AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
The Time Comes...
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Trocha autorčina fňukání Laughing :
Embarassed Embarassed Embarassed Tato povídka je jakýmsi mým vypsaním. Původně jsem se chtěla zaměřit na to, co mě trápí, ale nakonec to sklouzlo k opaku... Samopovzbuzení. Laughing Nj, udělej si sám, pomůžeš i nám.
Panejo, mám takový dojem, že se ze mě stává krásný cynik. Confused Chmpf. Cool
BTW. název je inspirován jednou opravdu krásnou písničkou: http://www.youtube.com/watch?v=OsmRdOeLol0


Proč já?

Tom Kranich si tuto otázku v posledních dvou hodinách zopakoval nejméně stokrát.
Stál u kuchyňské linky, na které zrovna varná konvice vypouštěla obláčky dýmu. Jeho prsty netrpělivě bubnovaly o bílou plochu a myšlenky utíkaly pořád směrem k několik kilometrů vzdálené stanici dálniční policie.

Ptáte se, proč nejsem v práci? Odpověď je jednoduchá jako Pythagorova věta. Uch, to je příměr. Známka toho, že mi z té nudy doma začíná přeskakovat. Nejsem ze železa, nýbrž z masa a kostí a i ty občas bací bacil. Dny obalené podzimními mlhami a dešti jsou k různým virózám ideální.
Kéž bych byl dneska v práci…


Tentokrát mu představa malého parťáka, jak se šklebí nad rozepsaným hlášením, nevykouzlila škodolibý úsměv na rtech. Naopak. Hluboko v plicích se zrodil, hrdlem a ústy procestoval na světlo světa žalostný povzdech.

Tady je uvedeno v praxi moudro známé již několik desítek let, že když člověk něco má, tak si toho neváží. A když to ztratí, byť jen na několik dní, během kterých jsem se ocitl v pracovním exilu, tak mu to už strašně chybí…

Prsty navyklé mačkat kohoutek služební zbraně, měnit píchlou pneumatiku, když si vylosovaly kratší zápalku, prsty rovněž navyklé poňuchňávat psí srst a jemné vlasy, popadly modrý hrneček za ouško a opatrně jej přenesly na stůl stojící před bílou pohovkou.
Modroočko si povolil uzel na černém šátku, co měl uvázán kolem krku a netrpělivě se napil horkého, medem vonícího čaje. Jakmile se ohřátá a ochucená tekutina dotkla Kranichových rtů a jazyka, usykl.

Moc horké, chmpf.
Proč já? Proč ne třeba Semir, který podzim co podzim zmizí aspoň na tři dny pod peřinou s kašlem a nepěknou rýmou? Dobře, letos padl los na mou hlavu.


Pohodlně se opřel, přitáhl nohy pod sebe a do klína si položil jeden z barevných polštářů. Vzpomněl si na slova jejich milované šéfové, jež mu kladla na srdce, aby ji raději s takovou rýmou zmizel z očí, nejlépe na několik dní, vyspal se z toho, vypotil a že ho na stanici dobrý týden nechce vidět. „Minimálně!“ dodala se zlým zablýsknutím v jejích tmavých očích. Za ta léta se Semirem poznali, kdy smí a nesmí Anně odporovat, a proto se bez řečí vydal do kanceláře, popadl černý kabát, klíčky od Meďáčku a odfrčel si to do svého bytu.

Tolik volného času… Číst se mi nechce, četl jsem si celý včerejšek. V poličce jsem objevil knihu, kterou jsem si koupil k Vánocům a tak nějak jsem se k ní skoro celý rok nedostal.
Dobrá koupě to byla, nelituji, ale číst znovu si ji nemusím.
Poslouchat hudbu? Dívat se na televizi? Zahrát si něco po síti?
Kdepak, jsem rád za to ticho, které ruší jen zvuk aut projíždějících pod okny a městský ruch, co je obvyklý pro dopolední hodiny.
Spát? Mé tělo navyklé na mírný spánkový deficit má po dvou notně prospaných a proležených dnech dost.
Tak co…


Pomněnková okna do duše komisaře v těch nejlepších letech bloumaly po předmětech, co jeho obývací pokoj schovával. Stojan s CD a DVD disky, knihovnička, pracovní stůl jako obvykle zavalen i doma prací. Jeho pohled se opět stočil ke knihovně a hladil jednotlivé police.

Knihy, brožury, spisy… Album?

Stačilo šest dlouhých kroků, aby došel k poličce a vrátil se i s nenápadně vypadajícím albem plným fotografií zpátky na pohovku. V modrých očích zazářily hvězdičky, které jsou charakterizují malé objevovatele různých dobrodružství a tajemství. Olízl si rty a opatrně otevřel pokladnici vzpomínek. Pomalu si prohlížel každou fotku a vzpomínal.
Měl přece tolik volného času, tak nač spěchat…

Úplně jsem zapomněl, jakou fotku jsem tu založil jako první. Hm, musím uznat, že Semir vypadal ještě jako… kuře? Kdyby mě slyšel, asi by mě moc nepochválil.
To bylo krásné odpoledne. Hottova zahrádka, vepřík, co se rožnil nad plamenem. Hotte si do toho nenechal kecat, odháněl nás se Semirem pryč, abychom ho nechali v klidu dokončit započaté kuchařské veledílo. Jediný, kdo mu v té kuchařině mohl radit, byla samozřejmě šéfová.
Ha, paparazzi Semir dokázal vyfotit ty dva při činu. Šéfin úsměv a jiskry v očích, Hotteho láskyplné objetí…
Kdy si ta naposledy odpočinula? Den co den sedí ve své kanceláři, vyřizuje papírování, k tomu nás ještě stíhá všechny usměrňovat a kdykoliv se Jolly rozhodne vykonat na stanici velký vtípek, jehož cílem je vypečení co nejvíce lidí, zacukají ji koutky úst a na oko Žolíka pokárá, že už přece dávno není nějaký holobrádek, ale chlap jak hora, tak že by si to mohl odpustit.
Semirovy narozeniny. Jo, ty jsme oslavili nevalně. Semir nohu v sádře, já pro změnu levačku. Dost ošklivý případ, honička na dálnici a já jsem nějak nestačil zareagovat… Brrr, raději nevzpomínat. Ale ta oslava v nemocnici byla taky fajn.
Zajímavé. Jediné, co si vybavuji, je ten hřejivý pocit, který přichází po hodinách strávených s rodinou, s přáteli. Nevybavuji si už, jak to probíhalo, ale vím, že jakmile za oknem přikryla Kolín pláštěnka noci, dlouho, předlouho jsme si s bráchou povídali.
Možná si pomyslíte, že je to trochu nonsens. Vždyť se vidíme skoro každý den, a tak máme hodně času a prostoru k dlouhým rozhovorům.
Omyl, přátelé. Přes den se Semirem drbeme, co se na stanici během naší nepřítomnosti událo, jak jsme strávili víkend, jak byla obsluha v bistru rychlá a, ruku na srdce, jakými pěknými ženskými křivkami byla obdařená. V pracovním shonu jsou vzácné chvilky, kdy zaplujeme s naší loďkou rozhovorů na moře starostí, které nemohou soupeřit se starostmi všedními. Ovšem i tak je na ně tak málo času.
Málo času…


Muž si zamyšleně promnul bradu a otočil další list, co ztěžkl pod nákladem fotografií.

To jsme se se Semirem zlili skoro do němoty. Nevím, asi na nás dopadlo kladivo na policisty, co se občas zjeví a nemilosrdně nás zatlouká jako hřebíky. Bolehlav to byl krásný.
Jolly, co to s ním na té fotce je? Co to má na sobě? A co ta Veronika za jeho zády… Jo, aha!


Tom Kranich se rozchechtal, až se mu do očí draly slzy.

To bylo snad poprvé, co si pamatuji, že někdo Jollyho doběhl. A vlastní teta. To nečekal, cheche. Její vtipeček byl jednoduchý, nenápadný a perfektní. Celá Veronika. Další poprvé toho okamžiku. Zjistili jsme, že této poněkud zachmuřené osůbce úsměv nesmírně sluší.
Sestra a její návštěva. Překvapila mě, Zuz. Ano, to by nebyl Semir, aby se k nám nepozval na společnou večeři. Musel jsem si na něj málem pořídit plácačku na mouchy, jak jsem ho od své sestřičky nestačil odhánět.
Copak ta, jak se asi má? Musím se s ní zase někdy sejít.


Protáhl se, ztuhlé nohy natáhl před sebe a znovu se ponořil do hlubiny vzpomínek, jež vyplouvaly díky fotografiím na hladinu jeho mysli.
Velmi dlouho hleděl do zelených očí černovlasé dívky, jež mu z fotografie posílala vzdušné políbení. Prstem hladil povrch fotografie a v srdci šeptal láskyplná slůvka. Ještě dnes, kdy tuto bolestí, láskou i nenávistí vykládanou mozaiku uzavřel v jedné ze svých tajných komnat, ho v hrudi zaplavilo horko. Avšak oproti tehdejším návalům horka, to dnešní ho již ničím nezraňovalo.
Po několika nejosobnějších a pro něj nejdůležitějších fotografiích nevyčíslitelné ceny následovaly fotky z cesty, kterou po Elenině smrti podnikl. Ty přeskočil, místo toho se zaměřil na další fotky zachycující život členů dálniční policie, proměny týkající se jejich zevnějšku, ale také vnitřní proměny, jež se odrážely v jejich úsměvech, pohledech, výrazech, z nichž čišela i z nehybných snímků obrovská vážnost a tíha, kterou si každý z lidí na světě nese na svých bedrech.
Přátelé, rodina…

Setkáváme se každý den, žijeme vedle sebe, a přesto jsme si cizí. Tak málo času spolu trávíme, pořád se za něčím ženeme.
Při poslední své myšlence mu líce mírně zrůžověly, když si vzpomněl, jak ještě před hodinou nadával na to, že ho skolila nemoc a díky ní musí trávit několik dní doma.

Měl bych se radovat, že mi ten bacil přinesl chvilku času, co mohu strávit sám se sebou. Nikam se nehnat, ležet dlouho v posteli, jen tak žít.
Ale chybí mi společnost, to ano. Mám takovou neodbytnou chuť si s někým hodně dlouho povídat, k tomu něco popíjet, uždibovat, vyslechnout společníka.
Je to jasné, pozvu dneska večer bráchu na chipsy, kolu a kus řeči.


Hnědovlasý muž byl sám se sebou spokojený. Opatrně zavřel album, tak, aby ani růžek žádné z fotografií nevyhučoval, a položil ho na desku stolu bezpečně daleko od hrnečku čaje, nyní již poloprázdného.
Přetáhl přes sebe deku a ustlal si na pohovce.

A když nebude mít Semir čas? Stává se. Sejdeme se jindy anebo prostě zase v práci, mezi svými...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Kdybych měla vypsat všechno, co se mi líbilo, musela bych zkopírovat celičkou povídku do tohoto textového okénka... Ty vzletné myšlénky, ta melancholie, mísená se smutnilkou a s chvílemi neskonalé radosti ze vzpomínek... to vše rozhodně pohladilo moji duši.
I když... jsem se trošku šklebila. Tam Tomíšek leží s rýmiškou? No, ŠéfiČka ví, co dělá... fňukajícího chlapa by v práci nikdo nechtěl Laughing

Setkáváme se každý den, žijeme vedle sebe, a přesto jsme si cizí. Tak málo času spolu trávíme, pořád se za něčím ženeme.
Přeci jen musím vyzvednout tuto větu. Je pravdivá... hrozné je, jak MOC. Také to pociťuji... a pak jsem jako Tom, který doufá, že si ostatní udělají čas... ale oni se dále ženou za nesmyslnými maličkostmi, až je člověk zase sám...

Je to výborné, Kájko. Jsem ráda, žes ji napsala... donutila mne se usmívat a přitom v duchu plakat a přemýšlet.
Skvělé.

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Také to pociťuji... a pak jsem jako Tom, který doufá, že si ostatní udělají čas... ale oni se dále ženou za nesmyslnými maličkostmi, až je člověk zase sám...

Přesně tak! Sad Týjo, asi se to nějak roznáší jako nemoc. Embarassed *215*
Děkuji za komentář, Všelí. Pobavil mě, hlavně narážka na rýýýmišku. Tomova choroba... tu ať si každý tak nějak domyslí podle svých potřeb, není zrovna nejdůležitější. Laughing
*215* Dík.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Re: The Time Comes...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájo, to je takové blaho vidět tu od Tebe novou povídku! Embarassed Embarassed Embarassed opravdu moc, jíkám blahem! Embarassed
A pochopitelně je to dílečko krásné, psané úžasnou češtinou - co chce člověk více?
Stejně jako Všelka bych musela překopírovat celou povídku, abych ukázala, co se mi líbilo nejvíce, ale pár těch větiček přece jen vypíchnu :aww:


Odpověď je jednoduchá jako Pythagorova věta. Uch, to je příměr. Známka toho, že mi z té nudy doma začíná přeskakovat. --- Tomíšku, Ty máš doma matematičku, co? Laughing Laughing Laughing neříkej, že Ti to přijde jednoduché! Jsi srandovní Very Happy

Líbí se mi, jak Packovi (malý parťák! Awww!) závidí i ty pitomé, jindy nenáviděné spisy Very Happy chudinka malý, workoholický!
A taky ta stará skutečnost - vážně pravdu díš! Když nemáš možnost je dělat i rutina a nepříjemné věci se jeví jako scházející k našemu štěstí Very Happy

Prsty navyklé mačkat kohoutek služební zbraně, měnit píchlou pneumatiku, když si vylosovaly kratší zápalku, prsty rovněž navyklé poňuchňávat psí srst a jemné vlasy --- to je nádherný odkaz na Kuličku a Káju, je skvělé, jak jedna věta řekla velmi nenápadně tolik! Jééé a když si představím, jak je Tomíšek na kanapíčku a kolem krku má obvázek XD jujda XD jdu mu koupit síťovku s ovocem! A to slovo! puňuchňávat! Very Happy

Ano, rýma XD nestrašnější nemoc, jakou muž zná XD
Jak tooooo, že ho s ní šéfová posílá domůůůůů? Vždyť jen... kýchá!
Tom v kabátu! *blaženě se tváří*

Tom čte i něco jiného, než Bild? Vítaná novinka! Very Happy

V modrých očích zazářily hvězdičky, které jsou charakterizují malé objevovatele různých dobrodružství a tajemství. -- zvědavý objevitel Tom, pátrač po velkých záhadách světa tohoto :aww:

Semir jako kuře? *smajlík s pěstičkou* no... dobře, Tome, vypadal tak XD

Oslava v nemocnici mi přišla vyloženě roztomilá - a MOOOOOC děkuji za obsazení Jollyho a Veroniky, velmi mě to potěšilo :aww:
Skvělé popsaný vztah packy a Toma... miluji, když někdo rozebírá jejich kamarádství a Ty to děláš tak krásně! Drby, nemocnice, opilost... OPILOST? Coo? XD

Jééé, jak vypekla Ver Jollyho? Very Happy

Semir se vnutil na večeři? XD to je vtěrka! A.. jel po Tomově sestře??? Shocked tak to si ještě vyříkáme *mlátí pěstičkou do otevřené dlaně a snaží se tvářit výhružně*

Milé, že jsi zmínila i Elenu...
A Toma spokojeného se sebou samým - hahahahaha Very Happy

Setkáváme se každý den, žijeme vedle sebe, a přesto jsme si cizí. Tak málo času spolu trávíme, pořád se za něčím ženeme. - jaká smutná pravda :aww: každý by si měl vyšetřit čas na ty, které má rád! Sad aby pak třeba nelitoval promarněné šance...

A převelice se mi zamlouval i závěr, kdy po dlouhé úvaze vytáhne Tom ze své situace pozitivum, je spokojený, dokonce se těší na packu. Krásný konec a výborný framing!

Děkujeme za povídku, Kájo :aww:
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    To jo, je nepříjemné být doma....nuda...a čas na přemýšlení.

    Modrý hrneček..jéSmile)

    Kááájulííík napsal:
    Jeho pohled se opět stočil ke knihovně a hladil jednotlivé police.

    To je tak krásné...

    Málo času...no jo, ale našel si čas na vzpomínky, to vždy stojí za to!

    Páni, to je TAK nádherný Exclamation

    Doufám, že Semir večer čas mít bude...nech si o tom zdát, Modroočko, dobrou noc:)


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 107
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Moc pěkně napsaná povídka Kajusia

K té písničce: Se mi moc líbí

Odpověď je jednoduchá jako Pythagorova věta - chvíli jsem nad Pythagorovou větou přemýšlela, jak vůbec zní Laughing

Tom Kranich se rozchechtal, až se mu do očí draly slzy. - živě představeno

A co se mi nejvíc líbilo:

Setkáváme se každý den, žijeme vedle sebe, a přesto jsme si cizí. Tak málo času spolu trávíme, pořád se za něčím ženeme. - Jestli bych to mohla nazvat jako úvaha nebo nějak tak, moc dobře napsáno...

Jinak většina už je tady napsaná, ale ještě od mne: VELMI PĚKNÉ


S pozdravem, Lila

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
The Time Comes...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma