zazubila se na mne a pokynula mi, abych přišel blíž. Poslechl jsem a popošel jsem, abych vzápětí vyděšeně ucukl. Přímo tam, kde má mít člověk srdce, měla krvavou, ošklivě rozšklebenou ránu. "Co... jak se ti to stalo? Potřebuješ ošetřit, slečno!“
„Nepotřebuji,“ zarazila mne a dotkla se mého břicha, „a ty také ne, pane.“ Zamrazilo mne a pln děsu jsem se mrkl tam, kam mi ukázala. Jak to, že jsem si ničeho nevšiml? chtělo se mi vykřiknout, ale nemohl jsem vydat ani hlásku.
Celé sako i jindy čistě bílou košili jsem měl zbrocené krví. Blýsklo se mi před očima a upadl jsem na zem.
Únava.
Spánek.
Světlo.
Skřípění brzd...
„Já... usnul za volantem?“ zasténal jsem, když jsem se probudil, „jak jsem mohl? Já?“ Bylo mi strašně. Co když jsem někomu ublížil?
Seděla metr ode mne a tiskla k sobě Padrinu. „Přemohlo tě to. Já se zase připletla, kam jsem neměla.“
„Kde to vůbec jsme?“ rozhodl jsem se přijít všemu na kloub.
Pohlédla mi do očí a já si uvědomil, že oči jsou další věc, kterou mají s vlčicí společnou. „Opravdu to chceš vědět?“ Když jsem rázně přikývl, povzdechla si. „Ach, pane... nemohu ti bránit v poznání. Tohle,“ rozmáchla se po okolí, „je místo, zvané Koma. Jen málokdo se odtud dostane. Já jsem tu již čtyři roky,“ posmutněla, „a viděla jsem tu mnoho lidí. A všichni se rozplynuli. Když nadejde tvůj čas, zmiziš odsud. Jen jedno nevím,“ kousla se do rtu, zatímco Padrina zakňučela, „a to to, zda... zda rozplynutím zemřeš... či se... probereš.“
Zhrozil jsem se.
To je mi souzeno, abych už nikdy nikoho z mých blízkých nespatřil? Abych již nikdy neslyšel Šéfčiny narážky na mé pozdní příchody, abych si již nikdy nepromluvil s mým parťákem?
Zabořil jsem tvář do dlaní. Tak tohle je můj osud...
Ucítil jsem na krku něco vlhkého a s ucuknutím jsem se otočil. Byl to malý koloušek. Stál naproti mně a hleděl mi do očí a já hleděl do jeho. A s úžasem jsem zjistil, že hledím do svých vlastních očí.
Ze zírání mne vyrušilo slabé vydechnutí a když jsem se obrátil na dívku, spatřil jsem, jak mi i s vlčicí mizí před očima.
Po líci mi stekla slza. „Sbohem, slečno...“ Otočil jsem se na koloucha, který ze sebe vyzařoval něco uklidňujícího, něco...
Otevřel jsem ústa a vřele ho objal.
V tu chvíli jsem vše pochopil...
KONEC
|