AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Oznámkujte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
80%
 80%  [ 4 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
20%
 20%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 5

Pár kroků...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu povídka, která (jak jste si odhlasovali na minulém foru) doplňuje sérii Když Smile týká se mojí velmi milé postavy, vražedkyně Persephone. V příběhu jsem se pokusila vysvětlit zmizení jednoho z ústředních kobráckých hrdinů... Smile
Dílko doplňují krásné ilustračky od Kájky - snad Ti, Káji, nevadí, že jsem je sem dala... Embarassed

Woxys


------------------


Pár kroků...



14. 9. 2000



,,Chvilku strpení, prosím,“ našpulila rty vysoká bruneta a prsty jí hbitě zatančily na klávesnici starého počítače. ,,Tady to je....“ vzhlédla a upřela na mě poněkud podezřívavý pohled. ,,A koho mám ohlásit, slečno?“
,,Třeba starou přítelkyni...?“ usmála jsem se nevinně.
Její už tak dost nepřívětivý výraz se ochladil na několik desítek stupňů Celsia pod nulou: ,,Já se ale ptala na jméno,“ odsekla.
Musela jsem se ze všech sil soustředit, abych jí neřekla všechno pěkně od plic: nadechla jsem se a jen s námahou roztáhla rty do ještě širšího úsměvu: ,,Copak na něm tolik záleží, slečno...“ nahnula jsem se k jmenovce na její hrudi, ,,Elwen?“ Chtěla jsem ho překvapit, takhle mu zkazíte radost...“
,,Hm...“ zamumlala a změřila si mě od hlavy už k patě: očima sklouzla z dlouhých černých vlasů, přes vínově rudé vypasované sáčko a kabelku, na kalhoty stejné barvy i materiálu.
Nevěřila mi.
,,Chci ho jen pozdravit a možná pozvat na kafe... je to můj starý kamarád ze studií, hrozně ráda bych ho zase viděla,“ nasadila jsem srdceryvný tón. ,,Moc vás prosím.“
,,No tak dobře,“ zahuhlala neochotně. ,,Je to pokoj číslo 15.“
,,Děkuji vám mockrát,“ zazubila jsem se na ni a udělala prvních pár kroků ke schodišti, které vedlo k obytné části starého dálničního motorestu. ,,Však budu hned zpátky, slečno: možná mě ani nepozná....“
Jak jsem tak stoupala po schodech do patra, stále mě v zádech pálil její podezřívavý pohled...

Budova motorestu pocházela ze sedmdesátých let a majitel se o ni očividně moc nestaral: zdi byly zašedlé, záclony získaly ohavný nažloutlý nádech: jak jsem míjela dveře pokojů na prvním patře, podrážky mých bot lehce klouzaly na prošlapaném, snad nikdy nečištěném koberci. Přes svou výhodnou polohu u dálnice se nezdálo, že by podnik prosperoval: stalo se z něj spíše místo, kde našli trvalé levné ubytování desítky lidí, co žili v mírném konfliktu se zákonem, či na hranici životního minima.
Byli mezi nimi i ti, co poznali své dno: tady se z něho snažili odrazit a vrátit se na svá bývalá místa ve společnosti. A za jedním z takových smolařů jsem právě mířila..
Měla jsem práci.

Dveře číslo 13, 14... ach, tady je patnáctka... Zastavila jsem se před vchodem a obezřetně se rozhlédla: pokoj byl zhruba uprostřed poměrně dlouhé chodby, z jejíhož levého kraje, kam ústilo schodiště, jsem přišla a na její opačné straně si u velkého okna hrála parta malých dětí – potomků chudých tureckých přistěhovalců. Vděčně jsem se na ně ušklíbla: temperamentní orientálci dělali takový rámus, že v něm zanikne cokoliv, co by se v jednom z pokojů dělo. Rychle jsem zkontrolovala, zda je vše ok: rukou jsem si rozčísla dlouhé havraní vlasy, upravila si sako a nasadila mírný úsměv.
Ok, jdeme na to...
Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře pokoje Franka Stolteho.


Žádná odezva.
Co to má být? zamračila jsem se. Vím naprosto jistě, že tady teď je... vždyť před chvílí koukal z okna a před motorestem má zaparkovanou nějakou tu svou kraksnu...
Tentokrát jsem už na dveře zabušila.
,,To jsi zase ty?“ ozval se zevnitř překážkou deformovaný hlas. ,,Říkal jsem ti, ať už za mnou nechodíš!“
,,To si nepamatuji,“ opáčila jsem s veškerou nevinností, ,,smím tedy dovnitř?“
,,No tak pojď, když už jsi tady, sakra.... ale naposledy!“
Stlačila jsem kliku, dveře se se zaskřípěním otevřely a já vešla do skromně zařízené místnosti pronajatých prostor: kromě vstupního pokoje, který sloužil jako obývák a kuchyňka, tu byla i ložnice a koupelna – vše opatřeno starým nekvalitním nábytkem, který nesl stopy dlouholetého používání.
Muž, za kterým jsem přišla, seděl zády ke mně u svého stolu a cosi smolil na čistý kus linkovaného papíru: ,,Elwen, kdy už pochopíš, že je mezi námi konec, proboha?“ zavrčel, aniž by se ke mně otočil.
Zavřela jsem dveře a mlčela.
,,Jsme příliš jiní, než abychom byli spolu, kotě... Já nikdy nebudu ten, co vyhledává nudnou jistotu, co bude mít pevnou práci... nemíním otročit od sedmi do sedmi, abych pak přišel domů, byl vděčný za kus žvance a šel hned spát... Potřebuji dělat něco jiného, kruci!“
Nechala jsem ho povídat a očima znovu přelétla vybavení místnosti: pootevřenými dveřmi ze zrnitého skla, které vedly do ložnice, jsem zahlédla vysokou, ohavně oprýskanou skříň – to bude ono...
,,A teď mám konečně šanci dělat to, co umím a co mě baví... ale na to musím být sám: nemůžu ti pořád odpovídat na tisíc otázek, já prostě nebudu vědět, kdy přijdu domů.... nebo jestli vůbec přijdu domů....“ Frank Stolte vzdychl, ruka s propiskou se mu na chvilku zastavila a v hlase se mu objevila známka vřelosti: ,,bylo nám spolu krásně, to přiznávám.... a nikdy ti nezapomenu, jak jsi mi na začátku pomohla, když jsem byl fakt na dně... To kvůli tobě mám šanci a cítím, že ji nesmím promrhat.... ale má cesta vede na úplně jinou stranu, než ta tvoje, Elwen, tak se s tím, prosím tě, smiř.“
Všimla jsem si, že jsou vedle televizního stolku naskládány dvě objemné cestovní tašky: hrklo ve mně, očividně jsem přišla taktak... Kdybych se o pár minut opozdila, už taky mohlo být pozdě...
Frank definitivně odložil pero na stůl, hustě popsaný papír pečlivě přeložil a dal ho do sněhobílé obálky s nadepsanou adresou: ,,a co jsi mi vlastně chtěla říci, Elwen?“ zeptal se, vstal a otočil: dolní čelist mu okamžitě o něco poklesla překvapením.
,,Dobrý den,“ pozdravila jsem a uculila se v hraných rozpacích.
,,Kdo jste?“ oklepal se konečně a zaskočeně na mě civěl.
,,Někdo, kdo potřebuje vaši pomoc,“ špitla jsem a nervózně přešlápla z nohy na nohu. ,,Chci podat svědectví o Heinrichu Glessovi.... tedy za předpokladu, že mluvím s detektivem Stoltem, prosím.“
,,Ano, já jsem detektiv Frank Stolte,“ podal mi ruku, kterou jsem s přemáháním stiskla, a rozmáchlým gestem mi nabídl židli. ,,Dáte si kávu?“
,,Ne, děkuji... radši bych přešla k věci,“ usadila jsem se a kabelku si položila do klína.
,,Tak tedy,“ položil ruce na stůl a nahnul se blíž ke mně, ,,co mi můžete sdělit?“
,,Heinrich vozil do Německa dívky z České republiky a Slovenska, kterým sliboval práci sekretářek a recepčních: tady jim ale odebíral pasy a nutil je, aby pro něj pracovaly jako prostitutky,“ vychrlila jsem a s očekáváním na něj hleděla.
Nejevil žádné nadšení: ,,děkuji ti,“ přešel k mé zlosti na tykání, ,,ale neřekla jsi mi nic nového: tohle už dávno vím...“
,,No... a stačí to k tomu, abyste ho zavřel?“ zeptala jsem se tiše.
Usmál se: ,,já můžu jen vyhledávat důkazy – na zatýkání je tady policie...“ zavrtěl se na židli a zkoumavě na mě pohlédl: ,,ty jsi jedna z těch dívek, o kterých jsi před chvilkou mluvila, že? To je mi líto... slibuji, že se Gless dostane za mříže: už mám celkem dost důkazů... a byla bys ochotná proti němu svědčit?“
,,Byla,“ kývla jsem hlavou. ,,Jaké máte důkazy? Heinrich je kluzký jako had, ten se vyvleče naprosto ze všeho – myslíte, že se vám ho podaří dostat?“
,,To se neboj, moje milá,“ ušklíbl se samolibě, ,,nebude mít šanci – až soud uvidí všechny ty materiály, pošle ho sednout na dvacet let..“
,,Co máte přesně na mysli?“ přisunula jsem se blíž a podepřela si bradu dlaní, ,,máte fotky?“
,,Fotky?! Kdepak, nejsem žádný začátečník!“ rozesmál se. ,,ne ne, to by u soudu řekl, že jde o fotomontáž... já měl lepší nápad: natočil jsem to všechno na mikrokameru, kterou měla na sobě jedna dívka, co jsem vzal jako volavku.... Na těch záznamech je úplně všechno – domlouvání, krádež pasů, rozhovory unesených holek... Vynese mu to pár ostrých, neměj vůbec strach..“
,,Mohla bych se na to video podívat?“ zkusila jsem to, ačkoliv jsem neočekávala kladnou odpověď.
Mou domněnku potvrdil zavrtěním hlavy: ,,Nezlob se, ale to uvidí až policie – teď to musím pár dní opatrovat a zítra ty záznamy konečně donesu na kriminálku...“
,,A to máte všechno v těch taškách?“ zeptala jsem s co nejnaivnějším výrazem.
,,No... mám,“ pronesl pomalu: zdál se být trošku vyvedený z míry. ,,Jsou tam připravené, vždyť jsem říkal, že je zítra donesu na policii!“
,,Je tam všechno? Originály i kopie?“
,,Poslyš,“ zamračil se a podezřívavě mě přejel pohledem, ,,ty jsi nějaká zvědavá, ne?“
,,Promiňte,“ omluvila jsem se. ,,A kdo o těchto důkazech ještě ví?“
Vstal.
,,Příliš se ptáš,“ usmál se falešně a rukou lehce pokynul směrem ke dveřím. ,,Myslím, že už bys měla jít, mám děsně moc práce... každopádně ti děkuji, každé svědectví je dobré... No,“ otočil se ke mě, ,,mrzí mě, že tě Gless tak obelhal... a jsem rád, že nechceš, aby tak dopadly i jiné holky. Mimochodem, jak se vůbec jmenuješ, krásko?“
Vstala jsem.
,,Můžeš mi říkat Persephone,“ ušklíbla jsem se a zamířila mu na srdce pistolí s tlumičem, kterou jsem prudkým pohybem vytáhla z kabelky, ,,detektive Stolte!“

,,Co to děláš?!“ zaječel nevěřícně a bleskově se skulil k zemi, takže první výstřel minul jeho hruď: zaryl se do jedné z obludných skříní.
,,Svou práci, tak se, kruci, nehýbej!“ zasyčela jsem a znovu zmáčkla spoušť: tentokrát jsem nechybila – Frank se chytl za předloktí a zavyl bolestí.
,,Říkáš, že jsi Persephone.....?“ oddechoval těžce a věnoval mi pohled plný bolesti a nenávisti. ,,Kdo si tě objednal, ty jedna vraždící bestie? Gless? Ne... ten by tak daleko nezašel.... Tak kdo mě chce šest stop pod zemí, sakra?“
,,Ale zašel, pane detektive,“ ušklíbla jsem se a nechala do komory zapadnout další z nábojů: zamířila jsem na čelo klečícího muže. ,,Mému klientovi, panu Glessovi, se vůbec nelíbilo, že strkáte svůj zvědavý nos do jeho věcí... Dá se říci,“ usmála jsem se ošklivě, ,,že vás vnímal jako určitý problém... a problémy se mají řešit, ne?“
,,A uvědomuješ si,“ zíral mi teď přímo do očí, ,,že když mě zabiješ a zničíš důkazy, bude ten chlap dál unášet nevinné holky a nechat je znásilňovat od kdeja..“
,,Sklapni,“ sykla jsem bolestně a udělala krok dozadu. ,,Já jen dělám svou práci, sakra!“
,,Ale copak...“ zašeptal a posunul se na kolenách blíž ke mně. ,,Že by slabé místečko? Někdo ti ublížil...? Naši silnou, soběstačnou vraždící mrchu Persephone, co ji už měsíce hledá policie, někdo dostal proti její vůli?“ zasmál se pohrdavě a natáhl ke mně ruku. ,,No tak, děvče... vždyť ti nemůže být víc jak dvaadvacet, celý život máš před sebou... když se necháš zatknout, tak jeho podstatnou část ještě můžeš strávit na svobodě..“
,,Moc hezké kydy umíte povídat,“ usmála jsem se zle. ,,Jenže pistoli držím já! Takže... sbohem, detektive.“
Zmáčkla jsem spoušť a...
Nic se nestalo.
Nevěřícně jsem na nefunkční zbraň zírala: musel se tam vzpříčit náboj, či co...

Frank Stolte byl očividně z těch, co dovedou využít svou šanci: vystřelil proti mě, oběma rukama sevřel hlaveň pistole a snažil se mi ji vyrvat z ruky.
,,Pusť to, ty nulo!“ vykřikla jsem a kopla ho ze strany do hlavy: vyjekl a se sprostým klením se svalil na zem.
Rychle se věnovala zbrani a prudce jí zatřásla, abych zapadlý náboj uvolnila: sakra, tohle se mi za šest let ještě nikdy nestalo...
,,Snad si nemyslíš,“ překonal Stolte bolest hlavy, ,,že tě nechám, abys mě zabila, ty zmije!“ S těmi slovy vyrazil do útoku: než jsem stačila uhnout, popadl můj pravý kotník a silně trhnul, takže jsem ztratila rovnováhu a padla tváří na ohavně špinavý koberec...
,,Máš smůlu, milé děvče,“ zasípal Frank: neskutečně rychle mě otočil, přitáhl ke své hrudi a krk mi chytil do kravaty: zmohla jsem se jen na překvapené vyjeknutí.
,,Tak... a teď oba vstaneme, jasné? Vstaneme a půjdeme tam k tomu stolu... poslechni mě a nic se ti nestane,“ poručil a začal se zvedat: nemínila jsem mu to usnadnit a místo toho se snažila vykroutit z vězení jeho paží.
,,Tak to teda půjde po zlém, děvenko...“ zavrčel a trhnutím mě zvedl vzhůru: před očima jsem měla černo, jak mi jeho těsné sevření škrtilo hrdlo...
,,Nedotýkej... se.. mě..“ zachraptěla jsem a zoufale lapala po dechu: rozmazaným a podivně zamlženým zrakem jsem zachytila předměty ležící na stole u vchodu: policejní želízka a.... pistole!
,,Uklidni se, krásko... nebo to bude ještě horší,“ oddechoval prudce a táhl mě směrem ke dveřím, absolutně nedbaje mých pokusů o osvobození. ,,Hele, jsem o dvě hlavy vyšší, takže jaké si myslíš, že máš proti mně šance, hm?“ zabručel a natáhl ruku k ocelovým poutům. ,,Je po všem, tak to vzdej...“
,,Nikdy!“ zavřískla jsem, sebrala poslední síly a zaryla mu dlouhé nehty do obnaženého předloktí: samolibý Stolte, který mě měl za už definitivně vyřízenou záležitost, lehce vykřikl a na vteřinku povolil sevření. Mrskla jsem sebou jako z vody vytažený losos a padla na kolena: přiškrcená, ale volná...
,,Och, ty jsi tedy bojovná potvora,“ zašklebil se a znovu po mě skočil: taktak jsem se stačila kotoulem dostat z jeho dosahu, pružně vyskočit na nohy a přesunout se ke stolu.
,,Udělal jsi chybu,“ zasípala jsem a rukou si bezděčně promnula pohmožděný krk. ,,Podceňovat Persephone se nevyplácí, detektive.“
,,Vážně,“ nadechl se prudce a taktéž se zvedl, ,,a co teď uděláš, má milá? Copak máš v plánu, děvenko?“ uchichtl se a pomalu se ke mně blížil, ,,Odneseš si mě snad do podsvětí?“
,,Ne,“ usmála jsem se zle. ,,Pošlu tě rovnou do pekel!“
S tím jsem z desky stolu prudce zvedla jeho vlastní pistoli a vypálila přímo mezi ty šokem a zděšením rozšířené oči.
Tělo Franka Stolteho, soukromého očka, se s měkkým bouchnutím, které odporně doplnilo ohlušující třesknutí pistole, zhroutilo na zem.
,,Jak už jsem řekla: sbohem, detektive,“ pronesla jsem suše a chladně otřela zbraň látkou své košile, abych setřela otisky prstů. Jedna část práce skončila.
Teď měla začít další.

Olízla jsem si rty a odvrátila pohled od chladnoucí mrtvoly: vražda soukromého detektiva Stolteho byla teprve mou třetí zakázkou a měla jsem za ni dostat deset tisíc Marek na ruku. Ale to pod podmínkou, že odstraním nejen Franka, ale i důkazy...
Zachmuřila jsem se a vytáhla z kapsy tenké rukavice, jaké se používají v chirurgii: pečlivě jsem je natáhla na prsty a přesunula se k oběma taškám, které odevzdaně čekaly vedle televize.
Klekla jsem si na špinavý koberec a rozevřela oba zipy: s nechutí jsem se probírala igelitkami plnými Stolteho osobních věcí, oblečení a knih... až na dně jsem nahmatala tvrdší krabici.
,,Tak se na to podíváme,“ zamumlala jsem a otevřela schránku klíčkem, který se schovával v detektivově kapse: okamžitě mi bylo jasné, že jde o trefu do černého.
Našla jsem několik desítek fotek, které zachycovaly unesené dívky i jejich tyrana Glesse: hodila jsem je po své levé straně, připadala k nim i negativy a prohlédla druhou tašku, ve které rovněž odpočívala zámkem zabezpečená skříňka...
,,Bingo,“ ušklíbla jsem se a popadla první ze sedmi videokazet: zručně jsem z ní vytáhla celou pásku s magnetickým záznamem, který jsem odhodila k odloženým fotkám a pokračovala s dalšími, brala je hezky jednu po druhé, až z nich nezbylo nic, než neužitečné černé obaly.
Spokojeně jsem pohlédla na nešťastnou hromádku po své levici: ,,no a co teď s tímhle?“ uvažovala jsem nahlas a šáhla po nůžkách. ,,nejlepší by bylo všechno spálit, ale to tady nemůžu, takže,“ chopila jsem se svého nástroje, ,,si musíme poradit jinak...“

Netrvalo ani tři minuty a všechny důkazy, které Stolte pečlivě shromažďoval po dlouhé měsíce, se změnily v kupičku znehodnocených odstřižků. ,,Inu,“ za filosofovala jsem si a shrnula ubohé zbytečky negativů i videopásek do dlaní, ,,opět se ukázalo, že destrukce vítězí nad konstrukcí...“
Zvedla jsem se a opatrně, aby mi ani jeden kousíček nevypadl z mističky dlaní, zamířila do koupelny, kde jsem všechny útržky Glessovy viny spláchla do odpadu toalety.
Pozorovala jsem, jak tekoucí voda ochotně odnáší výsledek Stolteho nimravé práce: spokojeně jsem kývla a poodešla až ve chvíli, kdy ve víru zmizel i ten poslední centimetr pásky.
Přistoupila jsem k zrcadlu, které mi ukázalo tvář mladé černovlasé dívky: k mému znechucení hyzdily její obličej i hrdlo usychající krvavé šmouhy – památky na Stolteho prostřelenou paži, kterou mi svíral krk. Rychle jsem se umyla: bez sebemenšího pozastavení jsem se chladnokrevně zbavila všech pozůstatků Frankova silného odporu, rozčísla si vlasy a nakonec pevným krokem vstoupila zpátky do obývací místnosti.
Překročila jsem mrtvé tělo a hodila si do kabelky obě pistole: zakázku jsem splnila na sto procent, ještě zbývala poslední prohlídka bytu – chtěla jsem si být naprosto jistá, že tady pro policii nezůstala jediná stopa.
Sklonila jsem se k zemi, zda tam neleží odstřižek pásky či fotky, ještě jednou zkontrolovala tašky, jestli se tam přece jen neschovává nějaký dobře ukrytý důkaz, prohlédla jsem detektivovy ruce v obavě, že na nich mohly zůstat mé vlasy, zapátrala ve vyprázdněných skříních vedlejšího pokoje, pod postelí.... a všechno bez výsledku.

Pružně jsem se vztyčila od do stropu zírajícího Stolteho, přistoupila ke dveřím a naposledy byt prolétla očima: v tom můj pohled padl na bílou obálku, která odpočívala na stole u okna.
,,Jasně, když jsem přišla, něco zrovna psal...“ zamumlala jsem a rychle přistoupila k dopisu, který barevně bezvadně splýval se sněhobílým ubrusem – snad jedinou čistou věcí v celém motelu. Proto jsem si ho taky nevšimla...
Opatrně jsem obálku chytla za levý dolní roh a obrátila ji v rukách: byla tenká, obsahovala jediný list papíru... podívala jsem se na přední stranu a zvedla obočí: dopis byl adresován na služebnu Dálniční policie Kolína nad Rýnem, tedy přesněji nějakému muži s cizokrajně, snad arabsky znějícím jménem.
,,Stolte, Stolte,“ zavrčela jsem pro sebe a bez váhání list nůžkami osvobodila z papírového vězení. ,,Ty jsi chtěl dát někomu hlášku, nebo co? Tak se na to, vážený detektive, podíváme...“
Položila jsem linkovaný papír na stůl a začetla se do upraveně psaného, srdceryvného vzkazu.


Zdravím, Tě, můj turecký příteli...

ačkoliv... vlastně nevím, jestli mám po všech těch letech ještě právo považovat Tě za přítele.
Píšu ,,po všech těch letech“ a myslím tím ,,po tom všem, co jsem Ti provedl“... Mrzí mě to, Semire. Věř mi, že jsem celé ty roky nemyslel na nic jiného – ať už v tom největším blátě, nebo na dost bolestné cestě vzhůru. Možná se divíš (ale asi ne...), proč jsem Tě nekontaktoval dřív. Odpověď je jednoduchá: musel jsem se z toho dna dostat, styděl bych se předstoupit před Tebe a žebrat o soucit, víš? Ale situace se změnila.
Myslím, že mám teď zase šanci, tvrdohlavče. Pracuji jako soukromý detektiv a jsem na stopě jednomu gangu, co unáší mladé holky ze zemí bývalého sovětského bloku a tady je nutí šlapat – jestli je dostanu, tak... Bude to výtah, víš? Zase budu uznávaný, vždyť vyřeším případ, se kterým si neví rady ani speciální tým policajtů! A pak, Semire, až všichni tihle hajzlové skončí mou zásluhou v kriminále, přijdu za Tebou a už se Ti nebudu stydět podat ruku. A doufám, z celého srdce, po poslední molekulu ve svém těle doufám a modlím se, že Ty ji přijmeš.
Vím, že jsem všechno zvoral, příteli.
Věř, že jsem měl spoustu času nad tím přemýšlet a... že to přemýšlení často hodně bolelo na duši. Nikdy jsem Ti nechtěl ublížit, v tom mi musíš důvěřovat.
Prosím Tě, dej mi šanci znova Ti to vysvětlit...

S omluvou, touhou po setkání, se srdečným pozdravem a přáním všeho nejlepšího

Tvůj Frank Stolte.
Kolín nad Rýnem, 14. 9. 2000.



,,No,“ pronesla jsem s úšklebkem, ,,ty bys mě rozplakal, detektive....“ otočila jsem papír na druhou stranu, ale ta byla prázdná. Skutečně tu byl jen tento krátký, prosbou nasycený vzkaz.
,,Asi ti na tom chlapíkovi hodně záleželo, co?“ prohodila jsem k mrtvole aniž se k ní otočila a zamyšleně jsem si listem ovívala nos: ,,jenže co teď s tímhle dopisem? Neměl jsi si tam zmiňovat o Glessovi, Stolte,“ zachmuřila jsem se nakonec a šáhla po nůžkách. ,,Tvá smůla.“
Stačila jsem udělat jediný střih, když mou pozornost upoutal řev sirény.
Bleskově jsem vyhlédla z okna, abych se ujistila, že jde o falešný poplach – někam spěchá sanitka, nebo hasiči, v žádném případě nejde o tom, že by mě někdo ud...“
Ztuhla jsem.
Mé nejhorší obavy se potvrdily...
Ze zatáčky vylétlo a smykem před motelem zabrzdilo stříbrné BMW s modrým policejním majáčkem.


mmmmmmmmmmmmmm


,,Sakra!“ zaklela jsem, když z auta vystřelili dva muži, kteří vzápětí zmizeli ve fotobuňkou ovládaných dveřích jinak neudržované budovy.
Co teď?! rozhlédla jsem se zmateně a rychle zavrhla první možnost, kterou mi nabídl pud sebezáchovy: kdybych se teď pokusila o útěk, vběhla bych poldům rovnou do náručí... Nahoru vedou jediné schody a po těch už ti parchanti jistojistě chvátají sem....
Sáhla jsem do kabelky a vylovila Stolteho pistoli, abych se připravila na nevítanou návštěvu: jenže... Polil mě ledový pot, když se na mě výsměšně zašklebil prázdný zásobník...
,,Ne!“ zasípala jsem a popadla dopis, který mě tak tragicky zdržel.
V panice jsem udělala pár kroků dopředu, směrem k detektivově tělu: na moment se mi zdálo, že na mrtvé tváří Franka Stolteho zakmitl vítězný úsměv.
Polkla jsem: ,,nedostanou mě... dneska ne,“ zamumlala jsem a v náhlém rozbřesku skočila k zrnitě skleněným dveřím motelové ložnice: neartikulovatelným výkřikem jsem přivítala dlouhé těžké rudé závěsy, které byly zataženy kolem zamřížovaných oken. Vklouzla jsem za ně a přitiskla se ke zdi: přivřela jsem oči a nechala si hlavou proběhnout všechna možná řešení... ale vycházelo mi jediné: počkat na vhodnou příležitost k útěku – tak, aby nedošlo k přímému střetnutí. Vždyť jsou to dva ozbrojení policajti, sakra...
Polkla jsem a poodhrnula těžkou clonu závěsu: opatrně jsem vyhlédla ven...

Ozvala se rána, jak muži rozrazili dveře pokoje: ,,tady policie, okamžitě se vzdejte!“ zařval první z nich: nevím, jak moc jeho vzhled zkreslilo zrnité sklo, ale podle postavy vypadal spíš na obtloustlého staříka, než na člena zvláštní jednotky.
,,Myslím, že jsme přijeli pozdě, Hotte, už jsou pryč...“ zklidňoval ho o poznání drobnější a podle hlasu výrazně mladší kolega. ,,Panebože, tady to ale vypadá... ti to teda zřídili...“
Tlusťoch se od televize vrátil do mého zorného pole: ,,ta recepční říkala, že na jejího přítele někdo vystřelil, jenže kde může.... Ježíši...“
,,Co je?“ přiřítil se k němu druhý z mužů. ,,Ale.... to přece... to přece není možné!!!“
Po chvilce ticha, kdy jsem takřka nedýchala, se ozval zase objemnější policista: ,,To je tvůj parťák, Frank... že?“

,,Bývalý,“ vydechl mladík: v jeho hlase byly dobře čitelné známky naprosté nevíry. ,,Bývalý parťák, Hotte.“
,,Je mi to líto,“ řekl starší a položil kolegovi ruku okolo ramen. ,,Mrzí mě, že skončil takhle...“
,,Mě spíš zajímá,“ sebral se drobný policista a setřepal ze sebe přítelovu paži, ,,kdo ho zabil, takže do práce,“ řekl drsně a sklonil se k mrtvole.
,,No tak,“ přistoupil k němu tlouštík, ,,nech toho... vždyť vím, že jsi ho měl rád, tak se nepřetvařuj...“ pronesl se zjevným káravým podtónem.
,,Je to případ jako každý jiný!“ rozkřikl se mladík nazlobeně, čímž svůj výrok naprosto popřel. ,,Prostě jen další vražda chlápka s pochybnou pověstí!“
,,Takové věci vůbec nevyslovuj,“ napomenul ho kolega nešťastně. ,,Vždyť tě pak akorát bude mrzet, co jsi teď řekl... Frank nebyl špatnej kluk!“
,,Bože můj, Hotte!“ vyjel si drobný muž, vtyčil se a dal ruce v bok. ,,Proč se ho zastáváš? Vždyť jsi o něm celé roky nemluvil!“
,,Ale to neznamená, že jsem na něj nemyslel, Turku tvrdohlavej,“ odsekl tlusťoch. ,,Podle mě jsi na něj tenkrát byl moc tvrdý: vždyť udělal jen jednu botu...“
,,Botu? Botu?!“ zalapal mladík po dechu, ,,ožral se, vzal můj služební vůz, nabral do něj nějaké štětky a ve sto osmdesáti ho na dálnici omotal o sloup: tomu ty říkáš BOTA??!“
,,Každý může udělat chybu,“ snažil se starší muž ospravedlnit mrtvého Stolteho. ,,Nemusel si dělat takový kravál jen proto, že ti zničil auto!“¨
,,Ale mně přece vůbec nešlo o to podělaný auto!“ zalykal se drobný policista hněvem. ,,To je to poslední! Ale on naprosto pošlapal veškerou důvěru, co jsem k němu měl, chápeš to?!“
,,Veškerou důvěru?“ zamumlal tlustý muž tak nezřetelně, že jsem mimoděk udělala pár kroků dopředu, abych ho vůbec zaslechla: tahle zvláštní diskuse mě naprosto pohltila. ,,Veškerou důvěru, říkáš? Takhle tě neznám... přece by ses nevykašlal na parťáka jen proto, že jednou uklouzl!“
,,Jdi někam, Hotte,“ zavrčel mladík a zase se sklonil k mrtvole: zrnité sklo zkreslilo jeho obraz, takže jsem nerozeznala detaily... zdálo se mi ale, že prohledává Stolteho oblečení.
Tlusťoch se ke kolegovi s namáhavým funěním připojil a naklonil se k němu: ,,bylo toho víc, co? Na stanici jsme si říkali, že za tím musí být i jiný problém... Stolte udělal ještě něco, že?“
,,Jo,“ zašeptal drobný strážce zákona.
,,A to nešlo odpustit? Nemůžeš mu to prominout alespoň teď?“
,,Hotte,“ odfrknul si mladík a odvrátil se. ,,Prominout mu? Ale já to už udělal! Když začal pít, kolikrát jsem ho kryl před Engellhardtovou a vezl ho tajně domů, když byl namol... Odpustil jsem mu, když mi s pláčem přiznal, že to on má na svědomí můj zmizelý mobil: proměnil ho ve flašku nějaké laciné vodky... Odpustil jsem mu i to,“ zlomil se drobnému vypravěči hlas, ,,že se mi vloupal do bytu a ukradl úplně novou televizi, aby zaplatil dluhy ve svém oblíbeném baru... Myslíš, že jsem nehrál fér, Hotte...?!“
,,Promiň,“ přiznal tlouštík tiše své překvapení. ,,To jsem... nevěděl.“


mmmmmmmmmmmmmm


,,Ta krádež služebního vozu byla jen poslední kapka,“ pokrčil mladík rameny. ,,Vždyť Frank ani nepřiznal, že to auto rozmlátil on: kdyby mi šéfová nevěřila víc jak jemu, mohl jsem dneska být na dlažbě!“
,,Omlouvám se, to mi vůbec nedošlo...“ zaznělo zkroušeně. ,,Ještě že máš s naší Annou nadstandartní vztahy,“ snažil se situaci zlehčit zkušenější policista. ,,Ale.... vsadím se, že toho Frank hrozně litoval, víš?“
,,No a?“ rozehřál se zase nižší z mužů. ,,Každý musí nést následky svých činů: má, co si zasloužil! Teda...“ objevila se mu v hlase nejistota, jak si uvědomil plný dosah právě vyřčených slov, ,,chci tím říci, že musel odejít ze služebny.... ani se nám za celé ty roky neozval a nedal o sobě vědět, tak jak toho asi litoval, he?!“
,Nevím, tvrdohlavče,“ vzdychl tlusťoch a vstal. ,,Teď už se každopádně neozve,“ zabručel pochmurně a pohlédl na hodinky: ,,každou chvilku by tady měli být kolegové, už mají zpoždění... a měli bychom zavolat patologa a kluky ze stop, aby nám tady něco našli...
I drobnější muž se zvedl na nohy: ,,nemysli si,“ řekl hluše, ,,že mě těší vidět Franka... takhle. Nejsem přece žádnej...“
,,Já ti rozumím,“ potřásl starší policista hlavou a poklepal kolegovi na levé rameno. ,,Rozumím ti, synku... a mrzí mě, co se stalo.“
,,Díky, Hotte,“ objevil se v mladíkově hlase vřelejší tón, ,,myslím, že se ještě mrkneme do těch dalších místností, ne? Za vteřinu přijdou kolegové, tak to tady ještě jednou prohlédneme, ať si nemyslí, že jsme lelkovali...“

Nervózně jsem polkla a zase se zamotala do závěsu: slyšela jsem jejich pevné kroky, jak zevrubně prozkoumávali koupelnu. Zaryla jsem nehty do těžké látky: není tohle nejlepší chvíle k útěku? Je zázrak, že mě ještě nenašli... ale za chvilku tady bude poldů plno a to pak nebudu mít šanci vůbec...
Než jsem se stačila rozhodnout, ozvalo se zaskřípění, jak jeden z policistů otevřel dveře do ložnice: hlasy byly s jejich příchodem okamžitě jasnější a srozumitelnější.
Zavřela jsem oči a snažila se nějak zklidnit prudce zrychlený dech: ještě nikdy jsem nebyla tak blízko prozrazení... Doslova jsem cítila, jak mi v uších tepe zběsile bušícím srdcem hnaná krev.
Jen... ticho.
Klid.
Neprozradit se...
Nadechla jsem se, stiskla zuby a opatrně vyhlédla mezerou mezi dvěma díly závěsů: na druhé straně pokoje stál starší z policistů a prohlížel Stolteho prázdný noční stolek.
,,Pořád mi nejde do hlavy, co kdo mohl mít proti Frankovi,“ rozhodil tlouštík rukama. ,,No tak se sem tam opil... ale že by se dostal do takových problémů, nebo dluhů, aby ho zabili?“
,,Taky jsem o tom přemýšlel,“ ozvalo se z tak bezprostřední blízkosti, že jsem sebou trhla: panebože... ten mladý polda je jen pár kroků ode mě...
,,A? Na co jsi přišel?“ zastavil tlusťoch prohledávání a pozorně se na kolegu zahleděl.
,,Nemyslím, že by ho někdo zabil kvůli neplaceným účtům... Viděl jsi všechny ty rozházené věci? To nebylo rvačkou...“ řekl drobný muž zamyšleně. ,,Ne, ne... Podle mě tam někdo něco hledal... No a pak s tím pláchl!“
,,Ty teda říkáš, že to byla loupežná vražda?“
,,Ne tak docela, Hotte: byla to zatraceně dobrá práce,“ rozvíjel mladý policista dál svou úvahu. ,,Kdyby ta recepční neposlouchala za dveřmi a nepřivolala nás, asi by Franka našli až ve chvíli, kdy by se na chodbě nedalo dýchat. Tuhle vraždu i krádež dělal profík, na to dám krk.“
Polkla jsem a vztekle zaťala pěsti: ta hnusná žárlivá potvora z recepce...
,,Franku! Neeeeeeee!“
Ohavně jsem se ušklíbla a s falešným pocitem satisfakce naslouchala zoufalým vzlykům z vedlejšího pokoje: Elwen zrovna našla svého drahouška.
,,Slečno,“ dobrosrdečná tvář kulatého policisty posmutněla. ,,Je mi to skutečně moc líto: co pro vás teď mohu udělat?“
,,Zabijte ji,“ zakvílela plačící žena zmučeně. ,,Chyťte a zabijte tu proklatou bestii, co mi ho vzala! Musíte dostat tu couru!“
,,Cože?“ ozval se vedle mě stojící mladík šokovaně, ,,ona k němu šla žena?!“
Polkla jsem.
Sakra....
Bleskově jsem si co nejúspornějšími pohyby z dlouhých vlasů upletla cop, který jsem schovala pod jednoduchý módní baret: nechtěla jsem, aby mě za ně někdo chytil a strhl k sobě.
,,Jo... byla to ženská, vlastně,“ popotáhla zhroucená recepční, ,,vlastně spíš holka... rozhodně já nebylo víc jak pětadvacet, byla drobnější, ve vínovém kostýmu... chtěla k Frankovi a já ji,“ rozplakala se žena zase naplno, ,,já hlupák ji k němu pustila!“
,,Nemohla jste tušit, co se stane,“ utěšoval ji tlouštík a přesunul se na druhou stranu ložnice, aby prohlédl i vyprázdněné skříně. ,,Slibujeme vám, že tu vražedkyni dostaneme.“
,,Počkat,“ ozval se mladík pomalu. ,,Vy jste ji přece neviděla odcházet, že ne, slečno?“
,,Ne-e,“ vzlykla žena a hlučně se vysmrkala. ,,Šla sem, ale nevšimla jsem si, že by odcházela..“
,,A na oknech jsou mříže,“ zavrčel starší policista.
,,Takže,“ odjistil mladík svou zbraň, ,,je ještě někde tady... Myslím, že bychom se měli podívat za ty závěsy!“
Ostré nadechnutí se mi zadrhlo v plicích: nevěřícně jsem přes rudou látku sledovala, jak se ke mně blíží drobná postava mladého policisty.
Už mu zbývalo jen pár kroků...


mmmmmmmmmmmmmm


Mimoděk jsem ustoupila o krůček dozadu a pokusila se popadnout dech: tohle byla ta nejhorší situace, do které jsem se kdy dostala. Ve zlomku vteřiny mou hlavou proletěla jediná úvaha.:
Má snad tohle být... konec?
Když mě chytnou, přijdou na celé Podsvětí: na Háda, Charóna i Kerbera.
To nemůžu dovolit!
Cítila jsem, jak rysy mého obličeje tuhnou do bezvýrazné masky profesionálního zabijáka: jak jsem znova našla ztracenou jistotu, vracela se mi obvyklá logika i chladnokrevné uvažování.
Ať se děje, co se děje, nesmím... NESMÍM jim padnout do rukou.
Olízla jsem si rty a lehce se přikrčila, sunouce pravou nohu kousek za levou, abych si připravila vhodnou pozici k rychlému startu.
Mladík pravačkou zvedl odjištěnou pistoli a jeho levačka se vztáhla k cípu těžkých závěsů přímo před mým obličejem.
Přišlo mi, jakoby mým tělem prošla vlna vysokého elektrického napětí: přimhouřila jsem oči a zkoncentrovala veškerou energii.
Policista rozhrnul závěsy...
A já se vymrštila dopředu, využívaje prudkého odrazu k drtivému úderu, který jsem muži pěstí zasadila přímo do překvapením otevřených úst.
Mladík zavrávoral a neartikulovaně vykřikl bolestí: před další mou ranou ho zachránil jen policejní výcvik a dobré reflexy – uhnul, ruce, ze kterých vypadla jeho služební zbraň, mu vystřelily ke krvácejícím rtům a oči se zavřely bolestí. Znova zasténal a padl na jedno koleno.
Nemínila jsem s ním ztrácet čas: bleskově jsem prolétla kolem zhroucené postavy a prosmýkla se těsně kolem jeho šokovaného kolegy, který se nezmohl na nic víc než na výkřik: ,,stůj, jménem zákona!“
,,Ááááá!“ křičel mladík a stále si držel rozbitá ústa. ,,Zastav ji, zastav ji, Hotte!“
Tlusťoch se však místo toho obrátil k němu a ztratil tak drahocenný čas: ,,jsi v pořádku?“
,,Jo! Zastav ji, slyšíš!?“

Celé to bylo dílem tří vteřin: zdálo se mi, jakoby se celá cesta od závěsů ke dveřím ze zrnitého skla protáhla v nezřetelnou šedou stuhu: místnost kolem mne byla rozmazaná, zmatek dokreslovaly výkřiky obou policistů.
Ušklíbla jsem se a svůj vítězný blitzkrieg završila prásknutím dveří: otočila jsem se čelem zpět k obývacímu pokoji a udělala prvních pár kroků k východu, když...
,,Ty zrůdo!“
Něco mě uhodilo do tváře tak silně, že jsem musela udělat pár vrávoravých krůčků vzad, abych si zachovala balanc: instinktivně jsem natáhla ruce dopředu ve snaze zabránit dalším úderům, které mi pršely na hlavu.
,,Zabila‘s mi Franka, ty couro!!!“
Konečně jsem nabyla zpět rovnováhu, vzpamatovala se z překvapení a vztekle pohlédla na svou sokyni: přede mnou stále nenávistí bledá Elwen, která se rozmachovala k další ráně: ,,chcípni, mrcho!“
Obratně jsem se úderu vyhnula a pokusila se zuřící ženu, která mi bránila v útěku ke dveřím, obejít. Ta mi však nemínila pomoci: s roztaženýma rukama se postavila přímo proti mě, aby mi nedovolila utéci: ,,Nikam nepůjdeš!“ zaječela hystericky a vrhla se proti mě, ,,zůstaneš tady!“



mmmmmmmmmmmmmm


,,Ty chceš asi vážně následovat Stolteho, co?“ zaprskala jsem a znova se pokusila proklouznout: starší a daleko vyšší recepční však využila své převahy a vrazila do mě bokem, takže mě odmrštila do vzdálenějšího konce pokoje, pryč od spásného východu. Taktak že jsem neupadla.
Zmocnila se mě panika: takřka veškerý náskok, který mi před policisty vytvořil můj bleskový útok, byl pryč: a teď mě od záchrany zdržovala, uvědomila jsem si s rostoucí zuřivostí, jen jedna neozbrojená ženská!
,,Tohle jsi přehnala,“ zasyčela jsem a vyrazila dopředu: přesně vyměřeným kopnutím jsem ji zasáhla do ramene, až s řevem klesla na kolena. Než se stačila zvednout, byla jsem u ní a smýkla jí za vlasy vzhůru: ,,nikdo mi nebude stát v cestě, rozumíš?“ zavrčela jsem zle a vytáhla bolestně usykávající Elwen na nohy. ,,A už vůbec ne taková nula jako jsi ty!“
Zavyla a její nehty se mi zaryly do předloktí: zaťala jsem zuby a odmrštila ji před skleněné dveře, za kterými se čím dál zřetelněji rýsovala silueta tlustého policisty. Elwen upadla dozadu přímo na mrtvé tělo svého bývalého milence: zaječela a sápala se zpět na nohy. V tu chvíli se prudce otevřely dveře do ložnice a dovnitř vpadl tlusťoch s odjištěnou pistolí: než však stačil vystřelit, zakopl o plazící se ženu a přišpendlil ji svou vahou k zemi.
Nekonečnou vteřinu jsem to nevěřícně sledovala: celá ta situace připomínala nějakou obzvláště bizarní scénu úchylného absurdního dramatu.
Pak jsem se obrátila a rychle zamířila k východu: listu pospanému srdceryvnou prosbou, který mi při rvačce vypadl z levačky, jsem nevěnovala nejmenší pozornost.
Sáhla jsem po klice dveří vedoucích do chodby, když se sotva pět palců od mé hlavy zaryla do zdi kulka: ,,ani se nehni! Dej ruce za hlavu!“ varoval mě zpoza zad hlas mladého policisty.
Bože můj, on to rozdýchal, pomyslela jsem si znechuceně a nehledě na další výstřel, který mi minul levé rameno o necelou stopu, vyklouzla z pokoje ven.
Mou jedinou šancí teď byl útěk.

Vyřítila jsem se na chodbu a letěla ke schodům: periferním viděním jsem zahlédla rozmazaný pohyb svého pronásledovatele.
Chytila jsem se zábradlí a zalapala po dechu: žaludek mi stiskl krutý pařát hrůzy, když jsem zírala na řadu vzhůru pomalu stoupajících policistů.
Rychle jsem se rozhlédla: schody nahoru byly až na druhé straně chodby, to bych se potkala s tím mladým...
Polkla jsem a snažila se nevnímat ledový pot, který mi orosil čelo.
Zrak mi padl na slepé rameno motelové chodby, kde si stále hrála tlupa malých Turků: mé rty se roztáhly ve zlém úsměvu, když jsem si uvědomila, že okno, které se nacházelo za jejich zády, nemá mříže.
Rozběhla jsem se k dětem, v zádech nadávajícího mladíka: vřískající banda harantů mi poskytovala dokonalý štít – policista by musel být šílený, kdyby riskoval zasažení dítěte. Odstrčila jsem z cesty jednoho nechápavě koukajícího kluka, vyšvihla se na parapet a pohlédla dolů: parkoviště pode mnou se plnilo přijíždějícími policejními auty, jejichž sirény mi draly uši.
Cesta tam nepřicházela v úvahu.
Svlažila jsem si jazykem suché rty a pohlédl na pravou stranu: srdce mi poskočilo, když jsem zjistila, že je tam po stěně tažen drát bleskosvodu.
Bez váhání jsem se nahnula, pevně se chytila a smekla se stranou z parapetu: ,,Aúúúúú! vykřikla jsem, jak mýma rukama projela nečekaná bolest: drobný měděný drátek, který úchop obepínal, mi krutě prořízl kůži na obou dlaních. Zasykla jsem a málem se pustila: pak jsem, nechávaje za sebou krvavé ťápoty, začala šplhat nahoru, nohama zoufale hledaje sebemenší oporu, abych pomohla namáhaným rukám.
,,Stůj! Stejně tě dostaneme!“ zařval za mnou mladík, který se očividně nemínil vzdát.
Ale to já taky ne.
K ploché střeše motelu mi zbývaly jen dva metry, když se drát prudce rozkmital: stěží jsem se na něm udržela. Pohlédla jsem dolů a v duchu proklela tvrdohlavost policisty, který se vydal touž cestou a ze všech sil se teď snažil snížit můj náskok.
Zabrala jsem a přitáhla se o další metr a půl výše: levačkou jsem naslepo zašátrala po hladkém povrchu térové střechy... zavadila jsem o pokračování hromosvodu a se zasténáním se vytáhla nahoru: převalila jsem se přes okraj a okamžitě potácivě vstala.



mmmmmmmmmmmmmm


Špinavé, zkrvavené ruce pálily jako čert: otřela jsem je do drahé látky vínového kostýmu a rozběhla se po střeše k zadní části budovy, kde jsem nechala zaparkovanou svou Octavii.
Kolem hlavy mi k mé hrůze zahvízdaly výstřely: policista se očividně také dostal nahoru a mohl tak pokračovat ve své stíhací jízdě.
Utíkala jsem ze všech sil, když jsem jen taktak zabrzdila: pode mnou se otevřel dvoupatrová propast.
Budova byla vystavěna jako dvoukřídlá: mezi přední a zadní částí, které byly ohraničeny betonovou zdí, se rozevíral dvůr, nyní, jak jsem zjistila při pohledu dolů, využívaný jako shromaždiště starého papíru, lepenkových krabic a jiného haraburdí.
Přes zející hlubinu vedla jediná cesta: uzounký můstek, který snad někdy používali kominici, aby si zkrátili cestu z jedné střechy na druhou. Teď však někdo odmontoval a do sběrny odnesl kovové zábradlí, takže se nad propastí vznášela jen uzounká dřevěná lávečka...
Moje cesta ke svobodě.
Položila jsem nohu na prkno a udělala prvních několik kroků: až po pár vteřinách jsem si uvědomila, že mám zavřené oči a třesu se jako osika. Adrenalin mi vzbouřil krev a nedovolil mi ucuknout: pomalu jsem kráčela po lávce, vyrovnávaje balanc široce rozpaženýma rukama.
Pomalu jsem pokládala nohu před nohu, nic nehledě na za mnou zuřivě nadávajícího policistu, který mi předtím zdánlivě chytře blokoval bezpečnou cestu přes spojovací část.
Nakonec se mu to však nevyplatilo: pokud by mě chtěl dostat, musel by po stejné lávce, jako já...
Bez zachvění jsem zdolala poslední metr a pružně skočila na pevnou střechu: skulila jsem se za komín, který mi poskytl bezpečný úkryt před policistou, který se poté, co bez dechu sledoval můj akrobatický výkon, zase chopil pistole.
Ale... co teď?
Toužebně jsem pohlédla na sotva pět metrů vzdálený okraj střechy, pod níž odpočívalo moje lahvově zelené vozítko.
,,No tak, už ses předvedla dostatečně!“ zaječel policista a zašermoval zbraní. ,,Teď vylez a vzdej se, nemá to smysl!“
Ty tak víš, co dává smysl, zavrčela jsem a zůstala pěkně schovaná: neviděna a nevidící.
,,Dobře, jak chceš! Dojdu si pro tebe sám,“ ztratil mladík očividně trpělivost a váhavě přistoupil k dřevěné lávce.
Kousla jsem se do rtu: mám zkusit znova ho obejít tou stranou, kterou mi bránil projít? Ale to jen padnu do ruko...
,,Uáááááááááááááááááááááá!“
Vyskočila jsem na nohy a vyhlédla zpoza komína: stačila jsem ještě spatřit, jak muž rozhodil ruce ve snaze nabrat zase ztracenou rovnováhu... ale pak už se s vyděšeným výkřikem zřítil dolů na dvůr, kde se padl zády do obrovské hromady narovnaných prázdných papírových krabic.

Potlačila jsem touhu nadávajícímu muži zamávat a s úšklebkem jsem po kolenech sklouzla k okraji střechy: chytila jsem se okapu a pomalinku slézala po rýně dolů, nohama opět pátraje po sebemenší opoře.
Vydechla jsem úlevou, když se mé nohy dotkly trávy: hned jsem přiskočila k autu, odemkla a nechala motor běžet na plné obrátky. Beze spěchu jsem míjela protijedoucí, hystericky houkající policejní auta a pomalu vykličkovala z areálu motorestu na dálnici.
Mou Oktávku ochotně spolkl proud šedé řeky a smýkal jí sem a tam, zatímco já seděla pohroužena ve zvláštní myšlenky.
Byla.. to přece zakázka jako každá jiná... ne?
Jen se objevila komplikace.
Dobře, objevila se hodně velká komplikace: málem mě dostali!
Jenže..
Přes to všechno...
Proč mám tak zvláštní pocit...?!




Konec.....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tohle je moje zamilované dílko. Snad proto, že ne v mnoha svých povídkách vyprávíš v první osobě, snad pro to, kdo je jeho hlavní hrdinkou, možná i proto, kdo je hrdinkou vedlejší Smile...každopádně oblíbená povídka.

    Tak mne napadlo, že pokud toto patří do série, pak by si alespoň jeden na druhého mohly vzpomenout, každopádně se tak nestalo, což je velmi potěšujícím faktem pro oba.

    Pomalu jsem nedýchala, když Persephone (nemohli ti bájetvorci vymýšlet kratší jména? Ne, už mlčím, jsem vděčná za transkripci Smile) utíkala...i když ji Semir pronásledoval...bez mála to mohu nazvat krasojízdou.

    Jen jedna věc by mne zajímala, našel turek tvrdohlavá nakonec jemu adresovaný dopis?

    Ale i tak, pěkné dílko na dobrou noc,


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
MOC děkuji za komentář a zda Turek onen dopis našel? Ne, bohužel ne... Embarassed Embarassed
A Semir s Kateřinou si na sebe nevzpomněli, protože se pořádně navzájem neviděli Smile
Ještě jednou díky! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
I já musím přiznat, že toto dílko je mé oblíbené. Embarassed (Ani nevím, proč a kdy se tak stalo. Laughing )
Líbí se mi Kateřina.. ta je bezkonkurenčně nejlepší a Elwen? Jujdanane, ta byla perfektní. Very Happy Jak nechtěla Katušku pustit za Frankem, žárlivka. Laughing

Pamatuji se, jak jsem skučela, když jsi nás nechala spekulovat o případném setkání Semira s Kateřinou a já jsem to projela na plné čáře. Jak mě to tehdá bylo líto, že jsem se netrefila.. Tak nějak uraženě líto. Laughing Embarassed

Pasáž se šplháním po drátku.. Při ní mě vždy oklepe a zimou to není. Embarassed Jau, jau.. Embarassed Embarassed

Když to shrnu, bájo povídka, Woxy. Poprvé jsem ji doslova hltala, teď si ji pěkně užívám. Wink

Ad obrázky, samozřejmě mi to nevadí, Woxysku. Embarassed Embarassed Embarassed Já jsem na ně už dokonce.. pozapomněla. A ilustrace k této povídce mě děsně bavily. Embarassed Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 187
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
Wox : Hrozný konec, to si snad ani nezasloužil Laughing Laughing Laughing
Jinak povídka moc hezká, pěkné ilustrace...

Přibyla ti tam jedna hezká jednička...

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji! Very Happy Embarassed a ilustračky jsou většinou od Kájky, moje je jen jedna Smile

A takový konec že si nezasloužil? Muhahahaha, neměla jsem ho ráda, nu Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 187
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
No hlavně, že se ti povídka povedla. Holt máme na Franka odlišný názor. Mě se líbil a nevadil by mi ani v nové 13.sérii. Ale jak tak vidím tebe, ty bys Kobru přestala sledovat úplně Laughing Laughing Laughing

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Já už ji asi 2-3 série nesleduji Smile od doby, co odešel Jan, jsem viděla asi 3 díly Smile Kobra 11 pro mě skončila, už jen píši povídky a popravdě na ně ztrácím chuť... Sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 187
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
To je škoda Crying or Very sad, píšeš moc hezky... Jinak Frank je z 1.série. Třeba až bude opáčko zase najdeš chuť alespoň na sledování Kobry...

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji za pochvalu, rozhodně potěšila Embarassed nu a Franka znám, i epizody s ním. Popravdě mě jejich opakování asi nenaláká Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 187
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
Woxys : Tak já nemluvím jenom o Frankovi. Já se na opakování s Frankem nejspíš také dívat nebudu, protože mám celou 1.sérii na DVD. Ale hodně mě budou zajímat série s Andrém, které nebyly celé a já ještě neviděl všechny díly...

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tohle je vážně skvělá povídka! teda pokud spojím toto dílo a 3. povídku z řady Kdž, je zvláštní, že tady se honí, Prspehone uniká Semirovi před spravedlností, kdežto v 3. povídce mají k sobě hodně blízko! Strašně moc blízko! Twisted Evil Moc mě to zaujalo, zvláš´t když se zde objevil i Frank Stolte. Hlavně v postavní ,,zrádce" a s tím, co udělala Semirovi! Confused Persephone to měla dobře vyymšlené, jne to odhalení! Laughing Já jí fandím! Laughing Moc se mi líbí, že tady e vražedkyně hlavní postavou a vlastně tudíž i kladnou postavou! nějak jsem si Persephone oblíbila! Laughing Embarassed Very Happy Moc krásné! Very Happy Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Pár kroků...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma