AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
83%
 83%  [ 5 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
16%
 16%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 6

2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

tento příběh je druhý díl z mé pentalogie Když. Tentokrát se spolu s hlavními postavami podíváme do cizích krajů... Wink
Povídek ,,Když" je celkem pět a velmi těsně na sebe navazují. Pokud jste je již četli a chcete si je pouze připomenout, shrnutí naleznete ZDE.
Doufám, že se Vám druhá povídka ze série Když bude líbit a třeba mi k ní napíšete i svůj názor...

Vaše Woxys



-----


Série Když

1) Když ti devadesát vteřin změní život... (dokončena)
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách... (dokončena, právě čtete)
3) Když jsou všechny tvé volby špatné... (dokončena)
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé... (dokončena)
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách... (rozepsána, přidávám další díly)


-----


Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...



Ve výšce deseti tisíc metrů se teplota pohybuje kolem minus padesáti stupňů Celsia: kdyby jste se náhle ocitli v takovém prostoru, zemřeli by jste ve strašných bolestech během pár vteřin a vaše tělo by dopadlo na zem zmražené na kost. A přesně tohle si uvědomoval mladý muž sedící na sedadle číslo 67 letadla kanadských aerolinií, které se vynořilo z hustého závoje mraků jako obludný stříbrný delfín.
Semir Gerkhan se zavrtěl: uplynulo už dvanáct hodin od chvíle kdy se podvozek letadla odlepil od ranveje kolínského vzdušného přístavu. Cesta byla příšerná: Německo opustili kolem půl osmé večer, aby po devíti hodinách dosedli v kanadské Ottavě. Sotva si Semir stačil blahopřát že přežil první část cesty, už ho čekalo nepříjemné překvapení: samozřejmě věděl, že do Ganstewillu, menšího města na západním pobřeží poletí místní linkou, ale že půjde o drobný stroj okupovaný Kanaďankami, které neměly na práci nic jiného než neustále štěbetat zatímco jemu se příšerně chtělo spát, to netušil.
Vzdychl.
Nenáviděl létání: vždycky si připadal hrozně bezmocný, naprosto vydaný do rukou pilota. Z auta, tramvaje, člunu, vlaku, a ano, i z vrtulníku můžete vyskočit, tam vám vaše vlastní rychlá reakce může zachránit život, ale letadlo? Tam jste skutečně odkázáni na zkušenost pilota a to právě Semira deptalo. Otočil se doleva a kývl na letušku: už při cestě do Ottavy zjistil, že nejlepším lékem právě na takovou nervozitu je panák vodky. A Semir se léčil poctivě.
,,Vaše přání, pane?“ přispěchala mladá blondýnka.
,,Dal bych si ještě jednu,“ řekl Semir perfektní angličtinou, raději však ukázal na poloprázdný plastový kelímek, aby bylo vše jasné.
,,Promiňte,“ usmála se na něj slečna diplomaticky. ,,Myslím, že už jste měl dost, nechcete raději sendvič?“
,,Díky,“ zamumlal Semir. ,,To je dobrý.“ pohodlněji se natáhl a snažil se nevnímat všechny ty pohledy, které se na něj upíraly již od chvíle, kdy opustili kanadské hlavní město: dámy, které se vracely z nákupů si brzo všimly svého nezvyklého spolucestujícího a nebyl pro ně problém poznat v jeho tváři orientální rysy. A tak místo hlasitého švitoření panovalo v letadle hrobové ticho přerušované šepotavými domluvami co dělat, až se ten naoko neškodný chlápek změní v islámského teroristu. Kupodivu ho to mlčení rušilo víc, než jejich předchozí ječení.
Měl sto chutí vyskočit ze sedadla a z plných plic vyřvat co si o nich myslí, ale nakonec nad tím mávnul rukou, Jan a Andrea by asi nepřivítali, kdyby ho museli tahat z maléru hned první den.
Jan a Andrea...
Andrea...
Hodil do sebe zbytek vodky, zabořil se do měkkého sedadla a zavřel oči: kolik vody už uplynulo od našeho rozchodu...?


Když přišel domů, bylo půl druhé.
Našlapoval tiše, aby ji nevzbudil: po špičkách přešel do osvětlené kuchyně, kde na stole našel talířem překrytou večeři, těstoviny s kuřecím masem.
Bodlo ho svědomí, chudák Andrea se s tím dělala nadarmo... otevřel lednici, sykl když její dveře příšerně zaskřípaly a jídlo do ní uložil. Však si ho sní zítra a pak, copak může za to, že se ten drogový dealer opozdil a přišel na místo srazu až v jedenáct místo v osm? Stejně jsme zaváleli, usmál se pro sebe a zamířil do sprchy. Jak ten chlápek zíral, když se místo zákazníků vynořili ze stínů oni dva... Jan byl dneska setsakra dobrý, přiznal příteli zásluhy a smýval ze sebe pot a špínu náročného dne.
Jak ho složil k zemi a nedal mu jedinou šanci, to se mu vážně povedlo.
Semir se bleskově osušil, vklouzl do tmavě modrého pyžama a vyčistil si zuby.
Zívl a vykročil k ložnici.
Dnešní akce mu vážně dala zabrat, byl rád, že jim šéfová dovolila nastoupit do práce výjimečně až v jedenáct místo obvyklé deváté.
Jediné po čem teď toužil bylo zahrabat se do peřin vedle manželky a co nejrychlejší pohlazení říše snů... zavřel dveře, sedl na postel a chystal se učinit výše řečené, když se postava vedle něj pohnula.

,,Semire? Kde jsi byl tak dlouho, už jsem se začala bát,“ posadila se Andrea.
Turek na ni překvapeně zíral: podle jasného hlasu snad vůbec nespala a čekala na něj... ,,Ale no tak, Andy,“ usmál se unaveně, ,,vždyť víš, že by ti dali vědět, kdyby se mi něco stalo.“
,,To jediné mi taky zabránilo obvolávat všechny pohřební ústavy,“ kývla hlavou a chytila ho za ruku. ,,Musíme si promluvit, Semire.“
,,Teď? Nezlob se, ale myslím, že za pár vteřin padnu a usnu,“ podivil se policista a uvelebil se pod přikrývkou. ,,Je to na dlouho?“
,,Je to hlavně důležité,“ řekla Andrea tiše, s tak zvláštní vyrovnaností, že Turka ospalost naprosto opustila.
,,Stalo se něco, Andy?“ zeptal se s obavou v hlase: v duchu si přehrával všechny možné situace, copak došlo k nějaké tragédii?“
,,Já...“ očividně nevěděla jak začít, koktala a uhýbala jeho pohledu. ,,Víš, myslím, že bychom už konečně měli vyřešit, co je mezi námi... Poslední týdny, víš.. jde mi o to, že už ani necítím, že bychom byli manželé..“
Visel na ní očima, moc dobře rozuměl tomu, co chtěla říci: už několik měsíců byl jejich vztah pouhou spoluexistencí, stereotypem teplých večeří, povinných polibků, nocí, kdy po milování leželi vedle sebe a styděli se jeden před druhým za mizerný herecký výkon.
,,Já vím, že teď není vhodná chvíle, Semire, ale já už dál nemůžu,“ zlomil se jí hlas. ,,Vždyť jsme se tomu pokoušeli zabránit! Jenže když nevyšla ani ta má tříměsíční stáž v New Yorku, co bychom ještě měli udělat, abychom to manželství zachránili? Co?!“
Turek ji vzal do náruče a políbil vzlykající manželku na třesoucí se ramena. ,,Možná by bylo lepší, abychom to neprodlužovali,“ špitl a jemně ji kolébal.
Kývla. ,,Navíc ta tvá práce...“ shrnula si z tváře neposlušný pramínek vlasů, ,,ten příšerný strach jestli se mi zase vrátíš domů.. to není nic pro mě, Semire,“ vysvětlovala překotně ve snaze se obhájit.
,,Já vím, Andy. Já vím.“
,,Jenže přes to všechno, já tě mám ráda,“ popotáhla. ,,Nechci tě ztratit...“
Usmál se: dokonale ji chápal, vždyť cítil přesně to samé.

Mluvili.
Povídali si hodiny a hodiny, zapomněli sledovat čas, nevšímali si Slunce, které kolem půl páté nesměle ukázalo první ručičky zlatých paprsků.
Té noci si rozuměli víc, než kdykoliv předtím.
Vyříkali si všechno a nakonec usnuli stuleni v pevném objetí.
Naposledy.



Potřásl hlavou. Takhle se mají rozcházet manželé, usmál se hořce. Někde četl, že správný rozvod chce velkorysost muže a úsměv ženy: a to oba naplnili dokonale.
Pokud jejich kolegové čekali, že na služebně Dálniční policie nastanou bouřková období šeredně se mýlili: láska mezi Semirem a Andreou nikdy neumřela, pouze se z vášně změnila v pevné a upřímné přátelství – vztah, kterého si oba nesmírně vážili.
Ale pak Jan...
Chytil se sedadla, letadlo se prudce nachýlilo dopředu a začalo klesat: ta chvíle než mu došlo že pro své myšlenky přeslechl upozornění na přistání, ho málem zabila.
Poslušně upevnil pásy a nadechl se: pokud něco nesnášel více než létání, bylo to přistávání...
Znepokojoval ho každý zvuk: bylo tohle strašné drhnutí vysunováním podvozku, nebo nám upadl kus kormidla?
Prsty zatínal do polstrovaných opěrek a sledoval, jak se letadlo propadá mraky – zelená masa země se blížila oslnivou rychlostí...
Ani se nenadál a letoun s jemným zakymácením dosedl na přistávací plochu, odkud roloval přímo před místní terminál.
Gantewill.

Vymotal se z davu už zase vřískajících žen a ochotně se nechal spolknout budovou, jejíž architekt měl očividně za oblíbené materiály sklo a ocel. Pospíchal, tady někde by na něj měli čekat Andrea s Janem, sám by k nim netrefil, vždyť mají domek ještě o několik desítek kilometrů dál...
Rozhlížel se, ale nikde je neviděl: pokrčil rameny, však oni ho najdou... Protáhl se: několikahodinové klidné sezení bylo pro temperamentního Turka mučením... zato by udělalo radost doktorovi, ušklíbl se kysele při vzpomínce na nemocničního ošetřovatele, který jeho čerstvě srostlým žebrům zakázal námahu minimálně na tři týdny po sundání sádrového krunýře.
Ale vyléčil mi to dobře, uznal Semir: za těch čtrnáct dní bez sádry neměl žádné zdravotní komplikace, v práci ho všichni hýčkali jako dítě a všemožně se snažili, aby zapomněl na noční můru jménem Maxmilián Geburn.
Kousl se do rtu, zjistil, že se mu třesou ruce.
No tak, Gerkhane, napomenul se v duchu, je to pryč, slyšíš? Tak se uklidni, už je to za tebou, už tě nikdy nepotká, Gerkhane...“
,,Gerkhane! Semire Gerkhane!“
Prudce se otočil, až ho bodlo na žebrech: po tváři se mu však rozlil úsměv.
Utíkali k němu Jan s Andreou, společně drželi velkou ceduli Smile VÍTEJ, SEMIRE! Smile a vzhlíželi k němu s výrazy skoro stejně rozjařenými jako měli připitomělí smajlíci na papíře v jejich rukách.
,,Ahóóóój, Němčoure!“ volali už zdálky a nedali mu šanci uniknout: oba ho pevně sevřeli v objetí. ,,Nemohli jsme tě najít, lítáme po terminálu jako blázni,“ smál se Jan a přátelsky poklepal Semira po rameni.
Turek ztuhl.

Byl naštvaný.
Copak je nějaký poskok? Hledat archivovaná akta ve skladu byla práce pro zelenáče, kteří se na stanici teprve zaučovali, nebo pro sekretářku, ne pro něj!
Sešel do suterénu, otevřel dveře a zhnusený představou záplavy tisíců papírů a lejster vtrhl dovnitř.
A málem dostal infarkt.
Andrea s Janem stáli u jedné z polic plných zažloutlých spisů a vzájemně se věnovali velice detailnímu průzkumu dutiny ústní toho druhého.
Semir stál ve dveřích a strnule zíral, jeho mozek byl v tu chvíli naprosto neschopný vyhodnotit situaci: a ti dva se líbali stále náruživěji...
Otevřel ústa, zmateně a naprosto zbytečně se rozhlédl, jako by hledat radu co dál: rukou si přejel před rty, ze kterých se málem vydral překvapený výkřik.
Zamrkal, vidí on vůbec dobře?
Vůbec si ho nevšimli, jen se stále hladově líbali.
Zaváhal.
A pak, s hlavou svěšenou a pohledem upřeným do země, pomalu stoupal po zaprášených schodech nahoru do přízemí.
Mlčky.
Sám.



,,Hlavní je, že jsme se všichni sešli,“ pokýval Turek hlavou a pohlédl na šťastně se zubící milenecký pár.
Najednou mu připadlo, že tenhle výlet do Kanady nebyl zdaleka tak dobrý nápad...


Arrow


Stal se malý zázrak: ani jeden ze Semirových kufrů se cestou neztratil, a tak mohli kolem půl deváté, po podepsání všech příslušných dokumentů, vyrazit k východu z letiště, před nímž už čekal malý džíp.
,,Páni,“ vydechl Semir a prsty obdivně polaskal karosérii: ,,Kde jsi na to prosím tebe vzal?“
,,Mno jo,“ zasmál se Jan krátce a hodil zavazadla do kufru. ,,Tetička holt měla svého oblíbeného synovečka moc ráda... Navíc,“ pokrčil rameny a sedl za volant, ,,tady se bez takového auta neobejdeš: v zimě jsou tu metry sněhu a nikam by ses bez něho nedostal.“
,,Sedni si dopředu, ať máš lepší výhled,“ pobídla Andrea svého bývalého manžela a sama se uvelebila na zadním sedadle. ,,Máme to ještě nějakých čtyřicet kilometrů.“
,,Díky,“ zamumlal Turek, připoutal se a kýchl: vypadalo to, že mu klimatizace v letounu zadělala na pořádnou rýmu.

*

Cesta ubíhala rychle: Semir se v autě cítil o poznání lépe než v letadle a snad proto se brzy zbavil podivné zamlklosti, která už Jana začínala docela trápit.
Džíp zdatně polykal míle, ale poslední úsek už byl zcela překrytý pláštěnkou temnoty: jediné, co Turek zaznamenal bylo že dům jeho přátel stojí na rovině nedaleko hradby hustého lesa a poněkud stranou blízké osady, jejíž vzdálená světélka takřka romanticky mrkala do tmy. Auto projelo železnou branou v kamenné zdi a zastavilo se na pískem vysypaném plácku před obří vilou, která celá tonula ve stínech.
,,Jsme tady,“ zazubil se Jan a energicky vylétl ven. ,,Pojď, tady teď nic nevykoukáš, vezmeme kufry a prohlédneme si dům, na zahradu bude dost času zítra,“ řekl a zmáčkl dálkové ovládání světel.
Turek nebyl na chvíli schopen slova: stále podvědomě očekával menší rodinný domek, snad proto ho obrovská vila takřka šokovala: byla postavena v přírodním stylu, s kamenem jako základním materiálem, přes který se plazil břečťan obrůstající takřka celé jedno ze dvou pater budovy, kterou teď jasně ozářila světla umístěná vedle cestičky vedoucí k domovním dveřím.
,,Je nádherná,“ obrátil se Turek na Andreu a ta se potěšeně zapýřila.
,,Tak pojďte, vy dva!“ Jan dovnitř postavil oba kufry a galantně jim podržel dveře: ,,račte dále, panstvo,“ klaněl se s hranou úslužností, očividně v dobrém rozmaru.
,,Ty jsi teda naladěný,“ uchichtl se Semir, který při zouvání zápasil s levou teniskou.

Interiér budovy zůstal věrný přírodnímu vzhledu vnějšku, lišil se pouze materiálem: a tak kámen nahradilo staré dobré dřevo.
Jan vedl přítele do pokoje pro hosty, zatímco Andrea zaplula do kuchyně, aby návštěvě připravila něco na zub.
Zrovna sypala těstoviny do vařící vody, když ji kolem pasu objaly silné ruce.
,,Necháš toho?“ zasmála se a pokusila se snoubenci uniknout: ,,pusť mě, musím to míchat, nebo se přichytí na dně!“
,,A copak nás čeká dobrého?“ vyzvídal Jan, čichající k hrnci: ,,snad ne zase těstoviny,“ nakrčil nos zklamaně.
,,Nemusíš se bát, to je jen pro Semira,“ řekla Andrea pobaveně, ale úsměv jí rychle zmizel z tváře: ,,všiml sis jak je příšerně vyzáblý...?“
Bývalý policista pokýval hlavou, vyhublost jeho přítele bylo to první, co ho při setkání praštilo do očí: ještě více opticky zmenšovala už tak drobnou postavu tureckého strážce zákona.
,,To bude tím, že musel tak dlouho ležet v nemocnici,“ snažil se najít vysvětlení, ,,tam těžko někdo přibere...“
,,To se mi nezdá,“ zamračila se žena a přidala do vody polévkovou lžíci soli. ,,Je kost a kůže,“ vzdychla. ,,A kde jsi ho vlastně nechal?“
,,Dává si sprchu, myslím, že ho ta cesta docela utahala, Andy – však si vzpomeň, jak jsme dopadli my, když jsme sem poprvé letěli!“
Andrea se rozesmála při vzpomínce na šílenou akci: tenkrát přiletěli polomrtví únavou a usnuli v taxíku aniž by řidiči řekli, kam chtějí jet. Když se pak Jan po třech hodinách probudil, nestačil se divit, že stále stojí před letištěm: a z údivu nevyšel ani tehdy, když mu taxikář bez mrknutí oka naúčtoval tři hodiny čekání se sazbou třicet centů za minutu na každou osobu...
,,Přišel jsem o něco?“ zajímal se Semir, který sledoval jejich záchvat smíchu z dolní části schodiště.
,,Jen jsme si na něco vzpomněli,“ otřela si Andrea slzy a zapnula elektrickou plotnu naplno, aby popohnala vřetýnka, které ne a ne změknout. ,,Dělám ti těstoviny, dáš si?“
,,Copak mám jinou možnost? Dala bys mi do nosu, kdybych odmítl,“ zazubil se Turek, kýchl a vykročil k nim. ,,Mohu jen opakovat: máte to tady bezvadný,“ netajil se nadšením nad vkusným zařízením vily.
,,Tak si tu dobře prohlédni, protože pokud budeš jíst Andreinu večeři, bude tenhle dům to poslední, co v životě uvidíš,“ hihňal se Jan a jen tak tak uhnul utěrce, kterou po něm snoubenka se smíchem mrštila.

Kolega přeháněl, Turek si na večeři výborně pochutnal: poté co dojedl se všichni přesunuli do největší místnosti, která sloužila za obývák. Jan zapálil několik polen v krbu a zhasl světla: místnost tak ozařovaly jen praskající plameny a poklidnou atmosféru doladila ještě vonná svíce přinesená Andreou.
Sedli si, ti dva na pohovku a Semir proti nim do příjemně měkkého křesla: zobali brambůrky, slibovali si, že zítra vyrazí do místního pubu a vůbec nezávazně tlachali o hloupostech, jak už to tak na začátku rozhovoru bývá...
,,A co šéfová?“ zeptal se Jan když se dost nasmáli Semirovu líčení podezřívavých Kanaďanek z letadla. ,,Jak to vůbec šlape na stanici?“
,,Je to ok,“ pokrčil Turek rameny. ,,žádná změna.“
,,To je všechno?“ podivil se ex-policista a zvedl obočí.
,,Nezapomeň, že tam Semir pár týdnů nebyl,“ vysvětlila Andrea rychle a útrpně pohlédla na přespříliš štíhlou postavu svého bývalého manžela. ,,Jak ti vlastně je?“
,,Dobře,“ odvětil muž vyhýbavě a lehce se ošil, jako by mu byly poslední dvě otázky nepříjemné: ,,Nic už mě nebolí, doktor si pochvaloval, jak ta žebra srostla... no a na stanici je prostě vše při starém.“
,,No a co ten... Wölke...?“ optal se Jan zvědavě a zašátral po bramborovém lupínku. ,,A Sandra? Jak skončili ti dva?“
,,No... ta žena je v pořádku, čeká jeho dítě... já ji viděl jen jednou, když jsem jí šel poděkovat. A Wölke...“ polkl Semir, ,,Wölke je ve vazbě a čeká na soud... hrozí mu patnáct let: za dvojnásobnou loupež, únos a... pokus o vraždu.“
,,Hlavní je,“ všiml si Jan konečně přítelovy stísněnosti, ,,že jsi se nám z toho ,dobrodružství‘ vrátil živý a zdravý,“ řekl bodře a zvedl skleničku s vínem: ,,Na šťastné konce!“
,,Na šťastné konce,“ usmála se Andrea.
,,Na šťastné konce,“ zamumlal Semir zamyšleně.

,,Prosím tě, kde jsou kapky proti rýmě?“ vyzvídal Jan o hodinu později: délku dnešní sedánky přizpůsobili Turkovi, který se asi po padesáti minutách zvedl s tím, že je k smrti unavený a rád by se vyspal. ,,Semir pořád popotahuje a mě to dovádí k šílenství,“ přeháněl a šátral po krabičkách s léky.
,,To ta klimatizace v letadle,“ připomněla mu Andrea a s úsměvem snoubenci podala lahvičku, kterou měl Jan při svém hledání neustále před nosem.
,,Ty jsi poklad,“ políbil ji na tvář a vylétl po schodech do druhého patra, kde se nacházel jeden z pokojů pro hosty.

Když se asi po dvou minutách vrátil dolů, Andrea vyndávala nádobí z myčky a ukázala na jeho mobil: ,,Přišla ti esemeska, Jane.“
,,Mhm... to by mě zajímalo, kdo píše takhle pozdě,“ brblal muž a nechal palce rejdit po klávesách malého moderního telefonu.

ZDRAVIM, JANE - TADY ANNA E. MUSIM S VAMI MLUVIT – POKUD UZ SEMIR SPI, TAK ME PROZVONTE A JA VAM ZAVOLAM. NERIKEJTE MU O TEHLE SMS! DIKY, A.

,,Ehm?“ uklouzlo tmavovlasému muži zmateně.
Copak může mít šéfová na srdci? uvažoval rychle a vzdálil se z kuchyně do obýváku, kde vytočil uložené číslo.
,,Engellhardtová,“ ozval se známý hlas.
,,Šéfová, to jsem já, Richter!“
,,Ach Jane, já myslela, že mě jen prozvoníte, ten hovor bude hrozně drahý!“
,,To neřešte, já vás rád slyším a peněz mám dost,“ vysvětil muž a přešel rovnou k věci: ,,Co měla znamenat ta zpráva, šéfová?“
Žena pár vteřin mlčela, jakoby rozmýšlela, zda nedělá chybu: ,,Spí už Semir?“ zeptala se pak.
,,Ano, ale..“
,,Jane, musím vám něco říci a slibte, že to zůstane jen mezi námi...“
,,Ano, ale...“
,,Žádné ale! Jde o Semira... však vy víte, co se tehdy před měsícem stalo: Geburn,“ šéfová to jméno vyslovila s krajním odporem, ,,Geburn mu zlomil tři žebra a on tak musel zůstat dva týdny se sádrou v nemocnici...“
,,To jsem slyšel,“ potvrdil ex-policista a zachmuřil se.
,,Doktor řekl, že pak musí zůstat další tři týdny v klidu a tak měl Semir na stanici jen samé lehké úkoly: a plnil je bez jakéhokoliv protestu, pana Richtere.“
,,Nechápu, kde je problém,“ přiznal Jan zmateně a zabořil se do pohodlného křesla. ,,Vždyť to je snad dobře, ne?“
,,Samozřejmě,“ odsekla mu netrpělivě, ,,jenže už jste někdy zažil Semira v klidu? Čekali jsme vzpouru, žadonění aby mohl do akce a on? Proboha Jane, jednou jsem ho jen tak pro osvěžení chtěla poslat k nějaké menší nehodě kde by napsal jen pokutu.. jenže váš bývalý kolega to odmítl s tím, že musí dodělat papírování!“
,,Máte pravdu, to na něj ani trošku nesedí,“ hryzl se Jan do rtu. ,,Ale třeba jen dostal rozum... možná ho ještě bolela ta žebra a šetřil se...“
,,Ne, Jane,“ vzdychla šéfová utrápeně. ,,Semir se jednoznačně vyhýbal akci, skoro s nikým nepromluvil a když, tak jen aby nějakého nešťastníka seřval za úplnou maličkost!“
,,A co ten staronový kolega, Kranich? Nepomohl mu?“
,,Snažil se, Jane,“ řekla Anna ponuře. ,,My všichni jsme se snažili, aby na Geburna zapomněl... Jenže se nám to nepovedlo,“ hlesla. ,,Nejdál se dostal právě Tom – zašli do baru a přespali u Semira. Kranich pak druhý den šokovaně líčil, že nezamhouřil oka: kolega prý celou noc příšerně křičel ze spaní..“
,,Bože můj,“ polkl Jan: vzedmula se v něm vlna soucitu. ,,takže posttraumatická stresová porucha?“
,,Přesně tak, pé té es péčko jako vyšité,“ zamumlala Anna s beznadějí v hlase. ,,Psychologa odmítá, však znáte tu jeho tvrdohlavost... Takže,“ odmlčela se, ,,jedinou naší nadějí jste vy.“
,,Já?!“
,,Vy a Andrea, Jane. Proto jsem Semirovi dovolila letět, ačkoliv tady má práci... musíte ho přivést na jiné myšlenky, vytáhnout ho z břečky, do které ho zatáhl ten hnusný hajzl,“ šéfové se teď třásl hlas – těžko říci, zda vztekem či zoufalstvím. ,,Vezměte ho na výlet, do kina, využijte toho, že to tam nezná... jen ho prosím,“ zdůraznila, ,,jen ho proboha netahejte po těch horách, jak jste avizoval tenkrát v nemocnici, ano? Lékaři řekli, že má být minimálně ještě týden v klidu a i potom se má šetřit, aby nedošlo k nějaké nehodě...“
,,Jistě, šéfová,“ usmál se Jan rozpačitě. ,,Úkol je jasný: uděláme s Andy všechno proto, abychom mu pomohli: na nás se můžete spolehnout!“
,,Já vím, že ano, pane Richtere, já vím že ano.“
,,Díky za důvěru,“ uklonil se lehce s telefonem u ucha, lehce pokynul Andree, která stála ve dveřích a zaujatě poslouchala.
,,Jane? Postarejte si mi o něj,“ řekla Anna tiše. ,,Nechci ho ztratit.“
,,To se ví, šéfová,“ ujistil ji jemně, ,,bude to ta nejklidnější dovolená v jeho životě, to vám na místě svatosvatě slibuji.“


Arrow


*

Semir se obrátil na bok, svraštil čelo a ještě více se zahrabal do lehké pokrývky: kanadská rána byla chladná i nyní, když byly statisticky nejteplejší měsíce. Ležel bez hnutí a pootevřenýma očima sledoval pouť neúnavně kráčejících hodinových ručiček: bylo už půl deváté, obyvatelé vily však nejevili žádné známky života a Semirovi bylo hloupé jít je vzbudit nebo se sám procházet po cizím domě.
Protáhl se a vzdychl: kdysi tohle ranní lenošení, kdy se válíte v posteli a víte, že vám nic důležitého neutíká, miloval: byl to čas, který trávil přemýšlením o hloupostech a vzpomínáním na příjemné chvíle, čas, kdy mohl snít s otevřenýma očima. Jenže teď byly jeho myšlenky temné, vzpomínky plné bolesti i strachu a sny se změnily v nejčernější noční můry.
A tak byl rád, když se kolem deváté konečně ozvalo jemné zaklepání na dveře.
,,Jsi vzhůru?“ Jan šeptal, aby svého návštěvníka případně nevzbudil.
,,Jsem,“ Semir vstal, vklouzl do pantoflů a hodil přes horní díl pyžama ještě lehký svetr. ,,Dobré ráno,“pozdravil přítele z otevřených dveří a popotáhl: rýma se mu přes noc zhoršila.
,,Dobré,“ usmál se Jan a zkoumavě drobného muže změřil pohledem: ,,Jak se ti... u nás spalo?“
,,Fajn,“ pokrčil Turek rameny a skutečně vypadal daleko svěžeji než předchozího večera: koneckonců, spal celých devět hodin, což jeho samotného udivilo.
,,To rád slyším,“ řekl bývalý policista, kterého přítelova odpověď nadmíru potěšila: ,,Tak pojď dolů, udělám nějakou snídani a pak,“ odmlčel se tajuplně, ,,pak pro tebe mám úžasné překvapení! Budeš mrkat, brácho,“ slíbil a slétl po schodech do kuchyně, kam ho Turek s kapkami proti rýmě v kapse svetru loudavě následoval.

,,Andrea ještě spí?“ podivil se Semir a zakousl se do máslem namazané křupavé housky.
,,Kdepak, ta je ranní ptáče,“ rozesmál se Jan a natáhl se pro další kousek pečiva: ,,Rozhodla se, že si zlepší francouzštinu a chce mít papír na to, že ji umí – takže už půl roku navštěvuje nějaký kurz a dneska mají závěrečné zkoušky. Myslím, že přijde tak okolo druhé, protože tam musí být od rána až do vyhlášení výsledků... pěkně pitomý systém, co?“ vzhlédl muž od housky, kterou měl spíše umazanou než namazanou borůvkovým džemem.
,,To jo,“ souhlasil Semir a s jistou útrpností hleděl na nerovný souboj Jana a kusu pečiva: ,,Dej to sem, prosím tebe,“ uzmul mu housku a ve chvilce ji rovnoměrně pokryl vynikající domácí zavařeninou.
,,Díky, umělče,“ zasmál se Jan, ,,vy staří mládenci se o sebe prostě umíte postarat...“ vypustil poznámku, za kterou by si v té samé vteřině nejradši ukousnul jazyk.
Semir ztuhl a ostře na něj pohlédl: když však spatřil zděšení v přítelových očích, změnil se jeho vražedný výraz na pouhý úšklebek: ,,Jo, umíme,“ řekl vyrovnaně.
Jan v duchu zaklel a radši se věnoval snídani.
Takové faux pas... Fakt, že se Turkovi asi po dlouhé době konečně dobře spalo ho rozveselil natolik, že si přestal dávat pozor na slova: vynikající, pomyslel si. Místo abych mu pomohl od myšlenek na Geburna, musel jsem mu ještě připomenout sebe a Andreu. Výborně, Jane.
Horečně hledal nějaké neškodné téma hovoru, kterým by si zpravil reputaci.
Vysvobození však přišlo ze Semirovy strany: ,,Tak co dneska podnikneme?“ zeptal se s jemným úsměškem, který naznačoval, že moc dobře ví, co se děje v Janově hlavě.
Muž přijal nevyřčenou nabídku ke smíru s povděkem: ,,No, to je právě to překvapení, Semire!“ usmál se a nalil Turkovi kávu do modrého šálku. ,,Než se Andy vrátí, mám pro tebe něco very, very special!“

*

,,Ne!“ drobný policista prudce zavrtěl hlavou v odmítavém gestu: ,,To ani náhodou! K tomu mě nedonutíš!“
,,Ale no tak!“ Jan se smál, že se sotva držel na nohách. ,,Snad se nebojíš?“
,,Nesnáším létání a ty to dobře víš,“ zavrčel Semir zklamaně a s odporem hleděl na bílou cesnu, malé osobní letadlo s kapacitou asi pěti osob.
,,Vím, jenže tady poletíme v malé výšce, bude se ti to líbit,“ lákal Jan a zabubnoval prsty na desku s přístroji: ,,a pak, jsem vážně dobrý pilot, mám nalétaných přes dvě stě hodin a to bez jediné krize,“ zdůraznil a pohlédl na přítele takřka prosebně: ,,dej mi šanci, vím, že budeš nadšený...“
,,Jednou ta tvá krize přijde,“ odsekl Semir a nerozhodně stroj obhlížel, jako by hledal vady na křídlech a kormidlu. ,,Bůhví, v jakém stavu to letadlo je!“
,,V dobrém! Je to totiž naše cesna,“ ušklíbl se Jan, ,,v těchto odlehlých částech Kanady má letadlo skoro každá rodina – buď sama, nebo dohromady se sousedy... Je to často jediný prostředek kterým se dá včas dostat třeba do nemocnice, vždyť nejbližší leží asi sto padesát kilometrů od nás!“
,,Hm,“ zabručel Semir a nerozhodně pohlédl zpátky k vile: stáli teď asi sedmdesát metrů od ní na podlouhlém pásu rovinky, která oddělovala onen hustý pás lesa od mořského pobřeží: skutečně, dům Jana a Andrey byl od tyrkysového moře vzdálený jen asi sto metrů a Semira tak po ránu čekal vážně úchvatný pohled na klidnou modrou hladinu a vřískající racky.
,,Pojď,“ pokračoval tmavovlasý muž v agitaci a zapnul motor letadla: vrtule se rozeběhla a Turek se konečně rozhodl: došoural se ke stroji a posadil na sedadlo vedle pilota, které se nacházelo v malé kabince oddělující řídící desku od zbytku trupu.
,,Nebudeš litovat,“ vykřikl Jan nadšeně a zapnul příteli pásy: pak už jen zkontroloval, zda je vše v pořádku a věnoval se přístrojům.

Malé letadlo se pohnulo: pomaličku přejelo až téměř k silnici, která sjížděla od lesa a přetínala tak rovinku, která samozřejmě sloužila jako přírodní ranvej, na dvě části. Asi padesát metrů od vozovky se stroj pomalu otočil a čumákem směřoval na volnou plošinku.
,,Připravený?“ zazubil se Jan a povzbudivě na zelenajícího Semira mrkl.
,,Jo,“ kývl Turek a pevně se chytil svého sedadla: ,,hlavně nás, prosím tě, neshoď do moře!“
,,Beru na vědomí,“ stiskl pilot několik páček a letadlo se prudce rozjelo dopředu: policista se zajíkl, když se poprvé odlepilo od země aby jím vzápětí otřásl letmý dotek podvozku a rozbahněné půdy: pak však již vzlétlo a pozvolna nabíralo výšku.
,,No vidíš, ani to nebolelo,“ usmál se na něj Andrein snoubenec a zamířil nad moře.
,,Ne,“ hlesl Semir a pokoušel se rychlým dýcháním zklidnit tepovou frekvenci: ,,zatím je to ok...“
Jan pokýval hlavou a naklonil letadlo k východu: let kopíroval pobřeží a ukazoval všechny jeho krásy: rybářské vesničky, staré domy bývalých loďařů i skály s mnoha lachtany, na které narážely vlny hnané mocným místním přílivem. Ex-policista však přesně věděl, co chce příteli ukázat: po chvíli se tedy rozloučili s obydlenou částí a zamířili dál na volnější moře.
,,Měl jsi pravdu, je to úžasné,“ uznal Semir, který si mohl ukroutit hlavu, jak se snažil dohlédnout na pobřeží, co zmizelo za ocasem letadla.
,,Však počkej, ještě něco uvidíš,“ vnadil ho Jan a po jeho slovech se stroj trhnutím propadl snad o tři sta metrů níž, až Turek vyjekl. ,,Neboj, to je v pořádku,“ uklidnil ho přítel a nechal letadlo klesnout až se vznášelo jen nějakých dvacet metrů nad mořskou hladinou, což vyžadovalo značné pilotské umění.
,,Jane, co tady proboha... ááách,“ vydechl Semir, když se kousek pod ním objevila obrovská trojúhelníkovitá ploutev následovaná několika menšími, které měly tvar srpu.
,,Kosatky,“ vysvětlil mu Jan s úsměvem, ,,často se objeví i v naší zátoce, ale chtěl jsem, abys je viděl určitě... a tady v tuhle hodinu skoro každý den loví lososy.“
Turek se namáčkl na okénko a nadšeně vykřikl, kdykoliv se delfíni vynořili nad hladinu a ukázali tak překrásnou černo-bílou kresbu na svých tělech. ,,Podívej, támhle je mládě!“ ukazoval Semir rozrušeně na maličkou kosatku plavající vedle daleko větší matky.
Jan se rozesmál: pohled na Turka, kterému nadšením zářily oči jako malému klukovi, mu ohromně zvedl náladu: zdálo se, že tahle dovolená drobnému policistovi skutečně pomůže...

Delfíni se po však po chvíli přestali bavit předváděním před nečekanými hosty a pustili se do lovu: Jan tak opět nechal letadlo vystoupat vysoko nad hladinu a zamířil zpátky k pobřeží: ,,Ještě ti něco ukážu,“ sdělil Turkovi, na jehož tváři teď zářil spokojený úsměv.
,,Tohle asi nic nepřebije,“ řekl Semir a vděčně na přítele pohlédl: ,,Díky, že jsi mě přemluvil, tohle bylo... prostě skvělé!“
,,Není zač,“ přijal Jan pochvalu, ,,večer se někdy objeví i u nás, třeba budeme mít štěstí.“

Brzy se pod nimi objevily první vesnice, letadlo však mířilo dál, až k zelené mase stromů: tam začínala pravá Kanada: jen pár kilometrů od Ganstewillu přežívala skutečná divočina: nekonečný les pokrývající zvedající se kopečky druhohorních sopek, jejichž vrcholy dávno odrolil vítr a déšť.
Jan byl spokojený: hned první den vyšlo snad úplně všechno: Semir spal celých devět hodin - ačkoliv Richter věděl, že se o to velkou mírou zasloužilo vyčerpání z předlouhé cesty; dobře se najedl a teď se úžasně bavil jejich leteckým výletem. Těšil se, až to poví snoubence: včera ji dopodrobna seznámil se svým hovorem se šéfovou a do půl druhé pak vymýšleli nový program Semirovy návštěvy. Byla to Andrea, která navrhla tenhle vyhlídkový let s tím, že jejich přítel nesmí poznat, že se ho snaží chránit – to by temperamentního Turka zcela jistě rozčílilo a urazilo.
A tak se rozhodli obrážet místní kulturní akce, naplánovali jednu plavbu podél pobřeží a pár lehčích vycházek do přírody v okolí města, kde byl terén vhodný pro nenáročné výlety – to vše prokládané návštěvami místních proslulých barů. Jen prostě musí vynechat ty hory...

,,Co se tak tváříš, Jane?“ zeptal se Semir uvolněně a na chviličku přestal zkoumat místní krajinu: ,,něco se děje?“
,,Tak tak,“ souhlasil pilot, který totiž právě dostal nápad: že nesmí lézt po horách ještě neznamená, že je nemohou vidět... ,,Zaletíme se podívat hlouběji do vnitrozemí: tam už jsou skutečně i místa, kam se nikdo nikdy nepodíval – opravdová divočina s medvědy a vlky,“ bájil nadšeně, zkontroloval stav paliva a uhnul trošku víc na sever.
,,Vážně?“ zvedl Semir obočí a pozorně sledoval, jak se během dlouhých minut letu reliéf krajiny pod nimi opravdu mění: kopce se zvedaly v skalnatá pohoří a ta se pak v dálce měnila na horské hřebeny. Mezi jednotlivými úbočími ležela tu mělká, tu dramaticky se svažující údolí, často přervaná kaňony, kterými se hnaly prudké potoky či řeky, les na některých místech ustupoval kamenitým pláním, aby se pak vrátil, podoben neprostupné hradbě.
,,Nádhera,“ zhodnotil to turecký policista. ,,Připomíná mi to fotky z National geographic...“

Než to stačil doříct, letadlo sebou trhlo.

,,Jane, tady bych neklesal,“ sykl Semir, ,,na to je tady moc stromů a skal, bylo by to nebezpečné,“ varoval a opět pocítil záchvěv strachu.
,,Počkej,“ uťal ho pilot a ruce mu jen létaly po přístrojové desce: stroj se propadl o několik desítek metrů: ,,kruci,“ zaklel a zmáčkl několik pák ve snaze vrátit se do původní výšky.
Místo toho následoval podivný skřípavý zvuk na pravé straně.
,,Co se děje?“ vyjekl teď už doopravdy vyděšený Semir.
,,Nevím, ... ale určitě to nic nebude,“ snažil se Andrein snoubenec utěšit přítele bagatelizováním problému, v hlase mu však bylo dobře znát zoufalství.
,,Jane! Co se tady sakra děje?!“
Letadlo se opět otřáslo a výrazně kleslo: krajina pod nimi teď byla zlověstně blízko...
,,Něco je s motorem,“ hlesl pilot a cosi kutil na přístrojové desce.
,,Je to vážné?“ zbledl Semir a pohlédl na něj s obavami v očích: ,,dokážeme doletět zpátky?“
Jan zavrtěl hlavou, sám byl bílý jako stěna.
Jako by čekalo na pilotovo gesto, které beznadějný stav potvrdilo, letadlo sebou opět trhlo a prudce se nachýlilo dopředu.
,,Drž se, Semire,“ zaječel Jan a přitáhl si pásy: ,,Skloň se, hlavu polož na kolena a rukama si překryj temeno!“
,,Já věděl, že nemám letět,“ hořekoval Turek, který se pokoušel uklidnit a jednat podle přítelových instrukcí. ,,a taky jsem věděl, že přijde ta krize!“
,,Zmlkni a udělej, co jsem ti řekl!“ zaječel Jan vynervovaně.
Kdyby měli otevřené oči, mohli sledovat, jak se k nim nelítostně blíží ostře vybíhající nízká, ale masivní skála, aby je svou silou rozdrtila na prášek.
Kdyby měli otevřené oči, mohli sledovat, jak letadlo těsně před ní zavadilo křídlem o silnou větev stromu: neviděli, ale cítili, jak se stroj naklonil.
A tak jedině vzrostlá borovice způsobila to, že se o skálu na kousíčky místo kabiny roztřískala převážně zadní část cesny, která se z elegantního vládce oblohy změnila v tragickou hromádku kouřících trosek.


Arrow


Byl sám.
Opatrně se zvedl na nohy a rozhlédl se kolem sebe: nacházel se v systému tisíců chodeb a chodbiček, které zdánlivě neměly konce.
Uvědomil si, že je mu to tady povědomé: všechno, ty tmavě šedé zdi i hedvábná tma, ticho, ve kterém byl skryt příslib mučivé bolesti a hrůzy.
Přitiskl se ke stěně a vystrašeně těkal očima po okolí: jak se dostat z tohohle příšerného bludiště, ve kterém, dobře ukryta a jista si svou kořistí, čekala sama Smrt?
Zachvěl se a váhavě vykročil dopředu: rukama tápal kolem sebe jak se snažil vyhnout nečekané překážce... neznal cestu, ale zůstat bez hnutí na místě nebylo řešením.
Pomaličku se ploužil dopředu, vyděšený, slabý: vážil každičký krok, kterým se o pár centimetrů přiblížil onomu Nejistému.
Zoufalství ho provázelo při rozhodování na každém místě, kde se chodba rozcházela, nebo se napojovala další: kudy? Kterou cestou se dát? A vedou-li všechny k hrůze a smrti, proč vůbec volit?
Zpět nemohl: kdykoliv se obrátil, začala ho ta temnota dusit, drtila mu plíce jako černá voda z mořských hlubin.

A tak šel dál: stále pomaleji, stále váhavěji, se stále naléhavěji bušícím srdcem.
Nic mu nenapovědělo správný směr: nedočkal se ani znamení, které by mu seslala ona Vyšší moc, ve kterou věřil – snad její vůle sem, do krajiny stínů, nedosáhla.
Nechápal, kudy se dostane ven z Labyrintu, jak si pro sebe tohle místo pojmenoval, ale moc dobře cítil, že je odpověď na tuhle otázku životně důležitá...
A pak mu přišlo, že se dostal do míst, která znal: jakoby tady již několikrát byl, jen se sem dostal jinými cestami: ještě více zostražitěl a pozorně se rozhlédl: stěny chodby tu stály blíž k sobě a podlaha byla stylizovaná do velkých pravidelných čtverců černé a bílé: jakoby tu bylo vše připraveno pro nějakou obludnou šachovou partii.
Zastavil se: chvěl se po celém těle v předtuše, které nerozuměl.
A pak zlověstné ticho rozbil na kusy zlý smích, které se tisícinásobně odrážel od každé plochy lomených chodeb bludiště.
Znal ten smích.
I jeho původce.
,,Gerkhane, Gerkhane....“
,,Kde jsi?“ zaječel Semir a otáčel se na všechny strany: musí zjistit kde ten parchant je a zmizet mu druhou stranou...
,,Tady, poldo, mizernej poldo,“ ozvalo se zpěvavě a ze stínů před Turkem vystoupila mohutná postava muže se zlým úsměškem na tváři.
Maxmilián Geburn.
,,Jsi mrtvý!“ zařval Semir zoufale a udělal pár krůčků vzad: ,,Jan s Tomem tě zabili, neexistuješ!“
,,Díky za tu informaci,“ pousmál se zločinec ironicky a přešel blíže k policistovi: pohyboval se přitom jen a pouze po černých čtvercích. ,,ale já si myslím něco jiného!“ rychlostí útočícího hada vyrazil proti Turkovi a oběma rukama sevřel jeho ramena.
,,Ty tady nejsi,“ zaskřehotal Semir, který nebyl schopný jediného pohybu: jakoby jeho vlastní tělo patřilo někomu jinému.
Geburn se uchichtl: ,,vážně? Pleteš se, Mršino – já tu jsem a ty,“ zatřásl policistou prudce, ,,ty jsi můj...“
,,Ne!“ Turek konečně našel ztracenou sílu a vytrhl se svěrákům Geburnových paží: ,,nemáš právo...“

Maxmilián ho lehce dostihl a praštil s ním o zeď: ,,patříš mi... moc dobře víš, že jsi můj – od té chvíle, kdy jsme ti darovali život tam na tom parkovišti: klidně jsme tě mohli zabít...“
,,To je demagogie,“ zachroptěl Semir, který se taktak držel na třesoucích se nohách: ,,Já tě v té továrně taky mohl oddělat!“
,,Ale no tak, Gerkhane,“ usmál se Geburn. ,,Na to bys neměl... jsi zbabělec, jen se na sebe podívej: vždyť jsi k smrti vyděšený,“ zastavil se metr od ke zdi se tisknoucího Turka a nasadil laskavý tón: ,,vzdej to, přece nemůžeš vyhrát! Zase jsi v mých rukách, odsouzený k čekání na pomoc,“ sevřel prsty pravačky na Semirově zátylku a tak ho donutil kleknout, ,,A ta nepřijde, protože tě všichni opustili.... a ty se bojíš, viď?“
Policista se zazmítal a pokusil se uvolnit Geburnův stisk: muž však sevření naopak zesílil.
,,Neškubej se, Mršino,“ napomenul ho Maxmilián, klekl si za Semira a druhou rukou mu chytil obě zápěstí: ,,přiznej si, že se bojíš!“
,,Ano,“ hlesl Turek a svěsil hlavu: Geburn ho oběma rukama popadl za paže a táhnul ho do jednoho z tmavých koutů. ,,Na kolena,“ poručil.
Semir ho bez jakýchkoliv protestů poslechl: prostě musel... bylo v pořádku, že se tohle děje, vždyť mu to přikázal on, jeho přemožitel.
Bez jediného slova klečel na tvrdé zemi a doširoka otevřenýma očima zíral na šedou stěnu před svou tváří: pak na temeni ucítil dotek studeného kovu.
,,Sbohem, můj chlapče,“ řekl Geburn s triumfem vítěze v hlase.
A pak stiskl spoušť...



Semira vzbudil jeho vlastní výkřik úzkosti.
Otevřel oči, zvedl se na loktech a zmateně se rozhlédl: ležel na trávou porostlé měkké půdě pod obrovskou skálou a celý se třásl.
Co se proboha děje?
Neradostnou odpověď mu dal pohled na levou stranu, kde ležely dosud kouřící trosky cesny: najednou se mu vybavily všechny události, které této situaci předcházely.
Zasténal: pravačku měl pohmožděnou, na stehně lehce krvácející šrám a několik větších i menších oděrek. Zvedl se na všechny čtyři: ,,Jane?“ zoufale hledal svého přítele, přece se mu nemohlo nic stát! ,,Jane!“
Pohled mu padnul na nehybnou postavu poblíž ulomeného ocasu letadla: vykřikl a plazil se k Andreině snoubenci: ,,Prosím tě, vzbuď se,“ zachroptěl a otočil tělo tváří vzhůru: mužův obličej byl ošklivě podřený na čele a hyzdila ho zaschlá krev na horním rtu, který se po dalších několika vteřinách Turkova záchranného snažení zkroutil bolestí.
,,Semire....“
,,Proboha, už jsem si myslel, že je po tobě,“ vydechl policista úlevou a pomohl přítele posadit: ,,jsi zraněný?“
Jan takřka udiveně zavrtěl hlavou: ,,ne... skoro nic mě nebolí, jen tady,“ zaúpěl a chytil se za odřené čelo, ,,musel jsem si ho narazit o palubní desku... ale to bude ok, na otřes mozku to nevypadá... co ty?“
,,Jsem ok – v rámci možností,“ zabručel Semir, ve kterém teď opět začal kypět vztek: ,,to teda bylo skutečně very, very special překvapení,“ ironizoval a vstal.
,,No tak, vždyť jsem za to nemohl,“ hlesl Jan nešťastně a nechal se Turkem vytáhnout na nohy. ,,Vůbec netuším, co se mohlo stát... to letadlo bylo před měsícem na technické kontrole... můj bože, když si pomyslím, že nás zachránila jen tahle větev,“ ukázal vyjeveně na ulomenou borovicovou haluz ležící ve změti plechu.
,,Hm, to je úžasné,“ zavrčel policista a dal ruce v bok: ,,a co teď budeme dělat?“
,,No...v podstatě jsou jen dvě možnosti, pokud nepočítám spáchání harakiri,“ uvažoval Jan, který se už z nárazu naprosto vzpamatoval: ,,můžeme tady počkat a doufat že nás najdou, nebo se vrátit na vlastní pěst.“
,,No a jak dlouho si myslíš, že jim to pátrání potrvá?“
,,To netuším, Semire,“ odvětil Jan, který se přehraboval ve zkroucené kupě kovových plátů, která kdysi byla kabinou: ,,jak se tak dívám, vysílačka je na dráty...“
,,Mám mobil,“ pronesl Turek s nadějí v hlase.

Ex-policista však zavrtěl hlavou: ,,tady není signál, dokonce tě ani nenajdou přes satelit... Musíš mít vysílačku a ta je... jaksi kaput. A navíc,“ Jan provinile zaryl pohled do země, ,,je tady menší problém...“
,,Jaký?!“
,,Řekl jsem Andree, že poletíme jen kolem pobřeží, na moře a pak mírně do vnitrozemí... až během letu mě napadlo zaletět sem – chtěl jsem ti ukázat tu pravou divočinu...“
,,To se ti teda povedlo,“ zavrčel Semir: ,,jestli to dobře chápu, tak nikdo nepočítá s tím, že bychom byli tak daleko od města a my nemáme jediný prostředek, jak je na naši pozici upozornit, je to tak?“
,,Přesně,“ řekl Jan pochmurně, ,,což znamená, že bude to pátrání probíhat hlavně na moři... budou se domnívat, že jsme tam spadli.. až pak, a to mohou být klidně celé dny nebo týdny, začnou hledat dál...“
,,Jak tak na to koukám, asi to budeme muset zvládnout sami,“ hlesl Turek nešťastně, ,,jak daleko můžeme být od nějaké osady?“
,,Nejblíže je naše město, Semire. Myslím, že je odsud tak devadesát až sto kilometrů.“
,,To jsou tři dny cesty...“
,,Týden,“ opravil ho Jan: ,,a to minimálně, nezapomeň na to, že je tady setsakra náročný terén, samé kaňony, skály, vodopády a hory...“
Hory.
Sakra! Myšlenka na harakiri byla takřka lákavější než vidina zuřící šéfové: dal jí přece svůj slib, že si Turek užije klidnou dovolenou! Polkl: kdepak, musí počítat s tou situací v jaké se teď nacházejí a tady není jiná volba než pokusit se o návrat do Ganstewillu... vždyť by na záchranu mohli čekat celé týdny...
Teď skutečně není čas na výčitky svědomí...

Jan se opět ponořil do trosek letadla a cosi hledal, kýchající Semir se vrátil na místo, kam dopadl po nárazu: doufal, že tam nalezne kapky proti rýmě, která ho nepřestávala soužit. Z lahvičky, která mu musel nějak vyklouznout z kapsy, však bohužel zbylo jen několik drobných střepů a tak se Semir musel smířit s vidinou tisíců kapesníků, což mu na náladě rozhodně nepřidalo.
Kýchl.
,,Jane? Co to tam kutíš?“
Richter z trosek táhl velkou bytelnou bednu: se svým úlovkem se zdál být nadmíru spokojen. ,,Konečně trošku štěstí,“ zahalekal a odklopil víko: ,,v letadlech je povinná určitá výbava, právě pro případ krize – kromě lékárničky je tady i pár drobností pro přežití,“ vysvětloval a tahal na denní světlo jakési předměty: baterku, rybářský háček s vlascem, láhev na vodu, pečlivě zabalené sirky, zmiňovanou malou lékárničku, provaz... ,,A tohle,“ zazářil, když zvedl váček s několika tabulkami čokolády a energetických tyčinek, ,,s tímhle pár dní vydržíme... ulovíme si nějaké pstruhy a přežijeme v pohodě, o to nemám strach,“ řekl a pak se lehce zamračil: ,,jen je smůla, že Andrea předevčírem vyprala jednu z pokrývek – dělali jsme si na ní piknik a začalo pršet, tak byla od bláta....“
Semir přihlížel, jak Jan hází věci do přiloženého nepromokavého vaku: napřed pokrývku, pak to ostatní, přičemž jídlo a láhev nechal úplně nahoře.
,,Tak co?“ obrátil se pak Richter k němu a hodil si vak na záda: ,,jsi připravený jít? Tady už nic nevykoukáme,“ připomněl nejistě vypadajícímu Turkovi.
,,Já vím..“ kývl Semir a naposledy se porozhlédl po místě, kde zemřela jeho naděje na prožití klidných chvil s přáteli.
Vzdychl.
A pak se vydal za Janem, který již téměř zmizel mezi vzrostlými stromy.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


Stáli na nízkém kopci a rozhlíželi se po krajině: Jan se snažil najít nějaký orientační bod pro spolehlivé určení směru ke Ganstewillu, zatímco Semir s truchlivým výrazem zíral na trosky letadla, které teď byly asi kilometr od nich: cesta sem jim trvala kolem patnácti minut.
,,Mám to!“ zajásal Richter a ukázal na vzdálený kaňon: ,,vidíš ji? Tu rokli, kterou teče Cetera? Támhleto místo, kde se rozšiřuje a vedle ní je obrovská skalnatá planina, jsme určitě míjeli!“
,,Máš pravdu,“ dosvědčil Semir. ,,To je nějakých pětatřicet kilometrů?“
,,Nemáš moc velký odhad na vzdálenosti,“ usmál se Jan, ,,není to ani třicet, řekl bych spíš dvacet... Tak pojď, když bude nejhůř, tak mám hodinky a ze Skautu si pamatuji, jak je použít k určení severu,“ šklebil se vesele a s vakem na zádech vykročil vpřed.

,,Jane?“
,,Mhm?“
,,Napadla mě jedna věc,“ začal Semir, který společně s přítelem kráčel hustým smíšeným lesem: suché loňské listí jim příjemně šustilo pod nohama a kolem se ozýval zpěv ptáků. ,,Máme něco na obranu proti vlkům?“
,,Cože?!“ vyprskl Richter smíchy a užasle se na Turka podíval.
,,No,“ ošil se policista rozpačitě, ,,sám jsi říkal, že tady vlci jsou, tak co se posmíváš?“
,,Jasně,“ uchichtl se Andrein snoubenec a podržel větev, aby přítele nešvihla do obličeje, ,,jsou tady tisíce strašných lidožravých potvor se vzteklinou, které jsou přímo nažhavené, aby si mohly kousnou do tureckého masíčka!“
,,No jen se bav, chytráku,“ Semir v reakci na Janův záchvat smíchu lehce uraženě našpulil rty: ,,až se na nás vyhrne celá smečka, tak jim daleko neutečeme!“
,,Prosím tebe,“ snažil se Richter popadnout dech, ,,moc se díváš na filmy! Snad ještě nikdy nebyl zaznamenaný opravdový vlčí útok na člověka, všechno jsou to jen báchorky a mýty!“
,,Vážně?“ hlesl Turek a nejistě na něj pohlédl.
,,Je to tak,“ mrkl na něj Jan a pokračoval s osvětou: ,,Víš jak se říká strachu z vlků?“
,,Ne.“
,,Syndrom červené Karkulky,“ odpověděl ex-policista vážně, což rozesmálo pro změnu Semira. ,,No počkej, to je skutečně odborný název!“
,,To tedy pěkně kecáš!“
,,Tak mi nevěř,“ zakroutil Jan pobaveně hlavou a ohnul se, aby se nepraštil o nízkou haluz. ,,Nedáme si sváču?“
Semir kýchl a pak, stále ještě s úsměvem na rtech, zavrtěl hlavou: ,,máme málo jídla – pokud se nepleteš a cesta trvá týden, tak s ním budeme mít problém vyjít...“
,,Nesnáším zodpovědné lidi,“ zasténal Richter a podal popotahujícímu Turkovi kapesník.
,,Díky,“ zazubil se Semir a ukázal do trávy, která se modrala drobnými kulatými plody: ,,Hlady neumřeme, přinejhorším jsou tady snad tuny borůvek!“
,,Mhm, ty já rád... vzpomínáš na ten úžasný borůvkový koláč, co pekla Andersonová?“ olíznul se Jan mlsně a vyloženě snil s otevřenýma očima: ,,mňam, úplně ho cítím na jazyku... vždycky jsme si o polední pauze sedli ve výslechové místnosti a dávali jsme si kávový dýchánek, pamatuješ?“
,,No jo, chlapče, máš smůlu,“ usmál se Turek škodolibě, ,,Andersonová ho peče pořád a je čím dál lepší...“
,,No jo, ta nás těmi dýchánky vždycky rozmazlovala,“ vzdychl Jan při vzpomínce na staré časy. ,,A co bych teď dal za obyčejné kafe z toho našeho pitomého, neustále rozbitého kávovaru... máte ho tam ještě vůbec?“
,,Máme,“ řekl Turek tiše. ,,Ale mě ta káva z něj tak nějak přestala chutnat...“


Sedla na něj únava: už dvě noci se pořádně nevyspal, místo odpočinku mu hlavou vířily tisíce myšlenek a neodbytných otázek... a jeden obraz, obraz, který naprosto otřásl jeho světem.
Potřeboval nějakou vzpruhu.
Kafe.
Pořádně silné kafe.
Vzal z odkapávače svůj modrý hrnek a zamířil do drobné kuchyňky, která stála poněkud mimo hlavní místnosti služebny: užuž se chystal otevřít nedovřené dveře, když za nimi zaslechl tichý hovor.
,,Proč si myslíte, že tohle není vhodné místo, šéfová? Tady nás nikdo nezaslechne, budeme mluvit tiše...“
,,Herzbergere, hlavně bychom to vůbec neměli řešit.“
Semir zvedl obočí, vypadalo to, že Engellhardtová zase jednou statečně odolává dalšímu z Horstových flirtovacích pokusů: nemínil se pást na jeho neúspěchu a tak se chtěl tiše vzdálit.
,,Proč myslíte, šéfová?“
,,Dokud všichni tři podávají stoprocentní výkon, tak se jim do soukromého života montovat nebudu,“ vzdychla Anna a s cinknutím otřela kapku kávy na lžičce o porcelánový šálek: ,,a vy byste taky neměl, Herzbergere: je to věc Andrey, Jana a Semira.“
Turek překvapením málem upustil hrnek: po špičkách se vrátil ke dveřím a snažil se, aby mu neuniklo jediné slovo.
,,Jenže mně se to vůbec nelíbí,“ protestoval baculatý policista s náznakem nelibosti v hlase: ,,mám Semira rád a tohle... tohle prostě není fér.“
,,Není,“ přiznala Anna neochotně, ,,jenže co mám podle vás dělat? Vzít je do výslechové místnosti, přivázat k židli aby se nepozabíjeli a poručit jim, ať si to vysvětlí?“
,,Říct mu to.“
,,Opakuji, nechci do toho zasahovat! Jsou dospělí, musí si to vyřešit mezi sebou... a já doufám, že to dopadne dobře: nechtěla bych, aby některý z nich odešel.“
Ozvalo se bouchnutí: to jak Herzberger prudce odložil svůj šálek: ,,A vám nedochází, jak asi Semirovi bude, až se to dozví – jako úplně poslední? Vždyť už si o tom prozpěvují vrabci na střechách, proboha! Vůbec bych se nedivil, kdyby vám pak hodil na stůl výpověď a vy tady mluvíte o dobrém konci! Měl by to vědět. Loutes a Andersonová si to myslí taky .“
Turek se kousl do rtu: cítil, jak nezadržitelně rudne.
To už to věděla celá služebna kromě něj? Jak dlouho?!
Chtělo se mu řvát.
Zkopat svět do malé kuličky.
Zpít se do němoty.
,,Horste,“ řekla šéfová tiše. ,,Nemůžu mu to říci já – ani vy ne. Ale promluvím si s Andreou a Janem... protože ano, souhlasím s tím, že by to měl vědět. Ale co pak udělá,“ povzdechla si a jemně kolébala šálek mezi prsty, ,,to je ve hvězdách.“
Víc už Semir neslyšel.
Nebylo třeba.
Na pořádnou depresi to už stejně stačilo.


,,Semire?“ Jan starostlivě pohlédl do zblednuvší tváře svého přítele: ,,Děje se něco?“
,,Ne,“ trhl sebou Turek a rychle se pokusil vzpamatovat: ,,To nic, já jen... to ta rýma, jsem z ní celý otupělý,“ vymluvil se rychle.
Richter se s jeho vysvětlením spokojil a zavelel k ostřejší chůzi: měli před sebou ještě velmi dlouhou cestu...

Těžko říci, kolik kilometrů za těch pár desítek minut ušli: snad tři či pět, kdo ví? Faktem je, že když slezli jeden z prudších svahů a narazili na nížinu, kde les ještě více zhoustl díky příznivému vlhku blízké Cetery, byla skoro přesně jedna hodina odpoledne.
Slunce dovedlo potrápit i tak vysoko na severu: oba kráčeli mlčky, střídali se v nesení vaku, vypili litry vody z místních pramínků a modlili se, aby je ochladil nějaký vánek od moře.
Zrovna míjeli drobnou louku, když si Jan všiml prudkého pohybu v keřovém porostu asi padesát metrů od nich.
,,Tady máš ty vlky,“ utrousil ironicky směrem k Turkovi a oba se preventivně letěli schovat do blízkého houští, které bylo bohužel plné drobných trnů.
,,Laskavě si to odpusť, jo?“ sykl policista nervózně a doufal, že je nejistá ochrana prořídlých větviček dostatečná.
Oba se odmlčeli a vyčkávali.
Pak se z porostu vynořil nikoliv vlk, medvěd, rys či jiná velká šelma, ale dva lidé.
Přesněji muži: jednomu mohlo být tak dvacet tři, měl na sobě maskáče a koženou vestu, druhému by Jan hádal něco nad čtyřicet: oba si byli výrazně podobní.
Semir vedle něj vydechl úlevou i údivem: skutečně, lidé byli to poslední, co by tady uprostřed divočiny čekali.
Díkybohu za fanatické ekology, usmál se Jan a pobaveně sledoval, jak se Turek s nadávkami pokouší vyprostit ze zajetí trnitých šlahounů.
,,Haló,“ vykřikl Semir a pokusil se tak upoutat pozornost obou mužů, kteří přes louku kráčeli směrem k hradbě lesa.
Náhle Jan strnul: konečně si všiml jistého detailu, který celou dobu unikal jeho pozornosti: příchozí měli každý přes rameno pověšenou pušku.
Na tom by nebylo nic zvláštního: do divočiny by se beze zbraně na vlastní ochranu vydal jedině pošetilý dobrodruh nebo někdo, kdo by rád spáchal efektivní sebevraždu – v Kanadě číhala jiná nebezpečí než vlci.
Jenže tenhle druh pušky sloužil něčemu úplně jinému.
,,Semire,“ zajíkl se Jan a chytil přítele za lem trika, ,,pojď zpátky, dělej! Lítáme v děsným průšvihu...!“


Arrow


Turek na něj zmateně pohlédl a nechal se zatáhnout zpět do křoví: ,,Co je?“ sykl a třel si trny popíchané předloktí.
,,Prosím tě, mlč! Nesmějí nás vidět,“ naléhal Jan a nervózně pokukoval po dvojici, která se na louce zastavila a pátravě se rozhlížela na všechny strany.
,,Je tady někdo?“ zvolal mladší z mužů a očima si měřil všechny možné úkryty. ,,Kdo to křičel?“
Starší, podle velmi podobných rysů nejspíš otec, však již najisto zamířil ke keři, za nímž hledali ochranu oba ztroskotavší: ,,Vylez, dobře jsem tě slyšel,“ řekl klidně.
,,Zůstaň tady, Jane,“ šeptl Semir a než ho mohl přítel zadržel, zvedl se na nohy: ,,Dobrý den,“ pozdravil a vůbec mu nedošlo, jak bizarně tahle situace vypadá. ,,Mé letadlo se pár kilometrů odsud zřítilo a já se musím dostat do Ganstewillu, pomůžete mi, prosím?“ pokračoval bezelstně.
,,Fakt?“ zdálo se, že muže Turkův příběh zaujal: ,,no... dobře, nic nám to neudělá,“ pokrčil rameny a obrátil se k mladšímu. ,,Co říkáš, Charlie, vezmeme ho s sebou?“
Syn vypadal mrzutě, ale pokrčil rameny v mírném souhlasu: ,,když myslíš...“, zůstal zírat, když se keř znova otřásl a vynořil se z něj Jan. ,,Hele, kolik vás tam ještě je?“
,,Jsme v plném počtu,“ odvětil Richter a přistoupil těsně k tureckému příteli: ,,vážně potřebujeme vaši pomoc.. nemáte náhodou vysílačku?“
,,No to máme,“ pokýval starší hlavou, ,,chcete si zavolat na správu téhle rezervace, aby vám sem poslali vrtulník?“
,,To by bylo úžasné,“ rozzářil se Semir a udělal krok dopředu: ,,Moc byste nám pomohli...“
I Jan jakoby konečně překoval své, pro Turka nevysvětlitelné, obavy: ,,Kdybyste jim nahlásili naši pozici, tak by pro nás během pár hodin mohli přiletět....“
,,Dobře,“ souhlasil starší muž a sáhl k opasku pro vysílačku.
,,Počkej, tati.“ Charles položil otci ruku na rameno a nedůvěřivě zíral na Richterovu tvář.
,,Co se děje?“
,,Já ho znám,“ řekl mladší z mužů a pokračoval stále jistěji, se stále ošklivějším výrazem: ,,to je ten Němec, co se sem přestěhoval před osmi měsíci! Mary mě s ním pořád otravovala, chtěla nás seznámit...“ učinil významnou pomlku a obrátil se směrem k otci: ,,a nejdůležitější na tom je, že pracoval jako polda!“

Semir si nikdy nedokázal vybavit, co přesně se odehrálo v následujících vteřinách.
Poslední, co si pamatoval zcela jasně, byl rychlý pohyb, kterým si oba muži sundali z ramen pušky a začali střílet.
Nejasně tušil, že ho Jan srazil zpět do trnitého keře, jak ale deštěm kulek, které jim hvízdaly nad hlavou prokličkovali do lesa, to si už nevzpomínal.

Utíkali o život.
Řítili se lesem jako dva vystřelené šípy, měnili směr aby střelce zmátli.
,,Semire, nesmíme se zastavit,“ křikl Jan na přítele, který s jazykem na vestě lapal po vzduchu, ,,jestli nás chytí, okamžitě nás zabijí, běž!“
,,Já se... snažím,“ oddechoval Turek prudce a řítil se za svým ex-kolegou: jejich pronásledovatelé se však drželi těsně za nimi. Stále slyšeli štěkání výstřelů, zrovna teď jeden z nábojů odštípl kus kůry borovice jen pár palců od Janovy hlavy.
Semir to nechápal: co se tady proboha děje? Co jsou ti lidé zač? Snažil se držet krok se svým dlouhonohým přítelem, který tohle nebezpečí očividně předvídal: ale jak?

Pro Turkovy úvahy neprojevil žádné pochopení kámen, který se mu připletl pod nohy: drobný policista vykřikl překvapením, zavrávoral ve snaze nabrat zpátky ztracenou rovnováhu, ale pak se, dle neúplatných zákonů gravitace, skutálel na zem.
Zaúpěl: prudké bodnutí na hrudníku, který se sotva dostal z dost ošklivého zranění, nevěstilo nic dobrého.
Prásk!
Jen asi půlmetrový smrček stojící třicet centimetrů od jeho levé paže zlomil výstřel na dvě části.
Vyděšeně sebou trhnul a vrátil se do reality: vyskočil na nohy a rozběhl se... kam?
,,Jane!“
Nic.
Semirovo srdce se rozbušilo dvakrát tak rychleji: rozdělili je! Andrein snoubenec si nevšiml jeho pádu a utíkal dál, bůhví, kde je mu teď konec....
Musí si pomoci sám: snad se pak s Janem zase sejdou...
Zahnul doprava, kde se mu les zdál hustší a tak bezpečnější: klopýtal mezi pařezy, brodil se vysokým kapradím a celou tu dobu se snažil nevnímat sílící bolest na prsou.
Utíkal, klusal, pak šel a nakonec se jen namáhavě vlekl, bojoval s každým dalším krokem a pokoušel se přinutit nachlazením zduřelý krk, aby polykal více a více vzduchu.
Už nemohl dál: před očima mu tančila barevná světla – jeho tělo zoufale prosilo o odpočinek a svaly křičely únavou.
Dotrmácel se k obrovskému nakloněnému balvanu a schoulil se do jeho stínu: lapal do dechu a oběma rukama se držel za hrudník.
Takhle si musí připadat štvané zvíře, pomyslel si hořce a přitiskl se k mase chladného šedého kamene: snad mě tady nenajdou....
Stočil se do klubka a vydechoval: v krku ho sice zlověstně pálilo, zato dech se mu konečně trošku uklidnil.
Minuty se dlouze vlekly: uvědomil si, že kolem zase zpívají ptáci, kteří se předtím odmlčeli: to jak je vystrašil jeho útěk.
Zavrtěl se: Co má teď dělat? Vstát a pokusit se najít Jana? Jenže kde ho hledat?
Málem vyjeknul, když mu kolem tváře prolétla sprška drobných kamínků: někdo stál nad ním, na obrovském balvanu čnícím z vlhké lesní půdy.
,,Já je nevidím, tati... jsi si naprosto jistý, že tudy šli?“
,,Jeden určitě, Charlie,“ přidal se druhý hlas, ,,a my musíme dostat oba, jinak nám to pěkně zavaří... odpráskneme je pěkně jednoho po druhém: napřed toho menšího, ten vypadal, že už má dost...“
,,Hm, jenže jak je najdeme?“ namítl syn rozčíleně: ,,Tady je nevystopujeme ani my... a navíc, nezapomeň, že je jeden z nich polda.“
,,Nezapomínám,“ řekl starší z mužů a v hlase mu zaznělo kruté pobavení: ,,však my si ty Skopčáky dáme k svačině... Koneckonců, je to docela zajímavé zpestření!“

Ticho.
Semir cítil, jak mu ve spáncích pulsuje krev: absolutně nevěděl, co má teď udělat...
Odešli už ti muži, nebo dál stojí na balvanu a čekají na jeho chybu?
A kde je Jan?
Zavřel oči: ne, žádný pohyb, radši počká.... když se naposledy hrnul do akce, tak se mu to šeredně nevyplatilo... tenkrát ho dostal do rukou Geburn...
Jak tahle jeho situace připomíná tu před měsícem....
Zase je sám, vyděšený... a musí čekat, co bude.
Čekat na pomoc, která.... nepřichází.
Jan se na mě vykašlal, uvědomil si s hrůzou a nevěřícně zakroutil hlavou.
Geburn měl pravdu.
Opustili ho, tentokrát se žádné pomoci nedočká, tentokrát...
Semir byl tak zabraný do svých temných úvah a zoufalých myšlenek, že vůbec nevnímal lehké kroky, které se k němu blížily...
Překvapeně sebou zazmítal až poté, co mu ústa pevně zacpala mužská dlaň.
Ne!
Tak snadno ho nedostanou! Škubl sebou: pokusil se vymanit z útočníkova sevření a ze všech sil se zakousl do jeho ruky.

,,Aúúúúúú! Jsi normální?“ ublížený hlas patřil Janu Richterovi, který si teď s bolestným výrazem mnul řádně označkovanou dlaň. ,,Jen jsem nechtěl, abys vykřikl!“
,,Jane!“
,,Snad sis nemyslel, že tě tady nechám?“ pousmál se Andrein snoubenec a pomohl příteli na nohy. ,,Teď mě dobře poslouchej, Semire: musíme odsud co nejrychleji zmizet! Tihle dva nás nenechají na pokoji, dokud se nás nezbaví... a věř mi, že tihle týpci nebudou mít slitování...“
,,Ale co to je za lidi?“ vydechl Turek zmateně: kráčeli teď svižným tempem po lehce se svažujícím, hustě zalesněném terénu. ,,A proč po nás jdou?“
,,Jsou to pytláci, Semire... a ne ledajací: je to místní slavná dvojka, říká se jim Šelmy, protože střílejí hlavně vzácné rysy a medvědy... jejich kůže pak prodávají za těžký prachy – boháči si je dávají před krby. Místní ochranáři po nich pasou už několik let a nikdo přitom neviděl jejich tvář... měli jsme zatracenou smůlu, že jsme je potkali, Semire.“
,,Vždyť jsme se s nimi mohli domluvit,“ nechápal Turek.
,,Kdepak, snad by to ještě šlo, kdyby nevěděl, že jsem bývalý polda.... ale mají na svědomí už alespoň pět místních strážců... a nemyslím, že by nám zavolali vrtulník nebo dovezli do Genstewillu. Zabili by nás, tím jsem si jistý – jakmile bychom je prozradili, šli by si za pytláctví a několik vražd sednout na doživotí. A to by neriskovali.“

Chvátali, ale nezapomínali na opatrnost: vybírali si co nejzarostlejší místa a plížili se skryti za porosty keřů: už i Semir teď věděl, co by je čekalo při prozrazení.
Stalo se to ve chvíli, kdy přebíhali přes úzkou podlouhlou louku, na které nerostl jediný strom: nalevo od nich opět zaštěkala palba zbraní.
,,Doprava, honem!“ Jan ani na chvíli nezaváhal: popadl přítele za ruku a trhnul jím směrem ke stráni.
Utíkali ze všech sil, vědomi si toho, jak blízko za jejich patami kráčí smrt.
,,Pospěš si,“ pobídl Richter Turka a táhl ho za sebou: drobný policista po několika minutách běhu sotva pletl nohama, lapal po dechu a levačkou se držel za hrudník.
Zdržuje mě, uvědomil si Jan a pevněji sevřel Semirovu dlaň.
Byla vlhká potem.
Kluzká potem.
Nebyla by moje vina, kdyby se mi vysmekla...
,,Prosím, musíme rychleji, Semire!“ vyjekl, vyděšený svými sobeckými myšlenkami.
,,Já...“ Turek nemohl popadnout dech: vypadal zoufale vyčerpaně, přesto oba přátelé pokračovali v běhu o život.

A najednou to skončilo.
Zčistajasna se před nimi rozšklebil hluboký skalnatý kaňon, kterým se s bouřlivým hukotem drala divoká Cetera.
Jan se zastavil a ohlédl: z lesa právě vystoupili pytláci, oba s krutě vítěznými úsměvy ve tváři: nebylo pochyb, od začátku směřovali jejich kroky sem, do smrtelné pasti. Nepospíchali, klidně mohli přijít blíž a v pohodě pak zamířit na svou kořist, která stála nad hlubokou strží bez jediné možnosti útěku.
Semir se zachvěl.
Obrátili se s Janem dolů, směrem k průzračně modré vodě.
Cetera pod nimi tvořila zdánlivě klidnější a hlubší ohyb: víry a peřeje však hlasitě bouřily a divoká masa vody zpívala píseň o jejich smrti.
Jan a Semir na sebe zoufale pohlédli...
A pak skočili vstříc valícímu se proudu.


Arrow


Janovi připadalo, že letí dlouhé minuty: nabral do plic co nejvíce kyslíku, přitáhl si kolena k hrudi a s mohutným cáknutím proťal hladinu Cetery.
Málem se mu zastavilo srdce: přestože byl zvyklý na takřka každodenní plavání ve studeném mořském zálivu, zaryly se mu pod kůži tisíce ledových jehliček.
Vykřikl: do úst, uší i nosu se mu drala mrazivá voda řeky pramenící někde vysoko v horách, nasáklé oblečení ho táhlo dolů ke dnu.
Máchl rukama a otočil se: vedle něj se ve víru bublin plácal Semir, tvář zkřivenou bolestí i hrůzou.
Zakuckal se vodou a mohutně se odrazil od skalnatého dna: uvědomil si, že měli neuvěřitelné štěstí: dopadnout o pár metrů dál, roztříštili by se o četné balvany kamenité řeky. Vystřelil k hladině a hladově lapal po vzduchu, oči oslepené vodní tříští.
Prásk!
O kámen vedle něj se odrazila střela.
To snad ne! Oni toho nemají dost? Jan nezaváhal: zhluboka se nadechl a rychle se potopil na dno poměrně klidné a hluboké tůně: vždycky byl výborný plavec, voda byla jeho druhým živlem - pohyboval se v ní naprosto přirozeně, a plaval jako štika i teď, ačkoliv kolem jeho těla syčely smrtící výstřely, nechávající za sebou rovné čáry bublin.
Kopnutím nohou překonal silný proud: dostal se za veliký balvan, vyplašil zpoza něj párek obřích duhových pstruhů a dovolil si luxus vykouknout nad hladinu.
Viděl je na skále vysoko nad řekou: oba zírali na divoce bouřící hladinu a hledali je, občas nazdařbůh vypálili tam, kde se jim zdál pohyb vln nepřirozený. Oddechl si, vypadalo to, že je prozatím v bezpečí... proud se ho však vytrvale snažil strhnout: pevně se tedy chytil drobného keříčku, který se hříčkou přírody držel ve spáře balvanu.
Rozhlédl se kolem sebe: on byl před střelbou dokonale krytý, ale co jeho přítel?
Ať se díval jak se díval, drobného policistu nikde neviděl.

Kousl se do rtu: proboha, pro něj samotného byla takto studená voda příšerná – doteď mu však nedošlo, jak krutá musí být tahle nedobrovolná koupel pro teplomilného Turka.
Zaklel, pustil se keře a ponořil se.
Okamžitě ho strhnul silný proud: Richter jen bolestně křivil ústa, jak ho řeka otloukala o kameny.
,,Jane!“
Andrein snoubenec konečně spatřil svého přítele: Turek se, stejně jako on sám před malou chvílí, držel takřka doslova zuby nehty spáry velkého kamene.
,,Vydrž, Semire,“ zařval ex-policista a dal do svých temp veškerou sílu: sám nevěděl, jak se mu podařilo překonat bouřící Ceteru a chytit se balvanu vedle drobného přítele.
Turek na něj krátce pohlédl s beznadějí v očích: byl bledý jako stěna a zuby mu nekontrolovatelně drkotaly zimou: ,,C-c-c-co b-b-budem-m-me děl-l-lat?“ slova, která mu sotva přešla přes promodralé rty spolehlivě přehlušil hukot blízkých peřejí.
,,Neslyším tě!“Jan zavrtěl hlavou a přesunul se blíž k příteli: ,,Musíš vydržet, Semire... ještě pár minut: oni si pak budou myslet, že jsme se utopili.. a nechají nás být!“ zopakoval a sám zašátral po spolehlivém úchytu.
Znovu vzhlédl: muži na skále stále ostražitě sledovali vodu: jakoby tušili, kde se oba jejich nepřátelé nachází - pozorovali totiž hlavně balvany, za kterými se schovávali.
Vypadalo to zle.
Moc zle.
Jan se obrátil zpět k Semirovi: Turek měl modré rty sevřené do tenké linky a oči zavřené, jak veškerou svou energii a sílu soustředil na stisk prstů, do krve rozedřených od toho, jak v zoufalé snaze najít pevný úchyt zatínal nehty do skály.
,,Seber se, prosím... za chviličku to vzdají,“ povzbuzoval ho Jan, ačkoliv se podchlazení začalo projevovat i u něj samotného. Turek reagoval už jen malátným kývnutím, což Richtera nepotěšilo: ,,No tak, hlavu vzhůru, nebude to trva... Aúúúúúúúúúúúúúúúú!“ Jan zařval bolestí a zcela instinktivně se chytil za postižené místo: jeden z namátkových výstřelů ho škrábl na rameni. Nic vážného to nebylo: než se však vzpamatoval a znovu se pokusil chytit kamene, proud ho odnesl o pěkných pár metrů dál, přímo vstříc divokým peřejím.
Semirovy prsty sklouzly po hladkém kameni, jeho lehkého těla se zmocnila dravá Cetera a pohazovala jím jako hračkou: Turek byl sice docela dobrý plavec, pracoval koneckonců jako policista, ale proti tak silné mase vody neměl šanci.
Jan přemohl křeč v levé noze a chytil se Semirovy ruky: nad hlavami jim opět prosvištělo několik střel. Byli prozrazeni.

Oba přátelé s hrůzou v očích sledovali neúprosně se blížící kaskády vodopádů: ty možná představovaly lákadlo pro vodáky s touhou po adrenalinu, nikoliv pro dva vysílené trosečníky, kteří bojovali předem prohranou bitvu s proudem.
Nic nezmohli: voda jimi smýkla do nebouřlivější části peřejí: kolem nich se zběsilou rychlostí míhaly omleté kameny i rozeklaná skaliska s ostrými zuby, oči jim opět zcela oslepila vodní tříšť, víry je stahovaly do hloubky, aby je pak, omlácené a naprosto vyčerpané, zase vyhodily nad hladinu, kde oba muži zoufale lapali po molekulách kyslíku.
Topili se, ale ani jeden z nich nepustil přítelovu ruku.
Dokonce ani ne tehdy, když s vyděšeným křikem padali z pětimetrového vodopádu do dlouhé a hluboké tůně, v niž se Cetera dole proměnila: těžko věřit, že rozbouřené peřeje patřily stejnému toku jako tiše proudící voda tady dole.
Jan si rukou otřel vodu z očí a zapátral po parťákovi: Semirova hlava se nad hladinou objevila jen pár vteřin po něm. Nepotřebovali se domlouvat: oba zamířili k travnatému břehu: plavali z posledních sil, těla je bolela z četných nárazů o kameny, plíce naléhavě žadonily o vzduch a svaly o chvíli klidu.
Richter se nohama konečně dotknul dna: obrátil se, chytil Turkovu ruku a pomohl mu na břeh: sám se pak položil na trávu a lapal po dechu: slyšel přitom, jak se Semir kousek od něj pokouší vykašlat vodu z plic.

Tohle bylo kruté...
Proboha, chybělo takhle maličko a už tady nemuseli být!
Alespoň že je Semir relativně v pořádku, oddechl si: kdyby se mu cokoliv stalo, šéfová by mě zabila...
Opět ho bodla výčitka svědomí: se zasténáním se zvedl na kolena a po čtyřech dolezl k příteli, který ležel bez hnutí o pár metrů dál: Turek byl stále ještě nepřirozeně bledý, ale jinak se zdál v pořádku: oči měl pootevřené a dýchal pravidelnými, prudkými nádechy, při kterých mu nehezky rachotilo v plicích.
Jan by se nesmírně rád uložil vedle něj, jenže neměl na výběr: vzal Semirovu hlavu do dlaní a lehce jí zatřásl: ,,No tak, prober se....“
,,Nech mě, Jane,“ vydechl Turek a zavřel oči. ,,musím si odpočinout...stejně jsme je setřásli...“
,,Právě že ne, Semire,“ přiznal Richter: upřeně zíral na druhý břeh řeky, kde se na vzdálené skále proti slunci rýsovaly dvě lidské postavičky. ,,Oni moc dobře ví, že jsme to přežili.. a taky jsou si vědomi, že pokud budeme mluvit, je to jejich konec.“ Unaveně si přejel dlaní přes obličej. ,,Je mi to líto, ale musíme dál... máme teď před nimi náskok, bude jim trvat než najdou nějaký brod nebo tak... ale jakmile narazí na naši stopu, půjdou po ní jako psi, to ti garantuji – a nezapomeň, že to tady znají...“

Semir jen zasténal a převalil se na bok: zatímco se pokoušel dát dohromady, doplnil Jan jejich cestovní láhev čistou říční vodou.
,,Jak ti je?“ zeptal se starostlivě a pomohl Turkovi na nohy.
Policista kýchl a zavrtěl hlavou: ,,budu v pořádku.... ale ty jsi zraněný!“ vydechl s obavami v hlase.
,,To nic není,“ usmál se Jan, otevřel vak, který mu nějakým zázrakem nestáhl z ramen žádný vír či náraz do kamene, a podal Turkovi pořádně velký kus oříškové čokolády. ,,Dej si, potřebujeme to,“ pobídl ho a sám se zakousl do svého dílu.
,,Mhm... je dobrá,“ řekl Semir s plnou pusou kakaové dobrůtky: ani slůvkem se nezmínil o tom, že ho každé sousto nepříjemně škrábe v nachlazením nateklém krku. ,,Co budeme dělat teď?“
,,Musíme jít dál.... hned,“ odpověděl Jan a s jistou lítostí pohladil očima okolní krajinu: ,,je tady nádherně, klidně by se tady dalo tábořit... za jiných okolností.“ Těžce vzdychl, hodil si vak zase přes rameno a s Turkem po boku zamířil do prudkého svahu.

Dva pytláci si na protější skále vyměnili krátké významné pohledy a chvatně se vydali k nejbližšímu brodu...


Arrow


*****


Slunce přes pokročilejší odpolední hodinu stále silně žhnulo: mokré šaty, které se jim zpočátku nepříjemně lepily na tělo, vysušilo během pár desítek minut.
Zatímco pil Semir vlažnou vodu z láhve, přivíraje oči při každém bolestivém polknutí, rozhlížel se Jan po krajině a hledal sebemenší známku přítomnosti jejich pronásledovatelů.
Nic.
Oddechl si, ale okamžitě musel sám zkrotit své přespříliš optimistické myšlenky: ti dva se tady mohou objevit co chvíli... znají tenhle terén daleko lépe než my, přiznal si neochotně.
Mlčky přijal láhev od kýchajícího Semira, strčil ji zpět do vaku a zostřil chůzi: od nedobrovolné koupele ho bolel každičký krok, jenže jakýkoliv delší odpočinek by se rovnal sebevraždě.
Od chvíle kdy opustili řeku stoupali: i teď jejich cesta vedla do mírného kamenitého kopce, neprudkého svahu posetého sem tam nějakým větším balvanem či skálou: na některých se vyhřívaly stočené ještěrky. Kdyby nebyli na útěku před smrtí, určitě by ocenili nádheru okolní přírody: nebe se skvělo blankytem, který nerušil jediný mrak, kolem ve slabém větříku šepotala sluncem sežehnutá tráva a po obloze majestátně plul mladý orel.
Semir si nic z toho nevychutnával: se stále větším znepokojením vnímal bodavou bolest na nedávno poraněném hrudníku a zhoršující se škrábání v krku: mobilizoval veškerou svou tureckou zarputilost, aby vůbec stačil přítelovu tempu.
Kýchl zrovna ve chvíli, kdy ho Jan popadl za loket a prudce ukázal směrem k několika set metrů vzdálené proláklince: ,,Podívej, Semire!“
Policista se rychle ohlédl: proboha, to nás dohnali tak strašně rychle? Co teď budeme dělat?!
Strach se však rychle přetavil v pobavení a údiv: mezi třemi balvany si hrála dvě malá medvíďata: klouzala se po stráni a hraně po sobě sekala packami: na neposedná mláďata přitom dohlížela matka: mohutná stará medvědice grizzly.
,,Wow,“ vydechl Turek obdivně, ale pak se ho opět zmocnily obavy: ,,nezaútočí na nás, Jane?“
Andrein snoubenec odmítavě zavrtěl hlavou: ,,ne, kdepak... to bychom nějak museli ohrozit ty mladé... Mimochodem, Semire, když se tak na ně koukám,“ usmál se na zvířata, která se nyní věnovala rozhrabávání mraveniště, kde hledala něco k obědu, ,,dostávám hlad. Nedáme si ještě čokoládu?“
,,Máme něco lepšího,“ opáčil policista a stočil chůzi k několika větším skaliskům: mezi kameny se udrželo více vláhy a tak se tam uchytily celé keře bohatě obsypaného borůvčí: v monotónní mase žluté trávy působil pohled na zelenou oázku velice osvěžujícím dojmem.
Jan se posadil na vyhřátý kámen vedle Semira a dal se do mlsání: plody byly přezrálé, sladké a velké: barvily jim rty, jazyky i prsty krvavým šarlatem.
Co jim vlastně chybí? usmál se pro sebe ex-policista ironicky: vždyť je tady nádherně...
Slunce se jásavě loučilo s pomalinku usínajícím dnem: konečně přestalo nepříjemné vedro a větřík přinesl trošku vodních par z blízké Cetery, kolem nádherně zpívali ptáci...
Usmál se. Je to úplně jako tenkrát v Kolíně... tedy, zarazil se a jemně se zašklebil při vzpomínce na dobu nedávno minulou, ne tak úplně stejné....


,,Miláčku, jsi na řadě.“
,,Ano, Semire, já VÍM,“ odsekla Andrea trošku prudším tónem, než sama zamýšlela a postavila se za patou vyrytou čáru v písku: přikrčila se hodila stříbrnou koulí, která se ladným obloukem snesla asi dva metry od dřevěné kuličky. ,,Sakra,“ zaklela a přenechala své místo Janovi, který na tom byl s muškou ještě hůře.
Turek se vítězně zazubil, když se Richter minul asi o čtyřicet centimetrů: ,,myslím, že byste konečně měli začít hrát,“ posmíval se v dobré náladě: právě si k výsledku přičetl další dva body a drtil tak soupeře, kteří měli shodně pět bodů proti jeho jedenácti.
,,No jo,“ smál se Jan a ohnul se pro košonek: ,,stejně jsi určitě tajně trénoval a teď tady děláš machry, viď Andy!“ mrkl na mladou ženu spiklenecky.
,,Jasně, jasně.. ale pomlčíme o tom, jo?“ šklebil se Turek a podal manželce chybějící kouli: ,,Tak co, baví tě petanque?“
,,Ani moc ne,“ pokrčila rameny a toužebně pohlédla k piknikovému koši, který na ně čekal na dece o pár metrů dál. ,,Dáme si pak večeři?“
,,Určitě... ale napřed vás musím totálně znemožnit,“ uchichtl se drobný policista a s rozmachem odhodil maličký košonek skoro až na druhou stranu písčitého hřiště: první hod stříbrnou koulí se mu však nepovedl – odrazila se o nějakou nerovnost a zůstala ležet daleko od dřevěné kuličky.
Jan měl více štěstí: nadmul se předstíranou pýchou, když se senzačně umístil jen deset centimetrů od cíle.
Andrea se ho pokusila napodobit, ale k lepšímu výkonu jí nepomohla ani soustředěním vypláznutá špička jazyka: všechny tři její pokusy skončily daleko od košonku. Potřásla hlavou, neposlušné pramínky vlasů jí zlobně zavířily kolem obličeje: Jan od ní nemohl odtrhnout pohled: tolik jí slušelo, když se rozčilovala... jestlipak si Semir vůbec všiml, že jí jarní sluníčko opálilo tvář do jemně bronzova...
,,Jo! Jo, jo, jo!“
Richter ucukl pohledem od ženina obličeje a zamračil se: ,,To snad nemyslíš vážně,“ protáhl nešťastně. ,,Já mám takovou smůlu...“ Sám nevěděl, zda má na mysli Andreu, nebo tuhle hru: dokonalý Semirův hod ho totiž vyrazil z výhodné pozice.
,,Počkej, ještě mám dva pokusy,“ pohrozil Turkovi a vzápětí se mu podařilo oba totálně pokazit.
,,Ohó, dneska prostě vááááálím!“ prozpěvoval si Semir provokativně a hodil poslední kouli tak šikovně, že suverénně dokráčel pro další dva body a tak i pro celkové vítězství: ,,Tak co, uděláte velkému vítězi něco na zub?“ šklebil se vesele.
,,No to určitě,“ předstíral Jan rozhořčení: ,,Jedenkrát v něčem vyhraješ a hned si připadáš o půl metru vyšší, co?“

Andrea si pobaveně odfrkla a jala se připravovat studené kuře: jsou jako malé děti, zavrtěla hlavou při pohledu na dva smějící se policisty, kteří po sobě házeli plné hrsti písku. ,,Večeře!“ zavolala na ty výtečníky a po krátké úvaze ukradla Semirovi z talíře jeden plátek rajčete.
,,Už jdeme,“ zářil Jan a vytřepával si písek z vlasů. ,,Mhm, vypadá to nádherně...“
,,No jo, alespoň že to nejsou těstoviny,“ pokračoval Turek v popichování, ,,ona totiž Andrea ve dvaceti strávila půl roku v Římě a od té doby musí jíst pastu alespoň třikrát týdne,“ přeháněl. ,,Ještě štěstí, že se nikdy nepodívala do Thajska: špagety přežiju, ale smažené kobylky nebo dušené štíry bych asi nevydýchal!“
Jan s Andreou se rozesmáli a pak se všichni dali do výborné večeře.
Bylo nádherné užít si den klidu: Richter se pohodlně opřel o kmen javoru, pod kterým seděli a pohlédl na přítelovu manželku: vypadala fantasticky.. oči jí zářily spokojeností, že jim chutná a když se na ně usmívala, dělaly se jí ve tváři drobné dolíčky... vzdychl.
,,Copak, Jane?“ zeptal se objekt jeho snů ustaraně. ,,Je ti těžko?“
,,Ne ne, Andy,“ vyhrkl rychle: ,,Jen jsem se nad něčím zamyslel.“
,,Chápu,“ zazubila se a mrkla na kolem běžící krásku. ,,Ty abys nějakou nechal na pokoji...“
Richter zatajil dech: zdálo se mu to, nebo v jejím hlase skutečně zaslechl drobounký osten žárlivosti...? ,,Tak to není,“ vysvětloval spěšně a podával jí svůj talíř.
Trhl sebou, když mu Andrea při jeho přebírání zavadila o prsty: udělala to snad úmyslně?! Bože můj, Richtere, okřikl se vztekle. Začínáš být naprosto paranoidní! Smiř se konečně s tím, že je to Semirova manželka, proboha... no jo, občas... vlastně hodně často to mezi nimi skřípe, ale tohle... přestaň si dělat naděje. Není to fér k tobě, k němu ani k ní.
,,Tak co?“ přerušil jeho úvahy Semir, který se s pusou plnou kebabu dožadoval další hry. ,,Dáme si ještě petanque?“
,,Hm, jasně... kdybys vyhrál, nebylo by s tebou k vydržení,“ ušklíbl se Richter a nalil si do plastového kelímku trošku zeleného čaje z termosky.
,,Jsem ochotna to riziko podstoupit,“ volala po odvetě Andrea, ,,ale chci hrát v týmu s Janem.“
Vyšší z mužů vyprskl čaj do trávy: ,,Cože?!“ Srdce se mu divoce rozbušilo: že by to mělo TOHLE nějaký hlubší význam? Naznačuje mu něco?
,,No.. sama ho.... neporazím,“ pokrčila žena rameny a uhnula tmavovlasému policistovi pohledem. ,,Budeš se mnou.... hrát?“
,,Jasně!“
,,Tssss, pro mě za mě si zavolejte třeba Gerharda Schroedera,“ smál se Semir sebevědomě a pohazoval si košonkem: ,,stejně vás zničím!“
Spletl se.
Už za pouhých dvacet minut s lehce udiveným výrazem gratuloval radostně se objímajícímu páru k vítězství.



Jo jo... ten večer byl úžasný, usmál se Jan: Semir i Andrea zažívali jeden z těch mála bezoblačných dní soumraku jejich vztahu... otočil se k příteli, který stále zíral na medvědí rodinku. ,,Prosím tebe,“ vzdychl a sáhl do vaku a podal popotahujícímu Gerkhanovi čistý kapesník. ,,A pojď už, musíme jít dál“
,,Díky,“ kýchl Semir a stejně jako Jan si o trávu otřel borůvkovou šťávu z rukou. ,,Jak myslíš, že jsou daleko?“
,,To nemůžu říci, netuším, kde přešli řeku: ale každopádně nás určitě pomalu dohání.. proto bychom měli hned vyrazit,“ odpověděl Richter a vstal.
Policista ho následoval: jakmile však opustil vyhřátý balvan, podlomily se pod ním nohy: zavrávoral a jen stěží udržel rovnováhu.
,,Semire!“ Jan byl okamžitě u něj a rychle ho podepřel. ,,Je ti zle?“
,,To bude ok,“ vytrhl se mu Turek nedůtklivě a chvějící se rukou si přejel přes čelo: hrozně se mu motala hlava. ,,Jen se asi mění tlak, nebo co.“
,,Aha... nemám ti nějak pomoci?“ zeptal se Andrein snoubenec rozpačitě: přítel se mu vůbec nezdál v pořádku.
,,Ne, díky.“ Semir zatnul zuby a vykročil dopředu.

Ač se však Turek snažil jak chtěl, dlouhonohému Janovi stačit nemohl a tak se bídně ploužil nějakých deset metrů za ním: nešlo se mu dobře, svah se stal prudším a povzbudivé sluníčko už pomalu zapadalo za okolní kopce.
,,Pojď, musíš rychleji,“ povzbuzoval ho ex-policista: bylo mu nepříjemné, že nechává přítele vzadu, ale nemohl jinak: kdyby se přizpůsobil Semirovu tempu, dohnali by je pytláci v několika desítkách minut, o tom byl přesvědčený.
,,No jo,“ zavrčel turecký strážce zákona a pokusil se přidat: připadalo mu, že jeho kroky nevede vlastní síla, ale jakási podivná setrvačnost. Polkl a potlačil touhu po studené vodě, o kterou prosil jeho bolavý krk. Rozkašlal se a zrychlil ve snaze dohnat Richtera, který se pachtil do prudkého kopce. Měl na Jana vztek a moc dobře věděl, že nespravedlivý: jeho parťák přece za nic nemohl... Zavrtěl hlavou, jakoby se z ní pokusil vyhnat všechny černé myšlenky: no tak, Semire, napomenul se přísně. Nikdy jsi neměl ve zvyku obviňovat lidi kolem sebe, copak s tím chceš začít teď? Ten pád letadla nebyla Janova vina: chtěl ti udělat radost a sejít se s tebou... měl bys být vděčný a ne se hloupě rozčilovat... copak by ti někdy úmyslně ublížil?!
Zarazil se.
Nevěděl, zda úmyslně, ale jednou.... jednou mu Jan... ublížil.


Zadumaně seděl ve své kanceláři a v rukou automaticky kolébal prázdný modrý hrnek na kafe: dnes byl výjimečně nudný papírovací den a tak přivítal krátkou pauzu i přes vědomí toho, že se během ní velkého oživení nedočká.
Vzdychl.
Na stanici se kolem něj chodilo po špičkách a sotva přešel kolem nějakého páru či skupinky kolegů, slyšel za zády šuškání: někdy se stěží ovládl, aby kolegům náležitě hřmotně neoznámil, že není žádný ,,chudáček, co mu ta jeho zahýbá s nejlepším kámošem“...
Nebo snad... je?
Povzdychl si, postavil hrnek na stůl a podepřel si bradu rukou: ani se mu nechtělo vycházet z bezpečí jeho úřednické klícky – měl tady soukromí, ticho, klid... a hlavně se nemusel dívat na ty dva.
Zaklepání.
,,Dál,“ pronesl ospale a otočil se na židli směrem ke dveřím: polkl, když v nich spatřil Jana a Andreu.
,,Můžeme...?“ zeptala se jeho bývalá žena nejistě a rychle uhnula oříškovým očím.
,,Jasně,“ pokrčil rameny a ukázal na židli proti sobě: co je to za tirády – vždyť je to i parťákův kancl!
,,My jsme ti přišli... něco říct,“ zadrmolil Jan a spěšně pohlédl na Andreu: oba vypadali hrozně nervózně a rozpačitě – z jejich výrazů Semir usoudil, že před pár minutami absolvovali velice nepříjemný rozhovor s šéfkou dálničního oddělení německé policie.
V duchu se ušklíbl: tak lehce vám to neprojde, holoubkové...
,,No tak povídejte,“ vyzval je vlídně a zářivě se na ně usmál: ,,co je příjemnějšího než rozhovor s nejlepšími přáteli, hm?“
,,Víš...“ Jan se váhavě odmlčel.
,,Copak,“ svraštil Turek ustaraně čelo, ,,máte nějaký problém? Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se dychtivě a pečlivě zkoumal rozpaky se skvějící obličeje obou svých přátel.
,,Já... Andrea...“ Richter se nadechl a krátce hodil pohledem po ženě, která zarývala zrak do desky stolu: ,,Semire, my spolu... my spolu prostě chodíme.“ Přikrčil se v očekávání prudké bouře.
,,Áááha,“ protáhl Turek, usmál se a vytáhl ze zásuvky další složku úřednických spisů. ,,Tak to pak jo.. Je to všechno co jste mi chtěli?“
,,No...“ oba jeho přátelé na sebe vyjeveně zírali, absolutně neschopni uvěřit tomu, co se dělo.
,,Víc toho neřekneš..?“ pípla Andrea ustrašeně a stiskla pod stolem Janovu ruku. ,,Tobě to... nevadí?“
,,Mělo by?“ zvedl drobný policista obočí v předstíraném údivu a začal podepisovat nějaký ze stovek záznamů výslechů. ,,Kdepak, gratuluji... určitě vám to vyjde, vždyť se k sobě báááááječně hodíte,“ hlaholil.
,,Semire...“ vydechl Jan. Znělo to zoufale.
,,Moc vám to spolu sluší,“ řekl Gerkhan vesele a sklonil se k lejstrům: ,,ale polední pauza už skončila, takže pokud mě omluvíte...“
,,Jasně,“ vykoktala Andrea zmateně a nechala Richtera, aby ji vykormidloval z kanceláře: Jan se ve dveřích zastavil a krátce se ohlédl na svého tureckého přítele: ,,Promiň, Semire...“ zašeptal a byl pryč.
Turek chvíli seděl bez nejmenšího pohybu: pak se, vědom si toho, že se mu do zad zarývají pohledy celého osazenstva služebny Dálniční policie, klidně pustil do papírování.



Bolelo to... musel si přiznat, že ho to skutečně hodně zasáhlo: vlastně se dosud nezbavil všech všetečných otázek, které mu tehdy ležely na mysli.
Zavrtěl hlavou: odpovědí na ně se asi nikdy nedočká – koneckonců, sám netušil, zda o ně vůbec stojí...
Pokusil se soustředit zase na cestu: během jeho úvah slunce již zcela zapadlo, na krajinu padlo ticho a lehká dečka prvních odstínů šedi.
Zamrkal, oči měl už asi unavené z neustálého zírání pod nohy: zdálo se mu, že nemůže pořádně zaostřit: postavu Jana, která se mu vzdálila na dobrých osmdesát metrů, vnímal jen jako neurčitý tmavý obrys. Odkašlal si a znovu přidal do kroku: věděl, že má Richter pravdu a musí zrychlit... jenže jakmile udělal první trochu prudší pohyb, bodlo ho na žebrech tak silně, že vyjekl a padl na kolena.
Chroptivě se nadechl a se zkřivenou tváří jemně ohmatal bolavou část hrudního koše: jazykem zkoumal, zda v ústech neucítí kovovou pachuť krve.
Ruce se mu zcela nepochopitelně třásly a cítil se podivně malátný: co se to děje? uvažoval vyděšeně a pokusil se vstát: místo toho však vykřikl a taktak že se nezhroutil úplně...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


Jan Richter se škrábal do prudkého kopce: svah byl tady tak příkrý a kamenitý, že šlo spíš o horolezectví bez jištění, než o náročnější procházku po horské vysočině. Moc dobře věděl, že jim terén bude dělat potíže, ale to, že zvolili cestu přes tenhle vrch, nikoliv kolem něj, jim mohlo pomoci zvýšit náskok před jejich pronásledovateli. Ovšem, zakabonil se, jen za předpokladu, že se sem vyškrábe i jeho turecký kolega.
Bylo mu proti mysli takhle Semira hnát: dobře věděl, jak jeho fyzická kondice utrpěla při měsíc trvajícím naprostém klidu, ale sám se přesvědčoval, že je vysoké tempo to jediné, co je může zachránit.
Kde vlastně policista je? Schválně šel bez ohlédnutí tak, aby za ním přítel musel spěchat, ale zase tak daleko ho za sebou nechat nechtěl....
Zastavil se a otočil zpět.
Svého drobného kolegu spatřil asi sto metrů za sebou, na úpatí prudkého svahu: klečel a oběma rukama se držel za hrudník.
,,Semire!“ zaječel Jan a hnal se zpátky bez ohledu na to, že mu hrozilo riziko pořádně dlouhého pádu na ostrá skaliska: skluzem zabrzdil až u přítele, který se sípavě pokoušel popadnout dech. ,,Co se ti stalo?“
,,Jsem v pořádku,“ zachroptěl Turek a nepřesvědčivě se na něj usmál: ,,jen mě zase bodlo na žebrech, občas se mi to stává... nic to není.“
,,To si povídej někomu jinému,“ zavrčel Jan a pomohl mu vstát: ,,tak vážně: co tě trápí?“
Kašlající policista zavřel oči a přemohl prudkou závrať: ,,Už jsem ti to řekl,“ zalhal nerozvážně a nenápadně se opřel o blízký kámen: nějak se nemohl přinutit, aby příteli vyklopil vše – ne po vzpomínkách, které mu teď proběhly hlavou.
Jan na něj nervózně zíral: něco mu říkalo, že se mu Turek zdaleka nesvěřil se všemi svými problémy: ,,Pokud ti nic není, měli bychom...“
Jeho slova přerušil výstřel.
A pak dva další v rychlém sledu.

Oba přátelé sebou bezděky trhli: ,,To už jsou tady?“ vyjekl Semir a rozhlédl se po okolí, které již halilo husté šero.
,,Ne,“ špitl Jan smutně: ,,ale myslím, že to odnesla ta medvědí rodinka, kterou jsme pozorovali – říkal jsem ti, že loví hlavně velké šelmy... Nicméně,“ dodal s jistou útěchou, ,,to stahování kůží pytláky dost zdrží, takže jim máme šanci utéci... takže pojď, posuneme se zase dál.“
,,Chudáci medvědi,“ řekl tiše Semir, aby odpoutal pozornost od topornosti, s jakou udělal první kroky: ,,Jsou hodně vzácní?“
,,Tenhle druh je,“ pokrčil rameny Jan a beze slova Turka podepřel: diplomaticky tak dal najevo, že přítelův pokus o bagatelizaci problému lehce prohlédl.
,,Díky,“ zabručel Semir, opřel se o Richterovu paži a společně vykročili dopředu.

Jan dobře věděl, že cesta do příkrého svahu nepřipadá v úvahu: prudké stoupání dělalo problémy jemu samotnému, natož aby ho zvládl Turek, který sotva pletl nohama.
Zvolil tedy variantu, které se chtěl původně vyhnout: museli vrch obejít po vrstevnici, čímž si časově pohorší.
Klopýtali přes kameny i přes vyčnívající kořeny drobných smrčků, nechali se přitom vést více instinktem než mdlým svitem hvězd. A pak se stali svědky jednoho ze zázraků přírody: z hradby hor daleko před nimi se pomalu vynořil obrovský kotouč měsíce v úplňku, který zalil krajinu měkkou, jasnou září.
Jan starostlivě pohlédl na noční oblohu: jak bezoblačné nebe, tak úplněk, který proměnil okolí v kouzelnou stříbrnou pohádku, byly jejich nepřáteli. Zdánlivě nevinná krása byla smrtící: kdyby měsíc zahalily mraky, mohli by se se Semirem zastavit a odpočinout si, kryti temnotou – takhle museli dál, protože pro pytláky nebyl problém je při tomto světle vystopovat.
Povzdechl si a obrátil se na přítele, který se tiše ploužil vedle něj, spíše automaticky než vědomě pokládaje nohu před nohu v nekonečném martýriu jejich společné noční můry.
,,Semire,“ řekl tiše, ,,jak ti je?“
Turek sebou cukl, jakoby procitl ze snu : ,,Co? Jo... ujde to,“ zachraptěl, odkašlal si a bez jediné námitky se opět pořádně opřel o Richterovu paži: toho ten náhlý projev přítelovy slabosti velice zaskočil.
Statečně pochodovali dál.
Pak jen ztěžka kráčeli.
Pak se jen pomalu ploužili.
Pak se jen uboze sunuli...

Semir byl se s energií na dně: nechal se Richterem, který teď měl obě ruce na jeho zádech, prostě táhnout... pak však i poslední zlomeček setrvačnosti, která mu doteď propůjčovala nějakou trošičku síly vyprchal a Turek se beze slova zhroutil přímo do náruče vyděšeného přítele.
,,Proboha, řekni mi konečně, co ti je,“ vykřikl Jan úzkostně a pevně ho sevřel.
,,Já si... jen potřebuji...chvilku odpočinout..“ zasípal policista a nechal se posadit na blízký balvan: i tak se dokázal držet zpříma pouze s Richterovou pomocí.
Jan jím pořádně zatřásl: ,,teď vůbec není vhodná chvíle hrát si na hrdinu,“ odsekl vztekle: ,,vždyť jsem tvůj přítel, tak nehloupni a pověz mi to!“
Turek mlčel a jen těžce oddechoval se zavřenýma očima.
,,No tak, Semire, mluv..“
Policista se však jen otřásl: ,,nenechávej... mě tady, Jane...“ zachroptěl nesouvisle a opřel se o jeho ramena: ,,já vím, že tě....zdržuju, ale neodcházej... prosím.“
Andrein snoubenec na něj šokovaně zíral: ,,Proboha, já přece vůbec nemám v úmyslu tě tady nechat!“
,,Ale Geburn.... říkal..“
Jan pokýval hlavou: ,,co říkal Geburn?“ pobídl Turka jemně.
,,On... tvrdil, že... jsem sám... že,“ nadechl se pracně, ,,že mě všichni opustili...“
,,Lhal ti, Semire. Jsem tady a nikdy tě neopustím – ani nikdo z tvých přátel a kolegů na stanici, slyšíš?“ řekl Jan pomalu a důrazně, snažil se přitom, aby se mu rozčilením nechvěl hlas. ,,Geburn ti lhal, lže ti neustále, protože ti chce ublížit! Jsi můj nejlepší přítel, Semire – neboj se, nenechám tě tady!“
Policista otevřel nepřirozeně se lesknoucí oči a pohlédl na něj: ,,Díky... parťáku,“ zašeptal chraptivě a sesunul se mu do klína jako hadrová loutka.
Bývalý strážce zákona vyjekl a vzal Gerkhanovu hlavu do dlaní: s výkřikem sebou cukl, Semirovo čelo stravovaly plameny vysoké horečky.
Jan zaklel.
Strašně, strašně sprostě.


Arrow


Zmateně se rozhlédl, jakoby čekal zázračně přicházející pomoc: odpovědí na jeho prosebné myšlenky však bylo jen táhlé vlčí zavytí z protějšího lesa.
,,Semire,“ vydechl utrápeně a znovu se sklonil k Turkově tváři: ,,proč jsi mi to neřekl...“
Kousl se do rtu: co má teď udělat? Tady na vršku žádnou pomoc čekat nemůže, nenajde tady ani spolehlivý úkryt: spíš by je za chvíli dohnali pytláci a udělali s nimi krátký proces.....
Jane, uvažuj, pobídl se zoufale a stiskl pěsti, aby utišil své vzrůstající obavy: panika nikomu nepomůže, slyšíš? On má horečku a setsakra vysokou... jestli se jí nezbaví, tak je po něm....
Opatrně chytil bezvládného Turka pod pažemi a jemně ho položil na velký plochý balvan, na kterém seděli: dlaní příteli otřel potem zbrocené čelo a opatrně mu přejel přes hrudník, úzkostlivě hledaje jakoukoliv známku po něčem nepatřičném.
Oddechl si, konečně první dobrá zpráva dne: nenašel žádnou zlomeninu ani větší pohmožděninu: takže nehrozí, že by se opakovala ta hororová scéna z Geburnovy chaty, ulevilo se Janovi – doteď se mu o obrazu, který se tam jemu a Kranichovi naskytl, zdály špatné sny.
Jenže co s tou horečkou?
Nebyl čas pro dlouhé uvažování a tak se chytil první myšlenky, která ho napadla: srovnal si vak na ramenech, vstal a opatrně zvedl lehké Turkovo tělo do náručí. ,,Vidíš, teď se mi hodí, že jsi tak drobný,“ usmál se Jan smutně a potácivě vykročil vpřed: ,,slibuji, že se ti už nikdy nebudu posmívat, jen to, prosím tě, vydrž...“

Měsíc, pár lovících netopýrů a starý výr byli jedinými svědky trudné pouti obou přátel: Jan Richter se namáhavě vlekl svažující se noční krajinou, ztěžka dýchaje pod tíhou svého ex-kolegy, který mu bezvládně spočíval v náručí.
,,Neboj se, Semire, už tam budeme,“ zafuněl unaveně, věda, že utěšuje spíš sebe než horečkou zmítaného policistu. ,,zvládneme to, slyšíš? Oba to.. dokážeme.“
Gerkhan však jen ostře trhl hlavou a ze rtů mu vyplynul proud neartikulovaných citoslovcí hrůzy, kterou vyvolala nějaká teplotou způsobená halucinace.
,,Pššššt,“ tišil ho Jan úzkostně a pohlédl před sebe: k cíli, který zvolil, zbývalo ještě nějakých sto metrů chůze ze strmého kopce. ,,Bude to v pořádku, no tak... pšššt.“
,,Jsou všude... všude kolem,“ zasténal Semir a vykřikl strachy: ,,pomozte.... pomozte mi!!“
,,Já se snažím,“ vyjekl Richter a pevněji si ho k sobě přitáhl: Turek, uklidněný tlukotem Janova srdce jen tiše vydechl a opět se propadl do mělkého bezvědomí.
Jan zoufale pohlédl na jeho potem zalitou tvář: ,,už tam budeme, postarám se o tebe, neboj...“ polkl, jeho vlastní slzy ho ostře štípaly v očích: ,,nesmíš umřít, Semire, co bychom si bez tebe počali? Já, Kranich, šéfová, Andrea....“, vzlykl a opatrně zdolal poslední prudkou mez, která ho dělila od tenkého pásu kamenité roviny na dně říčního údolí. ,,Slyšíš? Ty to MUSÍŠ vydržet!“
Kolena se mu podlamovala a několikrát málem spadl, když mu noha uklouzla na jednom z vlhkým mechem pokrytých balvanů: vždy jen zaťal zuby a pospíchal dál, moc dobře věděl, že jejich jediná naděje spočívá v rychlosti. Bedlivě zkoumal stříbrným měsícem osvícené okolí a rozhlížel se po vhodném místě.
Konečně mu zrak padnul na malý travnatý ostrůvek, ztracený v moři balvanů: radostně vykřikl a pospíšil k němu.
Položil Turka na sluncem vysušenou trávu a udýchaně se rozhlédl: s údivem zjistil, že jsou přesně v tom údolí, které si se Semirem určili jako orientační bod při návratu ke Ganstewillu – nacházeli se na dně rokle, z níž se na obě strany zvedala příkrá kamenitá pláň, tu a tam porostlá nějakým tím zázrakem se držícím stromem.

Jan si promnul unavené oči: sakra, teď není čas na odpočinek, napomenul se, rychlým pohybem sundal vak z ramen, odhodil ho pod košatou borovici a zase se věnoval příteli: zachmuřil se, Turkova horečka snad ještě stoupla.
Bez váhání ze sebe strhnul svetr i džíny a to samé udělal s tiše mumlajícím policistou: zvedl kolegu do náručí a skoro běžel k blízké Ceteře: zasykl, když mu kolem kotníků zašplouchala její ledově chladná voda. Řeka tady byla velice široká a tak i mělká: brodil se šepotavě plynoucím proudem do té doby, než mezi několika obrovskými kameny našel hlubší tůňku.
,,Já vím, že mě za tohle zabiješ, Semire, ale nemůžu jinak,“ omlouval se tiše, když opatrně sestupoval na její dno: hladina mu stoupla do výše pasu.
,,Promiň, brácho,“ zašeptal a rázně ponořil přítele pod hladinu.
,,Áááááá!“ Gerkhan bolestně vykřikl a začal se zmítat jako z vody vytažená rybička: Jan ho však, absolutně si nevšímaje kopanců, pevně chytil a nechal mu nad hladinou pouze obličej. ,,Promiň, Semire, promiň,“ mumlal a svíral zoufale bojujícího Turka, dokud jeho odpor nezeslábl: pak si sedl na jeden z ponořených kamenů, přidržuje malátného přítele vedle sebe. ,,Nezlob se,“ vzdychl tiše a podepřel mu bezvládně nakloněnou hlavu: ,,neznám jiný způsob, jak bych ti na tomhle místě mohl snížit horečku, chápeš?“
Turek neodpovídal, jen ztěžka sípavě dýchal.
,,Ale taky na tom máš svůj díl viny,“ zamračil se Jan, ,,proč jsi mi neřekl, že je ti zle? Mohli jsme zvolnit, jít lehčí cestou... nebo co já vím! Nechápu, proč si vždycky musíš hrát na hrdinu!“ Richter zakroutil hlavou, strach, který o Semira měl, v něm záhadnými cestami vyvolal podivný vztek: ,,Vždyť jsme přátelé, ne? Já bych se ti rozhodně svěřil, zatímco ty bys mě dneska klidně nechal odejít a kdybych se neohlédl, klečel bys u té skály doteď! Aha, to je ta tvá zatracená turecká hrdost, co? Kecy!“ odfrkl přezíravě a dlaní opět přezkoumal teplotu Turkova čela: vzdychl, žádná změna se nekonala. ,,Mám tě rád, Semire,“ pronesl hluše. ,,Mrzí mě, že mi nedůvěřuješ.“

Policista slabě zasténal a táhle, chroptivě vydechl.
,,Semire?“ Jan nedočkavě zabodl pohled do pootevřených, horečkou skleněných oříškových očí: ,,je ti líp? Jak se cítíš, pověz...“
,,Je.... m-m-mi z-z-zim-ma....“ zasípal třesoucí se Turek a pokusil se vymanit z Richterova objetí. ,,P-p-usť mě!“
,,Ne,“ zavrtěl Jan hlavou a zesílil sevření: ,,je mi líto, ale studená voda ti pomůže, slibuji: potřebuješ snížit tu teplotu.. věř mi, přece bych ti neublížil...“
Zdálo se, že jeho slova policistu uklidnila: buď to, nebo prostě už neměl sílu k dalšímu odporu: zavřel oči a prudce oddechoval: ,,A... k-k-kde t-to... vlastně jsm-m-me?“ dostal skrz chladem drkotající zuby.
,,Donesl jsem tě k Ceteře, aby se ti snížila horečka.... já vím, taky je mi zima, ale nebude to trvat dlouho,“ snažil se ho utěšit Jan, ,,počkej ještě pět minut, pak se vrátíme na břeh, ano?“
Turek kývl hlavou v bezmocném gestu souhlasu a rezignace.
Uplynulo asi devadesát vteřin, když si Richter uvědomil, že se Turek naprosto nekontrolovatelně chvěje: ,,Co je?“ vyjekl vyděšeně a panicky přítelem zatřásl: ,,má ti být líp, ne hůř, sakra!“
Třesoucí se Semir přivřenýma očima civěl někam nad Janovo levé rameno: ,,Já... chci se tě na něco zeptat..“
,,No ovšem... povídej,“ pobídl ho Richter vystrašeně a mrkl na hodinky: zbývalo něco málo nad dvě minuty.
,,Ale.... musíš m-m-mi říct p-p-pravdu, jo?“
,,Samozřejmě!“
Gerkhan se ztěžka nadechl a bez jediného zaškobrtnutí vypálil otázku, která ho tížila na duši celé dlouhé měsíce: ,,spal jsi s Andreou, když jsme ještě byli manželé?“
Jan na něj šokovaně zíral: ,,cože? Co je to za blbost,“ rozohnil se, ,,jasně že ne, sakra! Myslíš, že bych ti někdy něco takového udělal? Proboha, za koho mě máš?“
,,Promiň,“ zašeptal Turek unaveně a zrudl – nebo to byl ruměnec provázející vysokou horečku? ,,Já jen, že....“
Jan ho popadl za ramena a donutil ho k přímému pohledu z očí do očí: ,,Tak zaprvé,“ zasyčel vztekle, ,,miloval jsem Andreu od první chvíle, co jsem ji viděl, jasný? Za druhé: celé měsíce po vašem rozvodu jsem čekal, až nastane nějaká vhodnější chvíle, abych ti neublížil a teprve pak jí dal najevo, co k ní cítím... Nikdy, NIKDY jsem ani maličko nenaznačil, že bych si s ní chtěl něco začít, dokud jste byli manželé, rozumíš?!“
,,Rozumím,“ pípl Semir tiše. ,,Jenže když jsem vás pak viděl v tom skladu....“
,,Prosím?“ zajíkl se Richter a jeho vztek zmizel jako odplavený drtivou masou vlny tsunami: ,,tys o nás věděl, než jsme ti to řekli...?!“
Turek beze slova přikývl.
,,A proč jsi... jak...“ chytil se Andrein snoubenec za hlavu: ,,Tak proto ten ledový klid, když jsme ti to tenkrát oznámili... ty ses na to dávno připravoval, že?“
,,J-j-jo,“ přiznal policista a zavřel oči, jak se mu slabostí a horečkou opět zamotala hlava: ,,cítil jsem se jako n-n-n-naprostý idiot... všichni... už o tom dávno m-m-luvili, jen mně o tom..nikdo... neřekl,“ vyčerpaně klesl na Janovu hruď. ,,C-c-co by tě v t-t-takové chvíli napadlo...?“
,,Nejspíš to samé,“ vzdychl Jan usmířeně a vstal. ,,Měl jsi být první, kdo to měl vědět, já vím... mrzí mě, že ses tím trápil.“ Shýbl se k Turkovi, opatrně ho vzal do náruče a vrátil se s ním na travnaté místečko, kde ho pomalu položil vedle vaku.

Nezdálo se, že by studená koupel přinesla jakoukoliv pozitivní změnu: policista byl stále zmítán horečkou, třásl se a při každém nádechu mu nepřirozeně rachotilo v plicích.
Snad jsem ho nedorazil, polekal se Jan a spěšně otevřel zip jejich jediného zavazadla: vyčaroval z něj tenkou vlněnou pokrývku, do které chvějícího se muže pečlivě zabalil: ,,Teplo, Semire?“ pokusil se zlehčit situaci, ačkoliv si vůbec nebyl jistý, zda je Turek znalý ruských pohádek.
Gerkhan jen zavrtěl hlavou, nehlasně pohnul rty a pootevřená víčka mu pevně zamkla únava.
Sakra, pomyslel si Jan rozpačitě, on by přece neměl spát, ne? Nebo to platí jen pro krvácivá zranění? Zaklel, samozřejmě absolvoval povinný kurz první pomoci, ale ten byl zaměřen převážně na raněné, ošetřování nemocných se tam moc nedalo...
,,Semire,“ zatřásl přítelem jemně, ,,Semire, slyšíš?“
,,.......hm...“
,,Vzbuď se, nesmíš spát!“ podložil policistovi hlavu svým poskládaným svetrem, aby se mu lépe dýchalo, ,,já jen.....,“ kousl se do rtu, ,,ééééhm....pamatuješ si.... pamatuješ si na ten případ, kdy jsme dělali volavky?“
Turek slabounce kývl hlavou.
Richter se nadechl: tahle noc bude dlouhá. ,,Tenkrát jsme seděli......“


Jan se protáhl a zívl: včerejšího rána se s parťákem nudili v kanceláři ponořeni do monotónního papírování, které jim občas zpestřila jen šéfová - to když oběma přišla vynadat, že jim práce trvá příliš dlouho.
Sáhl po dalším šanonu a usmál se přes štos papírů na Andreu, která mu donesla jeho oblíbenou přeslazenou kávu: okatě se přitom míjela pohledem s uraženě se tvářícím Turkem, který se mračil na druhé straně stolu.
Jan nevěřícně zavrtěl hlavou: o vztahu mladé sekretářky a drobného komisaře kolovaly po stanici hotové legendy a jak tak koukal, příběhy zdaleka nebyly nadsazené: sloužil tady teprve týden, ale ti dva se za tu dobu stačili už třikrát rozejít! Usmál se, momentálně se očividně nacházeli ve fázi ,,doufám, že do večera přestaneš existovat,“ ale bůhví, jak to s nimi bude ráno.... Poděkoval ženě za kávu a nechal si hlavou proběhnout představu, jak by jí to asi slušelo v krátké sukni a triku na ramínkách...
Ze snění ho vyrušil Turek: ,,Uáááá!“ napodobil Janovo protahování a pohlédl na hodinky: ,,uf, není čirou náhodou polední přestávka?“ zeptal se s očekáváním kladné odpovědi.
,,Náhodou je,“ ščuřila se Engellhardtová, která elegantně vplula do místnosti, jen aby pohřbila jejich naději na klidný oběd: ,,ale vy si jí asi neužijete.... už zase přepadli poštovní vůz, co převážel hotovost do banky...“
Turek vystřelil ze židle: ,,to už je tenhle měsíc podruhé!“ vykřikl rozčileně, ,,proč ta banka nepřijme nějaká bezpečnostní opatření, proboha?“

Šéfová pokrčila rameny: ,,Nikdo jí to ze zákona nemůže nařídit a to víte, že se snažila ušetřit... jenže teď už si ředitel uvědomil chybu a domluvil se s naším oddělením... ehm... na jisté věci.“
,,Na jaké?“ pozvedl Jan obočí v napjatém očekávání: něco mu říkalo, že bude s papírováním brzy konec: ,,No?“
,,Dohodli jsme se, že příští zásilku peněz povezete vy dva, pánové!“ naplnila Anna jeho předtuchu, ,,takže se laskavě zvedněte a zaskočte za panem Hëlinnem, ředitelem ER Bank, dá vám bližší pokyny, jasné?“
,,Jasné,“ kývli oba policisté unisono a vyklusali před služebnu: na slunci se tam blýskalo stříbrné BMW, které teprve ráno přivezli ze servisu, kde bylo ubohé autíčko čtyři dny léčeno z následků jednoho Gerkhanova odvážného skoku z mostu.
Turek zálibně pohlédl na svůj vůz a už sahal po klice dveří, když ho zadržel jeho nový kolega: ,,Dneska řídím já, Semire,“ usmál se Richter a nechal zkoprnělého policistu šokovaně zírat. ,,No co je?“ pohlédl na něj udiveně, ,,Na tobě byla řada minule, tak sedni vedle mě a jedem!“
,,Jane,“ zalapal po dechu Turek a opřel se o kapotu: ,,myslím, že bychom si měli ujasnit pravidla: tohle,“ ukázal na BMW, ,,je MÉ auto. Pokud někam pojedeme MÝM autem, budu to JÁ, já a POUZE já, kdo ho bude řídit! Je ti to jasné?“
Richter pootevřel rty v lehce pobaveném výrazu: pohled na drobného policistu, který se s pěnou u úst snažil nevybuchnout naplno, byl pro něj něčím naprosto novým: ,,jenže já ještě vůz nemám, tak...“
,,Tak si chvíli počkáš: zítra ti mají přivést Tomovo... Tomovo spravené CLK,“ polkl Turek, ,,do té doby to snad vydržíš, ne?“
Jan na něj zkoumavě pohlédl: v Gerkhanových očích se zračilo takřka nepřátelství... Richter však moc dobře slyšel o jeho vřelém vztahu s Kranichem: tušil, že nepřístupnost je jen závojem, za kterým Turek halí svůj smutek ze ztráty bývalého parťáka. Každopádně bude lepší neprovokovat a zachovat s Gerkhanem dobré vztahy: ,,Tak promiň,“ omluvil se a spěšně se přesunul na sedadlo spolujezdce.
Semir beze slova vklouzl na místo řidiče, chvíli s bručením šteloval sedadlo do té správné polohy, otočil klíčkem v zapalování a s už spokojeným výrazem obratně vycouval z řady aut na volnou plochu parkoviště.



,,Řeknu ti, pěkně jsi mi to tenkrát dal,“ ušklíbl se Jan a upravil drobnému muži pod hlavou improvizovaný polštář: ,,bál jsem se čehokoliv v autě dotknout, abys mi nešel po krku.“
,,M-m-musel j-jsem si udělat p-p-pořádek,“ odpověď si pracně vybojovala cestu přes zimou drkotající Turkovy zuby.
,,Jasně, chápu,“ usmál se Richter, ,,a proto jsi se mnou za celou jízdu ani nepromluvil, co?“ pečlivě přitáhl pokrývku až po přítelovu bradu: ,,no a pak jsme přijeli za tím ředitelem... pamatuješ ještě na ten jeho super kanclík?“


,,Pane řediteli, jsou tady ti dva pánové od policie...“
,,Díky, Helgo: pozvi je dál, prosím.“

Joseph Hëlinn vstal od svého mahagonového stolu, upravil si kravatu, nervózně smetl z rukávu tmavě modrého obleku zrníčko prachu a upřel pohled na dveře, ze kterých se vynořili dva štíhlí policisté.
,,Dobrý den,“ pozdravil ten vyšší, ,,Jsem komisař Richter a tohle,“ kývl na parťáka, ,,je můj kolega, Semir Gerkhan.“
,,Dobrý,“ pronesl muž s výraznými orientálními rysy ve tváři upjatě: ,,jsme tady kvůli té sérii přepadení, tak...“
,,Ano, ano,“ postoupil k nim ředitel ER Bank a potřásl oběma pravicí: ,,jmenuji se Joseph Hëlinn,“ představil se a ukázal na dvojici rudě čalouněných křesel u svého stolu: ,,posaďte se, prosím, ať můžeme v pohodlí probrat naši záležitost...“
Oba policisté se k sedátkům doslova dobrodili měkkým, hustým, očividně nehorázně drahým kobercem: Jan přitom nespouštěl oči z osmi obrovských uměleckých fotografií, které místnost zdobily – všechny byly černobílé a věnovaly se zobrazení různých emocí.
,,Tááák,“ protáhl Semir, jakmile se se svou židlí přisunul ke stolu: ,,konečně nám můžete objasnit, proč banka s autem, které převáželo několik statisíců Euro, neposlala žádnou ostrahu!“
,,Samozřejmě,“ vzdychl Hëlinn a vykouzlil zpod mahagonové desky láhev draze vypadajícího likéru: ,,Dáte si, pánové?“
Gerkhan zavrtěl hlavou: ,,díky, jsme tady autem, takže...“
,,O jednu skleničku bych požádal,“ zazubil se Jan na zaskočeně se tvářícího Turka, ,,já totiž NEŘÍDÍM.“
Ředitel kývl a naplnil malý pohárek krémově zabarveným mokem: ,,To máte tak, pane Gerkhane,“ vrátil se k původnímu tématu, ,,tahle banka ještě nikdy neměla s převážením hotovosti žádné problémy a tak...“
,,Jenže jste museli vědět, že je takové přepadení jen otázkou času – to se nedíváte na zprávy?“ zamračil se Turek, který se snažil nevnímat provokaci labužnicky pomlaskávajícího Richtera.
,,Ano, dívám, jenže, ehm, je tady ještě ten směšný finanční rozměr... ona totiž ostraha vůbec není levná...“
,,To snad nemyslíte vážně?“ vzplanul drobný policista: ,,vy posíláte auta s tolika penězi nechráněná jen proto, abyste neplatili nějakou bezpečnost? Vždyť ta částka by byla pakatel ve srovnání s tím, co vám teď ukradli!“
,,Já vím,“ zaryl ředitel pohled do stolu, ,,jenže doteď se to vyplácelo...“
,,Doteď!“ odfrkl si Turek.
,,O kolik peněz jste vlastně přišli?“ zeptal se Jan: těkal nervózním pohledem mezi zkroušeným ředitelem a řádně rozzlobeným parťákem – bylo na čase trošku situaci zklidnit.
,,O osm set tisíc Euro,“ přiznal Hëlinn a prosebně na policisty pohlédl: ,,pánové, vaši kolegové z kriminálky si myslí, že se ten útok bude opakovat i potřetí – a stejně jako paní Engellhardtová se domnívají, že by nás pachatelé měli dovést i k těm dříve ukradeným penězům...“
Richter jazykem olízl poslední zbyteček alkoholu: ,,jakou částku máme převážet?“
,,Půjde o jeden milion, tři sta tisíc Euro.“

,,Cože?“ vyjekl vyšší z komisařů, ,,Ale to je daleko víc, než ty dvě předchozí sumy dohromady!“
,,Bravo, Jane, matika ti jde výborně,“ ušklíbl se Semir a sepnul dlaně: ,,copak nechápeš, že pan ředitel kuje železo dokud je žhavé a když už má konečně naši ,bezplatnou ochranku‘“, zaironizoval, ,,hodlá toho využít do poslední kapky a tak rovnou převeze daleko větší částku než obvykle? A navíc: když se něco pokazí, bude to náš průšvih – pan ředitel v tom bude naprosto nevinně!“
Hëlinn se rozesmál: ,,koneckonců, jsem profesí ekonom, pane Gerkhane – a ti musí chytit za pačesy naprosto každou příležitost... jsem si ale jistý, že to zvládnete a peníze se nám vrátí. Pokud se vám zadaří a... ehm,“ ztlumil hlas do šepotu, ,,o téhle záležitosti se nedozvědí média, rozhodně nezůstanete bez odměny...“
,,O tom to není,“ zavrtěl Jan hlavou: ,,nám jde o úspěch akce – myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby byl ten vůz prázdný a žádné peníze nevezl.“
,,Promiňte, ale o tom nemíním diskutovat,“ smetl ředitel jeho námitky: ,,už jsem se na tom domlouval s těmi, co zásah vedou, takže je rozmluva na tohle téma naprosto bezpředmětná.“
,,Jistě,“ usmál se Semir a vstal: ,,my jen máme nasadit kůži a držet pusu.“
,,Tak bych to nenazval,“ zvedl obočí Hëlinn a pokynul Janovi láhví: ,,chcete ještě na cestu, pane komisaři?“
,,Ne, díky,“ zvedl se i Richter: ,,kdy má ta akce proběhnout?“
,,Pozítří... do té doby vás seznámíme s detaily: nesmíte budit nejmenší podezření – dostanete přesný plán jízdy, pokyny co se chování týče a samozřejmě uniformy. Vám, pane Gerkhane,“ obrátil se s úsměvem na Turka, ,,se pokusíme najít nějakou ve vaší velikosti.“
Jan vyprskl a honem uhnul Semirovu varovnému pohledu.
,,Moc vtipné,“ vydrtil drobný policista a pomalu zamířil ke dveřím: ,,jsem skutečně rád, že vás neopouští humor, pane řediteli.“
,,To za žádných okolností. No... budu v kontaktu s paní Engellhardtovou,“ vyprovodil je Hëlinn k východu z kanceláře, ,,takže ode mě bude mít veškeré novinky a podrobnosti.“
,,S tím počítáme“, souhlasil Jan a podal řediteli ruku: ,,nashledanou.“
,,Nashle,“ následoval Richterova příkladu Semir: ,,už kvůli vám doufám, že ten zásah dopadne dobře, pane Hëlinne. Už kvůli vám.“
,,Věřím, že se o to přičiníte,“ řekl ředitel vážně. ,,Každopádně mě těšilo, pánové... a děkuji vám za pomoc.“



,,Do oka jste si zrovna nepadli, že?“ usmál se Jan a podal kašlajícímu Semirovi láhev s vodou: ,,ale měl jsi pravdu, ten chlápek se choval strašně nezodpovědně.“
Turek se zakuckal vodou a lehce se zamračil: ,,j-j-jenže t-t-ty...“
,,No jo, no jo,“ přiznal Richter a kapesníkem otřel příteli ústa, ,,byl mi sympatický, tak jsem se trošku nechal unést... však jsi mi to taky dal pořádně sežrat....“


Drobný policista vydržel mlčet jen do chvíle, než s prudkým prásknutím zabouchl dveře BMW a vztekle se na kolegu podíval.
Aj aj, to bude zlé, pomyslel si Richter a instinktivně se přikrčil.
,,Můžeš mi laskavě vysvětlit,“ třásl se Semirovi hlas, ,,cos to tam proboha vyváděl?!“
Jan se vzdorně zamračil: ,,nevím, kam tím míříš.“
,,Děláš si legraci?!“ zvolal Turek nevěřícně a uhodil pěstí do volantu: ,,ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo šel vyslýchanému tak na ruku! Už jen chybělo, abys ho pozval k sobě do domu na zahradní grilovačku!“
,,Přeháníš, Semire,“ bránil se Jan, ,,copak ty si myslíš, že za tím vším stojí Hëlinn? To přece nedává logiku: není důvod, proč by bance, ve které je ředitelem, kradl peníze a riskoval tak její pověst a svou kariéru! A navíc,“ pozastavil se nad kolegovými slovy, ,,to nebyl žádný vyslýchaný – jen nám měl dát instrukce k převozu.“
Turek zavrtěl hlavou: ,,především,“ zdůraznil, ,,je to člověk, který tu ztrátu peněz zavinil: to on dal pokyn k tomu, aby ta auta jezdila bez patřičné ochranky – takže pro mě je přinejmenším spoluviník!“
,,Jenže to nedělal schválně. Nebo myslíš, že ano?“
,,Ne, domnívám se, že je za tím jen naprosté podcenění situace a Hëlinnova hloupost,“ přiznal Semir, ,,což tě ale neopravňuje k tomu, aby ses tak nehorázně bratříčkoval s někým, kdo svou neopatrností zavinil takový průšvih!“
,,Ale no tak,“ vzdychl Jan, ,,vždyť sám říkáš, že bude nevinný... a navíc šlo jen o jednu skleničku!“
,,Ts,“ odfrkl Turek opovržlivě, ,,tohle by Tom nikdy neudělal...“
,,Jenže já nejsem Kranich, Semire,“ řekl Jan tiše.
,,Ne, to opravdu nejsi.“
Cesta na služebnu proběhla v absolutním tichu.



,,Ale byl jsi pěkně protivný, víš to?“ usmál se Jan a zakousl se do višňové müsli tyčinky: ,,mrzelo mě to.“
Semir jen něco neslyšně zašeptal a pokusil se zvednout hlavu.
,,Nemusíš nic říkat,“ uklidňoval přítele Richter a znovu ho uložil na improvizovaný polštář. ,,Koneckonců, tehdy si toho namluvil více než dost,“ uchichtl se. ,,to jsi byl vždycky takový nervák? Když nám šéfová řekla tu informaci o Hëlinnovi, myslel jsem že dostaneš infarkt...“


,,Pánové,“ vřítila šéfová do šatny, kde si oba komisaři právě oblékali ředitelem určený stejnokroj: ,,tak už vím, proč musíte skutečně převážet pravou zásilku peněz!“
,,Já teda netuším,“ zavrčel Turek a rozčílením prudkým pohybem si nasadil modrou kšiltovku s logem, která byla součástí uniformy: ,,ale už si tím pěkně dlouho lámu hlavu.“
,,Taky by mě to zajímalo, šéfová,“ ozval se Jan, který si zavazoval pravou botu: ,,pořád nechápu, proč riskují, že se jim ztratí přes milion Eur.“
,,Je to tak, jak mi to říkal Semir, pane Richtere,“ řekla šéfová se vztekem v hlase, ,,jste taková pěkná ochranka zadarmo – ochranka, na kterou se dá odpovědnost za případnou krádež lehce hodit: stačí mít dobrého právníka!“
,,To snad ne,“ zaprotestoval vyšší z policistů: ,,vždyť my nemáme převoz peněz v popisu práce!“
,,Obávám se,“ vybuchla Engellardtová, ,,že vám ho tam pan policejní prezident dopsal!“
Semir na ni konsternovaně zíral: ,,Cože?“
,,Prostě a jednoduše,“ vzdychla Anna, ,,Hëllinnova dcera je zasnoubená se synovcem policejního prezidenta Schwarze, takže se spolu vesele domluvili na menší příbuzenské službičce – místo abyste převáželi prázdné auto, využije ředitel vaší ochrany a převeze daleko větší sumu. Když se nic nestane – fajn, když ano, pokusí se to na vás hodit: a věřte, že se u policejních špiček díky prezidentovi podpory nedočkáte...“
,,To snad není pravda!“ Gerkhan rozzuřeně mrštil čepicí do prachu u svých nohou: ,,jak si to ten hajzl představuje?!“ zajíkl se a sjel šéfovou obviňujícím pohledem: ,,jak to, že jim ta nehoráznost prošla?“
Engellhardtová bezmocně pokrčila rameny: ,,je mi to skutečně moc líto, Semire, ale já nemám pravomoc tohle jeho rozhodnutí jakkoliv ovlivnit... věřte, že mi vůbec nedělá radost, že takhle zachází s mými nejlepšími muži!“
,,Někdy bych se na tuhle práci nejradši...“ Turek vztekle mávl rukou, obrátil se na patě a beze slova zmizel v bílé dodávce, která měla peníze převážet.
Jan se za ním udiveně otočil a pak se pohledem vrátil na provinile se tvářící Annu: ,,My to zvládneme, nebojte,“ špitl, ale zároveň se v duchu otřásl nad představou, že by měl celý život splácet milion tři sta tisíc Euro: zatracení parchanti, tohle na nás ušít....
,,To doufám,“ vzdychla Engellhardtová utrápeně a pozvedla svůj mobilní telefon: ,,nezapomeňte se nám pravidelně ozvat, čekáme každých pět minut, ano? JeRNa je připravena k výjezdu, čeká jen na vyzvání... je vám o jasné?“
,,Samozřejmě,“ kývl Richter, kterého se už zmocnila jistá nedočkavost: těšil se na svou první větší akci, kdy bude kopat za tým Dálniční policie. Ještě jednou se na svou nadřízenou povzbudivě usmál, zvedl špinavou modrou čapku, oprášil ji a pak už se usadil na sedadle vedle rozzlobeného Turka.


Semirovým tělem zazmítal prudký záchvat kašle: Jan přerušil své vyprávění a chvatně mu podepřel hlavu. ,,To bude ok... za vteřinku už bude líp: ta studená voda ti opravdu pomůže, brácho,“ utěšoval přítele, který se pochvíli uklidnil a znovu pootevřel oči.
Richter si oddechl: tenhle záchvat vypadal hodně ošklivě: skoro se bál, že....
Potřásl hlavou: Turek teď naopak potřebuje být v teple... jenže, hryzl se Jan do rtu, stačí ty pokrývky a svršky? Daleko lepší by byl oheň... najít nějaké dřevo by nebyl problém, jenže jakmile vyšlehnou první plameny, bude to pro pytláky to samé, co je pouliční světlo pro můry!
Ztěžka vzdychl: to je teda dilema! Ta trocha tepla může být pro Semirův život naprosto zásadní... jenže když plameny zažehne, s největší pravděpodobností tak podepíše rozsudek smrti pro ně oba....
,,Ne,“ zašeptal smutně, ,,nezlob se, parťáku, ale musíš to vydržet: takhle máme alespoň nějakou šanci – oheň by teď byl sebevraždou.“
Semir na něj nechápavě zíral, absolutně neschopný přebrat si přítelovo sdělení.
Janovi se při pohledu na jeho bledou tvář draly slzy do očí: polkl a raději se vrátil k vyprávění.


Nenápadná bílá dodávka se blížila ke svému cíli: v dosavadních dvou třetinách jízdy po prázdné silnici nezaznamenala její posádka jediný náznak hrozby – vše naopak nasvědčovalo tomu, že se lupiči spokojili s osmi sty tisíci Euro a nehodlají riskovat další přepadení.
Jan kradmo pohlédl na svého drobného kolegu, který pro sebe opět uzmul místo řidiče a v duchu smutně vzdychnul: o mladém Turkovi leccos slyšel a tak ho skutečně mrzelo, že mu k srdci příliš nepřirostl. Jenže co jsem udělal špatně? Vždyť to není má vina... on mě odsoudil hned na začátku, pomyslel si Richter hořce, vůbec mi nedal šanci...
Zrovna chtěl otevřít ústa, aby si se Semirem promluvil, když za sebou uslyšel skřípění brzd: spěšně pohlédl do zrcátka a vykřikl.
Rychle se k nim blížily dvě černé Audiny: obě byly, pokud dobře viděl, obsazeny dvěma muži.
Turkovi vyklouzlo několik drsně znějících slov v jeho mateřštině a rychle strhnul volant na stranu: ,,zatraceně,“ zaklel, ,,musíme Engellhardtové oznámit, co se děje!“
Jan kývl a bleskově popadl vysílačku: v tu chvíli se Audi rozdělily a obě se doslova přilepily na levou i pravou stranu nákladního auta: Richter polkl, když se ze zadního sedadla vyklonil maskovaný muž se samopalem v ruce a zamířil mu na čelo. Radši pomalu odložil vysílačku a zvedl ruce nad hlavu.
,,Sakra, teď jsem šéfové zrovna volal, že je vše ok,“ zavrčel Semir: ,,těm neujedeme... zkusíme střílet?“
Jan sebou trhl, naprosto šokovaný tím, že Turka zajímá jeho názor: ,,myslím, že by to nedopadlo dobře,“ zachroptěl, ,,míří na nás... nevíme, co teď chtějí udělat: každé to přepadení pobíhalo jinak, že? Když je teď zneškodníme, tak se nikdy nedozvíme, kdo to byl a kde jsou teď ty dřív ukradené peníze...“
,,Máš pravdu,“ kousl se drobnější policista do rtu: ,,budeme hrát svou roli dokud to půjde, koneckonců, šéfová podle GPS pozná, že máme problémy...“
Jeho slova přerušil prudký otřes: jedna z Audin prudce narazila do zadku dodávky.
,,Ale co chtějí?“ vyjekl Jan, ,,vždyť se nás ani nepokusili zastavit!“
Jeho otázka byla velice rychle zodpovězena: auto po levé straně předjelo kousek před Semira a v jeho okně se objevila jednoduchá čtvrtka papíru: POKUD TO CHCETE PŘEŽÍT, JEĎTE PODLE NÁS!
Turek pohlédl na tmavovlasého kolegu, který sotva znatelně kývl.
Bílá dodávka v kleštích černých Audin poslušně zvolnila a po pár stech metrech zabočila do lesa: ,,tak,“ zadrmolil Semir skoro spokojeně, ,,a šéfová už určitě vyjíždí – díky GPSce hned zjistila, že jsme se odklonili od plánované trasy a za chvilku je tady i s JeRNou!“



Měsíc byl teď vysoko na obloze: jeho svit byl tak intenzivní, že stromy, kameny i stébla trávy všude kolem nich vrhala dobře zřetelné stíny. Jan ještě nikdy neviděl tak jasný úplněk... připadal mu podivně zlověstný.
Z druhého břehu řeky se k nim opět doneslo truchlivé vlčí zavytí: Semir něco vyděšeně zamumlal a prsty se mu zaťaly po pokrývky.
,,Vždyť jsem ti už říkal, jak to s těmi vlky je,“ usmál se Richter: bylo vážně možné, že od jeho přednášky uplynulo pouhých pár hodin? Připadalo mu to jako celé týdny...
,,Kde jsem to vlastně skončil?“ poškrábal se na hlavě a soustředěně vyplázl špičku jazyka: ,,jo aha, jak jsme odbočili do lesa a tys říkal, že nás šéfová vystopuje pomocí GPS... No, popravdě by mě zajímalo, kdo měl ten idiotský nápad dát ten vysílač na spodek auta, ne dovnitř... Vždyť bylo naprosto jasné, že upadne při sebemenším otřesu! A...“ ušklíbl se při vzpomínce na tu divokou jízdu, ,,to bychom nebyli my, kdyby nezůstal na silnici hned po prvním nárazu té Audiny.... Jenže,“ ponořil se zase do příběhu, ,,my jsme tehdy vesele pokračovali dál s tím, že nás šéfová sleduje a o ztraceném kontaktu jsme neměli ani tušení....“


Udržovaná okreska jim zmizela za zády a nahradila ji úzká silnice s nerovným, rozpraskaným asfaltovým povrchem: jeli teď pomaleji, jedna Audi je brzdila vpředu, druhá je sledovala v těsném závěsu. Všechny naděje na rychlý únik byly liché: Jan si byl až moc dobře vědom toho, že na ně míří samopaly obou ozbrojených mužů.
Rychle mrkl na Semira: Turek vypadal klidně, pozorně sledoval cestu a očividně si snažil vrýt do paměti každý její detail.
,,Mají to dost vymakané, že?“ narušil Jan tíživé ticho, ,,tři přepadení a každé proběhlo jinak, takže se nikdo nemohl připravit na to další.... Mimochodem,“ dodal, když mu kolega neodpovídal, ,,co ti řidiči předtím? Ehm..... přežili to?“
,,Neboj se, přežili,“ uklidňoval ho Gerkhan. ,,Jen jednoho z nich dost ztloukli, ale sám přiznal, že se přes jejich varování pokoušel bránit: nemyslím, že by nám plánovali ublížit.“

Cestu očividně skoro nikdo nepoužíval: stále na ní leželo zetlelé podzimní listí, které krylo všechny díry a nerovnosti, což z jejich jízdy dělalo ještě větší dobrodružství.
Hustý les prořídl a zpoza kmenů se vyloupla vysoká zchátralá budova, očividně v kolizním stavu: Jan hodil očkem na displej mobilu – od chvíle, kdy odbočili z hlavní silnice uplynulo asi deset minut.
,,Pěkně to mají namyšlené,“ zabručel Semir, když první Audi zaplula do zejícího chřtánu staré stodoly u stavení, které dříve patřilo k nedaleké obci. ,,udělají to potichu, hezky beze svědků...“
Richter cítil, jak se mu ježí chloupky na krku: nedočkavostí se zavrtěl a ruka mu zašátrala po služební zbrani.
,,Uklidni se,“ napomenul ho turecký kolega a sám pečlivě dbal na to, aby měl ve tváři co nejneutrálnější výraz: ,,hlavně prosím tebe nic neproveď, ano? Dávej pozor a drž se mě, tohle je něco jiného než vybírání pokut.“
,,Já vím,“ odsekl Jan vztekle: ,,uvědom si laskavě, že jsem u policie pracoval pěknou řádku let – bůhví, jestli ne víc než ty! Nejsem žádný pitomý zelenáč.“

Turek jen pokrčil rameny a pomalu následoval Audi do stodoly, kde na pokyn jednoho z lupičů poslušně zastavil motor a stejně jako Richter zvedl ruce nad hlavu.
Dveře na obou stranách se otevřely a silné paže je vyvlekly ven: dva maskovaní muži se samopaly v rukách nahnali policisty do jednoho z rohů budovy: ,,nekřičte, dělejte jen to, co vám řekneme a vyjdete z toho bez úhony,“ instruoval je středně vysoký chlapík s kuklou na hlavě, zatímco zbývající dva lupiči vnikli do úložného prostoru dodávky a vyndávali ven bezpečnostní schránky s finanční hotovostí.
Jeden milion tři sta tisíc Euro.... to bych splácel celá desetiletí! zasténal Jan v duchu: jestli se tahle akce nepovede, budu muset emigrovat za tetou do Kanady...
Gang měl svou práci dokonale rozdělenou: jeden muž otevíral zapečetěné bezpečnostní schránky, druhý cpal osvobozené peníze do objemné kabele a zbývající zakuklenci bez jakéhokoliv ohlédnutí disciplinovaně hlídali oba zajaté řidiče.
,,Chlapi, neblbněte,“ zkusil Semir odvést pozornost, ,,vždyť vás chytí a půjdete do lochu... to vám za to nestojí, ne?“
,,Drž hubu,“ zavrčel blíže stojící ozbrojenec a zlobně se na Turka podíval: ,,po nás ti nic není, buď rád, že z toho vyvázneš živý!“
Gerkhan zmlkl a vyměnil si s Janem rychlý pohled: musí to ještě pár vteřin vydržet, JeRNa by měla dorazit každou chvíli...
,,Hele, tady něco nehraje,“ ozvalo se od dodávky: jeden z lupičů držel v ruce celé svazky bankovek. ,,Poslali přes milion Euro!“
,,Pěkně...“ zasmál se maskovaný po Richterově pravici uznale a poplácal hlaveň samopalu: ,,to se teda pan ředitel plácl přes kapsu, taktik jeden...“
Jan si všiml, že Semir nervózně přešlápl.
,,Mlč, moulo! To nedává logiku: ani Hëlinn není takový idiot, aby poslal v jednom autě přes milion Eur, když věděl, že jsme ty předchozí vykradli!“ muž odhodil bankovky zpět do vozu a podezřívavě pohlédl směrem k zajatcům: ,,je to nějaký divný... Hele, Joscho, radši ty dva prohledej, nechci riskovat, že je to léčka.“
Tohle byla jejich chvíle.
Jan bleskurychle vytáhl z pouzdra pod paží služební zbraň a vypálil po nejbližším lupiči: ten se se zaúpěním a prostřeleným stehnem svezl na zem.

,,Do prdele, poldové!“ zaječel Joscha a namířil štěkající samopal přímo na Turkovo břicho: Semir v poslední chvíli s výkřikem uhnul, přičemž vlastní dávku nábojů zbytečně vyslal nad lapkovo rameno.
Strhla se prudká přestřelka: v šíleném chaosu se oběma policistům podařilo ukrýt za jednou z Audin - lupiči ozbrojení dvěma samopaly našli skrýš za druhým vozem, kam odtáhli i svého raněného.
,,Kde je ta JeRNA?“ zařval Richter: prudce se vyklonil zpoza naleštěné kapoty a vystřelil na jejich protivníky: oplátkou oba parťáky zasypalo sklo z rozmlácených okének.
,,Za chvíli tady bude, je to fakt špička,“ uklidňoval ho Semir, ale také už hleděl na hodinky s jistou nervozitou: jednotka rychlého nasazení se na dnešní zásah důkladně připravovala a rozmístila malé skupinky elitních policistů po celé délce jejich plánované trasy – pokud vyrazila hned po jejich odbočení, měla tady už dávno být...

Byla ta moderní verze zákopové války: obě stejně silné strany se střídaly v útocích i krčení se za spásnou ochranou trupů vozů, z nichž už ani jeden nepřipomínal luxusního krasavce ze začátku akce.
Jan se znova stáhl za Audi před sprškou nábojů, když po jeho pravice stojící Turek spustil hotový vodopád kleteb.
,,Sakra! Sakra, sakra, sakra!“ Semir bojoval se svou zbraní: prsty páčil její kohoutek a se zaťatými zuby ze sebe sypal nadávky: ,,zasekla se mi pistole, hergot! Nemůžu vyměnit zásobník, ani s tím nehnu!“
Richter na něj překvapeně pohlédl: byl by přísahal, že na zlomek vteřiny, než se Turek zase dokonale ovládl, zazněla v jeho hlase panika. ,,Co budeme dělat?“
,,Idiotský krám!“ Gerkhan odložil nefunkční zbraň na zem a podal Janovi své zbývající zásobníky. ,,No co asi?! Zavolám Engellhardtové, takové zpoždění není normální... něco se muselo stát, asi vůbec neví, kde teď jsme!“ Zamračil se, když na displeji nezablikala ani jedna čárka signálu. ,,No je tohle možné?!“
,,Venku signál je,“ upozornil ho Richter a vyslal k protější straně další výstřel, ,,díval jsem se, než jsme zajeli dovnitř – před vjezdem určitě volat půjde. Jenže,“ trhl hlavou k místu, kde se rýsoval východ, ,,znamená to pěkných pětadvacet metrů běhu... a ti chlapíci nejsou špatní střelci!“

Turek se kousl do rtu: ,,to je jedna zbraň proti dvěma,“ vyjádřil pak i Janovy myšlenky: ,,můžeme se chvíli bránit, ale když brzy nepřijede JeRNA....“
Nedokončil, oběma bylo jasné, že s jednou pistolí nemají proti dvěma samopalům šanci.
,,Tak... kdo půjde?“ zeptal se Jan tiše, hlas se mu stěží prodral ze sevřeného hrdla.
,,Já.“ Mladý turecký policista sundal z paže řemen s pouzdrem na služební zbraň a pevně na kolegu pohlédl: ,,musíš mě krýt, rozumíš? Než přeběhnu těch dvacet metrů, musíš je zaměstnat: dokážeš to?“
,,Jo“, souhlasil Richter: ,,ale Semire, já se neubráním moc dlouho, vždyť mám jednu pitomou pistoli: do příjezdu JeRNy to nevydržím!“
Gerkhan ho chytil za paži: ,,To je mi jasný! Vyběhnu ven, zavolám šéfové a vrátím se, slibuji: musíš mi to věřit.“
Jan kývl.
,,Vrátím se, jakmile zavolám.“ zopakoval Semir a opatrně se přesunul za kufr vozu, odkud bylo v východu nejblíže: ,,Jsi si jistý, že mě dokážeš krýt?“ zeptal se nervózně a v pravačce pevně sevřel svůj mobilní telefon.
,,Neboj se, dokážu to,“ ujistil ho Jan a vrazil do pistole nový zásobník. ,,Zaměstnám je.“
Gerkhan na něj krátce pohlédl: v oříškových očích měl ne kapičku, ale celé jezero pochybností. Vzdychl a přikrčil se, připraven k šílenému běhu o život: ,,až řeknu teď, začni pálit.“
,,Ok.“
,,Připrav se.... TEĎ!“ Semir vyletěl z bezpečí Audi jako vystřelený pružinou: takřka na povel se rozštěkala palba samopalů: doslova cítil, jak mu kolem krku prosvištěl horký vzduch balící jeden z nábojů - vykřikl a pokusil se ještě zrychlit.
Jan se kousl do rtu a několikrát rychle vypálil na protější stranu: útočníci se s klením schovali za Audi, kde byla pěkně mizerná pozice pro palbu: těch několik nazdařbůh vystřelených nábojů nemohlo Turka, který už byl jeden pár metrů od východu, nijak ohrozit.
Richter si oddechl: zvládl jsem to, pomyslel si spokojeně, když mu Gerkhan zmizel z očí. Teď jsem mu dokázal, že nejsem žádný pitomý béčko!
Vyklonil se a zasypal lupiče výstřely: musím si je teď udržet od těla.... Za chvíli se URČITĚ vrátí Semir, budeme zase dva a spolu jim to natřeme!
Polkl: uvědomil si, že se utěšuje. A že má strach.
Turek byl v bezpečí, ale on, Richter, zůstal sám.
Sám proti třem.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


Zatnul zuby: bože, vždyť jde o malou chvíli, za pár minut je tady JeRNA se šéfovou! Takže klid, jen musíš vydržet....
Do dveří Audiny, za kterou se kryl, přibylo několik dalších děr: skrčil se k zemi a přepočítával zbylé náboje: ustaraně zavrtěl hlavou, když mu jich vyšlo pouhých osm...
,,Hej! Ty tam!“
Jan sebou trhnul: je možné, aby mluvili na něj? Opatrně se vyklonil, takže zpoza plechu viděl přes střepy rozbitého okénka: ,,Co chcete?“
Jeden z lupičů teď vykukoval nad rozstřílenou kapotu své Audi: ,,Promluvit si! Nebuď blázen, poldo, proti nám nemáš nejmenší šanci, moc dobře víme, že jsi bez nábojů! Seš sice asi hustej frajer, žes toho druhýho nechal jít,“ pokýval muž uznale hlavou, ,,ale měj rozum!“
Richter se nevěřícně ušklíbl: ,,a co mám podle tebe asi dělat?“ usmál se posupně a pevněji sevřel poslední zásobník.
,,Vzdej se!“
Jan se rozesmál: ,,Tomu říkám nabídka!“ vyrazil ze sebe zlostně.
,,Jenže je to jediná možná volba: my se odsud potřebujeme dostat a ty to chceš přežít, nebo snad ne?“ maskovaný se rozkládal rukama jako zkušený agitátor, ,,pokud se vzdáš, vezmeme tě jako rukojmí, zbavíme se poldů a pak tě vysadíme někde na poli... to je fér, ne?“
,,Kecy!“ odfrkl Jan, který jim nevěřil ani slovo, ,,na poli byste mě možná nechali, ale leda tak půl metru pod zemí, co?!“

Richter polkl, aby svlažil dlouhým vyprávěním vyschlý krk: odkašlal si a radši sáhl do nedaleko ležícího vaku po lahvi s vodou. Pár doušků vlažné tekutiny ho takřka zázračně osvěžilo: povzbudil ho i mírný vítr, který si začal pohrávat s korunami okolních stromů a stébly trávy.
,,Jo, musím přiznat, že mi to tam vůbec nebylo příjemné,“ řekl Jan a několika kapkami vody svlažil horečkou rozpraskané rty svého tureckého přítele, ,,on ten chlapík mluvil dost přesvědčivě, víš?“ snažil se zatáhnout policistu do hovoru. ,,Ale ani na chvíli mě nenapadlo, že by ses nevrátil, to ti tady na místě odpřísáhnu.“
Ticho.
,,Semire...? Semire!“ Richter bývalého parťáka v panice silně šťouchl do ramene: ,,prober se!“
Turek sebou prudce trhnul a otočil k němu hlavu.
,,No proto,“ usmál se Jan ulehčeně: už málem posté se o něj tuto noc pokusil infarkt: ,,skoro jsem se urazil, že mě neposloucháš... takže ok...“ nadechl se a zavzpomínal, jak jejich dobrodružství pokračovalo: ,,nevracel ses a já se začal bát, že to JeRNA nestihne.. No a ten chlápek.. ten chlápek to zkoušel čím dál naléhavěji....“

,,Neblbni! Těm řidičům předtím jsme taky neublížili,“ volal maskovaný zpoza svého úkrytu, ,,nechceme nikoho zabít, jen se odsud potřebujeme dostat, tak se sakra vzpamatuj a vzdej se!“
,,Přece vám nebudu pomáhat!“ zaječel Jan a vyslal k naproti stojící Audi další výstřel, ,,já jsem policajt, nemíním s vámi spolupracovat!“
Sedm nábojů, pomyslel si s hrůzou: no tak, Semire, kde se sakra flákáš!
,,Hele....“
Richter vzhlédl od pistole, do které rval poslední zásobník a strnul: jeden z neozbrojených lupičů se vynořil zpoza bezpečí plechové hradby a pomalu k němu směřoval, obě ruce zvednuté v demonstraci vzdání se.
,,Co to má být?!“ vykřikl tmavovlasý muž zákona a nervózně zašermoval pistolí: ,,nechte si ty hry, já vám pomáhat nebudu!“
,,Ale no tak,“ těšil ho muž, který se krok po krůčku obezřetně blížil. ,,promluvíme si o tom v klidu, jo? Poslali mě to vyjednat.“
Jan na něj zoufale hleděl, naprosto nepřipravený na tuhle šílenou situaci: ,,Vy jste se zbláznil! Okamžitě se vraťte, nebo to do vás našiju jako do toho prvního!“
,,Jsi policista,“ řekl lupič tiše a zkrátil vzdálenost mezi nimi na nějaké tři metry, ,,přece bys nezaútočil na bezbranného, ne?“ pousmál se, když si všiml Janových třesoucích se rukou: ,,my ti skutečně nemíníme ublížit...“
Richter instinktivně couvl.
,,Klid....“ zašeptal zločinec a natáhl k němu ruku: ,,potřebujeme jen, aby nás teď poldové nechali jít, pak tě pustíme, vážně.“
Policista polkl: to, co říkali, znělo vlastně docela logicky... nevěřil, že by ho Gerkhan zradil, to ne: ale také mohl hledat signál tak dlouho, že už teď JeRNa nestihne přijet včas aby mu pomohla a on... on přece chce žít...!
,,Jenže,“ obrátil se nerozhodně na lupiče, ,,kde mám záruku, že...“
,,Je konec!“
Jan i zločinec sebou prudce trhli: Richterovi se zastavilo srdce při pohledu na protější Audi: oba ozbrojenci na něj s úšklebky mířili samopaly a jemu tak příliš pozdě došla pointa jejich lsti s vyjednáváním....

V tu chvíli se stodolou rozlehl příšerný skřípavý zvuk: jedna ze ztrouchnivělých okenic se s odporným hlukem vyvrátila a spadla přímo na jednoho z křičících ozbrojených lupičů.
,,Jane, pozóóór!!!“
Jmenovaný se rychle otočil: právě včas, aby zachytil prudkou ránu, kterou ,,vyjednávač“ vedl pěstí na jeho spánek: ,,ty hajzle,“ vydrtil muž zákona mezi zuby a zkroutil bolestně křičícímu zločinci ruku za zády – přitom si stačil všimnout, že se v poškozeném vysoko umístěném okně objevila drobná postava tureckého policisty.
,,Vydrž, Jane!“ zaječel Semir a bez váhání skočil za protější Audi: zrovna ve chvíli, kdy pádem okenice nezasažený lupič sahal po samopalu, který mu vypadl z ruky.
Richter zasykl: ,,vyjednávač“ využij jeho nepozornosti a uštědřil mu pořádný štulec do brady, čímž si vysloužil malou, ale velice, velice účinnou lekci kick-boxových zákroků... Polomrtvého zločince Jan doslova nacpal do rozstřílené Audi a želízky mu připevnil ruce k tomu, co zbylo z volantu: ,,stálo ti to zato?“ ušklíbl se a zvedl ze země pistoli s drahocennými sedmi náboji: teď musí najít parťáka...

Semir se obratně vyhnul úderu pažbou, který by z jeho nosu udělal krvavou kaši: využil nepřítelova dlouhého výpadu a vrazil mu pěst do břicha.
,,Aúúúú!“ zařval zločinec a zlomil se v pase: rychle se však vzpamatoval a vztekle po překvapeném Turkovi skočil: ten zavrávoral a pokusil se mu z ruky vykopnout zbraň. Místo toho ho nepříčetností bledý lupič přimáčkl ke zdi stodoly: v šachu držený policista jen s námahou držel pažbu samopalu od svého hrdla.
,,To jsi teda vážně neměl dělat, chlapče,“ zasyčel zločinec a cukl zbraní ve snaze přetlačit paže těžce oddechujícího Gerkhana, ,,za tohle zaplatíte, oba!“

Richter si ho všiml na poslední chvíli: s výkřikem skočil po lupiči, jehož ruka zpod dřevěných trosek okenice zašátrala po vedle ležícím samopalu: ,,zapomeň!“ zaječel a rychle se pro zbraň zohnul sám, na rtech spokojený úsměv: no vida, tak teď je to na zbraně jedna jedna...vlastně dva jedna!
,,Ja.... Jane..“
Rychle se otočil a třemi skoky se ocitl u zločince, který se snažil rozdrtit hrdlo jeho parťákovi: nebyl čas mířit a tak ho pažbou ukořistěného samopalu ze všech sil praštil do levé lopatky. Zločinec zavrčel: stáhl se, samopal stále v rukách a měřil se s Richterem nenávistnými pohledy – opět tu byla patová situace, jedna zbraň proti jedné...
,,Proboha, Joscho!“ vykřikl náhle na zemi ležící lupič, kterému Jan na začátku potyčky prostřelil stehno: ,,naše Audi je pryč!“
Všichni se jako na povel otočili: zdánlivě nepojízdný vůz, do kterého dal Richter k ledu přemoženého kriminálníka, zmizel: ,,Já toho hajzla zabiju!“ zaječel Joscha, ,,Bohdaue, ty vyčůraný parchante!“ zahrozil k východu a prudce se otočil zpět, odhodlaný vybít si vztek na obou policistech.

Ti však využili příležitosti a schovali se za hromadu poloshnilých klád na druhé straně stodoly: zákopová válka mohla pokračovat.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Semir rychle, jakmile se skrčili do relativního bezpečí dřevěné hradby: ,,nestalo se ti nic?“
Jan na něj takřka dojatě pohlédl: v hlase svého tureckého parťáka rozeznal nefalšovanou starost: ,,ne, jsem naprosto ok... trochu se mi vyklají tři zuby, ale jinak havaj..“ usmál se, navýsost potěšený kolegovým zájmem.
Semir pokýval hlavou a s bolestným výrazem si promnul ošklivě naražený krk: ,,díky za pomoc a za to krytí zad,“ zabručel a poslal na protější stranu stavby dva výstřely, které třeskly blízko hlavy raněného kriminálníka. ,,Zvládl jsi to dobře.“
,,Díky,“ usmál se Jan a vypálil po nepřátelích celou dávku nábojů: ,,podařilo se ti spojit s JeRNou?“
Turek unaveně kývl: ,,budou tady tak za...“
Ani nedořekl, když se ozvala mnohonásobně silnější střelba a dovnitř vpadla první, asi pětičlenná skupinka elitních policistů.
Oba strážci zákona nestačili zírat: během několika vteřin bylo po všem, všichni tři zbylí zločinci byli v poutech a s rezignací v očích odváděni do připravených vozů....

Jich dvou si nikdo nevšímal: bezhlasně tedy pokrčili rameny a pověsili se na paty poslední skupince členů JeRNy, když se náhle dovnitř stodoly vřítila černovlasá fúrie.
,,Richtere, Gerkhane! Co jste to zase proboha vyváděli!?“ Engellhardtové se třásl hlas zlostí, ale Jan se nenechal zmást – měla o ně strach, uvědomil si. O oba... V tuhle chvíle však bylo lépe držet se od ní dál: ,,Málem jsem z vás dostala mrtvici, sakra, měli jste se hlásit!“ zuřila.
,,No vždyť jsme v pořádku, šéfová,“ snažil se ji ukonejšit Turek, ,,nic se nedělo, ti chlápci jsou v poutech, peníze tady... jen byste měli ty tři rychle zmáčknout, protože nám jeden unikl, tak ať nevezme zbytek peněz a nezdrhne ze země...“
,,Dobrá, upozorním velitele jednotky. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste v pořádku,“ uklidnila se konečně Anna a krátce oba objala, načež se obrátila k Janovi: ,,Tak co, pane Richtere,“ usmála se šibalsky, ,,nechcete si ještě rozmyslet to přeřazení, když už víte, co všechno tahle práce obnáší?“
,,Ani náhodou,“ řekl tmavovlasý policista pevně: ,,jak bych mohl opustit takového kolegu?“ vyměnil si s Turkem letmý úsměv: oba moc dobře věděli, že dnes ležel život každého z nich v rukách toho druhého. A ani jeden nezklamal.
,,V tom vám dokonale rozumím,“ Engellhardtová na Gerkhana zářivě pohlédla a rty se jí roztáhly ve spokojeném úsměvu, který Jana donutil zvednout obočí a vehnal mu do hlavy mnohé otazníky. ,,Tak už pojďte, vy hrdinové,“ mávla na ně a vykročila k autu, ,,zvu vás na oběd a platím!“
,,Wow, to jsem nevěděl, že je tady zvykem, aby šéfové platili gáblík podřízeným... to si vážně nechám líbit,“ zasmál se Jan a mínil ji následovat, když jeho loket zadržela Turkova ruka. Udiveně na něj pohlédl.
,,Víš... zadrmolil drobný policista a rozpačitě se poškrábal na bradě, ,,no, my jsme spolu... nezačali zrovna nejlíp, ale myslím, že po dnešku..,“ zarazil se, jak hledal ta správná slova, ,,no prostě, tady je něco, co ti po právu patří.“ s tím zalovil v kapse a hodil Richterovi maličký předmět.
Jan ho obratně chytil a vydechl: na dlani se mu leskly klíče s logem Mercedes CLK. Vzhlédl: ,,díky, Semire,“ řekl dojatě.
Turek mu s drzým úsměvem, který se k téhle chvíli vůbec nehodil, energicky potřásl pravicí: ,,Vítej na palubě, PARŤÁKU!“



Jan zívl a prsty si promnul unavené oči: ,,no jo, náš první společný případ byl pěkná akcičkáááá,“ protáhl se a obrátil pohled k nebi, kde chtěl podle měsíce odhadnout čas - musel vyprávět celé hodiny... Překvapeně pozvedl obočí, když zjistil, že na obloze nesvítí jediná hvězdička: vše zahalil neproniknutelný rubáš oblaků, které přivál příjemný vítr, jehož osvěžení si vděčně velebil.
Padla taková temnota, že musel chvíli mžourat, než se mu podařilo rozeznat detaily Turkovy tváře: zdála se mu bledá a klidná.
Podivně klidná.
,,Semire, nesmíš spát, slyšíš?“ zaječel Jan vyděšeně a pořádně jím zatřásl: ,,okamžitě se vzbuď, taky bych si rád odpočinul a musím to vydržet! Oba to musíme vydržet, takže se teď hned“, pomohl příteli k procitnutí silným políčkem, ,,vzbuď!“
K Richterově nesmírné úlevě Turek opět pomalu pootevřel oči a dal o sobě vědět chroptivým nádechem, který mu odporně rachotil v nemocných plicích.
,,Výborně...“ zašeptal Jan: ,,proboha, tohle mi fakt nedělej, už jsem si myslel, že... že je konec.“ oddechl si a zády se svezl po drsném kmeni borovice. ,,Tak co ti mám ještě vyprávět?“ uvažoval nahlas: věděl, že musí přítele udržet vzhůru, jenomže ho v současné situaci nenapadl jediný veselý, nebo povzbudivý příběh. Pak ho, při pohledu na opětně se klížící oči mladého policisty, cvrnkla do nosu vzpomínka na dobu jeho dětství, na časy, kdy mu jako maličkému nemocnému chlapci maminka zpívala písničku, kterou si pro její hloupoučce rýmovaný text pamatoval doteď: to je přece pitomost, zrudl při té myšlence, to tady zpívat nemůžu... Na druhou stranu, posunul se blíž k Turovi, všechno je lepší než nechat ho usnout a... umřít.
Tak já to teda... zkusím, rozhodl se.
Odkašlal si, bezděčně se rozhlédl a začal příliš vysoko posazeným hlasem zpívat jednoduchou písničku, která mu v dětství vonívala čajem s medem a citrónem:

,,Když sluníčko svítí, v lese roste kvítí
roste kvítí v lese, kde se jelen pase.
Můj ty milý broučku, támhle na pasece!
Tam si budem hráti, a budem se smáti,
my jsme kamarádi, i přes hádky přece!“

Zatnul zuby, potlačil podivný pocit, že bude jeho vystoupení ve všech zítřejších světových zpravodajstvích a nadechl se, aby začal s druhou, ještě daleko hloupější slokou trapně bezobsažné rýmovačky.

,,Když se mraky...“

Vyrušilo ho tiché zaševelení, které vyšlo ze Semirových rtů: spíš trošku hlasitější vydechnutí...
,,J-j-jane....“
Richter se, jat náhlou zlou předtuchou, rychle sklonil k přítelovým ústům: ,,copak je?“
,,J-jane.... pro...p-prosím...“
Tmavovlasý ex-policista ho popadl za předloktí: ,,jsem tady, Semire,“ řekl tiše, dusíce pláč. Někde četl, že nejvíce těžce nemocných lidí umírá v nejtemnější hodinu, která přichází vždy těsně před svítáním: jakoby jejich svíčky sfoukl přicházející vítr předzvěsti prvních paprsků dalšího dne... A teď... teď byla právě taková tma. ,,Neboj se... jsem tady, parťáku.“
,,Jan-ne, prosím tě.... m-mohl.... bys...“
Richter se přisunul ještě blíž: mohl by co? Má vzkázat něco jeho rodičům? Šéfové? Kranichovi? Nebo snad... Andree..? Polkl: věděl, že teď musí být statečný a dobře si zapamatovat každé slovo. Je to jeho povinnost, povinnost přítele. Jednou už Semira zklamal... ale alespoň se postará, aby předal jeho poslední slova.
,,J-jane, prosím t-tě... m-mohl...“
,,Poslouchám tě, Semi,“ zašeptal Richter vzlykavě.
,,Mohl... b-bys..“
,...Ano?“
,,K-k-onečně... sklap-nout?“
Jan šokovaně zíral, zcela neschopen složit si sdělení dohromady: ,,cože?“ vydechl roztřeseně.
,,T-t-icho!“ P-pořád n-něco meleš...“ pozvedl Turek hlavu, ,,a j-já... chci... spát..“ vyčerpaně klesl zpět na polštář a jeho unavené nemocné já se propadlo do říše snů.
Jan vložil hlavu do dlaní a dal se do šíleného polohysterického smíchu, který plynule přecházel v pláč.... Můžeš konečně sklapnout?
Po tváři mu stékaly slzy a temné nebe se kolem něj točilo ve víru: temné nebe, které na východě nesměle prosvětlily matné odstíny šedi, první známky nově se rodícího dne.
Jan naposledy popotáhnul a rukou přejel po čele sípavě oddychujícího spícího přítele.
Za srdce mu spadl kámen zvící přinejmenším váhy měsíce, který jim dnes v noci nadělal takové starosti.
Horečka klesla.


Arrow


*****


Jan se zavrtěl a zívnul: vzbudil ho obvyklý ranní chlad i nezvykle tvrdé lůžko – celou noc ho do boku tlačil malý kámen.
Kámen?!
Zamrkal a konečně se vrátil do smutné reality: proboha, jak to, že jsem usnul?! vyjekl v duchu vyčítavě a hned se zprudka otočil napravo, kde nehybně ležel jeho přítel.
Pravidelně, ale chroptivě oddechující Semir byl stočený v malé klubíčko a zimomřivě se choulil do tenké deky: byl bledý a když mu vystrašený Jan šáhl na čelo, lehce se pohnul a zasténal.
,,Klid, to jsem já,“ tišil ho Richter a usmál se do pootevřených oříškových očí: ,,říkal jsem, že ta koupel zabere, pamatuješ? Už nemáš horečku, jen zvýšenou teplotu... cítíš se lépe?“
Turek vyčerpaně kývnul: ,,jo, daleko... ale jsem strašně... unavený.“ Rozkašlal se.
,,Já vím, já vím,“ sáhl Jan do batohu a vytáhl další balíček čokolády, kterou rozbalil, nalámal a celou podal mžourajícímu policistovi: ,,vezmi si, potřebuješ doplnit energii! Já zatím dojdu pro pití, ok?“
Vstal a s prázdnou lahví sešel k řece, kde si ledovou vodou pořádně omyl špinavý obličej, aby se trošku osvěžil: takřka zcela probdělá noc ho neskutečně vysílila. Jak dlouho vlastně spal? Vzhlédl, aby podle slunce alespoň zhruba určil čas a překvapeně zamrkal: zlatý kotouč už stál vysoko na obloze, bylo minimálně deset hodin!
Rychle láhev naplnil a vyběhl zpět k Semirovi, který zatím bez námitek vymetl kakaovou pochoutku do posledního drobečku: teď seděl opřený na loktech a zmateně na Jana zíral: ,,ehm, mohl bys mi, prosím tě, podat kalhoty?“ zeptal se rozpačitě a s ruměncem děkovně kývl, když mu Richter příslušný kousek oblečení beze slova přinesl.
,,Co jsme to tady proboha prováděli?“ zamumlal Turek a pod pokrývkou se soukal do roztrhaných džínsů.
,,No,“ uchichtl se Jan, který se během dlouhého nočního vyprávění vrátil do svých čistých svršků, ,,musel jsem tě ponořit do vody, takže si buď mohl být celý mokrý, nebo jsi.. ehm, nebo ses ráno mohl převléci do suchého. No a jelikož jsi nebyl v pozici, kdyby sis mohl nějak extra vybírat, rozhodl jsem za tebe.“

,,Hm,“ zabručel Semir a rozhlédl se, jak hledal triko.
,,Tady,“ podal mu Richter košili i svetr: bolestně se ušklíbl, když spatřil ošklivé, rudě naběhlé jizvy na Turkově břiše – památky na ohavné setkání s Maxmiliánem Geburnem.
Zdálo se, že si toho policista nevšimnul: pomaličku si oblékl i zbylé kusy oděvu a klesl zpět do tepla a bezpečí vlněné pokrývky. ,,už vím,“ zasípal tiše. ,,myslím, že už si vzpomínám, co se tady večer dělo.“ Vděčně na Jana pohlédl: ,,díky, parťáku. Dovedu si představit, jak děsný to bylo...“
,,Ale no tak,“ ošil se Richter, ,,zachraňoval jsem i sebe: dovedeš si přestavit, jakému mučení by mě asi Engellhardtová podrobila, kdyby ses vrátil domů s jediným zkřiveným vláskem?“
Turek na něj nechápavě pohlédl.
Jan se málem rozesmál: tady byl někdo úplně slepý! Jeho drobný kolega očividně neměl nejmenší tušení o citech, které šéfová ke svému mladému chráněnci chovala a které tak důkladně probral s Kranichem při cestě ke Geburnově chatě. Nu, zašklebil se pro sebe, chytrému napověz, hloupého kopni, drahý Semire...
Policista se zjevně rozhodl, že jeho poznámku nebude rozvádět: místo toho se pohodlněji uvelebil ve svém pelíšku: ,,Víš, Jane, myslím..“
,,Wow!“ neodpustil si Andrein snoubenec špičku.
,,Myslím,“ nenechal se Turek vyvést z pracně udržované rovnováhy, ,,že už jsem přišel na to, co dál...“
Richter zmlknul a přisunul se blíž: zprvu se zdálo, že bude jeho přítel zcela v pořádku, policista však těžce dýchal a mluvil jen s velkou námahou, což Jana znepokojovalo.
,,Už tě nemůžu zdržovat,“ řekl Semir tiše a pohlédl na tmavovlasého muže zpoza přimhouřených víček, ,,pomohl jsi mi z nejhoršího, ale já už dál nepůjdu: nemám na to sílu.“
,,Co to tady vykládáš?“ zamračil se Jan.
,,Včera jsem byl... pěkně sobecký. Se mnou nemáš šanci uniknout těm pytlákům a sám to dobře víš: musíš jít sám.“
,,Kecy! Nenechám tě tady umřít!“
,,To taky nechci,“ zasípal Turek a pokračoval naléhavějším tónem: ,Nech mi tady nějaké jídlo a jdi: beze mě se do Ganstewillu dostaneš daleko dřív a zavoláš mi pomoc. Já tady těch pár dní přežiji, vždyť je mi už líp... a pak,“ pousmál se, ,,sám jsi to včera řekl, jak jsi vyprávěl o naší první akci: vím, že se na tebe můžu stoprocentně spolehnout.“ unaveně vzdychl a zavřel oči.
,,Semire,“ řekl Jan klidně a rozhodně, ,,já tě tady prostě nenechám a o tom nebudu diskutovat: buď půjdeme oba, nebo ani jeden, takže si to dobře rozmysli. Základním pravidlem pro tyhle situace je přece zůstat spolu, vždyť to musíš vědět.“
Oříškové oči na něj bezradně hleděly.
,,Máme před sebou dlouhou cestu,“ kývl tmavovlasý ex-policista a nenáviděl se za to, že musí přítele tahat na další část jejich vysilující poutě. ,,tak vstaň a půjdeme dál. Prosím.“
Gerkhan si něco zamumlal pod vousy, strčil do batohu pečlivě poskládanou pokrývku a s Janovou pomocí se dostal na nohy: sice ještě musel přemáhat závrať jak se snažil nespadnout, zatímco Richter balil i poslední věci, ale s prvními kroky do kopce už byl v chůzi daleko jistější.

Jan si původně pohrával s myšlenkou, že by se vydali korytem Cetery: musel to však zamítnout, protože nikdo nemohl zaručit, že se široká rokle po pár mílích nezmění v neprůchodný kaňon plný nebezpečných peřejí.
Rozhodl se tedy pro jejich původní cestu a tak šplhali do kopce, ze kterého před pár hodinami snášel svého bezvládného kolegu. Richter mrkl doleva, kde po jeho boku namáhavě oddechoval mladý Turek, který se o každý krok rval se svou únavou. Jan starostlivě zavrtěl hlavou: Semirův stav se sice ze včerejška úžasně zlepšil, ale nebylo možné nechat se tím oklamat – policista byl vážně nemocný a naléhavě potřeboval odbornou pomoc, kterou mu Jan se svými základními znalostmi a nulovou zásobou léků zdaleka nemohl poskytnout. Relativně snížená teplota vydrží jen pár hodin, než se zase ozve horečka a Semirova vyzáblost to nachlazení ještě komplikuje, pomyslel si Richter zlobně a po tisící v duchu proklel Maxmiliána Geburna.
V tu chvíli se Semir zlehka zapotácel: okamžitě však odmítl pomoc a se zaťatými zuby pokračoval dál, jen se zlehka opíral o kolegovu paži: Jan musel jeho statečnost a tvrdohlavý boj obdivovat.

Slunce pozvolna putovalo po obloze a propalovalo krajinu svými plamennými střelami: oba přátelé se nyní, poté, co si dopřáli několik občerstvovacích borůvkových pauziček, snažili co nejvíce kráčet jen ve stínech roztroušených borovic, které takto sympaticky uváděly blížící se hustý les.
Turek se zrovna chystal požádat o doušek vody, když se okolím rozlehl výstřel, jehož ozvěna se desetinásobně odrazila od blízkých skal, které nechali za zády stejně jako nebezpečí, se kterým nikdy nepřestali počítat: pytláci je našli.
,,Ne!“ vykřikl Jan a strhl přítele k zemi. ,,Ať už takhle noční můra skončí, prokrista!“ otočil se k příteli, který vyplašeně pátral po místě, odkud střela vyšla. ,,poslouchej dobře, Semire: musíš teď utíkat napřed a já je zdržím, jasné? Najdi si nějaký úkryt a tam zůstaň, za žádnou cenu nevycházej. Slyšíš?“
,,To tak,“ odsekl Turek. ,,A co ty řečičky o základních pravidlech? Nesmíme se rozdělit, sám jsi to před pár hodinami říkal!“
,,Bože můj,“ zakvílel Richter a silně policistou zacloumal: ,,ale teď se musíš schovat, jinak tě zabijí: nemá cenu, aby dostali nás oba!“
,,Nejdu odsud.“
Jan ho naštvaně praštil do ramene, až Gerkhan vyjekl bolestí a překvapením: ,,tak poslouchej, ty tvrdohlavej Turku,“ zasyčel Andrein snoubenec, ,,když ti to může zachránit život, tak to řeknu naplno: včera večer jsem se s tebou několik hodin tahal, držel tě v teple, povídal ti blbosti, abys neusnul a nezařval tady: místo toho jsem klidně mohl odejít a být teď v půlce cesty domů. Takže pokud si toho, že jsem se tě celou noc snažil udržet naživu, alespoň trošku vážíš, seber se a vypadni odsud!“
Turek na něj zoufale pohlédl: pak se, aniž by řekl jediné slovo, vyštrachal na nohy.
,,A řekni Andree, že ji miluju!“ hlesl Jan a bez ohlédnutí se začal plazit vstříc útočníkům.
,,Spolehni se, brácho,“ zašeptal Semir a potácivě se vydal, napřed nejistě, ale pak stále rychleji a rozhodněji, k bezpečné náruči lesní hradby.

Opět se brodil kapradinami a vřesem, toužebně doufaje v nějakou zázrakem se vynořivší skrýš: jakýkoliv pokus o běh naprosto selhal a tak se jen vlekl.
Jan měl pravdu, zaháněl vířící výčitky svědomí. Celou noc mi pomáhal a já se mu nejlíp odvděčím tím, že teď zůstanu naživu: stejně bych mu proti těm hajzlům nebyl nic platný, jen bych překážel.
Ohlédl se, napůl věřil, že tam spatří usměvavou mávající postavu svého tmavovlasého přítele.
Jan...
Tohle se nemělo stát, pomyslel si zoufale, když se skrčil pod kořeny vyvráceného smrku: čněly vysoko do vzduchu a pod nimi zívala otevřená jáma plná suché drolivé hlíny: vynikající úkryt. Co řeknu Andree, když se mu něco přihodí? Jak jí mám vysvětlit, že se obětoval, aby mi zachránil kůži, sakra?!
Kýchl a otřel si nos: už zase se mu začala motat hlava, i těch pár hodin fyzické námahy ho naprosto vyřídilo.
Bude mě nenávidět, vždyť si ho chtěla vzít... Och bože, napomenul se vztekle. Jak teď můžu myslet na sebe?! Ale vždyť Jan to nakonec určitě zvládne a dostane se z toho, utěšoval se. Je to přece polda, i když bývalý: vždycky byl naprosto skvělý v řešení takových kri...
Výstřel.
,,Ne!“ Semir se chytil za spánky.
Výstřel.
A další: všechny si ozvěnou našly cestu mezi stromy a zahrály tak tragickou pohřební píseň do Turkových uší.
Mladý policista sklonil hlavu a vyděšeně zíral do země, dlaně pevně přitisknuté k ústům, jak se snažil ztlumit vzlyky. Tohle ne... To si Jan nezasloužil.
Byly chvíle, kdy mě rozčiloval: třeba když se tak horlivě snažil zabrat Tomovo místo... a byly i chvíle, kdy jsem ho nenáviděl: tenkrát v tom skladu to... to bylo...
Naprosto nepodstatné.
On je mrtvý, uvědomil si Semir naplno. Zemřel, aby mi zachránil život ... a to vše v čase, kdy ten jeho začínal a teprve nedávno v něm uvítal milovanou ženu, po které dávno toužil.
Turek se čelem opřel o hliněný kraj své skrýše: to přece nemůže být možné... on nesmí umřít! Vždyť ho má tolik lidí rádo a s Andreou mu to slušelo! Ne, to nemůže být pravda, za pár minut se tady objeví i se spoutanými pytláky... třeba střílel on!
Byla to bláhová, marná naděje a sám to dobře věděl.
Skrčil se na dno úkrytu a schoulil se tam do klubka: celý se třásl a zatínal zuby, aby nevyřval svou bolest nahlas.
Jeho přítel, Jan Richter, za něj položil život.


Arrow


Semir si otřel slzy a zhluboka se nadechl: JAN JE MRTVÝ.
Pár slov.. jen jedno jediné konstatování a jaký dopad to má na desítky lidí..
Neměl jsem ho nechat jít, vzlykl. Stejně se do Ganstewillu sám nedostanu a kdyby ano... jak bych mohl žít s tím, že za mě Jan položil život, proboha?!
Kdyby šel on, jak jsem navrhoval, měli bychom šanci.
Jane, zavřel oči a rty se mu zkřivily v bolestné grimase, proč jsi mě nemohl poslechnout?
Kdyby tak tvá smrt měla alespoň nějaký význam, příteli.... ale takhle?
Každou chvíli mě najdou, uvědomil si a při tom pomyšlení se ještě více schoulil. A to znamená, že jsi umřel úplně zbytečně...
Polkl slzu a ztěžka zalapal po dechu: už se ani nepokoušel tišit děsivý sípot, který se mu dral z plic.
Tisíckrát Jana rozčílil svou horkokrevností, milionkrát ho dohnal k vzteku svým odporem k papírování, dlouhé měsíce ho týral svým vztahem-nevztahem s Andreou... a přesto pro něj Richter dokázal obětovat to nejcennější co měl.
Popotáhl a chytil se za bolestí třeštící hlavu: Jan mluvil o nočních můrách... co by dal za to, aby se probudil a zjistil, že to vše byl jen zlý sen: že leží doma na gauči, na stole v kanceláři, v kanadské vile... v Geburnově sklepě...?!
,,Gerkhane, Semire Gerkhane!“
Zachvěl se.
On... on mě volá, přitiskl se k zemi vyděšeně. Opustil Labyrint a našel si mě tady...
,,Gerkhane, slyšíš? Vylez, pokud nechceš, aby měl tvůj kamarádíček z hlavy fašírku!“
Turkovi se zastavilo srdce: Jan... žije?!
,,Slyšíš, Gerkhááááááánééé?!“

Je to léčka... ujišťoval sám sebe a zatnul dlaně v pěst... Je mrtvý, smiř se s tím... a ty teď musíš vydržet a neskočit jim na to....
Jenže, polkl a prudce se chytil za krk, aby zdusil deroucí se výkřik, jak tedy znají mé jméno?! Ve spáncích mu rychle tepala krev, když se, živen nadějí, opatrně vydral na nohy a vyhlédl zpoza kořenů.
Málem se zajíkl: dvacet metrů před ním stáli oba pytláci: se zbraněmi v rukách se rozhlíželo po okolí, jak pátrali po další kořisti a před nimi na zemi klečel....
,,Bože, Jane...“ vyklouzlo Turkovi a zároveň se přes něj přelila vlna obrovské, ale naprosto liché a falešné úlevy.
Jeho přítel klečel se sklopenou hlavou před svými přemožiteli: ruce měl zkroucené a pevně svázané za zády, oddechoval jako po souboji a očima těkal kolem sebe.
Mladší z mužů vytvořil z dlaní kornout a zopakoval Semirovo jméno, zatímco jeho otec sklonil hlaveň pušky a ponořil ji do hustých vlasů na Janově týle.
,,Jestli se hned neukážeš, zabijeme ho! Ještě se můžeme dohodnout: víme, že nás slyšíš!“ Charles si odkašlal, aby mu bylo rozumět, ,,pojď sem, jinak ho odstřelíme jako psa a tebe hned po něm!“
,,Neeee!“ zaječel Jan a zazmítal se, jak unikal nepříjemnému doteku tvrdé zbraně. ,,Nedělej to, Semire! Schovej se, nebo nás oba zastřelí!“ ex-polista vykřikl, když mu starší zločinec vrazil pěstí do dolní čelisti. ,,Alespoň jednou.... alespoň jednou si nehraj na hrdinu, prosím!“
Vzápětí se tmavovlasý muž zhroutil pod deštěm ran.

Turek tomu vyděšeně přihlížel: co má dělat?! Přece se tam nemůže jen tak vrhnout....
Jan má pravdu, musím tady zůstat....
Vždyť... co bych na tom mohl změnit? Jsou dva a mají zbraně... já nemám nic! Tenkrát před měsícem... jsem zbraň měl a jak to dopadlo...?!
Zaúpěl, jak ho bodlo pod jedním z čerstvě srostlých žeber: to si to mám prožít znova? pomyslel si útrpně a přitiskl se co nejtěsněji k hliněnému okraji svého úkrytu.
Vždyť proti nim nemám šanci! vykřikl málem a zaryl nehty do kůry čnících kořenů. Copak je to zbabělost, nejít si pro jasnou smrt?!
Jenže Jan šel: kvůli tobě.
Ale oni ho dostali a sám říká, že je zbytečné, abychom umřeli oba!
Nevěř tomu, že by se na tvém místě o něco nepokusil.
Jenže já... já se..
Bojím.
Semir se zhroutil na zem a rukama si zakryl hořící tváře: Geburn měl pravdu, uvědomil si vyděšeně. Jsem... zbabělec..
Ale to přece nejsem já! Nikdy bych se akci nevyhýbal...
Jenže tě to nedávno málem stálo krk, že?
Na moment zavřel víčka: vzpomínek na třicet hodin hrůzy, které strávil v Maxmiliánově chatě, se nikdy v životě nezbaví. Před očima měl každý detail svého vězení, každou fázi pohybu blížící se pěsti, která tvrdě dopadala na jeho tvář...
A to vše jen kvůli tomu, že se hrnul do akce... kdyby to tehdy nechal být, tak...
,,Gerkhááááááááne, dochází nám trpělivost!“

Popotáhl a pomalinku, milimetr za milimetrem se opět postavil na nohy: uslzenýma očima pohlédl přímo před sebe, kde zády k němu stáli oba zločinci. Jan se ztěží držel zpříma: z nosu mu kapala krev a Semir si s děsem uvědomil, že jeho přítel silně krvácí z čerstvé rány na rameni, jen těsně pod škrábancem z předchozího dne.
,,Tak se ozvi, ty mizerný parchante!“ zaječel Charlie netrpělivě a vystřelil dávku do vzduchu. ,,Příště to čeká jeho hlavu, slyšíš, ty malý zmetku?“
Turek se otřásl: copak může nechat Jana zemřít?
To se má z bezprostřední vzdálenosti dívat na to, jak bývalý parťák v bolestech umírá kvůli jeho neschopnosti a strachu?
Jak bys jim pak mohl pohlédnout do očí: Andree, šéfové, Loutesovi, jeho rodičům...?
Ale vždyť je to beznadějné...
Klekl na kolena a rozhrnul vak, který mu Jan ve chvíli rozloučení vtiskl do náruče.
Naprosto šílené... dopadne to stejně jako na náměstí Pravdy....
Jeho tápající prsty nahmataly velký zavírací nůž, který Jan míval u sebe už za dob, kdy sloužil na kolínském pracovišti Dálniční policie.
Nebo to dopadne ještě hůř?!
Zarazil se a prsty mimoděk přejel přes zjizvené břicho a poraněný hrudník: doteď měl bolesti a přitom fyzická zranění byla tím nejméně závažným problémem z doby, kterou strávil v Geburnově společnosti.
Jak mu ublíží teď?
Turek zaťal zuby a vzdorně se ušklíbl: copak může být hůř?
Nenechám tě v tom, ať si říkáš, co chceš, Jane.
Pohled mu ztvrdl: teplotou oslabený Semir Gerkhan se nadechl a pomaličku začal vylézat ze své skrýše.


Arrow


Jan polkl a mimoděk olízl krev, která mu z rozbitého nosu skápla na horní ret: tahle situace vypadala moc ošklivě...
Krátce se rozhlédl kolem sebe: ne, nikde ho nebylo vidět, vypadalo to, že ho Semir poslechl, uvědomil si překvapeně.
Vypadalo to, že ho Semir nechá zemřít.
Richter se ušklíbl: a co se divím? Sám jsem mu přeci řekl, že se má schovat a zůstat v úkrytu, ať se děje cokoliv... Ale že tuhle prosbu vyslyší....
To jsi nečekal, přiznej si to.
Nečekal, pokrčil Jan rameny v duchu: jenže je to správné – nebylo by logické, abychom umřeli oba. Někdo... někdo se musí postarat o Andreu.
Zasykl a přivřel oči, rván vnitřní bolestí: Andrea.... sotva ji získal a už ji zase ztratí, tentokrát navždy. Myslí mu prolétly všechny ty chvíle, kdy se užíral mukami při pohledu na věčně rozhádanou a přitom záhadně svázanou dvojici, po jejíž nedosažitelné křehčí polovičce tolik toužil... Když mu pak v té kavárně kývla na další schůzku, cítil se jako král světa, pousmál se trpce. A když jí navlékal na štíhlý prst kroužek z bílého zlata a slyšel ,,ano“, nebylo na světě šťastnějšího muže.

Těžce vzdychl: měli jsme toho tolik před sebou... a teď? Sladký medový koláč se změnil v prach a popel, který je zadusí...
Rozjitřená mysl mu nabízela otázky a bizarní obrazy budoucnosti hádané ze strachu a bolesti: jak asi Andrea zareaguje na zprávu o mé smrti? pomyslel si a nervózně se poposunul vpřed, na což starší pytlák zareagoval prudkou ranou.
Jak dlouho mě bude oplakávat... a bude vůbec?
Zůstane v Kanadě, nebo se vrátí do Německa, kde nechala svou práci, rodiče, příbuzné, přátele...
A Semira.
Třeba se ti dva zase dají dohromady, napadlo ho a neklidně se zavrtěl. Bylo by to možné? Vždycky k sobě měli blízko a já... já to respektoval, bylo mi jasné, že po tom, co spolu zažili, budou stále dobří přátelé... nebo i něco víc. A tenkrát v nemocnici, kde byl Semir poté, co ho tak zřídil Geburn.. když jsme si mysleli, že je mrtvý, tak Andrea... zhroutila se! Skoro to vypadalo, že ho ještě stále...
Ne, napomenul se. Na takové věci nemysli: byl jsi to ty, kdo šel po jeho bývalé manželce, ne? Tohle by ten tvrdohlavý Turek neudělal. A i kdyby, pomyslel si hořce, mně už by to bylo jedno, hm?
Povzdechl si a vztekle pohlédl na své přemožitele: předtím se je pokusil odvést co nejdál od strany, na kterou odbelhal nemocný přítel, ale nakonec trvalo jen pár minut, než byl jeho krycí manévr odhalen a on sám přes svou statečnou obranu zraněn a chycen.

Zavrtěl se, těsně stažené provazy mu rozdíraly zápěstí a kolena ho bolela od dlouhého klečení: pytlák po jeho boku mu zarýval hlaveň zbraně do týla, zatímco se ten druhý snažil přivábit schovávajícího se Turka, kterého nebyli schopni najít ani tak dobří stopaři.
Vzdejte to, chlapci, uchichtnul se ironicky. Radši už to neprodlužujte a palte: oba nás nikdy nedostanete...
Očima střelil doprava, kde jeho pozornost upoutal rychlý pohyb: čelist mu poklesla, když mezi hustě olistěnými větvičkami pichlavého keře spatřil potem zbrocenou tvář mladého policisty.
Ale ne, sakra! zaklel v duchu.

Semir si přitiskl dlaň před ústa, aby alespoň kapičku ztlumil své sípavé nádechy: to ho těch pár metrů plazení tak strašně vyčerpalo, proboha?
Unaveně se pozdvihl na loktech a pomaličku rozhrnul větvičky, aby si mohl pořádně obhlédnout situaci: zločinci teď stáli zády k němu a stále ještě křičeli jeho jméno. Jan klečel bokem u nohou staršího pytláka a... zíral Turkovi přímo do očí!
Policista překonal překvapení a povzbudivě se usmál: Richter se však tvářil takřka naštvaně, jeho rozhořčený výraz dával jasně najevo, co si o Gerkhanově snaze myslí..
Bylo však příliš pozdě, teď už to drobný strážce zákona nemohl vzdát.
Nebo mohl?
Stále se ještě můžu vrátit, pomyslel si Semir a otřásl se. Stejně by mi nikdo nic nevyčítal, tohle musí každý pochopit: vždyť Jan ani nechce, abych šel dál!
Setřel si pot z čela a zhluboka se nadechl: jsem teď jen pár metrů od nich... jestli vylezu z tohohle keře, už není cesty zpět... jak jednou udělám krok dopředu, tak....
Pevně popadl ostrý nůž a zkoncentroval veškerou sílu a energii, která v jeho nemocí ztýraném těle zbyla.
Není cesty zpět.
S výkřikem se vymrštil a dvěma skoky se dostal do zad pytláka, který mířil na jeho přítele.

Mohutným kopancem zasáhl spodní část zločincovy páteře a současně mu, vědom si toho, že jedná s nepřítelem neznajícím slitování, vnořil čepel nože do stehenního svalu: muž zařval překvapením i bolestí a zhroutil se do trávy.
Semir věděl, že mu jeho blitzkrieg dává výhodu jen několika vteřin: bleskurychle se sehnul k zraněnému Janovi a jediným rázným trhnutím mu přeťal mučivě stažená pouta.
,,Co to děláš, ty blázne?“ vyjel Richter a vyskočil na nohy: ostře přitom zasykl, jak ho zabolela prostřelená paže. ,,Vždyť nemáme žádnou šanci!“
,,Zmlkni!“ zaječel Semir hystericky a obrátil se k Charlesovi, který se vzpamatoval z počátečního šoku a s nenávistným výrazem na ně mířil svou upravenou zbraní.
,,Táhněte, psi!“ hmatal muž po kohoutku, když hlaveň pušky právě včas odchýlil přesně vyměřený kick-boxový kop Andreina snoubence. Turek po mladém pytlákovi skočil a pokusil se mu podrazit nohy: Charlie však bystře uhnul a ohnal se po policistově hlavě těžkou pažbou, která jen o milimetry minula Semirův spánek.
Jan si na poslední chvilku všimnul staršího ze Šelem: muži se už podařilo zastavit krvácení i dostat se z bolestivého úderu – namáhavě se zvedal na nohy a sahal po spoušti své zbraně, když ho zpět povalil prudký Richterův útok. Oba muži se zmítali v zmateném, vzteky i bolestí křičícím klubku.
Mladý Turek se rychlým skokem vyhnul Charlieho útoku a sám ho, využívaje přitom setrvačnosti, prudce uhodil do boku: pytlák zaťal zuby a zbraň mu vypadla z rukou. Oba muži se po ní okamžitě vrhli: sehnuli se ve stejný okamžik, aby se s bolestným zaskučením chytili za naražená čela. Zločinec se sebral první: kopem srazil Semira k zemi a shýbl se pro pušku: těžce oddechující ležící policista mu však obratně podrazil nohy, takže se Charles s výkřikem svalil vedle něj.
,,Ty mrcho!“ zaječel pytlák a prsty sevřel Turkův krk: ,,tak už konečně chcípni, slyšíš?“
Semir se zazmítal a zaťal nehty do pytlákovy tváře: ,,Jdi... do.... háje,“ zachroptěl a bez ohledu na kriminálníkův zmučený jekot zesílil tlak prstů. ,,Nech.. m-mě...!“
Kanaďan s řevem pustil Gerkhanovo hrdlo a ruce mu automaticky vyletěly k lícím, na kterých se rýsovalo osm hlubokých krvácejících šrámů: ,,zabiju tě, ty všivej skopčáku! Zabiju tě!“
Kuckající Turek se převalil na bok a takřka naslepo hmátl po noži, který zcela hloupě zahálel pohozený na zemi kousek od jeho tápajících prstů.
,,Ani na to nemysli!“ zaječel Charles a dupl na Semirovo zápěstí: ten vykřikl a jen ztěží zachytil pytlákovu paži, která s nožem v ruce mířila na jeho srdce.

,,Vzdej to!“ snažil se sípající Kanaďan zlomit Gerkhanův odpor, ,,ty prašivej, zakrslej...“
Semirovi před očima vybuchovala ohnivá kola bolesti: víčka měl přivřená, jak se ze všech sil snažil zabránit pomalu se blížící čepeli, aby mu ukrátila život.
,,Říkám, ať už konečně chcípneš!“ s těmi slovy narazila Charlesova levačka přímo do nedávno zahojeného místa na Gerkhanově hrudním koši: mladý Turek bolestně vykřikl a zkroutil se do klubíčka.
Překvapený pytlák zavrávoral a padl rovnou na něj: dýka se neškodně zaryla do suchého jehličí, odkud zapomenuta přihlížela dalším událostem.
Charles si odplivl a s úšklebkem pohlédl na sténajícího Semira: ,,cos čekal, ty hlupáku?“ oddechoval rychle a jeho ruce si hledaly cestu k Turkově šíji. ,,že vyhraješ? Tss, my jsme s tátou zvládli jinačí kabrňáky, než jste vy dva, moulo!“ zasyčel a pohlédl do hrůzou rozšířených oříškových očí: ,,kdybys nebyl tak naivní, mohl sis odpustit tu zbytečnou štreku a umřít hned jak jsme se setkali! Bylo by to rozhodně,“ zmáčkl policistův krk, ,,míň bolestivé...“
Semir se vzpjal a s nepublikovatelným výrazem ho kopl mezi nohy: pytlák se zaskučením padl po jeho boku, kde se svíjel bolestí.
,,Kdo že vyhrál...?“ zachrčel Turek, natáhl se pro ležící pušku, s námahou se zvedl na nohy a zamířil na teď klečícího Charlese: ,,Tak kdo?!“

,,Ty tedy určitě ne!“
Policista se ohlédl a strnul: starší pytlák s takřka spokojeným úsměvem strčil hlavní do zad Jana, který s rukama za hlavou zíral do země.
,,Promiň, Semire,“ zašeptal, aniž by odtrhl pohled od trávy a borovicových větviček. ,,Mrzí mě to: měl jsi mě poslechnout a nechodit sem...“
,,Pozdě bycha honit,“ zazubil se kriminálník a gestem Turka pobídl, aby se vzdal: ,,zahoď tu pušku a dej ruce tak, jak je má tvůj přítel.“
,,Vy si snad děláte legraci!“ vyprskl Gerkhan nevěřícně. ,,Mám na mušce vašeho syna! Vážně si myslíte, že to teď vzdám?!“
,,Poslyš, chlapče,“ odvětil pytlák klidně, ,,mám oči! Jsi nemocný, tipuji to minimálně na zápal plic: jak dlouho si myslíš, že to vydržíš?“
Semir se chroptivě nadechl: pytlák měl pravdu, byli absolutně bez šance. Andrein snoubenec v souboji prohrál a on sám se dlouho potýkal se zákeřnou chorobou, jejíž hlavní vlna se zase začala vracet: už během rvačky cítil, jak se mu opět motá hlava a na těle vyvstává ledový pot...
Polknul a potřásl hlavou, obrazy se mu na chvíli rozostřily, jak bylo jeho vidění zkresleno navrátivší se vysokou teplotou: ,,Nechte Jana jít, prosím.... a já neublížím vašemu synovi.“
Obě Šelmy se daly do smíchu: ,,nejsi v pozici, kdy bys mohl vyjednávat, chlapče!“
,,Mlč, Semire,“ zasyčel Richter a nervózně na přítele pohlédl: poslední zbytečky síly mladého policisty očividně strávila prudká šarvátka – stal se tak snadnou kořistí jak pro svou nemoc, tak i pro pytláky.
,,Naopak....“ zasípal Turek: ,,jestli Janovi ublížíte, přežije ho váš syn jen o pár desetin vteřiny!“
,,Tak to pozor,“ zavrčel pytlák rozzuřeně a hlavní rýpnul zraněného Richtera nalevo od páteře, ,,na Charlese nešáhneš, jasný? Ale však ty se vyřídíš sám, hlupáku... dávám ti deset minut, než to s tebou sekne!“

Ta situace byla ne tak nepodobná oné zákopové válce při jejich první společné akci: stáli takřka bez pohybu a čekali na řešení zdánlivě bezvýchodné situace.
Někdo musí překročit Rubikon jako první.
A budu to já, uvědomil s Semir s děsem. Deset minut? Proboha, už teď se mi podlamují nohy... ještě pár vteřin a zhroutím se... vystrašeně mrkl na pytláka, který s vyrovnaným výrazem stále mířil na neutrálně se tvářícího Jana.
Turek se oklepal, jakoby se tak mohl zbavit sálavé bolesti v krku i bodání pod znovu zraněnými žebry: co mám teď dělat? Pokud vystřelím, zemře parťák jen moment po Charlesovi... když budu vyčkávat, dostane mě horečka a oni Jana zabijí.... a čekat od nich milosrdenství nebo dohodu je utopie...
Co s touhle proklatou patovou situací...?!
Semir kýchl a popotáhl: nakonec bylo jeho snažení marné, zemřou tak jako tak, zachránit by je mohl snad jen zázrak.
Ale on alespoň neskončí život s tím, že svého přítele prodal...
Snad to kolega chápe: snad mi odpustí, že jsem ho neposlechl: Gerkhan se nadechl a pohlédl Richterovi do očí s tichou omluvou: ,,Jane, je mi líto, že..“
,,Dojemný!“ vyprskl Charles, kterému hlaveň pušky opřená o jeho týl asi vůbec nevadila: ,,kapesníky jsou v ceně?“
,,Já rozumím, Semire,“ polkl Richter a smutně se usmál: ,,díky za ten pokus...stejně jsem věděl, že to zkusíš...“
,,Nemohl...“ Turek se zarazil.
Byla to jen iluze, vyvolaná jeho zjitřenou pozorností, nebo pouze hlasitější závan větru v korunách stromů....?
Nebo... je zázrak na cestě?!


Arrow


Semir prudce trhnul hlavou a zahleděl se k bohatým korunám pokřivených borovic: skutečně se to ozývá, není to žádná iluze!
I starší pytlák znepokojeně obrátil pohled na stejné místo a nervózně přešlápl, bolestivě přitom zarývaje hlaveň pušky pod Janova žebra: něco se dělo.
Turek polkl a jeho zpocené dlaně pevněji sevřely pažbu pušky: co... co se z toho vyklube?
Čtyři páry očí hypnotizovaly větrem se klátící vrcholky stromů, za nimiž se něco ukrývalo: něco, co se s hlasitým, nic dobrého nevěštícím burácením, blížilo.
Gerkhan, ač byly jeho smysly oslabeny nemocí, ten zvuk identifikoval jako první a hlasitě vykřikl překvapením: ani ne tři sekundy na to již pochopili všichni.
Zpoza zelené hradby, která jim zakrývala výhled, se, ne nepodoben obludné překrmené mouše, vynořil mohutný armádní vrtulník, který jim s uši deroucím hřmotem přelétl nad hlavami a zamířil k blízké horské stěně.
,,Semire, to jsou strážci parku!“ Jan ječel ve snaze překřičet hluk, ,,musíme něco...“
,,Drž hubu!“ zařval starší pytlák a uhodil ho pažbou do spánku, až Richter bolestně vyjekl. ,,Stejně si nás nevšimli,“ rozesmál se zločinec s pohledem upřeným na vzdalující se stroj, který slétl níž, aby si důkladně prohlédl několik stovek metrů vzdálený pahorek.
Má pravdu, zachvěl se mladý turecký policista a zoufale zíral na už zase stoupající vrtulník. Oni si nás vážně nevšimli... Zázrak se nekoná: jejich jediná naděje zemře, jakmile se helikoptéra skryje za horskou stěnou.
Zbývá už jen pár vteřin...
Semir střelil očima po Janovi, jakoby čekal radu: jeho přítel si však se zkřivenou tváří držel bolestí třeštící hlavu.
Tohle je jediná šance, došlo policistovi. Stejně...
Stejně už nemáme co ztratit.
Bleskově obrátil hlaveň pušky vzhůru a proměnil své drahocenné, tak dlouho schraňované eso v jediný výstřel, který prudce třeskl směrem k oblačné obloze.

Okolní kopce zvuk milosrdně vracely a stonásobně zesilující ozvěna ho unášela do všech koutů vyčkávajícího údolí: puška vypadla Semirovi z rukou, jak se muž pohroužil do tiché modlitby. ,,Prosím,“ obměkčoval v duchu armádní stroj, ,,prosím tě, otoč se..“
Vrtulník se prudce propadl o několik desítek metrů níž, celé okolí zaplavil pronikavý řev namáhaných motorů: helikoptéra zůstala na pár vteřin viset ve vzduchu jako kolibřík sající sladký nektar z květů...
A pak se elegantní otočkou obrátila zpět.

,,Tys to dokázal!“ zajásal Jan a rychlým pohybem ze svých zad strhl hlaveň pušky šokovaného pytláka, ,,bože můj, dokázal si... Semire, bacha!“
Turek se otočil: příliš pomalu, už se nedokázal vyhnout pěsti, kterou mu do dolní čelisti vrazil rozzuřený Charles: ,,tahle hra se dá hrát i ve více lidech!“ zaječel zločinec a povalil překvapeného Gerkhana na zem, ,,nenamlouvejte si, že už je konec, vy hlupáci!“
,,Ale on je konec,“ zachroptěl klidně ležící Semir s unaveným úsměvem. ,,podívej nad sebe...“
,,To jsou staré finty!“ zavřeštěl pytlák hystericky a natáhl se po ležící zbrani. ,,vezmeme vás s sebou a oni nás budou muset pustit, abychom vás nezabili, takže vstávej!“
,,Mlč, Charlesi,“ zavrčel starší zločinec, který sice stále mířil na nyní stojícího Jana, ale v očích se mu objevil výraz rezignace. ,,Sklapni a raději ho poslechni.“
Jen asi padesát metrů od nich sklouzly po lanech dvě dvojice mužů oděných ve strohou vojenskou zelenou: všichni svírali zbraně a rychle k nim postupovali, zatímco helikoptéra za ohromného rachotu těžkopádně dosedala na zem.
,,Vzdejte se!“ vykřikl první z vojáků a velmi zřetelně ukázal těžký samopal, který mu spočíval v pažích. ,,odhoďte zbraně a ruce dejte za hlavu!“
K Richterově údivu nechal pytlák paži s puškou klesnout.
,,Nedělej to, táto, vždyť z toho můžeme vyklouznout!“ vykřikl mladík a chytil bolestivě usykávajícího Semira za citlivé místo na týlu: ,,použijeme Skopčáky jako rukojmí, zmizíme a po cestě je někde necháme...“
,,Už nás viděli, Charlesi,“ odpověděl mu otec se známkou nerozhodnosti v hlase. ,,Jen by nám to přitížilo... u soudu se z toho, co jsme dělali můžeme vykroutit, ale kdyby nás teď ti podělaní vojáci viděli, jak je zabíjíme, tak...“ odmlčel se, ,,vstaň, Charlie. Vstaň a nech ho být.“
,,Ale...“
,,Řekl jsem vstaň!“
Mladší pytlák konečně poslechl: vztyčil se a stejně jako jeho otec dal, aniž si odpustil vražedný pohled na potácivě se zvedajícího Semira, ruce nad hlavu.
Jan se dovlekl k unavenému příteli a podepřel ho: ,,chápeš, že to skončilo?“ usmál se vyčerpaně a vřele na Turka pohlédl. ,,Nějak mi to nejde do hlavy...“
Mžourající Semir jen těžce vydechl, kýchl a otřel si pot z čela: ,,už bylo na čase... ne?“
,,To zcela jistě,“ uchichtl se Richter. ,,Konečně si odpočineme: a hlavně ty, vždyť,“ zamračil se ustaraně a jeho radost byla tatam, ,,vždyť už máš zase horečku, sakra!“
,,To bude dobrý...“ zasípal Gerkhan a jen tiše sledoval helikoptéru: zatímco se její vrtule točila čím dál pomaleji, dorazili již vojáci k oběma Šelmám a něco na ně při zatýkání křičeli.
,,Prý ,dobrý‘! Takové řeči už tady byly, Semire,“ odfrkl si Jan. ,,A jak to dopadlo! Musíš dostat nějaká antibiotika nebo tak... třeba tady ti vojáci něco mají!“
,,Ok, ok,“ hlesl Semir, který jen s námahou držel oči otevřené. ,,Podívej, támhle!“ vyjekl najednou překvapeně a švihl rukou směrem k nyní tichému stroji: dveře kabiny se otevřely a na travnatou pláň se nešikovně skulila...

,,Andreo!“ Richter pustil Turkovu paži a rozběhl se ke snoubence, která teď při pohledu na něj vzlykala radostí: muž se svalil vedle ní, utopil ženu v náručí a tvář jí posázel polibky.
Semir se slabě pousmál: musel přiznat, že jim to spolu slušelo.
Pootočil se směrem k Šelmám, kteří tu scénu sledovali se zuřivými a nevěřícnými výrazy: ,,Tak,“ vzpomněl si na svá vlastní slova, ,,tak kdo že vyhrál....?“
A pak se se rty zvlněnými v lehkém úsměvu bezvládně sesunul k zemi.


Byl sám.
Opatrně se zvedl na nohy a rozhlédl se kolem sebe: nacházel se v systému tisíců chodeb a chodbiček, které zdánlivě neměly konce.
Uvědomil si, že je mu to tady povědomé: všechno, ty tmavě šedé zdi i hedvábná tma, ticho, ve kterém byl skryt příslib mučivé bolesti a hrůzy.
S rozvahou postupoval dopředu: opatrně vážil každičký krok, kterým se o pár centimetrů přiblížil onomu Nejistému.
Nerozhodnost ho provázela při volbě na každém místě, kde se chodba rozcházela, nebo se napojovala další: kudy? Kterou cestou se dát? A vedou-li všechny ke stejnému cíli, jak poznat tu nejpřímější?
Nic mu nenapovědělo správný směr: nedočkal se ani znamení, které by mu seslala ona Vyšší moc, ve kterou věřil – snad její vůle sem, do krajiny stínů, nedosáhla.
A tak šel dál: stále rychleji, stále jistěji, se stále klidněji bušícím srdcem.
Nechápal, kudy se dostane ven z Labyrintu, jak si pro sebe tohle místo pojmenoval, ale moc dobře cítil, že je odpověď na tuhle otázku životně důležitá...
A pak mu přišlo, že se dostal do míst, která znal: jakoby tady již několikrát byl, jen se sem dostal jinými cestami: ještě více zostražitěl a pozorně se rozhlédl: stěny chodby tu stály blíž k sobě a podlaha byla stylizovaná do velkých pravidelných čtverců černé a bílé: jakoby tu bylo vše připraveno pro nějakou obludnou šachovou partii.
Zastavil se: chvěl se po celém těle v předtuše, které nerozuměl.
A pak zlověstné ticho rozbil na kusy zlý smích, které se tisícinásobně odrážel od každé plochy lomených chodeb bludiště.
Znal ten smích.
I jeho původce.
,,Gerkhane, Gerkhane....“
,,Tady jsem!“ vykřikl Semir a obličej mu na moment ztuhl v bezvýraznou masku. ,,Jsem tady, tak si pro mě pojď!“
,,Ale ale ale....“ vynořila se ze stínů postava Maxmiliána Geburna. ,,Mému chlapečkovi nějak narostlo sebevědomí, ne? To bychom měli,“ přiblížil se těsně k neutrálně se tvářícímu Turkovi, ,,nějak napravit, že?“

Gerkhan se pousmál: ,,můžeš to zkusit, Mršino.“
,,Tak to počkej,“ propukl Gerburn v smích, ,,to je mé oslovení pro tebe, ty nicko!“
,,Jenže jediná mršina jsi tady ty,“ pronesl Semir vyrovnaně a podíval se svému nepříteli přímo do očí: ,,Jan s Tomem tě zabili, takže neexistuješ – zmiz a přestaň mi otravovat život!“
,,Áááále,“ protáhl mohutný muž nehezky, ,,já na to mám ale jiný názor, chlapče... já jsem živý ažaž!“ s těmi slovy se vymrštil a hranou ruky uhodil Semira do prsou: Turek vykřikl bolestí, ale nestáhl se – se vzteklým zasyčením uhnul před druhou ranou a přešel do prudkého protiútoku. Kopancem zasáhl svého vyššího protivníka do levého kolena a vší silou mu vrazil pěstí pod rameno.
Geburn se chytil za zasažené místo na hrudi a s překvapeným výrazem couvl: ,,No,“ oddechoval prudce, ,,to nebylo zlé, Gerkhane... Ale odsud se nikdy nedostaneš!“
Semir nechal ruce klesnou podél boků a udělal pár kroků dopředu k muži, který mu zastoupil jediný východ z Labyrintu: ,,já se tě nebojím,“ řekl pevně se sveřepou odhodlaností v hlase.
,,Vidím a oceňuji, chlapče,“ uchichtl se muž a zvedl ukazovák ve varovném gestu: ,,jenže to nestačí, víš? Nenechám tě projít... takže zase prohraješ.... vždyť jsi sám, nechaný bez pomoci a...“
,,Plácáš hlouposti,“ ušklíbl se Semir. ,,Mám ty nejlepší přátele na světě a dobře vím, že by mě nenechali ve štychu!“
Geburn se odmlčel, ale po vteřince zaútočil s novou municí: ,,a co Bärbel, nezapomněl si na ni? Kdybys dělal pořádně svou práci, nezemřela by... neseš vinu za její smrt...“
Drobný turecký policista se posupně zasmál: ,,tohle už na mě neplatí, ty bestie! Když jsem byl v nemocnici, kam mě ráčila dostat tvá maličkost,“ sevřel rty do tenké čárky, ,,mluvil jsem s její kamarádkou.... a ta mi konečně vysvětlila, že za to nemůžu – jediný, kdo je za její vraždu zodpovědný jsi ty!“
Geburn smetl jeho slova netrpělivým pohybem ruky: ,,dobře, chlapče, dobře... ale já tě nepustím: jsi můj a z Labyrintu se nedostaneš!“
Bylo ticho.

Semir zavřel oči a soustředil se: Labyrint... bájné bludiště se zrůdou uprostřed – se zrůdou, jejíž zabití symbolizuje osvobození a zbavení se zemské tíže... boj s ní, který přináší očištění a dokonalost... Smyslem není projít bludištěm, ale....
,,Já ale nechci skrz...“ zašeptal Turek a znovu na Geburna pohlédl: ,,já se míním dostat do jeho středu...“
Maxmilián znepokojeně přešlápl, ale pak se opět sebevědomě zašklebil: ,,tady je střed, Gerkhane!“
Semir zaťal zuby a skočil po svém nepříteli: ,,já vím, Mršino!“ zaječel a uhodil Geburna do hrudi: muž nestačil uhnout a prudká rána ho tak srazila na kolena – klečel na zemi a šokovaně zíral na vyrovnaně se usmívajícího policistu. Turek chladnokrevně vytáhl pistoli a zamířil na jeho čelo.
,,Tohle neuděláš,“ zavrtěl Geburn hlavou a koutky rtů mu zacukaly pobavením. ,,Nezastřelil bys neozbrojeného, bezmocného člověka... na to nejsi dost silný, chlapče! Nemáš dost odvahy na to, abys mě zabil, vždyť to víš, Gerkhane!“
,,Zapomněl jsi na jeden malinký, ale podstatný detail,“ potřásl Semir hlavou. ,,Ty už JSI mrtvý!“
A pak stiskl spoušť...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****


Tiše zasténal, zavrtěl se a snažil se ucuknout před něčím, co mu svíralo hlavu: ,,ne....“
,,Ale ano, pane Gerhane, tohle musíte vypít!“
Semir zalapal po dechu a otevřel oči, které zamrkaly na obranu před takřka oslepujícím světlem bílého dne. ,,Kde... kde to jsem?“ zašeptal sípavě a neúspěšně se pokusil zvednout hlavu: soustředil se proto na snadnější cíl. Tentokrát se mu zadařilo lépe: po zaostření dostaly okolní rozpité barvy opět tvary a formy – ležel v pokoji Janovy vily.
,,No tak, nebuďte jako malý,“ zazvonil vedle něj příjemný ženský hlas. ,,A nevrťte se, pod paží máte teploměr.“
Malátně se otočil a lehce se usmál: ,,tohle... je ještě sen?“ zachroptěl tiše, ,,nebo už jsem vážně vzhůru..?“
Mladá hnědovlasá žena se rozesmála: ,,Ať se vám zdálo co chce, teď už rozhodně nespíte! A radši mlčte, musíte odpočívat,“ mrkla na něj a znovu mu k ústům přiložila hrnek s hořce vonící tekutinou. ,,Ale napřed tohle vypijte, pomůže vám to proti kašli.“
Semir poslechl, vyzunkl odporný nápoj do poslední kapky a lehce se protáhl: ,,kdo vlastně jste?“ pootevřel zvědavě vysokou teplotou rozpraskané rty.
,,Doktorka z místní kliniky, Elwen Smith,“ zašklebila se sportovně vypadající dívka a v obratných dlaních se jí mihla injekční stříkačka. ,,Řeknu vám, že jste měl namále, pane Gerkhane,“ rozpovídala se a natáhla do injekce hustou tekutinu bílé barvy, ,,takový zanedbaný zápal plic není vůbec nic hezkého... To jsou taky nápady,“ zamračila se, popadla Turkovu paži a jehlou mu vpravila obsah stříkačky do krve, absolutně přitom nedbaje jeho bolestivého usykávání, ,,skákat nachlazený do tak ledové vody, ts...“
,,Já si jaksi nemohl vybrat,“ hlesl drobný policista zaraženě a hleděl na drobnou krvácející ranku, kterou doktorka rychle zalepila náplastí.

,,Tak,“ kývla spokojeně hlavou a dala ruce v bok, ,,to byla druhá dávka antibiotik: už jste z nejhoršího venku, ale ještě vám předepíšu ten samý typ léku v prášku...“ chvíli škrábala něco na papír a pak k pacientovi přistrčila hrneček s horkým čajem. ,,A šetřete se, jasné? Budete ležet, potit se, měřit si teplotu, brát prášky a nehnete se z postele, ano?“
Semir s vytřeštěnýma očima pokýval hlavou: ,,kde jsou Jan s Andreou?“ pípl.
Elwen Smith, z níž se vyklubala vysoká dívka se štíhlou postavou, jen s úsměvem ukázala vedle pravé strany postele: na velkém čalouněném křesle tam unaveně oddechoval Jan, v jehož náručí odpočívala neklidně spící Andrea. ,,Čekali hezkých pár hodin, ale nakonec to nevydrželi a usnuli,“ špitla. ,,Pěkně se o vás báli a není divu: vždyť měli strach, že by to s vámi nemuseli stihnout do nemocnice a radši to ošetření nechali už na Ganstewill... a přijeli v pravý čas, to vám tedy řeknu...“ Elwen sáhla po teploměru a podržela ho proti světlu. ,,Hm, třicet sedm devět, to už je o poznání lepší,“ pochválila si a zaklapla lékařskou brašnu. ,,Teď si zase lehněte! Počkám, dokud se ti dva nevzbudí a pak půjdu do ordinace: nemáme tam lůžka, takže vás tam nemůžeme nechat, ale pokud zavoláte, jsem tu ve vteřině. Ok?“
,,Jo,“ kývl Semir, kterému již únavou padala víčka. ,,A děkuji.“
,,Není zač,“ pokrčila rameny. ,,Nebojte, za týden dva budete jako rybička: jen se musíte těch pár dní pořádně léčit, jasné?
Turek odvrátil pohled od Jana, na jehož zraněné paži se bělal čistý obvaz, a poslušně přitakal.
,,Výborně,“ usmála se a uvelebila se v jednoduché židli, ,,tak už spěte: já dám na vás tři pozor, slibuji.“
Policista se vděčně zašklebil, zavrtal se hlouběji do pelíšku své těžké péřové pokrývky a s ulehčením se nechal obejmout hebkými pažemi spánku.

*

,,Ještě se nevzbudil?“ otázala se šeptem Andrea a položila před Jana tác s talířem jídla: těstovin, pochopitelně.
,,Ne,“ protáhl se její snoubenec v měkkém křesle a začal se hladově ohánět vidličkou, ,,myslím, že to bude ještě chvilku trvat,“ zamumlal s plnými ústy.
,,No jo, já vím,“ vzdychla žena a lítostivě pohlédla na po uši zakutanou postavičku svého bývalého manžela. ,,Ale za dvě hodiny si má vzít ta antibiotika a taky by se měl pořádně vypotit, aby mu klesla teplota!“
,,Klid, Andy,“ vymetl Jan poslední zbytečky pasty, kterou se mu podařilo spořádat nevídanou rychlostí, ,,nech ho spát, ať si pořádně odpočine...“ vstal, odložil tác na větší stolek u okna a klekl si vedle Semirovy postele: Turkův hrudník se zvedal pravidelnými tichými nádechy.
,,Už vypadá lépe, že?“ špitla Andrea tulíce se ke snoubenci. ,,ale v té nemocnici...“ polkla a zaklonila hlavu, jak se pokoušela zadržet slzy.
,,No tak, miláčku,“ objal ji Richter. ,,To bude v pořádku: slibuji ti to... vždyť se dohromady nic nestalo...“
Plačící žena ho zprudka odstrčila: ,,nic se nestalo?!“ vyjekla a tvář se jí zkřivila nevírou i zlostí, ,,dovedeš si představit, jak jsem se o vás oba bála?! Dovedeš si vůbec představit, jak mi bylo, když jste se celé hodiny nevraceli? Napadlo tě vůbec, co jsem asi cítila, když jsme prolétávali těsně nad mořem a hledali trosky nebo vaše těla?“
Jan zalapal po dechu: na tuto část příběhu jejich nehody ani nepomyslel - i Andrea o ní mlčela, jak ji zaměstnávaly obavy o Semirův život... Ale teď se zřejmě její dlouho pečlivě stavěná hráz sebekontroly provalila pod zpětným nárazem vlny potlačovaných emocí.
,,Když jsem přišla domů a vy jste tady nebyli,“ nadechla se mladá žena a opět se nechala zajmout silnými pažemi mlčky naslouchajícího Jana, ,,měla jsem docela radost: ,fajn, udělám něco k obědu, kluci přijdou, nají se a půjdeme ven,‘ říkala jsem si. Jenže kuře už bylo dávno hotové a vy nikde... myslela jsem, že jste se prostě jen zdrželi, že toho chtěl Semir vidět víc,“ přejela si dlaní přes tvář.

Richter neřekl ani slovo: k tomu, aby dovedl poznat kdy má mlčet a naslouchat, nepotřeboval povinné policejní kurzy psychologie.
,,Ale pak.... když jste se nevraceli, začala jsem se bát,“ pokračovala Andrea stále více se chvějícím hlasem. ,,Zatelefonovala jsem na policii a ti se vás snažili dovolat vysílačkou, jenže... jenže se jim to vůbec nedařilo... Bylo to hrozný,“ propukla žena v pláč a zabořila tvář do látky Janova trika. ,,pořád sháněli lidi, kteří by vás pomohli hledat na moři... to bylo stále jen ,zřícené letadlo, zřícené letadlo‘..... a mně donesli kafe s tím, že mám čekat....“ popotáhla.
Bývalý strážce zákona nevěděl, co říci. ,,Andy, já...“
,,Vydržela jsem to dvě hodiny, Jane,“ zvedla uslzené oči. ,,Dvě hodiny jsem dokázala jen tak sedět a užírat se tím, co se vám mohlo stát... pak do pátrání zapojili i helikoptéru a já jim už nedovolila, aby mě nechali nečinně přihlížet. Snažili jsme se vás najít na pobřeží a kolem trasy, kterou jsme si domluvili, ale neviděli jsme jedinou stopu: já se tak strašně bála, že najdeme jen trosky a... a...“
,,Už bude dobře, zlatíčko,“ konejšil ji Richter a jemně snoubenku kolébal v náručí.
,,Pak padla tma,“ zírala nepřítomně přes jeho rameno. ,,A my se museli vrátit na stanici, protože v noci se záchranné akce neprovádí: pro piloty by to bylo příliš nebezpečné. Pořád mě posílali spát, ale já nemohla zavřít oči: kdykoliv jsem to udělala, viděla jsem jen dým, trosky a krev... Tak jsem poslouchala, jak se záchranáři radí o plánu na další den a...“ vzdychla, ,,zavolala jsem Engellhardtové.“
Janovi vyschlo v krku: ,,tys jí....?!“
,,Musela to vědět,“ řekla Andrea a hořce se pousmála. ,,ale mně to moc nepřidalo: sjela mě, jako bych za to mohla já.“
,,Měla strach o Semira, však víš, jak si na něj potrpí,“ vysvětloval jí ex-policista. ,,Určitě tě z toho neviní.“
,,Máš pravdu,“ kývla. ,,To mi řekla hned poté, co se... trošku uklidnila. Tak jsme se o vás bály obě dvě: volala mi snad každých dvacet minut, minimálně do doby, než jsme ráno zase vzlétli k dalšímu pátrání.“

Janovi konečně sklouzla na jazyk otázka, kterou chtěl snoubence položit už od chvíle setkání: ,,jak to, že jste nás našli tak rychle? Vždyť jsme byli úplně mimo domluvenou trasu!“ zavrtěl hlavou udiveně. ,,Co vás přivedlo...“
,,Vždyť tě přece znám, hlupáčku,“ objevil se na Andreiné tváři konečně náznak úsměvu. ,,když jsme vás nenašli u pobřeží, bylo mi naprosto jasné, že mu budeš chtít ukázat ty hory... a pak už to bylo o dlouhých hodinách hledání a štěstí...“
,,A o Semirovi,“ zvedly se lehce Richterovy koutky. ,,Kdyby na nás neupozornil, letěli byste si klidně dál.“
,,Ano, bylo to i o Semirovi,“ potvrdila žena, vymanila se z Janova objetí a sklonila se nad stále ještě bledou tváří tureckého strážce zákona. ,,Má pořád zvýšenou teplotu,“ vzdychla a sundala dlaň z Gerkhanova čela. ,,snad se z toho dostane...“
Richter jí vtiskl polibek na ušní lalůček: ,,určitě se z toho dostane, Andy... stačí pár dní klidu a bude naprosto v pořádku.“
,,Jo,“ řekla nepříliš optimisticky, ale pak jí tvář konečně rozzářil úsměv: ,,když jsme vás uviděli, málem jsem se zbláznila radostí... Jen,“ potřásla zmateně hlavou, ,,pořád nechápu ty muže, co tam byli s vámi..“
,,To je dlouhá historie, miláčku,“ mrkl Jan (změnit slovosled) mimoděk na svou bělostným obvazem ošetřenou paži. ,,Zatím stačí říci, že nám vaše přítomnost... řekněme... vytáhla trn z paty.“
,,Tomu nerozumím,“ povzdechla si Andrea a protřela si rukama mžourající oči. ,,musíš mi to... někdy říci, slibuješ?“
,,To víš, že ano,“ usmál se Jan a bez připuštění nejmenšího odporu zvedl svou snoubenku do náruče. ,,Ale ne teď: protože ty jdeš do postele a konečně se prospíš!“
,,Nejsem unavená,“ zaprotestovala Andrea, ale mohutné zívnutí ji zradilo. ,,No tak dobře, trošku jsem, ale...“
,,Dohlédnu, aby si Semir vzal léky a půjdu si lehnout za tebou,“ nesl ji muž do společné ložnice. ,,myslím,“ zakolísal, jak se mu samotnému vyčerpáním podlomila kolena, ,,že si všichni potřebujeme pořádně odpočinout.“

*

Jan vzdychl a otevřel oči: v pokoji panovala tma, jen na stěnách tu a tam vykreslilo čáry světlo měsíce, které dokázalo proniknout mezi škvírami v žaluziích. Převalil se na druhý bok a zašátral po Andreiné ruce: místo ní však nahmatal jen osiřelou, zmuchlanou přikrývku. Richter se posadil a přejel si dlaní přes obličej, jakoby se ze sebe pokoušel setřít nesmírnou ospalost: jeho snoubenka si zase šla pro sklenici vody, kterou si, jak měla zvykem, zapomněla postavit na noční stolek. Vlastně, uchichtl se, tentokrát je v tom nevinně.... Vždyť usnula, jakmile jsem ji položil a přikryl.
Chudinka, vzdychl, způsobili jsme jí pěkné starosti, jen co je pravda... Musím jí něco pěkného koupit, umínil si. Přece se jí líbilo to nehorázně předražené domácí kino!
Ale kde vlastně je? Snad nezabloudila ve vlastním domě, pobavil sám sebe tím nápadem. To by byl gó.....“
Jan nastražil uši: ten zvuk... ten zvuk se přece ozval ze Semirova pokoje! Že by ho Andrea kontrolovala? Ale potom, šáhl znova na úplně vychladlou pokrývku, potom ho kontroluje pěkně dlouho....
Co když, zmrazilo srdce Jana Richtera náhlé podezření, tahle naše nehoda něco hodně... razantně... změnila?!


Arrow

Spěšně vstal a potichounku, s hrdlem sevřeným úzkostí, se připlížil k pootevřeným dveřím pokoje pro hosty: opřel se o jejich rám a opatrně nahlédl dovnitř.
Vedle postele, na níž nehybně spočíval mladý Turek, skutečně seděla Andrea: měsíc, jehož světlo sem nerušeně proplovalo oknem, které zapomněli zatemnit, jí barvil tvář do mramorového odstínu, což Janovi jen dokreslilo dojem, že hledí na umnýma rukama vytvořenou sochu.
,,Ne, vážně, je mi lépe... Ráno si vezmu další antibiotika a budu v pohodě,“ ozval se trošku chraplavě Semir. ,,A díky za čaj.“
,,Není zač,“ špitla žena, naklonila se a zakryla ho těžkou peřinou až po bradu. ,,Zima ti není?“
,,Spíš horko,“ odtušil Turek s krátkým zasmáním, které ho stálo chvilku kašle. ,,Nedělej si starosti, Andy.“
,,Nezapomeň, co řekla doktorka,“ podala mu Janova snoubenka hrnek s horkým čajem, ,,máš se pořádně vypotit, aby ses konečně zbavil té teploty.“
Německý policista poslušně, byť pomaličku, vypil celý obsah šálku a znaveně klesl zpět na polštář: ,,dobrá, dobrá....vždyť já vím...“
Andrea na slabě protestujícího Turka položila ještě jednu deku a pak si sedla na kraj jeho postele: ,,Bála jsem se o tebe,“ řekla tiše.
,,Promiň,“ vzdychl Semir provinile a pokrčil rameny. ,,Ale musíš uznat, že to nebyla naše..“
,,To netvrdím,“ skočila mu do řeči, načež se zakoktala: ,,ale já měla mít strach o Jana, a myslela jsem si.. že.. že už tě...“ skryla tvář v dlaních.
,,Ale no tak... nikomu si nic nestalo,“ pohlédl na ni absolutně nechápající Gerkhan zmateně. ,,Jsme oba v pořádku, tak se zbytečně netrap tím, co mohlo být!“
,,O to přece nejde,“ vzlykla a otřela si oči. ,,Zapomeň na to, jsem nemožná.“
,,Nejsi,“ řekl policista a jemně se na ni zašklebil. ,,Jinak bych si tě přece nebral, ne?“
,,Opravdu?“ věnovala mu Andrea za jeho žert vděčný úsměv, načež její tvář zvážněla. ,,Chyběl jsi mi, Semire.“

Naslouchajícího Jana zamrazilo v zádech: kousl se do rtu a vyhlédl ještě víc.
,,Ty mě taky,“ řekl Turek tiše.
,,Víš, pořád jsem přemýšlela, proč to skončilo, kde jsme udělali chybu...“
Trhaně oddechující Richter zahlédl, jak se policista pod pokrývkami nervózně zavrtěl: ,,a kde jsme ji udělali?“ zeptal se takřka neslyšně.
,,Já nevím,“ vydechla a oči jí sklouzly na ruce složené v klíně. ,,Já... nevím.“
Semir pokrčil rameny a pokusil se přejít do lehčího tónu: ,,víš, cos mi tenkrát v noci řekla jako důvod pro rozchod?“
,,Bylo toho víc,“ zrudla žena a prsty nervózně žmoulala látku své noční košile. ,,Co přesně myslíš?“
,,No... že máš dost toho, že nevíš, zda se večer vrátím z práce živý a zdravý,“ zazubil se Gerkhan a pobaveně pozvedl obočí: ,,a pak jsi začala chodit s Janem... jakoby snad dělal něco jiného než já!“
,,No... ono..“ zrozpačitěla a zavrtěla hlavou. ,,To tak přece..“
,,...nemůžu brát, já vím.“ ščuřil se a přivřel oči. ,,Miluješ ho?“
Andrea neodpověděla: místo toho mu přiložila dlaň na čelo: ,,ta teplota neklesá... je pořád zvýšená, musíš si vzít nějaký Paralen či co.“
Jan si přitiskl pěsti ke spánku a nevěřícně pozoroval její štíhlé prsty, které dlouho, tak krutě zbytečně dlouho, spočívaly na potem zbroceném čele tureckého komisaře.
,,Andy?“ Semir opatrně uchopil ženina zápěstí a skryl její ruce ve svých dlaních. ,,Nebyla to naše chyba: ani moje, natož pak tvoje.“
Popotáhla a nevydala ze sebe ani hlásku.
,,Tu kytku jsme zasadili společně,“ zašeptal, ,,společně jsme ji zalévali, dávali jí výživu, slunce, péči... a ona přesto zemřela: asi... asi u nás nebyla pro ten druh dobrá půda... ale to nebyla naše chyba, rozumíš?“
,,Rozumím,“ usmála se skrze slzy jeho metafoře a sklonila se níž, až mu hleděla přímo do očí, ,,snad vím, co tím chceš říci, ty jeden zahradníku.“
,,Mohli jsme to zkusit znovu: zase zasadit tu samou rostlinu a dívat se, jak opět chřadne a usychá... ale nakonec jsme udělali něco jiného,“ připomněl Andree a sledoval, jak jí na tváři hraje lehký výraz pobaveného očekávání, ,,každý zasadil tu svou... a myslím, že vedle sebe rostou a daří se jim, ne?“

Vymanila ruce z Gerkhanova sevření a pohladila ho po krátce zastřižených vlasech. ,,Ano, to je pravda.“
,,A...,“ zaváhal Turek, ,,co ta, o kterou pečujete s Janem...?“
,,Miluji ho,“ řekla a pevně na něj pohlédla. ,,Moc, Semire.... Ale musela jsem ti říci..“
,,Nemusíš: já vím proč jsi tady, Andreo,“ pokýval hlavou a ukázal ke dveřím, za nimiž se nervózní Richter snažil zachytit každé slůvko. ,,Tam v tom pokoji spí ten, co ti dal tenhle prstýnek: tvá budoucnost. Na to, abys byla šťastná, přece nepotřebuješ mé svolení!“
,,Ale potřebovala jsem ti to vysvětlit,“ špitla. ,,Že jsem ti to nedělala na truc a...že mě mrzí, jak jsi se to o nás dozvěděl...“
,,Z toho prvního jsem tě nikdy nepodezříval a to druhé je dávno odpuštěno,“ usmál se vyčerpaně a mohutně zívl, taktak, že si stačil zakrýt ústa.
,,To jsem ráda, Semi,“ zašeptala a vtiskla mu polibek na levou líc. ,,Dobrou noc, pořádně si odpočiň a ať se ti zdá nějaký hezký sen.“
,,Tobě taky,“ řekl již se zavřenýma očima: poprvé po měsíci mohl věřit, že se tohle přání vyplní i jemu.
Andrea se zvedla od usínajícího přítele a zamířila k východu, odkud před pár vteřinami neslyšně zmizel Jan: tiše, aby ho nevzbudila, vklouzla pod přikrývku vedle svého snoubence a přitulila se k němu. ,,I tobě krásné sny, zlatíčko,“ zašeptala mu do ucha a usnula s hlavou na paži zamilovaně se culícího Richtera.


*****


,,....Ano, ale..... vážně se hrozně omlouvám, jenže včera se toho seběhlo tolik, že jsem na to úplně...“
,,....Všechno je naprosto ok, jsou tady, vždyť už jsem vám to před minutou říkala! Oba jsou živí a zdraví, ehm, v rámci možností...“
,,....Ne, ne, ta poznámka nic neznamenala!“
,,....Cože?“
,,....Tak.... já vám ho teda dám.... Nashledanou!“

Právě probuzenému Semirovi chvilku šrotovalo v hlavě než pochopil, co se zase děje.
Zády k němu stojící Andrea si přitiskla mluvítko telefonu k hrudi, gestem pravačky naznačila podříznutý krk a se soucitným výrazem podala sluchátko Janovi.
Richter polkl a chopil se ho se zřejmou neochotou: ,,Dobrý den, šéfová...“
,,.............................................................Já vím, co jsem slíbil, ale vždyť...“
,,.............................Já ho do hor netahal, spadlo s námi letadlo, přece vám to Andrea říkala..“
,,....Jo, je v pořádku, jen KAPKU nachlazený,“ zalhal Jan, aby nebyl popraven rovnou, ,,ale to nic není...“
,,....Ne, jen zvýšenou teplotu, bude ok...“
,,....Samozřejmě, že u něj byl, dal mu nějaké léky...“
,,....Je mi to moc líto, ale já se skutečně snažil, myslel jsem, že alespoň něco uvidí, když nemohl chodit na túry: jenže při prohlídce letadla asi přehlédli nějakou vadu na motoru a...“
,,....Buďte fér, šéfová, copak já s tím...“
,,....Ano...“
,,....Mrzí mě to, skutečně: prosím vás, už mi to pořád...“
,,....Ale...“
Vrchní komisař se zakuckal smíchy, až se oba jeho přátelé prudce ohlédli: Gerkhan jen nehlasně pohnul ústy, jak vyslovil svou žádost a natáhl ruku, aby bývalého kolegu osvobodil.
,,....Jo, jo, jo, šéfová, jasně...,“ uspíšil vděčně hovor Richter, ,,zrovna se probudil, já vám ho dám, jo? Nashledanou, mějte se hezky... snad mi to někdy odpustíte...“ vychrlil a s pohledem vyjadřujícím neskutečné díky vtiskl sluchátko Turkovi.

,,Ganstewill zdraví Kolín nad Rýnem,“ usmál se drobný policista.
,,Semire, díkybohu! Jste v pořádku?!“
,,Naprosto,“ kývl hlavou a nasadil tón, který už měl na svou dlouholetou nadřízenou vyzkoušený a který obvykle doplňoval ďábelsky účinným nevinným kukučem. ,,Jen kapku unavený, víte?“
,,Měl jste tam jet odpočívat, ne lozit po horách,“ hromovala Anna, která se již trochu sebrala jak z prvotního rozčílení, tak i z úlevy, že je její oblíbenec naživu. ,,Richter má štěstí, že se mi nedostal do rukou: slíbil, že na vás dá pozor!“
Turek zvedl obočí a udiveně na přítele pohlédl: tak takhle vy jste to upekli.... zavrtěl hlavou, no, stejně už to bylo jedno, nač se tím rozčilovat. ,,Ale on za tu nehodu přece nemohl!“
,,Nemohl?!“ zaječela Engellhardtová, ,,tak to vás oba asi do toho letadla někdo nacpal násilím, že?! Copak nepamatujete, co vám řekli v nemocnici? Měl jste být naprosto v klidu a ne se Richterem nechat zlákat na nějaký riskantní podnik! Jan to očividně...“
,,Jan mi zachránil život, šéfová,“ řekl policista tiše.
,,Co prosím?!“ zalapala po dechu Anna, která byla podle tónu blízka infarktu.
,,Dostal jsem zápal plic a on se o mě celou dobu staral,“ vysvětloval Turek, který okatě přehlížel gesta, kterými ho Andrein snoubenec zoufale prosil o mlčení, ,,kdyby tam byl kdokoliv jiný, už bych s vámi nemluvil: celou dobu mě nepustil z dohledu, i když jsem ho hrozně zdržoval a vůbec,“ obrátil se k příteli s unaveným úsměvem, ,,vděčím mu prostě za život.“
,,Ach, Semire....“
,,Už je mi dobře... beru antibiotika a budu z toho venku, teda,“ ušklíbl se ironicky, ,,pokud mi u toho léčení Jan nebude nic zpívat.“
,,Prosím?“ ozvala se Anna po krátké odmlce, jak se snažila pochopit poznámku, která Richtera poslala do kolen smíchy.
,,Ale nic, šéfová: jsem prostě naprosto v pořádku, jen musím pár dní brát léky. Uvidíme se popozítří, ano?“

Šokované ,,cože?!?!“ se ozvalo trojhlasně.

,,Gerkhane, vy teď budete ležet a odpočívat!“ vyjekla Engellhardtová úzkostlivě. ,,Do Německa se vrátíte, až budete úplně zdravý! A pozdravují vás kolegové, včetně Toma.“
,,Díky,“ usmál se. ,,Ale já už mám přece skoro vyčerpanou dovolenou...“
,,To není problém,“ skočila mu do řeči. ,,Uzdravíte se, přijedete a klidně si dáte nějakou pohodovou službu, nebo si přidáte další týden volna, však já to u vedení nějak zajistím,“ snažila se Anna, jíž v mysli naskočila pár dní stará vzpomínka na zdeptaného podřízeného. ,,Nebo vás můžeme natrvalo přiřadit k nějaké lehčí práci,“ řekla jemněji. ,,Však víte, že Herzberger s Bonrathem ty formuláře nestíhají...“
,,Prosím? Já a papírování?!“ vykřikl Semir nevěřícně, ,,to snad nemyslíte vážně! A kdo bude honit zloděje aut, vrahy a vyděrače?! Nebo si už Tom našel nového parťáka?! Tak to teda ne! Hezky mi držte místo a vyleštěte auto, protože za moment jsem tam jako na koni,“ diktoval si drobný komisař a nedovedl pochopit, proč šéfová i Andrea s Janem vybuchli v záchvat šťastného smíchu.




Konec.....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Pokud se prilis nepletu, tak k teto povidce patri jeden obrazek.. Smile



...ozvěnou se neslo táhlé vlčí zavytí vůdce, svolávajícího smečku k lovu...

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Patří a děkuji Ti za něj, je moc povedený! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
RE:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
A zase úžasné Když...
Super....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Povídka začala pekně, Semir v letadle s panickým strachem z létání! To je dobré hned na začátek, takový optimismus zkraje povídky! Very Happy

A tak místo hlasitého švitoření panovalo v letadle hrobové ticho přerušované šepotavými domluvami co dělat, až se ten naoko neškodný chlápek změní v islámského teroristu.

Semir a islámský terorista? *shock* Dovol, abych se zasmála! Very HappyVery HappyVery Happy Ti lidé v letadle nemůžou být normální! Very HappyVery HappyVery Happy

Moc se mi líbila hlavní zápletka, když se Jan se Semirem zřítili do kanadské pustiny plné kopců! Myslela jsem si, že budou jen putovat zpět, ale ti pytláci neměli chybu! Very Happy Jak před nimi prchali, tp bylo úžasný! Hlavně chudák Semir! To bylo snad poprvé, kdy mi bylo Turka líto! Crying or Very sad A Jan, jak ho máčel do vody, aby mu spadla teplota... Nemám slov, bylo to fakt skvělý! Když padali ve vodopádech, prchali lesem, do kopců, plavali divokou řekou... Fakt skvělý nápad! Very Happy

Dále mě zaujalo, když samostatná povídka, hlavní děj, byl prokládán Semirovým vzpomínáním na jeho a Andreu a jak to mezi nimi dopadlo. Samozřejmě melancholické vzpomínky na to, jak se dala dohromady s jeho nejlepším přítelem! Smile Super! Smile

A Anna? To je od ní nespravedlivé, že chtěla Jana a Andreu rozčtvrtit! Vždyť za to enmohli! Laughing Laughing Laughing Laughing

Tvoje fantazie by měla být vyhlášena jako dalšídiv světa! Kam na ty nápady chodíš, je mi to dodnes záhadou! Very Happy

Samozřejmě povídka skvělá a máš můj obdiv! Wink Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Stepanka


Založen: 27. 10. 2008
Příspěvky: 11
Odpovědět s citátem
Áááách... dokonalost sama Embarassed Dala sem se do čtení tvých Když (řeknu ti, že je to fuška, takhle dlouhé Very Happy) a stojí to za to... tohle je tááák překrásná povídka! Chudák Janík se pro chudáka Semirka málem obětuje a nakonec to tak překrásně a přesto ne klišovatě skončí Embarassed Jdu na dalšííí Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re Stepanka:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
To víš...
Woxiny Když jsou úžasný.... Wink Twisted Evil

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Stepanko, moc Ti děkuji za komentář, velmi mě potěšil! Doufám, že se Ti budou líbit i další Když, ač jsou ještě daaaaleko delší Laughing Laughing Laughing

André-und-Semír
, to je chvááály, to je chváááály Laughing Laughing děkuji moc! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Je teda pravda... to přiznám.....že jsem se ještě neprokousala pátým Když...
je už úplné? že bych si to dala na CDéčko a četla postupně xD

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ano, už je dopsané Very Happy a děkuji za zájem Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma