AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se Vám povídka líbila?
1
100%
 100%  [ 2 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 2

8. Volavka
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Volavka

Frank seděl u Anny v kanceláři a poté co se dozvěděl, že Karin spáchala sebevraždu, požádal velící o nové auto.
„Víte šéfová musím ještě k Hartmuttovi.“ začal Frank.
„No a co vám brání?“ zeptala se Anna.
„..no já…asi víte, že moje auto je teď nepojízdný a kolegové mi svoje nepůjčí.“ komisař nahodil smutný kukuč.
„Tady vemte si tohle.“ usmála se Anna a hodila po něm klíčky.
Frank vyšel před služebnu a zmáčkl tlačítko dálkového ovládání.
„Blik, blik!“ zablikalo na něj černé BMW 120i.
„Hmm! To by Susanna koukala.“ usmál se komisař a nastartoval.

Hotte s Bonrathem se snažili nahnat posledních deset vepříků do připraveného náhradního kamionu. Najednou si Hertzberger všiml ve škarpě ležícího těla.
„Dietere, pojď sem!“ zavolal na kolegu Hotte.
„Co je zas…“ Bonrath se při pohledu na ženské tělo zarazil. „Zavolám Frankovi.“

Frank byl zrovna na dálnici a rádio měl puštěné na plné pecky, takže neslyšel zvonit mobil. Hotte se naštval a vzal do ruky vysílačku.
„Kobra devatenáct volá Kobru dvanáct!“
Komisař Traber se stále neozýval.
„Kobra…sakra Franku ozvi se!“
Díky tomu, že písnička skončila a v autě na chvíli zavládlo ticho, komisař uslyšel Hottův hlas a vzápětí zvedl vysílačku.
„Kobra dvanáct slyším. Hotte nemusíš do toho tak řvát.“ ohlásil se Frank.
„Já bych neřval, kdyby ses hlásil.“
„Ještě naháníte vepříky?“ rýpl si komisař.
„Ne.“ štěkl Hotte. „Teď tu máme mrtvolu.“
„To je sice smutný, ale pokud vím tak oběti dopravních nehod do mé kompetence nespadají.“
„Oběti nehod ne, ale tohle je oběť vraždy. Podle doktora byla znásilněna a poté uškrcena. Takže se sem koukej co nejdřív vrátit.“
„Hotte ještě musím k Hartmuttovi, tak to tam všechno vyslechněte a sepište. Já za vámi tak za dvacet minut přijedu. Kobra dvanáct konec.“
„Rozumím Kobra devatenáct konec.“

Tom zatím v nemocnici utěšoval Gabrielu, která si dávala za vinu Susannin stav.
„Kdybych našim nezavolala, tak…“
„Tak by jim zavolal někdo jiný.“ dokončil za ni větu modrooký komisař.
„Ale…“ Gabrielu přerušil příchod lékaře.
„Jak je jí?“ zeptala se hned Gabi.
„Její stav je vážný. Museli jsme znovu zastavit vnitřní krvácení, navíc krvácela do mozku…“
„Proboha.“ zděsila se Gabriela.
„Je v kómatu. Nezbývá nám, než čekat.“ řekl doktor.
„Můžeme k ní?“ zeptal se Tom.
„Je mi líto, ale je na jednotce intenzívní péče a tam nemůžete.“ odpověděl lékař a odešel.
Gabriele se zamotala hlava.
„Jste v pořádku?“
„Ne nejsem!“ křikla Gabi „Omlouvám se, ale…“
„Za nic se neomlouvejte. Neměli bychom, už zavolat Frankovi?“ zeptal se opatrně Tom.
Gabriela jen přikývla.

Frank dorazil k Hartmuttovi a jakmile spatřil zrzka hned se k němu hnal.
„Co je ti?“ zeptal se komisař technika, který barvou splýval se stěnou.
„Nic. Tady je ta kazeta.“ řekl zrzek a podal Frankovi kazetu.
„Hele Hartmutte už tě znám dost dlouho a poznám, když s tebou není něco v pořádku. Děje se něco s Lucy?“
Hartmutt se podíval na komisaře: „S Lucy ne, ale s Patricií. Nechala mě. Prý mám raději svou práci, než ji. Včera si sbalila všechny svoje věci a odešla.“
„Stejně nebyla tvůj typ a ber to z tý lepší stránky, aspoň se zase budeš naplno věnovat Lucy a nebudeš ji zanedbávat. Podívej se jak vypadá. Takhle špinavý auto jsem ještě neviděl.“ usmál se Frank.
Hartmutt se zamyslel. „Asi máš pravdu.“
„Si myslím. Když budeš mít zase nějaký problém tak se zastav, ordinační hodiny mám denně od pěti do sedmi.“ Frank se usmál a začal lovit mobil z náprsní kapsy své nové kožené bundy.
„Traber…Cože? Tohle není…vždyť jsem s ní ráno mluvil a byla…díky hned přijedu…nechtějí pustit? To bych se na to podíval, hned jsem tam. Zatím ahoj.“ řekl Frank a hodil telefon do kapsy.
„Děje se něco?“ zeptal se pro změnu Hartmutt.
Komisař jeho otázku nezaregistroval a už startoval svoje nové služební vozítko.

Na služebnu dorazila mladá blondýnka a svýma opravdu dlouhýma nohama upoutala pozornost nejednoho z přítomných, uniformovaných policistů. Pozdravila a směřovala dál ke kanceláři s cedulkou Anna Engelhardt. Zaklepala a počkala, až ji vrchní komisařka pozve dovnitř.
„Dobrý den přejete si?“ pozdravila Anna.
„Dobrý den. Jsem komisařka Paula Buschová, jsem tu jako záskok za vrchní komisařku von Landitzovou.“ představila se blondýnka.
„Ano už na vás čekáme. Pojďte představím vás kolegům, ale váš partner tu ještě není.“ řekla Anna.
„To nevadí.“ usmála se Paula.
Na Annině stole začal zvonit telefon.
„Ano Engelhardtová. Trabere co se děje? Proboha, jak je to možné? Jistě jeďte, ale nezapomeňte na to, že tu na vás čeká práce. Už jsem byla informována o té zavražděné…Dobře, jakmile se dozvíte něco nového dejte mi vědět.“ komisařka položila sluchátko, posadila se do svého křesla a hlavu si podepřela rukama.
„Stalo se něco?“ zeptala se Paula.
„Co? Ne, pojďte ukážu vám vaši prozatímní kancelář.“ Anna se zvedla a vyšla z kanceláře následována pohlednou blondýnkou.
„Vážení.“ oslovila vrchní komisařka přítomné policisty „Dovolte, abych vám představila záskok za vrchní komisařku von Landitzovou, slečnu Paulu Buschovou.“
Paula se jen usmála a následovala Annu do Frankovy a Susanniny, teď také její, kanceláře.

Když Frank dorazil do nemocnice a zdolal několik pater po schodech, dostal se až před dveře vedoucí na JIPku, pozdravil Toma s Gabrielou a vyptával se na zdravotní stav své kolegyně.
„Jak je jí?“
„Je to zlý Franku.“ odpověděl Tom.
„Jak zlý?“ vytřeštil oči komisař.
„Je v kómatu.“ řekla Gabi.
„Proboha a proč vás k ní nechtěj pustit?“
„Prý potřebuje klid.“ odpověděl na Frankovu otázku Tom.
Kolem trojice zrovna procházela sestra, Frank ji chytil za ruku.
„Můžete mi říct, jak je na tom vrchní komisařka von Landitzová?“
„Jak, tady vašim kolegům, říkal pan doktor, její stav je vážný a nikdo k ní nesmí.“ odpověděla sestra, velmi podobná majoru M. Houlihanové ze seriálu MASH.
„Počkejte!“ křikl za ní Frank.
„Potichu! Tady jste v nemocnici a ne na nějakém hřišti!“ okřikla komisaře „Šťabajzna“ a odešla.
„Baba jedna protivná!“ ulevil si Frank.

Na stanici se vrátili pasáčci vepřů v přestrojení za policisty Hertzbergera a Bonratha. Jen co se objevili naši jemně zapáchající policisté ve dveřích, ozval se nepřehlušitelný potlesk (čti přehlušitelný jen jedním člověkem = Anna), vzápětí se objevila hlava vrchní komisařky Engelhardtové. „Bonrath a Hertzberger ke mně a to hned!“
Hotte se bezradně podíval na Bonratha, který byl celý od bláta. „Ta nám zase dá.“
„Zavřete dveře! Myslela jsem, že vy dva jste …co to tady smrdí?“
„Víte šéfová ono nebylo zrovna lehký dostat ty vepře do kamionu.“ začal vysvětlovat Bonrath.
„Já myslela, že jste policisté a ne nějací pasáčci vepřů! Ale to je teď jedno, proboha Bonrathe, jak se vám to podařilo?! Čtyři náklaďáky, pětadvacet osobních aut, dva mrtví a několik vážně zraněných!“
„Ještě jste zapomněla na tu mrtvou ženu u krajnice.“ dodal Bonrath.
„Bonrathe!“ kdyby Annin pohled zabíjel Dieter by to zajisté nepřežil. „Na tu jsem samozřejmě nezapomněla, ale předpokládám, že za její smrt vy dva nemůžete.“
V kanceláři zavládlo hrobové ticho, které prolomil až Hotte.
„Už můžeme jít?“
„Běžte a dneska už vás nechci vidět!“ vyhodila Anna své dva podřízené ze své kanceláře.
Hotte se ve dveřích kanceláře srazil s Paulou.
„Promiňte.“ omluvila se blondýnka.
„To nic.“ usmál se Hotte.

Frank, Gabriela a Tom seděli před dveřmi na JIPku.
„To čekání je hrozný.“ řekl Frank.
„Franku měl bys jet do práce. Kdyby se něco změnilo, tak ti dám vědět.“ řekla Gabi.
„Gabriela má pravdu. Tady toho moc nezmůžeme. Zajdu se podívat na Andreu a pak přijedu.“ řekl Tom.
„Dobře jedu, ale jestli se něco změní, tak mi hned zavolej!“ řekl Frank a rozloučil se s nimi.

Na stanici si Paula zatím upravila Susannino místo podle svého. Hotte s Bonrathem se převlékli a pustili se do vyplňování hlášení o dnešní dopravní nehodě. Anna seděla ve své kanceláři a přemýšlela o svém rozhodnutí svěřit Frankovi fungl nové BMW. Když se Frank vrátil na stanici, nejprve zašel za šéfovou.
„Tak co Susanna?“ zeptala se vrchní komisařka.
„Pořád stejně.“ odpověděl smutně Frank.
„Z Mnichova nám poslali novou posilu, zatím bude spolupracovat s vámi na případu té zavražděné.“
„Ale šéfová já bych to zvládnul sám.“ protestoval komisař.
„Už jsem řekla, někdo na vás musí dohlížet.“
„Smím aspoň vědět, kdo to je?“
„Čeká na vás ve vaší kanceláři.“ usmála se Anna a „vyhodila“ Franka z kanceláře.
Komisař se jen podíval na svou milou šéfovou a odešel do své kanceláře.

Jakmile Frank spatřil ženu sedící u Susannina stolu a uviděl, že ani jedna věc nezůstala na svém místě, začal křičet: „Proboha co to tady provádíte?!“
Paula se lekla a vyskočila ze židle: „Já…já myslela…jsem, že když je to…moje…místo..!“
„Jaký tvoje místo! Pokud vím tak je ještě pořád Susannino!“ křičel Frank.
Nervy komisařky Buschové nevydržely Frankův záchvat a milá komisařka s pláčem utekla na záchod. Frank se jí jen tak tak stačil vyhnout. Poté co se relativně uklidnil, se vrhnul do uvedení Susannina stolu do původního stavu. Anna celou událost pozorovala ze své kanceláře, ale Franka chápala a raději se do toho nepletla.

Do Frankovy kanceláře vešel Hotte a v ruce držel pitevní zprávu.
„Co to máš?“ zeptal se komisař.
„Pitevní zprávu té mrtvé z dálnice.“
„Polož mi ji na stůl, podívám se na ní potom.“ řekl komisař a „smetl“ do koše Paulinu kytku.
Hotte položil spis na stůl a odešel.

Paula si opláchla obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Najednou se otevřely dveře a na toalety se dostavila Anna.
„Jste v pořádku?“ zeptala se šéfová.
Paula popotáhla a řekla: „Ano…chtěla jsem…“ a znovu se rozbrečela.
„No tak, uklidněte se. Komisař Traber není takový, ale jeho kolegyně leží v kómatu v nemocnici a lékaři nevědí jestli se probere.“ uklidňovala ji Anna.
Buschová se vysmrkala a znovu si opláchla obličej.
„Děkuju.“ popotáhla Paula.
Anna se na ni usmála a zapadla do jedné kabinky…

Frank byl už úplně klidný a čekal na Paulu. Když se komisařka objevila, pomalu se zvedl.
„Omlouvám se za ten…úlet.“ začal Frank. „Víte já..teda Susanna nemá ráda, když jí někdo přerovnává věci.“
Paula se pokusila o úsměv. „Ano, ale tu kytku jste mohl ušetřit.“ řekla a podívala se do koše.
Frank zčervenal. „Nebudeme si tykat?“
„Zatím ne! Ale navrhuju, aby jsme začali od začátku. Komisařka Paula Buschová.“
„Vrchní komisař Frank Traber.“ představil se Frank a podal ženě ruku.
Najednou se do kanceláře přiřítil Bonrath.
„Na dálnici našli další mrtvolu!“
Frank a Paula vyběhli z kanceláře a nasedli do Frankova BMW a odjeli……

Mezitím se Tom zašel podívat na Andreu. Jakmile otevřel dveře spatřil Semira sedět na židli vedle postele, na které ležela Andrea.
„Jak ti je?“ zeptal se hned ve dveřích Tom.
Andrea se usmála. „Jde to a jak je Susanně?“
Komisař se na chvíli odmlčel a Semir k němu vyslal prosebný pohled, říkající: „Prosím tě nic jí neříkej!“
„Daří se jí dobře, všem už zase rozkazuje.“ zalhal Tom a pokusil se o úsměv.

Když Frank a Paula dorazili na místo nálezu mrtvoly, šli hned za doktorem.
„Dobrý den doktore, tak co tu máme?“ pozdravil Frank.
„Dobrý. Žena asi dvacet pět, byla uškrcena dnes někdy brzkých ranních hodinách, ale přesněji vám to řeknu až po pitvě.“
„To už je dneska druhá.“ řekl Frank.
„Ano, ale ta první zemřela už před dvěma dny.“ odpověděl lékař.
„Já myslel, že zemřela dneska!...“
„Pane Trabere, jak jsem napsal do pitevní zprávy, tak ta první nalezená byla, když ji našli, už minimálně čtyřiadvacet hodin po smrti. Vy jste tu zprávu nedostal?“ přerušil komisaře doktor.
„Dostal, ale než jsem ji stačil přečíst, zavolali nás sem.“ hájil se Frank.
„To jste celý vy. Koukám, že máte novou kolegyni...“ pohodil hlavou lékař směrem k Paule, která si prohlížela mrtvolu. „…paní von Landitzovou už vaše společnost omrzela?“
Frank se na něj podíval smrtícím pohledem. „Ano novou partnerku mám, ale je to jen záskok. Susanna…to je jedno.“
„Franku!“ zavolala Paula na komisaře Trabera.
„Myslel jsem, že si my dva vykáme.“ usmál se komisař.
Paula zrudla: „Omlouvám se!“
„To nic. Proč jsi mě volala?“ změnil téma Frank.
„Vidíš to oblečení?“
„Jo, proč?“
„Takhle se oblíká normální ženská?“ Paula poukázala na skutečnost, že žena toho na sobě má opravdu málo, černou, koženou minisukni, vysoké kozačky a velmi krátké tričko.
„Myslíš, že je to…“
„Jo a vsadím se, že ta první mrtvá taky.“ řekla Paula.
„Jedeme!“ rozhodl Frank.
„A kam?“
„Znám jedno místo, kde se těchto dam zdržuje nejvíc.“ mrkl po Paule Frank a nasedl do vozu.

Hotte sepisoval hlášení, když se ve dveřích objevila starší, plnoštíhlá, lehce prošedivělá dáma s brýlemi a velkým nosem. Paní si to šikovala rovnou k němu.
„Dobrý den mládenče, kde pak sídlí vaše nadřízená?“ zeptala se žena srandovním hlasem.
„Ehm! Ehm!“ odkašlal si Horst a podíval se na dámu: „Kancelář paní Engelhardtové je támhle.“ a ukázal na skleněné dveře nalevo za sebou.
Stará paní poděkovala a vydala se na návštěvu šéfové oddělení dálniční policie. Zaklepala a vyčkala.
„Dále.“
„Dobrý den, jmenuji se Margaretha Julianna Klobenová, posílají mě z policejního prezidia jako vaši novou sekretářku.“ představila se stařenka.
Anna na ni koukala jako na svatý obrázek: „Já…jsem…. ale o… novou sekretářku…jaksi… nežádala.“ vykoktala ze sebe vrchní komisařka.
„Mě řekli, že sem mám dneska přijít, tak jsem tady. Kde mám stůl?“ řekla nepříjemně babka.
„Támhle.“ Anna ukázala na Andrein stůl.
„Děkuju!“ odpověděla stařenka, odešla z kanceláře a zasedla za počítač. Anna zůstala stát s pusou dokořán.

Frank s Paulou jeli po dálnici a přibližovali se k cíli své cesty, velkému parkovišti pod dálničním nadjezdem na 80. kilometru A44…

Na parkovišti stálo asi sedm kamionů a okolo nich na dvacet lehkých děv. Frank se vydal směrem k vysoké brunetě v džínové minisukni (extrémně mini), žlutém tílčíčku a černých kozačkách nad kolena.
„Ahoj Nino!“ pozdravil ženu komisař, následován Paulou, která nevěděla, co si má myslet.
„Á můj oblíbený komisař.“ pozdravila Nina. „Susannu už omrzela spolupráce s tebou?“ řekla prostitutka a podívala se na Paulu.
„Ne, ale…jsme tu kvůli něčemu jinýmu. Znáš tuhle holku?“ zeptal se Frank a podal Nině fotografii mrtvé ženy.
Nina si ji od něho vzala a pozorně si ji prohlédla.
„No jasně! To je Barbara, dělá pro Tormentatorea.“
„Už dodělala, dneska ráno ji našli mrtvou.“ řekla Paula.
Frank vytáhl další fotku, tentokrát na ní byla jiná mrtvola.
„Tuhle taky znáš?“
„Jasně to je Lety a dělala taky pro Tormentatorea. Ty dvě byly jedny z jeho nejlepších zaměstnankyň.“ odpověděla Nina.
„Díky Nino, zatím se měj a žád…to je jedno. Měj se.“ rozloučil se Frank s úsměvem.
„Nashledanou.“ řekla Paula.
Nina jen kývla hlavou a odešla k nejbližšímu kamionu.

Na stanici si zatím paní Klobenová urovnala věci na stole, stačila si vypít kafíčko a zlomit nehet o hranu stolu, když zachraňovala nějaké složky před pádem na zem.
Hotte s Bonrathem konečně dopsali hlášení o škodách, způsobených při ranní nehodě. Teď jim už zbývalo vyplnit žádost o přidělení nového vozu a odnést ji k šéfové.
„Paní Klobenová mohla by jste předat tohle šéfové?“ zeptal se Hotte nové sekretářky a podal jí žádost o nový služební vůz.
„Tohle není moje práce, pokud vím svoje žádosti máte odevzdávat osobně.“ odpověděla Klobenová policistovi.
„Ale Andrea tohle dělala vždycky!“ namítl Hertzberger.
„Nevím co tu dělala paní Schäferová, ale já tu budu dělat jenom svou práci, jako je vaření kávy, sjednávání schůzek paní Engelhardtové a podobně.“
Hotte si vzal žádost a šel si sednout na své místo.
„Baba jedna! Už aby se Andrea vrátila.“
Dieter jen kývl na souhlas a dál se věnoval čištění své služební zbraně.

Susannini rodiče se po telefonátu od Engelhardtové vrátili do nemocnice. Gabriela seděla na židli před jednotkou intenzivní péče a čekala na doktora, aby se ho zeptala na Susannin stav.
„Jak je jí?“ přiřítil se pan von Landitz ke Gabi.
„Bylo by jí líp, kdybys ji pořád…“
„Gabrielo co je se Susannou?“ zeptala se paní von Landitzová své starší dcery.
„Potom co nás vyhodila z pokoje se jí udělalo špatně, doktoři ji hned operovali, krvácela do mozku…. Je v kómatu a nikdo neví jestli se probere!“ řekla Gabriela. „Co tady vůbec děláte? Já jsem vám nevolala!“
„Ty ne a nechápu proč! Susanna je naše dcera!“ rozčiloval se pan von Landitz.
„Siegfriede! Mysli na svoje srdce.“ snažila se paní von Landitzová uklidnit svého muže.
„Eleanoro nech mě, pokud vím tak nám naše dcera měla zavolat.“ rozčiloval se pan von Landitz.
„Prosím vás! Stejně je to jenom tvoje vina, že je Susanna na JIPce!“ křikla na otce Gabi.
„Jak to se mnou mluvíš?!“ vyletěl Sigfried.
Najednou se rozletěly dveře a v nich stála ta samá sestra, co se s ní skoro pohádal Frank (major M. Houlihanová).
„Proboha tady jste v nemocnici a vy se tu hádáte! Musím vás požádat, aby jste odešli.“
„To snad nemyslíte vážně!“ rozčílil se pan von Landitz.
„Smrtelně.“ odpověděla sestra s ledovým klidem.
Členové rodiny von Landitz se otočili a opustili prostor před JIPkou.

Frank s Paulou jeli po dálnici a rozebírali svůj případ.
„Měli bychom jet vyslechnout Tormentatorea.“ řekla Paula.
„Pojedu za ním, ale sám. Tebe vysadím na stanici a pokusíš se vyhledat nějaké informace o Tormentatoreovi.“ rozhodl Frank.
„Jak chceš ty tu máš vyšší hodnost.“ usmála se Paula.
Černé BMW pokračovalo ještě několik kilometrů, než konečně zastavilo před služebnou dálniční policie. Paula opustila místo spolujezdce a vešla na stanici. Komisař nastartoval a odjel směr Kolín na návštěvu pana Tormentatorea v jeho nočním klubu.

Marco Tormentatore o vraždě svých nejlepších holek nevěděl a tak se po nich sháněl.
„Paolo už se ti ozvaly?“ zeptal se snědý, urostlý, zhruba čtyřicetiletý Ital, mladého dohněda opáleného, svalovce s modrými oči a černými vlasy.
„Ne šéfe, ani jedna. Snažil jsem se dovolat Barbaře na mobil, ale je tam jenom schránka.“
„A co Lety?“
„Taky nic, jakoby se po nich slehla zem.“ odpověděl Paolo.
Najednou někdo zaklepal na dveře lokálu.
„Máme zavřeno!“ křikl Paolo.
Zaklepání se ozvalo znovu.
„Paolo jdi se tam podívat.“ přikázal Tormentatore.
Když došel svalovec ke dveřím a otevřel je a spatřil bílou kartičku s nápisem dálniční policie, za touto kartičkou se schovával vrchní komisař Traber.
„Dobrý den. Traber dálniční policie, můžu mluvit s vaším šéfem?“
„Pojďte dál….Šéfe, chce s vámi mluvit policie.“
„Policie? Můžu vidět váš průkaz?“
Frank ukázal svůj průkaz a dal ho Tormentatoreovi těsně k obličeji. Ten ho uchopil a prohlížel si ho dobrou minutu, potom ho vrátil komisaři.
„O čem jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se Tormentatore.
„Jde o vaše zaměstnankyně Barbaru a Lety.“
„Vy jste je zatkli?“ divil se Paolo.
„Moje zaměstnankyně, ale neprovozují nic nezákonného.“ řekl Tormentatore.
„Ne nezatkli jsme je, ale našli jsme je mrtvé, byly uškrceny.“ oznámil Frank.
„Já ho zabiju!“ hrozil Marco.
„Koho?“ zajímal se komisař.
„Nikoho.“ řekl Tormentatore.
„Přece jen tak nevyhrožujete, že někoho zabijete.“
„Myslel jsem kuchaře.“ Marco se snažil neodpovídat na Frankovy otázky.
Komisaře přestala tahle hra bavit a vybouchl: „Podívejte se! Buď mi hned řeknete, koho chcete zabít, nebo pojedete se mnou na stanici!“
Marco se chvíli rozhlížel po klubu, ale nakonec kápnul božskou:
„Gromek. Victor Gromek, vyhrožoval mi, že pokud mu neprodám svůj klub, tak mě zruinuje.“
„Proč chce váš klub?“
„No protože má třikrát větší měsíční obrat, než jeho nejlepší dva kluby dohromady. Chtěl ho koupit za velký prachy, ale když jsem si všechno propočítal, vyšlo mi, že bych moc hodně prodělal.“ vysvětlil Frankovi Marco.

Paula na stanici surfovala po internetu a prohlížela databázi. Přišla na několik zajímavých informací, které měli pomoci při vyšetřování. Na psacím stole před Paulou začal vyzvánět telefon.
„Dálniční policie, Buschová. Můžu vám nějak pomoci?“
„Paulo tady Frank, zjisti něco o Victoru Gromekovi. Jo máš něco na Tormentatorea?“
„Mám, ale je toho hodně, řeknu ti to, až přijedeš.“
„Jedu si pro něco k jídlu, chceš něco přivézt?“
„To bys byl moc hodný. ..Dám si sushi!“
Jakmile uslyšel Frank slovo sushi, vzpomněl si na Susannu. Otočil auto a vydal se do nemocnice.
„Paulo možná se trochu zdržím. Zatím se měj.“ rozloučil se komisař.
„Jo ty taky.“ stačila odpovědět Paula, než se ze sluchátka ozvalo pípání.

Do kanceláře za Paulou vrazila paní Klobenová s výrazem vraždícího maniaka.
„Paní komisařko, jak si to prosím vás představujete? Nemůžete po mě chtít, abych vám vyhledala informace ze zabezpečených systémů, ke kterým nemám přístup. A navíc jste mi to mohla říct osobně a nenechávat mi lísteček na stole.“
„Ale…ale vždyť je to na každé stanici normální, že sekretářka vyhledává informace v různých systémech a to že nejste v pracovní době na svém místě je mi jedno. Ale myslím si, že kdyby se to dozvěděla vrchní komisařka Engelhardtová, nebyla by dvakrát nadšená.“ vychrlila ze sebe Paula a paní Klobenová stačila jen tak tak stíhat, o čem vůbec mluví. Ale když sekretářka slyšela poslední větu, otočila se na podpatku a odešla ne své místo, ze kterého se pravděpodobně nehne do konce své pracovní doby.
Paula vystrašenou stařenku chvíli pozorovala, ale pak opět upřela svůj zrak na obrazovku před sebou.

Na parkovišti před nemocnicí zastavilo černé BMW, z něj vystoupil urostlý, mladý muž v zelených kapsáčích a černé kožené bundě, v ruce svíral klíčky od vozu a vydal se ke vchodu do nemocnice Svaté Marie. Když Frank dorazil na JIPku a nikde neviděl Gabrielu, krve by se v něm nedořezal.
„Vždyť říkala, že se odsud nehne.Že by něco se Susannou…? Ne na tohle nemysli, třeba si jen odskočila.“ přemýšlel Frank.
„Zavolám jí.“
Najednou vyšla sestra, Frank ji hned zastavil:
„Prosím vás sestři jak je paní von Landitzové?“ zeptal se komisař.
„Pořád stejně, žádné změny nenastaly.“ odpověděla sestra.
Frank si nahlas oddychl.
„Nevíte, kde je ta brunetka, co tu seděla?“
„Sedí v kantýně se svými rodiči.“
„Děkuji.“ řekl Frank a vydal se za Gabrielou.

Poté co Frank došel do kantýny, spatřil Gabrielu a pana a paní von Landitzovi.
„Dobrý den.“ pozdravil Frank.
Pan von Landitz zvedl hlavu a podíval se komisaři do očí.
„Dobrý. To je dost, že se taky ukážete. Kvůli vám leží moje dcera…“
„Siegfriede! Nech toho.“ okřikla svého muže paní von Landitzová.
„Je to pravda, kdyby byl na stanici, když Susannu unesli…“ obviňoval pan von Landitz komisaře Trabera.
„Tati dost, kdyby byl na stanici mohli tu ležet oba.“ bránila komisaře Gabriela.
Frank se jen těkal pohledem z pana von Landitze na paní von Landitzovou.
„Pojď půjdeme.“ řekla Gabi Frankovi a odvedla ho pryč. Von Landitzovi zůstali sedět u stolu a zírali za dvěma odcházejícími postavami.
„Když jsem tě neviděl sedět před těmi dveřmi, myslel jsem, že…“
„Pšš! Sestra nás odtamtud vyhodila, tak jsme si šli na kafe.“ přerušila komisaře Gabriela.
„Dost mě to vyděsilo.“ odpověděl Frank.
„Omlouvám se…za tátu!“
„Neomlouvej ho, kdybych měl dítě…choval bych se stejně.“
„Stejně to přehnal, nemohls vědět, že se tam ten chlap objeví.“
Frankovi zazvonil mobil.
„Promiň…Ano Traber…ano rozumím…a zjistila jsi … přesně o něm. Fajn hned jsem tam.“
„Kdo to byl?“ zeptala se Gabi, poté co Frank vložil telefon do kapsy.
„Moje nová… kolegyně.“ řekl opatrně komisař.
„Ty už máš novou partnerku?“ divila se Gabi.
„Hele je to jenom záskok, než bude Susanna zase v pořádku. Navíc jsem si jí nevyžádal, přidělila mi ji šéfová.“ obhajoval se komisař.
„Jen mi to přijde nefér…Susanna leží v nemocnici a ty už máš novou…to je fuk. Běž, nebo se po tobě bude ještě shánět.“ řekla Gabriela a odešla.
Frank na ni pohlédl se smutným výrazem, došel až na JIPku. Kde se nepozorovaně dostal až k Susanně. Komisařka ležela na bílé posteli, připojená k několika přístrojům, malá hadička vedoucí k jejím ústům, přiváděla důležitý kyslík a další vedla k přístroji kontrolující srdeční aktivitu. Susannina hlava byla obvázaná bílým obinadlem s krvavou skvrnou.
„Proboha Susanno.“ zašeptal Frank.
„Co tady děláte? Sem nikdo nesmí.“ ozval se mužský hlas.
Frank se otočil: „Já…chtěl…jsem ji jen vidět…na chvíli…“ vysoukal ze sebe komisař.
„Musím vás požádat, aby jste odešel, pacientka potřebuje naprostý klid. Běžte už!“ vyhodil lékař zoufalého Franka.
„Mám ještě jednu otázku…Probere se?“
„Musíme čekat, až bude ten správný čas…“
„A co když pravý čas nenastane?“ zeptal se komisař se slzami v očích.
Lékař sklopil hlavu: „Díky své dobré fyzické kondici, ještě žije…ale jestli jí zbylo dost sil bojovat dál….nezbývá nic jiného, než se modlit.“ dokončil doktor a vyprovodil Franka z oddělení.

Paula seděla v kanceláři a srovnávala vytisknuté informace o Gromekovi a Tormentatoreovi, když si na skříňce s šanony všimla zastrčené fotografie. Zvedla se od stolu a vytáhla ji z pod pořadače. Na snímku byla Susanna, Semir, Tom a Frank v přestrojení za maskoty jednoho nejmenovaného obchodního domu.Susanna na sobě měla slušivý žlutý kostým kuřete, Tom byl převlečen za hnědého plyšového medvídka, Frank si hrál na pejska a Semir byl překvapivě přestrojen za kočku. Paula otočila fotografii a spatřila nápis: „Horší tajnou akci snad zažít nemůžeme!“ komisařka se nad slovy a záběrem pousmála. Do kanceláře vešla Anna.
„To se stalo nedávno. Ti čtyři to měli hodně těžké, Franka skoro zabili a Tom ležel dva dny v nemocnici s otřesem mozku, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Tak se rozhodli, že si ty maškary oblečou ještě jednou a Hotte je vyblejsknul.“
„Frank má Susannu asi hodně rád, co?“ přerušila Paula vrchní komisařku Engelhardtovou.
„Zřejmě ano, ale nikdo nic neví, už se i uzavírají sázky….“ Anna se při vzpomínce na to, že si taky vsadila, pousmála. „No nic. Jen jsem se chtěla zeptat, kde je Traber.“
„Byl vyslechnout Tormentatorea, ale už by tu měl být.“ „I s mým obědem.“ řekla si pro sebe Paula.
„Nebudu vás rušit. Takže já se vrátím do své kanceláře, kdyby jste něco potřebovala, víte, kde mě najdete.“ řekla Anna a vzdálila se.
Paní Klobenová sledovala šéfovou do té doby, než za sebou zabouchla skleněné dveře své kanceláře. Poté se zvedla a odskočila si před služebnu na jedno cigárko.

Frank byl na dálnici a vzpomínal na první setkání se svou kolegyní. Když ji poprvé uviděl, nemohl uvěřit vlastním uším, když se dozvěděl, protože spolupráci s ženskou si nedokázal představit. Během prvního případu vzájemné antipatie zmizely a ze Susanny a něho se stal sehraný tým. Za dobu své spolupráce poslali do šrotu na stovku aut, ale také se jim podařilo dostat za mříže mnoho překupníků kradených aut, vrahů a vyděračů. Rádi škádlili své kolegy, ale i sebe navzájem. Najednou Frankovy vzpomínky přerušila hromadná nehoda před ním.
Dálnice se změnila v dráhu demoličního derby. Jedno vozidlo naráželo do druhého, během několika vteřin vzduchem prolétlo na sedm aut, zkázu dokonala cisterna naložená benzínem, jejíž řidič nestačil zastavit, a při nárazu explodovala. Frank zastavil své BMW v odstavném pruhu a rozeběhl se s plácačkou v ruce, proti blížícím se vozidlům a zároveň křičel:
„Stát! No tak zastav!“
Automobily začaly brzdit a zastavovat.
Žena ve stříbrném Fordu nezpozorovala, blížícího se komisaře a málem ho srazila. Frankovi se podařilo včas uskočit a se slušnou snůškou vulgárních slov na téma žena za volantem se zvedl ze země. Žena ve Fordu zastavila těsně za Frankovým BMW, ale mezera mezi oběma vozy byla opravdu malá, a tak není divu, že když se o Ford „opřela“ dodávka Volkswagen, byl průšvih na světě. Zadek černého služebního vozu komisaře Trabera připomínal květák (zmačkaný plech, jak kdo chcete ). Komisař se vracel ke svému vozu, ale jakmile spatřil svého miláčka s Fordem přilepeným na zadku, vybouchl a rozeběhl se k řidičce, která byla zaklíněná ve voze a nemohla ven. V dálce se mihotala světla majáčků hasičských a sanitních vozů. Když Frank doběhl a uviděl starší paní, hněv ho přešel a dal se do vyprošťování zraněné. Najednou dodávka, která narazila do stříbrného Fordu, vzplanula.
„Všichni pryč!“ zakřičel Frank a přeřízl bezpečnostní pás, který ženu uvěznil ve voze. Plameny už zachvátily zadní část Fordu.
„Do háje!“
Komisař jen tak tak stačil ženu z vozu vytáhnout a odvést ji dva metry od auta, než se za ním ozval ohlušující výbuch. Tlaková vlna odhodila Franka i se zraněnou ženou o několik metrů dál.
Komisař pomohl ženě na nohy a odvedl ji k sanitce, kde ji předal zdravotníkům.
Potom se šel podívat, co vlastně způsobilo nehodu. Jakmile se dostal přes hromadu plechu spatřil na silnici lidskou ruku. Když k ní přišel blíž a chtěl ji zvednout, všiml si, že je gumová. Vložil ji do igelitového sáčku a šel ho předat kolegům z technického. Když podruhé zdolal hromadu vraků, všiml si na mostě stojícího mladíka, který jakmile uviděl, že se na něj Frank dívá, se dal na útěk.
„No počkej!“ řekl Frank a odhodil igelitový sáček s důkazním materiálem.
Komisař vyběhl stráň vedoucí na silnici před mostem a rozhlédl se kolem sebe, najednou spatřil postavu běžící po poli a vydal se za ní. Asi po třech minutách sprintu Frank po mladíkovi skočil a srazil ho k zemi. Jenže muž se nechtěl vzdát a začal komisaře ohrožovat nožem. Frankovi se dobře mířeným kopem, podařilo mladíkovi nůž z ruky vyrazit a další ranou, tentokrát pěstí, útočníka poslal k zemi. Nasadil mu pouta, řekl jeho práva a odvedl zpět na dálnici, kde ho předal kolegům, kteří ho odvezli na stanici k výslechu.
Frankovi se nechtělo zůstávat na místě a hlavně pospíchal na stanici, tak pověřil jednoho z policistů, aby sepsal všechny výpovědi a adresy svědků. Poté nasedl do zelenobílého Mercedesu a odjel.

Hotte s Bonrathem konečně opravili žádost o nový služební vůz, protože ta stará se Anně nelíbila.
„Kdo tam s tím půjde?“ zeptal se Dieter.
„Kdo?! OBA!“ rozhodl Horst.
Policisté se zvedli od stolu a vydali se do kanceláře své šéfové. Na cestě potkali paní Klobenovou, která se vracela z „kouřovky“. zaklepali na skleněné dveře a vyčkali dokud je Anna nevyzve, potom vešli.
„Co se zase děje?“ zeptala se otráveně šéfová.
„Šéfová máme pro vás tu novou žádost o nový služební vůz.“ odpověděl Hotte.
„Proč jste ji proboha přepisovali?“ zeptala se Anna.
„No paní Klobenová říkala, že jste říkala, že máme tu původní přepsat.“ řekl Bonrath.
„Tak zaprvé žádnou vaši žádost o nový služebák jsem nečetla a zadruhé s paní Klobenovou jsem mluvila dnes ráno…ale spíš mluvila ona než já.ů řekla Anna.
„Tím chcete říct, že jsme tuhle zprávu psali zbytečně?!“ zuřil Hotte, kterého už od toho věčného psaní bolela ruka.
„Vypadá to, že vás paní Klobenová napálila.“ usmála se vrchní komisařka Engelhardtová.
„Ale kde je teda ta původní zpráva, když vy ji nemáte?“ zeptal se dlouhán.
„No poprvé ji paní Klobenová nechtěla odnést, tak jsem si ji vzal k sobě, a když odešla za komisařkou Buschovou, dal jsem jí tu zprávu mezi papíry, která vám měla odnést.“ vysvětloval Hotte.
„Mě ale žádné papíry nepřinesla.“
„Musela si toho všimnout Hotte, víš, že s tvejma tělesnejma proporcema moc nenápadný být nedokážeš.“ ušklíbl se Bonrath.
„Moc vtipný Dietere!“
„Nechte toho vy dva. Nemáte co na práci? Nechte mi tady tu vaši žádost a vemte si tohle!“ řekla Anna a hodila po Bonrathovi papír, pro Hartmutta.
„Tohle dáte Hartmuttovi a on vám vydá vůz. Teď už běžte.“

Frank přijel na stanici a šel do své kanceláře za Paulou, ta ho přivítala a oba odešli do Anniny kanceláře.
„Dobrý den.“ pozdravili komisaři a posadili se do křesel naproti šéfové.
Frankovi začal zvonit mobil. Na displeji se objevilo Gabrielino číslo.
„Omluvte mě!“ řekl komisař a přijal hovor.
„Gabrielo co se děje?“
Gabriela chvíli mluvila a poté zavěsila. Frank zůstal stát a díval se na Annu.
„Trabere co se děje?“
Komisaři vypadl z ruky jeho telefon, následován několika slzami.
„Susanna…“
„Trabere co se děje? Tak už mluvte!“ naléhala Anna na komisaře.
„Susanna…“ koktal Frank.
„Co je s ní?“
Frank se nezmohl na slovo a vyběhl z Anniny kanceláře, proběhl kolem paní Klobenové a namířil si to před služebnu, kde nasedl do prvního auta, které zastavilo. Bohužel pro vrchního komisaře Kranicha to bylo jeho nablýskané CLK.
Tom vystoupil z vozu a vyhazoval si klíčky nad hlavu a zase je chytal, když komisař vyhodil klíče do vzduchu, přiskočil k němu Frank a důležitou součást vozu chytl, odemkl vůz a skočil za volant. Modrooký komisař se jen bezmocně díval za svým mizejícím Benzem. Dlouho před stanicí ale nezůstal, rychle se přesunul k vysílačce a spojil se s Frankem.
„Centrála volá Kobru dvanáct, Franku okamžitě mi vrať moje auto!“ rozčiloval se Tom.
Ale komisař Traber na volání nereagoval, věnoval se silnici před sebou a jen tak tak prokličkovával mezi ostatními vozy. Najednou prudce zabrzdil a sjel z dálnice. Na cestě do nemocnice projel několik křižovatek na červenou, ale to mu nevadilo, pospíchal a jediné co měl v hlavě byly vzpomínky na Susannu.
Modrý Mercedes zastavil smykem na parkovišti před nemocnicí Svaté Marie a Frank doslova vylétl z útrob vozu. Kolem sestry na recepci prolétla černozelená čára směřující k jednotce intenzivní péče.
Před dveřmi seděla Gabriela s hlavou položenou ve dlaních, když ji Frank spatřil pomalu se k ní přiblížil a hlavu jí zvedl. Gabrieliny oči byly rudé od pláče a na tvářích mladé ženy byly stopy po slzách.
„Gabrielo…co je s ní?“ zeptal se opatrně komisař.
Žena se mu podívala do očí a znovu se rozbrečela.
„No tak Gabi…co je se Susannou?“ naléhal Frank.
„Je…její stav se náhle zhoršil…“ zalykala se Gabi.
„Co je se Susannou?!“ Frank téměř vykřikl.
„Je…je…je na sále, znova… ji… operují. Mluvila… jsem s doktorem…ale nechtěl mi nic říct. Franku… já mám strach.“ řekla Gabriela.
„Já taky, věř, že já taky.“ odpověděl Traber a posadil se na židli vedle Gabi.

„Šéfová, co se stalo? Traber mi vyrval klíčky od auta z ruky a odjel v mém služebním voze. Když jsem se s ním snažil spojit vysílačkou, tak se milost pán ani neráčil odpovědět.“ rozhazoval rukama Tom.
„Nevím víc než vy. Někdo mu volal, jediné co řekl, bylo Susanna. Potom vyběhl z mé kanceláře a dál už to znáte.“ odpověděla Anna.
„Jo, ale proč odjel zrovna mým autem? Copak nemá to svoje nový BMW?“
„No od té nehody na A47 ne!“ řekla Anna trochu víc nahlas, než původně chtěla.
„Tím chcete říct, že od dnešního rána už stačil odrovnat dvě služební auta?“ divil se Tom.
„Ještě tři a má rekord.“ dodala šéfová.
„No jo… Semir prostě umí.“ Tom se pousmál. „Čtyři nepojízdné služební vozy za den. Až ho někdo překoná, tak ho to bude hrozně moc mrzet.“
„Ano. Na ten den, kdy jste se svým partnerem zrušil váš i Semirův vůz, k němu jste ještě přidali Bonrathovo Porsche a Andreinu Fabii, asi jen tak nezapomenu.“ Anna se na komisaře podívala káravým pohledem. Tom sklopil hlavu, ale musel se pousmát.


Klobenová seděla za svým stolem a pilovala si nehty a Hotte s Bonrathem ji s opovržením sledovali.
„Tak tohle Andrea nikdy nedělala.“ řekl Hotte a zakousl se do sendviče.
„No ta to nemá zapotřebí a navíc…vždycky když měla čas, tak nám pomáhala s hlášeníma. A tahle baba?! Jenom sedí a čumí…a ke všemu si z nás ještě dělá dobrý den.“ rozčiloval se Dieter.
„Mám nápad, co kdybychom se zajeli podívat do nemocnice na Andreu se Susannou.“ navrhl Hotte.
„K Susanně vás nepustí.“ oznámil odcházející Tom oběma policistům.
„Tak aspoň na Andreu.“ řekl Bonrath.
„Proč nás nepustí k Susanně?“ zeptal se Hotte.
„Protože její stav je vážný a podle lékařů potřebuje klid.“ odpověděl Tom.
„Sakra…vždyť nemáme auto!“ vzpomněl si Hertzberger na podstatný detail.
„Tak se nejdřív zastavíme u Hartmutta.“ napadlo Dietera.
„Tome! Vezmeš nás na KTU?“ křikl za modrookým komisařem Hotte.

Frank s Gabrielou čekali před sálem a drželi se za ruce. Gabrielinou hlavou vířily vzpomínky na dětství a na případ, který společně se svou mladší sestrou a jejím kolegou objasnila. Traber měl hlavu plnou jiných myšlenek:
„Proč jsem jí to neřekl, už dávno? Měl jsem jí to říct, měl jsem jí to říct…už když jsem ji uviděl poprvé. Nesmí odejít, nesmí mě tu nechat samotného, nesmí, prostě NESMÍ! Sakra už jsme toho zažili tolik, horší věci, už jednou v nemocnici ležela…dostala se z toho předtím..dostane se z toho i teď…MUSÍ se z toho dostat…“
„Franku, jsi v pořádku?“ zeptala se opatrně Gabriela duchem nepřítomného vrchního komisaře.
„Co?“ vzpamatoval se Frank. „Gabrielo, ona nesmí umřít. Tolik jsem jí toho neřekl…Musím jí to říct…“
„Řekneš jí to, uvidíš.“ utěšovala Gabi třesoucího se komisaře.
„Tomu moc nevěřím…doktor říkal…“
„Sakra Franku, musíš jí věřit! Ona ti toho chce taky hodně říct, a proto to nevzdá!“ dodávala sobě i Frankovi naději Gabriela.
„Věřím ti…a jí taky.“ odpověděl Frank a vložil hlavu do dlaní.

Tom odvezl Hertzbergera s Bonrathem, v Semirově BMW, k Hartmuttovi a vydal se do nemocnice za Andreou a svým parťákem.
„Hotte, vysvětli mi, proč jsme nejeli do nemocnice rovnou, pro to auto jsme se mohli zastavit cestou zpět.“ napadlo Bonratha, když seděl se svým kolegou, v „novém“ zelenobílém služebním voze značky Opel. Přesněji to byl Opel Vectra z roku 1993.
Protože je tu Hartmutt dneska jenom do čtyř a podívej se kolik máš.“ odpověděl Hotte.
Bonrath se podíval na hodiny na palubní desce: „Půl čtvrtý.“
„Tak vidíš to by jsme nestihli, když cesta do nemocnice trvá dvacet minut.“
„Aha, ale na technickém pracuje víc lidí…ne jenom Hartmutt, tak by nám to auto mohl vydat někdo jiný.“ řekl Dieter.
„Ale jenom Hartmutt může podepsat papíry o převzetí. A jak znám kolegy z technického, ty papíry by do zítřka někam založili a navíc šéfová chce potvrzení vidět hned, jak se vrátíme na stanici.“ dokončil Hotte.
Vzápětí tlustý policista křikl na svého kolegu: „Dietere, tady doprava!“
Bonrath totiž zapomněl sjet z dálnice, tak rychle ukázal změnu směru…jenomže se nepodíval do zpětného zrcátka a zkřížil cestu červenému Sport Coupé značky Mercedes, jeho řidič však rychle zareagoval a s mnoha vulgárními nadávkami na policisty se dostal až do odstavného pruhu.
„Zbláznil ses?! Chceš nás zabít?!“ zuřil Hotte, když se dostali na hlavní silnici, vedoucí k nemocnici Sv. Marie.
Zelenobílá Vectra zastavila na parkovišti před nemocnicí.
„Díky bohu, že jsme tady.“ ulevil si Hertzberger, když vystupoval z vozu.
„Máš snad něco proti mému stylu jízdy?“ obořil se Dieter.
„Nic. Jenom bys mohl jezdit trochu opatrněji.“ odpověděl tlouštík.
„Tak si příště řiď sám!“ řekl Bonrath a urazil se.
„Klidně, ale to bys mi musel půjčit klíčky od auta!“ křikl za svým kolegou Hotte.
Touto větou skončila hádka mezi policisty, protože Bonrath prudce vrazil do dveří a srazil jimi k zemi starší ženu, která chtěla nemocnici opustit.
„Proboha! Jste v pořádku?“ ptal se Dieter starší blondýny v nechutně drahém kostýmku.
Žena se pomalu postavila na nohy a chytla se za hlavu.
„Nemůžete dávat pozor?!“ rozčilovala se dáma.
„Promiňte, nevšiml jsem si vás.“ omlouval se dlouhán.
„Vy jste od dálniční policie?“ zeptala se žena, poté co si přečetla nápis na Bonrathově bundě.
„Ano.“ přikývli oba policisté.
„Já jsem Hertzberger a tohle je můj kolega Bonrath.“
„Moje dcera pracuje také u policie…možná že ji znáte. Vrchní komisařka Susanna von Landitz.“
„To je naše kolegyně.“ odpověděl Bonrath.
Hertzberger vytřeštil oči: „Vy jste Eleanora von Landitz? Susannina matka?“
„Ano jsem. Vy…jdete za Susannou?“
„No vlastně ne. Slyšeli jsme, že za ní nikdo nesmí, tak jdeme za paní Schäferovou.“ řekl Horst.
„A kam jdete vy?“ zeptal se Bonrath.
„Mám už dost toho nemocničního vzduchu, tak se jdu trochu nadýchat čerstvějšího sem.“
„Jak je vlastně Susanně?“ zeptal se Hotte.
„Znovu ji operují a…nevypadá to dobře.“ řekla paní von Landitzová a rozbrečela se.
Hertzberger jí nabídl čistý, bílý kapesník: „Tady, vezměte si to.“
„Děkuji.“ poděkovala Eleanora a vysmrkala se.
Pan von Landitz se sháněl po své ženě, a když ji nenašel uvnitř nemocnice, napadlo ho, že možná šla ven na čerstvý vzduch. Vyšel tedy před nemocnici a spatřil svou ženu, jak objímá tlustého policistu.
„Co se to tu děje?“ zuřil starý pán.
Hertzberger ihned pustil paní von Landitzovou a odstoupil o dva kroky dozadu.

Z operačního sálu vyšel lékař v doprovodu zbytku operačního týmu a několika sester, které odváželi Susannu na JIPku. Doktor šel směrem k Frankovi a Gabriele, kteří se mezitím postavili.
„Jak je jí?“ zeptali se oba zároveň.
Lékař mlčel.
Gabriela se neudržela: „Řekněte mi, co je s mojí sestrou!“
„Opět krvácela do mozku, prasklou tepnu jsme nahradili ocelovou trubičkou, abychom zamezili dalšímu krvácení. Tento zákrok byl velmi riskantní a… my nevíme…jestli nedošlo k poškození mozku.“ lékař se otočil na Gabi. „Stav vaší sestry je kritický.“
„Proboha!“ vykřikla Gabriela a posadila se na židli.
„Řekněte, že bude Susanna v pořádku.“ žádal Frank doktora.
„To nemohu…“
„Můžeme k ní? Aspoň na chvíli.“ prosila Gabi.
„Bohužel to nejde.“ odpověděl lékař.
„Prosím vás…je to moje sestra.“ naléhala Gabriela.
Když doktor Stein spatřil Gabrielinu tvář nemohl říct nic jiného než:
„Dobrá…ale jen dvě minuty…dýl ne.“
„Děkuju.“

Paula na stanici seznámila Annu s informacemi o Gromekovi a Tormentatoreovi.
„Ti dva jsou na ostří nože už několik let. Často si dělávali naschvály, ale nikdy nešli přes mrtvoly.“
„Tak proč si Tormentatore myslí, že Gromek nechal zabít jeho děvčata? A nemyslíte, že kdyby tu šlo o vyřizování účtů ty dvě by neuškrtili, ale zastřelili?“ položila otázku Anna.
„Nevím, možná proto aby Gromekovi lidi nebyli v podezření. Nebo je nechal zabít sám Tormentatore, aby obvinil Gromeka.“ napadlo Paulu.
„Proč by to dělal?“ zeptala se šéfová.
„Možná, aby se zbavil největší konkurence. Ale nevím, jsou to jen domněnky.“ řekla Paula.
„Dobře, tak to prověřte, když objevíte něco nového, tak mi dejte vědět. Už se vrátil Traber?“
„Ještě tu není….můžu jít?“
„Ano. kdyby jste viděla Trabera…pošlete ho za mnou.“

Frank s Gabrielou šli za Susannou, doprovázeni doktorem Steinem. Lékař jim odpovídal na otázky, ohledně stavu zraněné komisařky. Když trojice vešla na pokoj, Frank s Gabrielou zůstali stát těsně za dveřmi a neodvážili se přiblížit k Susannině posteli. Oba sledovali přístroje, ke kterým byla připojena. Gabriela položila hlavu na Frankovo rameno a rozbrečela se. Komisař ji objal.
„Jsi v pořádku?“
„Ne, nejsem! Když zavřu oči vidím ji, když čekám před JIPkou, tak se mi v hlavě honí vzpomínky na naše dětství…Já…nevím, jak dlouho to ještě vydržím.“
Teď to byl Frank, kdo se pustil do utěšování.
„No tak, bude v pořádku…“ komisař se zhluboka nadechl. „…jen co se probudí začne hned všechny komandovat, jak je jejím zvykem.“
Gabriela se pokusila o úsměv: „Musím být…věřit, že….“ žena nedokázala mluvit v souvislých větách a znovu se rozbrečela.
Zbytek času, kterým jim lékař dal strávili oba stejně. Dívali se na Susannu a přemýšleli o tom co by dělali, kdyby komisařka zemřela.
Nejednou se otevřely dveře a vešel doktor Stein.
„Je čas, už by jste měli jít.“
Frank vzal Gabi za ruku a odvedl ji pryč.

Před nemocnicí se pan von Landitz, po dlouhém vysvětlování a přemlouvání, konečně uklidnil. Podal si ruku s Hertzbergerem a se svou ženou se vrátil zpět na jednotku intenzivní péče, kde potkal vrchního komisaře Trabera se svou starší dcerou.
„Jak je Susanně?“ zeptala se paní Eleanora.
„Je na tom hůř než předtím.“ odpověděl Frank.
Paní von Landitzová sebou náhle praštila o zem.
„Proboha, mami!“
„Eleanoro, co je ti?“
„Dojdu pro doktora.“ řekl Traber a zmizel za rohem.
Gabriela poplácávala matku po tvářích: „Mami, no tak prober se.“
Frank přivedl lékaře, který nechal paní von Landitzovou převést na vyšetřovnu a poté co ji vyšetřil, na pokoj.
„Pane doktore co je s mojí ženou?“
„Buďte klidní, je toho na ni poslední dobou hodně, navíc má nízký tlak. Musí si jen odpočinout a bude v pořádku.“ řekl doktor a odešel.
Frank nechal Gabrielu s rodiči o samotě a odešel se nadýchat čerstvého vzduchu. Na chodbě se potkal s Tomem, který se dožadoval svých klíčků. ale jakmile uviděl Frankův bledý obličej, hned změnil výraz.
„Franku co se děje?“
„Susanna…je na tom hůř, doktoři nevědí jestli se probere a … když ano neví jestli nebude mít poškozený mozek.“ odpověděl Frank a posadil se na židli.
Tom si sedl vedle něj a začal Frankovi vysvětlovat, že Susanna přežije a dodával tím sílu nejen roztřesenému komisaři, ale i sobě.

Hotte s Bonrathem se na skok zastavili u Andrey a když se vraceli na stanici, tak v autě přemýšleli o pomstě na paní Klobenové.
„Dietere, co kdybychom jí přilepili sluchátko telefonu vteřinovým lepidlem ke stolu?“ napadlo Horsta.
„Hotte to je starý, chtělo by to něco originálnějšího.“ bojkotoval plán svého kolegy dlouhán.
„Tak co jí propíchat všechny pneumatiky u auta?“
„Říkal jsem originálnějšího a ne…“
Ale Hertzberger svého kolegu přerušil: „Tak si to vymysli sám!“
„Mám návrh. Každý vymyslí tři možnosti, jak se tý ježibabě pomstít a potom budeme hlasovat.“ napadlo Bonratha.
„Ale co když se neshodnem?“
„Tak budeme losovat.“ řekl Bonrath.
„Dobře s tím souhlasím.“
Zatímco Hotte s Bonrathem přemýšleli o pomstě. Paní Klobenová chystala další „útok“. Hertzbergerovi židli přivázala k té Bonrathově a schovala několik hlášení k sobě do stolu.

Když oba policisté dorazili na stanici, zamířili si to ke svým stolům a chtěli se posadit. Jenže když Hotte zatáhl za svou židli ta Bonrathova se namáčkla na stůl a Dieter si sednout nemohl.
„Co to?“ divil se Bonrath.
„Moje židle je přivázaná k tý tvojí.“ odpověděl Hotte a klekl si na všechny čtyři a začal rozvazovat uzel.
„Ale kdo… kdo to udělal?“ ptal se Dieter.
Paní Klobenová se zbytkem stanice se svým kolegům smála, protože jejich nasupené výrazy jim nedávaly šanci zachovat klidnou tvář.
„Myslím, že mám podezřelého.“ řekl Hotte a „nenápadně“ ukázal na novou sekretářku.
„Klobenová?! Hotte musíme něco vymyslet, nebo si z nás bude dělat srandu, dokud se nevrátí Andrea…a to může být taky ještě hodně dlouho.“
Oba policisté se zvedli ze země a odešli před služebnu, kde vypustili všechny pneumatiky u bílého Peugeota 106, který patřil paní Klobenové.
„No sice je to ohraný, ale pořád účinný.“ shodli se policisté.

Andrea se Semirem zatím netušili, že Susannin stav se zhoršil, ba Andrea ani nevěděla, že je komisařka v kómatu, ale to se mělo brzy změnit. Do pokoje totiž vešel Tom a chtěl mluvit se svým partnerem.
„Tome, myslím, že můžeš mluvit i tady, nemusíte chodit pryč.“ řekla Andrea.
„Víš, ale je to pracovní…“
„Tak vidíš s tím přede mnou tajnosti mít nemusíte.“ přerušila komisaře pacientka.
„Miláčku já si s Tomem promluvím o samotě, a pak ti to řeknu. Ano?“ zkusil to Semir.
„Stejně mi to řekneš, tak nechápu, proč nemůžete mluvit tady!“ Andrea lehce zvýšila hlas a posadila se, přitom také pohnula pravou nohou.
„Andreo! Ty…pohnula jsi nohou.“ koktal Semir a zmáčkl tlačítko, aby přivolal sestru.
„Máš pravdu já… já zase cítím nohy.“ brečela radostí Andrea.
Semir se s úsměvem podíval na svého kolegu, ale na jeho tváři nebyl ani náznak radosti.
Do pokoje vešla sestra.
„Zvonili jste?“
„Ano...moje žena…pohnula nohou.“ odpověděl Semir.
„Dojdu pro doktora.“
„Tome co se děje…ty nemáš radost, že bude Andrea zase chodit?“ ptal se Semir.
„Mám, ale víš ta věc o které jsem s tebou chtěl…“ modrookého komisaře přerušil příchod lékaře.
„Tak paní Schäferová, prý jste pohnula nohou.“
„Ano.ů přikývla Andrea.
Lékař jí odkryl nohy a několikrát přejel po chodidlech propiskou. Andrea pokaždé trochu „zacvičila“ s prsty.
„Vypadá to dobře, pošlu vás na rentgen a pak za vámi pošlu fyzioterapeuta.“ řekl lékař a pokynul sestře, aby Andreu odvezla na rentgen.
Semir počkal až se zavřou dveře a přistoupil k Tomovi.
„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“
„Nejde o to že bych neměl radost z toho, že Andy bude zase chodit, ale Susanně se přitížilo…je na tom špatně.“
„Cože?“ přerušil svého kolegu Turek.
„Museli ji znovu operovat, lékaři nevědí jestli se probere z kómatu. Frank je z toho dost špatnej. A nám nejspíš přidělí jeho případ, který vyšetřuje se záskokem za Susannu.“ podal svému partnerovi vyčerpávající „hlášení“ Tom.
„Tím chceš říct, že se mám vrátit do služby?!“
„Ne, nemusíš se vracet…teda zatím. Zvládnu to s kolegyní Buschovou sám, jen jsem ti to chtěl říct, abys nebyl překvapenej.“ vysvětlil Tom.
„Kde je teď Frank?“ zeptal se Semir.
„S Gabrielou… sedí před JIPkou a čekají na nějaké zprávy.“

Paula seděla v kanceláři a přemýšlela o tom jestli nemá požádat Annu o povolení k prohlídce u Gromeka a Tormentatorea. Ale pak ji napadlo, že by Gromeka mohla nejdřív vyslechnout a udělat si o něm obrázek. Jenže nechtěla jet samotná a tak zavolala Frankovi. Traberův mobil byl vypnutý a na volání odpovídala jen hlasová schránka. Tak Paula vyšla z kanceláře a šla se zeptat k jednomu z uniformovaných policistů, který z komisařů je volný a mohl by jet s ní. Policista jí dal číslo mobilu vrchního komisaře Kranicha.
„Kranich.“ ohlásil se Tom.
„Dobrý den tady Buschová, mohl by jste se mnou zajet navštívit podnikatele Victora Gromeka?“
„Dejte mi adresu, zajedu tam sám, nebo tam můžete přijet. Chápejte musíme šetřit a můj vůz si bere až moc benzínu.“
„Dobrá…přijedu za vámi, adresa je Bach Strasse 425 klub Oáza.“ řekla Paula a zavěsila.
„Sejdeme se … tam.“ řekl Tom, už jen hluchému telefonnímu přístroji.
Komisař se rozloučil se Semirem a rozeběhl se ven ke svému vozu.

Tom dorazil na udanou adresu daleko dřív než Paula a čekat na nějakou komisařku se mu moc nechtělo, tak se rozhodl jít vyslechnout Gromeka sám.
Gromek byl padesátiletý muž s hnědýma očima a tmavými vlasy s pleší ostříhaný na krátko. Jeho ostře řezané rysy a jizva pod pravým okem, která se táhla až k hornímu rtu, budily strach, ale modrookému vrchnímu komisaři jen tak něco strach nenažene. Proto se Tom s ledově klidným hlasem představil a prokázal se služebním průkazem.
Victora návštěva překvapila: „Dálniční policie? Jel jsem snad rychle, nebo jste mě vyfotili s telefonem za volantem?“
„Ne nic takového. Ale byly zabity dvě zaměstnankyně pana Tormentatorea…“ začal Tom.
„A vy si myslíte, že jsem je zabil já?“ přerušil ho Gromek a začal se smát.
Komisař po něm jen nechápavě koukal.
„Pane Kranichu, nevím proč bych měl zabíjet jeho…jak říkáte zaměstnankyně, kdybych se ho chtěl zbavit…zabil bych rovnou jeho a to už dávno.“
„Dělejme, jako bych vaši poslední výhrůžku neslyšel. Musím se vás zeptat, kde jste byl předevčírem okolo čtvrté hodiny ranní.“
„To vím úplně přesně! Byl jsem v posteli…s Katy, ta vám to potvrdí.“ řekl Gromek a zavolal na vysokou, černovlasou tanečnici.
„Potřebuješ něco, Victore?“ zeptala se žena.
„Řekni tady panu Kranichovi, kde jsem byl předevčírem ve čtyři ráno.“
„Byl se mnou od dvou až do půl osmý.“ žena se usmála a otočila se na Victora.
„Můžeš jít.“ řekl Gromek. Žena se otočila a odešla zpět k tyči. Gromek se otočil na Toma: „Tak vidíte.“
„Děkuji, že jste si na mě udělal čas. Nashledanou.“ rozloučil se komisař a odešel před klub.
U Klubu Oáza zastavilo stříbrné MINI a z něj vystoupila komisařka Buschová, když uviděla Toma, šla hned za ním.
„Zjistil jste něco?“
„Gromek má na dobu vraždy té druhé dívky alibi. Byl s jednou ze svých tanečnic.“
„A co ta první vražda na tu má taky alibi?“
„Na to jsem se ho nezeptal…Víte stav vrchní komisařky von Landitzové a taky to prostředí…“
„Co všichni máte s tou von Landitzovou? Tak je v nemocnici, ale snad to není tak zlý, aby jste se nevěnoval pořádně své práci!“ spustila Paula na Toma. „Jdu se ho zeptat sama!“
Tom ji chytl za ruku. „Nikam nechoďte! A pokud nevíte nic o vrchní komisařce von Landitzové a našem vztahu k ní, tak držte…“
„Co jen to řekněte.“ řekla klidným tónem Paula.
„Tak buďte zticha!“ křikl Tom a nasedl do auta.
Komisař si ale počkal, až Buschová odjede, aby ji, v případě že by se rozhodla jít za Gromekem, zastavil. Poté zavolal Hertzbergerovi a pověřil ho, aby s Bonrathem sledoval Tormentatorea a někoho, kdo by se pověsil na Tormentatorea.

Pan von Landitz chtěl zůstat u své ženy, ale ta jej nekompromisně vyhodila z pokoje. A se slovy: „Nevracej se zpět, dokud nebude Susanně líp!“ se odebral starý pán před jednotku intenzivní péče, kde se posadil na židli vedle Gabriely a pozoroval Franka sedícího se sklopenou hlavou. Siegfried se nadechl a chtěl něco říct, ale Gabriela ho zarazila.

Do Anniny kanceláře se bez zaklepání přiřítila paní Klobenová a hlasitě oddychovala.
„Někdo mi vypustil všechny pneumatiky!“
„Co s tím mám společného já?“ zeptala se Anna a znovu upřela zrak na hlášení na stole.
„Musel je vypustit někdo ze stanice a já chci, aby jste s tím něco dělala!“
„Kdyby jste nedělala naschvály svým kolegům, tohle by se nestalo!“ zpražila ji Engelhardtová.
Tohle Klobenová nemohla rozdýchat. „Jak to myslíte?!“
„Tak jak říkám! Možná když se omluvíte, tak to skončí!“
„Já se nikomu omlouvat nebudu!“ vyletěla Klobenka.
„Paní Klobenová, tak zaprvé tenhle tón si vyprošuji, za druhé je to moje kancelář a vy si tady nebudete vyskakovat a zatřetí…už toho mám dost! … Máte padáka, už u nás nepracujete vraťte se zpátky na policejní ředitelství a nás nechte v klidu žít!“ ječela Anna a vyprovodila chudáka paní Klobenovou ze své kanceláře a následně i ze své služebny.
Přítomní policisté odměnili svou šéfovou hlasitým potleskem.
„Klid vážení a všichni do práce.“ řekla Anna a zašla do své kanceláře.
Paní Klobenová opustila služebnu takovou rychlostí, že si ani nestačila sbalit věci.
Jakmile Anna zavřela dveře své kanceláře, na jejím stole začal zvonit telefon. Komisařka zvedla sluchátko a poslouchala mužský hlas.
„Děkuji. Pozdravujte je.“ řekla šéfová a otevřela dveře kanceláře, vystrčila hlavu a všem oznámila:
„Právě mi volal vrchní komisař Kranich. Andrea už opět cítí nohy a podle doktorů by se do dvou týdnů měla vrátit zpět do práce…“ Anna se odmlčela „…Stav vrchní komisařky von Landitzové je stále kritický.“ řekla a vrátila se do kanceláře.

Paula se po cestě na stanici zastavila v nemocnici, protože chtěla vědět, co zjistil Frank u Tormentatorea. Zastavila na parkovišti před nemocnicí, sestry na recepci se zeptala kudy se jde na jednotku intenzivní péče.
„Kdo jste?“ zeptala se Gabriela, jakmile spatřila mladou blondýnku.
„Paulo, co tady děláš?“ divil se Frank.
„Promiň, ale mohla bych s tebou mluvit? Je to důležité.“ odpověděla komisařka.
„Ale…tak dobře, pojď stranou.“ řekl Traber a odvedl Paulu za roh.
„O co jde?“ zeptal se komisař.
„Potřebovala bych vědět, co ti řekl Tormentatore.“
„To jsi sem přijela jenom kvůli tomu?... Nic mi neřekl, pořád obviňoval Gromeka z toho, že ho chce zruinovat a jestli ještě jednou něco provede některé z jeho holek, tak ho zabije. Stačí ti to?“
„Děkuju. Jak je Susanně?“
„Je to špatný…“ odpověděl Frank.
„To je mi líto. Už budu muset jít. Uvidíme se v kanceláři?“
„Možná se tam zastavím, ještě uvidím.“ řekl komisař.
„Zatím.“ rozloučila se Paula.
„Zatím.“ odpověděl Traber a posadil se vedle Gabriely.

Andrea podstoupila několik vyšetření potvrzující, že se uzdravuje a opět bude chodit. Semir měl obrovskou radost, kterou ale převyšovaly obavy o Susannu. Andrea si všimla, že je její manžel nějaký divný, nedalo jí to a zeptala se:
„Semire, děje se něco, co bych měla vědět?“
„Nic Miláčku všechno je v pořádku.“
„Ale nevypadáš tak.“ odporovala Andy.
To už Semir nevydržel a své ženě všechno řekl:
„Jde o Susannu…znovu ji operovali a nevypadá to dobře…“
„Proboha…a proč jste mi to neřekli?“
„Protože doktor říkal, že by ses neměla rozčilovat.“ obhajoval se Semir.
„Chci jít za ní.“
„To nepůjde, nikoho k ní nechtějí pustit. Frank s Gabrielou museli přemluvit lékaře, aby je za Susannou pustil aspoň na dvě minuty.“
„Jak je Frankovi?“
„Dost ho to vzalo, takhle zničenýho jsem ho ještě neviděl.“
„Já ho chápu, když jsi byl v nemocnici ty, taky jsme se o tebe s Janem báli.“ řekla Andrea.
„Tak ty ses o mě bála?“ řekl Semir a políbil svou ženu.
„Semire přestaň…tady ne!“ bránila se Andrea.
Vrchní komisař Gerkhan pustil svou ženu a pomohl jí do připraveného kolečkového křesla. Andrea se „pohodlně“ usadila a nechala se odvézt na jednotku intenzivní péče za Frankem a Gabrielou, ale když dorazili manželé Gerkhanovi před dveře na JIPku, vrchní komisař Traber ani Gabriela von Landitz tu nebyli…

Tom jel po dálnici a chystal se odbočit na parkoviště u Schröderova stánku, když se z vysílačky ozvalo hlášení o zavražděné ženě, která byla nalezena na dálničním odpočívadle na A4 u 55. kilometru. Komisař zapnul majáček a rozjel se zadaným směrem. Toto hlášení zachytila ve svém voze také komisařka Buschová, která otočila svůj vůz na Kolínském náměstí a vydala se na dálnici.
Když dorazila na odpočívadlo Tomův Benz byl zaparkovaný vedle zelené policejní dodávky.
„Tak on už je tu taky.“ pomyslela si komisařka a šla k mrtvole, cestou se musela prokázat průkazem, aby ji na místo nálezu vůbec pustili.
„Dobrý den.“ usmál se vrchní komisař Kranich na svou kolegyni.
„Dobrý den.“ pozdravila Paula a pohodila hlavou směrem k tělu: „Taky prostitutka?“
„Ano je…byla taky…zajedu s její fotografií k Tormentatoreovi, jestli ji nepozná.“ řekl Tom.
„Pojedu s vámi.“ řekla komisařka.
„Pojedu sám, vy tu počkejte a dejte pozor na kolegy z technického. Někdy jim něco unikne, tak ať nepřijdeme o důležité stopy a důkazy.“ odpověděl Tom a odjel.
„Jsem snad nějaký strážmistr?!“ problesklo komisařce Buschové hlavou, ale navíc se nezmohla a tak zůstala a „hlídala“ kolegy.
„Kobra jedenáct volá Kobru devatenáct, jsem na cestě k Tormentatoreovi, je stále v klubu, nebo odjel?“
„Kobra devatenáct slyší, Tormentatore se z klubu nevzdálil od našeho příjezdu. Počkej teď přijelo nějaké černé auto…to je Gromek.“ odpověděl Hotte.
„Dobře, kdyby se něco dělo, tak tam vlítněte. Za chvíli jsem u vás. Kobra 11, konec.“

Za stříbrnou Octavií zastavilo modré CLK a z něj vystoupil muž v tmavém obleku, došel až ke stříbrnému vozu a hlavu strčil do okénka.
„Tak co?“
„Proboha! Tohle mi nedělej! Víš, jak jsem se lek?“ nadával Hotte a držel se u srdce.
„Promiň Hotte. Tak jak?“
„Ještě jsou uvnitř.“ odpověděl Bonrath.
„Vy tu počkejte a já se jdu podívat, co se tam děje.“
Tom vešel do klubu uprostřed velké pěstní bitky mezi Gromekovými a Tormentatoreovými gorilami a podnikateli samotnými. Komisař odjistil zbraň a vypálil varovný výstřel. Kulka zasáhla reflektor a způsobila menší spršku jisker na hlavy všech zúčastněných. „Boxeři“ se otočili na Toma, který stál uprostřed klubu s pistolí a služebním průkazem v ruce.
„Policie.“ usmál se Tom. „Co se tu děje?“
„Jen jsem se nepohodl s mým konkurentem na ceně pití.“ začal s vysvětlováním Gromek.
„Aha! Proto jsou tu místo židlí třísky a všude okolo se válejí střepy.“ řekl Kranich.
„To víte malá výměna názorů.“ řekl Tormentatore.
„No kvůli tomu tady nejsem. Pane Tormentatore znáte tuto ženu?“ zeptal se Tom a podal Marcovi fotografii. „Pane Gromeku, nikam nechoďte, mám na vás několik otázek.“ zastavil Victora komisař.
„Tu ženu neznám.“ odpověděl Marco a vrátil Tomovi snímek.
„Můžete se podívat taky, pane Gromeku?“
Victor si prohlédl fotku a skočil po Tormentatoreovi.
„Ty hajzle!“ zuřil Gromek.
Tom se spolu s Marcovými bodyguardy snažil odtrhnout Gromeka z Italových zad. Když se mu to konečně podařilo, zavolal komisař Hottemu, ať si s Bonrathem přijdou do klubu pro zadržené podnikatele. Poté co zavěsil, nasadil Marcovi a Victorovi náramky a sdělil jim jejich práva. Hotte s Dieterem převzali oba výtečníky a odvezli je na stanici k výslechu.

„Proč jste napadl pana Tormentatorea?“ položil Gromekovi první otázku Tom.
Victor jen mlčel a zíral na desku stolu ve výslechové místnosti. Vrchní komisař Kranich udeřil do stolu a otázku zopakoval. Gromek se ani nepohnul.
Situaci ve výslechové místnosti, pozorovaly Anna s Paulou za polopropustným sklem.
„Jdu tam!“ řekla Paula a chtěla se vydat ke dveřím, ale Anna ji zastavila.
„Počkejte tady, komisař Kranich to zvládne sám.“
„Ale to je…můj případ!“ namítla Buschová.
„Pokud vím dosud jste žádný pořádný výslech nevedla.“ odpověděla Anna.
Paule došla slova, a tak naštvaná odešla do „své“ kanceláře.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Tom práskl dveřmi a šel za Annou.
„Ten nic neřekne.“
„Zkuste to ještě jednou.“
„Co Tormentatore, dostala jste z něj něco?“ zeptal se Tom.
„Ani slovo.“ přiznala Anna.

Komisař Traber se zastavil na skok v kanceláři, pozdravil naštvanou Paulu a z prvního šuplíku Susannina stolu vyndal náhradní klíč od jejího bytu. Před služebnou nasedl do jednoho ze zelenobílých vozů a odjel. Policejní vůz během chvilky zastavil před bytem komisařky von Landitzové a její kolega se vydal po schodech nahoru.
Jakmile Frank odemkl a vešel, opřel se o zavřené dveře a po tvářích mu začaly stékat slzy. Už u dveří cítil Susanninu vůni, která ho po celou dobu jejich spolupráce nenechávala klidným. Příjemná sportovní vůně byla cítit po celém bytě a Frank neměl odvahu zvednout se z podlahy a jít do jiné místnosti, bál se toho co by mohl najít. Po chvíli Frank osušil slzy do rukávu své košile a pomalu došel do kuchyně. Z ledničky vyndal kousek sýra a položil ho před myší díru ve stěně. Během okamžiku Anežka vystrčila hlavu a přední nožky, natáhla se po voňavém kousku a zalezla zpět do svého domečku.
Komisař seděl na židli a rozhlížel se po bytě. Najednou uslyšel od dveří šramot. Frank odjistil zbraň a schoval se za sloup oddělující schodiště od kuchyně. Hlasité údery podpatků o plovoucí podlahu se pomalu přibližovaly.
„Stát!“ vykřikl Frank, když opustil svůj úkryt.
„Ááá!“ vyděsila se žena a upustila klíč od bytu na zem.
„Gabrielo? Co tady děláš?“ zeptal se komisař.
„Já? Co tu děláš ty?“ vytřeštila oči Gabi.
„To sám nevím.“ sklopil hlavu Traber.
Gabriela se podívala na Franka a posadila se na pohovku v obýváku.
„Přišla jsem nakrmit Anežku, ale koukám, že jsi mě předběhl.“ ukázala do kuchyně na sýr ležící na stole.
„Jo nakrmil jsem ji, ale doufám, že sem nebudu muset jezdit každý den.“
„To já taky…“ Gabriela se rozbrečela. „Do háje!...Řekla jsem si, že už … nebudu …brečet, protože… Susanna…by to tak… nechtěla.“ zalykala se.
Frank si před ní klekl na koleno a vzal ji za ruku:
„Musíme být silní…oba a hlavně jí musíme věřit. Gabrielo…“ komisař se ženě podíval zpříma do očí „…Susanna se probere a všechno bude jako dřív…věř mi.“
Gabriela otřela slzy do rukávu a pokusila se o úsměv, který přešel v další dlouhotrvající pláč. Frank se snažil slzy potlačit, ale cit, který choval k Susanně, byl silnější a komisař se rozbrečel taky.

Paula na stanici hledala v Andreině počítači nějaké informace o životě a „práci“ prostitutek. Když k ní přišel Hotte a zeptal se co hledá, okamžitě vypnula obrazovku a odešla.
„Co je to s ní?“ zeptal se Bonrath svého kolegy.
„Nevím, ale posledních pár hodin se chová divně.“ konstatoval Hotte a zakousl se do obloženého chleba.
„Možná to bude tím, že ji šéfová nepustila k výslechu Gromeka a Tormentatorea.“ řekl Bonrath.
„Asi máš pravdu Dietere…“ Hertzberger se zamyslel. „…snad nechce udělat nějakou blbost.“
Bonrath se zvedl ze židle a namířil si to k Andreině počítači, zapnul monitor a spatřil několik fotografií prostitutek.
„Takže je musíme pustit.“ řekla Anna Tomovi před svou kanceláří.
„Ano, Tormentatore žalobu nepodá a na něj ani na Gromeka nic pořádného nemáme.“
„Tak je pusťte, ale sledujte je!“ vydala rozkazy Engelhardtová.
„Jasně, šéfová!“ odpověděl Tom a odešel pověřit kolegy sledováním Gromeka a Tormentatorea.

Frank přešel z obýváku d Susanniny, jediné místnosti v bytě, do které by komisařka svého kolegu za žádných okolností nepustila, ale tohle byla úplně jiná situace. Susanna tu nebyla a Frank chtěl konečně přijít na to, co k němu jeho partnerka skutečně cítí.
Komisař našel na nočním stolku svou fotografii v ozdobném rámečku, při pohledu na snímek musel Frank znovu sušit slzy o rukáv košile, protože právě teď si uvědomil, že jeho city jsou opětované. Ale i žena, se kterou by chtěl strávit zbytek svého života, neměla odvahu, nebo se jen styděla své city vyznat. Vzápětí co komisař zvedl fotografii, do místnosti přišla Gabriela.
„Věděla jsi o tom?“ zeptal se Frank.
Gabriela přikývla: „Ano věděla. Řekla mi to před týdnem.“
„Proč to neřekla mě?“
„Tys jí to, ale taky neřekl.“ namítla Gabi.
„Nevěděl jsem, že mě taky…“
„To ona taky ne…s vámi je to opravdu těžký…s oběma.“
„Jak to myslíš?“ vyletěl Frank.
„Máte se rádi, ale vaše hrdost vám nedovolí, ani jednomu, vyznat se tomu druhému.“
„Já jsem jí to chtěl říct, ale…neměl jsem odvahu jí to říct.“ odpověděl Traber.
„Susanna ti to chtěla říct až potom vašem natáčení, ale…“ Gabriela nevěděla co má říct. „…neměla to s tebou vůbec lehký, pořád jsi jí na tohle téma popichoval a smál jsi se…tak to vzdala.“
„Jak neměla lehký?! … A co já? To škádlení byla obrana…takový štít… chtěl jsem si ji držet od těla…abych se vyhnul …přesně tomu co právě teď cítím…“
„Ale ono to nepomohlo, viď?“ přerušila Franka Gabi. „…už se nedivím, že jste to vy dva ještě nedali dohromady a s tímhle přístupem, ani nedáte…“ ukončila rozhovor brunetka.
Poté oba sešli do obýváku a ještě jednou se rozhlédli po bytě, zařízeném v asijském stylu.
„Půjdeme?“ zeptala se Gabriela.
„Měl bych se zastavit na stanici…mám rozdělaný případ a moje nová kolegyně má už sice hodnost komisařky, ale jako zkušený policajt se nechová.“
„Počkám na tebe v nemocnici.“ odpověděla Gabi.
„Dobře, tak se uvidíme tam.“ řekl Frank a odešel.
Gabriela se po komisařově odchodu znovu rozbrečela a zůstala sedět na zemi opřená o zeď v kuchyni.

Frank cestou na stanici přemýšlel o Gabrieliných slovech o Susannině vztahu k němu. Přemýšlení komisaři znemožnilo plně se soustředit na řízení a v nepřehledné zatáčce narazil do stojící dodávky.
Policejní vůz měl zcela zdemolovanou přední část, ale Frankovi se naštěstí díky dostatečné bezpečnostní výbavě vozu, ale především díky zapnutému bezpečnostnímu pásu nic vážného nestalo. Přivolaná sanitka odvezla zraněného Trabera do nemocnice, kde mu zasádrovali pravou nohu a zašili tržnou ránu na hlavě. Komisař také dostal na pochroumaný krk slušivý krunýř. Takto „vyzdobený“ se přesunul na jednotku intenzivní péče za Gabrielou.
Když Gabi spatřila Franka s jeho novými „módními“ doplňky málem omdlela.
„Proboha! Co se ti stalo? Myslela jsem, že jedeš na stanici.“
„To jsem si myslel taky, ale nějakej blb si zaparkoval auto v zatáčce a já jsem to do něj napral. Měl jsem mu hned napařit pokutu!“ zuřil komisař.
„Vždyť ses mohl zabít…“ začala křičet Gabriela. „Sakra! Myslel jsi na Susannu? Myslíš, že by byla ráda, kdyby se probrala a dozvěděla se, že jsi po smrti?! Na co jsi proboha myslel?“
„Na Susannu!“ vykřikl Frank. „Do háje! Myslel jsem na ni, na to co jsi mi řekla. Pořád to nemůžu dostat z hlavy. Já miluju ji, ona zase mě!“ teď to bylo poprvé, co Frank vyjádřil své city nahlas. Gabriela se podívala na komisaře a musela odejít.
Když se vrátila se dvěma „šálky“ kávy Frank nikde nebyl…

Po třetí vraždě se Paula rozhodla začít vyšetřovat na vlastní pěst. Odešla z kanceláře, zastavila se doma, oblékla se do těsných, pod zadkem končících, džínových kraťasů, žlutého trička s nápisem, vysokých kozaček na deseticentimetrovém podpatku a vydala se do Tormentatoreova klubu, ucházet se o místo nové tanečnice.
Paula zaparkovala své MINI před klubem Miami, nejprve vyndala levou nohu, poté pravou nohu, zavřela dveře a udělala dva kroky…ale jak nebyla komisařka zvyklá na vysoké podpatky, zvrkla se jí noha a Paula si ustlala na chodníku.
„Sakra!“ proklela.
„Copak?“ usmál se muž, který se zastavil nad sedící komisařkou.
Paula vzhlédla na pohledného, tmavovlasého svalovce s hnědýma očima ve sportovním.
„Co kdybys tam tak nestál a raději mi pomohl, Brouku.“ snažila se říci provokativně, ale moc jí to nevyšlo.
„Nejsem Brouk, ale Enrico.“ usmál se muž a zvedl komisařku.
„Já jsem…Vanessa.“ představila se Paula.
„Co tu děláš?“ zeptal se Enrico.
„Hledám práci…já dělala jsem v Hamburku, ale můj šéf mě vyhodil.“
„A co, že jsi tam dělala?“
„Já… tancovala jsem v klubu blafl.“
„Nevypadáš tak.“
„Jak?“ zeptala se s obavami komisařka.
„Jako tanečnice… podle výrazu bych tě tipoval na nějakou kancelářskou myš.“
„No dřív jsem opravdu pracovala v kanceláři…jako sekretářka v jedné firmě.“ vymýšlela si Paula.
„Tak to jo!“ uznal Ital a doprovodil komisařku do klubu, kde se na sebe naposled usmáli a každý šel jiným směrem. Enrico se posadil u byru a Paula se odebrala do kanceláře Marca Tormentatorea.

Komisařka Buschová zaklepala na dřevěné dveře, počkala až ji Marco vyzve dál a vešla.
„Dobrý den, jsem Vanessa Stauberová.“
„Dobrý a co si přejete?“ zeptal se Marco.
„Já…slyšela jsem, že hledáte novou tanečnici.“
„Můžu vědět od koho to víte?“
„Od svého známého.“ odpověděla Paula.
„Aha…a můžu znát jeho jméno?“
„Já, ale myslím, že ho neznáte…jmenuje se Tom Bach.“ odpověděla opatrně komisařka.
„Máte pravdu…neznám ho.“
„On právě navštěvuje váš klub velmi často a když tu byl včera večer něco zaslechl, no a protože jsem zrovna bez práce, tak mi zavolal. Na a jsem tu!“ usmála se Paula.
„Tak dost o vašem příteli a teď mi řekněte něco o sobě.“

„Franku, kde jsi byl?“ ptala se Gabriela, když uviděla „přicházet“ komisaře Trabera.
„Byl jsem se podívat na Andreu, to čekání… musel jsem přijít na jiný myšlenky.“
„Jak je Andree?“
„Líp, ten otok co jí tlačil na míchu, už splaskl a opět cítí nohy, ale než bude úplně fit, tak si chvíli poleží.“
„To je dobře, že…“ Gabriela se opět rozbrečela. „…že je v pořádku.“
„Neboj, Susanna se taky uzdraví…uvidíš.“ utěšoval ji Frank.
„Snad máš pravdu.“ popotáhla Gabi.
Frank se pousmál: „Já mám vždycky … pravdu.“
Gabriela se pokusila úsměv opětovat: „Já vím.“ a znovu se rozbrečela.

Paula a Tormentatore se domluvili na „spolupráci“.
„Takže jsme domluveni.“ řekl Marco a postavil se.
„Kdy mám zítra přijít?“
„Na půl osmou, secvičíte novou choreografii.“
„Dobře, tak nashledanou zítra.“ usmála se komisařka.
„Nashledanou.“ rozloučil se Tormentatore a podal Paule ruku.
Komisařka opustila klub, odjela domů, kde se převlékla do „civilu“ a vrátila se do kanceláře, kde na ni netrpělivě čekal Tom.
„Kde jste byla? Potřeboval jsem s vámi mluvit.“
„No tak mluvte.“ odpověděla Buschová.
„Tak podívejte paní komisařko! Jste u nás jeden den…“
„Máte se mnou nějaký problém?“ přerušila vrchního komisaře Kranicha uprostřed věty Paula.
„Mám! Pokud vím, jste ve službě a to znamená, že by jste měla být dosažitelná všude! Hodinu jsem se vám snažil dovolat.“ zuřil Tom.
„Měla jsem vypnutý mobil.“
„A můžu vědět proč?“
„Já…byla jsem na schůzce s informátorem.“ odpověděla pohotově komisařka.
„Kvůli čemu jste se scházela s…“ modrooký komisař se zarazil. „…moment, jak to že už máte informátora? Vždyť jste z Mnichova přijela včera.“
„No…on to byl můj starý informátor…pracoval pro mě už v Mnichově, ale před třemi měsíci se přestěhoval sem do Kolína.“ vymýšlela si Paula.
„Aha! Váš informátor se přestěhoval.“ řekl ironicky Kranich.
„Víte co? Myslím, že vám do mě a mé práce vůbec, ale vůbec nic není. Teď když mě omluvíte, musím jít za paní Engelhardtovou.“ řekla komisařka a odešla.
„Počkejte! Ještě jsme spolu nedomluvili!“ křikl za ní Tom.
Ale Buschová se ani neohlédla.
Tom udeřil pěstí do Frankova stolu, až nadskočila popelnice s propiskami: „Sakra!“

Tormentatore si zavolal Paola do kanceláře.
„Zjisti mi něco o Vanesse Stauberové, živila se jako tanečnice v Hamburku. Jo a ještě se zkus poptat na Toma Bacha.“
„Proč?“ zeptal se Ital.
„Nevím, něco mi na ní nesedí.“ odpověděl Marco.
„Jak chceš, hned se do toho pustím.“ řekl Paolo a odešel.
Marco se pustil do nějakých papírů ohledně účetnictví a nechal své lidi pracovat.

Anna, která viděla hádku mezi vrchním komisařem Kranichem a komisařkou Buschovou si po Paulině odchodu zavolala Toma na „kobereček“.
„Chtěla jste se mnou mluvit?“
„Ano Tome. Posaďte se.“ Tom si sedl a Anna pokračovala: „Vám kolegyně Buschová moc nevyhovuje, že?“
„No víte šéfová, já… no nepadli jsme si do oka.“
Najednou někdo zaklepal na skleněné dveře Anniny kanceláře.
„Vstupte!“ vyzvala vrchní komisařka Engelhardtová přicházejícího.
„Šéfová…Frank…měl nehodu, odvezli ho ke Svaté Marii.“ řekl Hotte.
„Hertzbergere, co mi to tu vyprávíte za pohádky?!“
„To nejsou pohádky, ale fakta. zrovna volali kolegové, že je náš služební vůz napasovaný do dodávky v zatáčce na Rügerberg Strasse.“
„Jak je Frankovi?“ skočil Hottemu do řeči Tom.
„Má jen nějaké pohmožděniny a zlomenou nohu, pokud ho chcete jet zkontrolovat musíte do nemocnice.“ dokončil tlouštík a odešel.
Tom se podíval na Annu: „Jedeme?“
„Ano!“ souhlasila šéfová a už si oblékala kabát.

Tomovo modré CLK zaparkovalo vedle Gabrielina Opelu. Vrchní komisařka Engelhardtová nečekala na svého podřízeného a spěchala za komisařem Traberem, pěkně mu vynadat, ale když přišla na pokoj, kde měl komisař podle sestry na recepci ležet, uvědomila si, že je Frank nejspíš s Gabrielou na jednotce intenzivní péče a čeká na zprávy o Susanně. Jakmile Engie spatřila Franka, chystala se mu pořádně vytmavit ta tři zničená služební auta, ale při bližším prozkoumání jeho obličeje od původního plánu odstoupila.
„Trabere, co jste to prováděl?“
„Šéfová co tady děláte?“
„Jedu navštívit svoje zraněné podřízené, nebo snad nemůžu?“
„Ale můžete…“
„Nebudeme si hrát se slovíčky…řekněte mi, jak je možné, že jste během dneška zlikvidoval tři služební vozy?“ zuřila Anna.
„No…já…totiž ty první dva za to jsem vlastně nemohl, a když se to vezme, tak za to, že je i třetí služebák nepojízdný, za to taky teoreticky nemůžu. Ten blb prostě stál v zatáčce a já už jsem nestačil zabrzdit a to jsem mu měl ještě dát pokutu.“ vysvětloval Frank.
Anna se musela pousmát, ale její úsměv zmizel vzápětí, co se na chodbě objevil doktor Stein…

Hotte a Dieter na stanici sepisovali statistiku zničených služebních vozů za uplynulé pololetí.
„Tak náš počet nabouraných vozů vzrostl o sedm procent.“ zhodnotil čísla Hotte.
„Jo, ale za ten nárůstek můžou kolegové Traber, Gerkhan, Kranich a von Landitzová.“ řekl Bonrath.
„Máš pravdu, Dietere. Vsadím se, že neuhodneš, kdo z těch čtyř zrušil nejvíc vozů.“ usmál se Hertzberger.
„O deset euro, že vím, kdo!“ souhlasil Bonrath.
„Platí! Tak hádej!“ usmál se Horst.
Bonrath se zamyslel… „Počkej chvíli, musím to spočítat… Takže Tom to bylo minulý měsíc jedno, dvě…tři, předtím dvě a v prosinci to byly dvě. Semir jedno…dvě, tři…pak to Porsche, Fabie a Tomovo CLK…“
„Už máš vítěze?“ přerušil kolegu v počítání tlouštík.
„Neruš mě!“ řekl Bonrath a zapsal si číslo, ke kterému se dopracoval, na kus papíru. „Tak a teď Frank to máme minulý měsíc dvě Vectry, Susannin Mercedes, MLko, předtím tři Volkswageny a jeho vlastní služebák a v prosinci kupodivu jenom jedno. No a Susanna…to snad ani nemusím počítat.“ Bonrath se usmál a řekl: „Mám vítěze! Vrchní komisař Traber!“
Hotte však nastavil ruku a čekal na deset euro.
„Co je? Snad jsem vyhrál já!“ divil se Dieter.
„Ne, ne! Tys počítal uplynulé čtvrtletí, tohle jsou údaje za pololetí…“
„No a jakej je v tom rozdíl?“ ptal se Bonrath.
„Asi sedm služebních vozů pro vrchní komisařku von Landitzovou!“
Bonrath vytřeštil oči: „Moment, jak to myslíš? Ty mi chceš říct, že Susanna zlikvidovala víc služebních vozů, než její milí kolegové?“
„Už je to tak…zapomněl jsi na tu honičku na dálnici před čtyřmi měsíci? Svým stylem jízdy odrovnala Susanna sedm služebák najednou.“
„No jo na to jsem úplně zapomněl. To bylo… to jak dostala smyk a chtěla to udržet na silnici a přitom se opřela o vozy kolegů. Jak jsem na to mohl zapomenout!.“ proklínal Dieter a vytáhl z peněženky příslušnou částku, kterou podal svému kolegovi.

V nemocnici Gabriela, Frank a další čekající policisté promluvili s doktorem Steinem, který jim konečně dovolil navštívit Susannu a to všem. Sice jen na chvíli, ale mohli ji vidět. Pan von Landitz, který se vracel od své manželky se připojil ke skupince a šel se podívat za svou mladší dcerou. Gabriela se držela za ruku s Tomem, který jí nabídl své rameno, když začala při pohledu na svou sestru opět brečet.
Všichni přítomní ani nedutali a jediné co bylo slyšet, bylo pípání přístrojů a vzlyky slečny von Landitzové. Frank přistoupil k Susanně a něco jí pošeptal do ucha. Jediný člověk, který mohl vědět, co komisař pošeptal své kolegyni, byla Gabi, ostatní přítomní se mohli jen dohadovat o slovech, která „slyšela“ jen Susanna.
Frank přešel od lůžka k Anně a řekl: „Jestli to nepřežije…končím.“
Anna se na komisaře podívala a nevěřila vlastním uším: „Trabere, jak to myslíte? Nemůžete se na všechno vykašlat…a navíc vás musím zklamat, ale Susanna neumře!“
„Šéfová…podle doktorů…“
„Doktoři jsou v takovýchto případech jako meteorologové, ti také předpokládají bouřku a nakonec je slunečno a bez mráčku. Když je člověk v kómatu, nikdo nemůže říct, jestli se probere, ani ten nejzkušenější lékař o tom…rozhoduje jen bůh.“ dokončila Anna a naposledy, než odešla, se podívala na Susannu.
Po Anně odešli také Tom a starý pan von Landitz. Gabriela se zdržela o chvilku déle, ale během několika minut opustila pokoj i ona. Nakonec u Susanny zůstal Frank samotný.

Druhý den se Paula v osm ráno hlásila v klubu Miami, kde na ni čekala choreografka a několik dalších tanečnic.
„Dobrý den já jsem Vanessa.“ představila se komisařka
„Tak tě tu u nás vítám.“ usmála se na ni černovláska. „ Já jsem Tamara, ale všichni mi říkají Tami.“
„Těší mě…Tami.“ opětovala úsměv Buschová. Postupně se Paula seznámila se všemi dívkami. Hned po seznamování přišla na řadu práce.
„Tak děvčata, nekoukáme a pěkně se rozhýbeme.“ zavelela starší hnědovláska v džínách.
Všechny tanečnice poslechly, zvedly se ze židlí a postavily se na pódium. Všechny až na Paulu, která měla za úkol jen pozorovat a až později se přidat.

Tom dorazil na služebnu opět pozdě. Anna už netrpělivě přešlapovala po kanceláři, protože tu neměla žádného z vrchních komisařů, Semir, Susanna a Frank byli v nemocnici a Tom…
„Omlouvám se šéfová, ale ještě jsem se musel zastavit u Hartmutta kvůli jedné zprávě.“ přiřítil se komisař do kanceláře své milé, nyní lehce nasupené šéfové.
„Kranichu, jste jediný práce schopný komisař, tak mi udělejte laskavost a do té doby, než se vrátí někdo z vašich kolegů, choďte včas.“ sjela komisaře hned ve dveřích Anna.
„Dobře.“ usmál se Tom. „Buschová tu ještě není?“
„Byla tu, řekla, že musí jet něco zařídit a že se vrátí odpoledne…“
„Koukám, že kolegyně Buschová není drzá jen na mě, ale i na vás.“ ušklíbl se Tom.
Anna vyslala vražedný pohled a komisař Kranich se raději klidil z kanceláře a posléze i ze stanice, protože byla nalezena další mrtvola…

Když Tom dorazil na místo nálezu nevěřil svým očím, před ním leželo v tratolišti krve, tělo Victora Gromeka. Komisař prošel kolem policejní dodávky, ve které jeden ze zasahujících policistů vyslýchal muže, který objevil mrtvolu. Zastavil se až u lékaře, jenž zrovna ohledával mrtvolu.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, pane Kranichu.“ pozdravil komisaře doktor.
„Jak zemřel?“ přešel hned k otázkám Tom.
„Někdo do něj vyprázdnil celý zásobník. Podívejte tady…čistý průstřel, ten byl smrtící.“
„Tím chcete říct, že by přežil? Kdyby ho našli včas?“ řekl Tom.
„Ano. Kdyby nezasáhli přímo srdce, je možné, že by byl ještě naživu.“ odpověděl doktor a postavil se vedle Toma, aby udělal místo pracovníkům pohřební služby, kteří tělo převezou na soudní.

Paula se po hodince přidala ke svým spolupracovnicím a ukázala co v ní je. Zezačátku byla komisařka až moc nervózní a tato skutečnost neušla Tormentatoreovi, který sledoval tanečnice ze své kanceláře.
„Dost! Holky, co to s vámi dneska je?“ zařvala hnědovlasá choreografka.
Všechna děvčata se posadila na podium a dívala se na svou „šéfovou“.
„No, co je to s vámi?“ opakovala svou otázku bruneta.
Tanečnice se po sobě podívaly a zarytě mlčely. Po chvíli se zvedla Tami:
„Víš, Miriam…potom co zabili Barbaru a Lety, máme strach a nemůžeme se pořádně soustředit, to je celý.“
„Tak, jo dáme si dvacet minut přestávku… a zkuste se dát dohromady, večer máte vystoupení.“ řekla Miriam a odešla za Marcem.

Tom zavolal Engelhardtové a seznámil ji se jménem další mrtvoly.
„To není pravda…Gromek?“ divila se Anna.
„Ano, někdo do něj našil celý zásobník. Zrovna ho převážejí na soudní…“
Komisař Kranich byl přerušen svou velící:
„Okamžitě jeďte vyslechnout Tormentatorea!“
„Už jsem na cestě, když tak mi pošlete posily…kdyby chtěl zdrhnout.“
„Dobře.“ odpověděla komisařka a rozloučila se. Poté vyšla z kanceláře a zmobilizovala půlku služebny.

Mezi posilami, které vyrazily na pomoc vrchnímu komisaři Kranichovi, byla také zelenobílá Vectra, kterou „obývali“ Hotte a Bonrath. Dieter byl ještě pořád naštvaný, protože tak rychle snad ještě o deset euro nepřišel. A Hertzberger, jako správný kamarád, ho papírovou bankovkou neustále provokoval a nahlas přemýšlel o tom, co si za výhru koupí.
„Deset euro, tolik ušetřím za dnešní svačinu. Už jenom stačí někde zastavit… Dietere, nemohl bys mi přibrzdit u rychlýho občerstvení? Už mám hlad a nechci čekat, než skončí zásah u Tormentatorea.“ ušklíbl se tlouštík.
Dieter se podíval vražedným pohledem na svého kolegu:
„Jsme ve službě a kolegové potřebují naši pomoc.“
„Tak už se nerozčiluj, jsem se jen zeptal. Já nemůžu za to, že jsi si to špatně spočítal a nechápu, jak jsi mohl zapomenout na tu Susanninu kuriózní bouračku… nebo ty už s ní nepočítáš?“ napadlo Horsta.
„Jasně, že počítám, ale to víš, ta moje skleróza…jak bych mohl na Susannu….jak tě to vůbec mohlo napadnout?“ vysvětlil Bonrath a sjel z dálnice.

Tom dorazil před klub Miami, zaparkoval svůj vůz a vystoupil z auta, jak znal své kolegy, věděl, že posily dorazí během dvaceti minut. Tak dlouho komisař čekat nechtěl. Přešel silnici a zastavil se u vchodu do klubu. Chvíli čekal, než mu Paolo otevřel. Co, tedy spíš koho, vrchní komisař Kranich nečekal, byla tancující Paula. Jenomže co teď? „Má jí prozradit, nebo dělat, že ji nezná?“
Tom nakonec upustil od svého původní myšlenky komisařku Buschovou pořádně seřvat a vystoupal po schodech do Tormentatoreovi kanceláře, kde mu Marco nabídl židli.
„Pane Kranichu, jsem překvapený, že vás zase vidím a v tak krátkém čase. Čím jsem si vaši pozornost zasloužil?“ usmál se Ital.
Komisař se na něj jen podíval a řekl:
„Pane Tormentatore, kde jste byl včera večer okolo desáté?“
„Proč vás to zajímá?“ zeptal se Paolo.
„Vy jste kdo?“ položil otázku mladému muži Tom.
„Paolo Carino, jsem šéf ochranky a pravá ruka, pana Tormentatorea.“ představil se mladík.
„No tak to být můžete, ale teď jsem se ptal vašeho šéfa. Tak kde jste byl včera v deset večer?“ zopakoval otázku komisař.
„Tady v klubu. Moji zaměstnanci vám to rádi potvrdí a s nimi asi stovka hostů.“ zašklebil se Marco.
„Můžete mi, už konečně říct, proč se ptáte?“ vložil se do debaty Paolo.
„Pan Gromek byl včera zastřelen.“ odpověděl Tom a přešel k oknu, u kterého stál Tormentatore, a podíval se na svou kolegyni.
„Máte ještě nějaké otázky?“ zeptal se Marco.
„Mám, mohl by jste mi dát jména vašich zaměstnanců a hostů, kteří tu byli včera?“ odpověděl Tom.
„Jistě, většina jsou stálí zákazníci.“ odpověděl Paolo a vyprovodil Toma ven.
Když dorazily posily, byl už vrchní komisař s výslechem hotov a přešlapoval u svého modrého Benzu. Najednou začal komisaři zvonit mobilní telefon. Tom se podíval na displej „Engelhardtová volá!“
„Ano, šéfová!“ ohlásil se.
„Tak co vám řekl Tormentatore?“
„Má alibi, hosté a zaměstnanci mu jej můžou potvrdit s kolegy už jsem se dohodl, aby navštívili několik z nich.“ komisař se odmlčel. „To mi voláte jenom kvůli tomu?“
Anna se zhluboka nadechla: „Volal mi Traber…jde o Susannu.“
Engelhardtová chvíli mluvila a pak zavěsila. Tom rychle skočil do auta a spojil se s Kobrou 19, řekl jim, aby se hned rozjeli do nemocnice Svaté Marie.

Frank s Gabrielou seděli před jednotkou intenzivní péče a čekali na doktora Steina…

„Co je se Susannou?“ přiřítila se Anna následována uniformovanými policisty z Kobry 19 a vrchním komisařem Kranichem. Zpoza rohu se objevili pan a paní von Landitzovi a postavili se vedle Engelhardtové a oba najednou vyjekli:
„Jak je Susanně?“
Na jejich otázku znal v tuto chvíli jen doktor Stein, který se zanedlouho objevil ve dveřích.
„Tak co?“ zeptala se jednohlasně skupinka čekajících.
Lékař se nadechl a pousmál: „Paní von Landitzová se probrala…“
„Ale?“ řekl Frank.
„Jaké…ale?“ nechápal Stein.
„Ve vaší odpovědi jsem slyšel ALE.“ odpověděl komisař Traber.
„Pojďte se mnou a uvidíte sami.“
Skupinka se přesunula za Susannou na pokoj. Když se všichni postavili okolo komisařčiny postele, Susanna opět spala. Doktor Stein ji opatrně probudil. Komisařka otevřela oči a spatřila Frankovu tvář:
„Kdo jste?“ zašeptala.
Traber se nechápavě podíval nejdřív na Steina potom na svou kolegyni:
„Ty mě nepoznáváš?“
K posteli se prodral pan von Landitz a začal dceru objímat:
„Susanno, jak je ti?“
Komisařka zkřivila obličej bolestí a řekla:
„Vy jste kdo?“
„Tvůj otec.“ odpověděl Siegfried.
Susanna ležela v bílé posteli a zkoumala pohledy všech přítomných.
Anna se naklonila ke Steinovi: „Pane doktore…proč si na nás nepamatuje?“
„Po takovýchto riskantních operacích se stává, že pacient trpí amnézií, ale nemusíte se znepokojovat…většinou se paměť během několika dní vrátí.“
„Většinou?“ zopakovala Gabriela.
„Ano je možné, že by se paměť vaší sestře…už nemusela vrátit.“ uvedl svou odpověď na pravou míru Stein.
Když lékař domluvil všichni se podívali na Susannu, která opět usnula.
„Radši půjdeme a necháme ji odpočívat.“ řekl všem doktor. Skupinka se pomalu přesunula ke dveřím a poté na chodbu před jednotkou intenzivní péče.

Tom odvedl šéfovou dál od čekajících a spustil.
„Šéfová, máme problém…Buschová pracuje v přestrojení u Tormentatorea v klubu.“
„Cože?“ vytřeštila oči Anna.
„Ano, když jsem byl vyslechnout Tormentatorea, viděl jsem ji, jak tancuje na pódiu.“
„To snad nemyslí vážně! Jasně jsem jí vysvětlila, že cokoliv bude chtít udělat, ať se o tom poradí se mnou nebo s vámi!“ zuřila Engelhardtová.
„Mám pro ni zajet?“ zeptal se Tom.
„Ne, ale sledujte ji…samozřejmě nenápadně, tedy pokud to půjde.“ řekla Anna a vrátila se k Hertzbergerovi a Bonrathovi.

Paula se konečně trochu rozpohybovala a ukázala co v ní je a bylo toho v ní opravdu málo ! No asi se vrátím zpět ke komisařce Buschové a její práci. Paula se sice troch otrkala, ale stále malinko zaostávala. Prostě udělejte z průměrné komisařky během dvou hodin zkušenou tanečnici, jak říkám nadlidský úkol. Takže komisařka se snažila seč jí její síly stačily, ale marně…nedokázala se naučit kroky ve správném pořadí a celé číslo neustále kazila, čímž vyváděla z míry nejen své kolegyně, ale i hlavní choreografku Miriam.
„Tak ty jsi bývalá tanečnice?!“ křičela bruneta na chuděrku komisařku.
Ta se jen podívala na Tami a pak odpověděla:
„Nejsem. Dělala jsem v jedné stavební firmě, jako sekretářka a předevčírem jsem se dozvěděla, že hledáte tanečnici.“
„Aha. Předpokládám, že Marco o tom neví.“
Paula zakroutila hlavou. Miriam se zhluboka nadechla:
„Řekneš mu to ty nebo to mám udělat sama?“
„A nešlo by…že bych se do zítřka něco naučila a vy by jste si mě vyzkoušela ráno?“ snažila se komisařka.
Miriam se na ni podívala, ale nakonec s jejím nápadem souhlasila a nechala ji jít domů.

Tom s Annou a muži z Kobry 19 se vrátili zpět na stanici a přebírali výpovědi svědků, kteří potvrdili Tormentatoreovo alibi. Když se komisařka Buschová objevila ve dveřích a byla spatřena ostřížím okem vrchní komisařky Engelhardtové, věděla, že ji čeká nemalé množství vysvětlování, proč se rozhodla nikomu nic neříct a začít pracovat u Tormentatorea.
„Komisařko Buschová!“ zakřičela Anna přes celou stanici. „Mohla by jste jít se mnou?!“
Paula se pomalu přesunula do kanceláře své šéfové.
„Kranichu, vy pojďte taky!“ křikla na Toma Engelhardtová……

„Zavřete dveře!“
„Paní komisařko jak si to představujete?! Pokud vím, tak jsem vám řekla, aby jste každý svůj krok konzultovala se mnou nebo tady s vrchním komisařem Kranichem!“ běsnila Anna.
„Ale já…“ snažila se Paula.
„Žádné ale!“ přerušila ji šéfová. „Jste u nás tři dny a už jste v průseru!“
Tom se podíval na svou velící s vykulenýma očima.
„Vy moc nekoukejte Kranichu, vy jste ji odtamtud měl hned odvést!“ zpražila komisaře Anna.
„Ale šéfová…“
„Neříkala jsem už jednou, že nechci slyšet žádné ALE?!“ vylétla Engelhardtová.
„Přiznávám, měl jsem ji prozradit…ale můžete mi říct, proč vám to tak vadí? Aspoň budeme mít svého člověka u Tormentatorea…“
Anna se naštvala: „Tome! Je u nás jen jako záskok za Susannu a navíc je to velmi riskantní! Co když ji někdo pozná?“
„Je z Mnichova a nikdo z Tormentatoreových lidí ji u nás na stanici neviděl.“ argumentoval Tom.
„To je jedno, ale radši bych tam…asi máte pravdu.“ ustoupila nakonec Anna. „Ale…“
„Neříkala jste, že už nechcete slyšet slovo ALE?“ přerušil šéfovou s úsměvem Tom.
„Ehm, ehm!“ odkašlala si šéfová.
Komisař ustoupil o krok dozadu. „Omlouvám se.“
„Takže, jak jsem chtěla říct, musí ji někdo krýt záda a protože vás už znají…musí se Semir vrátit do služby. Pokud vím… Andrea už je v pořádku.“
„Ano.“ přitakal Kranich. „Mám Semirovi zavolat?“
„To byste byl hodný…tak do práce!“
Komisaři dlouho nečekali a rychle opustili kancelář.

Frank seděl u Susanny na pokoji a sledoval svou spící kolegyni. Když přišla Gabriela, aby se podívala na svou sestru, komisař Traber se zvedl a chystal se odejít.
Gabi ho však zarazila: „Klidně tu zůstaň.“
Frank se usmál a řekl: „Něco mě napadlo, ale musím jet na stanici…za chvíli se vrátím.“ a za komisařem se zavřely dveře.

Jakmile dorazil na stanici zapadl do své a Susanniny kanceláře a ze spodního šuplíku svého stolu vyndal videokazetu, kterou dostal od Petry Kellerové, poté se chtěl vrátit do nemocnice. Ale byl spatřen kolegy Kranichem a Buschovou, kteří se zrovna vraceli od šéfové.
„Ahoj Franku, co tu děláš?“ pozdravil ho Tom.
„Čau, jen jsem si pro něco přijel.“ odpověděl Traber a chtěl odejít.
Cestu mu však zatarasila Paula: „Jak je tvojí kolegyni?“
„Pořád si na nic nepamatuje, a když mě omluvíte…pospíchám.“ řekl Frank a protáhl se mezi Paulou a Tomem.
„Co je to s ním?“ zeptala se komisařka svého kolegy.
Kranich jen pokrčil rameny: „Nevím. Kdy se máš vrátit do klubu?“
„My si tykáme?“ zeptala se Buschová.
„Promiňte…neuvědomil jsem si to.“ omlouval se Tom.
„To nic. Já jsem Paula:“ usmála se komisařka.
„Tom.“ podal svou ruku Kranich. Buschová ji přijala a oba se začali smát.
„Ještě jsi mi neřekla, kdy se máš hlásit v klubu.“
„Zítra ráno. Dneska jsem toho moc nepředvedla a je dost možné, že mě už nevezmou.“
„Jak to?“
„No dneska jsem zkazila co se dalo, jak nejsem zvyklá na podpatky…pořád jsem klopýtala.“
Tom se pousmál: „Tak s tím by Susanna problém neměla....“ když uviděl výraz své kolegyně, hned se omluvil: „Promiň. Nechtěl jsem, ale pochop…už jsem zticha.“
Komisaři se znovu začali smát.
„Můžu tě pozvat na večeři?“ zeptal se Kranich.
Buschová souhlasila a tak se tmavě modrý Mercedes rozjel ke Schröderovu stánku.

Když se Frank vrátil do nemocnice, byla Susanna vzhůru a snažila se vzpomenout si, alespoň na malou nedůležitou věc, nad fotkami z dětství, které přinesla Gabriela.
„Co to táhneš?“ zeptala se Gabi, jakmile uviděla Franka s kazetou a videem v ruce.
„Říkal jsem ti, že mám nápad. Ahoj Susanno.“ usmál se komisař.
„Dobrý den.“ pozdravila Susanna.
„Kolikrát ti mám opakovat, že mi máš tykat.“ řekl Frank směrem ke své kolegyni.
„Promiňte…“
„Susanno!“ napomenul ji Traber.
„Franku! Nech ji.“ vložila se do hovoru Gabi.
„Promiň.“ omluvil se komisař.
„Proč sem táhneš ty krámy?“ zeptala se znovu Gabriela.
„No napadlo mě, že bych Susanně mohl pustit video z natáčení.“
„Franku to nemyslíš vážně?“
„Smrtelně, co tím můžu zkazit?“
„Tak to pusť.“ rezignovala Gabi.
Frank se pustil do zapojování kabelů do příslušných zdířek. Než komisař vše připravil Gabi vysvětlila své sestře co se bude dít. Když bylo vše připraveno, Gabriela mu pomohla Susannu posadit.
„Snad to vyjde.“
„Uvidíme.“ odpověděl Frank na Gabrielina slova.
Traber vzal do ruky dálkový ovladač a stiskl ladítko pro přehrávání. Na obrazovce byla k vidění taneční scéna doprovázena skladbou Amazed od skupiny Lonestar (http://lonestar.websnadno.cz/Lonestar_Amazed.mp3 ).
Susanna sledovala televizi s pusou dokořán: „Já myslela, že jsme policisté! A vy mi tady ukazujete nějaké podřadné herecké umění.“
„Koukám, že smysl pro humor jsi neztratila.“ ušklíbl se Frank.
Gabriela uznale pokyvovala hlavou: „Tohle bych do vás nikdy neřekla…byli jste fakt dobří oba.“
Frank přetočil pásku o kousek dopředu, přesně na tu scénu, kde chuděrka Susanna dostala od svého milého kolegy jednu do nosu.
Když komisařka uviděla tento záběr, opět se pustila do svého kolegy: „Vy jste mě praštil? Myslela jsem, že jsme přátelé?!“
„Byla to nehoda! A už mi přestaň vykat! Připomíná mi to naše první setkání…“
„Ano? A jaké bylo?“ zeptala se Susanna.
„No budu ti to vyprávět, až tohle dokoukáme.“
„Tak to si poslechnu taky.“ usmála se Gabi.
„Susanna ti to nevyprávěla?“ divil se Frank.
„Ne! Prý mi do toho nic není.“
„Tak potom to tak i zůstane.“ řekla Susanna a pohlédla na televizor.

Tom s Paulou stáli u Schröderova stánku a pochutnávali si na nějaké specialitě, když Tomovi zazvonil mobil.
„Kranich!“
„Tady Hotte. Tome, objevili další mrtvolu.“
„Kde?...dobře jedeme tam, zatím!“
„Co se děje?“ zeptala se Buschová, jen co komisař zavěsil.
„Našli další mrtvolu…u kilometru 55 na A47.“ odpověděl Tom.
„Tak na co tu ještě čekáme?“ řekla Paula.
Tom skočil do vozu a z okýnka křikl na Schrödera: „Napiš mi to!“ a modrý Benz zmizel z odpočívadla rychlostí zvuku…

Poté co skončilo promítání nesestříhaných záběrů z natáčení, přišli navštívit Susannu její rodiče. Pan von Landitz se zlostně podíval na komisaře Trabera a chtěl ho z pokoje vyhodit, jenomže Frank si jeho výrazu všiml a raději odešel sám, aby se vyhnul hádce s ním..
„On za to nemůže!“ řekla Gabriela svému otci, jakmile se za komisařem zavřely dveře.
„Co tím myslíš?“ nechápal starý pán.
„Vím, že ho obviňuješ ze Susannina stavu, ale můžeš za to ty…“
Siegfried se málem udusil: „Co?“
„Jo, kdybys na ni neječel, mohla teď být v pohodě!“ křičela Gabi.
„Prosím vás, nemůžete si to nechat na později?!“ vložila se do debaty paní von Landitzová.
Susanna se podívala na rodiče a potom na Gabrielu: „Něco mi to připomíná…“
„Ty si vzpomínáš?“ vyhrkli všichni.
„Ne, ale jako bych už něco podobného zažila.“ odpověděla komisařka.
„Tohle se u nás stává často, že se do sebe všichni pustíme…nevzpomínáš si?“ řekla Gabriela.
„Bohužel.“ přiznala Susanna a rozbrečela se.
„Co se děje?“ přistoupila k ní paní von Landitzová a objala ji.
„Já…je to…“ zalykala se komisařka.

Tomův Mercedes zastavil u místa nálezu a z útrob modrého vozu vystoupili komisaři a šli směrem k mrtvole.
„Proboha Tami!“ vykřikla Buschová.
„Ty ji znáš?“ zeptal se Tom.
„Ano, dělá…dělala u Tormentatorea, jako tanečnice.“ odpověděla Paula.
„Dobrý den!“ pozdravil komisaře lékař.
„Dobrý, kdy zemřela?“ zeptal se Tom.
„Je mrtvá asi hodinu, ale přesněji vám to řeknu až po pitvě.“ odpověděl doktor.
Tom poděkoval a přešel k Hertzbergerovi:
„Hotte, kdo našel mrtvolu?“
„Támhle ten…“ policista ukázal na bezdomovce sedícího v policejní dodávce.
Komisaři pomalu přešli k zelenému vozidlu.
„Dobrý den, vrchní komisař Kranich a tohle je moje kolegyně komisařka Buschová, vy jste našel mrtvolu?“
„A…ano.“ škytal opilý muž. Oba komisaři poodstoupili o krok dozadu.
„S mrtvolou jste nehýbal?“ položila otázku Paula.
Opilec vytřeštil oči: „Děláte si srandu?! Jen co jsem ji spatřil, tak jsem hodil šavli a potom jsem stopnul toho chlapa, který vás zavolal.“
„Je ten muž tady?“ zeptal se Tom.
„Škyt…ne není..íí“ odpověděl muž.
„Můžete ho popsat?“ zeptala se Buschová.
„No…byl…vysokej asi jako vy…“ opilec ukázal na Toma. „…tlustej…ale víc … jo měl černý vlasy a pohled zabijáka…víc si nepamatuju.“
„Nevíte, jaké měl auto?“ zeptala se Paula.
Muž si krkl: „Bylo velký a černý.“
Paula se na muže usmála: „Děkujeme, moc jste nám pomohl. Nashledanou.“
„Nashle.“ škytl muž a otočil se zpět na policistu v dodávce, který s ním sepisoval výpověď.
„Myslíš, že ten chlap, co ho stopnul náš bezdomovec, má něco společnýho s vraždou Tami?“ zeptala se svého kolegy Paula.
„Nevím, je to možný. Teď musím do nemocnice…říct Semirovi, tu radostnou zprávu o jeho návratu do služby.“ Tom se při poslední větě trošičku ušklíbl.
„Dobře, já se vrátím na služebnu a informuju Engelhardtovou.“ řekla Paula.
„Chceš vzít?“ nabídl se Tom.
„Ne děkuju, ale svezu se s kolegy.“ usmála se komisařka.
Tom úsměv opětoval a nasedl do svého modrého vozu, který vzápětí opustil místo činu.

Semir seděl u postele své ženy a vyprávěl jí, jaký o ni měl strach, když se dozvěděl, že ji Weber unesl. Najednou někdo zaklepal na dveře a otevřel je. Semir se otočil a spatřil svého kolegu.
„Tome, co tady děláš?“
„Promiň, ale budeš se muset vrátit do služby, potřebujeme někoho, aby kryl záda Buschový. Pracuje teď v přestrojení v nočním klubu Miami.“ vychrlil ze sebe komisař.
Turek zůstal sedět s pusou dokořán a Andrea se po vyslechnutí slov „noční klub“ posadila na posteli a začala:
„Jak to myslíš v nočním klubu?“
„Neboj, Paula je v přestrojení za tanečnici a Engelhardtová řekla, že se má Semir vrátit do služby.“ odpověděl Tom.
„Cože?“ vyjekl Semir následován Andreou….

Na stanici seděla Paula u Anny v kanceláři s Gromekovou pitevní zprávou v ruce.
„Takže mi chcete říct, že máme čtyři mrtvoly a žádnou stopu?!“ vyletěla Engelhardtová po Buschové.
„Ne tak docela…“ řekla komisařka a podala Anně zprávu. „ Gromek měl za nehty kousky kůže…“
„A k čemu vám to je? Když nemáte podezřelého!“ zkazila šéfová Paule „radost“.
„Možná máme…“ snažila se Buschová. „…muž, který našel mrtvolu Tami…“
„Kdo je Tami?“ zeptala se Engelhardtová.
„To je…byla jednou z tanečnic u Tormentatorea v klubu a dnes ráno ji našli mrtvou.“ vysvětlila Paula své velící. „…no a muž, který našel její tělo, viděl na místě nálezu muže, který odjížděl v černém džípu.“
„Poznávací značku máte?“
Paula zavrtěla hlavou.
„Máte jeho popis?“ položila další otázku Anna.
„Tlustý, černovlasý, vysoký asi jako kolega Kranich…“
„Takže nic nemáte!“ zhodnotila celou situaci komisařka Engelhardtová ve třech slovech.
„Vlastně ne.“ musela s ní souhlasit Buschová.

„Tome já jsem myslel, že budu hlídkovat v autě před klubem a ne, že budu někde v nějakým bordelu!“ rozčiloval se Semir.
„To není bordel, ale noční klub.“ opravil svého kolegáčka Tom.
„To je mi úplně jedno! Já nikde…“
„Semire, máme už čtyři mrtvoly a žádnou stopu, tohle by mohla být poslední šance, jak něco zjistit.“ namítl Kranich.
„Ale, proč jí mám krýt záda zrovna já!“ rozčiloval se Semir.
„Protože mě už viděli, Franka taky a Hotte nebo Bonrath…uznej sám, ale ti dva by byli nápadní.“ odpověděl mu modrooký parťák.
„Tom má pravdu, Semire.“ řekla Andrea.
„Ale, Miláčku, to nejde…nemůžu, přeci…“
„A dost…jsi snad policista!“ přerušila rázně svého manžela Andrea.
„No to jsem…“ Semir se zamyslel a podíval se na svého kolegu „Kdy a kde?!“
„Zítra v osm u klubu Miami.“ odpověděl Tom.

Frank počkal, až odejdou Susannini rodiče a vrátil se zpět na pokoj ke své kolegyni, kterou návštěva příbuzných unavila natolik, že znovu spala. Komisař otevřel dveře a spatřil svou spící kolegyni, pomalu se přiblížil k posteli a sklonil se nad její tvář…
„Franku, co to děláš?“ zeptala se Susanna.
„Já…chtěl jsem…“ koktal komisař. „..upravit ti polštář.“ vystřelil ze sebe Frank.
„Tak to jste hodný.“ usmála se komisařka.
„Říkal, jsem ti, abys mi tykala!“
Susanna sklopila hlavu: „Omlouvám se, ale nějak mi to nejde.“
„To nic…zvykneš si. Co kdyby jsme s tím začli hned?“ zamrkal na ni Frank.
„Dobře.“
Traber se musel pousmát: „Tak jo. Jak se cítíš?“
„Cože? Myslela jsem, že se začneme bavit, abych si na něco vzpomněla a vy se … teda ty se mě ptáš na můj zdravotní stav, vždyť víš, jak na tom jsem.“ odpověděla Susanna.
„No vidíš, že to jde, když se chce.“ usmál se Frank.
„Hele…“ komisařka se chtěla posadit, ale Traber jí v tom zabránil.
„Neznamená, že když je ti líp, že se budeš snažit o rychlý pohyby!“
„Ano, pane.“

Semir, Tom a Paula se sešli druhý den už v půl sedmé na stanici a z malého komisaře udělali manažera komisařky Buschové.
„Snad to projde.“ řekl Kranich.
„No, mělo by, teda pokud mě nikdo nepozná.“ odpověděl Turek.
„Ještě bych tam mohla jít sama.“ navrhla komisařka.
„To, ať vás ani nenapadne!“ zpražil ji Semir.
„Byl to jen návrh.“ hájila se Paula.
„Si myslím.“ prskl rozespalý Semir a odešel do kuchyňky pro kávu.
„Co je to s ním?“ otočila se komisařka na Kranicha.
„Poslední týden toho moc nenaspal a to jeho malému tělíčku moc neprospívá!“ usmál se Tom.
Paulu tato poznámka rozesmála, a když se turecký komisař vrátil do kanceláře s hrnkem silné kávy, vyprskla komisařka znovu. Semir se podíval na svého parťáka a poté na Buschovou:
„Co je tu k smíchu?“
„Nic…vůbec…nic.“ kuckala ze sebe Paula.
Semir ji probodl pohledem:
„Tak, proč se smějete?“
Paula se pokusila o vážnou tvář: „Omlouvám se.“ ale neudržela ji.
Gerkhan se naštval: „Já se ne…“
„Semire, klid!“ zarazil malého Turka kolega Kranich.
Komisař vylétl jako čertík z krabičky: „Já, jsem klidnej!“
Buschová se klidila Semirovi z očí neuvěřitelnou rychlostí.

Frank seděl na posteli a přemýšlel nad tím kam má jet dřív, jestli na stanici nebo za Susannou. Po delším rozhodování a dvěma telefonátům od Engelhardtové se rozhodl, nejdříve navštívit svou kolegyni v nemocnici a teprve potom, poctít návštěvou svou milou šéfovou.
Když dorazil komisař do nemocnice a vešel na Susannin pokoj, jeho kolegyně ležela na posteli a prohlížela fotky a měla puštěné video z natáčení. Frank se na ni usmál:
„Ahoj, tak co, už se ti něco vybavilo?“
Susanna úsměv opětovala: „Dobrý den…“ komisařka se zarazila. „ Promiň ahoj.“
Frank se usmál. „Mluvil jsem s doktorem, říkal, že si tě tu ještě pár dní nechají, ale zítra by tě konečně měli převést na normální pokoj.“
„To jsem ráda, ta zelená mi začínala lézt na nervy.“
„Zelená se ti vždycky líbila.“
„To není možný…“
„Dobře, tak mě se zelená líbí a tak jsem myslel, že se ti líbila taky…ale když o tom teď přemýšlím…máš radši.“
Susanna vykřikla jako malá holčička: „Červenou, že ano!“
Frank přikývl a začal se smát.

Stříbrné BMW zastavilo před klubem Miami a rychle z něj vystoupili komisaři Gerkhan a Buschová, kteří měli dvacetiminutové zpoždění.
„Měli jsme jet mým autem.“ nadávala Paula.
„Vždyť je pomalejší než moje.“ opáčil se Semir.
„Jo, ale v do ucpaných ulic města se hodí líp.“ řekla komisařka a otevřela dveře.
U pódia ji velmi netrpělivě očekávala Miriam.
„No to je dost, že jsi tady! Co je to za chlapa?“
„Můj manažer..“ začala Paula.
„Vyskoč nahoru a jdem na to!“ nakázala komisařce brunetka.
„Já…myslela jsem, že mě budeš chtít vyzkoušet.“
„Na to nemáme čas, Tami je mrtvá a Marco večer chce show na rozloučenou. No a protože tu nikdo jiný není, tak tě musím vzít i kdybych nechtěla…Tak do práce!“
„Nevěděla jsem, že má Vanessa manažera.“ Miriam se otočila na Semira.
„Jo, dlužila mi prachy, tak jsem řekl, že polovina jejího výdělku půjde do mý kapsy a zároveň se můžu zviditelnit.“ zaculil se komisař.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se bruneta.
„Se…Sven Burger.“ představil se Semir.
„Na Turka máte velmi německé jméno.“
„Adoptovali mě a matce se nelíbilo moje jméno, tak mě přejmenovala. Otci to bylo jedno, byl to pasák a radši než o matku a mě se staral o svoje děvčata. Mě se líbilo, jak ho ty holky poslouchaly a rozhodl jsem se dělat manažera.“
„Proč ste teda nezůstal v rodinným podniku?“ vyzvídala Miriam.
„Mého otce zavraždili a podnik nám sebrali, musel jsem se nějak postarat o matku, která propadla alkoholu…“ Semirovi ukápla slza. „Promiňte, já se vám tady zpovídám a ani jsem vám nepoděkoval, že jste zaměstnala Vanessu.“
„To je dobrý.“ usmála se Miriam.
„Docela mi vyschlo v krku.“ řekl komisař.
„Pojďte na bar, něco vám naleju.“
„Díky.“

Tom, Hotte a Bonrath byli připraveni v případě, že by došlo k odhalení dvou komisařů, o dvě ulice dál. Hertzbergerův žaludek dával velmi hlasitě najevo, že dnes ještě nic pořádného nedostal.
„Hotte, to ses nemohl najíst? Kdo to má poslouchat?!“ obrátil se na kolegu při těle Dieter.
„Neměl jsem čas se pořádně nasnídat. Žena odjela do lázní a já jsem si večer zapomněl připravit snídani a svačinu.“ bránil se Horst.
„Hele támhle je občerstvení…co kdyby sis tam skočil pro něco k jídlu a při té příležitosti přinesl něco pro mě a pro Toma?“ navrhl Bonrath.
Hertzberger vystoupil z vozu a vydal se směrem k rychlému občerstvení.
„Dobrý den, co to bude?“ pozdravil pingl.
„Dobrý. Vzal bych si třikrát menu 6, třikrát salát Caesar, třikrát nebo radši šestkrát taštičku s malinami a třikrát kávu. Všechno s sebou.“
Mladík za pultem vše zabalil a podal policistovi: „25 euro 65 centů, prosím.“
Hertzberger mu dal 26 a odešel.

"Myslel jsem, že s kariérou teprve začíná a ona už má manažera." divil se Marco, který sešel ze své kanceláře k baru za Miriam a Semirem.
"No dlužila mi peníze a takhle ji mám aspoň pod dohledem." usmál se Turek.
"Smím znát vaše ctěnné jméno?" zeptal se Tormentatore.
"Ale jistě. Jmenuji se Sven Burger."
"No nezní to moc turecky."
"Jak už jsem vysvětloval tady Miriam, o mou změnu jména se postarali moji adoptivní rodiče"
"Aha. Koukám, že jí to jde líp než včera."
"Jo taky si myslím. Minulý týden jí umřela mladší sestra, tak byla mimo." vyvětlil komisař.
"Tak to je mi líto." řekl s mírnou ironií Marco.
Po chvilce se Marco vrátil do své kanceláře a zanechal komisaře s Miriam a tanečnicemi samotné, aby je nerozpyloval a mohl se věnovat své práci.
Paula se kroutila u tyče, jako by nikdy nedělala nic jiného. Semir ji se zájmem pozoroval a něco si broukal. Tomentatore seděl ve své kanceláři a kontroloval účty, když na dveře zaklepal Paolo.
"Šéfe, tu holku nikdo nezná a v Hamburku žádný klub Black není. Kecala nám"
"Paolo, jseš si jistý? Podívej se jak tancuje." Marco ukázal na komisařku tancujcí na pódiu.
"Nevím, kde se to naučila, ale v Hamburku to určitě nebylo." dokončil pohledný Ital
"Zavolej mi ji a já se jí zeptám."
"Jak chceš" řekl Paolo a odešel pro Paulu.

Tom, Hotte a Bonrath mezitím spořádali svačinu, kterou koupil Herzberger a čekali, jak se situace vyvrbí.
"Moc se mi to nelíbí, vůbec jsme jim neměli dovolit, aby tam šli." řekl Horst.
"Neboj se, vyjde to a..." Tom se zarazil, protože z klubu vyšel Paolo.
"Jedu za ním vy tu počkejte na Paulu a Semira. Kdyby se něco zvrtlo, zavolejte Engelhardtový a posily."
"Dobře." odpověděli policisté a přesedli do své stříbrné Octavie, zaparkované dva bloky od klubu Miami.
Tomův modrý Mercedes odjel za červenou Alfou Romeo 147, která se vydala do centra Kolína nad Rýnem.

Paolo před svým odjezdem oznámil Paule, že by s ní rád mluvil Tormentatore. Komisařka to řekla Semirovi a odešla do kanceláře v prvním patře klubu. Zaklepala na dveře a vyčkala na vyzvání.
"Chtěl jste se mnou mluvit?"
"Ano. Posaďte se. Trochu jsem se na vás informoval a zjistil jsem, že v Hamburku žádný klub Black není..."
Paula však Marca vzápětí přerušila: "Je to pravda, lhala jsem, ale to jen kvůli tomu, že jsem potřebovala práci."
"Proč jste lhala? Mohli jsme se nějak domluvit."
"No, ale uznejte, že kdybych vám řekla, že nemám žádné zkušenosti...zaměstnal by jste mě?"
"Nejspíš ne." přiznal se Marco.
"Tak vidíte." usmála se komisařka.
Tormentatore úsměv opětoval: "Můžete jít...moment. Mám ještě jednu otázku. Kde jsi se naučila takhle tancovat?"
"Mám jednu známou, která tancuje v Berlínském divadle."
"Baletka?"
"Přesně tak."
"Už běž, ať na tebe Miriam nečeká." řekl Marco a "vyhodil" Paulu z kanceláře a znovu se vrhl na účetnictví.


Tom sledoval Paola do staré průmyslové zóny, kde zastavil před starou budovou chemičky Köln. Kde se setkal s mužem, který včera doprovodil Paulu do klubu, s Enricem.

Komisař zastavil u plotu a dál pokračoval po svých. Pomalu se přiblížil ke dvěma mužům a zůstal schovaný za betonovou zídkou. Ze svého úkrytu slyšel jen útržky jejich rozhovoru.
„Kolik chceš?“ zeptal se Paolo.
„Milion, za všechny.“
„To je moc, sedm set tisíc ani o euro víc.“ řekl Paolo
„Chci milion…“
Tomovi začal vibrovat telefon.
„Do háje, kdo to zase otravuje?“ proklínal Tom. „Kranich.“
„Tady Engelhardtová, tak jak si vede paní Buschová?“
„No snad dobře.“ zašeptal komisař.
„Proč šeptáte?“
„Jsem ve staré chemičce, sledoval jsem šéfa Tormentatoreovy ochranky.“
„Proč?“
„Něco mi na něm něco nesedělo a teď se tu s nějakým chlapem baví o penězích.“ odpověděl Tom.
Anna přešla k jinému tématu: „Kdo hlídá Semira s Buschovou?“
„Hertzberger a Bonrath.“
„Zjistil jste něco z rozhovoru Carina a toho druhého?“
„Nic, protože jste mi zavolala, když se ten druhý chystal něco říct.“ řekl komisař a na chvíli se odmlčel, vykoukl a pozoroval Enrica s Paolem, kteří se vrátili ke svým vozům a chystali se odjet.
„Zavolám vám později.“ řekl Tom do telefonu a běžel ke svému vozu.
Kranich se rozhodl jet za Enricem, aby zjistil kam má namířeno, jenomže když černý Mustang najížděl na dálnici, všiml si Enrico modrého Benzu, který už viděl u chemičky, a sešlápl plynový pedál až na podlahu. Černý sporťák projel mezi dvěma náklaďáky a hnal se vstříc dalším překážkám v podobě ostatních účastníků silničního provozu na dálnici. Tom se jen tak tak vyhnul červenému Audi, které dostalo smyk a zastavilo o středová svodidla.
„Kobra 11, volá centrálu pošlete sanitku a posily na dálnici A4 ve směru Kolín-východ. Kobra 11 konec!“ ohlásil komisař do vysílačky a pokračoval v pronásledování.
Enrico svým vozem namáčkl malého Smarta na svodidla a způsobil nehodu několika aut.
Vozidla zablokovala předjížděcí pruh. Tomův služební vůz se na poslední chvíli vyhnul žlutému Peugeotu 406 coupé, který se snesl z výšek zpět na zem.
„Áááaa!“ zakřičel Tom, poté co dopadlo žluté vozidlo na silnici před ním.
Mustang uháněl dál závratnou rychlostí a jeho řidič nehodlal zastavit. Enricovi zazvonil mobil.
„Do háje. Jo.“
„Tady Paolo, přemýšlel jsem…dostaneš ten milion, ale musíš…“
„To jsem rád, že ses rozhodnul, ale teď mám problém sledujou mě policajti, nejspíš nás museli sledovat do tý chemičky.“
„Děláš si srandu?“
„Snad se mi je podařilo setřást.“ řekl Enrico a podíval se do zpětného zrcátka. „Do hajzlu!“ proklel, když spatřil modrý Mercedes se zapnutým majáčkem.
„Ještě mi zavolej a dohodneme se.“ řekl Paolo a zavěsil.
Enrico sešlápl plyn až na podlahu.

Semir seděl u baru a sledoval kroutící se Paulu. Když komisařka skončila s tanečkem odpotácela se k baru a objednala si sodovku.
„Jde vá…ti to.“ řekl Turek jen co komisařka dosedla na barovou stoličku.
„Díky.“ odpověděla Buschová a kopla do sebe skleničku vychlazené minerálky.

Tom už měl dost, všech těch Enricových blbostí a také toho, že se tu ještě neobjevily posily.
„Kobra 11 volá centrálu, potřebuju posily na A4 ve směru Kolín-jih! A to okamžitě!“
„Centrála volá Kobru 11, posily byly na cestě, když se před nimi srazilo několik vozidel, zastavily a…“
„Je mi jedno co dělali kolegové, ale já potřebuju posily!“ rozčílil se komisař.
„Kranichu, poslala jsem všechno, ale někdo zablokoval dálnici.“ ozvala se Engelhardtová.
„Šéfová…“ Tom se musel zhluboka nadechnout. „…potřebuju posily a ne … do hajzlu!“ proklel Kranich a zašlápl brzdy. Od kol modrého CLK se začalo kouřit a zadní část vozu se rozvlnila. Poté se vůz otočil o 180 stupňů a sjel z dálnice. Mustang vjel na lesní cestu a dál pokračoval rozbahněným terénem. Bahno, které stříkalo od kol, přistávalo přímo na Tomově čelním skle a komisařovy stěrače jej nestíhaly čistit.
„Krucifix! Tohle není možný, to se musí stát zrovna mě!“ rozčiloval se Tom, když se jeho vůz zastavil o kámen skrytý pod nánosem bahna. Komisař vystoupil a podíval se na proražené přední kolo.
„Sakra!“ a nakopl svého miláčka, ale tak nešikovně, že se netrefil do pneumatiky, ale do blatníku. Což komisaře rozčílilo ještě víc:
„Do háje! To se mi snad zdá!“ rozhazoval rukama Tom. Když v dálce uslyšel policejní sirény, protočily se mu panenky a… (No….každý si to dovede představit sám).

Když přišla Gabriela navštívit svou sestru a spatřila prázdnou postel, krve by se v ní nedořezal.
„Proboha…vždyť byla?!“ myslela už na nejhorší brunetka.
„Dovolením.“ ozval se ženský hlas, za Gabi.
Byla to sestra, která přivezla Susannu z rentgenu.
„Díky Bohu.“ ulevila si Gabriela.
„Děje se něco?“ zeptala se unaveně Susanna, která se už těšila do postele.
„Nic, vůbec nic.“ usmála se Gabi.

Tom nechal své pomačkané autíčko odvézt na technické, aby Hartmutt použil trochu svého umu a blatník vyklepal, nebo líp přidělal nový. Když vrchní komisař Kranich dorazil na služebnu, čekali na něj v kanceláři jeho malý kolegáček a komisařka Buschová, kteří se vrátili z klubu a před chvílí oznámili šéfové, že zatím nic nemají. Což Annu ani trochu nepotěšilo.
„Čau parťáku, slyšeli jsme, že jsi bez auta.“ zazubil se Semir.
„Ha, ha! Děláš, jako bys nikdy nepíchnul.“ ohradil se Tom a posadil se na svou židli.
„Píchnul jsem, ale ne takhle kuriózně.“ ušklíbl se Gerkhan. „Hele mám ještě jednu otázku. Jak se ti povedlo promáčknout blatník tak vysoko?“
„Neptej se.“
„Co jsi zjistil z rozhovoru těch mužů?“ zeptala se Paula, aby odvedla pozornost od Tomova vozu zpět k případu..
„Jen to, že Carino má dát tomu druhému peníze, ale za co…to jsem neslyšel.“ odpověděl Kranich.
„Takže pořád nic nemáme.“ řekla Anna, která se v kanceláři komisařů z Kobry 11, objevila jako blesk z čistého nebe.
„Vypadá to tak. Po tom Mustangovi jsem nechal vyhlásit pátrání, ale jako by se po něm slehla zem.“ řekl Tom, kterého příchod Engelhardtové vyděsil natolik, že málem spadl ze židle.
Na služebnu se také poprvé po několika dnech dostavil vrchní komisař Traber, který se chtěl podílet na vyšetřování případu, jenž začal vyšetřovat s komisařkou Buschovou před několika dny.
„Franku, s tou nohou nám moc nepomůžeš.“ řekl Semir.
„Řekl jsem, že vám pomůžu. Tak mi řekni co mám dělat?“
„Myslím, že by jste měl odpočívat.“ řekla Anna.
„Ale, šéfová.“ protestoval komisař.
Anna sjela Franka pohledem: „Začínám být na slovíčko… ALE …alergická!“
Do kanceláře se přiřítil Hertzberger:
„Našli toho Mustanga!“
„Kde?“ zeptali se jednohlasně přítomní komisaři.
„Ve staré továrně v průmyslové zóně. Ale…moc z něj nezbylo.“ řekl Horst.
„Hertzbergere, jak to myslíte?“ zvýšila hlas Anna.
„Někdo ho zapálil.“ odpověděl policista.
„Zase žádný stopy! To už není možný!“ zuřil Semir.
„Poslední týden to není nic novýho.“ podotkl Frank.
„Já vím, ale už mi to leze na nervy. Honíme se za tím vrahem a když jsme měli možnost chytit ho, tak nám zdrhnul.“ řekl Gerkhan a podíval se na Toma.
„Proč koukáš na mě? Já jsem žádal o posily, nemůžu za to, že přijely, až když bylo po všem. Což teda není nic novýho.“ bránil se Tom.
„Obviňování nám moc nepomůže.“ přerušila komisaře Anna.
„Nemyslíte, že by se měl někdo jet podívat na místo nálezu toho auta?“ vložila se do hovoru Paula.
„Tome, Semire zajeďte tam a poptejte se techniků, jestli něco neobjevili. Trabere vy jeďte domů.“
„Ale…“ snažil se promluvit Frank, jenomže byl zadržen Engelhardtovou.
„Říkala jsem, že slovo ALE už nechci slyšet!“

Téhož dne ve stejný čas se sešel Paolo Carino se svým „obchodním partnerem“ na starém letišti v Bonnu.
„Proč jsi se chtěl sejít tady?“ zeptal se Paolo.
„Protože…ale nemusíš se bát. Máš prachy?“
Carino ukázal na kožený kufřík na kapotě jeho auta: „Tady. Ale chci, abys zabil tu novou.“
„Kdy a kde?“ usmál se Enrico.
„Dneska bude v klubu do dvou.“
„Ale chci příplatek.“
„Kolik?“
„Padesát tisíc.“ odpověděl Enrico.
„Čtyřicet.“ smlouval Paolo.
„Padesát nebo řekni někomu jinýmu.“ stál si za svým Enrico.
Paolo chvíli přemýšlel: „Dobře, sejdeme se večer na parkovišti na Rheinstrasse.“
„Fajn, tak večer.“
Oba muži se rozloučili a každý odjel jiným směrem…


Semirovo BMW zastavilo před starou továrnou a malý komisař se vydal směrem k Hartmuttovi, který se snažil z ohořelého vraku zajistit zbytek ohořelého zpětného zrcátka.
„Čau Hartmutte, tak co máš?“ pozdravil Semir.
„Ahoj Semire, obyčejná trocha benzínu a zapalovač.“ odpověděl technik.
„Nějaké stopy?“
„Nic.“ odpověděl zrzek.
„Hm! Tak ti děkuju a kdybys na něco přišel, dej mi vědět.“ rozloučil se komisař a vydal se ke svému stříbrnému kočáru.
„Semire počkej! Tohle jsme našli kousek od vozu.“ zakřičel za ním Hartmutt.
Turek se otočil a vrátil se k technikovi pro ohořelou fotografii. Obličej na snímku, byl k nepoznání.
„Fotka a ohořelá.“ řekl Semir. „Můžeš zjistit, kdo na ní je?“
„Pokusím se.“ odpověděl technik a odešel se snímkem v igelitovém sáčku, ke svým lidem, kteří se věnovali naložení ohořelého vraku na vozidlo odtahové služby.

Hotte s Bonrathem seděli u svých pracovních stolů a snažili se dát dohromady hlášení za uplynulý týden, když si je zavolala šéfová a tón jejího hlasu napovídal, že budou problémy.
„Chtěla jste s námi mluvit?“ zeptal se nesměle Hertzberger.
„Ano!“ spustila pěkně zostra Anna. „Jak je možné, že počet zničených služebních vozů za poslední pololetí je o sedm procent vyšší?!“
„No víte šéfová, ona to vlastně není naše vina, většinu nepojízdných vozů odrovnali vrchní komisaři Traber, Gerkhan, Kranich a von Landitzová.“ vysvětloval dlouhán.
Engelhardtová sjela své podřízené pohledem.
„Ano? … Myslím, že vaše Porsche si ani jeden z těch čtyř nepůjčil.“
„To bych netvrdil.“ odporoval Hotte.
„Hertzbergere, na váš názor jsem se neptala!“
Horst se hodně rychle přesunul o několik kroků dál od stolu své milé, v tuto chvíli jemně soptící, šéfové.
„Omlouvám se.“ odpověděl červenající policista.
Do vysvětlování se pustil Bonrath: „Šéfová, ona Susanna s Frankem si ho půjčili před tím než jste je poslala na natáčení Krajty 6…“
„Ano, Dieter má pravdu, bylo to zrovna po tom co jsme nechali vyměnit svíčky, prohnali se kolem našeho stolu a vzali nám klíče od vozu a potom ho…“
„Sešrotovali.“ dokončil opět Bonrath.
Anna se rozmáchla rukou: „Ven!“
Policisté raději neodporovali a vyklidili šéfčinu kancelář.

Mezitím se Tom s Paulou rozhodli navštívit motorest na dálnici A47 a dát si pozdní oběd. Když jim servírka přinesla objednané jídlo Tom jí rovnou zaplatil a pak se věnoval konverzaci se svou kolegyní.
„Jak dlouho spolupracujete s vrchní komisařkou von Landitzovou?“
„No my spolu přímo nespolupracujeme, dělali jsme sice s kolegy Traberem a von Landitzovou na několika případech, ale … no jinak je u nás Susanna čtyři roky.“ odpověděl modrooký komisař.
„Líbí se vám?“
Tom zrovna pil a Paulina otázka ho natolik překvapila, že neudržel sodovku v ústech a vyprskl, při tom se mu povedlo nahodit komisařku Buschovou.
„Co?“ kašlal Tom „Prosím, Susanna … ne.“
Teprve teď si Kranich všiml mokrého obličeje své kolegyně.
„Omlouvám se.“ řekl komisař a použil pohled ztraceného štěněte.
Paula nic neřekla a odešla na toaletu osušit se a poupravit make-up.
Tomovi se rozezvonil mobil.
„Kranich.“
„Tome, tady Semir. Hartmutt našel u ohořelého vraku fotku, byla v dost špatným stavu, ale Hartíkovi se podařilo nemožný, zjistil kdo na ní je…“
„No tak mě nenapínej…Kdo?“ domáhal se odpovědi Tom.
„Buschová.“ vypálil Semir.
Tomovi chvíli trvalo, než se mu všechno v hlavě spojilo.
„Cože?“ vyjekl modrooký komisař a rozeběhl se s mobilem u ucha k dámským toaletám.

Frank se poté co byl „vyhozen“ z kanceláře rozhodl opět navštívit svou kolegyni a pomoct jí se vzpomínáním. Když seděl v taxíku vzpomněl si na Johnase, ale nechtěl ho znepokojovat a tak se rozhodl chvilku počkat, alespoň do doby, kdy zmizí ze Susanniny tváře otoky a monokl.

Tom doběhl k toaletám, vběhl dovnitř a hledal svou kolegyni.
„Paulo?“
Komisaři se nedostalo žádné odpovědi. No žádné, jedna z žen ho obvinila z úchyláctví, ale když jí ukázal služební průkaz, raději zmlkla a odešla.
„Paulo? Jsi tu?“ zeptal se Tom.
Nic žádná odpověď, najednou se z venku ozvalo pískání pneumatik. Komisař neváhal ani chvíli a rozeběhl se před motorest….

Z parkoviště se vysokou rychlostí vyřítil modrý Renault Mégane, následován modrým CLK.
„To je moje auto!“ křikl za startujícím vozem komisař.
Řidička Benzu se podívala do zpětného zrcátka a uviděla Toma, zabrzdila a nechala modrookého komisaře nastoupit.
„Co tu sakra provádíš?!“ začal křičet Tom na svou kolegyni, jen co dosedl na sedadlo.
Buschová nechápavě podívala na sedadlo vedle sebe: „Stalo se něco?“
„Myslel jsem, že tě unesli!“ štěkl ještě vytočený komisař.
„Proč, by mě jako měli unášet?“ zeptala se Paula a předjela červenou Felicii.
„U toho ohořelýho vraku našli kluci z technickýho ohořelou fotku a bylas na ní ty.“ řekl už klidněji komisař.
„Cože?“ zhrozila se komisařka a přehlédla žluté Porsche, které dostalo smyk a zůstalo stát v protisměru.
„Paulo pozor!“ stačil ještě zakřičet Tom, než se jeho modrý služební vůz vznesl do výšky a několikrát se otočil kolem své osy a nakonec skončil v příkopu vedle rozestavěného dálničního výjezdu.

Semir seděl v kanceláři, když přišlo hlášení o nehodě na dálnici A47 a dvou mrtvých. Turecký komisař neměl čas vyšetřovat „běžnou“ nehodu, kvůli jinému případu, ale když za ním přišel Hertzberger a oznámil, že mezi nabouranými vozidly je i Tomův Mercedes, rychle zapomněl na celý případ a rozeběhl se ke svému vozu.

Frank doskákal za Susannou, ale jakmile spatřil Siegfrieda von Landitze rychle zavřel dveře a odhopsal do kantýny. Kam za ním během chvilky přišla Gabriela.
„Ahoj, proč jsi tam nezůstal?“
„Ahoj. No proč? Přeci kvůli tvýmu otci.“ ušklíbl se komisař a napil se coly.
„On by tě neukousl.“ usmála se Gabi a objednala si pomerančový džus.
„Tím si nejsem tak jistý.“ odporoval Traber.
„Doma jsem mu to všechno vysvětlila…“
Gabriela byla záhy přerušena: „Co? Co jsi mu vysvětlila?“ vytřeštil oči Frank.
„No přeci, že Susanna a ty…no že jste kolegové a kdybys věděl, že ji chtějí unést, tak bys ze stanice neodcházel.“
Frankovi se očividně ulevilo. „Jo… to je pravda.“

Když Semir dorazil na místo nehody a spatřil Tomův sešrotovaný (čti rozmačkaná modrá konzerva s trojcípou hvězdou) služební vůz v příkopu a pracovníky pohřební služby, kteří zrovna odnášeli dva černé pytle na nosítkách, krve by se v něm nedořezal. Komisař se rozeběhl směrem k sanitkám a hledal své kolegy.
„Tome?!“ křičel Semir.
Dlouhou dobu se nikdo neozýval, až přeci jen Gerkhan spatřil své kolegy živé a zdravé (no zdravé v rámci možností), jak je zdravotníci nakládají do sanitky.
„Semire!“ zamával Tom na svého parťáka.
„Proboha, co jste to vyváděli?!“ ptal se Semir víc než nahlas.
„Přehlídla jsem to Porsche.“ ozvala se obvázaná Buschová z druhé sanitky.
„Jak můžete přehlídnout auto a ještě k tomu žlutý?“ divil se vrchní komisař Gerkhan.
„Jak? … No velice snadno, stačí když se podíváte na svého spolujezdce, který vám zrovna řekl, že vás chtějí unést.“ odpověděla Paula.
Dveře obou sanitních vozů se brzy po této odpovědi zavřely a automobily se vydaly na cestu do nemocnice Svaté Marie, kde už naše komisaře velmi dobře znají.

Když se Engelhardtová dozvěděla o nehodě svých podřízených nemohla uvěřit vlastním uším a hned spustila na chudáka Bonratha, který jí přišel tuto špatnou zprávu říct, tedy až po několika losováních a stříháních mezi ním a jeho kolegy.
„Bonrathe, takhle nám ty statistiky vzrostou ne o sedm, ale o sedmdesát procent! Vždyť to už je během čtyř dnů páté služební auto, co ti čtyři odrovnali!“ rozčilovala se Anna.
„Já…vím, ale mě za to nenadávejte. Já za to nemůžu.“ hájil se Dieter.
Anna vylítla jek čertík z krabičky: „Bonrathe!“
Dieter na nic nečekal a utíkal pryč, protože obličej šéfové nápadně připomínal zuřícího býka.

Jen co se Tom probral z narkózy, spatřil Semirův obličej…

„Ahoj, parťáku.“ pozdravil Kranich.
„No nazdar.“ odpověděl Semir.
„Chytli jste to Mégane? Jeho řidič ukradl Buschové kabelku a podle všeho to byl ten chlap, co se s ním dneska sešel Carino v chemičce.“ řekl Tom.
„Jo, to auto se rozsekalo o svodidla a řidič byl na místě mrtvý…“
„Máš jeho fotku?“ přerušil svého kolegu zraněný komisař.
„Jo, ale musím tě upozornit, že zrovna jako manekýn nevypadá.“ řekl Semir a podal Tomovi snímek.
Komisař si ho prohlédl a řekl: „ To není ten chlap.“
„Jseš si jistej?“
„Naprosto!“ odpověděl Kranich.
„Takže ten chlap, běhá někde po Kolíně a chce zlikvidovat Buschovou…“ zhodnotil situaci Semir.
„Kde je vůbec Paula?“ zeptal se modrooký komisař.
„Vedle na pokoji, operovali jí nohu a nějakou dobu si poleží, takže s naší tajnou akcí u Tormentatorea je konec.“ odpověděl Gerkhan.
„Musíme někoho pověsit na Carina.“
„O to jsem se už postaral, ty teď budeš odpočívat, je ti to jasný?!“ spustil Semir na svého kolegu.
Tom rezignovaně přikývl a opět si lehl.

Na stanici zatím Engelhardtová šílela nad dalším zničeným vozem a zlost si vybíjela na Bonrathovi s Hertzbergerem, kteří se zrovna vrátili z obhlídky. Zbytek služebny slyšel zpoza zavřených skleněných dveří od kanceláře vrchní komisařky Anny Engelhardtové, nehorázný hluk a řev své milé šéfové. Když běsnící Anna propustila ze svých spárů dva uniformované, propocené policisty, osazenstvo předstíralo obrovské pracovní nasazení.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Susanna se probudila a první co spatřila byl Frankův obličej.
„Franku, co tady děláš?“
„Co by čekám, až se mi Šípková Růženka probudí.“ zazubil se komisař.
„Já ti dám Šípkovou Růženku.“ vrhla se na svého kolegu komisařka.
„Počkej, děje se tu něco o čem nevím?“ divil se Frank.
„Ne co by se mělo stát, jenom by mě zajímalo, co se stalo s Karin, naposledy jsem ji viděla, když s ní Weber praštil o ten sloupek.“
„Jaký sloupek…moment…ty si pamatuješ Webera? Počkej, víš co se stalo během posledního týdne?“ koktal Frank.
„No…vím, že mě unesl Weber a taky, že jsem po něm vystřelila v mrazáku ve starým masokombinátu, ale dorazila ho až Engelhardtová...“ odpověděla Susanna. „Pak si pamatuju, že jsem se probrala tady a ty jsi mi pouštěl nějaký video a Gabriela přinesla nějaký fotky.“
Frankovi teprve teď docvaklo co se děje:
„Ty si vzpomínáš! Počkej dojdu pro doktora!“ radoval se komisař a Susanna na něj nechápavě koukala.
Doktor Stein, ale neměl službu, tak se na slečnu von Landitzovou přišel podívat sám pan primář, všechno zkontroloval a odešel pryč.
„To naše zdravotnictví má teda úroveň!“ rozčiloval se Frank.
„Nerozčiluj se.“ usmála se Susanna. „Hele … neříkal jsi mi něco, když jsem byla mimo?“
Ve Frankovi hrklo a začal koktat: „Já?...Ne proč?“
„Jen tak, asi se mi to zdálo.“ usmála se komisařka.
„Ale ty jsi mi chtěla něco říct, alespoň to říkala Gabriela.“ spustil Frank.
„Kdo jste?“ zeptala se Susanna svého kolegy.
„Co…jak…kdo jsem?“
Komisařka se začala smát.
„Ty jsi blbá!“ rozčiloval se Traber.
Susanna se rozpřáhla: „Hele!“

Tormentatore seděl ve své kanceláři, když za ním přišel Paolo a nevypadal zrovna nadšeně.
„Proč jsi mi neřekl, že chceš klub prodat. Pokud vím je z jedné třetiny i můj.“ rozčiloval se Ital.
„Právě proto, nesouhlasil bys s prodejem.“
„Ale Gromek byl náš nepřítel!“
„Jo, ale klub už nevynáší tolik co před rokem a mám navíc mám nějaký dluhy.“
„Myslel, jsem si to a proto jsem nechal zabít Tami, Lety a Gromeka!“ vychrlil ze sebe Paolo.
Marco se na něj jen podíval:
„Jak si mohl?!“
„Nekecej a zvedej se, pojedeme se projet.“ řekl Paolo a vytáhl zbraň.

Jakmile hlídka před klubem zaregistrovala Paola a Marca, jak nasedají do černého Audi A8, spojili se policisté s centrálou.
"Kobra 15, volá centrálu."
"Centrála slyší, mluvte Kobro 15."
"Sledovaný Paolo Carino odjíždí s panem Tormentatoreem, zahajujeme sledování a žádáme další instrukce. Kobra 15 konec."
"Držte si odstup, posílám za vámi Kobru 11. Centrála konec."

Semir se rozloučil se svým kolegou, naskok se zastavil u Andrey a zrovna, když se chystal za komisařkou von Landitzovou, zazvonil mu mobil.
"Ano, Semir."
"Tady Hotte, Semire sledovačka jede za Carinem a Tormentatoreem po B250 ve směru jih."
"No a co se vyžaduje ode mně?"
"No Engelhardtová si myslí, že bys jim měl jet pomoc."
"A proč zrovna já?" rozčiloval se komisař.
"No...protože, jsi jediný služby schopný komisař, kterého máme." odpověděl Hotte.
"Jak...jediný?"
"Susanna je v nemocnici, Frank toho s tou nohou, taky moc nezmůže. No a Tom s Buschovou se odporoučeli před chvílí, ale to snad víš." vysvětlil tlouštík.
"Dobře, tak já teda jedu...a kde jsi říkal, že jsou teď kolegové?"
"Na B250 směr jih. Radši si pospěš." řekl Hertzberger a zavěsil.
"Hm." zabručel Semir a vydal se ke svému BMW, které stálo osamocené na parkovišti před nemocnicí.
Vozidlo se rozjelo a zanechalo za sebou mračno prachu.

Černé Audi A8 se řítilo ulicemi Kolína a Marco Tormentatore se nažil přesvědčit svého "partnera", aby auto zastavil a jeho propustil a nic se mu nestane.
"To by se ti líbilo!" ušklíbl se Paolo.
"No myslím si, že můj otec nebude nadšen až se dozví, že jsi mu zabil jediného syna..."
"Tvýho otce se nebojím..." odvětil Paolo a odbočil do úzké uličky.
"Kam to jedeme?" zeptal se Marco.
"Nech se překvapit."

Semir hnal svého miláčka po dálnici, když se ve vysílačce ozval Hottův hlas.
"Centrála volá Kobru 11."
"Kobra 11 slyší, co se děje, Hotte?"
"Kolegové ztratili Carina."
"Cože? A kde?" nemohl uvěřit svým uším komisař Gerkhan.
"U benzínové pumpy na Markstrasse."
"Za chvíli jsem u nich, pokusili se to auto najít?"
"Jo, ale nic."
Kolem Semirova BMW se prohnala černá Audi A8.
"Hotte, jakou poznávačku má ta Tormentatoreova Audina?"
"K MT 1212. Proč?"
"Právě se kolem mě jedna prohnala..."
"A kde jsi?" přerušil vrchního komisaře Hertzberger.
Na A44 80. km! Hotte, pošli mi posily, díky. Kobra jedenáct konec." uťal rozhovor Semir a sešlápl plynový pedál až na podlahu.

Během chvilky se stříbrné BMW dostalo až za černou Audinu a Semir si ověřil SPZetku.
"K MT 1212, tak to jsou oni." řekl si v duchu a sáhl po vysílačce, ale rychle ji vrátil zpět do držáku a uchopil volant oběma rukama, protože Paolo si ho všiml a začal střílet.
BMW se začalo zmítat ze strany na stranu, aby se vyhnulo letícím kulkám. Semir se krčil za volantem a nadával, rychle se natáhl pro vysílačku a zavolal posily. Dispečer mu oznámil, že všechny vozy byly vyslány k dopravní nehodě na dálnici A47. Komisaři Gerkhanovi se to sice moc nelíbilo a začal nadávat ještě víc, ale moc mu to nepomohlo. Audi se řítila dál a turecký komisař nebyl schopen provést protiútok, nebo alespoň opětovat střelbu, ale když se Paolo opět plně věnoval řízení a měnil zásobník, do akce se zapojil, na sedadle spolujezdce sedící, Marco. Drkl do svého "přítele" a vyrazil mu zbraň z ruky, to se Paolovi nelíbilo a útok opětoval. Udeřil Marca pěstí do obličeje, ten chytil druhou o okýnko a zůstal zavěšen v bezpečnostních pásech.

Do nemocnice Svaté Marie se dostavil zbytek rodiny von Landitz, v čele samozřejmě se starým Siegfriedem. Gabriela s matkou cupitaly na podpatkách za svým otcem a manželem. Dveře Susannina pokoje se rozletěly, tak rychle, až se Susanna i Frank lekli.
"Co tady děláte?" zetala se komisařka.
"Slyšeli jsme, že už si zase všechno pamatuješ." usmála se Gabi.
"Jo to je pravda a doufám, že jsi nic nevykecala." pohrozila Susanna.
"Já?" řekla Gabriela a mrkla na Franka. "Co bych jako měla říct?"
"Proč koukáš na Franka?"
"Nekoukám."
"Koukáš." odporovala komisařka.
"Nechte toho, jste jak malé!" okřikla své dcery paní von Landitzová.
Dveře od pokoje se otevřely ještě jednou, tentokrát se přišla podívat sestra.
"Dobrý den." usmála se sestřička.
"Dobrý den." odpověděli všichni na pozdrav.
"Přišla jsem jen zkontrolovat přístroje."
"Vás jsem tu ještě neviděl." usmál se na anděla v bílém Frank.
"Měla jsem dovolenou." opětovala úsměv sestra.¨
Frankův rozhovor a hlavně kukuče na pohlednou sestřičku se nelíbily zraněné komisařce, která začínala pomalu, ale jistě žárlit.
"Já jsem Frank." představil se komisař, který doprovodil sestru ven z pokoje.
"Stefanie." usmála se mladá žena.
"Moc pěkné jméno." opětoval úsměv Frank.

Pronásledování černé Audi stále pokračovalo a Semirova snaha vozidlo zastavit se mu moc nevedla.
"Kobra jedenáct volá centrálu"
"Centrála, slyší."
"Žádám posily na dálnici A4, potřebuji pomoc..."
"Je mi líto, ale většina vozů je i nadále u nehody na A47."
"A kde jsou ostatní vozy?" zeptal se nervózní Semir.
Na odpověď, ale nečekal a rychle odhodil vysílačku na sedadlo vedle sebe a znovu uchopil volant, protože Paolo se snažil svého stříbrného pronásledovatele zbavit a vyslal proti němu další spršku kulek.
"Už toho mám dost!" rozhodl Semir a vyslal motor svého stříbrného vozu do nejvyšších otáček.
BMW se přiřítilo k Audině a ze strany do ní narazilo. Paolovi se, však podařilo vozidlo udržet na silnici a pokračovat dál v cestě. Náraz probudil Marca, který se vrhl na volant a začal se o něj s Paolem prát. Audi se rozvlnilo a v obrovské rychlosti narazilo do svodidel, která nápor nevydržela a poslala tak černé vozidlo mezi stromy rostoucí v lese u dálnice, kde vybuchlo. Semir zastavil v odstavném pruhu a vystoupil z auta. Během chvilky se v BMW ozvalo:
"Centrála volá Kobru jedenáct...posily jsou na cestě. Ohlašte svou pozici"
Gerkhan jen zakroutil hlavou a přešel k vysílačce.
"Kobra jedenáct volá centrálu, posily už nepotřebuju, teď mi pošlete sanitku a hasiče."
"Jak to myslíte, že nepotřebujete posily?" řekl dispečer.
"Poradil jsem si i bez nich, teď mi ale pošlete ty hasiče a sanitku!" odpověděl Semir.
"Ale já jsem vám tam poslal všechny vozy."
"No tak je zase pošlete zpátky...už jste poslal ty hasiče?"
"Ale co mám dělat s těmi posilami?"
Semir se musel zhluboka nadechnout.
"Odvolejte je a pošlete mi hasiče!"
"Ale...." snažil se o odpověď dispečer, ale rozzuřený komisař ho přerušil.
"Kobra jedenáct KONEC! S větším blbcem jsem ještě nemluvil!" a hodil vysílačku do auta. Vytáhl mobil a zavolal na dispečink záchranných složek a vyžádal si hasičské a sanitní vozy.

Protože Paolo i Tormentatore uhořeli ve voze a naši komisaři neměli ani jedinou stopu k obchodnímu partnerovi mladého Iatala, musel Tom v nemocnici sestavit portrét muže, který se ve staré chemičce sešel s Paolem. Nový záskok za Andreu, pohledná černovláska, vyhledala v databázi muže, který jakoby z oka vypadl muži z portrétu. Semir s několika kolegy a zásahovou jednotkou jeli na adresu, která byla uvedena v Enricově spisu. Muži ze zásahovky zaujali své pozice a Semir s Bonrathem a Hertzbergerem se vydali do třetí patra, zaklepali, když nikdo neodpovídal, vykopl Gerkhan dveře a prohledával byt. Když se dostal do ložnice, spatřil Enrica, jak vylézá oknem ven, namířil na něj a vyzval ho, aby se vzdal. Enrico se nechtěl nechat, tak snadno zabásnout a skočil...Semir, však neměl, ani tušení, že je pod oknem balkon. Ital vykopl skleněné dveře a proběhl bytem svých sousedů, daleko se ale nedostal, protože členové zásahové jednotky byli připraveni přede dveřmi a jen co se otevřely, "zalehli" Enrica a nasadili mu pouta. Vrchní komisař Gerkhan výtečníka převzal a odvezl ho na prokuraturu k výslechu, kde všechno vyklopil a byl zatčen a převezen do vazby.

Druhý den se všichni policisté z dálniční policie Kolín sešli v nemocnici Svaté Marie před pokojem komisařky von Landitzové.
"Dobrá práce Semire." pochválila svého podřízeného Engelhardtová, vzápětí rychle dodala: "Ale to nepojízdné služební auto ještě vyřešíme."
Semir jen přikývl a otevřel dveře...
KONEC!!!!

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
cobra12


Založen: 12. 11. 2007
Příspěvky: 191
Bydliště: Roudnice nad labem
Odpovědět s citátem
Omlouvám se, že tu byla nedokončená povídka, nějak jsem si toho vůbec nevšimla Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed

A ještě se omluvám K.Thaler, jejíž reakci jsem musela vymazat, abych mohla vložit konec.

_________________
madam záhadná

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
No to jde úplně vidět,po kom má Paula příjmení!Buschová!
Jinak věta:,,Hm,to by Susanna koukala"mě odesla pod stůl,protože jsem si představila Franka,jak vychvaluje svoje autíčko,a Susannu,která převrací oči a čeká,kdy bude moct' nastoupit.Mám mírně větší výtlem!

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
8. Volavka
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma