AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se vám líbí toto dílko? Hodnoťte, prosím, jako ve škole..
1
100%
 100%  [ 3 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 3

Tragédie aneb Pepi a Ilči
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
0. Smích je velká věc aneb Vánoční mise
1. Tragédie aneb Pepi a Ilči - právě čtete
2. Odvaha, radost a naděje
3. Dobří holubi se vracejí




Tragédie aneb Pepi a Ilči



Byl všední den, přesněji jeho odpoledne. Davy lidí chvátaly domů z práce s myšlenkou na zasloužený odpočinek.
Čech Josef Báňa, alias Pepi a poloviční Rus Iljivič Glogoskij, alias Ilči, kteří byli v jejich městě známi jako Rudí bratříčci díky jejich zálibě v Mayovkách, však stále čekali u jejich nadřízeného v kanceláři a očekávali to nejhorší.
Proč si nás zavolal? Kvůli těm dvěma rozflákaným Oktávkám? honilo se Pepimu v hlavě a po čele mu stékal čůrek potu.
To jeho parťákovi Ilčimu před očima povstala jiná myšlenka. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak na zem padá Šéfova oblíbená, starožitná váza. Že by si všiml toho lepidla? Polkl a narovnal si kravatu, čistě proto, aby nějak zaměstnal třesoucí se ruce. Oba se báli oprávněně; ne nadarmo se jejich nadřízenému říkalo Uragán.
Ten seděl za stolem a bedlivě si je prohlížel, jako kdyby Ti dva nervózní policisté byli zvířata v zoo.
Mlaskl.
„Pánové,“ začal a uchopil do ruky plnící pero, „myslím, že nevíte, proč jste tady. Nebo se mýlím?“ Zavrtěli hlavou. „Jste mí nejlepší zaměstnanci... ano Glogoski, i přes to, že na vás občas nadávám. A snad právě proto...“ Odmlčel se. „Posílám vás na školení do Kolína nad Rýnem.“
Pepi šťouchl do Ilčiho, který měl otevřenou pusu dokořán a ujal se slova. „Je nám ctí, pane, že v nás máte takovou důvěru. Kdy se odjíždí?“
„Zítra. Pojedete vlakem a na nádraží v Kolíně na vás již bude čekat spojka. Poznáte jí podle německé policejní uniformy,“ dodal, když viděl, jak se Ilči už už nadechuje. „Můžete jít.“

Lehce se uklonili, popadli podávané jízdenky a papíry s informacemi o kursu a zmizeli veliteli z očí.
„Ilči, to je senzace, co?“ zavýskl Pepi před jejich stanicí.
„Tó jo, Pépi, ja čakal nejakéj průsér, a óno tóhle.“
Báňa upřel zrak na slunce, které se chystalo zajít za obzor, zasalutoval a vykřikl: „Už jedem, Kolíne!!“

*****

Buch buch. Buch buch. Buch buch...
Kola vlaku hlučně narážela do kolejí a ukrajovala ze vzdálenosti kilometr za kilometrem. Jakožto rychlík dělal vlak svému jménu čest - cestující mohli vidět jen šmouhy, které představovaly rozmazanou krajinu.
Pepi a Ilči byli uvelebeni v kupé se skupinkou malých dětí a vyprávěli jim své nejlepší zážitky z jejich již desetileté služby.
„...a kdýž tam véšel, tak mu na hlávu spádl kýblik s...“ líčil Ilči nadšeně příhodu s „Mokrými bandity“, jak říkali bývalým kolegům, kteří s oblibou stavěli kbelíky s vodou nad dveře tak, aby spadly na příchozího.
„Ilči, konči, vystupujem,“ šťouchl do přítele Pepi a snažil se překřičet skřípění brzd. Rozloučili se s dětmi, popadli kufry a s napětím vstoupili na nástupiště.
„Dobrý den! Vy musíte být ti čeští policisté!“ („Jak to asi poznal,“ zašeptal Pepi ironicky a pohlédl na rameno, kde se mu skvěl nápis Czech republic) vrhl se k nim muž v zelené uniformě a bodře si s nimi potřásal rukou. „Peter Hochmann, jméno mé. Vy musíte být Báňa a Glogoskij, že?“ Oba rozjařeně přikývli. „To je skvělé! Úžasné! Následujte mne!“ zahlaholil Peter a vedl je dlouhou, prostornou halou ven z nádraží.
„Prosím,“ otevřel dveře jeho služebního auta a pokynul jim, aby nastoupili. Nastartoval a vyjeli do ruchu města.
„Tady je to jako u nás,“ odfrkl si Pepi a sjel povýšenecky nádhernou katedrálu, kolem které projížděli.
„Jó, celej Děkaňák,“ odsouhlasil Ilči a snažil se ignorovat Peterovy řeči myšlenkami na Děkanský kostel v jejich městě.
„... a tohle, to je moje nejmilejší čtvrť. Nulová kriminalita! A sem chodím každý čtvrtek nakupovat. Moje nadřízená sem chodí taky. Ale ve středu, takže se nepotkáváme. Ale...“
„Jestli tam brzy nebudem, tak ho nejspíš uškrtím. A pak se sám zatknu,“ zavrčel Pepi a chytil se za hlavu. Peterovo drmolení mu lezlo na nervy. Ilči obrátil oči v sloup a pohybem Davida Copperfielda vytáhl z jeho zavazadla balíček. Otevřel ho a povzneseně Pepimu předal špunty do uší.
„Ilči, ty jsi pravý kamarád,“ zaslzel obdarovaný.
„Já vím,“ vzlykl Rus a padli si kolem krku.
Po velmi dlouhé a únavné cestě (byli unavení všichni, kromě Petera který stále hovořil) dorazili na určené místo. Policisté vydechli obdivem. Narozdíl od jejich nízké, od smogu a sazí umolousané stanice, se tato skvěla perfektním, bílým nátěrem, jak Ilči nezapomněl poznamenat „parkovací místo pro každého“, pečlivě vycíděná okna a umetená cestička k hlavnímu vchodu, nad kterým se skvěl nápis Autobahnpolizei.
„Rudý bratře, tady by se pracovalo,“ posteskl si Pepi, poplácal parťáka po zádech a oba svorně vběhli do budovy, nechajíce Petera daleko za sebou.

„Dobrý dén!“ zahalekali a zářivě se usmáli. Úsměv jim však stekl z tváře jako čerstvá mrvomíza. Naskytl se jim totiž pohled, jaký nemá obdoby.
Celé osazenstvo dálniční policie ztuhlo v pohybu a němě na příchozí civěli. Tlustý, vousatý policista před otevřenými ústy držel obrovskou bagetu, ze které mu pomalu na kalhoty ukapávala vrstva majonézy. Vedle sedící, vychrtlý dlouhán se zasekl při telefonování; malý, snědý policista se s druhým, o něco vyšším, váleli na podlaze, jak v počátečním šoku zakopli jeden o druhého.
Jediné dvě ženy, které se tam v tu chvíli nacházely, budily naprosto odlišný dojem. Mladá sekretářka za počítačem měla oči rozšířené strachem a zakrývala si ústa rukou. Oproti ní druhá, o něco starší, s rozvahou a klidem stála hned za klubkem policistů na podlaze, svírala v pravici zbraň a chladně na ně zírala. Po pár vteřinách jí po tváři přejel výraz náhlého pochopení. Zastrčila pistoli do opasku a rozpačitě vykročila k nově příchozím (cestou obratně přeskočila propletené muže, stále se zmateně zmítající na zemi).
„Pánové, omlovám se, ale máme tu hrozný zmatek... párkrát nás tu přepadli...“
„To, to je v pořádku, paní....“ vykoktal Pepi.
„Engellhardtová. Anna Engellhardtová.“
„Protřepat, nemíchat,“ zahuhlal malý policista, kterému Ilči pomáhal na nohy.
„Já to slyšela!“ vyštěkla Anna a zpražila ho pohledem. „Vy musíte být Josef Baňa a Iljivič Glogoskij...“ A jednoho po druhém začala představovat.
„Semir Gerkhan (malý policista se pousmál), Tom Kranich (ten vyššíi jim přátelsky zamával), Hotte Herzberger (tlustý policista zamručel na pozdrav a dále se zuřivě snažil odstranit zbytek svačiny z kalhot), Dieter Bonrath (vychrtlík odložil telefon a mávl na ně) a Andrea Schäferová (mladá sekretářka se zářivě usmála). Jindy je nás tu víc, ale právě dnes jsou všichni v terénu. Ale přeci jen jsem na někoho zapomněla!“ dodala a koutkem oka pohlédla na Hochmanna, který něco se zaujetím vykládal pokojové rostlině u vchodu.
„Už jsme měli tu čest,“ vyhrkl rychle Pepi ve snaze se vyhnout dalšímu kontaktu s užvaněným policistou.
„Smutný příběh,“ potřásla Anna hlavou. „Byl to dobrý policista, do té strašné chvíle. Co jeho pes spáchal sebevraždu skokem z okna... Když to vidíte, je vám do pláče...“
„Chudák,“ pípl Ilči a po tváři se mu doopravdy skoulela obrovská slza.
„Neplačte,“ poplácala ho Anna po rameni.
„On za to nemůže, je velmi citlivý,“ řekl Pepi a nemotorně Ilčiho hladil po jeho dlouhých, slámových vlasech.
„Jó, my Rúsi už jsmé tákoví,“ vzlykl Rus a hlasitě se vysmrkal do kapesníčku, který mu bez hlesu podala Andrea.
Anna svraštila čelo v bolestném přemýšlení, jak ho rozveselit. Náhle se rozzářila, tleskla rukama a ukázala na Gerkhana a Kranicha. „Pánové, ukažte jim naše teritorium.“
Ti dva se ušklíbli, popadli Čechy za límec a vytáhli je ven na parkoviště.
„Tak kterým pojedeme?“ otázal se Semir a ukázal na stříbrné BMW a tmavomodrý mercedes.
Ilči otřel slzy, zahleděl se Semirovi přes rameno a potutelně se zašklebil. „Pokúd je to na nás, pojedeme tím naším.“
Na parkoviště vjelo křiklavě červené auto s českou poznávací značkou. Řidič předal Čechům doklady a odporoučel se pryč; až pak propuklo bujaré veselí.
„Beruško!“ vykřikovali Pepi s Ilčim, objímali autíčko a bujaře ho poplácávali po kapotě. Němci na to hleděli s neskrývaným výrazem zděšení.
„To je naše autíčko. Škoda favorit. A jmenuje se Beruška,“ seznámil Pepi kolegy se základními informacemi a dál se autu věnoval.
„Oni jsou blázni! Blázni!“ vykřikl Kranich a chytl se za hlavu.
„Bláznům patří svět,“ ozvalo se mu dvojhlasně za zády. Otočil se - stejně jako Semir - a spatřil dvě culící se dívky se slovanskými rysy v maskáčových kalhotech a bílých tričkách, s nápisem „POLICIE ČR“.
„Kájo! Peťo!“ vykřikli Pepi s Ilčim a jejich radost se zvojnásobila. Spolu s děvčaty vytvořili objímající se chumel.
„Když potká sob soba, mají radost oba,“ hlesl Tom to první, co mu přišlo na mysl.
„Když se potkaj tři sobi, tak se radost násobí,“ pípl Semir.
„A když se potkaj čtyři cvoci, kouká z toho průser,“ zamračil se Tom, energicky potřásl hlavou a vtrhl mezi Čechy. „To by stačilo!“ vykřikl a ukázal na dívky. „Kdo jste zase vy?“
„Karolina Kaaj.“ „Petra Všel,“ představily se.
„Ale co tady děláte?“ optal se Pepi (česky) a dívky mu (česky) odpověděly.
„No, když jste jeli na školení vy, tak my taky! Chytli jsme Šéfa pod krkem a přemluvily ho!“ Po těchto slovech se zašklebily a plácly si.
Semir už měl slov, kterým nerozumněl, dost. „Umíte německy?“ zavrčel.
„Samozřejmě. Jinak bychom tu nebyly,“ odsekla mu Petra perfektní němčinou a potřásla kšticí zrzavo-hnědých vlasů.
„Ale nebojte, moc dlouho vás obtěžovat nebudem. Já jsem sekretářka a Petra je technik,“ dodala Karolina, narovnala si brýle a společně s Petrou vešly na stanici.

„Mají stýl, žé?“ zabručel Ilči a šťouchl do Toma, který na Češky zíral jako vyoraná myš.
„J-jo,“ vykoktal Tom a jako beze smyslů nastoupil do tmavěmodrého CLK. Semir si vzdychl „Zase budeš řídit ty“ ale přeci jen se k parťákovi připojil. „Pánové, následujte nás a nalaďte si pětku!“
Češi na sebe lišácky mrkli. Věděli, že se Němci jejich autíčku v duchu smějí. To ale neví co jejich Beruška dovede.
Pepi, zkušený řidič, následoval kolegy a přitom si prozpěvoval „Když jsem plela len“; jeho parťák se mezitím snažil naladit pátou frekvenci.
„Heuréka!“ zvolal a stiskl příjem. Z vysílačky se ihned začaly linout hlasy.
„Já to říkal, neumí to naladit.“
„Nepodceňuj je, vzpomeň si na Müllera! Nejhloupější sedlák...“
„Jo, to už si mi říkal. Tady Kobra 11, Báňo...e...Glogoskij? Hlašte se!“

Ilči zaskřípěl zuby.
„Kobro 11, tady česká Užovka 13. Semire! Jéště jednóu mi rékneš Glogoskij a skončils, kámaráde! Jsém Iljivič, když úž mi chceš říkat úřéďně. Jinak jsem Ilči a můj přitel jé Pepi.“
„OK, OK,“
zachrčela vysílačka. „Tak, právě jsme na dálnici A5. A v pravo je... Aaaaaaah!“
Malý policista sebou „flákl“ o dveře, až to zadunělo. „Kruci, Tome, co to děláš?“
„Právě jsem nám zachránil život, Semire!“
Byla to pravda. Jen tak tak uhnuli z cesty šílenci v zeleném Passatu, který jel snad nadzvukovou rychlostí.
„Centrálo, tady Kobra 11, pronásledujeme zelený Passat, poznávací značka K-NE-23-34, na patnáctém kilometru A5!“
„My vám ho chytnem“
ozvala se Tomovi odpověď a kolem jeho auta se prohnala červená šmouha.
Passat kličkoval mezi auty, ale proti Favoritu z České automobilky neměl šanci. Ilči si na hlavu narazil kovbojský klobouk, popadl laso a protáhl se střešním okénkem. „Neunikneš mi, kojote,“ zahalekal, zakroužil lasem nad hlavou a švihl s ním na zelené auto. Provaz se zachytil za anténu na střeše vozu a Ilči si zavýskl. „Jupíííí!“
Beruška zajela vedle Passatu a Ilči předvedl skvělý skok: pevně se chytil za střechu zeleného vozu, jednou rukou šmátl do kapsy a vytáhl větší kámen, kterým udeřil do předního skla. A znovu. A znovu...
Sklo se roztříštilo a Rus hbitě vklouzl dovnitř. „Dobrý dén,“ zašklebil se, „prosím, zajéďte ke krajnicí.“ A aby slova zdůraznil, vytáhl z pouzdra jeho „kolt“. Řidič poslechl, v rámci možností zvedl ruce nad hlavu a vyděšeně na Rusa hleděl.
Před Passatem smykem zastavila Beruška a za ním o něco později Mercedes; zatímco z CLK vyskočili šokovaní Němci, Pepi se rozběhl k Ilčimu, který dával muži pouta. „Máte právo... aaaaah, bláblablá, vždyť to znaté.“
„Ilči, kamaráde, tys to zvládl snad líp než by to dokázal Old Wabble!“ nešetřil Pepi chválou a mžoural na Ilčiho přes jeho brýle neobyčejně šťastně.
„Jo, celkem se mi to povedlo. Ale jsem spíš jako... hm jako Pitt Holbers,“ zamručel spokojeně Rus a vypadal, jako by ještě o pár čísel povyrostl.
Semir mezitím odklidil vyšokovaného řidiče do bezpečí CLK a přiběhl k Tomovi, který rozhovoru vůbec nerozumněl. „Ould Vebl? Pit Holbers? Co to je?“
„Postavy z Mayovek. Old Wabble je starý Král kovbojů a Pitt Holbers je zálesák, přítel Old Shatterhanda,“ vysvětlil mu to Pepi.
„A co mělo být to laso?“ zeptal se Semir.
Ilči se rozpačitě ušklíbl. „Tó je taká naše trádice. Někdy, když na to máme náladu, vytahnéme náše láso a hodíme je na toho, kóho pronásledujém. A když se zachytí - jupí! Určitě nám neunikne. Ale když sklouzne - bědá, lúmp nám únikne.“
Tomovi v hlavě začal blikat pomyslný, neonový nápis: „CVOCI“, ale snažil se to na sobě nedat znát. Aby nějak zaměstnal svojí mysl, jal se hezky z blízka prohližet Berušku. „Jak to, že jela tak rychle?“ zeptal se.
„To nevím, na to je expert Petra,“ pokrčil rameny Pepi. „Až se s ní uvidíš, zeptej se.“
„Dobře... Hej, kluci, ten důlek tu máte schválně?“ ukázal Kranich na vytlačený kus střechy.
„Kde?“ vykřikl ostře Ilči a vrhl se k červenému autíčku. Vzápětí začal smutně kvílet. „Beruško, děvočka moja, co jsem ti tó udělál.“
Zato Pepi se usmál. „Pánové, s tím si poradí jen Všel.“

„To na ní nemůžete být opatrnější?“ zasykla Petra a opatrně poklepávala na plech, tvořící střechu auta.
„Prómiň, to nebýlo schválně,“ řekl kajícně Ilči a levou rukou žmoulal okraj jeho košile.
Dívka se usmála a žertovně mu rozcuchala jeho blonďaté vlasy. „Já vím, ale víte jak si na tom autě zakládám. Je to unikát, druhá Beruška na světě není!“
Němci stáli opodál a pozorovali tuto zvláštní scénu. Sice nevěděli, co kdo říká, ale bylo jim jasné, že Petra Čechům odpustila. Škoda, pomyslel si Semir, mohla být prča.
„Hotovo!“ prohlásila Petra už německy a naposledy uhodila nářadím do auta. „Hartmutte, končíme!“ zvolala zvesela a pohlédla na vysokého mladíka s měděnými vlasy, který se hrabal v motoru a něco si tiše mumlal.
„A co je zas tohle? Jo, to bude Renault. Ale tohle...“
„Hartmutte...“
„...ne to bude...“
„Hartmutte.“
„Jo! To bude ono...“
„HARTMUTE!!!“
„Co?“ narovnal se jmenovaný a pořádně se praštil hlavou o kapotu. „Jau!“
„Konec prohlídky,“ řekla Všel a opatrně mu odhrnula vlasy z čela. „Dobrý, boule to nebude.“
Semir s Tomem vytřeštili oči a pootevřeli ústa. Co je ta holka zač? Pár hodin, a Hartmutt jí pomalu zobe z ruky!
„Dík,“ promnul si bolavé místo. „Prosím Tě, co to má být?“ ukázal na divně vyhlížející motor.
„Má práce. Je to zhotoveno speciálně pro Užovku 13. Kus je z Renaultu, jak jsi správně určil, část z Ferrari, část z Lamborgini a kus z Formule 1, kterou vlastnil můj strýc...“
„A co pohon?“ vyštěkl jinak mírný technik, až sebou Němci trhli, a aniž by čekal na odpověď, sedl si ke stolu a začal něco zuřivě čmárat na papír. „Aha!“ vykřikl poté. „Budu hádat. Předělalas to na benzín.“
Ohromená Petra přikývla. „Ano.“
Hartmutt vítězně odhodil tužku, postavil se a lehce se uklonil pomalu rudnoucí Češce. „Všechna čest, jsi chytrá. Pojď, něco Ti ukážu,“ popadl Petru za ruku a táhl jí ke garáži, „mám Toyotu Supra B Turbo a...“
Technici na svou návštěvu rázem zapomněli. To už se „potrhlým profesorům“ stává. Policisté jen pokrčili rameny, nasedli do aut a odjeli.

*****

Jakmile Karolina spatřila Berušku, vjíždějící na parkoviště u stanice, zavýskla a rozeběhla se kamarádům vstříc. „Pepi! Ilči!“
„Kájo! Děje se něco?“ nakrabatil obočí Pepi a zabodl se šedýma očkama do přibíhající sekretářky.
„Jo, děje! Cha chá! Vytřeli jste těm nabubřelcům zrak! Na stanici se nemluví o ničem jiném než o té vaší akci!“ vychrlila ze sebe Kája informaci a smíchy se popadala za břicho.
„Ják to?“ ozval se tentokrát Ilči, který před sebou vedl chyceného „silničního piráta“, „ják to, žé o nas vědí?“
„Existují kamery, kamaráde,“ zaťukala si dívka na čelo, mrkla na Čechy a s úsměvem od ucha k uchu je zavedla do budovy. Kranich s Gerkhanem je zaraženě následovali - opět totiž nerozuměli ani slovo.

„To byl výborný zákrok,“ přivítala je Anna a zářivě se na ně usmála. „Nechápu, proč vás sem váš nadřízený poslal na školení - rozumíte svému řemeslu stejně dobře jako naši komisaři!“
Pepi na Ilčiho tajuplně mrkl: ten mu pohled opětoval. Dobře věděli, proč je sem Uragán poslal - koneckonců, jejich manuál zněl jasně. Jen Němci o tom neměli ani tušení. Ale s radostí přijímali gratulace od svých kolegů.
Karolina se mezitím snažila zapřést rozhovor s Kranichem. „To bude dobrý. To samé předvádějí i u nás.“
„Mhm...“ zabručel Tom neurčitě a dál zamračeně hleděl do země. Ten humbuk se mu vůbec, ale vůbec nezamlouval.
„Tak mi vlez na záda,“ odsekla, čistě proto, aby ho naštvala, polsky Karolina, teatrálně potřásla temnou hřívou bujných vlasů a hrdě si to odkráčela k Andree, kde si sedla za počítač, který jí byl dodán a uraženě něco začala hledat ve vyhledávači.

*****

„Uááááááh,“ zívl si Pepi a svalil se na postel v pokoji, který jim byl přidělen. „To byl dneska den!“
„To téda áno,“ přitakal Ilči a s unaveným povzdechem napodobil svého přítele. „Se budou divit, až zjistí, co jsme zač, có?“
Pepi se vesele uchichtl a očka mu za sklíčky jen hrála. „Ty, víš jak budou koukat Semir s Tomem? Jako z jara! Hahaha- Ilči? Ilči!“ Ale mladý Rus, shoulený do klubíčka, už ho nevnímal. Byl zatoulaný do světa snů, kde se po prériích prohánějí stáda bizonů a indiáni na mustanzích.

Druhý den ráno se plni energie objevili na stanici a předvedli jejich oblíbený kousek. Vlítli k Šéfce do kanceláře a zahalekali: „Poslušně hlásíme, že jsme opět zde!“
Anna úlekem málem ztratila řeč. „C..c...c...co?“
„No, poslušně hlásíme, že jsme nastoupeni k výkonu služby. Čekáme jen a jen na Vaše rozkazy,“ osvětlil situaci Pepi za Ilčiho horlivého přikyvování.
„Ach tak,“ prohrábla si Anna kštici černých vlasů a chabě se usmála. „Jeďte na A5 a vystřídejte Kobru 11, měli noční. Kdyby něco, hlašte to centrále; to samé uděláme my, když budeme mít nějaké informace. Dotazy?“
„Vše je jasné jak sklo, Šéfová,“ řekli dvojhlasně a odklidili se pryč z Engellhardtina zorného pole; žena položila hlavu na stůl a utrápeně vzdychla - celou noc nespala a teď to chtěla dohnat. Starostliví Češi si přes její snahu únavy všimli: proto si Pepi od Andrey vyžádal arch papíru a krasopisně na něj napsal: „Prosím, nerušit“ a Ilči cedulku vyvěsil k nadřízené na dveře.
„Dobráci,“ usmála se Andrea, když vyvěsili nápis a pozorovala ty dva, kteří odcházejíc k autu, s rukama kolem ramen, zpívali „pokoj všem lidem dobré vůle“.

*****

Harmutt a Všel měli mezitím na pilno. Celou noc nespali, stejně jako Anna, ale z jiného důvodu: Hartmutt vymyslel návrh přístroje na vyhledávání pachatelů, zkombinováním vyhledávače otisků prstů a GPS, ale zasekl se v půli a nevěděl jak dál - s Petrou dali hlavy dohromady a po dlouhém hloubání a dumání zádrhel odstranili. S modrými kruhy pod očima vypadali jako zombie, poskakovali však po technickém jako kamzíci a vesele si při práci prozpěvovali. Bylo to, jako by jim myšlení a sestrojování dodávalo životabudící šťávu a povzbuzovalo k zběsilému tempu. Tak se stalo, že práci, se kterou Niels nemohl půl roku pohnout, dokončili za třináct hodin.
„Máme to!“ vykřikla Petra, když dotáhla poslední šroubek a vrhla se kolegovi kolem krku. Ten zajásal také a radostně se s ní zatočil.
„Podej mi ještě támhleten hadr, přeleštím to,“ řekl jí po chvíli a ukázal jí na vrch vysoké police.
„A to tam mám vyšplhat nebo co?“ šťouchla do něj v žertu Petra a vyčítavě na Hartmutta pohlédla. Ten vzdychl a natáhl se pro kus látky: bylo to však vysoko i na něj. „Tak vidíš,“ zazubila se dívka. Technik chvíli přemýšlel.
„Vysadím tě tam.“ Popadl Petru za pas a přes její hlasité protesty jí vyzdvihl do vzduchu. Rychle popadla hadr, ztratili však rovnováhu a spadli na zem.
„Nestalo se ti nic?“ zašeptal Niels a pohlédl do očí dívce, ležící pod ním. Zavrtěla hlavou. Pokusila se něco říct, ale její slova utlumila Hatmuttova ústa, kterým se vůbec nebránila: ba naopak, oplácela mu stejnou měrou.
V tu chvíli se dva komisaři, kteří se chtěli s Hartmuttem poradit o aktuálním stavu jejich vozu, otočili na podpatku a uháněli pryč: ten menší lehce zezelenal v obličeji.
Většímu něco došlo. „Semire? Tohle si necháme pro sebe, ano?“
„To, to je snad jasný, ne?“ odvětil kapku uraženě Gerkhan. Tom si vzdychl. Věděl, že jeho přítel je drbna číslo jedna.
Zítra to budou vědět všichni.
Bez vyjímky...
Snad kromě Všel a Hartmutta.

*****

„Nekácet! Nekácet!“ řval dav, který se semkl kolem pěti stromků, osaměle rostoucích u dálnice. „Nekácet, nekácet!“
„Hele, Pepi, có to jé?“ zamračil se Ilči při objížďce rajonu a ukázal na stávkující.
„Nevím, podíváme se,“ řekl tázaný a stočil auto ke krajnici. Zamkli auto a šli za lidmi. „Co se to tu děje?“ zeptal se Báňa ženy, která stála nejblíže něj.
„Stávkujeme,“ odsekla a nedůvěřivě pohlédla na jeho uniformu. „Chtějí pokácet poslední flóru, která tady okysličuje ten smradlavej, zkaženej vzduch.“
„Pépi, to přéce nejde,“ zašeptal kamarádovi Rus do ucha.
„Hm, máš pravdu, můj rudý bratříčku,“ pokýval hlavou Pepi. Oba popošli do hradby stávkujících a začali křičet: „nekácet, nekácet!“, čímž si zíkali sympatie všech okolo stojících.
„Já jsem Pepi a tohle je Ilči, jsme z Česka. A vy?“
„No, pánové, víte,“ začala nejistě nejblíž stojíci dívka, „nebude vám vadit, že budete znát jen naše přezdívky? Víte, přeci jen jste policisté...“
„Nebude,“ usmál se Ilči a odhalil řadu bílých zubů, lesklých jako perly.
„Dobrá. Já jsem známa jako Lotte, tohle je SaMarBe, tohle Shada, Elwen a tohle je Amrodel...“
„Těší nás,“ uklonil se Pepi a s každým si potřásl rukou, stejně jako Ilči. „A kdo je tamto?“ ukázal Pepi na blondýnu, která zuřivě mávala provizorním transparentem z kartonu, s nápisem „příroda vás zahubí, vrahové!“.
V davu to krátce zašumnělo. „Víte.. je to taková, hm, uzavřená osůbka,“ zrozpačitěla Elwen, „mnoho toho o ní nevíme. Jen, že je všude, kde se něco šustne.“
„Aha,“ odvětil Ilči a zahleděl se blondýně do tváře. Na kratičký okamžik se jejich oči setkaly a Rus ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Oklepal se a odvrátil pohled.
Pepiho zaujalo něco úplně jiného: buldozer, který se k nim blížil, doprovázen muži v uniformách a zřejmě právníkem.
„Teď to přijde,“ zavrčel Pepi, vykasal si rukávy a zaujmul postoj, kterým dával všem najevo, že je celým srdcem na straně nebohých stromů: Ilči ho ve všem napodobil.
„Nekácet, nekácet!“

„To bude v pořádku, jen nám řekněte, co víte a můžete jít,“ usmál se Pepi na dívku, sedící s rukama skříženýma na prsou u stolu, která mlčky zarývala pohled do desky stolu a jen občasným pomrkáváním dávala najevo, že je dosud živa. Ilčimu se nedostávalo slov - dívka mu učarovala, jako žádná jiná.
„Pepi, mlč prosím tě, vy máte štěstí, že jste to okecali,“ zavrčel Tom. „Takže, paní...“
„Slečno!“ ohradila ze z ostra dívka, pohodila hlavou, až jí hříva plavých vlasů zavlála jako by foukal vítr a zle pohlédla na komisaře, až se zděsil: málem jí z nich létaly blesky.
„Ehm... tak dobrá. Slečno,“ opravil se Kranich, „bohužel jste se, při vaší smůle, nenaučila pořádně běhat („Chmph!“ ozvala se ta), takže jsme Vás chytli jako jediného účastníka nelegální demonstrace. Prosím vás,“ ztišil hlas, „to jste si opravdu mysleli, že tu trochu rostlinstva zachráníte?“ Přikývla. „Ach tak...“ rozhodil chápavě rukama.
„Slečno, to jste opravdu tak naivní? O tom, že se tam bude stavět státní budova, rozhodli ty nejvyšší instance... nějaká demonstrace - a už vůbec ne ilegální - tomu nemohla zabránit,“ vložil se do rozhovoru Semir svým konějšivým hlasem.
„Zítra to bude v tisku. A veřejnosti se nebude líbit způsob, kterým se k naší... tedy vaší přírodě... ale co! Jsme v Evropě... chovají!“ Kranicha, který jí už už chtěl skočit do řeči, zarazila rozhodným gestem. „Nevím, kdo tu akci pořádal, náhodou jsem se k ní nachomýtla a zdálo se mi to jako dobrý námět na reportáž. Pokud mi něco budete chtít,“ řekla a váhavě si sáhla do kapsy dlouhého pláště, „zde je má vizitka. Nashledanou.“ Policisté vytřeštěně hleděli na novinářku, která se samolibě zvedla, otevřela dveře a odkráčela si to pryč.
Jediné, co po ní zbylo, byl lísteček na stole: Tereza Wox.

„Tereza Wox,“ zabořil hlavu do dlaní Semir, „to vědět, tak..“
„Tak neuděláš vůbec nic. Víš přece, co se říká o její inteligenci, nějak by se nám vykroutila,“ položil mu ruku na rameno Tom.
„Eh... o čém teď mluvite?“ otázal se Ilči a přejížděl pohledem z Kranicha na Gerkhana a opačně; stejně tak Pepi.
„O té dívce. Je to celkem známá novinářka, bať nikdo přesně neví, jak vypadá, zakládá si na anonymitě. Tedy,“ řekl Kranich, „teď už to víme. Proto byla tak rozezlena - ne kvůli výslechu, ale protože teď víme, jak vypadá. Kdybyste viděli, jaké útočné a výsměšné články o nás psala!“
„Jo, bylo to strašný. Já jsem podle ní ´namyšlený prcek, co si myslí, že snědl všecku moudrost světa´, pche,“ zapitvořil se Semir, „a Tom je ´namyšlený, nažehlený frajírek s kalíškem na vajíčka místo mozku´, a to jsou jen ty její lepší názory. No, teda, neřekla to takhle doslova, ale vyznělo to tak,“ opravil se.
„Tak to je síla,“ podrbal se Pepi na hlavě, v duchu však s popisy samolibě souhlasil.
„Teď, když vás poznala, se určitě někde objevíte. Vyštrachá o vás úplně všechno - i to co není pravda. Uvidíte!“ řekl Tom a pohlédl na Semira: ten mu jeho slova potvrdil důrazným kývnutím.
Ilči se zasmál a mrkl na Pepiho. „To bých rad viděl, cha chá!“
„Hehehehehe!“ smál se Báňa, až mu málem spadly brýle, které v poslední chvíli zachytil.
Němci na sebe pohlédli. Na těch Češích něco nehraje...

*****

Druhý den si Pepi a Ilči s napětím koupili noviny a začetli se do všech článků, sportovní rubriku nevyjímaje: co kdyby...
„Uff,“ oddychl si Rus, když odhodili i poslední stránku. „Já si síce myslel, že o nas nic mit nebúde, ale jístota je jístota. Okoméntovala jen tu demónstráci.“
„Raději neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil,“ poučil ho Pepi. „A nikdy neříkej nikdy: co Ty víš, jak moc je schopná - třeba o nás něco najde,“ dodal nervózně a rozhlédl se okolo po davu, zda je někdo neposlouchá. Poté vzal Ilčiho kolem ramen a kamarádi svorně odešli od stánku rozhodnuti, že budou dění v tisku sledovat po ceou dobu jejich pobytu. Mladá zrzka, která u novin stála, si sundala paruku: byla to Wox.
Ani jeden z nich netušil, s kým si zahrává: Pepi nevěděl, že je novinářka sledovala už od doby, kdy vytáhli paty z domu - ta zase nevěděla, že byla u stánku spatřena a poznána.
Začínal boj tří tvrdých hlav.
Souboj titánů.

*****

„Chtěli bychom vám něco sdělit,“ zazubila se Petra, stojící před zkoprnělým osazenstvem dálniční policie a mrkla na Nielse, který za zády jemně svíral výtvor jejich úmorné práce.
„My... my už to víme,“ zčervenal Semir a uhnul z dvojice pohledem.
„F... fakt?“ vykoktl Hartmutt a otočil se na Petru. „Neříkala ta novinářka, že to vyjde až zítra?“
„Jo, říkala!“ zamračila se ta.
„Počkat... novinářka?“ vyjekl Tom. „O čem to vůbec mlu-?“ Jeho slova utlumilo řádné prásknutí dveří a zběsilý dusot čtyř nohou.
„Nepřišlí jsmé pozdě?“ zalapal po dechu Ilči a pohlédl upřeně na Petru.
„Ne, zrovna jsme jim to chtěli ukázat,“ popleskala ho Všel po zádech (Hartmutt nepatrně protáhl obličej) a otočila se k příteli a kolegovi. „Tak do toho!“ Ten se nenechal dlouho pobízet.
„Tadá!“ zahalekal a položil zázrak techniky, o velikosti krabice od mléka, na stůl před vyjevené policisty.
„Co to má být?“ ozvala se Šéfová, která je již hodnou chvíli, sama nespatřena, pozorovala od dveří své kanceláře.
Niels se nadechl: „Je to první, vysoce specializovaný, metafy-...“
„Hartmutte!“ zaburáceli všichni svorně.
„Dobrá, dobrá,“ zabručel, „je to Au-tschi. Vyhledávač osob po celém světě, pomocí databáze otisků prstů. Předvedu,“ dodal, když viděl nechápající obličeje. „Tak se podíváme třeba... třeba na Trabera, souhlas?“
„Jo,“ zaburáceli.
Technik si s přístrojem pohrál a za chvíli všichni viděli, jak se přibližuje velká mapa světa, pak Německa... a zastavila se na jedním domem. „To snad,“ zašeptal Hartmutt, ďábelsky se ušklíbl a zády k ostatním zadal jinou osobu. „No Sussanno,“ vydechl, sbalil přístroj a rychle se rozloučil. Nemusí všichni vědět, kde se v tomto okamžiku nachází dva příslušníci dálniční policie.
„Tak... tak ahoj,“ mávla jim Všel na rozloučenou a upalovala za kolegu. „Nielsi, čekeeeeej!“
„My.. my také půjdem. Přeci jen... jsme ve službě,“ řekl Pepi a s Rusem vyběhli za Petrou a Niesem.
„Jsou to blázni,“ pronesl do ticha Kranich.
„A bláznům patří svět,“ odsekla mu Kája, které se neustálé rýpání do jejích přátel hluboce dotýkalo.
„No jo, furt,“ zamručel.
„Jaký no jo furt!? Jseš nepříjemnej jako eskymák v létě! Co tě žere!? To jim nepřeješ tu kapku štěstí, kterou mají? Tak mluv, člověče nešťastná!“ vychrlila ze sebe sekretářka a loupla po Tomovi očima plnýma hněvu.
„Ne... nezlob se,“ zkrotl k všeobecnému úžasu komisař. „Já.. já... já nevím co to se mnou je.“
„Já to vím. A řeknu ti to.“ Rázným kopnutím odstrčila židli, odštrádovala si to k němu a zašeptala mu něco do ucha.
„Ne, to ne,“ zachechtal se Kranich.
„Ale jo,“ přikývla Karolina a šla si udělat do kuchyňky čaj.
„Co? Co Ti řekla?“ zeptal se ho Semir chtivě.
„Že... že žárlíme. Já i Ty,“ zamračil se Tom, za Gerkhanova pobaveného smíchu. „A víš, co je na tom nejhorší? Že má asi pravdu.“

„Héj, kam tak pospícháte?“ zařval Pepi na Nielse, který se marně snažil přesvědčit kolegu v uniformě, aby mu půjčil auto.
„Sakra, sakra!“ položil technik Au-tschiho na kapotu a začal si rvát vlasy.
„Nie! Uklidni se!“ popadla ho Petra za ruce a zabránila mu v dalším ničení bujného porostu jeho hlavy. „Co jsi tam viděl?“
„Traber a von Landitzová... oni... jedou v Lucy!“ zakvílel a vrhl se k Ilčimu: „kluci, pomozte mi! Nemáme moc času!“
„Hej, hóchu, klid, to šiliš z tóho že maj tvóje auto?“ řekl Rus a snažil se setřást blednoucího technika.
Všel zalapala po dechu - pochopila, proč její přítel tak vyvádí. „To ne... nešílí z tohodle...ale, my.. včera jsme se v tom autě vrtali a... a nepřipojili jsme brzdy!“

*****

Beruška se jako červená šmouha řítila dálnicí a její kola se málem ani nedotýkala asfaltu: jako by letěla. Všichni děkovali nadpřirozené síle, která navedla dva komisaře na úsek dálnice bez zatáček, který ale měli co nejdřív opustit - nejhorší na tom bylo, že na něm museli zastavit, aby nenarazili do druhého proudu. Možná, že už si jejich situaci uvědomili: při jejich smůle ani jeden z nich neměl mobil u sebe, jak už stačili Pepi s Ilčim zjistit.
„Ještě kousek,“ sténala Petra, když pozorovala, jak se Sussanna a Frank blíží k osudné souřadnici. Začínalo být jasné, že se tam nedostanou včas. Všel se kousla do rtu a pohlédla na Nielse. „Nie? Slib, mi, že ať uvidíš cokoliv, nikomu nic neřekneš,“ stiskla mu dlaň. Přikývl. „OK. Ilči? Namačkej kód sedm.“
„Rozkaz,“ řekl Ilči, rychlý pohybem zatáhl za páčku vedle jeho ruky a na obrazovce, která se vysunula, navolil příkazy. Celé to netrvalo ani pět vteřin, ale všem se zdálo, jako by uplynula hodina.
Beruška se celá změnila. Na zadku se jí vysunula černá, tuningová křídla, na bocích se objevily rakety a čumák zespičatěl. „Držte se!“ zařval Pepi a dupl na plyn. Během pár sekund dojeli komisaře v Lucy. Čech zajel před ní, nechal ji do favoritu narazit a dupl na brzdu. Obě auta začala zpomalovat, ale nestačilo to.
Ilči se podrbal na hlavě. „Hartmutte? Jak móc ti na tóm áutě zaleži?“
„Na nich... na nich mi záleží víc,“ svěsil hlavu Niels.
„Tó jsem chtěl slyšét, Pépi, udělej šmajdu, až tu budem,“ zavrčel Rus, protáhl se střešním oknem a přelezl do Lucy. „Délejte, musíte k nám,“ sykl na vyjevené policisty a pomohl jim do Berušky. Jakmile byli uvnitř, Pepi zařadil zpátečku a smykem zatlačil Toyotu ze silnice. Ta udělala pár kotrmelců a zůstala bezmocně ležet na zádech.
Pepi zajel ke krajnici, aby zavolal odtahovku a oznámil vše Šéfové; ostatní si mezitím mohli vše vyříkat.
„Franku, Suss... já vím, že jsem vám řekl, že si jí můžete půjčit kdy chcete.. ale čekal jsem, že mi alespoň zavoláte, vite jakej to byl šok, vidět vás v mý garáži?“ zasípal a popadl je do náruče.
„Promiň, je nám to líto,“ zaštkala Sussanna, „měli jsme Ti to říct. A je nám líto, jak Lucy dopadla...“
„Ále, auto vem ďas, s Petrou to dáme zase dohromady. Tedy,“ pustil komisaře a otočil se k Všel, „doufám, že mi s Lucy pomůžeš.“
„To víš že ano,“ objala ho ta, „vždyť je to i má vina. Měla jsem ty brzdy dodělat,“ zčervenala.
Něžně jí zajel rukou do vlasů a vtiskl jí polibek na čelo. „To já jsem to měl dodělat.“
„Tak oba.“
„Jo. Ale hlavně já.“
„Ne, já!“
Zatímco se ti dva napůl vážně, napůl žertem hádali, Pepi s Ilčim si prohlíželi Toyotu, zarytou v zemi. „Pepi, vidiš to?“ ukázal na rozpůlenou hadičku, čnějící ze spodku vozu.
„Vidím... Petro! Hej, Petro! Pojď sem!“ zavolal Čech a přerušil tak hádku, která rozesmála do té doby zamlklé dálniční komisaře.
Petra na něj mávla a rozeběhla se jeho směrem. „Co se děje?“ Místo odpovědi ukázal na jejich objev. „No tak to tě péro,“ vydechla. „Nieeeeeelsi!“
„Co se děje?“ zeptal se stejně jako jeho kolegyně a pohlédl na místo, na které Petra zcela nepokrytě zírala. „Ty brďo! To jsou přeřízlý brzdový hadičky! To auto by nebrzdilo tak či tak! Ale to tu ještě včera večer nebylo...“ Už tak bledý technik zbledl ještě víc. „Někdo chtěl, abysme se vybourali! Ale... proč?“ Z kapsy se mu ozvala melodie ala Indiana Jones. „Omluvte mne... u telefonu... ano? Cože?! Ale já myslel... hm... tak děkuji. Nashledanou.“ S otevřenými ústy zíral na mobilní telefon.
„Hej, jděte od toho auta,“ zakřičel Pepi na někoho, kdo zvědavě nakukoval do Berušky: člověk sebou trhl a zmizel a tak se Čech opět začal věnovat Nielsovi.
„Harty? Děje se něco?“ zeptala se opatrně Sussanna.
„Jo. Děje... teď mi volala novinářka, se kterou jsme včera dělali s Petrou rozhovor. Vyšlo to už dnes ráno... tak proto ty hadičky... někomu se to nejspíš nelíbí.“
„Kruci, Ilči! Vzpomeň si! Noviny, strana tři... Němec a Čech spojili své síly, zločinci, třeste se... to bylo o nich!“ praštil se Pepi do čela.
„Nó jo! Tak to jste v brýndě, lidí. A póřadny.“

*****

„Šéfová, jste hodná, ale vážně žádný policejní dozor nepotřebujem,“ odmítl Hartmutt nabídku a rázně zavrtěl hlavou. „S Petrou jsme se shodli, že když budou chtít, tak nás stejně unesou nepozorovaně a žádný státní orgán jim v tom nezabrání. A mluvili jsme s Pepim a Ilčim: máme dohodlé jisté signály, čistě pro naši bezpečnost. Raději se postarejte o ty dva,“ kývl směrem, kde stáli dva komisaři, kteří byli stále v šoku.
Anna spráskla ruce. „Hartmutte, to myslíte vážně? Hochu, já myslela, že v hlavě něco máte. Jak tak na Vás koukám, je tam jen vakuum.“
„Ale vakuum se nemůže-.“
„To já přece vím,“ zarazila ho unaveně. „Víte co? Tak si dělejte co chcete. Jde tu o Váš soukromý život. Pak si ale nestěžujte-.“
„Nebudu,“ usmál se technik. „Nebudu.“

*****

„Víš co si myslím, bráško? Že ten, kdo poškodil auto, neměl v úmyslu je zabít. Chtěl je jen zastrašit,“ sevřel Pepi křečovitě volant a zašklebil se na Ilčiho, který mu křečovitý výraz v obličeji oplatil. „Jde jim o ten strojek.“
„Já si tó taky myslim. To všechno tén článek... kdyby ho nébylo, ták se nic nestálo.“
„Kdyby, kdyby, kdyby, nebyly by ryby,“ poučil ho Pepi, „to slůvko nám nepomůže. Ale mám pocit, že je unesou. Cítím to tady,“ ukázal si na hruď, „a víš, že já se tak často v předtuchách nemýlím - a že proti tomu nejde nic udělat, stane se, co se má stát.“
„A pák se tómu búdeme múset postavít,“ zachmuřil se Ilči a dal ruce v pěst. Až zjistí, kdo ohrožuje přátele, tak hlupáci poznají, co to je, mít černý pás v karate. Na vlastní kůži...

Celý další den se nedělo nic zajímavého, jen Ilči se polil, když se v prudké zatáčce napil kávy, Semir zakopl na schodech a zlomil si levou ruku a Andrea si omylem přišila sesívačkou ruku ke stolu a díky šoku, který z toho měla, se musela postavit mimo službu a nastoupit léčbu - na její místo nastoupila Kaaj. Vše zkrátka probíhalo tak jak má: Kája sice mladou ženu litovala, zároveň ale byla ráda, že se nesnadného úkolu, odklidit jí z pole působiště, zbavila.
„Pepi? Hlásím, že kachna vylétla z rybníka,“ oznámila ihned po nástupu na post Karolina.
„Výborně. Hned to napíši orlovi. Vegenérův vzorec na tu zprávu bude stačit, nemyslíš?“ ztvrdly Pepimu rysy při pomyšlení na tu práci, kterou budou muset s Ilčim vynaložit.
„Myslím, že jo. Nezapomněls první domluvené heslo?“ zašeptala.
„Nezapomněl... neboj. Jdu na to. Měj se, pozor na zmiji.“
„Jestli jí někdo objeví, tak my. Ahoj!“ Zavěsila.
Pepi odložil telefon na noční stolek a šel za Ilčim, který v kuchyni dělal večeři.
„Któ to?“ optal se Rus, aniž by na Čecha pohlédl. Ten se k němu připojil a zkušenými tahy začal krájet mrkev.
„Kaaj. Kachna už není ve hře.“
„Ja éto.. eh, prómiň. Musim si občas připomenout, jakým jazykem mám mluvit,“ zčevenal Ilči až po konečky vlasů a opravil se. „Já věděl, že se to Káje povede. Teď máme přistup ke všemu, co je v databázi. Poslals mu to?“
Teď se v rozpacích topil pro změnu Pepi. „No... nět. Neposlal. Vždyť víš, že šifry nejsou zrovna má stránka...“
„Vím. Už odmalička... napřed Ti nešla morseovka, pak jednoduchý šifry, pak Vigenér..“ ušklíbl se ve vzpomínce na školní léta Ilči. „To byly časy..“
Zpět do reality ho vrátil Pepi, prudkým šťouchancem. „Vrať se na Zemi, kosmonaute,“ řekl a s chichotáním utekl před Rusem, který se za ním s vřískotem rozběhl.

*****

„Dobré ranko!“ zahulákali Čecháčci pozdrav, když ráno přišli na stanici. Ilči pohlédl na Káju a poškrábal se ukazováčkem v pravém kohoutku čela - sekretářka se pousmála a cudně sklopila oči. Někomu se to mohlo zdát jako laškovná hříčka - tito dva lidé si však vyměňili poznatky Kaajiny práce, aniž by to někdo postřehl.
„Nic nemá,“ zasykl Rus koutkem úst k parťákovi a odpověděl Karolině koketním pokývnutím. Pepi se rozpačitě pousmál a zatáhl Ilčiho do kanceláře k rutinní práci: vyplňování hlášení. Moc daleko se s tím ale nedostali. Zrovna když dokončovali zprávu o demonstraci, rozezněla se z Báňovo kapsy tklivá melodie slavné písně „Tam v horách, nad strží“. Pepi po něm otráveně hmátl. „Baňa u telefonu.... cože? Ale já rozumněl... dobrá, hned tam jedem.“
„Có se dějé?“ optal se ustaraně Ilči, když viděl, jak Pepi zbledl.
„Co asi. To co jsem říkal! Peťa a Hartmutt zmizeli.“

*****

Beruška zajela k prostorám technického oddělení a zastavila se před hloučkem lidí, kteří natahovali krky přes pásky, natažené kolem prostoru budovy.
„Novináři,“ zasykl Pepi a sjel je všechny pohledem: bylo na nich vidět, že by se k Čechům nejraději vrhli - jediné, co jim v tom bránilo, byli policejní psi, hlídající pořádek. Přimhouřil oči a zašeptal Ilčimu svůj poznatek - ten svraštil čelo a dal mu za pravdu: nikde nebyla jedna blonďatá osůbka, kterou na tomto místě téměř stoprocentně čekali. Pokrčili rameny a vešli do ruchu, který vládl uvnitř.
Kolegové z kriminálky právě vyslýchali vyděšenou ženu, nejspíš jednu z Hartmuttových pomocnic, uklízečka zmateně stála v rohu a nikdo si jí nevšímal, technická hledala nějaké stopy či otisky a Semir s Tomem kráčeli k nově příchozím.
„To je dost, že jdete,“ zašklebil se Semir a mávl zdravou rukou po místnosti. „Už tu všichni končí. Jen támhle v rohu je svědek, celej případ převzala kriminálka... co... co to děláš?“ vyvalil oči a sledoval Ilčiho, který šel podél zdi a zjevně něco jeho ostřížím zrakem hledal. Pepi se pousmál, mávl komisařům, zmateným z jejich chování, na pozdrav a odešel za svědkyní.
„Dovolíte?“ odstrčil muže, který jí vyslýchal, pohlédl na ženu a bez okolků ji objal. Ta se mu rozzvlykala na rameni. „Šš, to bude zas dobré,“ konějšil ji Čech a naprosto ignoroval Němcovo protesty. „Jak se jmenujete?“
„Jsem... jsem Fiona. Fiona D´Azurdragon. Ale, ale pro Vás jsem Fí,“ řekla a odtáhla se od něj.
„Já jsem Pepi,“ představil se jí, „Fí, řekni mi, cos viděla. A toho šaška si nevšímej,“ poznamenal, když viděl, jak Fiona s nepokojem hledí na načuřeného kriminalistu.
„Nu, dobrá. Jak už jsem řekla jemu, pracuji tady jako asistent-mechanik, většinou pomáhám při menších haváriích panu Hartmuttovi. Dnes jsem si tu zapomněla moji sportovní tašku, a když jsem se pro ní vrátila, viděla jsem, jak od brány odjíží černý Wolksvagen. Už jen to se mi nezdálo, víte, sem nikdo moc často nechodi, ale když jsem vešla dovnitř... vypadalo to tu jako po bitvě. Vše ze stolu pana Hartmutta bylo smeteno na zem, jeden regál byl převržen a na zemi se válel kus laboratorního pláště. Čistě bílého. Přesně takového, jako má slečna Všel. Tak jsem se dovtípila, že se jim něco muselo stát - ona tu totiž byla také - a zavolala jsem policii.“
„A dobře jste udělala, Fí. Jsme Vám moc-.“
„Mám to! Je to křídou!“ ozval se Rusův křik.
„Na zdi?!“ vyštěkl Pepi a aniž by čekal na odpověď, rozeběhl se k nejbližším krabicím a začal v nich horlivě hledat.
„Jo, přines-.“
„Tohle,“ strčil mu zadýchaný Pepi pod nos něco, co znali i Němci.
„UV lampa,“ vydechl Kranich. „Jak prosté a přitom geniální!“ Hlavou mu přitom prolétla vzpomínka na rusovlasého mládence, který jemu a Semirovi vysvětloval její funkci. „Ta pohlcuje část škodlivého ultrafialového záření a mění ho na obyčejné, krátkovlné světlo!“
„A visí na diskotékách,“ zabručel Gerkhan a raději se dál věnoval stěně, na které se po spuštění lampy objevily klikyháky a čísla. „Ví někdo co to znamená?“
„Jasně že jo, Einsteine,“ řekl Pepi. „Hej, všichni dobře posluchejte! Petru a Nielse unesli dva muži. Jeden měří metr devadesát a je vousatý, druhý je metr sedmdesát vysoký a má dlouhé vlasy. Odnesli sebou i ten jejich přístroj. A es-pé-zetka je.... eh, Ilči?“
„KNF 23, ale asi to nestihla dopsat, podle tý čáry...“
„Díky, bráško.“
„Za málo.“
„Ale.. vždyť to je blbost! Jak jste na to přišli?“ rozhodil nechápavě zdravou rukou Semir a zpytavě si Čechy přeměřil. „Z takové čmáranice?“
„Ilči, vysvětli jim to ty, prosím,“ sykl naléhavě Pepi, poklepal si na bok a zmizel. Ilči ho chvíli sledoval pohledem, ale pak se obrátil k obličejům, které se na něj upíraly.
„Tak dobrá. Tady ty dvě vlnovky; vlnovka, to je dohodnuté značení pro muže, pro ženu je kruh. Počet vlnek či kruhů udává počet. Jsou tam dvě, proto dva muži. SPZka je napsaná rusky - to je další dohoda....“

*****

Čech vyklouzl ven za ženou, která byla oblečena v uniformě úklidové čety, přes ramena měla hozený šál, který podtrhoval její stáří a teď stála u zdi. Pepi se o cihloví opřel . „Copak tu děláte?“ Stará paní se zachumlala hloub do pleteného kusu oděvu a naznačila rukou, že se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu.
Mlčeli.
Opět jako první promluvil Báňa. „To nemá cenu. Co všechno jste viděla?“ a jediným jistým pohybem sňal šedou paruku, šátek a brýle. Vyloupla se před ním Tereza Wox s nevěřícným výrazem v obličeji.
„Já to věděla. Jste… jste..“ zavřískla.
„Ano? Co jsem? Rád bych to věděl,“ zeptal se zdvořilým, ale přesto rozhodným hlasem a zvědavě na ni pohlédl přes obroučky.
„Nejsem si stoprocentně jistá… ale jediný, kdo může jezdit takovým autem - nemyslete si, že jsem si nevšimla té skryté přístrojové desky ve vašem voze-.“
„Vida, tak ten člověk, co se ochomýtal kolem našeho auta při té havárii, jste byla Vy.“
„Ano. A navíc jste nadmíru inteligentní, i když se to snažíte maskovat - o tom jste mne přesvědčili teď uvnitř, dále to, jak jste se vetřeli na hlavní štáb dálniční policie… co tu hledáte? Něco to být musí, tím jsem si jistá a zajisté je to s těmi policisty spojeno.“ Zpytavě na něj upřela oko, chtivé po informacích, se kterými by mohla tento oříšek rozlousknout.
Rychle přemýšlel. Je pěkně mazaná.. co jí mám říct…?
„Víte co? Uděláme dohodu. Bude to Vaše slovo proti mému, žádná smlouva na papíře, ale krevní pouto.“ Za těchto slov vytáhl z bundy nůž. „Já Vám řeknu vše po skončení toho všeho. Vy mi řeknete, co jste viděla a pomůžete nám dál při vyšetřování. Zároveň však budete dále v utajení, oni to nemusí vědět.“ Novinářka chvíli mlčela.
„Tak dobrá. Ale splníte slib?“
„Pokud jde o mne, mé slovo vždy platí.“
„Rozumím. Jako Old Shatterhand,“ usmála se a nastavila špičku ukazováčku. Pepi jí píchl nožem do bříška - to samé udělal i sobě - až na něm vyvstanula kapka krve: poté k sobě prsty přiložili a zašeptali „Mír s Tebou“.

*****

„... a to je všechno. Chápete?“ dokončil Ilči přednášku zrovna ve chvíli, kdy Pepi vešel dovnitř.
„Jo jo,“ potřásl Kranich hlavou, „ale jedno mi zůstává záhadou, milý Ilči a sic to, že jsi teď celou dobu mluvil s překvapivě správným přízvukem. Jak to?“
„Protože občas zapomenu, jak mám mluvit, Tome,“ zazubil se Rus, „nehledej v tom záhadu. Umím španělsky, česky, slovensky, rusky, německy, anglicky, základy japonštiny a krapet francouzsky, takže občas zapomenu, jak mluvit. A navíc: mné to bávi.“
„Rus jako poleno,“ zakabonil se Semir.
„Ja gavarim pa Russky, ja rus! Paněmáješ? Nět! Ty glupý čilavěk u germánia! Nimec! (Já mluvím rusky, jsem Rus! Rozumíš mi? Ne! Jsi hlupák z Německa! Němec!)“ rozohnil se Ilči a chrlil ze sebe slova jako drak oheň.
„Ehe?“ vyžbleptl Gerkhan a podrbal se na hlavě.
„Ty právy (Máš pravdu),“ položil parťákovi ruku na rameno Pepi a zazubil se na něj. „Ale dost jazyků, máme práci.“

*****

„Právě něco přišlo!“ převzala Kája balíček od kurýra a odnesla ho ke svému stolu. „Mám to rozbalit?“
„A zbývá nám něco jiného?“ pronesl dobrák Herzberger a podal jí nůžky. Usmála se na něj, opatrně rozstřihla papír a sejmula ho z krabice: na světlo světa vykoukla videokazeta.
„Pusť to,“ řekl jí Ilči. Beze slova přistoupila k rekordéru a kazetu do něj vsunula.
Na obrazovce televizoru se objevili Všel a Hartmutt, klečící na zemi, očividně měli ruce svázané za zády a přes oči měli šátky. Všichni uslyšeli hlas, který zněl nadpozemsky - byl digitálně upraven. „Do zítřka, do dvaceti nula-nula vhoďte obnos, činící dvacet milionů euro, do poštovní schránky v Prag Strasse, jinak se vašim přítelíčkům něco stane. A nebude se jim to líbit...“ Petra i Niels se při těch slovech sesunuli k zemi a kazeta skončila.
„Tak to je pěkný,“ zamručela Kája a kopla do nejbližšího stolu - v tom jí osvítil nápad. „Hotte, přetoč to...“ Něco si při tom psala na kus papíru, který našla v kapse a vraštila čelo. „Pepi, Ilči, můžete na slovíčko?“ ukázala na jejich provizorní kancelář. Když za sebou zavřeli dveře, přešla do zběsilého šepotu. „Petra nám něco vzkazuje, vidíte?“ ukázala jim její poznámky. „Všimli jste si, jak se kousala do rtu? Vysílala morseovku! Dlouze-krátce-dlouze, dlouze-dlouze-dlouze... K-o-l-i-n-z-a-p-a-d-b-y-v-k-r-a-m-b-o-n-n-s-t-r... jsou v bývalém obchodě na Bonn Strasse! To nejsou moc chytří únosci.“
„Ne, ale ty jsi chytrá,“ popadl ji do náruče Ilči a zatočil se s ní ve vzduchu, „to by mne nenapadlo!“
Pepi si zamnul ruce. „Tak je osvobodíme... ale Němcům ani muk! Ať se taky ukáží...“

*****

„Ne!“ zařičel Pepi a vrhl se k mužům, ležícím v kaluži krve na zemi. „Jsou mrtví,“ konstatoval a zhnuseně pokrčil nos. Měli oba provrtaná čela přesně tam, kde Indky nosí umělé drahokamy.
„Zmije,“ zasyčel Ilči. „Grjáznyj čilavěk (Špinavec!)! Takhle se jich zbavit!“
„Víš, že jde přes mrtvoly,“ zkontroloval si Pepi zásobník, vsadil ho zpět do zbraně a tu skryl do pouzdra pod kabátem. „Ale Všel a Harmuttovi nic neudělal, za to dám ruku do ohně... potřebuje jejich inteligenci.“
„To doufám. Měli bychom zavolat kolegům,“ zašklebil se Rus, vytáhl z kapsy mobil a vytočil číslo na stanici. „Ahoj Kájo, únosci jsou mrtví, technici jsou pryč... prostě zmizeli, vysvětlím Ti to později, teď to nejde... Zavolám naší přítelkyni, třeba nám pomůže. Paká (Ahoj!)!“ Zavěsil a zavolal znovu. „Wox? Určitě jste nás sledovala, že? Myslel jsem si to. Sejdeme se venku.“
Pepi a Ilči mlčky vyšli ven a před dveřmi se srazili s Wox.
„Slečno!“ zazubil se Pepi a podal jí ruku. „Rád se s Vámi zase vidím!“
„Pane Báňo? Pane Glogoski? Jste to vy?“ zašeptala zděšeně a změřila si je od hlavy až k patě. Oba byli v přestrojení, aby do staré, ošuntělé ulice zapadli. Pepi měl kostkované, na pravém koleni záplatované kalhoty, tričko s nápisem „Punk´s not dead“, vlasy měl obarvené na červeno a v obočí měl piercing; Ilči měl otrhanou, džínovou sukni až na zem, dlouhé vlasy měl rozcuchané a spuštěné do čela, měl červené tričko s lebkou, jeho už tak tmavé řasy si obarvil maskarou a lesk a stíny mu dodaly na už tak dost dívčím vzevření.
„Vida, tak vy mluvíte česky? Je dobře, že jste tento jazyk zvolila, čím méně uší nám bude rozumnět, tím líp,“ mrkl na ní Ilči.
„Je to má mateřština,“ řekla. „Jsem docela ráda, že tu jsou nějací krajané. Ti mrtví uvnitř... to jsou únosci?“
„Máte přehled,“ uznal Pepi a objal Ilčiho kolem ramen, když si všiml, jak na něj mladý rocker naproti místu, kde stáli, podezřívavě hledí.
„Ten mít při mém povolání musim,“ zazubila se. „Také vím, koho se zeptat, zda někoho neviděl.“ Kývla hlavou na znamení a rocker se znuděně přišoural: v očích však měl bystrý a všímavý pohled.
„Ciao, bella,“ zahalekal, „už sem tě dlouho neviděl. A kdo je tohle? Tví noví přítelíč-... počkat! Ty... ty jsi chlap..“
„Jo, je Marko. Hlasitěji už to nejde?“ zasyčela naléhavě a ignorovala jeho tlumené pochechtávání, do kterého vyprskl něco jako „Sorry“. „Tohle jsou dva policisté a řeší vraždu dvou mužů a únos dvou techniků. Potřebujeme tvou pomoc. Neviděls tu něco podezdřelého?“
Hoch si zamnul ruce. „No, možná že jo. Ale bude to drahý... řekněme... jedno sto Euro.“ Ilči si beze slova sáhl do kapsy u sukně a podal rockerovi bankovku.
„Tě pic, díky,“ hrábl po nich chlapec a zvážněl. „Teď mne poslouchejte. Jestli se někdo doví, že jsem vám to řek, jdeme pod kytičky všichni, jak tu stojíme. Ty dva odpráskl chlap, kterému se říká Přesné čelo. Vždy se trefí mezi oči, když si s někým vyřizuje účty. Včera večer tu byl a vedl před sebou kluka a holku. Ona se zkusila bránit, ale on jí jednu vrazil, až upadla a už nevstala - ten kluk jí musel nést. Pak nasedli do černýho auta a odjeli. A poslední, co vám řeknu je, že údajně bydlí ve staré části Kolína, bližší místo ví jen ti lidé, kteří nám to už nepoví. Rád jsem tě zase jednou viděl, bella!“ objal novinářku a odšoural se zpět na své místo.
„Dobrej kluk, tenhle Marko. Za peníze řekne cokoliv,“ zakroutila hlavou Wox. „A teď bychom měli jít, ať jim nejsme podezřelí...“

*****

„Vrrrrr....haf! Hafity haf!“
„Haff.... vuff!“
„Píííííííísk!“
„Jejda, co to je?“ vyjekl Pepi a pomáhal na nohy Ilčimu, kterého hlasité tornádo porazilo.
„Píííííííísk!“
Kája se pousmála a aniž by zvedla oči od papírů na stole, vysvětlila přátelům situaci. „Ten pes je Johannes, myš je Anežka, zdejší zvířena. Hrajou si na dostihy,“ dodala.
Pepi zabodl oči do šmouhy, která poletovala pro změnu kolem stolů a snažil se rozeznat, co je pes a co myš.
„Policejní myš?“ rozesmál se Ilči. „To snad n-... au!“ Pes, strakatý basset s Červeným šátkem na krku, se okamžitě zastavil: jen myška mu sklouzla z hřbetu a nenechala Rusa potupnou větu doříct.
„Chi chi,“ zaprskala Anežka a otřela si čumáček.
„Ona mě kousla! Normálně mě kousla!“ skuhral Ilči a poskakoval po zdravé noze.
„Neměl ses jí posmíva-, Ilči! Pepi! CO to máte na sobě?!“ vytřeštila oči sekretářka a chytla se za srdce.
„Maskování,“ zrudl Báňa a zkřížil ruce na prsou, aby bylo hrozné triko vidět co nejméně.
„To jsme tam snad měli vběhnout jako v uniformách? No to by bylo nenápadný,“ položil jí ruku na rameno Ilči a vesele se na ní usmál.
„A nechcete si tu maškaru sundat?“ pípla skomíravě Kája a vrhla na ně zoufalý pohled. „Nedělejte mi tu ostudu, prosím vás...“
Policisté přikývli; za pár minut byli hotoví, jen Pepi měl hlavu stále červenou.
„No co,“ řekl, když viděl Rusův pobavený výraz, „alespoň mi to jde ke kravatě.“ Ten si jen poklepal na čelo, ale už nic neříkal: do místnosti totiž vešli dva strhaní Němci a v rukou svírali hrnek s kávou.
„To byl den... kluci, proč jste nám neřekli, že víte, kde jsou? Tolik práce jste nám mohli ušetřit...“ zabědoval Kranich a svezl se do židle.
„No, to nás vůbec nenapadlo,“ zalhal Ilči a poškrabal se na hlavě. „Ale aspoň teď víme, že únosce bydlí ve staré části Kolína“
„Ty naivko, víš jak je to tam velký? Toho nikdy nemůžeme najít!“ zalapal po dechu Semir a spráskl ruce.
„Tak nám nezbývá, než za á, čekat na to, zda nám pošle další nahrávku nebo za bé, prohledat celý starý Kolín,“ mlžil Pepi.
„Hodně štěstí při hledání, kamaráde...“ poťukal na stůl Tom.
„Kdyby aspoň neshráb těch dvacet melounů...“ postěžoval si Semir. „Teď je naštvaná i Šéfová, protože jí seřval policejní prezident. Asi si půjdu hodit mašli.“

*****

„Takže... ve starém Kolíně jich ze stanice bydlí dost... ale za Engellhardtovou bych dala ruku do ohně a navíc se mnou byla celou dobu na stanici. Zato ostatní... pánové, já fakt nevím,“ probírala Kája bezradně lejstra, která stihla potají vytisknout, sedíce přitom na Ilčiho posteli.
„Chcete čaj?“ zavolal na ní Rus z kuchyně.
„Jo, díky,“ odvětili vděčně Pepi a Kaaj a zcela se pohroužili do údajů.
„Herzbergera bych taky vyškrtla, ten by na to nebyl.“
„Ukaž,“ vzal jí Pepi z ruky spis a pečlivě, tak jak měl ve zvyku, ho projel. „Máš pravdu,“ zmačkal ho a hodil do přistaveného koše.
„A co ti ostatní?“ otázal se Ilči a pomalu se k nim ploužil s podnosem, na kterém stály tři bucláky a cukřenka.
„Hm... tak to, přátelé, vidím na celou noc,“ řekla Kaaj, srkla si horkého nápoje a s povzdychem se pohroužila do papíru, nadepsaného „Dieter Bonrath“.

*****

O několik kilometrů dál neprobíhal rozhovor zrovna v mírových podmínkách. Přesné čelo sňal Všel a Hartmuttovi šátky z očí: zároveň však vnutil technikovi roubík. Petra hrdě pohodila hlavou a zadívala se muži do očí.
„Položím ti pár otázek, holčičko,“ zasmál se ten. „Odkud pocházíš?“
„Z hvězd jsem se zrodila jsem jedna z nich, tak jsem to vyčetla z bláznivých knih,“ řekla a drze se na něj usmála.
Zamračil se. „Zkusíme to jinak. Kde žiješ?“
„Hvězdy jsou od věků ten domov můj, a ty k nim ve spánku hlubokém pluj.“
„Víš že nejsi zrovna ošklivá?“ zasyčel a přejel jí dlaní po skráni: Hartmutt zavrčel jako divoký pes.
Petra se ale nevzdala úmyslu, mluvit ve verších. Plna odporu odsekla: „Hvězdy jsou nádherné, ne ale ty, počkej až uvidíš mé kamarády.“
„Ale? Slečinka má přítelíčky! A určitě vás tu najdou, že?“ Šíleně se zachechtal.
„Ano, vrahu, je to tak: na nebi se skví teď mrak.“
„Ty máš štěstí, dítě, že tě tvůj kolega potřebuje, jinak už bys tu s námi neseděla!“
„Toť štěstí pro mne, ne pro tebe: jednou tě to zabije.“
„Mlč, mlč! Dělá se mi z tebe zle,“ řekl zhnuseně a stáhl z ní ruku.
Chvíli váhala, zda se nemá zdržet odpovědi: ale nedalo jí to a zadeklamovala: „Nuže dobrá! Mlčet budu: a ty taky drž už hubu.“
Zařičel jako raněné zvíře a uhodil jí, až se praštila o zeď. „Wake me up, when it ends,“ zašeptala zmateně a beze smyslů se svezla k zemi.

*****

„Ahoj, lidičky,“ zívl si Pepi a zamířil ke svému stolu: za ním vešli Ilči a Kaaj, kteří vypadali stejně nevyspale, jako jejich přítel.
„Copak, byla pařba?“ tlemil se Tom při pohledu na jejich velké kruhy pod očima.
„Něco na ten způsob,“ zamumlala Karolina a vklouzla na své místo.
„Dělo se tu něco zajímavého, co jsme byli pryč?“ zeptal se Ilči Semira, který celý zrozpačitěl.
„No zajímavého zrovna ne... ale přišla zásilka od vašeho Přesného oka nebo jak se mu to vlastně říká,“ pípl a podal Rusovi kazetu: ten ji okamžitě vstrčil do rekordéru.
„Výborně,“ ozvalo se z televize, „peníze dorazily. Děkuji. Jistě se ptáte, co se děje s chytráky a jejich stroječkem? Přístroj je bohužel zničený... takže vaše přátele propustím až mi sestrojí nový. Férová nabídka, ne? Ti dva jsou zatím celkem v pořádku... jen malá dělá trochu problémy...“ Pepi stopl záznam a vydal ze sebe děsivý zvuk. Na obrazovce byli technici: Hartmutt vyděšeně hleděl na Petru, která ležela na zemi, měla popraskané rty, pokryté zaschlou krví, modřinu na tváři a vyditelně byla v bezvědomí.
„Ty hajzle, ty si to vypiješ!“ zavřískl tak, aby ho mohl slyšet jen ten, kdo chtěl a rozhlédl se po místnosti. Nikdo si jeho reakce nevšiml: až na jednu osobu, která rychle uhnula pohledem. Čech stiskl Ilčimu rameno a rozhodným krokem šel za svým cílem: osoba však znejistěla a začala utíkat. Venku nasedla do policejního auta a odjížděla pryč; Pepi zasakroval, protože nechal klíče od Berušky uvnitř. Bleskurychle zastavil projíždějící Saab, jménem zákona vůz zabavil a s Ilčim se dali do zběsilého pronásledování.

„Pepi, míří k té staré hale, určitě!“ konstatoval Ilči, který v rychlosti prolétl mapu.
„Snad máš pravdu... zavolej to kolegům. Že ho máme... že stopujeme Přesné čelo.“ Ilči přikývl a vše oznámil Káje: ta se za nimi vydala za doprovodu Kranicha, Gerkhana, Engellhardtové... a hlavně speciální jednotky.
„Máš nějaký plán?“ zeptal se Rus po zrušení spojení.
„Myslím, že jo,“ kousl se do rtu Pepi. „Vzpomínáš na Benátky v dvaadevadesátém roce? Jak ses schovával na stropě, zatímco já jsem byl středem Konnersovy pozornosti?“
„Da, myslím že ano. Jak jsem se mu pak snesl na záda... ale brácho, to byly měsíce příprav! Teď ani nevíme, jak to vevnitř vypadá!“
„Já vím... ale je to naše jediná šance. Jen si spočítej, jak dlouho už ho hledáme... tolik let...“
Ilči si mnul spánky a hleděl na cestu před nimi. „Dobrá. Ale já jdu nahoru.“

Vše bylo, jak předpokládali.
Smykem zastavili před halou a Pepi s nabitou zbraní vběhl dovnitř: Ilči popadl laso, řádně se nadechl a tiše jako kočka se vyšplhal do výšin stropu kde se vinulo potrubí - lehce do něj vklouzl a plížil se do místa, kde pronásledovaný stál.
Ten již čekal na Báňu s hlavní, přiloženou ke spánku mladého technika: Všel stále nehybně ležela u zdi. Když Čech vběhl do jeho zorného pole, spokojeně zamlaskal. „Kolego, ani hnout nebo se vašemu příteli něco stane.“
„Věděl jsem, že jsi to ty, už od začátku jsi mi byl podezdřelý,“ zavrčel Pepi. „A Hartmutta z toho vynech, je to mezi náma.“
„Nuže dobrá, ale odhoď tu zbraň,“ zaculil se muž. Pepi ho poslechl, položil zbraň na zem a rázným kopnutím ji poslal do temného kouta. „Výtečně,“ odstrčil od sebe muž Nielse a zasmál se, „teď si stojíme tváří v tvář.“
Čech nenávistně hleděl na člověka, který stál před ním: na Petera Hochmanna.
„Proč mne vlastně tak pronásleduješ? Kvůli té dívčině?“ pokynul hlavou k Petře. „Víš co? Vše mi hezky povyprávěj, času máme dost... tentokrát nebudu předstírat bláznivou rozmluvu se sebou samým... ale jestli se pohneš jen o píď...“ Na varování dvakrát střelil do vzduchu: kulky prošly plechem jako máslem a Pepimu se rozšířily oči hrůzou.
„Ne!“ vykřikl by nejraději, ale nehodlal zmařit chvíli, na kterou tak dlouho čekal a zkusil ten nejstarší trik, jaký znal: s bolestí v srdci pohlédl Peterovi přes ramena, jako by někoho viděl. Hochmann se na něj chytil jako ryba na udici a otočil hlavu - přesně v tu chvíli se Všel probrala a přilákala jeho pozornost. Pepi děkoval náhodě, hbitě se vymrštil a vzdálenost mezi ním a Peterem překonal jediným, plavným skokem - vytrhl muži zbraň z ruky a namířil na něj: zároveň se snažil ignorovat krev, která po mililitrových kapkách pomalu, ale jistě kapala ze stropu.
„Co bude teď? Hodláš mne za mé zločiny potrestat?“ zašklebil se Hochmann: když však spatřil Báňův odhodlaný výraz, celý zbledl a o krok ustoupil.
„Neměls to dělat, Petere. Nevíš, kdo já jsem,“ řekl Pepi a pln zloby zmačkl spoušť: kulka se zavrtala do Hochmannovy ruky.
„Zabils mi matku. Bylo jí čtyřicet dva. Nic ti neudělala. Neměla s tebou nic společného...“
Další střela Němce trefila do boku.
„Zabils mi otce. Bylo mu padesát. Také ti nic neudělal. A také tě neznal...“
Peter chtěl něco říct, ale jeho slova umlčelo skučení, které se mu vydralo z úst, když se Pepi trefil do nohy: ta se pod ním podlomila.
„Zabils mi bratra. Bylo mu dvacet šest. A chtěl pomstít smrt našich rodičů. Je tam nahoře. Vidíš tu krev? Je jeho,“ ukázal Čech na podlahu, kde se skvěla již pěkná kaluž krve. Do haly vbíhali první policisté, Báňa však dál nekompromisně stál. „Víš co? Skončíme to.“ Namířil mu na srdce.
„To, to přece nemůžeš,“ zachroptěl Peter.
„Mohu. Mám povolení zabíjet.“ Stiskl spoušť: o zlomek vteřiny později se Hochmann skácel k zemi. Zvláštní jednotka, vedená Semirem, se zastavila.
„Báňo! Cos to udělal?!“
Pepi, kterému po tvářích tekly slzy, velké jako perly, se otočil, vydrápal se k parťákovi a snesl ho dolů, kde ho se vzlyky položil vedle mrtvého Němce. Vzal ho za ruku a položil jí na Petera. „Jsme pomstěni, Alexi.“ Poté ho popadl do náruče a konějšil ho jako dítě.
„Alexi?“ řekl Semir a nechápavě na Čechy pohlédl.
„Teď už nic nemá cenu... ty tu zůstaň, Tom taky i Engellhardtová. Karolina též, Niels... někdo by ho měl rozvázat, Peťu taky. Wox - té jsem to slíbil - a ostatní, ty pošli pryč, prosím.“ zašeptal. Semir poslechl a všechny svolal.
„Co se děje?“ zeptala se mdle Petra: když spatřila Ilčiho v kaluži krve, mátožně se k němu rozeběhla. „Saši, co se Ti stalo? Máťo, proč nemluví, proč?“ rozzvlykala se. „Zavolali jste záchranku? Zavolali?“
„Klid, Peťul,“ přivinul jí k sobě a políbil jí do vlasů. „Zavolal jsem jí...“
„To on? To on?!“ zavřískla, vymanila se z Pepiho náruče a vrhla se k Peterovi. „Ty hajzle, ty zmetku!“ zalykala se pláčem a kopala do mrtvého těla.
„Peťo! To nemá smysl!“ popadl jí Hartmutt a odtáhl jí: skryla tvář na jeho hrudníku a dál se oddávala slzám.
„Jste tu všichni? Dobrá... je na čase vám vše říci. Musíte mi ale slíbit, že to nikomu neřeknete: závisí na tom naše utajení...“
„Ne! Neříkejte jim to!“ vložila se do toho Karolina.
„Musím, Šéfová...“
„Šéfová?! Tak počkat... co se děje?“ zakroutila hlavou Engellhardtová.
Pepi se nadechl a pustil se do vysvětlování. „Mé jméno je Martin Svoboda, tohle je můj bratr, Alexandr Svoboda. Petra je má... naše sestřenice... a slečna Kaaj je naše nadřízená. Já a bratr jsme tajní agenti Interpolu. Můj pravý otec zemřel na rakovinu - matka si pak vzala Rusa, Vladimira Svobodu, se kterým měla Alexe. I když nebyl můj pravý otec, jednal se mnou, jako by byl. Jednou tenhle hajzl," hodil po Peterovi pohled plný odporu, "přepadl banku a při přestřelce přišli naši rodiče o život. Hochmann - vlatně to ani nejspíš není jeho pravé jméno - utekl a skrýval se mezi policisty. S bratrem jsme se zapřísáhli, že ho vypátráme: mezitím, při našem studiu, jsme žili u Petry - její matka byla sestrou té naší. Dlouho nám unikal a my se skrývali s tajnou identitou na policejní stanici, která byla plná agentů a specialistů na techniku a vědecké obory. Nedávno jsme dostali informaci, že se ten... ten člověk skrývá na vaší stanici a něco chystá: nevěděli jsme však co. Pod záminkou školení jsme sem přijeli, s rozkazem přivézt ho živého či mrtvého: dokonce nám sem poslali i Petru jako přední odbornici na technické vymoženosti a naši vedoucí, Kaaj, jako dozor a zároveň výpomoc při práci s počítačem. Za pomoci slečny Wox a velké náhody jsme zjistili, že se skrývá v staré části Kolína.“
„Ale..." přerušila ho Engellhardtová, "jak jste přišli na to, že je Hochmann Přesné čelo?“
„Tak zemřeli naši rodiče. Střelou mezi oči,“ ozval se skomíravý hlas: Alex se jako zázrakem probral a vykašlal chuchvalec krve.
„Vydrž, bráško,“ skoulela se Martinovi z oka slza - tentokrát štěstí, „sanita už je na cestě. Noční můra skončila- a tragédie se nekoná...“

KONEC

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Re: Tragédie aneb Pepi a Ilči
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Moje milovaná série je tu! Jak já mám tuto hravou povídečku ráda, Všelko! Děkuji, že jsi sem tento svůj náladu zvedající masterpiece dala, bez něho by pro mě PF nebylo úplné...

Zase Ti sem drze dám ilustračku Embarassed

mmmmmmmmmm

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Obrázky:

Tady je pár starších obrázků - ilustrací - k této praštěné povídce...

Celá partička




Policejní auto






Díky Woxy!!!! (Pro ostatní: je tam malá chybka. Petra VŽDY nosí dlouhý rukáv... Wink ). Mám Tvé obrázky moc ráda Embarassed Embarassed

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Všechno nejlepší milému Pepimu! Embarassed ať je zdravý, spokojený, daří se mu a v Berušce mu nikdy nedojde benzín!
A tady má ode mě k svátku svou oblíbenou agáve, květinaříček jeden! (mimochodem, Pepi a Ilči měli květinářství jako Juan? Muhahahaha? )



_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Marťa Ti moc děkuje, Woxy Wink Psala jsem mu, že za ten sníh venku vyvázl životem, jinak bych mu jela nabančit Cool A dacan hned odpověděl, jak potvora čekal u telefonu, zda si na něj někdo vzpomene, zloduch jeden Laughing Laughing Laughing

(Juan má květinářství?)

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jo, Juan MĚL květinářství Laughing Laughing Laughing Laughing ještě ses nad tím rozplývala Laughing Laughing Laughing Laughing

„Tady je to jako u nás,“ odfrkl si Pepi a sjel povýšenecky nádhernou katedrálu, kolem které projížděli.
„Jó, celej Děkaňák,“ odsouhlasil Ilči a snažil se ignorovat Peterovy řeči myšlenkami na Děkanský kostel v jejich městě.


Chjo, z tohohle nemohu, hlavně když vím, jak ten kostel vypadá Laughing nehorázně vtipné Laughing Laughing to mi připomíná, že bych si měla přečíst Odvahu, radost a naději Smile mám ji v hlavě, takže si ji prohlížím, když chci - ale znova ji celou přelouskat poté, co jsem byla u Tebe v Mostě, bude mít jistě jiné kouzlo Laughing Laughing Laughing

Wox a zrzavá paruka! Laughing Laughing Laughing Všelinko, co máš pořád s těmi zrzavými parukami, které používají na své utajení blondýnky? Laughing Laughing Laughing to mi jako naznačuješ, že mám jít na odstín liščí oháňky? Laughing Laughing Laughing Wox je tu perfektně sadistická :love: ještě jednou díky za její roli!

Povídka je super, super, super Laughing Laughing naprosto jsem si tady ty dva zamilovala, Ilčínek mě dostává pláčem, křehkou dušičkou a řasičkami Laughing Laughing Laughing nemohu z něj, je to zlatíčko Embarassed Embarassed Embarassed

Všel a Kaaj mi zpočátku moc nesedly, ale pak se rozjely a byly opět dokonalé, prostě perfektní čtyřhlavý český tým Laughing Embarassed nedivím se, že po nich Nie s Tomem poulili očka Smile

Hodně mě zaujala postava Woxiina informátora. Jo jo, s tím by se dalo vyhrát Cool Cool Cool

A na konci jsem se bála o Ilčíka Embarassed

Nádherná povídka ze série, která mi pořád, i po letech, zvedá náladu, přesně jak jsem předpovídala. Báječné!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Tragédie aneb Pepi a Ilči
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma