| Semir a já - Kajusia | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 26.10.2008 1:43 |
|
|
|
|
"Víš, proč se větší bráchové narodí první? Je to pro ochranu malých brášků a sestřiček, co přijdou po něm!!" Ichigo Kurosaki, Bleach (1/5. chapter)
Neboj...
Dlouhý letní den se chýlil ke konci. Dusno se stávalo i přes pozdní hodinu odpolední čím dál tím víc nesnesitelnější a na západě se začala hromadit šedivá mračna…
„Bráško, vstávej!“
Každou sobotu ráno vběhnu svému staršímu bráchovi do pokoje, skočím do jeho postele a tahám ho za ruku tak dlouho, dokud se jeho hnědé oči neotevřu a on mě jemně, ale razantně odstrčí. Samozřejmě se nenechám odbýt.
Je tomu tak i dnes.
Jako klokan mu skočím do postele, loket zabořím do jeho břicha, až se ozve nespokojené heknutí a škemrám, ať už vstává, protože je bílý den a vzpomínkou je jeho sen. Hlavně je mi líto ležet v posteli a čekat, až se probudí. Nač marnit čas, když mohu vše vzít do svých, nyní ještě malých paciček, že?
„Karolino!“ uslyším jeho rozespalý hlas. Semir se zatváří naoko přísně, pak poodhrne cíp peřiny a já mohu vklouznout k němu.
Stulím se vedle něj jako kotě a než bys řekl švec, oba ještě dospáváme školní a mateřskoškolní týden.
„Co budeme dnes dělat?“ opakuji pořád dokola.
Semir odtrhne oči od rozečtené knížky, nabere na lžíci pořádnou porci cornflakesů, zamlaská a zas se skloní nad písmenky popsaném papíře.
„Co budeme…“ začnu opět vyskakovat. Než stačím svou tázací větu dopovědět, Semir mi rychle zacpe pusu jednou z chlebových rybiček, co mi maminka nakrájela. A tak v nás mizí snídaně: Semir stíhá jak číst, tak mě postupně umlčovat dalšími a dalšími kousky nakrájeného chleba, až na prkénku zbudou jen kůrky. Ty já nejím, nejsou tak dobré jako střídka. Během vteřiny zmizí i ony, postará se o to Semir a my můžeme vyrazit vstříc nějakému sobotnímu dobrodružství.
Tedy, ještě zdaleka nemůžeme začít „dobrodrůžit“. K mému nešťastnému fňukání mi Semir vrazil do ruky hřeben, ať se učešu a taky bojuji s knoflíky od červené košilky. Vždy mi dělaly problém a já s jazykem vystrčeným a tváří napnutou soustředěním se pokouším umístit každý knoflík tam, kam patří. S menší bráchovou pomocí se mi to podaří a já se dávám do česání vlasů.
„S takovou dneska nic nezažijeme.“ Popíchne mě Semir. Jako by nevěděl, že postavit holku před zrcadlo je na dlouho.
„Tak já jdu.“ Pronese s tichým smíchem a mé ouško slyší vrznutí dveří.
„Počkeeej!“ leknu se, hřeben letí do kouta, s ním i krabička plná sponek a gumiček, cestou stačím rozkopnout řadu srovnaných bot a už mi průvan vytrhává dveře z rukou… PRÁÁÁSK!
Cestou za město, kam spolu rádi chodíme (rád tam chodí Semir, já mu dělám povinný ocásek), míjíme ostatní děti, co vyrazily za sluníčkem. Důležitě se natřásám, protože bráška každého pozdraví a já jeho pozdrav opakuji. Co dělá on, pokouším se dělat i já, pokud mi neřekne, že danou věc dělat nesmím. To pak přemýšlím, proč to dělat nesmím. Pozná to a vysvětlí mi to. Ne vždy, ale někdy ano. Naopak mě někdy pěkně upozorní na mé nedostatky. A že netaktně? Ou, to se přece stává.
Zrovna teď mě zatahal za ruku, jejíž paleček mi ležel v puse.
„Promiň.“ Žbleptnu a vytahuji neposlušnou ručku.
„Neomlouvej se pořád, trdlo, nic se nestalo.“
Semir se umí krásně smát. Ve slunci mu září jeho bílé zuby a v očích blýskají jiskřičky. Usměji se, podám mu ruku a nechávám se převést přes silnici. Za ní je naše království. Les, v něm palouk, za ním se za kopcem objevují skály. Nemáme na ně moc lézt, pravili nám rodiče, ale jak už to tak bývá, občas na ně se Semirem vylezeme a kocháme se pohledem na náš rodný kraj.
Semir mě nechává, ať si dělám, co chci a sám se vydává na průzkum po okolí.
„Bráško!“ začínám kňourat, když už je dlouho pryč. „Semire!“
Dobře, nejsem zrovna odvahou přetékající lidská nádoba, a proto vzápětí začínám natahovat moldánky.
„Baf!“ vykoukne zpoza kmenu borovice jeho rozčepýřena hlava a já se rozbrečím naplno.
„Segru,“ přiběhne ke mně, klekne si a najednou je ze Semira- pošťuchovatele Semir- potěšitel a utěšitel. Jakby taky ne, když mě sám vyděsil.
„Nebreč,“ pohladí mě po temeni a mrkne na mě. „Našel jsem něco, co by se ti mohlo líbit.“ Pronese a ví, že tím zastaví ty přívaly slz, co se mi řinou po tvářích.
Spolu sedíme na kraji rybníčku, hledáme ve vodě rybky a také vodníka, o kterém brácha vypráví tak dokonale, že se v jednu chvíli leknu žabky, co se rozhodla odhopkat z rákosí někam na louku a díky tomu málem skončím ve vodě. To by bylo nadělení, hodiny plavání jsem ještě neměla.
Když má Semir dobrou náladu a tu má často, tak vypráví spoustu příběhů.
Dlouhý letní den se chýlil ke konci. Dusno se stávalo i přes pozdní hodinu odpolední čím dál tím víc nesnesitelnější a na západě se začala hromadit šedivá mračna…
„Hjé,“ vyjeknu, když se mi vítr přehrabuje ve vlasech a po chvilce mám na hlavě místo celkem nerozcuchaného hárka vrabčí hnízdečko.
„A do prkýnka dubového.“ Vyhrkne Semir rychle a jeho hnědé oči jsou nyní tak tmavé, že se divím, že je ještě nikdo nesnědl, když vypadají jako má milované hořká čokoláda. Mimochodem, brácha nadává, když je rozčílený, prkýnko je předzvěstí něčeho, co ho rozčílit dokáže.
Vzápětí se ukázalo, co ho rozčílí…
Můj vyděšený pláč.
Semir mě táhne za ruku, ztrácí trpělivost, rychle mě popadne do náručí a běží pryč od rybníku směrem ke skalám.
V zápalu her jsme si nevšimli, že se mezitím přihnala nad náš kraj her pořádná letní bouřka.
Plesk!
První kapka mě udeřila do čela.
Semir ucedil mezi zuby něco nesrozumitelného a přidal do kroku.
Za zády se nám ozval hrom a já jsem myslela, že se strachy počůrám. Jakoby to tušil, pronesl:
„A opovaž se strachy počůrat. Už jsi z toho vyrostla, ne? Jsi se mnou, neboj se. Nic se ti nestane.“
Aww, brácha je prostě vzor. Poslušně jsem kývla hlavou, stulila se v jeho náručí do klubka a pevně zavřela oči. Už zase se blýsklo a ne moc pozdě za bleskem jsme uslyšeli burácení, jako když se v mých snech bortí domy.
„Konečně… jsme v bezpečí." oddychne si, jakmile se oba schoulíme do klubíček v jeskyni, co jsme spolu na jednom z našich dobrodružství ve skalách objevili. "To si pamatuj, Kájo, nikdy v bouře neběhej po lese, tak jako my před chvílí. Nebezpečné!“
„Dobře.“ Kývnu. „Je mi zima.“ Přitisknu se k němu a neposlušný paleček je opět v puse. Protentokrát je mi to odpuštěno. Polekaně sebou hážu při burácivém představení hromů, které následuje po ohňostrojích blesků.
„Neboj, je to jen bouřka, za chvilku přestane a my půjdeme domů,“ pronese Semir hřejivě a já se pokouším přestat brečet. Už jen proto, že brácha má vždycky pravdu a já nechci před ním vypadat jako slaboch. „A možná v suchu, pokud přestane pršet.“ Dořekne Semir tentokráte již potichu, aby to mé ucho neslyšelo.
Dlouhý letní den se chýlil ke konci. Dusno se stávalo i přes pozdní hodinu odpolední čím dál tím víc nesnesitelnější a na západě se začala hromadit šedivá mračna…
Z kapsy vytáhnu mobil a pokouším se přitom nerozsypat nákup.
Stojím před vchodovými dveřmi do našeho bytu a otevírám své milované véčko.
„Neboj, Segra, je to jen bouřka S.“
Usměji se a bezděčně se můj pohled zatoulá k okýnku na chodbě našeho činžáku, za kterým zase s blesky tančí déšť a hromy.
„Ach jo, brácha.“ Povzdechnu si s hřejivým pocitem v srdci, upomínaje se k napsaní sms hned, jakmile doma vybalím nákup.
Samozřejmě si vzpomenu až těsně před usnutím, že jsem chtěla Semirovi odepsat.
Odeženu úponky spánku, co omotávají mé vědomí a jen silou vůle nadatlím krátkou a stručnou děkovnou, zároveň také zvací sms.
Je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Oba bydlíme ve stejném městě, avšak každý na jeho jiném konci. Oba dva máme již své životy zařízeny podle svého, ale to, co se mezi námi utvořilo v dětství, nezmizelo. Možná se vytratila ta intenzita, s jakou jsem ve svém starším bráchovi viděla svůj mužský vzor, ten obdiv a dětská víra v to, že co řekne, to se také musí stát. Nikdo a nic však nezmění, že jsme sourozenci. Takoví, co se sice už pohádají- doba, kdy jsem mu všechno odkývala, je nenávratně pryč, ale po hádce se na sebe ušklíbnou, šťouchají do sebe tak dlouho, dokud jeden druhému neskočí kolem krku.
Jsem životu vděčná za takového sourozence. Jakby taky ne, když je to můj jediný sourozenec.
Myšlenka na Semira je přehlušena starostmi zítřka a po nich se objevivším spánkem.
Už ani nezaregistruji tiché vibrování oznamující příchod sms…
|
|
|
| | |
Lila
Založen: 09. 08. 2008 |
Příspěvky: 107 |
Bydliště: Nový Jičín |
|
|
Zaslal: 26.10.2008 8:27 |
|
|
|
|
Kajusia Moc dobře napsané, úplně jsem si představovala Semírovu ochotu.
Pár vět, které mě zaujaly a pobavily:
„Tak já jdu.“ Pronese s tichým smíchem a mé ouško slyší vrznutí dveří. - Provokatér
Semir se umí krásně smát. - to není pochyb!
Les, v něm palouk, za ním se za kopcem objevují skály. Nemáme na ně moc lézt, pravili nám rodiče, ale jak už to tak bývá, občas na ně se Semirem vylezeme a kocháme se pohledem na náš rodný kraj. - živě si představuji, jak se ten malý skřítek škrábe po skalách
„A opovaž se strachy počůrat. Už jsi z toho vyrostla, ne? Jsi se mnou, neboj se. Nic se ti nestane.“ - semnou se ti nic nestane? Ha, moc vtipné! (V DOBRÉM SLOVA SMYSLU!)
|
_________________ Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
|
|
| | |
|
| | |
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 27.10.2008 9:54 |
|
|
|
|
Tato povídka je nádherně hřejivá, hladící u srdce a zklidňující :aww: moc se mi líbilo, že jsi to pojala jinak, než ostatní, vyloženě takovou něžnou citovku mě by to vůbec nenapadlo a hrozně moc si cením Tvé originality!
Souhlasím se Všel, je úžasné opět vidět Tvůj lehký styl, stýskalo se mi po něm
Semir odtrhne oči od rozečtené knížky, nabere na lžíci pořádnou porci cornflakesů, zamlaská a zas se skloní nad písmenky popsaném papíře.
To je úžasné, jak jsi malého Semira pojala na 100% jinak, než v seriálu, kdy by si, coby potištěný papír, otevřel tak maximálně Bild tady hned u snídaně čte, krása!
A jak už zná, mrška, mechanismy, jak umlčet sestřičku XD strašně mě pobavilo, jak ji ládoval chlebíčkem a nevím proč, velmi se mi tam hodila ta jakoby umanutá větička Ty já nejím, nejsou tak dobré jako střídka. Jak roztomilé! :aww:
Tedy, ještě zdaleka nemůžeme začít „dobrodrůžit“
Aww, takové pěkné slůvko!
A je tak legrační, jak se vypravují a Packa se o ni stará! a jak se malá slečna krášlí, jeche
Semirek jako vzor, velký protřelý brácha, kterého všichni zdraví a jeho malá sestřička je na něj pyšná a snaží se ho ve všem kopírovat, je naprosto sladký!!! líbí se mi, jak je to popisováno právě z perspektivy malého dítěte, má to své kouzlo...
Dobře, nejsem zrovna odvahou přetékající lidská nádoba, a proto vzápětí začínám natahovat moldánky.
„Baf!“ vykoukne zpoza kmenu borovice jeho rozčepýřena hlava a já se rozbrečím naplno.
Chudák sestřička!
Semire, ty bídáku, to se dělá?
Ještě že to napravil a hezky Kájku utěšil :aww:
Vyhrkne Semir rychle a jeho hnědé oči jsou nyní tak tmavé, že se divím, že je ještě nikdo nesnědl, když vypadají jako má milované hořká čokoláda.
Awww, awww, AWWWW! To je tak rozkošná věta! Musela jsem se u ní smát! krása!
Za zády se nám ozval hrom a já jsem myslela, že se strachy počůrám. Jakoby to tušil, pronesl:
„A opovaž se strachy počůrat. Už jsi z toho vyrostla, ne? Jsi se mnou, neboj se. Nic se ti nestane.“
rozhodný budoucí pan vážený komisař pěkně rozkazuje! a prokazuje cit pro psychologii
Líbilo se mi, jak ji tak... nenápadně poučoval, co se smí, co ne... co je nebezpečné. Kdopak by nechtěl packu za bráchu? :aww: dobře, já ne XD já bych ho raději měla jako... *polyká nemravné myšlenky*
Ten konec je SKVĚLÝ! Celou povídku závěr ve stylu ,,o několik let později" báječně zarámoval a podtrhl, povedl si Ti!
Úplně mě těší, jak jsou stále spolu, jen mě zamrzelo, že se dlouho neviděli. Ale snad to napraví
Budu si představovat, že si spolu hned následující víkend vyjeli na výlet
Nádherné pohlazení, Kájko!
|
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 28.10.2008 14:15 |
|
|
|
|
Jujda, tedy Káji, ty máš přízeň...seznam nás někdy, prosím
maláček napsal: | Semir stíhá jak číst, tak mě postupně umlčovat dalšími a dalšími kousky nakrájeného chleba |
to je úžasné
trdlo napsal: | „Neomlouvej se pořád, trdlo, nic se nestalo.“ |
to je tak! milý!
krásně tohle napsal: | a najednou je ze Semira- pošťuchovatele Semir- potěšitel a utěšitel. |
*IN LOVE*
situace znalý napsal: | Mimochodem, brácha nadává, když je rozčílený, prkýnko je předzvěstí něčeho, co ho rozčílit dokáže. |
užitečné informace:))
něco tak nááádhernýýho napsal: | Takoví, co se sice už pohádají- doba, kdy jsem mu všechno odkývala, je nenávratně pryč, ale po hádce se na sebe ušklíbnou, šťouchají do sebe tak dlouho, dokud jeden druhému neskočí kolem krku |
Děkuji,
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
|
| | |
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|