André-und-Semír
Založen: 09. 11. 2007 |
Příspěvky: 418 |
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov |
|
|
Zaslal: 15.11.2008 10:55 |
|
|
|
|
Tak jsem taky dávám drobek se Semírkem...
NEČEKANÉ TAJEMSTVÍ A JEŠTĚ VÍCE NEČEKANĚJŠÍ REAKCE
Pitomej gympl. Nejradši bych se na něj vykašlala a zdrhla do Německa(?). Ale to nešlo… Přišla jsem domů v půl pátý.
To víš, Krtku, to je to dlouhé úterý. Krtkovi jsem říkala řediteli základky, kam jsem chodila.
Měla jsem ho ráda jako tátu. Přišla jsem domů a sedla klasicky k počítači. Tentokrát brácha ani máma nebyli doma.
Bráška měl nějakou přehlídku karatistů a máma tam byla s ním.
Po zběžném zhlédnutí kontaktů ICQ a navštívení pár stránek
(např. Povídkové fórum AFC) jsem zjistila, že nic nového se neděje a lidé na ICQ byli ty nudní frajeři.
Poté jsem kompík zase vypnula a napadla mě jediná věc kromě toho šprtání, která by se dala dělat.
Byla jsem jako malá. Prolézala jsem mamince šuplíky a hledala něco, co by mě zabavilo.
K tomu jsem si pustila Olympik, jelikož jsem nic jiného nenašla.
Po hodné době jsem našla papír… Nevěřila jsem svým očím. Svěření do péče Annu xxx…
Takže já jsem adoptovaná. Fakt super! To mi to nikdo nemohl říct?! Měla jsem jenom jedno východisko…
Odjet! Pročetla jsem si ten papír. V kolonce Otec bylo jméno André Fux…. Cože? Já snad jsem to blbě přečetla!
Vždyť to byl můj oblíbený hlavní komisař v Kobře, kterého hrál Mark Keller!
Koukla jsem se ještě jednou, ale to jméno nezmizelo… Snad bych řekla,že se tam vztyčilo a hrdě stálo.
Vzala jsem si kartu, peněženku, vkladní knížku a pas.
Všechno se mi to bude hodit, pomyslela jsem si, když jsem opouštěla domov, kde jsem žila 13 a třičtvrtě roku.
Nevěděla jsem, kam jedu a co chci dělat, ale VĚDĚLA jsem určitě, že tam už nezůstanu ani minutu!
Šla jsem ještě do Centra Chodov, si něco koupit k jídlu. Vyhýbala jsem se lidem, které znám ze sídliště.
Ještě by se něco dovtípili a kecli mě „mamince“.
Nakoupila jsem si slušnou zásobu, nacpala do batohu a jela metrem na nádraží. Koupila jsem si jízdenku a jela k západu.
Už ve vlaku jsem usínala a proklínala adoptivní rodiče.
S trochou přestupů jsem se v noci dostala do Chebu, kde mě průvodčí řekl, že další vlak do Německa jede až ráno, tak mě nabídl, abych u něj přespala.
Přijala jsem to. Žil s manželkou. Byli bezdětní. Nemluvila jsem moc…
Ráno jsem se vydala na další cestu za svým otcem. V noci mi několikrát volala „matka“, ale já ji to nezvedala.
Neměla jsem důvod. Ráno jsem nasedla na první vlak a přejela hranice.
Po třech dnech jsem dojela do Kolína nad Rýnem. Cestou sem jsem se domluvila na výbornou, ale tady jsem ztrácela nit…
S pomocí posunků a mimiky jsem se domluvila s jedním Němcem a ten mi nakreslil cestu na základnu dálniční policie.
„Und ist dort Andre Fux?“ zeptala jsem se.(A je tam André Fux?)
„Ja.“ odpověděl a já si oddychla. Nejela jsem sem zbytečně.
Poděkovala jsem mu a vydala se na nejkratší ale na nejodvážnější část cesty z Prahy až sem.
Po pár hodinách strachu jsem se dostala ke služebně dálniční, kterou jsem znala z Kobry 11.
Je vůbec možné, že jsem tady a že André je můj táta? ptala jsem se sama sebe. Stála jsem před služebnou.
Byla jsem plná strachu a úzkosti. Co když tam nebude? Co když už zapomněl, že má dceru?
Měla jsem s sebou ten papír o Svěření do péče… Měl by si vzpomenout! Vešla jsem tam rozklepaná…
Na první pohled jsem poznala Hotteho a Dietera.
A v „zahrádkách pekelných“ jsem viděla Englhartovou a malého Turečka. Táta nikde. Semír vešel z kanceláře Anny.
Ihned si mě všimnul. Usmál se a vydal se ke mně.
„Ahoj, koho hledáš?“ usmál se snad ještě krásněji.
„Tátu.“ vypravila jsem s těžkostí ze sebe a ukázala mu ten všemi čerti čertovský papír. Podíval se na něj.
„No, André tu dneska není. Ale když tak Tě vezmu k sobě a ráno tě sem za ním vezmu, dobře?“ Přikývla jsem.
Byl mi daleko víc sympatičtější než jako herec Erdogan Atalay. Byl víc svůj.
Během odpoledne jsem se seznámila i s dalšími členy služebny. Bylo jich daleko víc než v seriálu.
S Englhartovou jsme se zběžně pozdravily, ale jinak ty lidé tam byli skvělí.
V šest, když Semírovi končila služba, tak jsem se s nimi rozloučila a jeli jsme k Semírovi domů.
Tam jsme si sedli do obýváku s limonádou a brambůrkami a povídali jsme si. No, spíš jsem povídala já.
O Česku a adoptivních rodičích. Šli jsme spát kolem půl dvanáctý.
Měla jsem pocit, že jsem spala tak hodinu, když se nade mnou sklonil a jemně probudil.
„Musím do práce. Tak mě napadlo, že bys mohla jet se mnou…“ omlouval se.
„Tak jo.“ řekla jsem. Poslala jsem ho jinam a převlíkla se.
Pamatuju si už jen to, že Semír vyjel od domu a jel asi na služebnu. Usnula jsem.
Semír vystoupil a nechal mě tam spát. André už byl na služebně.
„Ahoj.“ pozdravili se. André už o mně od ostatních věděl.
„Kdes ji nechal?!“ vyjel trošku na Semíra.
„Je v autě. Byla unavená a vysílená.“ odpověděl klidně Turek.
André vyběhl ze služebny a sednul si na místo řidiče a pozoroval mě – svou dceru.
Po několika hodinách jsem se probudila. Trochu jsem se ho lekla.
„Tati…“ koukla jsem se mu do očí a po chvíli se rozbrečela.
Nevěděla jsem, jestli štěstím nebo vysílením. Ale skončila jsem na jeho rameni.
Byla jsem šťastná…
Do dnešní doby jsme se Semírem nejlepší přátelé.
Tak snad potěším.... Je to takový.... dost osobní...
2. verze této povídky:
Hlavní hrdinka najde ten papír a volá "mámě", co to jako má znamenat a ona ji to řekne. Tudiž hlavní hrdinka matce řekne, že jede za svým otcem a jede teda...
3. verze této povídky:
To samé jako u druhé verze, ale adoptivní rodiče ji tam dovezou.
4. verze této povídky:
Adoptivní rodiče ji sami ukáží ten papír a ona zdrhne za Andrém...
|