| Mocná | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 1.11.2007 12:46 |
|
|
|
|
Člověče, třes se přede mnou!
Můžeš zdolat můj vrchol, ale nikdy nezdoláš mě samotnou!
Jsem tu déle než ty, než celá tvá lidská rasa!
Měj přede mnou respekt…
Zasykl, když se karosa autobusu otřásla při vjezdu do jedné z mnoha děr a jeho spánek narazil na tvrdou stěnu. Šedavá silnice mu vzdáleně připomínala ementál.
S jakou touhou vzpomínal na upravované cesty doma.
Doma, ve vlasti…
V duchu se okřikl za sentimentem přeplněné myšlenky a zahleděl se do dáli. Tam někde na něj čeká horská chata a v ní krb a odpočinek.
Dva týdny bude někde, kde budou silnice, pouliční ruch, civilizace, vzdálenými věcmi jeho denního života a promění se jen v obyčejné pojmy, které si lidé vymysleli.
Týden dovolené, vybojované dovolené..
Zavrtal se ještě hlouběji do nepohodlného sedadla a opět zavřel oči.
Hora vysoká, ční do nebe,
čeká, člověče, čeká na tebe..
Pod bundu se vtíral chlad.
Zadíval se na modrostí prostoupenou výšinu.
Poskočil si, myslíc si naivně, že spod bundy vyžene zimu.
Netrpělivě se ohlédl po dalších cestujících, jenž si vyžádali zastávku při benzínce, aby se trochu protáhli a ulevili páteřím od sedadel, která už nebyla tak příjemná jako na začátku cesty.
Mluvili se sebou, smáli se, s plastikovými kelímky v rukou doplňovali kofeinový deficit.
Konečně je, jako svolává pastýř stádo ovcí do ohrady, svolal řidič do vozu a otočil klíčkem v zapalování.
Vítej, človíčku.
Hrej si s větrem, hrej si s kvítím, dokud můžeš..
Pousmáním dal sbohem spolucestujícím a se sportovní taškou přehozenou přes rameno vykročil tam, kde tušil místo jeho odpočinkových dní.
Lehký sněhový poprašek mu křupal pod nohama a mírný mrazík ho štípal do tváří. Před tváří se mu pravidelně ukazoval obláček páry a ledové ruce pomaloučku ovíjely jeho boky pod bundou.
Jsem jako žena.
Nevšímej si mého chlácholení. Z druhé strany ti k boku tisknu zbraň v touze zmocnit se všeho, co máš, čím jsi, člověče.
Nejsem tu pro tebe, jsem tu, abych tě provokovala.
S nedočkavostí se odrazil a lyže klouzaly po uježděném sněhu.
Slunko dodávalo bělosti zmrzlých kapiček vody ráz něčeho nadpozemského.
Cítil, jak se s rychlostí, se kterou sjížděl sjezdovku, vkrádá do jeho těla adrenalin, strach, zároveň také radost z pohybu. To endorfíny prostupují buňkami, titěrnými částečkami tvořící dokonalý lidský celek, momentálně připravený ke všemu i k ničemu, co by se mohlo i nemusilo stát.
Jsem víc než jsi ty.
Proč mám pocit, že si myslíš opak?
Já jsem mocná, mocnější, a proto pamatuj:
vždy můžu shodit kamení, otřást se a setřást svůj sněhový šátek na tvou hlavu.
Poděšeně zamrkal, když zjistil, že sjezdaři jezdící kolem zmizeli a sníh už není upravován pluhy. Teď na něj pomrkávaly cukrem posypané smrčky a holé větve křovin lákaly svou prostotou k dotknutí a smetnutí z jejich povrchu sněhovou přikrývku.
Jedním, dvěma prostými pohyby odepnul lyže a rozhlídl se.
Kdoví, jak daleko jsem od vrcholu, pomyslel si a v duchu si vyčítal chvíli nepozornosti, kdy se jeho nohy nechaly unášet pouhou radostí z pohybu a mysl plula v oblacích.
Byla to iluze, nebo opravdu uslyšel tichounké zakňourání?
Má spokojenost roste s každým tvým nezdarem, člověče.
Ztratíš-li se, jsem potěšená tvou přítomností.
Proč jen chceš vždy odcházet?
Zůstaň se mnou, nechej mne kochat se pohledem na tvou zmatenost, dezorientaci.
Stačí se jen rozhlédnout kol sebe a uvidíš.
Ty však patříš mezi krátkozraké pokolení…
S hrůzou odhrnul zmrzlé pramínky vlasů z čela a rukavicí setřel pramínek krve značící na dívčím čele zřetelnou cestičku. Její řasy se chvěly bolestí, jaká byla vepsaná do něžné tváře.
„Pomůžu vám, slibuji,“ řekl jí blízko jejích rtů a zkušenými pohyby, které už tolikrát v práci použil, zkontroloval neporušenost dívčina těla.
Bolem naplněné kňourání nutilo jeho srdce k prudšímu tlukotu a ruce k co možná nejjemnějším pohybům.
Podávám ti dlaň, chyť se jí.
Držím tě…
Věříš mi?
Já sobě ne.
Chytil ji pod koleny a její paže se mu automaticky ovinuly kolem krku.
„Dýchej, prosím,“ promlouval k ní tiše mezi prudkými nádechy.
Vydal se do kopce, kde pomalu mizely stopy jeho příjezdu.
Udělal krok a vyhekl.
Tělo protestovalo proti několika desítkám kil závaží, jež pomalu přepadala bezvládnost.
Po dvaceti metrech upadl na kolena. Jen taktak dívku ubránil před dopadem na zmrzlou zem.
Slyšíš,slyšíš mě?Musíš slyšet můj smích.
Lidské mládě, jsi mé.
Vědomí, že tahám za nitky lidských životů, mi činí nepopsatelné potěšení.
Hora, hora světům vládne!
Běžel, co mu to lyžáky na nohou dovolovaly. Nohy ho tolik bolely, ale strach o život té nebožačky, která byla v tuto chvíli jen na něj a jeho schopnost pomoci, popoháněl unavená tělo k ještě větší rychlosti.
Levá, pravá… Nádech.. jehličky v plicích.. levá, pravá..
Nesmím, pomyslel si.
Ale no tak, človíčku, nehoň se za něčím, co je už možná nadobro ztracené.
Zastav se, opři se o kmen stromu, jehož větve ti málem uzmuly čapku a na chvilku si odpočiň.
„Nesmím to vzdát. Nesmím!“ křičelo jeho já.
Hnusil se sám sobě.
Jak může být tak sobecký? Vždyť ta holka potřebuje pomoct!
Jeho vlastní mysl ho zrazovala…
Zvolil jsi si sám…
Naposledy ji počastoval pohledem a dovolil konečkům prstů, aby okusily jemnost jejích studených tváří.
Její úsměv si vtiskl hluboko do srdce.
Hora vysoká, hora ční do nebe,
čeká tu, člověče, čeká tu na tebe.
Sama, vysoká, sněhem zavátá,
odnáší toho, co spěšně chvátá.
Chvátá k vrcholu, kde slunce svit
hladí jeho nedočkavostí plnou líc.
Hora, krutosti plna jako džbán sklenný,
jen ona ví, kdo krutý je a kdo není…
|
|
|
| | |
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 4.11.2007 21:59 |
|
|
|
|
Tuhle povídku miluji, Kájíku a zdaleka ne jen kvůli Tvým slovům o tom, koho si tam mám představovat líbí se mi jeho představa jako lyžaře: dovedu si ho vybavit, ač v mé fantasii nad sněhem a mrazem obvykle prská. Měl by fešnou bundičku, čapku a skvělé carvingy...
Slova hory jsou krásně krutá a upřímná. Hory si na nic nehrají, vždycky na ně musíš jít s tím, že na Tebe číhá smrt. Vím to, vzaly mi příbuzného, který neposlechl jejich dialog s ním. V jeho případě mu daly hory dostatečně najevo, že ho u sebe nechtějí...
Nádherné dílečko... nevím, jakou větu bych měla zdůraznit. Přestože jsem ráda konkrétní, tentokrát na snahu rozplývat se nad detaily rezignuji: povídka se mi moc líbí jako celek ráda si ji čtu a jsem šťastna, žes ji sem dala...
|
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 3.1.2008 20:16 |
|
|
|
|
Kajusia napsal: | Hora vysoká, ční do nebe,
čeká, člověče, čeká na tebe..
Vítej, človíčku.
Hrej si s větrem, hrej si s kvítím, dokud můžeš.. |
Tohle zní majestátně a výstižně. Jakoby jen čekala, kdy někdo překročí neviditelnou hranici a pokusí se jí ublížit, pak se však umí bránit. Ale čeká a do své náruče vítá všechny ty, kteří nechtějí ublížit, ale těšit se.
člověk s úžasným citem napsal: | Teď na něj pomrkávaly cukrem posypané smrčky a holé větve křovin lákaly svou prostotou k dotknutí a smetnutí z jejich povrchu sněhovou přikrývku. |
To je jako v pohádce...
Podávám ti dlaň, chyť se jí.
Držím tě…
Věříš mi?
Já sobě ne. |
A nedokážu napsat proč, ale nějak mne to zaujalo, a nepustilo.
Připomněla jsi něco strašně důležitého, nejen hora, ale i celá příroda je mocná, a přestože si človíček myslí, že technikou a kdoví čím si s ní poradí, tak ona mu vždy ukáže, že to ona je tu tak, kdo má poslední slovo. Neodbočí z léty ověřených a pravidelně se opakujících zvyklostí, rozlévá vodu z břehů, setřese led a sníh z vršků, samovznítí les a prožene vichr místy, kde to potřebuje...a je jí jedno, že lidé si tam postavili domy a chtějí, aby to dělala jinak...je mocná, a je dobře, že to někdo postřehl.
Nevím, zda-li šťastná náhoda, či něco jiného ho dovedlo k dívce, nemířil tam jistě, ale doufám, že se on i ona dostanou do bezpečí, že nepovolil (ano, viděla jsem tam zase Toma:)).
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
|
| | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 3.1.2008 20:40 |
|
|
|
|
Fí, děkuji za komentář. Je to opravdu Semir. Já vím, oblíbenec je oblíbenec, ale tentokrát je to Turek, nu.
A příroda.. její vrtochy nejsou občas jenom vrtochy, ale kárajícím prstem, aby se člověk ve svém chování mírnil.
Elw, jsem ráda, že se ti povídka líbila.
Woxy, nechtěla jsem ti nasunovat, koho si tam máš představit. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to naopak. (myšleno v dobrém)
A Fav? Jejdanane, Woxítko, děkuji. :giggle: :hug:
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|