AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Torturero



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Trošku hodně moc dlouhá povídka, ve které Semir stihne přestavět byt, postarat se o dvě holčičky a přečíst si Harryho Pottera.
    Užijte si ji! Fí


„Trošku vína?“ usmál se Semir na Andreu a vzal z provizorního stolu, seskládaného z lepenkových krabic, láhev s červeným vínem, ale když víno naléval, zavadil o jednu z beden a celý provizorní stůl se zhroutil. Skleničky i láhev vína skončili na linoleu, kde naštěstí ještě nebyl položený koberec. Litr Portského, ale i tak udělal na podlaze slušně velkou skvrnu a začal zatékat pod linoleum a promáčel krabice.
„Semire, to snad nemyslíš vážně.“ Řekla Andrea unaveně. Semir nebyl s to se pohnout a tak jen sledoval spoušť na podlaze, dokud ho Andrea nechytila za rameno a pořádně s ním nezatřásla.
„Vstávej a pojď mi pomoct prosím tě.“ žádala unaveně a nepřestávala s jeho ramenem pohybovat. Vize rozlitého vína se rozplynula, jakmile Semir odlepil víčka od sebe.
„Ehm…Andreo?“ vypadlo z něj unaveně a zmateně. Andrea se sesula vedle něj na podlahu a začala mu domlouvat
„Semire, já vím, že jsi utahanej, já taky jsem, ale musíme to dodělat a to co nejdřív“ unaveně se mu zahleděla do tváře a přemáhala se, aby neusnula vedle něj, předělávali celý byt, aby mohli bydlet společně. Právě sem umisťovali nový i starý nábytek. Něco bylo od Andrei, část sem převezli od Semira a novou ložnici jim velkoobchodní služba doručila před necelou půlhodinou. Koberce, všechny skříně a největší kusy nábytku jim pomohli rozestavět stěhováci, a Semir za pomoci elektrotechnika zapojil všechny spotřebiče, ale teď je čekalo to nejhorší. Dát na správné místo zbylý nábytek a všechno naplnit věcmi, které si do teď leží v lepenkových krabicích, ale co nejdřív se musí dostat na své místo. Do včerejška tady měli jen holé stěny a linoleum. V jednom pokoji byly naskládány veškeré krabice a na prostředku kuchyně měli poskládaný stůl z krabic a dva spacáky. Ani jeden si neuvědomovali, kdy se naposled pořádně vyspali, spacáky tam byly více méně na nic. Přes den byly na služebně nebo v terénu, a jakmile jim padla, plně se věnovali stěhování. V práci si nemohli vybrat volno, protože zrovna teď Šéfová nečekaně potřebovala maximum lidí na služebně. A ještě ke všemu už dva dny jeden cvok dělal Semirovi naschvály, ale ten se tomu nemohl plně věnovat, protože provizorium ho neskutečně deptalo a vracel se k němu, kdykoliv se mu na chvíli podařilo usnout-většinou tam, kde si právě na chvíli sednul-měl noční můry jako teď. Protřel si oči a zatvářil se omluvně.
„Já vím, už jdu.“

Společně s Andreou vstal a začali vybalovat nádobí. V šest večer měli jakž-takž v pohodě kuchyň.
„Myslím, že teď se pustím do obýváku“
navrhl rozespale Semir.
„Dobře, já to tady nějak dodělám a pak společně uděláme ložnici, co říkáš?“
navrhla Andrea.
„Až ji uděláme, tak se z ní už nehnem“
přitakal Semir a objal ji okolo pasu
„Nemůžu se dočkat.“
řekla Andrea toužebně a dál se věnovala kuchyni.

Po úmorné půlhodině Semir rozestavěl obývák a přišel za Andreou do kuchyně. Do nosu ho uhodila vůně pečeného masa a Andrea právě vytahovala prostírání a skleničky na víno.
„No ty jsi prostě úžasná.“ Pochválil ji Semir, objal ji okolo pasu a pak políbil.
„Ukaž já ti to vezmu.“ Nabídl se a honem od ní převzal prostírání i skleničky a začal chystat stůl.
„Díky, říkala jsem si, že si pořádnou večeři zasloužíme.“usmála se na něj Andrea
„Ehm, talíře jsou v té skříňce vlevo.“ poradila mu, když viděla jeho tápání. Pak vytáhla z trouby kuře a na stůl postavila mísu s rýží. Semir mezitím nalil víno a oba se posadili ke stolu. Semir pozvedl skleničku.
„Tak na co?“ zeptal se a zamilovaně na Andreu koukal.
„Na nás a ať to máme brzo za sebou.“ Usmála se Andrea. Oba si po dlouhé skutečně vychutnali jídlo. Když dojedli, Andrea rázně vstala a začala sklízet nádobí. Semira to trošku zamrzelo, byl by rád ještě seděl povídal a nic nedělal, ale to si nemohli dovolit a tak vstal a šel jí pomoct. Když umyli nádobí, objal Andreu okolo pasu, ale ta se mu vysmekla.
„Musíme udělat tu ložnici.“ připomněla mu.
„Opravdu musíme?“ žadonil Semir.
„No tak, slibuju, že dáme dohromady už jen tu ložnici a pak si odpočinem a s zařizováním dalších pokojů si dáme na čas.“ Přemlouvala ho Andrea.
„A ten čas využijem na sebe, co říkáš?“ usmál se na ni Semir.
„Že už chci, aby byla hotová.“ Přitakala Andrea, chytla ho za ruku a táhla do ložnice.

Nakonec vše dopadlo trošku jinak, než čekali. Ložnici sice zvládli o něco dřív, než plánovali, ale byli už ze všeho tak utahaní, že se jen převlékli a padli do postele. Andrea vstávala brzo ráno, aby si ještě stihla něco srovnat, zatímco Semir spal, jak nejdéle mohl, po dlouhé době se mu zdálo něco příjemného. Večeřeli s Andreou kuře, ale pokaždé, když už to vypadalo, že s jídlem končí a budou mít prázdný talíř, kuře dorostlo a oni mohli zase jíst a nemuseli jít nic dělat, jen si povídali, dívali se na sebe a jedli kuře-nezmara. Bylo mu skoro líto, že ho Andrea ráno probudila, ale udělala to tak něžně, že Semir vstal a všechno dělal nejvyšší možnou rychlostí, jen aby byl co nejdřív zase s ní. Když dorazil do kuchyně na společnou snídani, Andrea už měla na stole připravenou kávu a talíř s toasty. Semir spiklenecky mrkl na zbytek kuřete v troubě a přál si, aby toasty měly podobné vlastnosti, jako kuře z jeho snu. Andrea si pohledu všimla.
„Chceš ho dnes k večeři, nebo ti ho mám zabalit do práce?“ zeptala se ho.
„No, nejíp do práce.“ Usmál se Semir. Andrea to nepostřehla, spíš se zatvářila unaveně, protože to pro ni znamenalo vymyslet něco k večeři. Semir si to uvědomil a tak honem pokračoval.
„Protože dnes večer už nemusíme nic dělat. A já jsem myslel, že bychom si mohli za odměnu někam vyrazit. Můžu zařídit lístky do kina, nebo kam budeš chtít a pak si zajdem někam na dobrou večeři, co říkáš?“ podíval se na ni pohledem, kterému nešlo odolat.
„Dobře, ale teď honem jez, musíme do práce.“ Pobídla ho a začala umývat hrníčky. Semir měl důvod spěchat, čím dřív bude v práci, tím víc a dřív stihne vyřídit věci a čím dřív bude hotov, tím delší může být večer.

Když vycházeli z domu, bylo půl sedmé, Andrea sice naštěstí neměla moc práce, ale kdoví, co jí mezitím stačilo vyrůst na stole. A Semir musel dopisovat hromadu hlášení. Čím dřív tedy dorazí, tím líp. Na chodbě pře vchodem potkali pošťáka.
„Dobré ráno.“ Pozdravil je.
„Dobré.“ Odpověděli Semir s Andreou.
„Něco pro Gerkchána, nebo Shafrofou?“ zeptal se Semir,aby pak nemusel otvírat schránku.
„Jeden dopis pro slečnu Andreu Shafrovu.“ Oznámil jim pošťák a podal jim obálku.
„Děkuji.“ Převzala Andrea dopis a automaticky ho schovala do kabelky.
„Díky a mějte se.“ Rozloučil se Semir a vyšel na ulici.
„Vy taky, nashledanou.“ pozdravil pošťák a dál se věnoval obálkám.

„Tak pro slečnu? Co to bylo?“ dobíral si ji Semir, když nasedali do auta.
„Co?“ nechápala Andrea, která dopis zazdila všedními starostmi a zabouchla dveře od auta.
„Ten dopis.“ Semir otočil klíčky v zapalování.
„Nevím.“ Přiznala Andrea a vylovila ho z kabelky. Zpáteční adresu nenalezla a tak ho otevřela a podívala se rovnou nakonec na podpis.
„Brigit Tellermanová?“ zadívala se na jméno nechápavě a překvapeně.
„Kdo to je?“ zajímal se Semir.
„Jedna z mých kamarádek ještě ze základky, ale už dlouho se mi neozvala, myslela jsem, že se na mě vykašlala.“ Vysvětlila Andrea udiveně a začetla se do dopisu.
„Co píše?“ zeptal se Semir , jakmile slyšel zašustit stránku a všiml si, že Andrea dopis vkládá zpět do obálky.
„Říká, že mi chce vysvětlit, proč se tak dlouho neozvala a chce se semnou sejít v motorestu. A taky mě prosí o pomoc.“ Řekla Andrea čím dál udivenější.
„Půjdeš tam?“
„Uvidím, jak se trhnu z práce.“
„A v kolik se chce sejít?“
„Ve tři?“
Semir si oddechl, to se nevylučovalo s příjemně stráveným večerem.
„Takže v šest už na sebe budeme mít čas, viď miláčku?“ujistil se
„Určitě.“ Řekla natěšeně Andrea, když zajížděli na parkoviště před stanicí.

Andrea zamířila rovnou za Annou Engelhardtovou, aby zjistila, jestli bude moci zajít za Brigit a Semir zapadl do své kanceláře a začal zdolávat hlášení. Neudělal ještě ani polovinu, když dorazil Tom. Ne Tom nedorazil. Vřítil se totiž do kanceláře jako vítr a ohromeně na Semira zazíral.
„Můžeš mi říct, jak je možný, že máš na svým stříbrným BMW takovou hrůzu?“ zeptal se ho, nechápavě dosedl na židli a pokračoval.
„To, že nám včera naši kolegové obuli služební vůz, to je v podstatě normální móda, ale to co jsi si vymyslel dneska už je trochu přeháňka.“ Chrlil Tom a Semir na něj jen třeštil oči. Poslední dobou se mu děje jedna podivnost za druhou a Toma nenapadá nic lepšího, než předstírat, že to snad dělá on sám. Takhle už měli na autě botičku-to zrovna včera-taky se jim někdo pokoušel dostat do auta, ale pěkně to zpackal. Jediné, co z toho plynulo, bylo, že Hartmuth to musel opravit, ale nic víc, taky mu na služebnu přišel dáreček. Byla to bedna skoro stejně velká jako od banánů a v ní veliký dáreček a v něm další o něco menší a vněm další a v něm další až v asi dvanácté krabici byla pěst, která Semira švihla do nosu. Právě teď vněm všechno vřelo, vyběhl z kanceláře rychlostí blesku a udržel si, i dokud neproběhl celou služebnu až na parkoviště. Tam zůstal zaraženě stát, než ho dohonil Tom a pronesl.
„Zdá se mi, že už to vážně přeháníš.“ A poplácal ho po rameni.
„Já?“ bránil se Semir vztekle.
„Samotnýho by mě zajímalo, kdo se tímhle baví!“ vztekal se a přešel ke svému stříbrnému BMW, které na sobě mělo modré, žluté, červené růžové, oranžové a zelené hady, ze sprejů, jaké se používají na oslavách. Na kapotě našel nápis
Teď si to užij, mizernej poldo!!! Zaplatíš za svou blbost!!!
Tohle Toma donutilo upustit od veškerých srandiček a předstírání, že si to Semir dělá sám a že to má z přepracování.
„Semira, tohle už je jasný, někdo se ti mstí, budeš si muset vzpomenout, s jakým maniakem jsi měl tu čest.“ Řekl mu absolutně vážně.
„Jak vzpomenout. To si mám vzít křišťálovou kouli? Víš kolik lidí na mě má důvod být naštvanejch?“ vztekal se Semir, protože věděl, že hledat někoho, kdo se mu mstí, bude stejně užitečné, jako hledat jehlu v kupce sena.
„No jo máš pravdu, to je velkej okruh lidí.“ souhlasil Tom, ale neodpustil si dodat
„Tak vynecháme ty, které jsi potkal ve špatné náladě a zaměříme se jen na ty, které jsi poslal do vězení, co říkáš?“ ušklíbl se.
„Nechceš mi říct, kdo z těch, který jsem potkal ve špatný náladě by měl důvod udělat tohle?“ vztekal se Semir a přemýšlel jak ze svého auta sundá kopu barviček.
„No v podstatě každej druhej, co tě potkal má chuť tohle udělat. Já sám s tím bojuju už…“
„Dej pokoj a radši mi řekni, co budeme dělat.“ Vyzval ho Semir otráveně.
„Ty ses ptal.“ ušklíbl se Tom, ale když viděl Semirovo zoufalství dodal
„Fajn, zkusíme zajít za Andreou, třeba najde, že pustili někoho, kdo má s tebou něco společnýho a pak si ho proklepnem.“ motivoval ho.
„Jestli se mi dostane pod ruku, bude litovat, že se narodil, ale počkej ještě, třeba toho nechá, nechci dneska Andree přidávat práci.“ Řekl Semir a zamířil zpět do kanceláře.
„Semire-„ zastavil ho Tom.
„Je tam napsáno zaplatíš za svou blbost. Nemyslím si, že by měl v plánu něčeho nechat.“ upozornil ho a skutečně o parťáka začínal mít starost. Pořád si myslel, že to je jen nějaký vtipálek a tak si ze Semira utahoval, ale tohle ho přesvědčilo, že jeho kamarádovi chce někdo něco udělat. Bylo mu jasné, že bude muset ochránit sebe i Andreu. A teď se mu díval do očí, kde bylo odhodlání všemu nechat volný průběh a vykašlat se na toho maniaka, ale i chuť přijít na to, kdo to je a pěkně si to s ním vyřídit.
„Dobře, tak já ji řeknu, aby se na to mrkla, ale ještě s tím počkej jo? Zatím o ničem neví a já jí nechci zbytečně přidělávat starosti.“ Souhlasil Semir a společně s Tomem se vrátili na stanici. Tam Semir vzal smeták a vyrazil zpět ke svému BMW.

„To bych rád viděl, kdo se tímhle baví.“ mudroval tlumeně a shazoval smetákem barevné hady z auta. Když už s tím byl skoro hotov, přiletěl Tom.
„Dělej! Na A čtyřce do sebe vrazily dva osobáky a náklaďák.“ Řekl mu spěšně, a aniž by se zastavil, vplul na místo spolujezdce. Semir nechal koště na zemi a sedl za volant.
„Tak jedem.“ Spěšně se poutal a startoval. Vyrazil na dálnici a zbytky barevných hadů, které ještě nestačil odstranit, za ním vlály jako zástava.

Když dorazili k nehodě, vyšel jim vstříc jakýsi policista.
„Dobrý den.“ pozdravil je.
„Dobrý. Co se tady stalo?“ zeptal se Semir.
„Řidič náklaďáku byl pravděpodobně opilí. Nezvládl jízdu a dvě auta, která za ním jela, to už nestihla ubrzdit, ale v obou byli jen řidiči. Oba dva jsou v pořádku a sedí támhle.“ Ukázal rukou k sanitce, kde seděli dva muži a lékaři je jen pro jistotu prohlíželi.
„Co se týče řidiče náklaďáku, tak ho už odvezli do nemocnice, ale jeho stav není vážný.“ Informoval je policista.
„Díky.“ Rozloučili se Tom se Semirem a šli se porozhlédnout.
„Nevypadá to tak zajímavě, jako původně, prostě byl opilej a to je všechno, žádná zábava nebude.“ Konstatoval naoko smutně Tom, když procházeli okolo převrácené kabiny náklaďáku.
„Jak to víš tak jistě, že byl opilej?“ zeptal se Semir.
„No, jednak se to všeobecně předpokládá a jednak podle tohohle.“ Řekl Tom a vytáhl jednu z rozbitých láhví od piva.
„Takže zase jen jedno nudný hlášení.“ Shrnul to Semir a zamířil k autu.
„Neboj, po cestě zátky se můžem trochu zdržet na dálnici a ty mi povíš, jak se Andree líbí ten nápad na dnešní večer.“ Navrhl Tom, čímž Tomovi zvedl náladu, protože si mohl představovat dnešní večer, ale hladina nálady mu zase klesla, když uviděl své auto, na kterém se i po cestě udrželo několik barevných šňůrek. A klesla mu pod bod mrazu, když přišli blíž a postřehl, že všechny čtyři pneumatiky mu někdo propíchl a vypustil.
„Jo, na cestě zpátky se opravdu trochu zdržíme.“ Ušklíbl se kysele na Toma. Ten se na něj vážně podíval.
„Budeš s tím muset něco dělat.“ nabádal ho.
„No tak máme vypuštěný gumy, no.“ Ohradil se Semir, pevně odhodlaný dnes ještě andree nic neříkat, aby nezkazil vyhlídky na příjemný večer.
„Zavoláme Harthmuttovi a půjčíme si auto od nějakých našich kolegů.“ Řekl s předstíraným nezájmem Semir. Tom jeho lehkovážnost nechápal.
„Teď jsou to vypuštěný pneumatiky, příště ti přeřízne brzdovej kabel, Semire jak dlouho chceš riskovat?“ vztekal se Tom.
„Nějakej blázen si hraje a ty bys mě nejradši zavřel do ochranný vazby.“ Vztekal se Semir, ale Tom se jen tak nevzdal.
„Jo a právě proto, že je to blázen, bys na sebe měl dávat pozor, nikdy nevíš, co ho napadne.“
Semir se na Toma odíval a pak řekl.
„Řekl jsem, že ještě chvilku počkám, tak mi dej pokoj.“
„Semire, jak dlouhá ta chvilka má přesně být? Čekáš na sanitku, nebo na pohřebák?“ vztekal se Tom.
„Prostě o tom někomu řeknu nejdřív zítra.“ Oznámil Semir ledově, pevně odhodlán Tomovi dobře míněné rady ignorovat.
„Zítra!?!“ vytřeštil na něj oči Tom.
„No to snad nemyslíš vážně?“
„Myslím to smrtelně vážně Tome, dneska o tom prostě nikomu říkat nebudu. A musím někoho zavolat, v kanceláři na nás čeká hromada papírování a taky musíme někdy být na dálnici.“
„Fajn, když to nikomu nechceš říct ty, řeknu to Šéfové já.“ řekl rozhodně Tom.
„To nemyslíš vážně, chceš mi kvůli nějakýmu pitomci, co nemá co dělat zkazit celej večer?!“ uklouzlo Semirovi. Tomovi došlo, že mu jde o Andreu a honem zareagoval.
„Semire, tím, že to budeš ignorovat, přece nic nevyřešíš, akorát ohrozíš sebe i Andreu.“ Podíval se na něj. Viděl, že v něm zápasí chuť dotáhnout předstírání až do konce a užít si večer s Andreou, se strachem o Andreu a vztekem, že ani neví, kdo mu tyhle šílenosti provádí.
„No tak dobře,“ řekl nakonec
„ale řeknu jí to sám.“
„Tak dělej, už jsme měli být na stanici.“ Pobídl ho Tom, kterému se nesmírně ulevilo, že už přišel k rozumu.
Pověřili několik kolegů, aby se postarali, že se jejich auto dostane k technikům a ve vypůjčeném voze vyrazili na stanici.
Cestou Tom utvrdil Semira v názoru, že bude skutečně nejlepší všechno Andree říct na rovinu, ale když dorazili na stanici, Andrea tam nebyla. Semir se tedy šel zeptat Anny Engelhardtove, kde je, ale ani tu nenašel v její kanceláři. Když zadumaně vycházel ven, málem vrazil do Hotta.
„Ahoj, nevíš prosím tě, kde je Andrea?“ zeptal se ho hned. Jak by Hote něco nevěděl.
„Šli se Šéfovou k nějakému sponzorovi, kvůli novému počítačovému vybavení do kanceláře, ale Andrea si pak vzala na zbytek dne volno kvůli nějaké kamarádce.“ Vysvětlil pohotově. Semir byl rád, že to Andree bude moct říct nejdřív večer, ale bylo mu jasné, že Tom se s tím nesmíří a tak se ještě pro úplnost zeptal.
„A nevíš, kam to jeli?“ K jeho plné spokojenosti Hotte neměl ani tušení a tak se Semir vrátil k hromadě papírování.

„Tak co?“ vyzvídal Tom, jakmile strčil hlavu do dveří kanceláře.
„Nic, Andrea tu není, je na nějaké schůzce u sponzora i se Šéfovou a neví se kde to je.“ Oznámil Semir. Nijak ho nepřekvapilo, že Tom nebyl ani trochu spokojený, ale stejně ještě dodal.
„Řeknu jí to hned, jak to půjde. Ale teď už musíme něco začít dělat, podívej na tu hromadu hlášení.“ Toma to poměrně uklidnilo a tak další tři hodiny strávili sepisováním hlášení.

Po třech hodinách úmorně nudné práce se vydali na čerstvý vzduch. Semir úplně zapomněl na zbytky barviček na svém BMW a tak je museli nejdřív odstranit, než vyjeli do terénu. Službu si krátili obvyklým utahováním a zastavili jen několik vozidel kvůli běžné silniční kontrole. Prostě-až na to ráno-klidný den. Až nebezpečně moc klidný.

V pět hodin Semirovi zavolala Andrea, že dnešní plány padají a vše mu vysvětlí doma. Semir tedy vyrazil domů už v šest, aby se co nejdřív dozvěděl proč. Nijak ho nepotěšil nápis na jeho obvyklém parkovacím místě.
‚Neboj poldo-bude hůř!!!‘
a proto vyrazil domů s pocitem, že i on bude muset Andree něco vysvětlit.

Když otevřel dveře, Andrea mu vyšla vstříc a vzala mu bundu. Políbila ho na tvář, pověsila bundu na věšák a pošeptala:
„Pojď do kuchyně, musím ti něco vysvětlit.“
Semir byl zmatený z jejího vážného až ustrašeného tónu, ale hrobovým hlasem jí stejně tiše sdělil:
„Já ti taky musím něco říct.“
Když si zouval boty, uvědomil si, že v předsíni je něco navíc. Dva páry dětských bot stály vedle Andreiných, Semir se chtěl zeptat, co to má znamenat, ale Andrea už byla v kuchyni a tak šel za ní. Mezitím už nachystala kávu a oba si sedli ke stolu. Semir věděl, že by měl něco říct, ale o maniakovi se mu začínat nechtělo, i když věděl, že se tomu nevyhne, zeptal se se zdařilou imitací bezstarostného zájmu:
„Co setkání s Brigit, bylo to fain?“
„Semire, Brigit na to setkání vůbec nedorazila, byly tam jen Susan a Naomi, které mi od ní daly další dopis.“ Začala mu Andrea vysvětlovat evidentně to, co mu chtěla říct už od té chvíle, kdy mu volala.
„Naomi a Susan?“ zeptal se nechápavě.
„To jsou její dcery, prosí mě, abych se o ně postarala, než se jí bude moci vzít bezpečně zpátky. Já nevím, co mám dělat, nemůžu je jen tak vyhodit na ulici. Navíc mi posílá kartu, ze které můžu bez problémů vybírat peníze a co mi zbude, si máme nechat.“ Dodala a podívala se prosebně na Semira.
„Andreo,“ začal rozvážně Semir. „Já nevím, jestli je tohle nejvhodnější doba, abychom se začali starat o dvě cizí děti. Jednak máme po stěhování a je s tím spousta starostí a jednak…“ zmlkl, nešlo jí prostě říct, „Miláčku nějakej maniak mi dělá naschvály“. Andrea na něj však hleděla, jakoby mu už chtěla něco naštvaně říct a tak to ze sebe vysoukal.
„Mám teď problémy v práci, nějakej cvok mi dělá naschvály a vyhrožuje, nechci, abys to odnesla ty, nebo ty děti.“ Přesvědčoval ji Semir a najednou si uvědomil, že o nich nic bližšího neví.
„Kde vlastně jsou?“ zeptal se, ale Andrea mu neodpověděla. Až teď si uvědomil, že ke všem starostem s bytem a holčičkami jí ještě přidal starost o jeho život. To vážně nechtěl. Cítil se ještě mizerněji, než když odjížděl z práce.
„Andreo, neboj, my to nějak zvládnem. Toho cvoka si podám a postaráme se i o ty holky, uděláme jim pokojíček v tom pokoji, kde jsme chtěli udělat knihovnu, co říkáš?“ konejšil ji Semir, Andrea se mu schoulila do náruče a on s ní kolébal a plánoval a fantazíroval. Vlastně nevěděl, kde se to v něm bere, ale věděl, že to Andreu trošku uklidní. Povídal a povídal a najednou se na ten týden začal snad i těšit. Bude to prostě takový jiný druh adrenalinového sportu-Postarej se o dvě děti.
„…Já nevím, co se tak dělá, když máš děti, ale mám někde autodráhu, můžu jim jí půjčit a když tak jim koupím nějakej novej model, nebo je můžem vzít na trenager, víš, jak tě to tam minule bavilo, když jsme tam byli s Tomem…“ snil dál Semir.
Andrea se mu houpala v náručí, byl to krásný pocit, pocit bezpečí a pohody a navíc ani nedoufala, jak skvěle to Semir vezme. Vlastně byl jen proti tomu, protože měl o ty děti strach. Ale jí už teď nepřipadalo nic jako překážka. Byla v bezpečí, byl vedle ní a stál při ní, připraven jí pomoct s každou šíleností, do které se pustí, i ona byla připravena jít do každé šílenosti, kterou si Semir vysníval. Ani trenager jí nepřipadal dost šílený. A jestli ho otravuje nějaký cvok, bude to určitě někdo, koho poslal do vězení. Ráno sedne k počítači a nejpozději za hodinu, nebo dvě, bude vědět, i kam se chodí najíst. Všechno zvládnou.
„… taky je můžu vzít do autocentra, kde mají obrovskou autodráhu se speciálně upravenýma angilčákama. Můžeš si tam s nima vyzkoušet všechno, hodiny, přelety z mostu na most, nebo jet pod vodou, nebo-“ zarazil se v nejlepším, protože někdo zazvonil. Semir se zvedl, jemně posadil Andreu zpátky na židli a šel otevřít. Za dveřmi stál poslíček.
„Jste pan Semir Gerkchán?“
„Hmm“ odpověděl Semir a zkoumal balíček v poslíčkově ruce.
„Tak to je pro vás, á tady mi to prosím podepište.“
„Jasně, a díky.“ Převzal si Semir balíček a zavřel dveře.

„Kdo to byl?“ zeptala se Andrea.
„Poslíček. Přinesl mi balíček.“ Řekl zamyšleně Semir, položil krabici na stůl a začal se do ní dobývat. Roztrhl lepící pásku, kterou byla omotaný, a rozevřel víko. Okamžitě instinktivně uskočil a Andrea vykřikla. Objevil se oslepující záblesk, pak výbuch a z krabice vylétla černá obálka. Semir jí rozevřel a na papíru se zkříženými hnáty si přečetl:
Teď na tebe nemám čas, poldo, ale já se vrátím a tuhle hru dohrajem. Užívej života, dokud můžeš!!!
Andrea se mu podívala přes rameno. Semirovi už se nepodařilo text skrýt. Andrea si musela sednout, najednou to bylo jasné, někdo Semirovi vyhrožuje a nejspíš se nepovede ho jednoduše najít a zatknout. Podle toho, že na něj teď nemá čas, ale vrátí se, to vypadá na nějakou pěkně vysoko postavenou figurku podsvětí. Tohle nedopadne dobře, Naomi a Susan by snad vážně bylo líp v dětském domově. Právě přemýšlela nad tím, že dá Semirovi za pravdu a děti odvede, když ji Semir něžně objal a pevně řekl.
„Zvládli jsme už horší věci, určitě nějak zmáknem i tohle. Poprosila tě, ať se o ně postaráš a já vím, že by sis to pak vyčítala, nejspíš je to jen blázen, který se mi mstí za nějakou nesmyslnou pokutu, nic víc.“ Konejšil ji a hladil po vlasech. Sám si říkal, co to vyvádí, ale nechtěl Andreu zklamat a tak, aniž to tušil, chytil za konec pěkně zamotaného klubíčka, které jen tak snadno nerozmotá. Andrea na něj vděčně pohlédla, jako by se ptala ‚Opravdu to pro mě uděláš?‘ a tak Semir rozhodně řekl:
„Popravdě do toho chci jít jen proto, že se nemůžu dočkat, jak se bude tvářit Tom až uslyší, jak jsem šikovném.“ Ušklíbl se na Andreu, která stejně tušila, že to všechno dělá kvůli ní. Pak ještě dodal:
„Tak a kde vlastně jsou, už bych se s nimi přece mohl seznámit ne, snad je přede mnou neschováváš.“ Dobíral si Andreu, aby co nejvíc zlehčil stále ještě nepříjemně napjatou atmosféru. Podle Andreiny reakce se mu to povedlo. Vstala od stolu a vedla ho ven z kuchyně, pak předsíní do jejich ložnice a přitom mu vše vysvětlovala:
„Byly strašně unavené a tak jsem je vykoupala a uložila, teď spí.“ Konec věty už Andrea jen šeptala a otevřela dveře do ložnice. V posteli ležely dvě černovlásky, první byla malá a ležela schoulená do náruče své starší sestry, obě byly celkem klidné a pravidelně oddychovaly. Semir se mimoděk usmál, už zase měl strach, jak se zvládne o takové dvě děti postarat. Někde v hloubi mysli se mu opět objevila myšlenka, kterou by nahlas nikdy neřekl a ani by ji nepřiznal. Nepřizná ji vlastně ani sám sobě. A byla to myšlenka, že on sám je vlastně ještě velké dítě a že vyrůstat se mu ani moc nechce. Andrea ho jemně vystrčila ze dveří. Semir se na ni usmál a pobaveně poznamenal:
„Nejspíš budeme muset zase vytvořit naše provizorní ležení, posteli je obsazeno.“ Políbil Andreu na tvář, protože si uvědomil, že by ji tahle věta mohla uvést do rozpaků a chtěl tomu předejít. Andreu to uklidnilo. Vrátil se zase do kuchyně a chtěl pokračovat zase v plánování, jakoby nepřišel žádný balíček. Semir nepříjemnou poštu honem uklidil do koše, ještě než dorazila i Andrea a pak si sedl na židli a postěžoval si:
„Já mám hroznej hlad, nemáme nějakou dobrou večeři?“ Semir si myslel, že tak navodí normální atmosféru a budou se moct dál bavit, ale Andrea na večeři úplně zapomněla a teď se zatvářila napůl provinile a napůl utahaně
„Na večeři si budeš muset chvíli počkat, protože jsem na ni zatím neměla čas, prostě to nestíhám.“ Oznámila mu a unaveně dosedla na židli.
„Tak to skvěle vychází.“ Pochválil si Semir „Já pro nás zatím nachystám postele a ty uděláš skvělou večeři pro čtyři. Pak vzbudíme i naše svěřenkyně a já se s nimi konečně seznámím. A protože tvoje večeře bude skvělá jako vždycky, bude skvělej i celej večer. No ne?“ obrátil na ni svá nadšená a láskyplná očka, jakoby chtě říct ‚Všechno je dokonalé, jen žádný stres a nervy. Už jenom proto, že jsi tu bude všechno O.K.‘ Andrea ho objala a vlepila mu pusu. Pak radostně přikývla a znovu ho k sobě pevně přitiskla.
„Miluju tě.“ Zašeptal jí Semir něžně do ucha a pak se jí jemně vyvinul z objetí.
„Já tebe taky.“ Přitakala Andrea a celá zářila. Začala tančit po kuchyni a Semir se vytratil chystat postele. Oškrábat brambory, do trouby nějaké maso…Andrea se točila po kuchyni a sršela z ní radost, úleva, štěstí, láska a obrovská směsice radostných pocitů, protože všichni strašáci toho dne se vypařili. Semir holčičky přijal skvěle a přinejmenším mu teď nějakou dobu dá ten maniak pokoj a do té doby určitě přijdou na to, kdo to je a pošlou ho zpět do vězení. Už zbývá jediný problém, musí přemluvit Šéfovou, aby jí dala na nějaký čas volno. Na počítači teď stejně nemá nic mimořádného na práci a Bonrát s Hottem ji určitě u počítače zaskočí. Když by ho měla předtím obrnit blbovzdorností, ale co, to nějak udělá. Hlavně, že Semir je v pohodě. Už se nemohla dočkat následujících dnů…
Semir mezitím zase vytahoval spacáky a přemýšlel, jak to vlastně všechno zvládnou. Ale z nevysvětlitelných důvodů se na to těšil. Pokaždé, když na nadcházející dny začal myslet, začal mu přímou úměrou stoupat adrenalin. A protože byl plný optimismu a zahnal všechny starosti-na to jak se budou o děti starat, když budou oba v práci, mu na mysl ještě nepřišlo-nachystal vše v rekordním čase a vyrazil do kuchyně, že pomůže Andree.
Stejně jako předešlého večera ho do nosu uhodila vůně pečeného masa a k tomu ještě hranolků. Semir si bezděky vzpomněl na své kuře a přemýšlel, jestli si bude přát, aby i tahle večeře trvala nekonečně dlouho. V břiše měl podivný pocit, jakoby si jeho žaludek řekl, že je čas si zacvičit. Stahoval se, rozpínal, dělal kotrmelce a chvílemi Semirovi tak ztěžkl, že nejspíš zvedal činky. Semir přemýšlel, proč je z té večeře tak nervózní. Co se vlastně může stát? Nebude jim sympatický, malý Turek, který se na ně bude snažit být milý. Jak se má vůbec jednat s dětmi? Co když je jeho chovaní spíš vyděsí? Co když se jim vůbec nebude líbit? ‚Nebázni.‘ napomenul se v duchu. ‚Vždyť si během své práce jednal se spoustou dětí a vždycky to dopadlo v pohodě.‘ Utěšoval se, ale pak mu zase začaly vířit hlavou myšlenky pochyb. ‚To tvoje setkání s dětmi bylo vždycky za vypjaté situace a to se nakonec nějak samo vyřešilo. Neměli čas tě poznat. Neměli možnost s tebou v klidu mluvit a poznat jak se chováš normálně. Prostě ti musely věřit, protože jsi jim přišel zachránit život a pak tě proto měly rády, nezajímalo je nic víc, prostě jste se při akci skamarádili a oni tě pak už nebrali jako dospělýho, něco jste prožily a tak jste si rozuměli, to bylo všechno, ale teď to bude jiné.‘ Ale jak jiné? ‚S dětmi jsem se přece setkával i jinak…‘ uvažoval dál Semir, jenomže si uvědomil, že drtivá většina těch „jiných“ setkání byla jen na okamžik a pak už ty děti stejně neviděl. Jen se jich na něco zeptal a pak se rozešli. Nevěděl, jaký na něj mají názor a jak by se chovaly, kdyby ho viděly znovu. Jeho žaludek si šel nejspíš zaplavat, protože teď byl pro změnu jako na vodě. Semira ten pocit neskutečně štval. ‚Co blázníš!‘ napomenul se podruhé. ‚Za a) Postavil jsi se mnohem horším věcem, přece teď nebudeš dělat cirkus nebo se klepat. A Za b)….‘ ‚Ale co když…?‘ ‚A ZA B)‘ vrátil se násilím k optimistickému pohledu na věc: ‚Budeš mít vedle sebe Andreu, jestli ti s tím někdo pomůže, tak ona.‘ Podíval se na svou ženu, která právě krájela přílohu. Vypadala tak zabraná do práce, že si Semira vchodu ani nevšimla. Měl by jí o sobě dát vědět.
Pořád ji zahlcoval ten pocit štěstí a vnitřní rovnováhy, že tančila po kuchyni a svět okolo nevnímala. Pěkně sebou trhla, když ji Semir objal a do ucha jí zašeptal.
„Nevím, jestli líp voní to báječný jídlo, nebo ty. Obě krásně voníte, ty i kuchyně. Ale tebe mám radši.“
Andrea položila nůž a okurku, kterou právě plátkovala a nechala se otočit o 180° a zahleděla se Semirovi do očí. Chtěla si z něj udělat legraci a říct, že ona radši tu pečeni, ale když se mu podívala do očí a viděla v nich lásku i napětí a očekávání, nešlo jí to.
„A já tě miluju.“ Zašeptala. Po dlouhé době na sebe měli se Semirem konečně čas. Dívali se navzájem do očí a oba dva naplňoval zvláštně nevysvětlitelně vysvětlitelný pocit. Směsice, ve které byly obsaženy v dokonalém poměru všechny ingredience na šťastný a pohodový život. Pak se k sobě naklonili a políbili se, a ani trochu se jim nechtělo přestat. Přerušila to až Andrea, kterou zastudil jeden zbloudilý plátek okurky do prstu, čímž si uvědomila, že musí chystat večeři. Jemně se odtáhla a se zamilovaným úsměvem řekla:
„Pusť, nebo se z večeře stane snídaně.“
„To by nevadilo“ ušklíbl se Semir nadějně.
„Ale jo, tučný je k snídani nezdravý.“ Usmála se Andrea při víc než výmluvné odpovědi a začala se zase nekompromisně věnovat okurce. Semir také rezignoval a začal chystat prostírání pro čtyři. Když procházel okolo trouby, postřehl ve skleněné části dveří svůj odraz. I přes vysoce nekvalitní materiál k prohlížení se si uvědomil, že celý září. ‚Takhle bych se určitě zamlouval i Santa Klausovi.‘ pomyslel si spokojeně a obavy z večeře se postupně rozplývaly. Prostíral skutečně slavnostně, ubrousky, správně položené příbory, sváteční talíře…To všechno bylo správně, ale platilo zde pořekadlo. Je to dobré, je toho málo. Semir měl hravou náladu a tak vytáhl sklenky na šampaňské i chladící nádobu na sekt. Do nádoby však nevložil alkohol, ale tři skleněné půllitrové láhve s hnědou tekutinou. Zasypal je několika kostkami z tvořítka na led, přikryl bílou utěrkou, vedle nádoby položil otvírák a doufal, že ty holky mají rády Kofolu. Pak ještě donesl dva pětiramenné svícny a naplnil je kónickými svícemi, které koupil Andree pro zvláštní příležitost. Svíce byly všechny modré, ale měly různé odstíny. Semir dal doprostřed každého svícnu modrou jako noční obloha, za jasné měsíční noci, a okolo nich vložil dvě o něco tmavší. Kraje pak opatřil svíčkami Skoro černými. Vedle otvíráku pečlivě položil sirky a podíval se na své dílo. Pevně věřil, že až začne večeře, bude vše dokonalé a už z ní neměl skoro žádné obavy. A když mu Andrea řekla, že je čas, aby šli holčičky vzbudit a dali se do večeře. Když se pak otočila a užasla nad prostřeným. Když mu vlepila pusu a štěstím i překvapením málem nemohla dýchat. Když užasle řekla:
„No to šampaňské snad nemyslíš vážně?“ a Semir jí ukázal Kofolu. To už na obavy nebylo v Semirovi kousek místa, všechno bylo obsazeno štěstím, láskou, nadšením…Prostě nádherný večer, co by to jen mohlo zkazit? ‚Nic.‘ pomyslel si Semir. ‚Tenhle týden nám nic nezkazí.‘ Kdyby jen věděl, jak daleko je od pravdy, ale nepředbíhejme a nechme mu ještě chvíli klidu.
Společně s Andreou šli do ložnice. Semir zůstal u vchodu, jako pozorovatel a Andrea potichu došla k posteli a jemně zatřásla s Naominým ramenem. Doufala, že starší děvče se probudí, ale otřes probudil Susan.
„Co se děje této?“ zeptala se udiveně protírajíc si očka.
„Uvařila jsem večeři a chci vás někomu představit.“ Řekla jí Andrea s úsměvem a stále ještě tlumeným hlasem.
„Mám vzbudit Naomi?“ pohlédla Susan na svou sestru.
„Ehhmm.“ Kývla Andrea. „A až ji vzbudíš, přijdete za námi do kuchyně, dobře?“
Susan kývla a pak se ještě zeptala:
„A koho nám chceš představit?“
Semir to nevydržel a přišel blíž.
„Mě. Já jsem Semir.“ Usmál se na holčičku.
„Já jsem Susan. Máš Andreu rád?“ upřela na něj zvědavě své nevinné a upřímné dětské oči.
„Moc.“ Přitakal Semir.
„Tak to tě mám taky ráda.“ Usmála se na něj těma svýma očima a zvědavě si ho prohlédla. Andrea se usmála a v Semirovi se zvedla vlna uklidnění a radosti. ‚I bez napjatých, stresových situací se mi s dětmi jedná fajn. Vlastně na tom není nic těžkýho, je to přirozený a v pohodě.‘
„Já tebe taky.“ Odtušil Semir a pořád se usmíval.
„Tak mi půjdem do kuchyně a počkáme na tebe a Naomi, co říkáš?“ navrhla Andrea a když holčička přikývla, musela Semira doslova vystrkat z pokoje.
Jak šli předsíní do kuchyně, postřehla Andrea spací pytle v obýváku.
“Neboj,“ objal ji Semir, který postřehl, na co se dívá. „Zítra jim zařídíme pokojíček a budem spát v postýlce.“ Slíbil jí.
„Už se nemůžu dočkat.“ Řekla Andrea a myslela spíš na zařizování pokojíčku.
„Já taky ne.“ Usmál se Semir a natěšeně pohlédl na ložnici.
„Jak tak koukám, tak ty spíš té postýlky.“ Ušklíbla se Andrea.
„No, popravdě ani ne.“ Objal ji Semir. „Spíš tebe v ní.“ Přiznal, než vyrazil do kuchyně.

Zrovna, když na stůl položili poslední nutnosti, dorazily o kuchyně Naomi a Susan. „Ahoj.“ Pozdravil je zářivě Semir. Susan zasvítila očka, ale Naomi ho sjela pohledem, ve kterém bylo trochu strachu.
„Ehmm… já jsem Semir. Ještě se neznáme, ale čeká nás super večeře, tak si budem rovnou tykat, ne?“ pokoušel se Semir vymotat z jejího pohledu, který se teď měnil v naprosto odmítavý. Pokoušel se ji brát jako sobě rovnou, vždyť jí už bylo dvanáct, ale holčička jakoby se ho bála a chtěla se bránit něčemu, co muselo přijít, ač to zatím není vidět. Nelíbil se jí. Poznal to on i Andrea. Ale co provedl?
„Dobře, já jsem Naomi.“ Řekla tónem, který jasně naznačoval „Jak chceš, mě je to jedno.“ A obrátila se k Andree.
„Asi už ti nemůžem s ničím pomoct.“ Zhodnotila stůl.
„Páni!“ vydechla ohromeně Susan. „To je jako pro velký.“
„Pojďte se posadit, jídlo je na stole.“ Vyrazila Andrea ke stolu a začala přidělovat na talíře.

Po několika Andreiných i Semirových pokusech navázat konverzaci u stolu jen cinkaly příbory. Semir se nevydával, možná podvědomě se pořád vyptával nejdřív Naomi a pak Susan. Naomi axiálně kývla nebo zavrtěla hlavou. Susan mu odpovídala jednoslovně, ale přece jen byla viditelně přístupnější.
„Jakou máš ráda barvu?“ obrátil se na Naomi s otázkou, kterou nemohla přejít pohybem hlavou. Pokrčila rameny a pak z ní vypadlo:
„Stříbrnou.“
„Já taky.“ Ozvala se Susan bez vyzvání. „Má ji ve znaku Havraspár, společně s modrou.“
„Semir má stříbrné BMW, nesvezeme se v něm zítra?“ navrhla Andrea. „Stejně budeme muset vybrat nějaké oblečení a hračky a něco dobrýho k snědku, a pak můžem třeba do kina.“
„A koupíš mi knížku?“ napadlo Susan a upřela na ni svá natěšená dětská očka.
„Jakou?“ chytil se toho Semir „Ty už umíš číst?“
„Trošku.“ Uhnula očima Susan.
„Chce druhý a třetí a čtvrtý díl Harryho Pottera. Čteme to spolu, je do toho blázen. A já vlastně taky.“ Zarděla se Naomi a málem převrhla skleničku, jak se natahovala pro kukuřici. Semir jí podal misku s konzervovanou zeleninou a ona se po něm nějak divně podívala. Jakoby si ho tím pohledem měřila a Semir si naráz připadal jako pod rentgenujícím pohledem Šéfové.
„To je ten malý čaroděj, ne?“ podala jí Andrea ještě pro jistotu hrášek. Naomi se nějak omluvně usmála a vzala si od ní misku.
„Jo, ale teď už není malý, to byl jen v prvním díle, ale teď už určitě vyrostl, my si o tom jen ještě nemohly přečíst, protože nemáme tu knížku, ale budeme ji mít. A to už bude veliký a bude umět spoustu nových věcí.“ Rozpovídala se najednou Susan. Andrea měla samozřejmě o většině přehled z internetu, zato pro Semira bylo zatím jediné téma, při kterém byly hovornější, velkou neznámou.
„A o čem ten první díl vůbec je?“ zeptal se Susan. Podívala se na něj překvapeně nevěřícím pohledem, jakoby to snad bylo nemyslitelné, že někdo Harryho Pottera nečetl. Pak jí po tváři přeběhl usilovný výraz vzpomínání a nakonec se jí rozzářila ta malá modrá očička.
„On vlastně žije u tety a strejdy, ale ti ho vůbec nemají rádi. A jednou za ním přijde obr a řekne mu, že je to čaroděj a vezme ho do Bradavic.“
„Co jsou to Bradavice?“ šeptla jí Naomi.
„Ty to nevíš?“ vykulila na ni Susan očka.
„Já jo, ale Semir to vědět nebude.“
„Aha. Semire, Bradavice jsou kouzelnická škola, ředitelem je Brumbál, ale před ním to bylo mnoho onych kouzelníku. Úplně prvního ředitele neměly, protože měli pouze čtyři ředitele kolejí. A ty koleje vedli 4 nejlepší a nejlegernější kouzelníci té doby.“
„Nejlegendárnější, a historii můžeš vynechat, bylo by stačilo říct: kouzelnická internátní škola.“ Pomáhala jí Naomi.
„Ale to zní divně, já si pod tím nic nepředstavím, tomu rozumí takový velký jako ty, ale já a Semir ne.“ Bránila se Susan. Andrea, Semir i Naomi poprskali smíchy stůl kofolou. Semirovi bylo jasné, že Susan ho jako svého kamaráda bude brát, ta holčina se mu líbila. A už teď si chtěl přečíst Harryho Pottera. Ještě si najít cestičku k Naomi a večer bude dokonalý, ale i ta už se začala zapojovat do hovoru. Teď spíš mlčeli on a Andrea. Hryzala ho zvědavost, proč Harryho neměli rádi, když se oběma holčičkám tak líbí a tak nový hovor začal zase on:
„A proč ho teta se strejdou neměli rádi?“
Vyvolalo to lavinu dalšího vyprávění:
„Protože oni věděli, že umí čarovat a moc se toho báli, a Petunie…“
„To je Harryho teta.“ Doplnila Naomi
„Ano, ano, nepřerušuj mě. Petunie měla taky sestru kouzelnici a vůbec se jí to nelíbilo a tak to z Harryho chtěli dostat tak, že ho trápili, ale nepovedlo se jim to.“
Téma Harry Potter jim bohatě vystačilo až do konce večeře. Susan vyprávěla, co věděla i co nevěděla a Naomi na ni prozradila, že přečetla snad každý článek, který kdy o Harrym vyšel, cestou ze školy v jedné trafice, kde je už moc dobře znali. O půl deváté se však už Andree zdálo, že je čas jít do postele a tak holky nahnala do koupelny. Než jim obstarala ručníky a vůbec všechno zařídila, Semir umyl nádobí a sklidil stůl s pocitem, že večeře se skutečně vydařila. Když zanechala holky v ložnici, ať se převléknou zpátky do pyžama a vrátila se do kuchyně, musela Semira pochválit.
„Ty se teď běž vyspat a já je půjdu uložit.“ Políbila Semira na tvář a znovu se užasle rozhlédla po kuchyni. Semir ji chytil okolo pasu a zašeptal jí do ucha:
„Ne ne ne, ty se teď jdi vyspat a já je uložím a pak za tebou přijdu.“ Slíbil jí a šel do ložnice.

„Tak a jde se spát, a na dobrou noc vám budu číst Harryho Pottera.“ Navrhl, když strčil hlavu do ložnice a obdařil je jedním z nejpěknějších a nejnatěšenějších turčích úsměvů.
„Jóóóóooo!!“ nadskočila Susan a s neuvěřitelnou radostí doskákala nejdřív z postele na zem a po zemi pak k Semirovi.
„To zní dobře.“ Vylovila z jednoho batohu knížku naomi. Nepodívala se na něj, jen předala knihu Susan a zalezla si do postele. Susan ji natěšeně vtiskla do ruky Semirovi.
„A budem hrát maso-kosti?“
„Dnes né Suzíku, dnes si to jen poslechnem.“ Zívla naomi a zavrtala se do peřin. Semir si přitáhl k posteli křeslo. Opatrně na něj položil Harryho Pottera a pak přikryl susan až po bradu.
„poslouchat, nevylejzat.“ Zakořenil se na ni a ona mu oplatila stejně.
“Tak jo, ale už čti.“ Zakutala se do peřiny stejně ¨jako její sestra a upřela natěšený pohled na Semirovu levou ruku, ve které třímal knížku. Semir se pohodlně usadil v ušáku a zvědavě začal číst.
„Chlapec, který zůstal na živu.“ Optimistický název, hned pro začátek to vypadá, jako by se jich tam polovina pozabíjela. Pomyslel si a mimoděk si vzpomněl na bláznivou nehodu na dálnici, kdy přežilo jediné auto. Že to nebylo to jejich, není nutno dodávat. „Pan a paní Dursleyovi z domu číslo 4 v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední…“

„…teď. Věděl snad Hagrid o Snapeovi něco, co mu nechtěl prozradit?“ Semir doslova hladově obrátil stránku „Půlnoční souboj, Harry nikdy-“
Naomi ho zatahal za rukáv. „Mě to číst nemusíš a Suzík už spí.“
„Jak dlouho?“ zeptal se překvapený Semir, kterého děj úplně pohltil.
„No, od kapitoly Nástupiště devět a třičtvrtě už určitě.“
„Ahá, tak dobrou noc. A pěkně se vyspi.“ Mínil se Semir po špičkách vykrást z pokoje.
„Dík, víš, že jsi vlastně docela fajn?“ poprvé se na něj podívala tak nějak přívětivě. Semira to naplnilo radostí, nejspíš v něm explodoval balón naplněný práškem pohody, protože tenhle večer měl po dlouhé době pocit, že mu všechno vychází.
„Víš, že ty taky.“ Usmál se na ni.
„Už se těším na zítra.“
„Já taky, tak už spi, ať pak nemáš kruhy pod očkama.“
„Dobrou Semire.“
„Dobrou Naomi.“ Zavřel neslyšně dveře a zamířil k Andree.

Andrea samozřejmě nespala. Seděla celou dobu za dveřmi a poslouchala. Konečně si uvědomila, proč se Semir Naomi nelíbí. Nemá ráda muže, ale ani trošku. Poznala svého otce, bylo to v druhém dopise, ale Andrea ho jen prolítla očima, protože se musela starat o holčičky. Těžko říct, kdo byl šťastnější, když Naomi řekla Semirovi, že je fajn.
Srazil se s ní napůl cestě ke spacákům.
„Naomi mě má ráda.“ Zářila mu oříšková očka.
„Já vím a mám z toho taky děsnou radost, ale už pojď do postele, nebo zítra nevstanem.“
„Do spacáků.“ Ušklíbl se Semir.
„Tak do spacáků, vtipálku, ale stejně, jestli mi zítra budeš usínat za volantem, budu o tebe mít strach, ať budeš s námi, nebo v práci.“
„No jo, práce.“ sepnulo něco v Semirově hlavě. „Tak já Tam pojedu brzo ráno a vyřídím to u Šéfové.“ Položil vedle svého spacáku Harryho Pottera, kterého si automaticky odnesl. Moc by ho zajímalo, jak to pokračuje.
„Uvidíme, co bude ráno.“ Zívla Andrea. Převlékli se a zachumlali se do spacáků. Semir si Andreu objal a velmi rychle uslyšel její pravidelný dech, ale on byl ještě pořád úplně vzhůru, proč se mu jen nechce ani trochu spát?. Podíval se na hodinky. Za pár minut dvě. Opatrně a tiše vylezl ze spacáku, popadl knížku a vykradl se do kuchyně. Udělal si čaj, otevřel knihu na kapitole Půlnoční souboj, sedl si za stůl a hltal očima další a další řádky. K některým kouzlům se dokonce vracel a napadlo ho, že by je při svém vysokoadrenalinovém povolání dobře využil. Bylo zábavné představovat si, co by se stalo, kdyby v různých honičkách najednou vytáhl hůlku a začal chytat zločince novým, netradičním potterovským systémem. Když dočetl poslední řádky, bylo skoro pět. Bez rozmýšlení na sebe hodil bundu, popadl klíčky od svého BMW a vyrazil.
Vtrhl do prvního hypermarketu, který měl otevřeno non-stop a okamžitě zamířil k literatuře. Přišel na to, že vyšel už i pátý díl a zanedlouho má vyjít šestka. Okamžitě prohlédl peněženku, jestli má příslušný počet marek, popadl druhý, třetí čtvrtý a pátý díl a bleskově zamířil k pokladně.
Když dorazil na stanici, ještě tam skoro nikdo nebyl. Jen pár kolegů, kteří měli noční pohotovost, nebo dodělávali papírování. Rozhodně ne Šéfová. Co jsem taky čekal o třičtvrtě na šest? Pomyslel si a okamžitě si vzpomněla na nástupiště devět a třičtvrtě. Vklouzl do své kanceláře a otevřel druhý díl. Harry potter a Tajemná komnata. Harryho nejhorší narozeniny. Nebylo to poprvé, co se…
…„A když už mluvíme o Nebelvíru“ pronesla profesorka McGonagalová ostře. Harry jí však skočil do řeči. „Paní profesorko…“ Co to, že by Šéfová? Kapitolu dočíst nestihnu. Tak honem, čímpak se to dá založit? Rychle popadl kousek papíru a vrazil do šéfčiny kanceláře.
Ťuk, ťuk.
„Dále?“ vyzvala ho poněkud překvapeně Šéfová. „Semire, co tady děláte tak brzo. A co potřebujete?“
„Víte, Šéfová, máme teď s Andreou na …“ začal Semir. Anna Engelhartová na něj ke konci zírala, jakoby se snad pokoušel vystřelit si z ní originálním způsobem.
„Takže vy chcete dovolenou pro sebe a pro Andreu?“
„No, ano.“
„Myslíte si, že můžu v takovémhle blázinci, kdy mám polovinu lidí na dovolených, dát volno ještě dvěma lidem, kteří drží toto pracoviště ještě jakž-takž pohromadě?“
„No, nedalo by se to nějak zařídit?“ zaškemral Semir a udělal na Šéfovou psí pohled. Jeho oříškovým očím se nedalo odolat.
„Dobrá, budete mít dopolední služby, žádné zanedbané hlášení, dovolenou si můžete vzít od pondělka. Počítejte s tím, že vaše hlášení chci mít na stole všechna a v pořádku, než se rozhodnete dovolenou nastoupit. A pokud to stihnete, nemám nic proti tomu, abyste si vzal o víkendu volno. Snad to Tom nějak zvládne. A co se týče andrei, můžou to za ni vzít Bonrát s Hertsbergerem, ale jen na chvíli. Jasné? “
„Díky Šéfová!“ rozzářil se Semir a skokem byl v kanceláři. Okamžitě začal dělat hlášení a měl jich notnou část hotovou, než v osm dorazil Tom.
„Co to děláš?“ vytřeštil na něj oči.
„Dopisuju hlášení, a netvař se tak, hned po ránu, kdo se na tebe má koukat.“ Dobíral si ho Semir, ale pro Toma překvapení ještě neskončily.
„A co je tohle?“ zalapal o dechu, při pohledu na druhý díl Pottera, který Semir nechal neobezřetně ležet na stole.“
„To je knížka. A netvař se takhle, zůstane ti to.“ Poučil ho a udělal tečku za dalším hlášením.
„Tak jedem do terénu, ne?“ hodil na sebe bundu, hodil do síťky s dalšími knihami i tu ze stolu a vyrazil k autu, pořád ještě zaraženého Toma nechal, ať si ho dožene a razil si to ke svému BMW.
„Semire neblázni, vždyť normálně bychom vyjížděli tak za půl hodiny.“ Dohonil ho konečně Tom.
„Jo, ale já se chci ještě stavit doma. Klidně si vyjeď o něco pozděj, sejdem se na dálnici, brknu ti.“
„Tak to teda ne, jedu s tebou.“ Obsadil Tom hbitě sedadlo spolujezdce, odhodlaný přijít stůj, co stůj na to, co se se Semirem děje.

„Hned jsem zpátky.“ Semir vyskočil z auta, popadl síťku a vyběhl k nim do bytu. Tom na něj jen zaraženě koukal, co se to včera stalo? A co se se Semirem děje teď?

„Ahoj miláčku!“ vtrhl Semir do dveří jako velká voda. „Ty můžeš zůstat doma a já mám od pondělka, vlastně už od zítřka dovolenou.“ Pohlédl šťastně na Andreu, „Ale dneska ještě musím být dopoledne na služebně.“
Andrea se na něj dívala, jakoby by něco provedl. Pak to už nevydržela a vyprskla smíchy.
„Tak my se tu o něj bojíme a on si přilítne, jak kdyby se nechumelilo. Tos mi to nemohl zavolat? Bylo by to rychlejší, ne?“
„To bylo, ale nemohl bych vám dát tohle.“ Podal jí se šťastným úsměvem tašku. „Tak já mizím, uvidíme se odpoledne, mějte se holky! Zatím!“
„Semire, co to je?“ nakoukla Andrea do tašky a pak se rozesmála. Moc dobře věděla, kdo nechal v kuchyni na stole první díl, když ho v noci celý zlouskal a nemohla si nepovšimnout záložky v druhém díle, který Semir narychlo položil navrch.
„Tak utíkej ty čaroději.“ Dobírala si ho. „A vrať se mi celej!“ zavolala za ním ještě, než zavřela dveře. Pak se o ně opřela, podívala se na Naomi, podala jí a Susan tašku a šťastně se znovu rozesmála.
„No není milej?“
„Je!“ přisvědčily obě holky unisono, ještě před pohledem do tašky.

„Tak jedem!“ naskočil do BMW a zamířil na A4. „Pevně věřím, že dneska si daj pokoj všichni překupníci aut, vrahové a vyděrači.“ Ušklíbl se rozjařeně.
„Dnes bude pršet.“ Prorokoval Tom a pokýval hlavou.
„Proč by mělo?“ pohlédl Semir na oblohu bez ,ráčku.
„Policajt blázní.“ Protáhl Tom provokativně, a společně se se,Semirem vyprskl smíchy.
„Náhodou bude slunečno, policajt je šťastnej.“
„Co blázní?“ převedl Tom svou pozornost na černý Passat, který jel po ránu neobvykle vysokou rychlostí a předjížděl docela nebezpečně všechny před sebou.
„Nevím, zeptáme se ho, až ho chytíme.“ Šlápl Semir na plyn a už se hnali za dalším z pirátů silnic. Ještě dali vědět centrále a Tom umístil na střechu modře blikající nezbytnost a honička mohla začít. Jakmile řidič Passatu postřehl majáček, prudce odbočil a prašnou cestu a nejspíš doufal, že se jim ztratí v lese. Ne, nemohl se jim se ztratit, ale po pár metrech se objevilo něco jako nájezdová rampa nedbale složená z prken a za ní docela široký příkop. Passat to tak tak přeletěl. Semir ještě přidal na plynu a jakoby zkoušel, jestli to funguje, pronesl: „Wiggardium leviosa!“
„Cože?“ vytřeštil na něj Tom svá modrá kukadla, ale to už hladce dosedli a passat měli na dosah.
„Ono to snad funguje.“ pochvaloval si Semir, když předjížděl Passat, aby ho donutil zastavit.
„Máte právo nevypovídat.“ Vytáhl řidiče, kterému nezbylo, než zastavit.
„Ale měl byste nám sdělit, proč jste jel takovou rychlostí bůhvíkam.“ Doporučil mu Tom.
„Byl to trénink.“ Procedil muž skrz zuby.
„Cože?“
„Jsem kaskadér.“ Přiznal neochotně muž.
„Ahá, takže vy si tady trénujete a vůbec vám nevadí, že většina řidičů kaskadéři nejsou a není pro ně běžné lítat si s auty. Co kdyby při tom vašem tréninku byl někdo zraněný nebo přišel o život? Dejte ruce za záda.“ Chystal se mu Semir nasadit pouta, ale muž sebou trhl.
„Nemohli bychom se nějak rozumě domluvit, přece mě za takovou blbost nezatknete.“
„Právě za takovou blbost vás zatkneme.“ Otočil ho Tom zpátky čelem k autu, ale než mu stačili nasadit náramky, muž udělal salto vzad, rozeběhl se a pokusil se jim zmizet v lese.
„Tak to je mi moc líto pánové, ale opouštím vás.“ Křikl ještě.
„Jak byla ta klopýtací kletba?“ zamumlal si Semir, popadl nejbližší klacek a mrštil ho kaskadérovi pod nohy. Klacek se mu mezi nohy pořádně zamotal a muž bolestivě přistál na zemi, nechopen pohybu. Před očima udiveného Toma si k němu Semir doběhl a, teď už bez potíží, mu nasadil mu pouta. „Petrifikus totalus.“ Zamumlal si přitom.
„Klopýtací kletba. Petří fikus t..tss cosi.“ Zamumlal si Tom při nasedání do vozu dost rozčarovaně a mírně zděšeně.
„Semire, začínám se o tebe bát, nebo snad tě?“

„Semire! Na slovíčko prosím.“ zavolala si ho k sobě Šéfová, jen co dorazili na stanici.
„Nechápu, jak jste to zvládl tak rychle, ale ta vaše hlášení jsou v pořádku, nicméně nemyslete si, že nastoupíte dovolenou a nedořešíte tenhle případ. Jak to vypadá? Budete to mít hotové ještě dneska.“
„Myslím, že ano Šéfová, šlo jen o pitomého kaskadéra, kterej na dálnici trénoval.“
„Zranil někoho?“
„Ne, odbočil z dálnice, jakmile nás uviděla a pokusil se vzít roha.“ Kaskadérské kousky, které tam i zpátky předvedl přes řeku (Ne, ani podruhé nezapomněl čarovat.), raději vynechal. Byl rád, že pro tentokrát nemusel použít reparo, protože si nebyl jistý, jestli by se mu to povedlo. Na to tady byl přece jen odborníkem Hartmutt.
„Dobrá, tak napište hlášení a až dáte všechny věci do pořádku, přijďte mi říct, promluvíme si o tom vašem volnu.“
„Díky Šéfová.“ Vystřelil Semir z kanceláře.
Ťuk ťuk ozvalo se na dveře pár sekund po Semirově odchodu.
„Ano.?“ Zvedla oči od stolu Engelhardtová. Vešel Tom.
„Šéfová, nevíte, co se děje se Semirem?“
„Vím jen, že po mně chce dovolenou, proč?“
„No…“ byl už Tom připraven zděšeně jí svěřit jakým novým způsobem Semir chytá zločince, ale pak si řekl, že ho to možná přes dovolenou stejně přejde. „…tak to bude tím.“ Vyhnul se zpytavému pohledu Šéfové a bez vyzvání vystřelil za Semirem do jejich kanceláře.
„Takže vy si myslíte, že není za co vás zatknout?!“
„Dyť jsem nic neudělal, maximálně za vysokou rychlost.“
„A pokus o útěk je jako co?“
„Ale no tak, jasně, že jsem věděl, že nedělám něco zrovna schváleného a tak jsem na vás přece nepočkal a nepopřál vám dobrý den, to je jasný, prostě jsem potřeboval něco nacvičit.“
„A kde jinde se to dělá líp než na dálnici?!!“ zavřel si Tom dveře za zády a podíval se na muže pohledem ‚Buď patříte do vězení, nebo do ústavu‘.
„Na co jste to potřeboval nacvičit?“
„Hledám si práci a ten člověk chce někoho, kdo umí perfektně myšky, hodiny a vůbec takový efekty, chtěl jsem si jen ověřit, jestli jsem z toho nevypad, docela dlouho jsem to nedělal.“
„Takže kdybychom vás nepřerušili, začal byste tam zkoušet hodiny?“ zvedlo to Toma opět ze židle, na kterou před chvílí dosedl.
„Ne, takový šílenosti už jsem chtěl dělat někde na louce, nebo tak, podívejte, já nechtěl nikoho zabít, nebo zranit, nebo způsobit nějakou nehodu. Já to umím, jen chci fleka. Víte, co by to znamenalo skončit na dlažbě? Nemůžu za to, že mě nedávno vyrazili, ale na úřad práce škemrat o podporu, to by bylo pod moji úroveň.“ Napřímil se muž.
Vysoký, svalnatý, schopný a očividně má charakter. Pomyslel si Semir.
„proč vás vyhodili?“ zajímalo ho ještě.
„No, páč obchod, kde jsem rozvážel zboží, se zavírá.“
Ťuk ťuk.
„Ano.“ Otevřel Tom dveře a převzal si od Bonratha slohu. Projel ji očima. „Díky Bonrathe.“ Předal ji Semirovi. Řidič byl čistý, nikdy netrestaný, ani pokuta za špatné parkování. „To je vůl, a teď si to takhle zkazí.“ Pomyslel si Semir. Mrkl na Toma a nahlas řekl:
„Tak si ty vaše kousky zkoušejte někde jinde, nevím, jestli by byl horší úřad práce, nebo několika měsíční pobyt na státní útraty.“
„No jo.“ Přiznal muž.
„Tak běžte, ale jestli vás ještě někdy uvidíme na dálnici trénovat, tak hladce vám to neprojde.“ Otevřel mu Tom dveře. Muž jakoby nemohl uvěřit a pak se ještě zeptal:
„A co moje auto?“
„O vašem autě, ani o tom, co jste s ním dneska prováděl, už nevíme a nechceme nic vědět.“ Pokynul mu Tom k opuštění kanceláře. Muž se naježil, ale pak zabručel:
„No jo, tak dík, máte to u mě.“ A zmizel ze stanice.

„Tak honem, hlášení a domů.“ Popadl Semir s nevysvětlitelnou dávkou energie propisku a začal vyřizovat papírování.
„Co blázníš?“ vyvalil na něj Tom oči. Papírování byla věc, do které se nikdy ani jeden nehrnuli a Semirovi najednou lítá ruka po papíře a propiska za sebou zanechává inkoustovou trajektorii neuvěřitelnou rychlostí.
„Jen chci jít brzo domů, čím dřív to uděláme, tím dřív mi padne.“ Sdělil mu Semir nadšeně a prolítl po sobě řádky očima. Tom dosedl na židli, ale po papíru nevztáhl ani ruku.
„Můžeš mi vysvětlit, co se s tebou děje?“
„Nic, jen chci být brzo doma. Tak na mě přestaň koukat a pomož mi.“ Položil mu pod nos několik papírů a sám začal vyplňovat poslední hlášení, které mu na stole zbylo, jako nedopsaný rest z minula. Tom do tužky nechápavě drcl a ta spadla na zem, kde se po nárazu rozpadla na tři části. Semir se na něj podíval, jakoby se Tom sám choval velice zvláštně a uličnickým výrazem neshýbl pro tužku.
„Reparo.“ Zašeptal a v mžiku ji složil dohromady a opět položil na hromádku papírů před Tomem. Udělal ještě několik tahů propiskou rozmáchlým gestem tečku. Pak ještě podpis a vyrazil z kanceláře, sledován stále ještě užaslým Tomem, který si teď nechápavě mumlal
„Reparo?!?!!?“

Semir vtrhl do kanceláře Šéfové, jenom se ozvalo „Dále.“
„Šéfová! Mám to hlášení.“ Množství a čtverek se mu málem rozsypalo.
„Skvěle. Takže zítra máte nástup na sedmou hodinu, jako běžně absolvujete s Tomem výjezd a pokud bude třeba dodělat nějaké hlášení, bude pod ním váš podpis. Pokud se nic zvláštního nestane, ve dvanáct máte padla a dnes už vás na stanici nechci vidět.“ Složila Engelhardová papíry. A tázavě zvedla k Semirovi oči.
„Díky Šéfová.“ Vyhrkl Semir a nejradši by ji objal.
„A vyřiďte Andree, ať mi pošle ta data, na kterých jsme se domluvily, mailem, pokud možno do Pondělí. Mezitím ji tu budou ve zbytku suplovat Hotte a Bonrath…doufám, že kompetentně.“ Pohlédla ještě nejistě na počítač, který byl momentálně v moci dvou komisařů, kteří přemýšleli, co vyvedli tentokrát. Takže Šéfová a Andreou mluvila. Semir z její kanceláře vystřelil jako šipka.
„Měj se tu, vidíme se zítra!“ křikl na Toma, který právě dospěl k závěru, že hlášení se samo nenapíše a uchopil tužku. Semir se zakořenil na jeho zmatený obličej a proběhl stanicí na parkoviště s hlavou plnou plánů, co dneska stihnou. Naskočil do svého BMW a než dojel domů, už měl namyšlené, kam půjdou do obchodů, na trenagery, … a večer jim bude číst Harryho Pottera. Vyskočil z auta a zamířil do bytu.

„Šéfová!“ vtrhl Tom do její kanceláře bez zaklepání či vyzvání.
„Ano!?“ zvedla oči od stolu a změřila si ho pohledem.
„Co je se Semirem?“
„Co by s ním mělo být?“
„Celý den se chová divně a teď mu ještě dáte dovolenou a…“ Tom už to nevydržel. Přes dovolenou Semira nic nepřejde. Něco se s ním děje a Šéfová si toho buď nevšimla, nebo o tom něco ví, a Tom chce vědět co.
„Mají s Andreou jistou nečekanou záležitost, kterou musí vyřešit.“ Řekla klidně Šéfová a chtěla se vrátit k papírování, ale Tom ji nenechal.
„Šéfová, Semir si šeptá divný slova a pak dělá šílený kousky!“ Tak a bylo to venku. Uvidíme, co na to řekne.
„Jaká slova?“ zvedla hlavu.
„No já nevím, třeba gandirum lesivosa a reparo, nebo…klopýtací kletba a…“
„To jsou kouzla.“ Odvětila klidně a vrátila se k papírům
„Aha, takže jen ko…KOUZLA!?!“
„Jsou to nějaké vymyšleniny z Harryho Pottera.“ Šéfová jednak nebyla včerejší a její kamarádka měla malé dítě, které jí o tom nedávno se zápalem vyprávělo. A taky vedla s Andreou asi desetiminutový hovor, kde se dozvěděla vše o její bývalé přítelkyni, jejích dcerách i Semirově vztahu k nim a Harrymu Potterovi. Nevěděla, jakou knihu už Semir četl, ale aby u ní proseděl celou noc…žádný div, že v něm něco zůstalo. Koneckonců, jeho pracovní morálku to nijak nenarušuje a tak není důvod, se tím zabývat.
Harry Potter. To je ta šílenost, kterou měl dnes na stole, uvědomil si Tom. Takže Semir čaruje. Ne, radši se tím nezabývat, sad se z toho dneska vyspí.
„Ještě něco?“ otázala se Šéfová a Tom tak tohle téma musel přijmout za uzavřené.
„Ehmm, s kým mám jet na výjezd?“
„Buď to zvládnete sám, nebo s Hertsbergerem, nebo Bonrathem. Nechávám to na vás.“
„Dobře Šéfová.“
Vyšel z její kanceláře jako zmámený. Podíval se k počítači a Hotta a Dietra a řekl si, že je nebude vyrušovat. Vyšel na parkoviště, nasedl do svého modrého CLK a vyrazil na dálnici.
Tak Harry Potter Semire. Tomu se přijde na kloub, dnes večer se u vás zastavím a všechno řeknu Andree. Uvidíme, co ona na to.

„Ahoj miláčku!“
„Ahoj Semire!“ ozvalo se v odpověď z kuchyně trojhlasně. Než si stačil sundat bundu, už tu byla Susan.
„Jak ses měl v práci? A co vůbec dělals? Budeme číst Harryho? A co pak?“ vychrlila na něj a přímo do jeho očí se dívaly ty její andílkovské natěšené korálky.
„No, v práci jsem se měl celkem dobře. Chytli jsme jednoho.. darebáka, který jel moc rychle a nedodržoval předpisy. A co budeme dělat teď ještě nevím, to mi poví Andrea.“ Během toho přešli do provoněné kuchyně. Semirově citu musíme přidat bod za to, že nakonec použil slovo darebáka a ne jedno z tuctu jiných slov, mnohem méně vhodných pro malou Susan, která ho při vzpomínce na řidiče napadla.
„Teď musíme dodělat oběd a pak se jde na nákupy.“ Rozhodla Andrea od plotny a nechala Semira, který k ní zezadu přistoupil, sát jí pusu.
„Skvěle, s čím chceš pomoct?“
„Nakrájet zeleninu.“
„Dobrá, tak to si vezmu na starost já a ty Naomi mezitím skoč pro druhý díl, hrozně mě zajímá, jak to dopadne.“ Naomi se na něj nechápavě podívala. „Včera jsem četl já, dneska budeš předčítat ty.“ Mrkl na ni Semir a nachystal si prkýnko a nůž. Naomi se rozzářila a odběhla. Andrea věnovala Semirovi uznalý pohled.
„A co budu dělat já?“ upřela na ni svá očka Susan.
„Budeš poslouchat, co bude Naomi číst.“ Navrhla Andrea, ale Semir už vzal od stolu židli a přistavil ji k lince, kousek vedle, než měl desku s nožem.
„Ne, já chci taky něco dělat.“ Nabízela se Susan dál a nadějně koukla po Semirovi.
„Tak si stoupneš sem a budeš na talíř chystat zeleninu, kterou nakrájím, ale nejdřív přiveď Naomi.“ Poslal ji za sestrou a nachystal na linku talíř.
„Tak se mi zdá, že se ti to nějak zalíbilo, mít tu dvě malé holky.“
„Víš miláčku, děti jsou vlastně báječná věc. Nechceš si pořídit nějaké vlastní?“ mrkl na ni šibalsky. Rozesmála se a hodila po něm paprikou, kterou právě umyla a Semir ji měl nakrájet na kolečka.
„Ale to by ještě nějaký čas stejně trvalo.“ Popíchla ho. Semir jednou rukou hmátl do vzduchu a paprika mu v ní přistála, jakoby se předem domluvili.
„Proto by se s tím mělo začít hned.“ Zasvítilo mu v očích.
„A kdo to tady dovaří?“
„No, myslel jsem samozřejmě až po obědě a po tom, co si přečtem Harryho Pottera.“ Vrátil jí to Semir.
„Copak ti dvě holčičky nestačí? Při tvém životním stylu?“ poukázala Andrea na skutečnost, že Šéfová nebude pořád tak ochotná.
„Stačíš mi ty.“ Odvětil Semir a potutelně se usmál.
„Jak to myslíš?!?“
„Zatím mi stačíš a co přijde, to přijde.“ Uklidnil ji Semir a konečně začal krájet papriku.
„Teď zrovna Susan, Naomi a …“
„Harry Potter.“ Dokončil za ni, a oba vyprskli smíchy. V tu chvíli do kuchyně vtrhly Susan a Naomi s vítězným:
„Už ho máme!“ si Naomi sedla za stůl a otevřela knihu a Susan vylezla na židli a začala na talíř umísťovat papriku.
„Tak na co čekáš?“ pobídl Naomi Semir.
„Na tohle.“ Opáčila Naomi se smíchem a dala se do čtení:
„Harryho nejhorší narozeniny. Nebylo to poprvé, co se v domě číslo čtyři v Zobí ulici při snídani strhla hádka…“
…Harry chtěl ještě něco namítnout, jeho slova…cvak, cvak, bubly, bubly, cvak,…Bylo až k nevíře…cvak, cink, bubly, cvak, cink…
Z kuchyně se neozvalo, než Naomin hlas, Semirův nůž o prkýnko, bublání obsahu v Andreině hrnci, cinkání chystaných příborů a občasný smích všech v místnosti. Než Naomi dočetla kapitolu třetí, s názvem Doupě, byl již připravený stůl k jídlu a všichni čekali, jen na závěr, po němž se konečně pustí do jídla.

„…Ronovi zčervenaly uši.“ Dokončila Naomi a odložila knihu.
„To by mě zajímalo, jak to vypadá, když se takový trpaslíci přemnoží.“ Řekla úplně vážně Susan.
„Mě by spíš zajímalo, před čím se ten skřítek snažil Harryho chránit.“ Podotkla Naomi.
Mě by zas zajímalo, jakou má ten jejich Ghúl barvu.“ Neodolal Semir.
„A mě by zajímalo, kdy se konečně dáte do jídla.“ Nalila Andrea poslední talíř polévky a sedla si. Semir ochutnal polévky a okamžitě ji pochválil.
„Je moc dobrá.“ Přidala se Susan.
„Fakt vynikající.“ Dodala Naomi
„Je v kotlíku na přidání?“ otázal se Semir a ani si v první chvíli neuvědomil, jak moc už je pod vlivem fantasy. Došlo mu to v pár desetinách vteřiny, kdy spolu s třemi holkami vyprskl smíchy.
„Budem si po obědě zase číst?“ těšila se Susan.
„Po obědě musíme do města, ale nejpozději večer…hrozně mě zajímá, jak to dopadne, ale tentokrát budem hrát Maso-kosti, abys mi zase neusnula.“ Slíbil Semir.
„Proč do města?“ zajímalo Naomi.
„Musíme vám zařídit pokoj a tak.“ Nastínila Andrea dost nejasně.
„Myslel jsem, že se chcete svézt v stříbrným autě, ne. Moje BMW je mnohem lepší než Ford Anglia, počkej, co všechno umí…“
„I lítat.“ Susan zapomněla vrátit rty k sobě, jen vykulila očka a zůstala na Semira ohromeně hledět s pusou doširoka otevřenou.
„Někdy taky.“ Protáhl Semir.
„Semire, na to ani nemysli.“ Varovala ho Andrea.
„Proč ne?“ vykulil své oříškové oči nevinně, jako Susan. „Ukážu vám, co všechno umí moje kouzelné BMW, na speciální dráze v Kolíně. Ale až po tom, co zařídíme všechno potřebné.“ Dodal, když zachytil Andrein pohled. Zbytek oběda proběhl ve znamení vytváření záhadných hypotéz, co všechno budou dělat ve městě, nebo co všechno se ještě stane Harrymu v druhém díle. Vůbec to bylo velmi zábavné, jediný, kdo se do plánování nezapojil, byla Andrea. Doufala, že Semir ji s holkama ve městě pomůže, ale spíš to teď vypadalo, že největší šílenosti vymýšlí Semir. Polovina komických situací u stolu, patřila na jeho účet, a těmi, které měly na svědomí holky, v jednom případě-samozřejmě nechtěně-dokonce i sama Andrea, se výborně bavil. Po obědě naskládali nádobí do dřezu a k umývání jim naomi hlasitě předčítala. Šumění vody, ani cinkání talířů nikoho nevyvedlo z míry. Semir, který utíral, už děj znal, Andreu, jež umývala, ani moc nezajímal, a Susan koukala Naomi přes rameno, aby viděla obrázky. Posunuli se o jednu kapitolu. Andrea ještě chtěla nachystat čaj, ale zakázala jim ještě něco začít číst, protože by další kapitolu už nestihli. Pečlivě zavírala do termosky horký životabudič, když se jí láhev na lince smekla a pobryndala čajem okolní plochu.
„Doprčic.“ Popadla hadřík a začala po sobě utírat pracovní plochu i termosku.
„Copak je uvnitř, že to dělá neplechu. Nějaký složitý lektvar?“ dobíral si ji Semir. Andrea po něm mrskla hadříkem.
„Jasný, ale zrovna tobě nepovím jaký.“
„Proč?“ řekla zklamaně Naomi.
„Protože je to nápoj lásky a kdyby to Semirovi řekla, tak by už nefungoval.“ Pronesla moudře Susan a Andrea zrudla. Semir se vrhl ke konvici, z které čaj přelívala, a zkropil si hrdlo pár zbylými kapkami.
„Nefunguje, ale asi to byla malá dávka.“ Sáhl po termosce, ale Andrea trhla rukou, ve které ji svírala.
„Možná by taková dávka stačila Dobbymu.“ Napadalo Susan.
„A do koho by se tak Dobby zamiloval?“ vyprskla Naomi.
„Do Hedviky.“ Vypadlo ze Susan bezprostředně. Smíchy vyprskli všichni, krom Andrei, které dalo neskutečnou práci, donutit je, aby se vypravili. O půl čtvrté konečně vyráželi.

[/c

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
„S vámi se tak vypravit pro smrt.“ Obrátila Andrea oči v sloup, když si Semir sedl za volant a místo otočení klíčku se otočil s rozzářeným úsměvem na zadní sedadlo.
„A co takhle uvařit nápoj lásky, pro Snapea, do koho by se asi zamiloval?“ pronesl poťouchle. Nápoj lásky bylo téma, kterého se chytli a nehodlali pustit. Už probrali, do koho by se tak mohl zamilovat Ron, Harry, Hermiona, profesorka McGonagalová, a v asociaci s tím je napadl i Macdonald, ale velmi rychle se vrátili k Potterovským postavám a pokračovali přes Brumbála, Dudleyho, Hagrida a několik dalších až ke Snapeovi.
„Do nějaký odporný havěti, neložený v láku.“ Navrhovala Naomi.
„Co takhle vyrazit?“ řekla Andrea už poněkud naštvaně, než Susan stačila vyslovit svou další bláznivou myšlenku. Zavrtěla se jen v sedačce, kterou pro ni Andrea obstarala kdovíkde. A tak vyrazili. Semir si umínil, že se nepřiplete k žádnému zádrhelu na silnici, ale když se okolo nich prohnalo zelené Porsche rychlostí nejméně o 30 kilometrů vyšší, než povolenou, rozhodl se, že si ho chytí a ukáže holkám, co se tak dělá v práci. Tohle přece nebude nebezpečné. Andrea se po něm podívala, ale pak rezignovala.
„Holky, chcete vidět, jak se chytá zločinec?“ zeptal se nadšeně. Proti nadšeným reakcím ž nebylo možné bojovat.
„Lumos!“ natáhl se Semir přes Andreu a posadil na střechu majáček. Zařadil vyšší rychlost a bez problémů za chvíli předhonil Porsche. Řidič se naštěstí nepokoušel o žádný riskantní únik a zajel do odstavného pruhu. Andrea se jen podívala na hodinky a chtěla si opravit makeup, když strnula. Holky vystoupily z vozu, aby vše dobře viděly a slyšely.
„Můžete mi říct, jaká je tady povolená…to jste zase vy?!?!?!“ vytřeštil oči na kaskadéra z dnešního rána.
„Jo, já,“ Přisvědčil neochotně řidič. „ale tohle fakt spěchá, ten pes je zraněnej a já ho musím doručit včask veterináře, jinak bude po něm a já nedostanu svý místo.“ Prosil ho očima.
„Vy si snad vozíte anděla strážnýho. Zítra se dostavíte na stanici, nahlásíte, co jste udělal a my si s vámi promluvíme o následcích. Už vás mám dost, ale toho psa je mi líto. Jeďte, ale jestli se zítra neobjevíte, najdu si vás!!“ slitoval se nad ním, otočil se na podpatku a zamířil ke svému autu. Jste fakt správnej chlap, jednou vám to vrátím!“ křikl ještě muž, než zabouchl dvířka a zmizel mu z očí. Semir se ušklíbl a sedl si za volant. Holky se vrátily na zadní sedadla a téma hovoru bylo jasné. Způsob, jaký ho začala Susan, byl však přinejmenším kuriózní.
„Měli by lítat na košťatech a nedělat problémy na dálnici.“
„No, ale to by pak Semir přišel o práci.“ Naomi jí zapne pás a Semir opět uvedl BMW do chodu.
„Nepřišel, dostal by taky koště.“
„A na co by pak byly silnice?“ Andrea se na ni otočila s další otázkou, která Susan nedělala problémy.
„Pro padavky.“
„Dobře, ale chci Nimbus 2005.“ Ušklíbl se Semir a záměrně použil číslo aktuálního letopočtu.
„Ten ještě neexistuje?!!“ vyvalila na něj Susan oči.
„Zatím.“
„Semire, a co kdyby nezastavil?“ zajímala se Naomi.
„No, normálně bych to nahlásil centrále a pak si ho chytil, ale protože nejsem ve službě, jen bych ho nahlásil a jeli bychom do města.“
„Andreo, a kam vlastně půjdeme nejdřív?“ vyzvídala Susan.
„Do obchodu.“
„Do jakého?“
„To se ještě uvidí.“
„Co budem kupovat?“
„Spoustu věcí.“ Andrea jakoby si chtěla dokázat, že i na sebelepší Zuzaniny dotazy neřekne nic určitého. Ale to nepočítala s Naominou pomocí.
„Jaké třeba?“
„No…“ zaváhala Andrea a než stačila doříct ‚Různé‘ Naomi ji doplnila.
„Třeba oblečení, přikrývky,…říkala jsi to tak ráno.“
„Ty taky všechno povíš.“
„Takže nejdřív půjdem do Hyprmakretu?“
„Hypermarketu, Susan. Kolik jich tak v Kolíně může být?“ obrátila se na ni zase Naomi
„Hodně.“
„Vy nejste z Kolína?“ Zpozorněl Semir. Naomi zavrtěla hlavou a pevně semkla rty. Semir se radši už dál nevyptával, protože se jít tohle nejspíš moc nelíbilo. Raději opět navázal diskusy o nákupech.
„Nejdřív se jde koupit to oblečení, protože se nemůžu dočkat, jaký z vás dvou budou kočky.“

Když dojeli do Kolína, zamířili do jednoho z obrovských nákupních center. Protože na kartě bylo dost peněz, Andrea mohla s holkami projít nespočet obchůdků s oblečením a v každém z nich si holky mohly vybrat nějaké oblečení. Semira nákupy nenudily, protože při nich s holkami neustále něco probíral. Zrovna, zamířili do obchůdku s názvem RESERVED. Naomi se probírala jedním věšákem, na kterém se střídaly zelené a červené kusy oblečení a Semir jí koukal přes rameno. Andrea byla kousek od něj a prohlížela si se Susan modro-šedé oddělení.
„Ne, vážně. Prašivka se mi líbí, chtěla bych ji jako domácího mazlíčka.“ Přesvědčovala Semira Naomi.
„A když by ti někdo chodil na sladkosti, kousla by ho do prstu a pak by spala a spala…“ prorokoval Semir.
„Byla by můj osobní obranář. Kdokoliv by mi chtěl ublížit, musel by nejdřív projít přes-“
„Její nabroušené řezáky.“ Vyprskl Semir smíchy, ale hlavou mu vrtalo, jakým tónem řekla to ‚Někdo chtěl ublížit.‘.
„Jo, přes její špičaté zoubky, taková krysa je lepší než pes, schovala bych si ji do kapsy a byla bych pořád v bezpečí.“
„To zní dobře, a před kým bys chtěla být v bezpečí? Před klukama?“ zkusil to Semir nenápadně.
„Před klukama? No, spíš před zlýma lidma. Podívej, to nevypadá zle.“ Ukázala mu pastelově zelené široké kalhoty s deseticentimetrovým páskem, na kterém byl drobnokvětý vzor a s obrovskými kapsami. „A k tomu třeba tohle…“ vytáhla ze stojanu červené triko s výstřihem do véčka a rozparky s tkaničkami na bocích.
„Mhmm, ukaž, podržím to a pak si to zkusíš.“ Vzal si od ní Semir dvě ramínka, ale ve skutečnosti přemýšlel nad tím, kdo tak asi jsou ti ‚zlý lidé‘.
„Týý jo. Tohle by bylo jak něco pro Snapea.“ Ušklíbla se nad tmavozeleným rozevlátým čímsi, co připomínalo plášť proti dešti.
„Co, co by bylo pro Snapea?“ přiběhla k nim Susan. Naomi jí ukázala hábit.
„Ten by Snapeovi nebyl, možná spíš pro Malfoye.“ Ohrnula nosík. „Ale tomu by neslušel, pojď se podívat na tohle, to by mohlo být pro Hermionu, nebo pro Parvatti.“ Odtáhla Naomi k vedlejšímu stojanu. Semir se šel zvědavě podívat za nimi.
„Holky, no tak. Líbí se vám něco, co si chcete zkusit? Musíme si pospíšit.“ Popoháněla je Andrea. Naomi si vybrala ještě modré rifle, které obepínaly její pěknou postavu a hlavně, na kapsičkách měly dvě zkřížené hůlky, ze kterých sršely jiskry a bílé triko se zlatým nápisem I AM MYSELF!!!. Susan okamžitě našla stejné rifle ve své velikosti a k tomu si vybrala černé triko z kolekce REBEL COLLAGE a rudé triko s nápisem SLYŠÍM, ALE POSLOUCHAT NEBUDU:-). Pravděpodobně nejdéle se zdrželi ve WIZARD SHOP. Kde si pečlivě prohlédli všechny motivy Harryho Pottera na tričkách a pak si každá pět vybraly. Susan pak šla Semirovi něco ukázat a Naomi s Andreou se v obchůdku ještě zdržely. Něco si koupila taky Andrea a v jednom obchodě dostal dokonce i Semir triko. Ještě o tom nemá ani tušení, stejně jako o tom, že to samé, jen ve zmenšené verzi, mají i obě holčiny. Je to pro něj překvapení.

Pak se šlo do obchodu s nábytkem. Holky se Semirem vybrali skvělou dvoupatrovou dřevěnou postel a Andrea koupila peřiny. Pak ještě objevili povlaky na peřiny: Naomi si vybrala červenozlatou a Susan modrostříbrnou soupravu s absolutně jasným motivem. Andrea obě koupila dvakrát a domluvili se, že jim vše přivezou dnes večer dodávkovou službou.
Potom šli vybrat nějaké hračky a nakoupit potraviny, přičemž se Semir na pár okamžiků nepozorovaně vytratil. Když uložili věci do kufru auta, Susan vůz podrobila svému zkoumavému pohledu a pak se obrátila na Semira.
„Tak. A kdy nám ukážeš, jak s tím autem děláš kouzla?“ Andrea se podívala na hodinky. Bylo skoro půl šesté. Přebrání nábytku si domluvili na půl desátou večer.
„Jestli si myslíte, že budete vyvádět šílenosti na tom závodním okruhu tři hodiny…“
„Ne, nemyslíme. Máme na to sotva půl hodiny, protože od čtvrt na sedm promítají Harryho Pottera a Kámen mudrců.“ Vytáhl Semir čtyři lístky, pro které se při nákupech vytratil.
„Jůůůůůůůůůůůůůůů!!“ vykřikly šťastným překvapením obě dívky.
„Tak nasedat!“ zavelel Semir a strčil vyjevenou Andreu do auta dřív, než se zmohla na reakci, protože moc dobře věděl, že by protestovala. Holky se usadily vzadu a Semir vyrazil maximální rychlostí k cvičné dráze.

Z jednoho případu, kdy tu s Janem vyšetřovali smrt několika motorkářů, se Semir znal s majitelem okruhu. Když si chtěl Semir zajezdit v minikárách, vyzkoušet, co umí jeho BMW a nebo si vyzkoušet, jak funguje jakékoliv vozítko (které měl majitel k dispozici), šel sem. Stejně jako jindy zajel k budce, kde byl vrátný, se kterým se už také dobře znal a domluvil si tu slabou půlhodinku ježdění.
„Dobrý den pane Tonkele!“ pozdravil ho rozjařeně.
„Á, pan Gerchkan. Vítám vás. Dobrý den i vám.“ Mrkl na jeho dámskou společnost a hned se vrátil s přívětivým úsměvem k Semirovi. „Jak dlouho se zdržíte dnes?“
„Dnes to bude jen chvilku.“
„Tak si tu chvilku užijte a zase se někdy přijeďte podívat.“ Usmál se vrátný a zvedl jim závoru. Semir vjel do areálu, jako obvykle si vybral jedno z nejprostornějších míst na dráze, kde bylo poblíž i několik ramp. Posadil Holky na tribunu a uvědomil si, že kousky bude muset dělat s mírou, protože má plný kufr. Ale vzápětí si řekl, že má správně těžký zadek…pohlédl na jednu rampu…auto je správně vyvážené pro létání. Nasadil si helmu, přestože nevěřil, že by se mu mohlo něco stát, otočil klíčky, zařadil, sešlápl pedál a už byl unášen vírem emocí rychlé jízdy. Předvedl několik efektivních hodin, jízdu po dvou kolech, kličkování. Dokonce jízdou opsal SNA-Susan, Naomi, Andrea. A pak se rozjel pořádnou rychlostí přímo k rampě. Krev mu hučela v uších. Hladina adrenalinu stoupala, čím víc se blížil k rampě. A letěl. Několik metrů urazil vzduchem, než s lehkým nárazem dopadl zpátky na vozovku a elegantním oblouček si to namířil zpět k části tribuny, kde radostí poskakovaly Susan a Naomi a seděla napůl zelená a napůl rudá Andrea.
„Jako semafor.“ Napadlo Semira, ale honem myšlenku spolkl, když jim šel vstříc.
„Skvělé, to je skutečně lepší než Fordíček!!“ jásala Susan.
„Jseš dobrej.“ Uznale kývla Naomi.
„Je to blázen.“ zpražila ho Andrea.
„Do tebe.“ Usmířil si ji Semir pusou na tvář a pak se, aniž by jí dal možnost reagovat, otočil ke všem třem: „Musíme jet, jinak nestihnem Pottera.“ Zakření se a honem všechny tři usadí do vozu.

Ke kinu dojeli s několika minutovou rezervou: Semir poslal Andreu a holky napřed a sám šel ještě honem koupit do jednoho stánku, který zahlédl, plakát HP na kterém byly všechny hlavní postavy. První si sedla do řady Andrea a za ní Susan, Semir spokojeně uložil plakát do tašky, kterou pečlivě schoval pod sedadlo a pak se zmateně rozhlédl: „ale kde je Naomi?“
„Šla si ještě odskočit.“ Informovala ho Andrea. Na plátně právě běžela reklama na třetí díl Pána Prstenů.
„Dojdu pro ni, aby to stihla pěkně od začátku.“ Usmál se Semir a jen co zmizel z dohledu, připravil si zbraň do pohotovostní polohy, co kdy by náhodou.
Došel k Toaletám, kde se právě bavila parta asi deseti až patnáctiletých kluků nějakými pitomými poznámkami. Rozhlédl se po dveřích, vedoucím k dámským toaletám, a když je vedle partičky výrostků objevil, zrovna procházela skupina lidí, kteří mu zabránili, dostat se ke dveřím blíž.
„Hele, kotě, nemáš chuť na Colu?“
„Ne, dík“ řekla Naomi jaksi nepřítomně, myslela na to, že už měla být v sále a vůbec si nehodlala kluků a jejich pitomých nápadů všímat, ale kluci měli jiný názor. Ten, co se jí zeptal, jí zastoupil cestu a drze ji poučil: „Když se s někým bavím, jsem zvyklej, že se na m aspoň podívá.“
„všechno je jednou poprvé, jeden si pořád zvyká.“ Odsekla mu Naomi, aniž by k němu zvedla oči. Na tohle ovšem kluk nebyl vyklí, spíš měl pocit, že jeho „úžasnému“ pohledu žádná holka neodolá, a už vůbec nebyl zvyklí, že mu někdo, navíc holka, odsekne, protože většinou měli všichni strach z jeho party. A navíc, tahle holka byla ještě minimálně o dva tři roky mladší, než on. A docela se mu líbila, tohle si dovolovat nebude: „možná jsi se jen přeslechla, zvu tě na Colu, to se neodmítá, a už vůbec se přitom nemáš dívat jinam, než na mě.“
„Okamžitě mi pusť tu ruku!“ Trhla vystrašeně s paží, za kterou jí chytil.
„A co když ne?“ bavil se ten pitomec a Semir už toho měl dost, pokusil se skupinou probojovat Naomi na pomoc, ale bylo to náročnější, než myslel.
„V tom případě chci tu Colu, abych ti ji mohla vylít do toho tvého pitomého úsměvu.“ Naštvala se Naomi, ale ve skutečnosti se jí chtělo křičet o pomoc.
„Tak tos neměla, holčičko, co říkáte pánové, dáme jí lekci slušného chování.?“ Otočil se výrostek k partě.
„Snad ani ne, co myslíš? A řekla ti, abys ji pustil!“ strhl Semir jeho ruku z Naominy paže. Frajer se najednou nezmohl na slovo, jen klapal naprázdno čelistmi, jako by najednou měl žábry místo plic, marně hledající neexistující slova na svou obhajobu. Semir ho sjel nasupeným pohledem a pak chytil Naomi za ruku: „pojď, už jsme měli být dávno v kině.“
Skupina se konečně rozešla a tak mohli bez potíží vyrazit za Susan a Andreou.
„Děkuju.“ Hlesla Naomi.
„Nevíš, proč tě ti kluci otravovali?“ přemýšlel Semir. Co když za tím skutečně bylo něco víc? Už si nebyl ničím jistý.
„Já nevím, vůbec nechápu, co se to dělo.“
Semir si vzpomněl, jak Naomi nemá ráda setkání s muži. Prostě se jí nelíbím, řekl si tenkrát, ale něco v jejím nynějším tónu hlasu, mu prozradilo, že jakýkoliv kluk, který jí přijde dost dospělý, je nepříjemnou společností, ale zatím do toho nechtěl moc vrtat, byl rád, že ho konečně bere jako normálního tvora a ne jako nepřítele, ale stejně si byl jistý, že za tím ještě něco bude.
„tak to nech být, neměli tě, co otravovat, příště už tě samotnou nenechám.“ Uklidnil jí, když vešli do sálu.
„Našels?“ usmála se Andrea.
„Jasně.“ Kývl Semir, jakoby se nic nestalo a zachytil Naomin vděčný pohled. Zkontroloval tašku pod sedadlem a společně se třema holkama okolo sebe se zadíval na plátno, kde právě vyrostla velká zlatá písmena WB a pod nimi nápis Presents…
Harry u Dursleových… V chatrči… Hagrid…vlakem do Bradavic…Malfoy…Semir si ani nevšim, že Susan si našla jeho ruku a podvědomě ji stiskl…zařazování…první hodiny…první let na koštěti…první zápas ve Famfrpálu…Susan se k Semirovi nahnula a on ji hladil po vláskách, aby neměla strach…Harry jde sklidit koště a vidí plíživý stín…teď si jeho druhou volnou ruku našla i Naomi a Susan se mu plynule přesunula do klína… Mrtví jednorožec a…Susan mu schovala hlavu do bundy…Firenze, no konečně…Naomi jeho ruku silně stiskla a pak…Firenze předá Harryho Hagridovi…Naomi mu z dlaně rozpačitě vyklouzla a Susan se zabalila na jeho klíně do klubíčka a zvědavě vykoukla…Chloupek, Ďáblovo osidlo, Šachovnice, Zrcadlo z Erisedu….Naomi si Semira znovu chytila a opřela mu hlavu o rameno a Susan se mu doslova vtiskla do hrudi…nakonec je Harry na ošetřovně a…Nebelvír vyhrává školní pohár…Semir se setkal s Naominým rozzářeným obličejem a oplatil Zuzanin její objetí, kterým napodobila desítky studentů z Bradavic. Andrea se na tu trojku překvapeně podívala, děj ji evidentně ta strhl, že okolí moc nevnímala, když spatřila, jak Susan sedí Semirovi a klíně a Naomi se šťastně směje, musela se spokojeně usmát,
„Tak, jak se vám to líbilo?“ mrkl Semir.
„Moc.“ Kývla Naomi.
„Bylo to nádherný, nádherný.“ Rozplývala se Susan.
„To bylo, ale už musíme domů.“ Podotkla Andrea, měla pravdu, dojedou tak akorát, aby si převzali koupený nábytek.
„Semire, a budeš s tím autem zase tak točit?“ prosila Susan. Andrea už chtěla otevřít pusu, ale Semir ji předešel: „Ne, když budete vevnitř, nemá to cenu, protože to neuvidíte, zase někdy jindy, jo?“
„Tak jo.“ Souhlasila natěšeně Susan. Pomalu vycházeli z kina a Susan s Andreo byly o něco pozadu, protože se přely o tom, jestli je chloupek roztomilý, nebo ne: Susan prohlašovala, že by ho chtěla jako domácího mazlíčka, Andrea pak, že takovou potvoru by ráda viděla jen jako exponát v muzeu. Už byli na parkovišti, když se Naomi Semira chytila za ruku. Semir spolkl své „copak se děje?“ a podíval se směrem, kterým dívka upírala svůj ustrašený pohled. Kousek od jeho BMW stála ona partička kluků.
„Neboj, když je nás víc, tak si netroufnou.“ Povzbuzoval ji k další chůzi, ale Naomi se úplně zastavila a pohlédla mu do očí: „A co když bych byla sama, co by mi udělal?“
Semir zkoprněl. „ale ty nejsi sama,“ zkusil to konejšivě.
„Teď ne, ale co když jednou budu, co mám dělat?“
„Proč bys měla být sama?“ odvážil se zeptat Semir.
„Už jsem byla…třeba tam na tom záchodě…já vím, že jsi byl poblíž, ale co kdybys nebyl?“ namítla a Semir postřehl, že se celá chvěje. Slovíčko ‚třeba‘ sice moc dobře postřehl, ale rozhodl se o něm nezmiňovat.
„Ty z nich máš strach?“ zeptal se jí mírně, skoro šeptem. Pomalu a těžce vydechla, pak kývla.
„Ale vždyť sis od něj nenechala nic líbit, řekla jsi mu, ať ti dá pokoj, víc jsi dělat nemohla, ale stačilo by ti na něj pořádně zakřičet a dal by pokoj.“ Zkoušel ji Semir uklidnit, přestože věděl, že nemluví tak úplně pravdu.
„Nedal, já měla strašný strach, a jen proto jsem si nenechala nic líbit, ale on mi nechtěl dát pokoj, co by bylo, kdybys tam nebyl?“ ptala se dál ustrašeně.
„To nevím,“ řekl váhavě.
„Ale víš, co bych měla udělat, aby mi dal pokoj, že jo?“ tohle už skoro nebyla otázka, to byla prosba…‘nauč mě to.‘
„dobrá, nech to na doma, tam tě to naučím, jestli chceš?“ nabídl jí.
„Moc, moc to chci umět, aby mi nemohli ublížit, aby mi dali pokoj. A ještě něco chci vědět. Dokážu mu znovu takhle odseknout, nebo budu jen ustrašená? Já měla strach, ale, nevěděla jsem, co jiného dělat, aby mi dal pokoj.“
„Myslím si, že to dokážeš znovu.“ Kývl přesvědčivě.
Podívala se po nich: „Co když ne?“
konečně pochopil, o co jí jde: „Ty to chceš zkusit? Takhle, když budeš vědět, že tu jsem? Chceš zkusit, co udělá?“
„Ano,“
„Proč?“
„protože tu budeš ty, protože z tebe- s tebou nemám strach, prosím, kryj mi záda, chci se naučit bránit.“
Semir jí nejdřív chtěl říct, že je to absolutní šílenost ale pak si řekl, že je lepší, když ji u toho bude vidět, než aby experimentovala sama a někdo jí ublížil. Hodil očkem po Andree, pořád zapáleně diskutovala se Susan, na téma ‚uděláme mu boudu na zahradě‘, prohlédl si okolí, partička je evidentně ještě nepostřehla, kousek od ní stál kamion.
„Dobře, já budu támhle,“ ukázal na kamion, „ale co chceš dělat ty?“
„já nevím, půjdu k autu a uvidíme.“ Navrhla, tak se tu rozloučíme a já tě k tomu autu pošlu,“ navrhl jí, by byla co nejmíň nápadná.
„Díky.“ Kývla.
„Dobrá, tak na mě počkej u auta, za chvíli se vrátím.“ Řekl Semir hodně nahlas a ‚vracel se‘ kolem Andrei, se kterou prohodil několik důležitých slov a pak honem a nenápadně oklikou zpět ke kamionu.

Naomi se zhluboka nadechla a vykročila k autu, samozřejmě, že partička o ní už věděla, jen čekali, kdy bude Semir dostatečně daleko.
„A hele, Martine, naše princeznička!“ upozornil ho jeden a Martin jako na povel sklouzl ze zábradlí:“tak co, pořád ještě nemáš chuť na Colu?“
Naomi měla chuť utéct, ale to přece nemůže, co by si o ní Semir myslel, musí si ověřit, že to dokáže, musí. Zpříma se mu podívala do očí.
„Zato tebe ještě nepřešla chuť mě otravovat, co?“
Stoupl si přesně naproti ní a drze se usmál: „Ne, ale mám ještě jednu chuť,“
„Fajn, tak si na tu Colu běž sám, když bez ní nemůžeš být.“ Osekla a otočila se na podpatku. Ani to nebylo tak těžké, dokázala to znovu, sama, teda skoro sama, teď už ji Semir bude považovat za vhodnou žačku, naučí ji, co má dělat, bude vědět, že na to má.
Ale Martin ji chytil za loket a otočil k sobě.
„Ale já nemám ani tak chuť na Colu, spíš na tebe.“ Zašeptal hrozivě, parta je přímo hltala očima. Naomi se zastavilo srdce, a pak vylítlo až do krku, co to má znamenat? Jak to myslí?
„Tak si ji nech zajít!“ odsekla a trhla rukou. Podařilo se jí osvobodit loket, ale Martin se jen ušklíbl a mávl rukou. Okolo jeho a Naomi okamžitě členové party vytvořili kruh. Zeď, přes kterou neviděli ani okolojdoucí, ani Semir, ale slyšel, slyšel vše a čekal jen, kdy bude ta nejvhodnější doba.
„Třeba nenechám,“ řekl provokativně Martin. „a jak se vlastně jmenuješ?“
„A není ti to jedno?“
„Není,“ ušklíbl se samolibě.
„Tak to máš blbý,“ ušklíbla se Naomi úplně stejně.
„Dobrá princezno, tak ti zatím budu říkat třeba Kotě.“
„Nemusíš mi nijak říkat, už odcházím!“ pokusila se bezúspěšně vyklouznout mezi dvěma z kluků.
„Nevypadá to,“ ušklíbl se Martin. „S kým teď vůbec chodíš?“
„Další věc, která tě vůbec nemusí zajímat.“ Odsekla mu Naomi a už měla chuť zařvat Semira na pomoc, ale chtěla tuhle hru dohrát, chtěla překonat ten děsivý strach, který jí nyní celou svazoval, chtěla se konečně přestát bát všech starších kluků, chtěla si poradit sama, dokázat si, a taky Semirovi, že na to má.

„Ale mě zajímá, musím vědět, komu mám dát do držky, abys už mi patřila podle pravidel.“ Přistoupil těsně k ní, ale ona se okolo něj prosmekla a zastavila se až na druhém konci kruhu, v očích jí zablesklo, až Martin couvl, když se k ní chtěl zase přiblížit.
„Nevím o tom, že bych ti měla patřit, ani podle žádných pravidel, ani jinak!“
„Zatím,“ zkusil to Martin, ale byl už dost nejistý.
„Vůbec.“ Zdůraznila Naomi a chtěla odejít, ale nenechali ji. Naopak, Martin její nejistotou nabyl ztracenou drzost a chytil ji za obě paže.
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Takhle!“ odsunul Semir dva z kluků od sebe a uprostřed kruhu si založil ruce na prsou. „Myslím, žes to přehnal, omluv se jí a třeba na to zapomenu.“
Martinovi ovšem otrnulo a tak se na Semira pohrdavě ušklíbl: „A ty jsi kdo? Její Kluk?“
„Ne, ten, co ti brzo smaže ten pitomej úsměv z tváře, jestli nepřestaneš s těma trapnýma poznámkami.“ Varoval ho Semir zcela klidně. Martin se cítil dost navrchu, protože Turka, o desítku centimetrů minimálně, převyšoval a tak jen prohodil: „Ne, to já ho smažu tobě.“ A ohnal se po Semirovi, který mu ruku chytil, sklonil se, podkopl mu nohu, a ruku zkroutil za záda.
„Tak, někdo další má zájem.“ Přehlušil nahlas Martinovo prosebné kňourání, všichni v kroužku alespoň o krok, dva ustoupili. Naomi se s kamennou tváří připojila k Semirovi, který pustil zaraženého Martina, a zamířili autu. Semir ještě došel pro Andreu, která se Susan neúnavně řešila nepřípustnost zvířat v jejím bytě: Susan ji zrovna smlouvala alespoň o sovu, když už nemůže mít jednorožce. Než ji Andrea donutila dojít k autu a nastoupit, Naomi, ani Sus, ani Andreou nepostřehnuta, objala Semira: „Děkuju moc.“
„Není zač, zvládla jsi to skvěle.“ Mrkl na ni Semir a posadil se za volant. Andrea se posadila na místo spolujezdce a Susan do své sedačky, mohlo se jet.
„Semire, a budem si zase číst Harryho?“
„No jasně Sus, že se ptáš.“ Zašklebil se Semir.
„no, já totiž doufám, že najdu nějaké zvíře, které se bude Andree líbit.“
„Co třeba sova, mohla by nosit poštu.“ Napadlo Semira.
„Dejte už pokoj, ještě nemám ani zařízený byt a vy už mi sem plánujete hotový zvěřinec.“ Napomenula je Andrea se smíchem, už nemohla vydržet tu vážnou tvář, kterou se od těchto nápadů, pokoušela odradit Sus. Proti Semirovi byla bezmocná, hrát si na neoblomnou už vážně nešlo.
„Tak ty se směješ a já celou dobu myslela, že to myslíš vážně,“ vyčetla jí Susan.“V tom případě chci jako odškodné alespoň krysu.“
„A nechceš s tím ještě počkat?“ zeptal se jí Semir.
„Proč?“ nechápala Susan.
„protože nevíme, jací kouzelní tvorové se objeví třeba ve dvojce, já být tebou, tak si nejdřív přečtu, co všechno existuje a pak si teprve něco přeju.“ Mrkl na ni.
„Tak jo, třeba tam bude něco krásnějšího, než je Hedvika.“ Zasnila se Susan.
„a jak se vám tam Hedvika líbila?“ honem převedl řeč jinam Semir.
„Moc, schválně, jestli si s ní Harry někdy zazávodí v letu, ona s křídly, proti jemu na koštěti.“ Zasnila se Sus a Andrea ji hned začala mírnit, Semir čas od času něco prohodil, aby se i trochu zasmáli, ale ve skutečnosti měl hlavu plnou za ním sedící Naomi, která celou dobu jen tiše sledovala ubíhající okolí za okýnkem.

Když dojeli domů, ani nestačili vybalit nákup a už zvonili dodavatelé nábytku. Semir honem vyběhl a Naomi se vytratila do koupelny s tím, že se musí po celém tom dni osprchovat. Sus a Andrea šli chystat něco lehkého na večeři, zatímco Semir a dva muži chystali a posunovali nábytek. Nakonec jediný, kdo byl jinde, než stěhováci, byla Naomi, kterou Sus už podezřívala z toho, že se chce utopit:
„Já za ní radši půjdu, aby si nenapustila moc vody.“
„Myslím, že Naomi to zvládne.“ Mrkl na ni Semir, který si byl jistý, že Naomi teď potřebuje ujasnit myšlenky a ne štěbetavou starostlivou i když vše dobře myslící sestřičku, a vytratil se do kuchyně. Andrea tu nechala rozchystanou zeleninu: vzal si do ruky dvě kolečka a zamyšleně zastavil ruku s nimi na půl cestě k ústům. Mohl teď v klidu přemýšlet: Andrea komandovala chudáky stěhováky a Susan jí přitom nadšeně asistovala. Nakonec kolečka schoval v dlani, vyšel z kuchyně, naškrábal na lísteček ‚Hned se vrátím‘, vložil do Andreiny peněženky příslušný obnos, který dnes vybral z bankomatu, vsunul si do kapsy klíčky a vytratil se na chodbu.

Vyrazil po schodech nahoru na půdu, která nebyla příliš často navštěvovaná zbylými obyvateli jejich domu. Vzpomínal si, že tam kdysi jeden nájemník ukládal v igelitovém pytli žíněnky, které vyřadili z nedaleké tělocvičny, s tím, že by se ještě mohly hodit. Semir je našel okamžitě, po dlouhé době zde otevřel vikýř a zapnul topení: musí to tu trochu zlidštit. Tak, žíněnky jsou tu, tak se jen zeptám, jestli je můžu použít, pomyslel si a pečlivě vymetl všechny pavučiny. Dokonce tu našel i vysavač: tak starý, že už nikomu snad nebude vadit, když se pokazí a hlavně tak starý, že jeho výkon byl ze staré školy, v tomto případě v tom kladném slova smyslu, a tak zbavil půdu, poměrně rychle, spousty prachu. Prohlédl si po sobě místnost: už zbývá jen roztáhnout žíněnky, pomyslel si spokojeně a vyrazil za jejich majitelem.
Pan Shuster byl velice milý stařík:
„Ty starý matračky? Ale jasně, jesi vám k něčému budó, tak só vaše, co já bych s něma, ale vemete mi zítra ty noviny, jako dycky? Že jo?“
„Noviny vám bere Tomáš, ale určitě nezapomene, a jestli chcete, vykoupím vám zítra trafiku.“ Slíbil mu Semir, když si uvědomil, že tomu moc hodnému člověku, už nikdo nezbyl, jen milý mladý kluk, který mu cestou ze školy vždy přinesl nějaké noviny.
„Ale to né, to je dobrý, mě stačí ty mojé.“ Usmíval se stařík „A co s těma matračkami chcete dělat?“
„To je nadlouho, to byste musel vidět.“ Usmál se Semir.
„A kam se mám přijít podívat?“ usmál se stařík natěšeně.
„zatím nikam, ale pak pro vás přijdu a vezmu vás sebou.“ Slíbil mu Semir a s pocitem, že udělal opět dobrou věc, se vydal zpět na půdu, kde vedle sebe pečlivě nakladl žíněnky. Deset žíněnek tvořilo docela slušně velkou plochu. Pět metrů na tři, to je dobrý, odhadl to Semir a pelášil dolů z půdy. Už se těšil na zítřek.

„Ne, tam ne, ale jo, nebo…ne, dobře, dejte to teda tak, už to radši nechte tam, kde to je.“ Nemohla se Andrea rozhodnout, kam umístit čelo postele, kde byl i žebřík, a jak k tomu přidat noční stolek. Optimismu a kapku šílenství však do práce přidávala Sus:
„A kdybyste četli Harryho Pottera, tak už určitě znáte nějaké kouzlo, abyste se s tím nemuseli tahat.“
„Já ho znám, mobilicorpus, jenomže je na to potřeba umět složitý pohyb hůlkou, a já tu hůlku navíc dneska jak na potvoru zapomněl doma.“ Vysvětlil jí jeden muž zkroušeně. Kolega a Andrea na něj užasle pohlédli.
„No co, mám doma to samý v bledě modrym.“ Usmál se a přešel k dalšímu kusu nábytku. „A kam tohle, mladá paní?“ usmál se na noční stolek, který si to zasloužil, protože byl předposlední.
„Sem“ stoupla si Susan přesně tam, kam chtěla dát noční stolek.
„Ne, sem, takhle, nebo, no, takhle.“ Navigovala Andrea.
„A tohle?“ zeptal se s úlevou stěhovák, když vzal do ruky poslední kus dřeva „Předpokládám pod postel, tak, jak je to v soupravě?“
„Ano,“ vydechla Andrea a šla pro Semira.
Samozřejmě ho nenašla, jen lísteček a peněženku s potřebným obnosem. Zaplatila tedy stěhovákům a Sus jim ještě přidala radu: „Když už umíte zacházet s hůlkou, noste ji pro jistotu sebou, nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit, i když je bledě modrá.“
„Děkuji moc za radu, budu si to pamatovat.“ Usmál se ten, jemuž moudrá slova patřila a se smíchem a svým partnerem zamířil k venku stojící dodávce.
Andrea se na Sus podívala a musela se rozesmát.
„Ale já to myslela vážně, a ty bys sis mohla taky pořídit nějaké kouzelné zvíře, třeba jednorožce, toho jsi mi ještě nezatrhla.“ Nehodlala se Sus vzdát přetřásání fenoménu, který už Andree lezl krkem.
„Pojď, radši doděláme tu večeři.“ Zamířila znepokojeně do kuchyně: trápilo ji, co Naomi tak dlouho dělá v koupelně, a co se to dělo na tom parkovišti? Semir ji sice ujistil, že je vše v pořádku, jen se mírně zdrží ale pořád ještě nechápala, co se tam dělo, ale možná to bylo i tím, že skupinku moc nesledovala, ale spíš se věnovala Sus a jejím bláznivým nápadům.
Začala krájet papriku a chystat jídlo, ale Sus uraženě ohrnula nosík a konečně změnila téma: „A co je s tou Naomi? takhle dlouho ve vaně nebývá.“
„Dej jí ještě chvíli, pak na ni ťuknem.“ Rozhodla Andrea, ale nejradši by už dávno otevřela dveře a zjistila, co se děje, jenomže měla pocit, že by tím ničemu nepomohla, třeba si jen chce odpočinout, vždyť já sama trávím ve vaně někdy i dvě hodiny, protože je to fajn relaxace, přesvědčovala sebe samu a papriku doslova sekala.

Naomi napustila vanu a sedla si do vody, jen seděla v teple a přemýšlela: Proč, proč jí dřevěněl jazyk, a co ještě neumí, že si na ní klidně troufnou, neměla pocit, nebo spíš se tohoto pocitu velmi rychle zbavila, že by se před Semirem shodila. Nechoval se tak, ale stejně, proč jsem to nedokázala sama? Nechtělo se jí vylézat, bylo tam na ni moc mužů, tady je klid, a nikdo ji neruší, kdyby se jim zdálo, že je tu dlouho, snad by pro ni přišli. Ponořila se hlouběji do vany a tečla při tom o šňůru od fénu, honem se vymrštila a chtěla ji vrátit na poličku, ale v tu chvíli uviděla v pootevřené skříňce nad umyvadlem krabičku. Aniž by to vnímala, vrátila šňůru do bezpečné polohy a jako ve snách sáhla po krabičce. Uspávací prášky, spát, to by bylo ono: nemuset na nic myslet, spát…

Andrea už měla večeři skoro nachystanou, když do bytu vešel usmívající se Semir.
„Kde jsi byl?“ zeptala se ho znepokojeně.
„Je za panem Shusterem. Kde je Naomi?“ rozhlédl se Semir zamračeně.
„Pořád ve vaně, určitě i hraje na…“ zkoušela to Sus, ale nedokončila
„Podívám se po ní.“ Utnul ji Semir a než Andrea stačila něco poznamenat, byl u dveří koupelny a zaťukal.

Naomi krabička vyklouzla z ruky a hlasitě žbluňkla do vany.
„Naomi! Děje se něco?“ zabušil Semir na dveře.
„Ne-e.“ vykoktala vyděšeně a málem podjela.
„Vážně?“
„Jo, v poho.“
„A nechceš už ven, je nachystaná večeře?“ zkusil to Semir.
„Propána, já zdržuju, promiň, hned vylezu.“ Zděsila se upřímně.
„Nezdržuješ, v pohodě vylez a přijď do kuchyně, co říkáš?“
„Jasně, hned jsem tam.“
„Dobře.“ Semir ještě chvíli zamyšleně hleděl na dveře a pak se vrátil do kuchyně.

Honem vylovila krabičku, pečlivě ji utřela a vrátila na původní místo, pak vypustila a vymyla vanu, honem se utřela a uvědomila si, že nemá pyžamo, zabalila se do ručníku a přeběhla do ložnice. Zrovna hledala ve svém batohu a přemýšlela, kam ho tak mohla sklidit, když málem nadskočila.
„Můžeš mi říct, co ti trvalo tak dlouho, musely jsme povléct sami s Andreou, ze všehoje zliješ.“ Vyčítala jí její sestřička.
„Sus, nech to být, prostě jsem si potřebovala umýt hlavu, fajn?“
„Umýt hlavu, to ti má jako věřit kdo?“ odfrkla Sus, ale pak dodala: „Tak sebou aspoň hoď, jo a pyžamo máš tady, donesla jsem ti ho do našeho pokoje a pak mne napadlo, že ho budeš potřebovat.“ Položila před ní pečlivě složenou modrou látku a zmizela ve dveřích. Spěšně se oblékla a následovala ji do kuchyně.
„Tak si pojď sednout.“ Přivítala ji Andrea u plného a naaranžovaného stolu, který byl vrcholným dílem Susanina nevyplněného času. Stejně nikdo nevnímal, co jí, protože Sus a Andrea se ponořily do diskuse, jak často se asi musí čistit klec pro sovu a jak se asi taková sova vlastně krmí. Semir přemýšlel o Naomi a té se hlavou honila spousta neurčitých myšlenek a jediné, co věděla, bylo, že nechce myslet na nic a nejlépe jít spát. Několikrát zachytila Semirův pohled, ale než si to stačila uvědomit, myšlenku na to zahnala, protože měla strach, že teď ji nebude chtít nic učit, nebo že…z čeho to vlastně má strach ani nevěděla, a ani to vědět nechtěla.
„Ale ta klec se přece musí čistit aspoň jednou týdně.“ Protestoval Sus.
„Jestli mi do bytu přineseš klec, vyčistím ji leda poprvé a naposled.“ Opáčila Andrea.
„A to vydrží?“ nevzdávala se Naomi.
„Ponořím ji do kyseliny.“ Odsekla Andrea. „A jestli máš dojezeno, šupajdi do vany a do pyžama.“ Přikázala velitelsky.
„To abych před tebou schoval všechno kovové.“ Poškádlil ji Semir.
„A o sebe strach nemáš?“ usykla Andrea rádoby jedovatě.
„Bojim, bojim.“ Uhnul Semir před utěrkou a polechtal ji.
„Ty jeden…“ chtěla se bránit, ale okamžiku se na zemi svíjela smíchy. Naomi mezitím začala sklízet nádobí.
„Pusť..nebo si tu kys..kyselinu seženu.“ Vyhrožovala dusící se Andrea.
„Dokud tě nepustím, tak si nic neseženeš.“ Informoval ji škodolibě Semir.
„Počkej, musím uklidit.“ Zkoušela to Andrea.
„To už jsem zvládla.“ Ušklíbla se Naomi a hodlala se vytratit do pokoje. Semir Andreu okamžitě přestal lechtat: „No ty jseš báječná.“
„Za odměnu si dáme k Potterovi zmrzku a ty dostaneš extra porci.“ Nabídla Andrea, očividně smířená s faktem, že večerní četbě se nevyhne, ale Semir postřehl Naomin pohled a honem přispěchal s pomocí: „A co dát si zmrzku až zítra? Jsem po dnešku utahaném jako kotě.“
„Dobře, ale Sus to řekneš ty.“ Mrkla na něj Andrea.
„Tak já mizím do postele.“ Usmála se Naomi, ale Semir poznal, že tenhle úsměv ji stál mnoho úsilí, i když Andrea nic nepostřehla.
„Dobře.“ Mrkl na ní.

Zalezla si pod peřinu, ještě než Sus do pokoje dorazila. I tuhle noc jim Semir četl Harryho Pottera, ale ona z něj nevnímala ani řádku. Nevnímala nic, spala. Konečně.
Semir s Andreou se po dlouhé době chystali vyspat v pořádné posteli, ale po událostech předešlých dnů byli oba natolik utahaní, že Andrea okamžitě usnula a Semir se vytratil do obýváku, kde si stihl přečíst ještě jednu kapitolu, než mu Harry Potter posloužil jako víceúčelový polštář.

Ráno Semir vstal jako jeden z prvních, pečlivě zahladil veškeré stopy po tom, kde a nad čím (nebo spíš s čím pod hlavou) strávil noc, když si uvědomil, že není sám, kdo je vzhůru a nachází se v obýváku jejich společného bytu. Naomi ho již hodnou chvíli sledovala.
„Dobré ráno.“ Popřála mu.
„Aby bylo,“ usmál se „jakto, že jsi tak brzo vzhůru?“
„Nemohla jsem spát, zdálo se mi o…“
„Jo, mně zas o Hedvice a dvojčatech.“ Zahrál to Semir do autu a pohlédl na hodinky. Bylo za deset minut půl páté. V duchu se pokáral za šílenost, kterou teď dělá, ale naškrábal vzkaz Andree a pak se podíval na Naomi: „Běž potichu k sobě a obleč si něco sportovního, jo?“
Rozzářila se a kývla.
Za chvíli stáli oba v teniskách před vchodem domu.
„Nejdřív si dáme menší rozcvičku, protáhnem se a proběhnem, co říkáš?“
„Jasně.“ Přisvědčila, jakoby jí bylo jedno, proč co dělá a co to přinese, ale na ničem na světě jí nezáleželo víc. Mírným klusem se dostali k blízkému parčku, který jednou oběhli, než se protáhli a oběhli ho snad desetkrát. Oba mlčeli, ale skvěle si pročistili hlavu.
Když se už mnohem rychleji vraceli, nebylo ještě pět. Semira to překvapilo, ale cestou nahoru zkusmo zaťukal na oprýskané dveře.
„Copak se dějé?“ otevřel jim stařík hned, jakoby na ně čekal, ale jeho usměvavá tvář vypadala lehce překvapeně, když spatřil Semira a udýchanou ale šťastnou Naomi.
„Dobré ráno, myslel jsem, že byste se chtěl podívat…“ začal Semir, ale myšlenku už nestačil dokončit, možná bylo štěstí, že ho dědeček přerušil, protože by stejně nevěděl, co to vlastně chtěl říct.
„Jasné, že chtěl, jén momént, hodím na sébe větróvku.“ Usmál se duchapřítomně a do minuty byl zpět.
Společně vyšli na půdu.

Když Semir otevřel, Naomi se rozšířily oči nadšením a Pan Shuster obdivně pokýval hlavou: „Nó konečněé něékoho nápadlo tu půdu tróchu uklidit. A co se tu budé dál dít?“
„Říkal jsem si, že naučím tady Naomi nějaké triky, jak se bránit a prostě si tu trošku zacvičíme.“ Usmál se Semir. Staříkovi zůstala vyset brada: „Tohle děvče?“ podíval se na drobnou a hubenou Naomi, která se však tvářila nanejvýš odhodlaně a konec konců, oproti Semirovi zas tak malá nebyla. Překvapením úplně zapomněl protahovat každé slovo, ale zřejmě nakonec došel k závěru, že jako trénink to může být ideální a tak se opřel o zeď na místě, ze kterého měl vynikající výhled, ale nijak nepřekážel případnému prodloužení žíněnkové plochy o volnou zem.
Naomi následovala Semira, který zvolna vykročil a zastavil se až uprostřed žíněnek.
„Dobrá,“ Semir začal dost nejistě „nejdřív tě naučím, kam se máš snažit strefit, protože … to je tam víc cítit a bude to prostě mít větší efekt.“
„Kam třeba?“ probodla ho zvědavým pohledem.
„Tak třeba nos,“ začal Semir a postupně si ukazoval na jednotlivá místa na těle, „ohryzek, břicho, kříže, rozkrok a prsty na nohou.“ Seznámil ji s několika základními místy, kam se skutečně dobře trefuje, nemusí se moc mířit a výsledný efekt se vždy dostaví. „a když na to budeš mít čas, prostě ho kopni do holeně a nebo mu podtrhni nohy. Pokud jich nebude moc, tak se ti jim určitě podaří utéct.“ Přemítal Semir, co je ještě účinné.
„Ale co když mě bude, co když mě chytne za ruku a nebo za obě?“ uhnula pohledem, jako by řekla něco, co neměla.
„Tak ho donutíš, aby tě pustil, třeba takhle,“ chytil ji za ruku a navedl ji: „Chyť mě za zápěstí a a tu ruku mi strhni, ale musíš si hlídat i mou druhou.“ Varoval ji, ale pak oba nadskočili: „A co takhle postřeh, máš?“ Pan Shuster se k nim pomalu a nezpozorován přiblížil.
Naomi se na něj zadívala mírně zaraženě a rezervovaně: „Snad, to zatím nemůžu vědět.“
„A chceš to vědět?“ zkoumavě si ji prohlížel a Semir si najednou uvědomil, že o dlouhodobém sousedovi nic neví, kdo to vlastně je? Nemocný dědeček, který si nechává nosit noviny a někdo s neuvěřitelným a naprosto dokonale skrývaným potenciálem?
„A vy víte, jak…to zjistit?“ zkusila to Naomi.
„Vím.“
„Chci.“ Semkla rty a probodla ho rentgenovým pohledem, jakoby říkala „a to co nejdřív, tak na co čekáme?“
Pro staříka byl její obličej jako stránka knihy, jejíž obsah je mu jasný dřív, než ji jen proletí očima, ale zároveň by ji vydržel číst zas a znovu dokolečka. Přívětivě na ni mrkl: „Přesně na tuhle tvou větu jsme čekali.“ Zlomil ruce v loktech a vodorovně, dlaněmi nahoru, je natáhl před sebe. Naomi pohlédla na Semira, který na ni povzbudivě kývl. Nevěděla, jestli je to, co dělá, správně, ale prostě položila své dlaně na ty jeho.
„Jestli nemáš postřeh, rozhodně máš intuici.“ Ušklíbl se pan Shuster pochvalně.
„Co teď?“ nedala si svou míru koncentrace snížit Naomi.
„Pravidla jsou prostá, musíš čekat, dokud s rukou nebo rukama nepohnu já, a pak rychle uhnout, než tě plesknu. Pokud tě plesknu, vyhrál jsem a dlaně mám opět vespod, pokud utečeš, vyhrálas a dlaně máš ve spod ty.“
Kývla, ale ztěžka polkla soustředěním. Zadívala se protivníkovi do očí a čekala. Čekal i Semir, který rentgenoval sousedovu tvář, jako by s ním hru hrál sám. Nic, oba stáli klidně a vpíjeli se jeden do druhého pohledem.
Plesk!
Shuster Naomi zasáhl v podstatě celou plochou dlaně, než vůbec stihla instinktivně uhnout. Nehnula ani brvou a znovu přiložila své ruce na jeho nastavené dlaně. Plesk! Opět nestačila ani postřehnou, že by měla ucuknout, a to přitom švih a síla, kterou do hry vkládal její protivník, nebyly nijak vysoké. Znovu vložila dlaně na „herní plochu“. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Možná se trošičku zlepšovala, Semirovi připadlo, že je nemožné to posoudit, protože pokaždé, když se zdálo, že se z prohry poučila, stařík přitvrdil. Znovu a znovu však své ruce kladla na ty jeho, přestože kůži již měla růžovou. Mlčky, rty semknuté soustředěním. Semir měl pocit, že nejhlučnější na půdě je jeho dech. Při víc, než desátém, neúspěšném pokusu však Naomi mlčení prolomila: „Nedovolíte mi to.“ Nebyla to otázka ani výčitka, jen tiché, ale jasné konstatování faktu, který jakoby si doteď nehodlala připustit.
„Zavři oči.“
Zkoumavě se na něj zahleděla: „Ale to…“
„Přijdeš o jeden ze smyslů, který k ničemu nepotřebuješ. Ano.“ Kývl.
Nedůvěřivě zavřela oči a dlaně se jí začaly chvět, ale čekala.
Plesk!
Tentokrát byl pokrok zcela jasně viditelný, Semir to věděl. Věděla to Naomi, která snad radostí vytřeštila oči. Věděl to i záhadný muž, který vůbec nebyl někým, kdo jen v podzimu života čeká na první sněhové vločky. Znovu vztáhl ruce a Naomi semkla víčka.
„Teč!“ vykřikl vítězně Semir, jakoby byl právě pasován na Naomina osobního trenéra.
„Takže jsem…?“
„Vyhrála jsi: přišla jsi na to, jak vyhrát, co je lepší, mít rybu, nebo umět lovit?“ mrkl na ni.
V Naomi vybuchl ohňostroj radosti: „Semire, zahraješ si?“
„Ale já…“ pokoušel se Semir protestovat, ale jeho hlas se vytratil kamsi do neznáma, když na něj jeho soused pohlédl.
„No, zkusit to můžu.“
„To jistě můžete, ale i doma ne? Teď chci vidět, na co se použijí ty žíněnky, moc mne potěšilo, že je někdo konečně rozbalil, než se rozpadly na atomy a prach.“ Pochvaloval si Shuster.
„Kdo vlastně jste?“ Semir už to prostě nevydržel.
„Magnus Shuster, pro přátele prostě Mag.“ Usmál se ten, koho ještě před několika desítkami minut Semir považoval za obyčejného pokojného starého souseda, na kterém je zvláštní snad jedině nadprůměrná orientace v novinových článcích.
„Mag…to už jsem někde četl…vy jste přece jeden z těch vysloužilých vojáků, kteří dostali cenu z…“
„Ano, jsem jeden z vysloužilých vojáků, ale jestli jsme kdy dostali nějakou cenu, pro mne dnes není podstatné.“ Přerušil ho mírně Mag.
Semir se na něj obdivně podíval, ale Mag se rozhodně nehodlal dostat do diskuse na téma své minulosti: „Tak, co jí ještě ukážeš, ta holka má obrovském potenciál, jen by mne zajímalo, proč se chce umět zrovna prát, ale proti gustu žádný dišputát.“ Mrkl na Naomi s výrazem čehosi, co by se dalo popsat jako zdvořilý a mírně pobavený, ale zároveň jaksi ohromený zájem. Naomi si s tím neuměla poradit a tak raděj převedla řeč na něco jiného: „A jak vám mám říkat?“ vzápětí by si nejradši ukousla jazyk, kde je její obvyklé držení si odstupu?
„Mag.“ Kývl, jakoby nic, se na ni úkosem podíval. Na zlomek vteřiny jí mohl zkoumat obličej a ona stejně měla pocit, že je pod rentgenem tak dokonalým, že snad ani naší civilizaci ještě není známý. A najednou jí to bylo jasné, on to chce vědět, možná už dokonce ví, ne, jistěže neví, ale má svou teorii a podle toho, jak se tvářil, dost možná velmi dobrou teorii. Bojovalo v ní několik jasných faktů, které vedle sebe nemohly být, a přesto se je pokoušela srovnat si v hlavě. Nedokáže to někomu říct, ale jemu by to říct chtěla, nemá tušení proč, ale ví, že on ví, nebo alespoň tuší, a moc by si to chtěl ověřit a ona je také zvědavá.
Pohodila hlavou a zpříma se mu podívala do očí: „Chci se umět sama o sebe postarat, umět se ubránit.“ Prohlásila pevně, a aniž by o milimetr uhnula pohledem, čekala na něj a vpíjela se mu stále hloub do očí.
„K čemu to?“ z očí mu zářila náhlá zvědavost.
„Za co jste dostal vyznamenání?“ vydechla.
Ušklíbl se a pak několikrát stáhl bránici, v očích mu tančily jiskérky: „Tak o tohle ti jde, no, mohu si zavzpomínat na staré časy, ale trošku jinak, co kdybychom se protáhli, abych se dostal zpět do formy?“ pohlédl na Semira.
„Al..a..no, proč…ano, proč ne.“ Pokrčil Semir zaraženě rameny, když se mu podařilo spolknout neartikulované protesty.
„Ale tak mne napadá,“ sklopil zrak k hodinkám „že máme ještě dost času, co třeba se vyzout, bosky to bude mnohem lepší.“ Mrkl na Shustera nenápadně. Pochopil a maličko kývl, nahlas však pronesl: „No konečně mladíku se opět začínáte angažovat, už jsem si říkal, co se to s vámi stalo.“
Vyzuly boty, sundali ponožky a každý si okolo sebe nechal dostatečný prostor, kam mohl popřípadě spadnout nebo ukročit. Začali kroužením hlavy, zápěstí, loktů, paží, kotníků, kolen, celých nohou a trupu. Pokračovali jogistickou sestavou Pozdrav zemi a pak zkusili i předklon, Semir a Naomi dali bez problémů hlavy ke kolenům a s obavami pohlédli na Shustera, který však doteď všechno zvládal s ohebností na svůj věk víc, než překvapivou. Znovu dokázal, že rozhodně umí víc, než číst noviny a bez problémů se dlaněmi dotkl podlahy.
„Teď už bychom měli začít s něčím pořádným.“ Ušklíbl se Semir.
„Mladá dámo, čeká vás Thebestof Bojových umění.“ Smál se Shuster jakýmsi neproniknutelným, přesto z části upřímně natěšeným výrazem.
Naomi se kousla do rtu.

Susan pomalu otevřela oči. Bylo brzo, Naomi určitě ještě spí, měla by opatrně slézt z postele, aby ji nevzbudila: pohlédla na postel pod sebou. Prázdná? Potichounku slezla a vydala se do obýváku, podívala se na hodiny a zjistila, že ještě není ani šest. Prošla celým bytem, krom ložnice, kam jen nakoukla, a když spatřila spokojeně oddychující Andreu, opatrně zase zavřela. Po Semirovi a sestře nikde ani stopy. Podezíravě zkontrolovala všechny budíky v bytě, ale žádný neukazoval, než něco po páté. Zmateně dosedla na pohovku a znovu vyčítavě pohlédla na hodiny. Napadlo ji, že by si mohla dát džus, ale to by musela jít do kuchyně, kde je linoleum a ji zábla chodidla. Přitáhla si kolena k bradě a naklonila hlavu na stranu. Ani si to neuvědomila, stulila se těsněji, uvelebila se na bok a usnula.

„Neměli bychom už jít dolů?“ pohlédl Semir na hodinky a display mu prozradil, že za chvíli bude půl sedmé.
„Čeká vás někdo?“ zeptal se Mag a ve tváři se mu zračil zdvořilý zájem.
„Andrea a Sus, ale jak tak znám Sus, tak se začte do Pottera a Andrea vypadala moc unaveně, že ráno bude dlouho spát, ne?“ Naomi probodla Semira pohledem své naděje a odlepila si ze zad propocené tričko.
„Ty máš ještě energii?“ pohlédl na ni užasle: myslel, že ona první se šance na odpočinek chopí.
Zmoženě, ale odhodlaně popadla dech. Nevěděla, kolik poledních desítek minut strávila tím, že se snažila vykrýt nebo aspoň uhnout všem útokům, ještě předtím se však učila základní principy, jak „skládat tělo“, což byl Magův oblíbený termín. Už teď uměla efektivně udělat medvědí pracku, použít malíkovou hranu a samozřejmě věděla, kam je nejefektivnější se trefit, jen kdyby ještě věděla, kam uhnout, když na ni útočili. Vždycky, když se o fous něčemu vyhla a dostala šanci nabrat dech, napadlo ji, jak to mohla udělat mnohem líp, jen kdyby udělal jeden krok doleva, místo dopředu, ale jak ji to má v tom šrumci napadnout? Naučila se taky jak stát, jak držet rovnováhu, a že jedna ruka musí vždy chránit obličej, zatímco druhá útočí. Ze všech informací se jí točila hlava a svaly už ji nebolely, protože je ani necítila, ale přála si jediné: aby to neskončilo, aby se ještě mohla učit, bylo nádherné vybíjet energii a nemuset na nic myslet. Proč by to mělo končit?
„Ještě nic neumím, zatím jste byli moc hodní protivníci, ne?“ tentokrát pohledem probodla Shustera.
„By mne zajímalo, co ti tu energii dává, ale budiž, čím víc toho zkusíš, tím líp, ale nesmíš padnout vysílením, mám návrh, my dva se zkusíme protáhnout a vyzkoušíme, jak jsis zlepšila postřeh,“ mrkl a ni „a vy, Semire, byste pro všechny mohl obstarat pití, prosím.“ Pohlédl na něj víc, než výmluvně.
„Pod jednou podmínkou,“ ušklíbl se Semir „budete mi tykat.“
„Platí, ale pod jednou podmínkou, donesete pomerančovou minerálku.“ Zakřenil se Mag.
„OK.“ Pokýval hlavou Semir a zmizel na schodech. Mag a Naomi osaměli.
„Proč tohle všechno děláš?“ zadíval se na ni.
„Co myslíte?“ oplatila mu stejně pronikavě tázavým pohledem.
„Ty víš, co myslím, vidím ti to na očích, stejně jako to, že máš z něčeho strach. Z toho, že mi to řekneš to ale nejspíš tak úplně nebude, co říkáš?“
„Když vám to řeknu, povíte mi, za co jste dostal vyznamenání?“ opáčila klidně, ale podtón zvědavosti z hlasu nevyhnala.
„Vyznamenání---jsem obdržel za zásluhy během druhé světové války, ale nebyly to žádné zásluhy, bylo to normální lidský jednání, jenom se tenkrát odměňovalo smrtí, a tak ty, kdo přežili, vyznamenali.“ Už se jí nedíval do očí, upřeně hleděl na stěnu, ale jeho oči se upíraly kamsi do dálky vzpomínek. Ve tváři mu najednou byla strašně vidět každá vráska a se semknutými rty se přesvědčoval, že ty vzpomínky už jsou dávno za ním, že nemá smysl je zase vytahovat, že již není k ničemu opět plakat, ………. Jakoby z velké dálky k němu dolehla otázka: „Co jste dělal?“ ……a už vůbec ne před tím děvčetem, starý voják přece nebude ronit slzy, jako krokodýl. Trhl hlavou, jakoby doufal, že průvan vysuší slzu a zahladí vzpomínky, a opět se jí zadíval zpříma do očí: „pomáhal jsem těm, kteří měli být jen pro svůj původ odvezeni a zabiti.“
„Židé?“ vydechla Naomi obdivně.
„později nejen ti, ale to už je pryč, teď jsi na řadě ty, copak tě k tomuhle vede?“
„Mám strach z kluků, z těch starších, než jsem já…a z mužů, neumím se s nimi bavit a nepoznám, který je třeba normální, ale většinou jsou to pitomci a já nevím, jak to mám udělat, aby mi dali pokoj.“
„Copak jsi potkala jen pitomý kluky?“
„No, potkala jsem asi i normální, ale když mi dali pokoj, já ho dala jim, nebavím se s kluky, je to zbytečný.“ Zachvěla se.
„Jako poslední rok?“ zeptal se, jakoby nevěděl, jak položit otázku, která ho pálila na jazyku.
„Ne, prostě---odjakživa.“
Pátravě si ji změřil, a pak si ji teprve pořádně prohlédl. Poprvé. Stála mu naproti dívka, na svůj věk dost vysoká, štíhlá, ale ne vychrtlá, rovná jakoby si na držení těla neustále dávala pozor a přitom vypjatá a znervózněná mnohem víc jeho pohledem. Černé zvonové tepláky ani volné tričko jí nijak neubíraly, neměla pěstěné nehty ani ruce a přesto neměla ani jeden zlomený, ale na rukou měla mapy, památka na jizvy, které si snad odněkud, při dětských hrách, kdysi přinesla. Oválný obličej, na kterém nebylo nic, ani plné rty, ani souměrný nos, tak výrazné, jako šedozelené oči, by jí za normálních okolností lemovaly víc, než po záda dlouhé temně hnědé vlasy. Bylo mu jasné, že musí přitahovat pozornost všech kluků, kteří ji zahlédnou, byť jen koutkem oka a ti otrlejší se neudrží, to mu bylo jasné. Ale proč z nich má strach? Proč jí nejsou odporní? A proč se chce umět prát a ne raděj ty kluky umět utřít? Brzy mu bylo jasné, co chce zjistit: Co a jak brzo se jí přihodilo?
„Jsi pěkná, chytrá fajn holka, přece jsi nepotkala jen špatný kluky, žádnej se ti nezdál fajn?“
„Ne.“
„Proč?“
„Co?“
„Muselo to mít nějaký důvod.“
„Asi jo.“
„A víš jaký?“
„Protože---to byl kluk. Nelíbili se mi, jaký to má mít jiný důvod?“
„Možná jsi měla s nějakým, nebo někým, měla špatnou zkušenost.“ Vykašlal se Mag na okolky. Podle výrazu poznal, že uhodil hřebíček na hlavičku.
„Možná, možná ne, sama nevím.“ Snažila se to zahrát Naomi.
„Nejlíp se o tom něco dozvíš, když to zkusíš říct nahlas, neměla bys zájem, udělat si v tom jasno?“
Nic.
„Umím mlčet.“
Nic!
„Neplač přece.“ Vydechl ohromeně, když si uvědomil, proč najednou zarývá pohled do země.
„Jak jste poznal, že…?“
„Copak tě trápí?“
„On--, se vrátil,“ řekla pomalu, jakoby přemýšlela, co ta slova vlastně znamenají.
„Kdo?“
Podívala se na něj prázdným pohledem a bezhlesně vypouštěla vzduch přes chvějící se rty: nevěděla, jak poskládat hlásky, nevěděla, co použít za slova, a pak najednou zašeptala tak tiše, že jí sotva slyšel, ale tak zřetelně, že se nemohl mýlit: „Torturero.“
„Ty ho znáš?“
Kývla.
„Odkud?“
„Když jsem byla malá…“

Semir potichu zkontroloval Andreu a když objevil Sus na gauči, přikryl ji dekou. Opláchl si upocený obličej a ze spižírny poslepu vytáhl limonádu. Pak druhou, třetí aby se nakonec skutečně podíval a zjistil, že pomerančovou nemají a tak honem skočil do blízkého obchodu. Když se vrátil i s limonádou, po krátkém uvážení ještě vklouzl do koupelny a vytáhl tři ručníky, přehodil si je přes ruku a vyrazil na půdu. No páni, s limonádou jsem si dal na čas, pomyslel si při zběžné kontrole hodinek a tak přidal tempo.
Na půdě ho přivítalo další PLESK. Naomi tentokrát Maga konečně dostala.
„Chytej!“ hodil po ní ručník a málem přitom upustil láhev s pitím, nemohl tedy postřehnout její trošku červenější oči, a ani Magovu ustaranou tvář, protože stařík se okamžitě usmál: „Pomeranč: miluju oranžovou.“
Naomi zabořila tvář do ručníku a Mag Semira osvobodil od láhve s limonádou a dalšího ručníku: „Skvělý nápad, mladíku.“
„Tak a co teď?“ pohlédla na ně nadějně Naomi: řekla toho tolik, že teď z sebe prostě potřebovala všechny emoce a všechno ostatní jakkoliv dostat a další trénink byl ideální řešení.
„Teď se napij!“ hodil po ní Mag bez jakéhokoliv varování flašku. Tak tak ji chytila a naráz do sebe vyklopila půl litru. Postavila ji ke zdi a zadívala se na své dva společníky. Mag se trošku protáhl a Semir přešel na žíněnku. Následovala ho, ale ne kroky: parádním přemetem.
„A teď se kryj!“ Mag se ji bez varování pokusil zezadu chytit za pas a ucpat pusu.
Vyhla se mu, dřepla a podtrhla mu nohy. Vyskočil, zatímco Semir ji povalil na zem jediným trhnutím s jejím ramenem. Kotoulem vzad jim utekla, ale jen, co se postavila, už byli u ní, z každé strany jeden a ona jen hádala, co je napadne teď. Mag se jí pokusil podkopnout nohy: Vyskočila, ale Semir ji strhl zpátky a pevně ji chytil za pravé zápěstí, trhla s rukou, ale pa si uvědomila, že tenhle stisk jen tak neporuší, ale bezcenným pokusem ztratila potřebné vteřiny, které Mag využil a už se k ní zase blížil. Opřela se do vězněné ruky a pokusila se ho odkopnout. Ač se jí to povedlo, Mag při úhybném manévru ztratil rovnováhu a ona mezitím popadla Semirovu ruku za palec a osvobodila se. Semir po ní bezvýsledně chňapl, ale Mag jí nadběhl: otočila se o devadesát stupňů a pokusila se jim utéct, ale nakonec se stejně musela ohnout a podtrhnout Semirovi nohy. Bleskově ho přeskočila a jak se zvedal, chytila ho do kravaty a naznačila, že Semira vyřazuje ze hry. Teď už žíněnky patřily jen jí a vitálnímu starci, kterému ještě stačila chvíli odolávat, než ji chytil do kravaty on.
„Dost dobrý.“ Podal jí Semir s pochvalou zbytek tekutiny v láhvi.
„Znova?“ zajiskřilo jí v očkách, sotva dopila.
„Počkej, chci vidět, jak se z kotoulu zvedneš. Ztrácíš zbytečně čas, když si vždycky nejdřív klekneš.“
„Neumím vstát jinak.“ Ohradila se Naomi, proti policistově výtce.
„Tak se to pojď naučit.“ Kývl na ni Mag. Znovu si stoupla na pružnou plochu a metala kotouly vzad.
„Musíš s větším švihem, …ne, nepadej, no tak, nahoru…nevadí.“ Navigoval ji Semir, když už po kdovíkolikáté skoro vstala, ale ztroskotala na udržení rovnováhy. „Zkusíme to jinak…“

Okolo deváté ranní se rozloučili s Magem a potichu vklouzli do bytu.
„Kde jste byli?!?!“ uslyšeli v uvítanou od vztekle prskající kočky, která stála s rukama v bok v předsíni a evidentně je bez řádného vysvětlení nehodlala pustit dál. Z podezíravě zúžených štěrbinek, které jí zbyly místo očí, jí téměř šlehaly blesky: „Víte vůbec, jaký jsem o vás měla strach?“ prskala dál.
„Ale no tak,“ zkusil ji uklidnit Semir, který vstoupil jako první.
„Jaký no tak? Od rána jste pryč, copak to je fér? Cop-“
„Sus, ztichni!“ uzemnila svou sestru Naomi: Sus zůstala jako kapr, tón její sestry, tak unavený, tvrdý a přesto nesmírně energický, pohltil její další výčitky.
„Byli jsme si jen zaběhat, kousek do parku. Mysleli jsme, že obě spíte, A buď tiše, ať nevzbudíš Andreu.“ Umlčela sestru, která se už už nadechovala.
„Měla jsem strach, když jste mě tu nechali samu.“ kníkla Sus.
„Neboj, tady se ti nic nestane, chtěla jsem tě nechat odpočinout.“
„A co jsem tu mezitím měla dělat?“
„Třeba si pustit televizi, a nebo nám připravit snídani.“ Vložil se do již klidnějšího hovoru Semir. „Mám návrh: Já a Naomi se osprchujeme a ty mezitím připravíš něco na zub. A pokud se do té doby neprobere Andrea, přečtem si zas kousek z Harryho Pottera, co říkáš?“
„Ok, tak honem, ať vám to netrvá moc dlouho, protože jinak vám ten čaj v kuchyni vystydne.“ Poodstoupila Sus kousek dozadu a Semir s Naomi spatřili prostřený stůl. Sus se jen ušklíbla, zatímco oni se oba dva se zadržovaným smíchem vytratili do sprchy.
Necelé dvě desítky minut na to už seděli u teplého čaje a rohlíků se šunkou. Sus Naomi starostlivě pozorovala.
„Copak?“ pohlédla na svou mladší sestru tázavě a natáhla se pro další rohlík.
„Neměla bys ráno tolik běhat, pak toho sníš straně moc, vždyť už máš třetí rohlík, normálně nedojíš ani jeden.“
„Čerstvý vzduch podporuje trávení.“ Ušklíbl se Semir a sám se natáhl pro svůj sedmý rohlík.
„Vidím, vidím.“ Pronesla Sus jako moudrá sova. Jen jen zahoukat, „Tak už se honem dojezte, já chci vědět, co bude s Harrym dál.“
Naházeli tedy do sebe zbytek snídaně, v pokojíku vystlali zem matracemi a dekami, pohodlně se v pelíšku uvelebili a Naomi začala číst další kapitolu. Přesně takhle je tam našla Andrea, když se o půl jedné odpoledne konečně probrala. Pousmála se nad knihomoly a potichu se vytratila do kuchyně, aby i ona něco skousla, a když se podívala na mikrovlnku a zjistila, kolik je hodin, rovnou se pustila do přípravy oběda.

Posadil se do velice starého proutěného houpacího křesla a záda zabořil do příjemně naducaného maxipolštáře, který jako by do nábytku odjakživa patřil. Protáhl si nohy, mírně se zaklonil a velice pomalu, ale silně nadechl a vydechl nosem: Takže se vrátil a on to nepostřehl, přestože si celou dobu pečlivě pročítal noviny se speciální přílohou. A ani by to nepostřehl, nebýt oněch starých žíněnek, teď to tedy ví. Ale co s tím? Komu to má říct? Kdo z těch, které zná je ještě ve službě a natolik schopný, aby pro něj tyto informace měly cenu? A pro koho z té hrstky, která by o informace stála, má šanci se mu postavit? Nenapadal ho nikdo. Po letech strávených ve válce a po dalších desítkách let u policie prostě neznal nikoho vhodného. Ale někomu o tom říct musí. Ano, ten mladík je jediný, kdo ho napadá. Jediné řešení, jež od začátku zavrhoval, protože právě k němu má dívenka tak blízko. Promluví s ním, promluví, ale nejdřív si to promyslí. Mírně se zaklonil a nechal křeslo, aby se vrátilo dopředu:musí si----to------promyslet…

Když Andrea skončila s obědem a podívala se do pokojíku, našla všechny tři hluboko zabrané do světa čar a kouzel. Zakroutila hlavou a vzhledem k tomu, že při přípravě jídla vydatně ochutnávala, pomyslela si, že ona hlad nemá a až ho budou mít oni, bude připravena. Potichu si zalezla zpět do postele, zavrtala záda do polštářů, zachumlala nohy do deky a na klíně si otevřela notebook. Byla tu jedna věc, která ji opravdu zajímala.

Ťuk, ťuk…ťukťukťuk… Klep klep klep… ťukťukťuk ťukťuk… ťukťukťuk.. ťukťukťuk ťukťukťukťukťukťuk…… ťukťukťukťukťuk…… ťukťukťukťukťuk ťukťukťukťukťukťuk ťukťuk ťukťukťukťuk ťukťukťuk..Klep Klep!
Adrea byla tak zabraná do pročítání a vyhledávání novinových článků z předchozích let, že klepání na vchodové dveře jí splynulo s ozvěnou klávesnice.
KLEP! KLEP!
Semir vzhlédl od řádek magie a tázavě se zahleděl na Naomi.
Klep! Klep! Klep! KLEP!
Kývla, ale Semir se stejně už vymrštil na nohy a šel otevřít příchozímu.
„Pane S…?“
„Řeklo se přece Magu, ne? Ale to je teď vedlejší, mohu s vámi mluvit?“
„Jistě, pojďte, eh“ málem zakopl o Susan, která na návštěvníka zvědavě poulila kukadla.
„Děkuji, šlo by to…?“
„Ano, jistě, já vím.“ Přerušil ho Semir. „Naomi, běžte do pokojíka a ukliďte tam, ať se Andrea nezlobí.“
„Jasně.“ Kývla a popadla pořád ještě na staříka civící sestru v pase, odtáhla ji do pokojíku a zavřela dveře.
„Pojďte se posadit.“ Naznačil gestem Magovi cestu do kuchyně.
„Díky.“
Kdyby Semir nebyl plně zaměstnán spoustou myšlenek a teorií, co se to děje, určitě by poznal, že Andrea už vzhůru byla, ale takhle jen obsadil vedlejší hranu stolu, něž kterou si vybral Mag a se zájmem na něj upřel pohled svých oříškových očí.
“Mám na vás poněkud důvěrnější dotaz.“ Upozornil taktně Mag.
„Jistě.“ Vydechl Semir.
„Kde se u vás to děvče vzalo?“
„Prosím?“
„Mluvím o Naomi, jak se k vám dostala?“
„To je složitější.“
„Já mám dost času.“
Semir se nadechl, aby sebral sílu na protest, pak vydechl a kývl: „Dobrá, moje žena před několika dny…“

„Kdo to je?“
„Nejspíš nějaký Semirův známý, ne?“
„A co tu chce?“ hodila Sus po Naomi polštář.
„Jak to mám vědět?“ chytila polštář a urovnala ho na horní posteli. Klečmo se nahnula přes dřevěnou zábranu: „Podej mi prosím tu deku.“
„Kdybys mne neodtáhla, mohli jsme vědět, co je zač.“ brblala Sus.
„Zvědavče! Podávej to pořádně.“
„Tak to pořádně ber! A dělej, ať můžem za nima.“
„Nikam nejdeme, počkáme, až si nás tu Semir vyzvedne.“
„Přála bych si umět kouzlit, abych se udělala neviditelnou a…“
„Tak si to kouzlo tady najdi.“ Strčila jí Naomi pod nos knížku.
„Víš, že neumím číst.“
„Možná je na čase, aby ses to začala učit.“
„A jak asi?“
„Si sedni, zkusíme to,“ hupsla dolů z postele a usadila se a dolní palandu. „nebo nechceš?“
„Ale jo, tak zkoušej. Kde je tady napsaný Harry?“

„…A tak jsou holky tady.“
„Takže o nich nic nevíš, hochu?“ povzdychl si Mag a opřel se o stůl.
„Co bych měl vědět?“
„Třeba, kdo je jejich otec.“
„Ne, to nevím, ale ty vypadáš, že bys mi něco mohl říct.“
„Musel.“
„A co?“
„Říká ti něco Torturero?“
„Zní to francouzsky.“ Podotkl Semir a těkal očima po místnosti, ve snaze spojit si matně povědomý pojem.
„A co Amet Rotheroe?“
„T---to ano…počkej…toho jsme kdysi dávno zabásli za jízdu v opilosti a pár dalších prohřešků, byl s ním jakýs divný soudní proces.“
„Přesněji řečeno před třemi lety a tenkrát ho chtěli odsoudit za zločiny proti lidskosti, ale nepovedlo se jim to, kvůli nedostatku důkazů. Tortureroi není hloupý a má kvalitní právníky: Velmi dobře si spočítal, že pět let za mřížemi mu vyjde líp, než kdyby se pokoušel trestu vyhnout a oni by dostali šanci přijít na všechnu špínu, kterou má na svědomí. A teď ho pustili za dobré chování.“
„Moment, takže to on se mi mstí?“
„Jak to myslíš?“
Semir Magovi převyprávěl všechny šílenosti, které ho potkaly.
„Hraje si s tebou. Pokud ti přísahal, že se pomstí, tak to dělá a vychutnává si to. Počkej, až zjistí, že se staráš o jeho dcery.“
„Chceš říct, že Sus a Naomi…?“
„Přesně to chci říct.“
„Ale to znamená…“
„Že bys měl něco začít dělat.“ Přikývl Mag a probodl Semira tázavým pohledem.
„Jdu vzbudit Andreu.“
Mag obrátil oči v sloup.
„Nebude třeba!“
Semir málem nadskočil, ve dveřích stála v noční košili jeho žena a hryzala se do rtu: „Musím ti něco říct.“
„Já tobě taky.“ Přikývl Semir.
„Dáma má přednost:“ nabídl jí Mag svou židli.
Zaraženě na ni dosedla: „Cos mi chtěl?“
„Nejdřív ty.“
„Birgit lítá v pořádným průšvihu.“
„A ten průšvih si říká Tortureroi.“ Odtušil Semir.
Tázavě na něj zazírala: „Jak to…?“
„Vysvětlíme ti to.“ Vytáhl Semir třetí židli a Mag se ztěžka posadil.

„To je divný, nechápu, jak na tolik věcí můžeš myslet, když čteš.“
„Zvykneš si, je to jen o cviku:“ pronesla moudře Naomi větu, kterou znala opakovanou tisíckráte a teď se jí mimoděk výborně hodila, protože už sama začínala přemýšlet, co se vlastně za dveřmi děje a proč Semir tak dlouho nejde. Sestřičce dopovídala jen podvědomě a očima bloudila ke klice.

„Takže to znamená, že Birgit si toho Torturera vzala a měla s ním Naomi a Sus, nemohla mu utéct a ven se dostala až, když ho zavřeli.“
„A teď se dostal ven a skládá účty: nejdřív si chce dát dohromady rodinu a pak si to vyříká s těmi, kteří ho za mříže dostali.“ Doplnil Mag Andreino shrnutí.
„Takže musíme okamžitě najít tu tvoji Birgit a schovat holky do bezpečí. Jdu zavolat Tomovi a Šéfové.“ Zvedl se Semir
„Dá se jim věřit?“ zastavil ho Mag.
„Stoprocentně.“ Ujistil ho a vydal se pro mobil.
Za chvíli byl zpátky a oblékal si bundu: „Musím na stanici, vysvětlím jim to tam a hned jsem zpět. Vy tu mezitím dejte na holky pozor.“ Řekl Semir, který měl v Maga naprostou důvěru.
„Ale,“ zkoušela protestovat Andrea.
„Neboj se, miláčku, to je v pořádku.“ Uklidnil ji Semir a vystřelil k BMW.
„Tak a my půjdem za holkama, co říkáte?“ vstal Mag.
„Já, já musím, já možná vím, kde je Birgit.“ Zaplály Andree zničehonic oči a než mohl Mag něco namítnout, zmizela v ložnici, odkud se po chvíli vyřítila jako vysokorychlostní tornádo, popadla kabelku a zmizela vchodovými dveřmi.
„Ti dnešní mladí.“ Zavrtěl hlavou Mag, ale ve skutečnosti byl velmi znepokojený. Nasadil však vyrovnanou a přívětivou tvář, když zaťukal na dívčí pokoj.

„Kdo jste?“ zaryla Sus svůj zvědavý pohled do nově příchozího.
„Někdo, kdo už strašně dlouho nehrál pexeso, nedáte si partičku?“ opáčil Mag nevzrušeně a potají mrkl na Naomi.
„Pexeso nemáme, ale máme rozečteného Harryho Pottera, nedáte si kapitolku?“ ušklíbla.
„Docela rád.“ Posadil se na koberec do lotosového květu a společně se Sus nechal Naomi předčítat.

„Jo, Tome, musíme najít tu ženskou, ale nejdřív vyzvednem ty holky a Andreu a uklidíme je do bytu, který nám poskytla Šéfová.“ Hnal se Semir se svým parťákem k autu, když Šéfové vše objasnil a ta začala okamžitě jednat, přičemž jistě není nutné podotýkat, že do akce okamžitě poslala své dva nejschopnější komisaře, ač se jí to vůbec nezdálo, jako nejbezpečnější.
„Skvělé, tak jedem k tobě domů, jsem na ty holky docela zvědavej.“ Ušklíbl se Tom, který měl pořád ještě jakés podezření, že to všechno co na ně Semir vychrlil v Šéfčině kanceláři nemůže být pravda a že se na něj s Annou domluvili a každou chvíli uslyší. Apríl!.
„Tak na to šlápnem, ne? Už jsme ztratili moc cenný vteřin.“ mrkl na Toma.
„A tohle nám usnadní cestu.“ Umístil Tom na střechu majáček. Jelo se. Ani jeden nevěděli, že skutečně jde o vteř

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
„Prý jednu kapitolu a už čteš nejmíň pátou, stejně na konci nakonec přežije.“ Ušklíbl se Mag, když se počet nepřečtených stránek třetího dílu začal nápadně menšit.
„Jak to můžeš vědět?“ opáčila Naomi rovněž s úšklebkem.
„No jak, jak: četl jsem to, ale netahej ze mne konec, na ten si musíš dočíst sama.“ Varoval ji předem.
„Vždyť čtu.“
„Ale beze mne.“ Ušklíbl se Semir ode dveří. „Kde máte Andreu?“
„Někam vyběhla.“ Řekl Mag tónem, který mluvil za vše.
„COŽE???!!“ vylétl Semir oprávněně jako čertík z krabičky.
„To je teď vedlejší, musíme je odvézt.“ Mírnil ho duchapřítomně Tom, který si byl jistý, že tohle není šprým.
„Odvézt kam, a kdo jako jste?!“ vyjela na něj Susan, na kterou toho najednou bylo moc.
„Na jeden super výlet s Naomi, Magem, tebou, mnou a strejdou Tomem.“ Představil Semir parťáka v rychlosti a už hnali obyvatele pokojíku na zadní sedadlo stříbrného BMW.

„BIRGIT!!!“ vlétla Andrea do domu, o němž věděla, e je kamarádčiným posledním útočištěm. „Birgit, to jsem já, Andrea, no tak, pomůžu ti, kde jsi?“ mlátila na vchodové dveře bytu, ale bezúspěšně. Zaslechla nějaké kroky a uvědomila si, že musela u sousedů způsobit obrovský povyk svou nenadálou rádoby záchrannou misí a když jí Birgit nehodlala otevřít dveřer, vzdala bezcílné vyrábění kraválu a vytáhla z vlasů kovovou sponku: Nikdy jsem to nedělala, ale člověk se pořád učí. Mezi cvakáním zaslechla šustivé kroky po schodech, pospíšila si v boji se zámkem, opravdu si nepřála, aby ji takhle někdo nachytal, ale zámek ani nezasténal, natož aby jí západka uvolnila cestu za bývalou spolužačkou. Už se připravovala k rychlému vymrštění, nebo předstírání, že jí ke dveřím něco spadlo, když dveře konečně povolily. Se samolibým úšklebkem: Jsem dobrá, vstoupila dovnitř a rychle za sebou zavřela.
„Birgit, kde jsi?“ ticho podlouhlé předsíňky rušilo jen sténání podlahy. Nehodlala ztrácet čas a vydala se napříč prostorem do kuchyně a pak prohlédnou všechny místnosti, ale nové zavrzání podlahy jí donutilo se otočit, protože ona jej na svědomí neměla.
„Dobrý den, paní Gerkhanová.“ Ušklíbl se muž, když se podívala přímo do hlavně pistole, kterou svíral v ruce a vyděšeně o krok ustoupila. „Co byste řekla malé projížďce ve dvou?“
„Co tu děláte? Co chcete?“ zírala na něj šokovaně a couvala mravenčími krůčky ke kuchyni.
Muž se napřímil a odhalil tak každý klad své skvěle vytrénované postavy, mírně sklonil zbraň a místo toho jí věnoval pohled nelítostných škvírek, které prozrazovaly, že není tak klidný a bez agrese, jak se pokoušel naznačit celým zbytkem obličeje i těla.
„To, co vy. Hledám svou ženu.“
„Vy jste…“ zatřepaly se Andree rty, ale pak se jen prudce nadechla a pokusila se proklouznout pootevřenými dveřmi do relativního bezpečí kuchyně. Muž však zareagoval bleskurychle, srazil ji k zemi a k šíji přiložil revolver. „To, co jste udělala, by váš manžel nejspíš neohodnotil moc kladně, tak teď už to vůbec nezkoušejte.“ Sjel ji chladně, zatímco si sedl na její záda a odtáhl od krku blokované postavy chladný kov.
„Jak tohle všechno ví? Kde získal tolik informací o mne a o Semirovi? Od Birgit?“ letělo Andree hlavou, zatímco poslouchala, jak muž s něčím cinká a zápasí po kapsách.
„Co po mně chcete?“ zasípala ze zaprášené podlahy. Místo odpovědi se k jejím ústům přitiskl hadřík, napuštěný chloroformem a přes její protesty ji zbavil vědomí.

Tisíce a tisíce aut se snažilo dostat co nejrychleji tam, nebo zpět přes šedý pruh asfaltu, který dovoloval neuvěřitelnou rychlost a sváděl k drobným i větším prohřeškům proti dálničním pravidlům. Temně modrý seat právě pomocí odstavného pruhu předjel několik spořádaně jedoucích aut a vůbec mu nevadil majáček na střeše stříbrného BMW, které si vybralo pro urychlení své cesty tutéž metodu. I Semira, který nyní řídil a jindy by si zaručeně nenechal ujít příležitost k honičce, končící spravedlivým potrestáním odvážlivce, nechal modrý pirát silnic netečným. Hlavou mu letěly myšlenky a téměř všechny vztekle směřovaly k jeho ženě: Co si o sobě vůbec myslí? Kolik sólovek už má za sebou tak úspěšných, že se sama vydá do náruče jednomu z nejhorších ***-slušná slova i jeho mysli došla- německého podsvětí?“
Tom seděl na místě spolujezdce a jeho oči nervózně těkaly po prostoru: pořád se v tomhle případu ještě tolik neorientoval, ale Semir mu podal dost kusých informací (už jen tím, jak byl ročílený), aby mu bylo jasné, že Andrea, Naomi, Sus, jejich matka a Semir lítají v pořádném
Dubleprůšvihu.
„Magu, a co tam budeme dělat?“ vyzvídala už po několikáté Susan. I tak výřečnému muži, jako byl její protivník ve slovním fotbale, který spolu od vyražení na dálnici hráli, už docházeli způsoby, jak ji obehrát, a tak se rozhodl, že vyzradí pravdu: „No, víš, tvoje sestra docela potřebuje pořádnou tělocvičnu, tak si k jedné jedeme.“
„Ty budeš cvičit Naomi? A můžu se přijít podívat? Můžu?“
Naomi unaveně kývla, nechtěla sebe a ostatní pasažéry auta vystavit dalšímu nátlaku: „prosím, ale proč bych nemohla, já chci vidět, jak budeš cvičit…“ a tak se smířila se sestřiččinou přítomností v tělocvičně, ale moc si tím nepomohla.
„A co budeš cvičit? Stojku, nebo kotrmelce? Nebo hvězdu a ne-“
„Nejdřív se musí naučit padat.“ Utnul ji rázně Mag „a to taky není lehké.“
„Semire, už tam budem?“ pitvořila se Naomi unaveně po nejznámějším mluvícím oslovi na světě.
„Ještě chvíli, Naomi.“ Odpověděl jí roztržitě Semir, kterému myšlenky pořád létaly jinam, a nápadnou asociaci se sympatickým zelenáčem ve větě nepostřehl.

Ve starém činžovním domě platilo už dlouhá léta nepsané pravidlo, že nikdo nehasí, co ho nepálí a už vůbec nestrká nos do věcí někoho, od koho ho dělí celá jedna stěna. Chodby byly většinou liduprázdné a obyvatele zdejších bytů nevyvedla z míry ani zbíječka v sousedství, nebo před jejich dveřmi na chodbě, to měl ověřeno. Bez větší námahy vzal omámenou blondýnku do náruče, kopem otevřel dveře bytu a stále otevřenými hlavními vraty vyšel ke svému autu. Připoutal ženu na zadním sedadle a s jistotou, že je nikým nepozorován klidně odjel ze zapadlé uličky. Dveře otevřeného bytu se zabouchly. Žena, která jim dodala potřebnou mechanickou energii, se o ně nyní opřela, skryla si hlavu do dlaní a sesula se podél nich na podlahu. „Andreo,“ zašeptala „Doufala sem…myslela jsem…tohle se nemělo stát, tohle ne…“ sotva popadala dech a dál šeptala nesouvislé úryvky, které by ani případnému zvědavému pozorovateli nedávaly žádný smysl, dokud se zoufale a hystericky nerozvzlykala. Po schodišti přeběhla myš a jako blesk se skryla do díry poblíž dnes od Andrei tolik otlučených dveří. A pak už se v celé chodbě nehnulo ani smítečko z dlouholetých nánosů špíny.

„Už tam budem?“ chytila se Sus Naominy hry, pár kilometrů poté, co sjeli z dálnice a po chvíli se ocitli v ulici výstavních domků a vilek.
„Už tu jsme.“ Usmál se Tom a Semir zahnul k jedné stavbě, která vypadala, že majitelé si potrpí na vše dokonalé, jen ne na přístup k čerstvému vzduchu: Zahrádka domku úplně chyběla a malá předzahrádka zde byla snad jen, aby domek nevyčníval, terasa byla zasklená a vůbec vše bylo připraveno na maximum času, stráveném uvnitř domu. Tom vystoupil z auta první a odemkl vchodové dveře, za ním zvědavě poskakovala Sus. Mag podržel dveře Naomi a decentně je za ní zabouchl a Semir v rychlosti třískl s předními dveřmi a taky uháněl k těm vchodovým.

Sluneční paprsky pohladily naleštěné parkety, skleněný konferenční stolek i bílý neobyčejně hebký potah pohovky: osvětlovaly celý obývací pokoj a přes prosklené stěny jim to šlo neobyčejně snadno. Když už se sluníčko konečně dostalo z pod nadvlády posledního mraku, posvítilo do tváře i ženě, ležící na pohovce: pomalu otevřela oči a zatím co jimi těkala po místnosti, vzpomínala, co se jí stalo. Hlava se jí ještě motala, ale přesto se prudce posadila, spustila nohy na zem a bezmocně trhla zápěstími rukou spoutaných policejními želízky. Rozhlédla se po prostorné avšak liduprázdné místnosti. Kdyby mělo smysl křičet, určitě by jí to znemožnili, když ji tu klidně nechali bez dozoru, ale oni si jsou jistí, že nemá nejmenší šanci na útěk. Kdyby ji aspoň svázali normálními provazy, ale takhle. Bezmocně se zabořila do měkkého bílého potahu a znovu potlačila touhu zařvat o pomoc.

„Tak jdem?“ mrkl Mag na holky, jen co Semir zabouchl.
„Kam?“ nevěděla Sus.
„Tam, kam jste se obě tak těšily, do tělocvičny.“ Namířil si to Mag přímo ke schodům, které vypadaly, že vedou do sklepa. Obě, ač každá z jiného důvodu výskly radostí a společně s oběma policisty následovaly Maga. Ten už otevíral další dveře, které všem odhalily naleštěné parkety, dřevné žebřiny, visící kruhy a hromadu žíněnek.
„Tak do práce!“ kývl významně na Naomi a sám se chopil první měkké podložky, dotáhl ji na střed a ohlédl se po Naomi. Nezklamala! I ona táhla svou žíněnku blíž ke středu místnosti, následována Semirem, Tomem a dokonce i Sus. Všichni se dali do vytváření příznivé plochy pro další cvičení a podlaha tělocvičny se začala před očima měnit. Nakonec si Mag stoupl na kratší stranu obdélníku žíněnek a gestem vyzval Naomi, aby zaujala protilehlou pozici. Podívala se zmateně po místnosti, ale než stačila cokoliv poznamenat, jediným pohledem ji umlčel. Nepotřebovali zvědavé SuSaniny otázky, kam se poděli Tom a Semir, když se jim během příprav podařilo tak brilantně nenápadně vypařit.
„Tak, dáme si rozcvičku, co říkáš?“
„Jasně.“ Přikývla, ale pohledem nepřestala sledovat mladší sestru.
„Sus,“ rozhodl se Mag vyřešit příčinu rozptylu její pozornosti, kterou teď opravdu nepotřeboval, pokud chtěl děvče naučit slušně se bránit. Najednou chápal její snahu naučit se bránit jako vynikající schodu okolností, s tím, co má za tatínka, se jí to rozhodně bude hodit, a čím víc a lépe ji toho stihne v krátkém čase, který na sebe mají naučit, tím lépe. „běž si sednout buď do rohu, nebo pojď cvičit s námi, co říkáš?“
„Budu koukat.“ Kývla hlavičkou a usadila se za sestřinými zády.
„Tak, Naomi, chci po tobě dvacet dřepů, dvacet kliků a bez využití té výhody, že jsi dáma,“ významně mrkl „a pak kotrmelce z jednoho konce žíněnek, na druhý, dvacet sklapovaček, angličíků a nějakou tu hvězdu, ale nejdřív se protáhneme: Začneme hlavou.“ Opisoval drobné kroužky a protahoval krk, napodobovala ho s bezchybnou technikou a snahou vše dělat snad lépe než on. Věděl, že opravdu CHCE něco umět, ale za tímhle muselo být ještě něco víc, ale nyní to nechtěl zkoumat. Plynule přešli k rukám, hrudi, zádům…
„A teď předklon, víš, co to je?“
Zavrtěla hlavou.
„Musíš mít pořád propnutá kolena a dostat ruce co nejníž. Zkus to!“
Zkusila, ale moc se jí to nepovedlo, prsty se sotva dotkla země a pod koleny ji pálilo a štípalo, jako v krbu s řeřavými uhlíky.
„Povol,“ přikázal jí Mag a pomalu vykročil přes žíněnky směrem k ní „děláš velkou chybu, neuvolníš tělo, musíš se celá vyvěsit, od pasu až po špičky prstů na rukou jsi naprosto uvolněná, ale od pasu k chodidlům jsi propnutá, o tom to je. Pomalu se ohni…tak, správně a teď vyvěs hlavu i ramena,“ pomáhal jí se ohnout i držet rovnováhu, ale pořád bez výsledků „no tak, povol i krk, neboj se a nedívej se před sebe, klidně zavři oči a hlavu úplně ztrať…tak…Skvělé!!“ pochválil ji, když se naprosto vyvěsila a hřbety rukou se dotýkaly země, aniž by přitom zaznamenal třes v kolenou.
„Výborně, a teď obratel po obratli rovnej záda, každý musíš cítit, jak se posazuje tam, kam má, cítíš je? Pomaličku…naposled krk, bradu hrdě dopředu a ramena dozadu…“
Naoi skutečně cítila, jak se každičká kost zařadila v její páteři tam, kam měla. Sama cítila, jak nyní vypadá jinak a důležitěji, sebevědoměji, když se velmi pomalu nadechla a její hruď stoupla a pak pomalu klesla, zatímco srdíčko jí divoce bušilo. Cvik to byl nesmírně lehký a přitom neuvěřitelně náročný a efektivní.
„Tak šup!“ vytrhl ji Mag z podivně příjemných pocitů „Teď chci vidět ty dřepy, kliky, sklapovačky, kotouly, …“

„Kam jedeme?“ ozval se ze sedadla spolujezdce rozčilený hlas.
„Do bytu té její kamarádky, neví, kam jinam by ji napadlo jít a když nic, třeba aspoň najdeme tu Birgit.“ Ozvalo se mnohonásobně vztekleji od volantu.
„Jak víš, kde bydlí?“
„Měla tu adresu na notebooku, podíval jsem do ložnice, než jsme odjeli.“
„Semire, chceš nás zabít?“ mnul si Tom ublíženě rameno, pošramocené nárazem na stěnu auta při turkově nešetrném projetí zatáčkou. Malý komisař přešel tolik známou poznámku mlčením a raději se soustředil na další dvě ostré zatáčky, které ho čekaly. Těžko říci, kterou vybral rychleji a nekomfortněji pro posádku stříbrného BMW.
„Jasně chápu, stačí se přece zmrzačit.“ Protáhl Tom, smířen s osudem a přemýšlel, co asi v domě najdou, ale samotný dům předčil jeho očekávání: stěny jakoby držely pohromadě jen ze strachu před demoliční koulí, která měla zpoždění cca několik desítek let, to, co měly nejspíš být vchodové dveře, připomínaly už jen dvě tmavě hnědě natřené desky s pozůstatky pantů a schodek ozdobený spoustou střepů ze skleněných nosičů alkoholu a z chodby by byly nadšeni všichni stopaři lesní zvěře, kdyby se po chvilkami zvířených nánosech prachu ovšem nějaká přesunovala. Dálniční komisaři šrotem a časem stráveným na služebně otrlí, se tím vším prohnali až k prvním bytovým dveřím, které je nesmírně zradily neexistencí cedulky, označující číslo bytu. Nešlo jim ovšem nic vyčítat, protože se úplně stejně chovaly všechny dveře přinejmenším na dohled.
„Co hodláme dělat?“ otočil se na parťáka modrooký komisař se zdvořile lehce zvědavým výrazem a odhodláním v očích.
„Improvizovat?“ vydechl unaven věčným monotónem nevšedních zážitků Semir a zaklepal na dveře prvního bytu. Oba nasadili profesionální úsměv, vytáhly kartičku dálniční policie a nachystáni neomylně přednést svoje. „Dobrý den, jmenuji se…“ si pomalu nechali výraz ztuhnout. Semir znovu zaklepal. Nic. Ještě jednou. Nic. Další dveře. Nic. Jiné dveře. Nic. První dveře, znovu druhé dveře a ještě jednou první…Konečně z jednoho vchodu vykoukl bezzubý muž: „Co jako má bejt?“ optal se stejně mile, jako pavouk, který chytil tučnou masařku a malá muška mu přeje dobrý den.
„Jsme od dálniční policie a…“
Zbytek Semirovi otázky zanikl v nevrlém „Aha!“ a zabouchnutí dveří. Dalším nepsaným pravidlem v tomto domě, o kterém bohužel Semir s Tomem neměli ani tušení, bylo, že kdo je zvědavý, nebude nikdy starý a kdo se moc ptá, toho stejně nakonec podříznou. Semir se však nehodlal vzdát bez boje, neklepal, ale doslova teď mlátil na jedny dveře po druhých, ale prostory za všemi zůstaly stejně netečné a tiché, jak zjistil Tom, který se u nich střídavě zastavoval, jak sám v sobě bojoval s otázkou: Nechat Semira vše rozmlátit a nikam se nedostat nebo nechat Semira nic rozmlátit a být na tom stejně, ale riskovat, že se jeho vztek bude vybíjet po kouskách. Za všemi, až na jedny. Tom automaticky chytil Semira nad paží, když po svém energickém náporu na dřevo zamířil k dalším dveřím pořadí a on zaslechl podivné zvuky. Semir strnul, když i on postřehl tlumené vzlyky. Oba zůstal stát s nevyslovenou otázkou na rtech. A Semir měl vždy od myšlenky k činu, nebo možná od činu k myšlence, blíž. Kývl na toma a ten se uhýbal do bezpečí.
„Alohomora.“ Pronesl, když vykopával dveře, které toho dne už tolik zakusily.
Tom obrátil oči v sloup, ale společně se vrhli do bytu, kde doufali najít něco, ač v onu chvíli nevěděli co.

„Tak, a teď, podle mého slibu, tě tedy naučím padat.“ Kývl stařec pochvalně hlavou, když Naomi dokončila všechny cviky, které po ní chtěl, a naučila se dělat angličáky, o kterých nikdy v životě neslyšela. Ze začátku jí dělal problémy rychlý sled cviků dřep-klik-dřep-výskok, ale po deseti je dělala s mrštností sobě vlastní.
„Ale já nechci spadnout.“ Zaprotestovala nejistě, jako by nevěděla, co od situace čekat, ale přesto svému učiteli naprosto důvěřovala.
„To jistě, ale pokud nemáš jistotu, že když spadneš, zase vstaneš, je těžší se udržet na nohou.“ Poučil ji. Obrátila na něj zkoumavý pohled a pak pomalu začala prozrazovat myšlenky, které jí letěly hlavou: „Takže---mne naučíš padat---tak, abych se---hned zvedla a…“
„Mohla dál bojovat, za velmi krátkou dobu aniž by tě to bolelo tak moc, jakoby spadla nechtěně. Přesně tak.“ Dokončil za ni.
„Dobrá.“ Procedila skrz rty semknuté odhodláním a soustředěním na vpíjení se do jeho hlubokých očí. Usmály se na ni: „Ani jsem nic jiného nečekal. Pojď doprostřed žíněnek.“ Pokynul jí. Dostala se tam dvěma kotouly. Musel se pousmát, byla jako malé hravé mládě, které chce předvést svou odvahu a čilost, přesto však měl pocit, že nyní už by jí měl kotouly zarazit, ale nechtěl jí zbytečnou poznámkou přistřihnout křídla.
Zadívala se na něj, aniž by cokoliv řekl, postavil se přímo před ni a švihem sebou sekl o zem, aby se vzápětí postavil rovně jako svíčka „Takhle se padá, základem je dopadnout na zadek, ne na záda,“ chytil ji za paže a pomalu ji nechal bezpečně se propadat vstříc žíněnkám „ a přesně tehdy, když dopadáš, zvedneš ruce, propneš je a celou jejich plochou s nimi bouchneš o zem,“ lehce ji přechytil a nechal ji zvednout ruce a propadat se vzad „přitom všem musíš mít pořád hlavu co nejblíž hrudi: Nesmíš“ zvýšil hlas, aby důležitost byla jasná „dopadnout dál, než k ramenům, k tomu ti pomůžou ty ruce, neboj se.“ Řekl už zase mírně „Pak se musíš odrazit pánví, prohni se v zádech, to je ono!“ pochválil ji, když opět prokázala, že ohebná rozhodně je „A když se zvedáš, pravou nohu skrč, správně, odraz se od ní a pevně si stoupni.“
Již nepotřebovala oporu jeho rukou, vstala téměř sama, jen pomalu, a srovnala se v celé své výšce, každičkou kost v těle tak, by měla co nejlepší pocit.
„Skvěle, přesně takhle to má vypadat a teď to zkusíš sama, ale nejdřív si k tomu dřepni…“

Semir se málem přerazil o ženu, kterou svým kopem odmrštil dál ode dveří a Tom s ní nyní zápasil ve vchodu, odmítaje ji pustit ven. Žena však byla příliš vyděšená, než aby se přestala zoufale bránit.
„Pusťte mě, ztraceně.“ Praštila zoufale hřbetem Tomovy ruky o rám dveří. Ten jen zatnul zuby a s pomocí Semira, který konečně našel rovnováhu i důvod, proč tu vlastně jsou, se mu podařilo jí opřít o zeď: „Uklidněte se, nebo vám nasadíme želízka a odvezeme vás na stanici:“ znehybnil ji a přenechal Semirovi.
„Vy jste od policie?“ vydechla stále ještě vyděšeně, ale povolila svaly a vzdala veškerý odpor, jen Tomovi visela na rtech. Ten si právě mnul naraženou ruku a tak s odpovědí přispěchal cholerik Semir: „Jo, to jsme, a moc by nás zajímalo, kdo jste vy!“
„Birgitt.“ Vyhrkl Tom, kterému v hlavě něco zapadlo na správné místo při intenzivním mnutí tkáně, ač na ruce.
„Vy to ví..“
„Jo, víme všechno a teď vás musíme rychle odvézt do bezpečí.“ Přerušil ji Tom, který měl právem pocit, že minut už ztratili víc, než dost.
„Moment,“ zadržel ho Semir „Kde je Andrea?“
Kousla se do rtu: „Má ji on.“
„On?“ zamračil se Tom.
„Tortureroi,“ vydechl pro změnu Semir a pak se otočil zpět na ženu: „Kde je?“
„Nevím.“
„A jak teda víte, že ji má?“

„No vida, už ti to začíná jít.“ Přikývl, když sebou praštila o zem už snad potisící.
„Bolí mě celé tělo.“ Postěžovala si a protáhla krční svaly.
„Tak zkusíme něco nového: slyšelas někdy o parakotoulu?“
„Ani ne, ale počítám, že to se brzo změní.“ Pohlédla na něj šibalsky.
„Správně, takže jsi pravák, pokud se nemýlím.“
„Už ses někdy mýlil?“
„Bylo pár takových opravdu vzácných případů, ale myslím, že tento mezi ně nepatří.“ Ušklíbl se. Souhlas mu dala najevo jen kývnutím a neumně maskovala, jak se na nový cvik těší, ač ji bolel snad každý sval, který měla pojmenovat, i o kterém vůbec neslyšela, pohyb ji pokaždé naplnil radostí a nevysvětlitelně příjemným pocitem. Odborní by jistě poznamenal, že to má na svědomí hormon endofirm a bezpochyby by jí také přesně popsal, že v těle vzniká námahou, ale to ji v nejmenším nezajímalo, plně si užívala jeho účinky.
„Tak tedy pravou nohu mírně dopředu, přisuň k ní levou ruku,“ opět ji opatrně chytil, tentokrát mírně nad pasem „srovnej se, správně, a teď“ zase ji pustil „se předkláněj a skul se po rameni, nemáš šanci jít jinak. Neboj se.“ Dodal ji odvahy slovně, když už ji neměl potřebu držet.
„Ok,“ vydechla rezignovaně a s podivným pocitem očekávání i strachu v žaludku se předklonila a… bez problémů se po rameni převalila na záda a skončila ve vyjeveném sedu.“
„No vidíš, já ti říkal, že se nemáš čeho bát, ale teď si vzpomeň, jak vstáváš z pádu a zkus podle toho pracovat s nohama.“ Nabádal ji.
„A hele, ono to i půjde.“ Prohlásila nadšeně, když nohu v kotoulu mírně pokrčila a pomaličku, ale elegantně vstala.
„Jo jo, a teď přidej trošku víc na švihu.“ Sjel ji spokojeným pohledem.
„Třeba takhle?“ rozjařeně a velmi se překulila a vstala, bez větších problémů se otočila na špičkách a radostně se na něj zadívala. Až měl strach, jestli si něco neudělá, možná proto, že ji v tělocvičně učil, jak má držet tělo, možná to bylo jen tím, že Štěstěna se přece jen někdy zastaví tam, kde má, ale dívce šel parakotoul na rozdíl od pádu mnohem lépe, ani jednou si nikam nekopla kolenem, ani si málem nevyhodila rameno, jak bylo u prvního zkoušení obvyklé.
„Udělala jsem něco špatně?“ znejistěla, když nezahlédla onen typický úsměv, ale starostlivou tvář.
„Ne, jen jsem se lekl, jak jsi to udělala rychle. Nějak moc ti to jde, takže běž na kraj žíněnek a celou plochu až nakonec překoulej, pak se budem učit parakotoul vzad, ten ti dá trošku víc zabrat.“ Už se zase smál, což Naomi dodalo chvilkově ztracenou energii a tak se z prostřed žíněnek na jejich počátek dostala rovnou parakotouly, prokládané několika hvězdami.
Magovi však bylo něco divné: znepokojeným pohledem přejížděl místnost. Přece by mu něco řekla, nebo byl tak zabraný do trénování, že nepostřehl klapnout dveře? A co by bylo tak důležité, že by i nechala ujít trénink své sestry, na který se tolik snažila---á, tady je. Vydechl si úlevou, když v jednom z rohů spatřil schoulené klubíčko. Na Sus toho dnes bylo moc a tak to vyřešila nejefektivnějším způsobem: všechny starosti hodila za hlavu a energii se dobíjela spánkem.

„A jak teda víte, že ji má?“
„B-byla jsem t-tady, když se-m přišla, ale ne-nechtěla jsem, ji do t-toho za-zatáhnout. T-tak jsem jí ne-odpovídala a s-schovala se, ale p-pak se tu o-objevil o-on a-a…“
„Co?“ vyhrkla na už zase vzlykající ženu netrpělivě Semir.
„O-omráčil ji a-a od-odvezl.“
„Ale kam?“ tahal z ní informace Semir.
„J-já ne-nevím.“
„Jak…?“ vyletěl Semir, ale Tom ho přerušil: „Dobrá, teď vás musíme hlavně dostat do bezpečí.“
„N-ne, nejdřív s-se postarejte o mo-moje hol-čičky.“
„Ty už jsou v pořádku, odvezeme vás za nimi. Teď musíme rychle jít.“ Popadl ji Tom naléhavě za ramena a vyváděl ji k autu. Semir se ještě v rychlosti rozhlédl po domě, jestli nezpůsobili příliš vzruchu, ale pak zcela správně usoudil, že v tomto domě je to asi stejně reálné, jako písečná bouře v Tichém oceánu. Otočil se a zmizel do auta.

„No vida, a teď kotoul vzad s pádem!“ Nešetřil dívku ani trošku, ale ta plnila jeho pokyny s vytrvalostí efektivností i elegancí sobě vlastní. „Pád z boku! Parakotoul vzad! Převal se o polovinu víc!“ otočila se o devadesát stupňů a švihla sebou o zem, celé tělo propnula, okamžitě vstala a kotoulem se převalila tak, že zůstala vyčerpaně ležet na zádech.
„Zvedni se vzad a podkop!“
Vydechla a zapřela ruce za hlavu, jako by chtěla dělat most, rychle přitáhla kolena k hrudi, mrskla pánví, nohy hodila dozadu a postavila se, zhoupla v kolenou do dřepu a pravou nohou okolo sebe opsala rychlým svistem kruh, zatímco rukama se zapřela o zem v místech, nad kterými ještě před chvíli noha prolétala
„To zatím stačí, vedle by měla být koupelna, běž se napít.“
„Dík.“ Vydechla a zamířila za vodou.
Chvíli váhal, jestli jít za ní, ale pak si řekl, že Sus by mohl zkusit probudit, nebo alespoň opatrně přemístit, aby neležela na studných parketách, a tak vykročil k pokojně vydechujícímu klubíčku: „Děvčátko, nechceš si jít lehnout na žíněnky, nebo už koukat?“ zatřásl jí jemně s ramenem. Jen se zavrtěla, ale víčka se jí nezachvěla. „Sus, vstávej….“ Zkusil s ní zatřást trošku víc. Ani to s nehlo. „Tak pojď,“ vzal ji něžně do náruče a namířil si to k žíněnkám.
„MAGU!!“ prořízl vzduch Naomin hlas a Sus se jako ne povel napřímila a málem mu vyklouzla z rukou.
„Magu pomoc!“

Po kachlové podlaze rázovaly dva páry okovaných kanadských bot. Muž, kterému patřili, nevypadal dvakrát sympaticky, oblečený do vojenského stejnokroje, nejen za opaskem sadu bodných i střelných zbraní a v obličeji výraz, který by snad i tank přinutil uhnout z původně plánované cesty a nezkřížit mu tak cestu. Stiskl kliku od dveří po své levici, div o ni dveře nepřipravil, a aniž by ubral tempa vstoupil dovnitř. Věnuje rychlý pohled gauči, prudce zpomalil a zastavil se těsně před ním a uhodil na ženu, která na něj z pohovky upírala vystrašený pohled: „Je skvělé, že jste již vzhůru, půjdete se mnou.“ Popadl ji za paži a táhl přes pokoj, chodbou a pak další až do místnosti, která vypadala jako pracovna, kde ji posadil na židli a hrubě jí přikázal „Počkejte tady!“ a zmizel v dalších dveřích.
Šokovaná Andrea se nezmohla na nic, krm zaposlouchání se do hovoru, který vedl s někým ve vedlejší místnosti.
„Už se probrala, pane!“
„Přivedl jste ji?“
„Jistě!“
„Dobrá, počkejte venku.“
„Ano, pane!“
Vzápětí voják prošel místností a zavřel za sebou dveře. Za ním vešel muž, se kterým se Andrea setkala v kamarádčině bytě, posadil se za stůl, opřel se o propletené špičky prstů a zadíval se na ni: „Omluvte prosím jisté nepohodlí, ale sama jistě uznáte, že kdybychom si jej odpustili, pokoušela byste se opustit naši pohostinnost dříve, než by bylo nutné.“
„Co chcete?“ vydechla prudce.
„Vědět, kde je moje žena:“
„Nevím!“ odsekla.
„Skutečně?“
„Hledala jsem ji tam, kde vy, pokud si dobře vzpomínám.“
„A kam byste ji šla hledat potom?“ neztratil nic z klidu ve svém hlase.
„Nemám tušení.“
„Je to vaše poslední slovo?“
„Ano!“
„V tom případě nevadí, se svou ženou se tedy budu moci shledat až později, ale své holčičky tu budu mít za chvíli, počkáte na nás prosím v dětském pokoji.---Budete tak laskava, že ano?“dodal, když otevírala ústa, tónem, jež nepřipouštěl námitek. „Skvělé, tak tedy brzy naviděnou. Salko!“
Voják opět vstoupil a tázavě se na Torturera zadíval. „Odveď prosím slečnu do dětského pokoje.“
„Jistě.“ popadl Andreu opět v nadloktí a vyvlekl ji z pracovny.

Rychle Sus položil na zem a vyrazil ke koupelně. Na chodbě narazil na dva muže, kteří se snažili udržet Naomi, která se bránila ze všech sil. Prudce jim strhl ruce, každému po jedné, a pak vyššího z mužů udeřil malíkovou hranou do zátylku, aby povolil veškerý stisk, který vyvíjel: „Běž za sestrou!“
Naomi se druhému už dokázala vytrhnout a rychle se překulila do tělocvičny, kde popadla Sus a táhla jí na druhý konec místnosti. Mag mezitím odhodil muže na zem a pokusil se tělocvičnu zabouchnout, ale bezúspěšně.
„Těm dívkám se nesmí nic stát, a chci je mít co nejdřív!“ zavelel odkudsi ze schodů ostrý hlas.
Mag využil chvilkové nepozornosti mužů a jednoho odeslal k zemi zasazením přesné rány do krku, druhý mu však stihl sevřít paže do těsného sevření a další dva už přebíhali tělocvičnu k Sus a Naomi. Než se Mag stihl dokázat vyprostit, do místnosti vtrhli další dva muži, zatím poslední byl stejně jako všichni předchozí černě oděný do volných kalhot a upnutého trička, ale na rozdíl od zbytku vybavený vysílačkou. Sus byla okamžitě chycena a mrskání jejího drobného tělíčka muž velmi rychle zamezil svýma rukama. Ale Naomi už nebyla snadnou kořistí, vběhla na žíněnky a svého pronásledovatele mátla kotouly, hvězdami a čas od času ho zpomalila pokusem o podkop, jednou se jí skutečně podařilo mu nohy podtrhnout, ale tenhle způsob úniku jí velice vysiloval a bylo nad slunce jasné, že síly jí brzy nebudou stačit. Maga natolik ohromila její energie, až ji sledoval a nechal naprosto ochabnout svaly. Muž, který ho svíral, podvědomě také povolil, a když si to Mag uvědomil, bez větších potíží ho překulil přes svá záda a vyrazil Naomi na pomoc. Strhl jejího pronásledovatele k zemi, ale muž jej tam znehybnil a ten, jemuž před chvílí pořádně práskl zády o parkety, ho začal vztekle mlátit do břicha a kam dosáhl. Susan mezitím dělala vše možné, aby se dostala na zem, ale nedosáhla než toho, že muž ji nemohl odnést do auta, ale pořád se s ní musel na místě potýkat.
„Magu, NE!“ zaječela Naomi a uvedla tak do pohybu několik věcí v rychlém sledu: Sus se podívala, co se děje a zároveň jejímu vězniteli přišel na pomoc další, takže ji již bez problémů vynášeli z tělocvičny. Mag se po ní podíval a chtěl něco zařvat, ale kopanec do břicha jen posílil pramínek krve, který mu tekl z koutku, zoufale zalapal po dechu, neschopen se ani bránit. Muž do vysílačky zavelel: „Odvezte tu malou prvním autem, hned!“ a Naomi, o kterou se teď nikdo aktivně nezajímal, se vrhla k oknu, dost velkou dírou v ochranné mříži prostřelila pěst a popadla první větší úlomek skla, který jí přišel pod ruku: „Pusťte ho! Pusťte, nebo se podřežu!“ zaječela na muže s vysílačkou a střep si třesoucí rukou přiložila k zápěstí.
„To neuděláš:“ pokusil se muž zasmát, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčeně.
„Vážně?“ opáčila a v místnosti, kde pro tento okamžik všichni muži v černém ztuhli, si střep zabořila do kůže.
„Dost! Dobrá, pustíme ho, ale ty odložíš to sklo.“
„Proč bych měla?“
„Protože ti nevěřím, e si pak něco neuděláš, my ho pustíme a ty mi hodíš ten střep, my první, OK?“
Naomi se zdálo, že nemá na vybranou a tak pomalu kývla: „Dobrá, tak ho pusťte.“
„Hodíš mi ten střep?“
„Ano.“
Ten, který to tu měl evidentně vše na povel, dal jediným pohledem znamení mužům, aby od starce ustoupili, ač jednomu v tom bolest v zádech a uražené ego činily nemalou překážku.
„A teď ty.“ Natáhl ruku.
„Naomi mu do něj hodila kus skla a rozběhla se k napolo v bezvědomí ležícímu příteli, ale muži už na nic nečekali a semkli se klem ní. Jeden za nohy, druhý za ruce a třetí za pas ji vynášeli ven, průvod uzavíral muž s vysílačkou: „Za chvíli jsme nahoře, připravte se na odjezd.“ Vyšel z místnosti za Naominých zoufalých, leč zbytečných pokusů oprostit se, zanechal Maga napospas zraněním.

„Zůstaňte v autě!“ křikl Tom na zadní sedadlo a vymrštil se ze svého, jak nejrychleji to bylo možné. Semir se po něm otočil s námitkou, ale když spatřil dveře domu, okamžitě se k parťákovi přidal. Jako střely prolétli domem až do tělocvičny.
„Magu! Jste v pořádku?! Co se stalo?“ přistál Semir v kleku u muže, který už nezvládl, než k němu otočit hlavu: „Mají děvčata, on je má, musíš---musíš“ chytil ho za ruku, aby zdůraznil naléhavost slova „je zachránit, chlapče, rychle.“
„Nejdřív vám zavoláme záchranku.“ Volil Tom číslo na mobilu.
„Já to nějak zvládnu, ale vy jeďte. Není času na zbyt.“ Smál se vysíleně stařec a přivřel či.
Semir věnoval kratičký pohled Tomovi, nemělo smysl se s ním hádat, ale co s Birgitt?
„Sanitka je tu za chvíli a ona nevypadá zrovna pořádku, pošleme je do nemocnice společně.“ Navrhl Tom.
Semir kývl. „Ale teď mi ho pomoz dostat nahoru.“ Vsunul ruce pod Magovi záda a Tom přiskočil k jeho nohám. Kdyby dveře tělocvičny mohly mluvit, nejspíš by poznamenaly, že to tenhle den není moc originální způsob, ale dost možná by také ocenily, že i kdyby mohl, Mag by se nebránil.

Semir nikdy nepochopí, proč lidé, kterým se pokouší zachránit krk, nikdy nemůžou udělat to, co se jim řekne. Té ženě například řekli, ať zůstane v autě a ona, ač nešla za nimi do domu, alespoň čekala u dveří. Jen si rezignovaně vydechl a soustředil se, aby Maga položil do stabilizované polohy. Mile překvapen zvedl hlavu a zpozorněl, když se mu zdálo, že slyší sirénu: že by jednou byli opravdu rychlí? Nemýlil se, byla to sanitka, za chvíli už ji viděl, jak k nim zahýbá a tak se rychle obrátil na Birgitt: „Pojedete s ním do nemocnice, lékaři se o vás o oba postarají a my si vás tam najdeme.“
„Ale…“ pokusila se o chabý odpor, k němuž však rychle ztratila energii, když si všimla Magova stavu. „dobře.“
„Kam je odvezete?“ křikl na přibrzdivšího saniťáka Tom.
„Do nemocnice svatého Jakuba.“ Odpověděl mu pohotově řidič, zatímco bleskurychle pomohl naložit Maga.
„Ona jede s ním.“ Přistrčil Semir Birgitt blíž.
„Naskočte si!“ podal jí ruku jiný bíle oděný muž. Ve zlomku vteřiny se pak za oběma zavřeli dveře a vrchní komisaři se rozhodně nezdržovali máváním a vpluli každý z jedné strany za palubní desku Semirova BMW.

Seděla připoutaná na sedadle v zadní části mimoosobní dodávky a vztekle provrtávala pohledem velitele akce. Od chvíle, kdy ji posadili a připoutali se k ní nikdo ani nepřiblížil a na její snahy se osvobodit reagovali jen smíchem. Až při pátém pokusu o rozepnutí pásu velitel vytáhl malý kovový klíček, menší, než k zámku na kolo, a zakýval jí s ním před nosem: „To je zbytečné, seď, ještě si ublížíš.“ A s tím se zase uvelebil na podlaze naproti ní. Až teď si povšimla malého kovového zámečku, který rozhodně nebyl standardním vybavením bezpečnostních pásů. Poslední možnost záchrany jí zmizela, a jak její mozek přestal přemýšlet nad možnými i nemožnými teoriemi, jak se dostat z auta na nejbližší policejní stanici a nahradily ho chmurné myšlenky. Je bezmocná. Mohou si s ní dělat, co chtějí. Mag nejspíš zemře. A to všechno její vinou. Nebyla schopna ani vyjednat pořádné podmínky. Nepřemýšlela! Kolikrát jí to Mag řekl. Jakoby slyšela jeho roky moudrý, ale ne mentorský a poučovatelský, avšak přívětivý a laskavý hlas: „…máš postřeh a jsi bystrá, to ano, i odvahu a výdrž, ale vše musíš dělat postupně, někdy musíš umět čekat a přemýšlet…“ Řekl jí už tenkrát na půdě, jak čekali na Semirův příchod. Tenkrát, vždyť to není, než pár desítek hodin a pro ni už je to „tenkrát“! A teď tu jen sedí a mlčí. Vyčkává, ale na co. Nemá co zvažovat. Mag zemřel, aby jí pomohl, a ona nemá jinou možnost, než tu sedět. Netuší, co po ní chtějí a nemůže se nijak osvobodit. Ani neví, co je se Sus. Teď by i přemýšlela a taktizovala, ale neměla na čem stavět. Co tedy ví? Důležitou věc, nesmí jí ublížit, takže někomu o ni velice jde. Ne, nebyla hloupá, moc dobře věděla, že je za tím její otec. Jestli si myslí, že nepostřehla to náhlé zmizení Toma a Semira ani jejich urychlený odjezd a ustarané výrazy. Mysli! Přikazovala sama sobě. Co by na tvém místě udělal Mag? --- Sehnal by si něco, s čím by se dalo taktizovat!
„Kde je moje sestra?“ vypálila na velitele.
„Jela o auto napřed.“ Řekl neurčitě.
„Kam?“ vrátila mu první otázkou, která ji napadla.
„Domů.“
„Kde je doma?“
„U tvého otce přece.“
„Proč?“
Evidentně zaskočený muž jí věnoval nechápavý pohled. Přirozeně čekal, že bude zaskočená, překvapená, vyděšená, představoval si, jaký bude mít výraz a že ji bude přesvědčovat o tom, jak se na míjejí otec těší, jak jej jeho pán předem v případě takových otázek instruoval. Ne to nečekal, že na něj okamžitě vypálí další otázku.
I Naomi jeho nevěřící výraz ihned prozradil, že otázka jej víc, než zaskočila, ale pro ni nebyly informace, které dostala ničím, než potvrzením domněnek.
„Kdy už tam budeme?“ pokusila se zjistit, kolik času má na vymýšlení možné obrany, když už nemá šanci utéct.
„Jen strpení, slečno.“ Odpověděl vyhýbavě, nevěda, co od ní může čekat.
Prudce vydechla nosem, tahle formace jí taky byla k ničemu, z toho pitomce nic nevytáhne. Zabořila se do sedadla a pokusila se vybavit si, jak to vypadalo u nich „doma“ před tím, než se jim s mámoou podařilo utéct…třeba aspoň bude vědět, jak od tam dostat sebe a Sus.

Semir zamířil na nejbližší výjezd na dálnici. Plán byl jasný: Najít holčičky nebo Andreu, ideálně dohromady, zajistit jim společně s Birgitt a Magem ochranku v nemocnici a pak najít zbytek nebo si pochytat Torturerovi muže. Potíž byla v tom, že nevěděli, kde hledat.
„Ty máš tušení, kde můžou být?“ obrátil se na něj Tom.
„Ne, kdyby tu byla Andrea, možná by něco našla v počítači, ale takhle.“ Zabočil Semir s povzdechem směrem z Kolína.
„A co její počítač, nemůže tam ještě něco mít?“
Místo odpovědi Semir prudce otočil auto o stoosmdesát stupňů a zařadil nejvyšší rychlost, jen co auto srovnal do správné části vozovky. Tom jen s povděkem pohladil bezpečností pás, který si duchapřítomně zapnul a usmál se na modře blikající majáček na střeše.

Notebooky jsou úžasná věc. Trošku problém je samozřejmě s náhradími díly do hardwaru, ale pokud si umíte stroj při koupi vybrat, ve volbě softwaru je pak výběr téměř neomezený. Pak už stačí, jen vědět, co na trhu existuje a jak se k tomu, třeba i mírně upravenou legální cestou dostat. Andrea měla samozřejmě to nejlepší, tedy až na operační systém, protože v době, kdy si pomocníka vybírala, ona ještě nebylo moc možností, jaký operační systém a notebooku pojede, a tak měla starý dobrý padající windows, ale s ochranou a vybavením, o kterém se Semirovi s totem nezdálo ani v nejhorších nočních můrách. První překážka, na kterou okamžitě narazili, bylo heslo. Bláhový a zamilovaný manžel se zkusil nejdříve podepsat, ale systém požádal znovu. Please enter valid password. A tak Tom navrhl „computer“ a než mu v tom Semir stačil zabránit, naťukal příslušná písmenka do klávesnice. Obrazovka na okamžik zčervenala a poté se v dialogovém okně opět zobrazil rámeček na pár písmenek a stejná prosba od chudáka počítače.
„Neměl by tenhle pokus být poslední, jako u většiny normálních počítačů?“ zeptal se trochu nejistě Tom.
„Už jsi někdy zažil, že by Andrea dělala s počítačem normální věci?“ opáčil Semir a dál si lámal hlavu s heslem.
„NILOKPD“ zkusili nakonec po dlouhém dohadování, jestli mají nekonečno pokusů, pozpátku adresu Andreina počítače.
Nějaký zábavný plug-in spustil na pár zlomků sekundy zvuk tříštěného skla a černé pozadí šetříce s dialogovým oknem pomalu vystřídala plocha a naše dvě komisařátka se v úžasu nad jednoduchostí hesla div neplácala do čela nebo pochvalně přes záda. Ani jeden z nich si neměl šanci všimnout miniaturní kontrolky na zadní stěně notebooku, která se pokradmu rozblikala a začala vysílat signály, nesoucí jasnou informaci. Není se jim ani co divit, protože nyní je čekala překážka číslo dvě: Firefox. Velice inteligentní netový prohlížeč s mnoha vylepšeními, které ocení každý, který na internetu hodně pracuje a využívá víc, než deset procent jeho možností, bohužel, absolutní hlavolam pro ty, kteří zvládají sotva práci s Internet Explorerem. Nebýt náhodného kliknutí, které obstaral Tom, když se se Semirem pral o myš, ani jednoho by nenapadlo, že tady existuje vymoženost, jako panely, tedy vylepšení, umožňující mít v jednom prohlížeči současně otevřeno podstatně víc, než jednu stránku, přičemž na liště je pouze jeden obdélníček s nápisem firefox. Ale štěstěna jim přála a tak se proklikali Andreinými deseti otevřenými obrazovkami až mapce, která naprosto přesně označovala polohu i rozlehlost sídla. Nemohlo to být nic jiného a bylo to jediné, čeho se mohli chytit, a tak Tom okamžitě vytočil Hartmuttovo číslo, protože (jak zjistili po krátkém uvažování) notebooky tiskárnu skutečně neobsahují a kdyby slyšeli o možnosti externího připojení, nejspíš by si pomysleli, že je to nové sprosté slovo.
„Počkej, jakej kabel?“ dožadoval se Tom podrobného popisu, když našli v bednách Andreinu tiskárnu a nyní se ji pokoušeli zprovoznit. Sharkmanová opět hlídkovala, takže NIels se z KTU nemohl ani hnout a tak se je pokoušel navést po telefonu, litoval, že někdo nevylepšil Edisonův vynález natolik, aby se dalo stisknout ladítko a přídavná boxerská rukavice by udeřila osobu na druhém konci, aby se jí rozsvítilo.
„Dobře, mám ten dlouhej šedej, a co teď s ním.“
„Na konci máš zástrčku.“ Ozvalo se unaveně z telefonu.
„Jo.“
„Já se tě neptám, já ti to oznamuju.“
„A co s ní?“
„Strč ji do zdi!“
„Jasně, jen se nerozčiluj.“ Uklidňoval technika Kranich, předávaje parťákovy spojení tiskárny s elektrickým proudem.
„Máš?“
„Jo.“
„Tak mne napadá, máte v autě pořád ten GPS navigátor?“
„Tu bednu, která nikdy neví, kudy chceme jet?“
„Je to supervýkonný…“
„Ano ano, co s ním máme udělat?“
„zapnout ho a ještě před tím mi poslat tu mapu. Nahraju ji vám do toho odsud.“
„Proč jsi to nemohl udělat i s tou tiskárnou?“
„Protože s navigátorem spojení mám, s tiskárnou ne. Přes počítač vás tam odsud navedu.“
„Dobře, jak ti to má poslat.“
„Mailem.“ Odpověděl bezelstně technik.
„Čím?“
Zrzek si jen povzdechl: „Otevři Outlook. Do adresy příjemce napiš Nieh@KTU.org. Klikni na tu mapu pravým tlačítkem, dej kopírovat adresu. Klikni pravým tlačítkem na tu zprvu, dej vložit a pak odeslat.“
„Zpráva odeslána.“ Přečetl Tom poslušně nápis, který mu oznámil Svorka pomocníček.
„Heuréka, tak teď už jen zapněte to GPS, navedu vás tam.“ Položil zrzek šťastně mobil a tak Kranichovo nevěřící „díky, Hartmunde.“ už neslyšel. Věnovali jeden ošklivý pohled technice na podlaze, Tom ani nevěděl proč, ale snad pro jistotu popadl do podpaží notebook a vylétli ze dveří, jako dvě (ne)řízené střely.

„Tak pojď ven.“ Odemkl jí velitel pás a pomohl vystoupit před rezidencí, která připomínala něco, mezi letním sídlem a moderní pevností se středověkou pečlivostí stavěnou. Jedno bylo jisté, přes obrovské pozemky se jí bude utíkat špatně.
„Naomi! Rád tě vidím, tys ale vyrostla.“ ozval se za ní hlas rádoby šťastného otce. V zádech ji zamrazilo, jako by se vracela ze školního výletu, pomyslela si znechuceně, ale budiž, on hraje svou roli, já budu hrát svou, usmyslela si v duchu a ještě si připomněla fakt, že se jí nesmí nic stát, což znamená, že jí nechce ublížit, alespoň prozatím ne.
V poslední chvíli se otočila k autu zády a udělala rázný krok kupředu, v příští vteřině stanula tváří v tvář muži, o kterém doufala, že už ho nikdy nespatří.
„Promiňte?“ otočila se na něj celá zmatená a očima těkala po jeho tváři, nejčastěji je však zarývala do těch jeho. Chladnokrevných, vražených a bezcitných, ale v tuto chvíli nejistých a překvapených.
„Naomi,“ hlesl zmateně.
„Promiňte,“ zopakovala a stejně zmateně se rozhlédla okolo „Nevím, odkud znáte mé jméno, ale já musím domů.“ Vpila se do jeho očí.
„Já jsem tvůj otec a tvé doma je tady!“ objevil se v jeho očích i vztek, stále však zmatený, jako dítě po jízdě na kolotoči.
„Nemám otce.“
„Každý má přece otce, a já jsem ten tvůj.“ Popadl ji za ramena, jako by ji chtěl utišit, al v tu chvíli její ramena a hlava vytvořily jednu velkou vlnu a ona se mu vysmekla.
„Můj otec zemřel!“
„To ti řekla tvoje matka? Lhala ti! Já jsem tvůj otec a žiju!“
„Nemám otce, pro mě zemřel! Odvezte mne prosím domů.“ Otočila se zpět k autu.
„Tady jsi doma, tvoje sestra už na tebe čeká, pojď dovnitř!“ přikázal. Zmínka o sestře ji naprosto vyvedla z míry, dosud byla sama za sebe. A on se otočil a šel klidně domů, jako by si byl jist, že ho bude následovat, jen aby se ujistila, že je její sestra v pořádku. Napadlo ji, že může oběhnout dům a zkusit přelézt plot za ním, který by mohl být blíž, la když se pootočila, aby za stavbu viděla, zjistila, že po dalších pár metrech čtverečních se rozprostírá na pozemku obrovské jezero, velké tak, že nemělo smysl spekulovat o tom, jestli má sílu plavat.
„Kde je Susan?“ vykřikla vztekle, předhonila otce a rázovala domem, pevně odhodlaná najít a postarat se o sestřičku.

„Podle toho krámu máš odbočit doleva.“ Stál si Tom na svém.
„Vlevo je rozorané pole.“ Hájil se Semir pohledem z okénka.
„Ale za pár metrů, tam má být odbočka.“ Civěl ochránce zákona přesvědčeně na display.
„Pro koho, pro hraboše?“ nedal si jeho parťák vzít nárok na racionalitu.
„Ale Har…“ zkusil to z přesvědčení ještě jednou spolujezdec.
„Já vím, najde to nejkratší možnou cestu, ale to jsem netušil, že myslel vzdušnou čarou.“
„Ta odbočka by měla být za pár metrů.“ Oponoval Tom, už z principu.
„To jako tohle?“ vytřeštil oči Semir a prudce zahnul na cosi, co se před nimi zjevilo, jako blesk z čistého nebe; přesněji řečeno jako sto let stará a skoro stejně dlouho nepoužívaná polňačka ze zoraného pole.
„Tak vidíš, kdo měl pravdu?“ ukazoval mu modroočko corpus delikty v podobě miniaturní tečky, která se nyní přesunula na červeně zvýrazněnou trasu.
„Jestli tohle je cesta, tak já jsem čínskej bůh srandy.“ Vztekal se Semir, snaže se vyhnout maximálnímu procentu kamínků a výmolů.
„Hele, jet se po tom dá.“ Přijal svou roli advokáta naplno Tom.
„Jak dlouho, než se ti auto rozsype?“ staral se Semir o své milované BMW.
„To je v rukách.“ Poznamenal jeho kolega v hlase se samozřejmostí člověka, který tvrdí, že jedna a jedna je jedenáct.
„Haha,“ poznamenal kysele Semir „Radši mi řekni, kdy tahle šílená zkratka skončí?“
„No, za pár,“ Tom zmlkl a raději se přidržel, protože řidič a odstředivá síla právě prudce hodili s autem, aby dokázalo nevyletět ze zatáčky a zařadit se do provozu na silnici. „metrů a čeká tě prudká zatáčka doprava.“ Dokončil Tom, ve tváři rudým písmem napsáno „Sorry, pozdě!“
„Jo, dík, ještě že jsem měl čas se na to připravit. Kudy dál?“ pokoušel se dalšímu faux pas předejít drobnější vrchní komisař.
„Příště zas doleva, ale ne tak ostře.“ Důvěřoval Tom červené linii, po které se pohyboval bodík-BMW.
„Vlevo je louka.“ Vplul do své role bez potíží hnědooký komisař.
„Pastvina.“ Opravil ho automaticky spolujezdec „a v ní by zas měla být…“
„Příšerná polňačka.“ Semirův výraz nejlépe vyjadřuje smile Rolling Eyes, přesto odhodlaně odbočil a projel vraty, které se v aktualizacích vyhledávačů cest GPS ještě nestihly objevit, ale kolegiálně byly otevřené, přesto se však vykulení komisaři nemohli neděsit, co je čeká na druhém konci udusané hlíny, kterou právě zdolávalo jejich i jinak těžce zkoušené autíčko.
„Až ho budu dávat Hartmuttovi do servisu připomenu mu, že tentokrát si za to může sám.“ Soptil Semir.
„POZOR!“ zařval Tom právě včas, aby Semir strhnutím volantu vyhnul krávě, která za vraty měla očividně pastvinu.
„Prý pro hledání nejkratší cesty.“ Odfrkl si Semir a nezapomněl podtónem ironie zdůraznit poslední slovo.
„Za chvíli budeš odbočovat.“ Uklidňoval ho Tom.
„Kam, do vepřína?“ byl již drobný komisařík připraven na vše.
„Na normální cestu, doufám.“
„Naděje umírá poslední.“ Bohužel se strefil Semir, brána na druhém konci nově soukromého pozemku nejen, že nebyla zanesena v naposled aktualizovaných mapách navigátorů, ale na rozdíl od své kolegyně nebyla ani tak loajální, aby byla dokořán. Zbytek své cti však zachránila dřevem a tvarem jakoby přesně stvořeným pro rozrážení čumákem rychlejedoucího auta, čehož také Semirova noha na pedálu plynu využila.
„Teď chci tu odbočku.“ Objednal si Semir, jakoby měl před sebou otevřený jídelní lístek.
„Podle přání.“ Ušklíbl se dlouhán nad pěknou osamělou asfaltovou silnicí.
„Na jak dlouho?“ přidala se i dávka zdravého skeptismu.
„Vypadá to, že tohle je už finále.“ Přispěl i optimismus se svou troškou do mlýna.
„Jak finále?“ ozval se v drobkovi nadějný realismus.
„No, ještě pár desítek kilometrů po téhle cestě.“ Propašovala se do hlasu i prostá pravda.
„No, snad to nějak vydržíme.“ Kousl se Semir do rtu a myšlenky mu zaletěly k Andree a děvčátkům, které může stát každá minuta, kterou oni ztratí cestou, velmi vysokou cenu. Jak vozidlo kopírovalo meandry silnice rychlostí přes 190 kilometrů za hodinu, i Tom se rozhlížel po krajině kolem: tahle oblast nejen nebyla obydlená, byla to téměř pustina a jeho orientační smysl vyvolával nepříjemný pocit, že je to další cesta k rozlehlému jezeru.

Kdo by neměl rád sterilně bílé prostředí nemocnice, čas od času porušené šmouhou na linoleu nebo modrým pruhem na prostěradle, kde se na všech zdech objevují nápisy: TICHO LÉČÍ! A přitom je zde všudypřítomné pípání stabilizačních přístrojů samozřejmostí. Kdo by si rád nepoležel v té skutečně čistě bílé, když laskavě přehlédneme šeď způsobenou mnohým vypráním, posteli, která by o svých nájemnících mohla vyprávět hodiny. Kdo by neuvítal tu chvilku klidu a nic nedělání, ležení a regenerování se za pečlivého dohledu celého personálu, který stejně neví, kde mu hlava stojí. Hyperaktivní vysloužilý voják Shuster rozhodně ne. A v posteli ho nemohla udržet ani milá společnost Birgitt, která se nejdřív zajímala, jak mu je, ale pak se mu rozplakala na rameni, protože měla strach o své dvě holčičky i všechny, které do „svých problémů“-jak nazývala aktivity svého manžela-zatáhla. Nedá se říct, že Mag to uvítal, ale rozhodně raději utěšoval on ji, než aby ji přesvědčoval o svém zlepšujícím se zdravotním stavu. K výhodám takového utěšování patřilo, že se, aniž by se musel nějak zvlášť snažit, dozvěděl vše, co potřeboval a nic tak nestálo v cestě tvoření rozhodnutí. A on měl jasno velmi rychle: jestli se Semir pokouší postavit Torturerovi jen s parťákem, je to holé šílenství. A sousedé si přece musí pomáhat. Jemně si ženu otočil, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Nebojte se, vaše děvčátka budou v pořádku,“ mírně zaváhal, to, co teď udělá je velmi nebezpečné. Bylo mu jasné, že ne ona o něj, ale on o ni se má postarat, ale tohle je jako šachy, musíte riskovat ohrožení dámy, abyste dali králi mat. „jedeme pomoct Semirovi.
Šokovaně na něj zazírala.
„bude jen dobře, když budeme vědět, kde jste, než abych vás tu nechal, s čímž byste mimochodem stejně nesouhlasila, a já budu něco prospěšný tam, když jsem zklamal tady.“
„Ale, vy víte, kde…?“
„Je to jedna z největších zrůd v Německu, a já jej již dlouho sleduji, protože historie se opakuje.“ Vysvětlil Mag původ svých informací.
„Takže, vy…“ zaváhala, ale pak šokovanost v její tváři vystřídal vděk a odhodlání a děs, co je s jejími děvčátky ji vystřelil z postele „jedeme!“
Mag, který po ošetření ran a posílení, měl jistotu a odhodlání k hájení bezbranných (jak sám nazýval své dobré skutky), vstal a otevřel dveře. Pomocí ochotného personálu, v němž měl každý svých starostí dost, se nepozorovaně vytratili z nemocnice a až k zastávce městské hromadné dopravy. Odtud pak jen s přesednutím až na konečnou jednoho autobusu.
„Tady?“ rozhlédla se Birgitt po okolí poslední zastávky. Musela uznat, že je to ideální místo, pro někoho, kdo nechce být rušený: Spousta stromů smíšeného lesa, kam oko dohlédne, celkem nepřístupný terén a na dohled nikde žádné stavení či jakákoli zmínka lidské přítomnosti. Autobus sem zajížděl jen pro to, že nedaleko byla veřejně přístupná přírodní rezervace a stanoviště, kde by se vyměnili řidiči, nešlo udělat, než až tady.
Mag však zavrtěl hlavou: „Ještě nejsme ani v polovině cesty, ale teď už musíme po svých.“ Ukázal na relativně prudce stoupající pěšinku, ztrácející se mezi stromy, se schody z kořenů jehličnanů, jež ji lemovaly.

„Naomi!“ vyskočila malá blondýnečka z ochranného Andreina náručí, „Naomi, jsi v pořádku?“
Objala sestřičku, která se jí vrhla do náruče a začala ji kolébat a tiše šeptat: „to víš, že jsem, všechno bude zase dobrý…“ Což jí plně vyhovovalo, protože ani jedna z těch činností nezabírala v mozku víc, než bezvýznamný kousíček a Naomi si mohla mezitím jeho plnou kapacitu využít po svém. Například na to, aby si srovnala v hlavě fakta a poznatky, na které bylo pár posledních minut opravdu bohatých. Tak třeba co tu dělá Andrea? Jak moc daleko jsou od pomoci a jak vzdálený je plot, který by mohla překonat? Kde to vůbec jsou? A v neposlední řadě si pevně snažila zapamatovat cestu, kterou rázovala do pokoje a poskládat v hlavě jak vypadá dům, aby věděla, kudy ven. Krom toho se horečně snažila vyhnat z hlavy myšlenky na to, co je s Magem a jestli se mu dostane alespoň na pohřeb.
„Tak,“ vytrhl ji z pochmurných myšlenek původce všech problémů, který se se spokojeným výrazem opíral o rám dveří pokoje, v němž obě holčičky sledovala z bezpečí pohovky Andrea „Ještě počkáme na mou ženu a rodina bude zase pohromadě.“ Pochvaloval si přejížděje osazenstvo pohledem „Ženy, vždy se na ně musí čekat, tak prosím omluvte na nějakou dobu i mne, musím jít ještě pracovat.“ Zasmál se žoviálně a zmizel jim ze zorných polí.

„Jsi v pořádku?“ vrhla se k ní teď i Andrea „Co se stalo v té tělocvičně?“
„Má-mám strach, že---že MAg je mrtvý. Objevili se tam, a my nevěděli, co se děje, když jsem ho viděla naposled, byl v bezvědomí.“ Vypadlo z ní nekontrolovatelně, než se rozvzlykala a padla ženě do náruče.
„Neboj, všechno bude v pořádku, Semir nás najde, uvidíš.“ Přesvědčovala ji Andrea, která mezitím zjistila, co se v její nepřítomnosti dělo, od Sus, a byla si nezdolností a schopnostmi svého manžela jistá.
Sus stála opodál a pátravě i vyděšeně zároveň na ně koukala, ale teď si klekla vedle své sestry, stulila se do klubíčka a zády se přitiskla sestře, která si ji okamžitě znovu objala, na břicho.
„Já vím, že bude.“ Zašeptala Naomi, aby sestřičku uklidnila, ač sama měla strašný strach, že Semir je tady nemá šanci najít, ale se vzpomínkou na Semira jí hlavou bleskla naděje. Jestli je někam pojede hledat, pak do domu, a tam najde---třeba ho ještě dokáže zachránit, třeba už našel její maminku a tomu pitomci tak překazil plány. Co na tom, že je nenajdou hned, oni je najdou. Tentokrát její otec nemůže vyhrát, už teď to má zkažené---je jen otázkou času, kdy prohraje---„Ano, všechno bude v pořádku!“ Zopakovala pevně, přitiskla k sobě sestřičku a zas ji začala kolébat---čekat je také umění.

Nedaleko motorestu Stolte je malá, ale ne bezvýznamná služebna dálniční policie, ve které se v tomto dni událo několik obvyklých a pro běžný chod věcí zcela bezvýznamných věcí, a jedna malá, opravdu nepatrná a velmi významná maličkost, která služebnu obrátila naruby…
Nejdřív se Bonrath při vstupu do místnosti pořádně udeřil o novou visací ozdobu (v podobě proutěného koše s květinami) ve futrech pak se Hotte málem udusil smíchy a svým párkem, přičemž si (jako tradičně) potřísnil břicho pořádnou dávkou kečupu, načež si jeden z kolegů za psacím stolem okamžitě vzpomněl na vynikající vtip o nejmenovaném řetězci prodávajícím Hamburgery, a okamžitě ho musel sdělit své kolegyni jako poděkování, protože mu právě přinesla kávu.
„Moni, znáš ten vtip o blbci s kytarou?“
„Ne, zkus to.“ Usmála se a sypala mu do kávy cukr.
„Přijde host do Macdonalda a řekne si o burgra s extra porcí majonézy a pingl jen houkne na kolegu: ‚Jednoho blbce s kytarou!‘ a host na něj udiveně zazírá. ‘to nic, to jen náš takovej slang’ zamluví to obsluha a vzápětí mu to přinese. Chlap se zakousne a samozřejmě mu to vystříkne, a popadne ubrousek“ naznačil jednou rukou s kávou (která představovala hamburger) jak jej rychle dává od sebe a druhou si začal utírat pomyslnou skvrnu „se slovy: ‚Propána, já jsem ale blbec!‘.“
Všichni na doslech se mohli potrhat smíchy, přičemž jediný problém spočíval v tom, že na doslech byl i Hotte a okamžitě se urazil. Ze dveří také vykráčela Šéfová, a když si uvědomila, že na služebně nemá Andreu a že se u Hotteho schyluje k výbuchu, bleskově mu zadala něco vyhledat na Andreině počítači. Ten si od ní převzal papíry a důležitě se otočil na stále ještě se řehtající kolegy, čímž způsobil nový výbuch smíchu, protože na kalhotách měl kečupu ještě zásobu na zimu. Instinktivně si ji začal rozličovat po zbytku kalhot zrovna papíry, které mu svěřila Šéfová, a když si to uvědomil, zrudl, že by si s ním kečup nezadal a honem zmizel k počítači, zachránit z papírů a své pověsti, co se dá. V tom mu však, jako obvykle, bránil počítač, respektive Hotteho umění s tímto převratným strojem. Právě jej zarazila černá obrazovka a chytla se zmáčknout vypínač, když si všiml kontrolky na monitoru a napadlo ho pohnout myší. Obrazovka jako by mu nehodlala nic ulehčit, jej neuvítala klasickou žádostí o heslo, ale mapa a rudě blikající červený bod na ní. Nápis v angličtině hlásal evidentně něco velmi důležitého, nicméně Hotteho znalosti na překlad nestačily. Nezabralo pohnutí myší, klikání po celé obrazovce, esc, kombinace kláves Alt+ F4 nebo Ctrl+Alt+Delete. Hotte byl nakonec tak zoufalý, že počítač vypnul a opět zapnul, načetly se veškeré parametry, systém se mu představil jako Windows XP, ale místo hesla se opět objevila nechtěná mapa. Hotte si povzdechl a musel si přiznat, že tenhle úkol pro Šéfovou nesplní: zkroušeně se zvedl a pomalu zamířil k proskleným dveřím. Zaťukal a po vyzvání se ode dveří ozvalo nesmělé a zoufalé „Šéfová?“
Zvedla hlavu, a když viděla jeho tvář, nemusel jí nic vysvětlovat. Již smířená s platností rčení „přikaž a udělej si sám“ šla zjistit, co se děje. Vzápětí si k počítači přivolala celou služebnu jedinou větou: „Andrea má problémy, počítač vysílá nouzový signál.“ Kolem počítače bylo jako v úlu, Anna Engelhardtová ve svém živlu…

Tom se nemýlil, skutečně dojeli k jezeru, jehož jeden břeh znala spousta obyvatel města jako rekreační. Rozlehlost vodní plochy pak způsobila nezájem o těžko přístupný druhý břeh, na němž se nacházelo honosně zařízené sídlo, a kterému tak voda tvořila přírodní bariéru. BMP projelo úzkým pásem stromů, které tvořilo přirozený konec lesa, a ze zeleně se vynořilo pár metrů od místa, kde na ocelově šedou živelnou hranici navazoval plot, když Tomovi zazvonil mobil.
„Kranich?“ ohlásil se, když Semir naslouchajíc zastavil.
„Tome, nemohu se dovolat Semirovi, ale Andrea má zjevně nějaké potíže, její notebook…“
„Šéfová, Andreu unesl Ten Semirův pitomec a její počítač máme my a…“
„Kde jste?“
„Kousek od sídla toho mizery, je to.“
„Já vím, posílám vám tam posily, nechci žádnou ukvapenou akci.“ Anna Engelhardtová mluvila tak důrazně, že Semir rozuměla každému slovu a musel se do toho vložit: „Šéfová, nevíme, co se děje uvnitř, ale může jít o minuty…“
„Dobrá, zkuste obhlédnout situaci, ale ž…“
„Jasně Šéfová!“ přehlušili ji, a honem hovor ukončili, protože měli pocit, že je někdo sleduje. Ze zákeřného slídila se nakonec vyklubala hnědoučká veverka, která hledala, kam umístit svůj oříšek a jakmile byla zpozorována, vzala do zaječích, tedy do veverčích, které jí umožňovaly schovat se ve větvích nejbližšího stromu.
Oba vrchní komisaři s výdechem spustili ruce, jež už už hmatali služební zbraně. „Tak co teď?“ zajímal se Semir.
„Co navrhuješ?“ podíval se přes vodu na dům Tom a přivřel oči před chladným větrem, který proti němu v oplátku hnala.
„No, odsud toho moc nezjistíme. Je to za plotem, odříznutý od světa hectolitrama vody.
„To je dost málo informací, jdem to omrknout blíž.“ Přikývl Tom vlastně dalšímu přímému neuposlechnutí rozkazu, přesvědčen jako obvykle, že ví, co dělá.
„Respektive zevnitř.“ Přikývl Semir a oba se vydali na zapovězený pozemek.

„Jezero?“ užasla, když mezi větvemi jasně rozpoznala jemnými vlnkami čeřenou vodní hladinu.
„Přesně tak. Stojí nám v cestě.“ Potvrdil jí „v jediné cestě.“
„Jak?“
„Nejdřív musíme na břeh, pak se něco vymyslí.“
„Než sejdeme ten kopec ke břehu…“
„Lepší návrhy?“
„Bude to trvat…“
„Já vím, ale nemáme moc na výběr.“
„Dobrá.“

Jeden fyzikální zákon říká, že nikdy nic není v absolutním klidu. Zem neustále rotuje kol své osy i kolem Slunce a tak je pro vesmírná tělesa neustále někdo v pohybu; Stlačením tlakových nížin a výšin zas vzniká vítr, vzhledem k němuž není v klidu nikdo, než vlnky na jezeře, které jsou hnány stejnou rychlostí; Muži zákona se nikdy nestarají o toho, o koho mají, alespoň podle hudrování potrestaných; Ani ta Svoboda není pevně dána, protože končí tam, kde začíná svoboda druhého a hranice se pořád posouvají. Kdo se pak může divit, že v tomhle bláznivém světě se všechna (ne)náhodná seskupení atomů a molekul, mezi něž patří člověk, stromy, samopaly, bortící se stěny nebo molekuly vzduchu, jež nesou děsivý jekot; chovají značně podivně a aktivně? A to jsme popsali jen zlomek toho, co nás v tuhle chvíli zajímá, takže zase postupně:

Tak například by se mělo poznamenat, že posily byly velice aktivní a to nejen vzhledem k vesmírným tělesům, ale také ke krajině, kterou si to metly nejvyšší možnou rychlostí, aby u jezera byly včas, k čemuž použily všech dostupných prostředků, což se později ukáže jako ryze nepraktické.
Také je nutno podotknout, že Semir s Tomem byli aktivní neméně a tak, sotva nenápadně-tedy aspoň se o to pokoušeli, ale bylo to mírně porušeno, když si Tom zapletl do drátu nohu a dopadl na zem jak přezrálá hruška, kterýžto zvuk přilákal prvního ze strážných-přelezli plot, zjistili, že pozemky na nichž se sídlo rozkládá jsou nejen velké, ale taky bude velmi náročné dostat se do domu nezpozorováni, protože tu nikde nebylo, zač se schovat, krom pár skládek čehosi velkého přímo u plotu, a velmi tiše přitom zneškodnili jednoho strážce, kterého jak už bylo psáno, sem přilákaly neobvyklé zvuky.
V klidu vzhledem k zemi zůstávaly Andrea se Susan, ne však Naomi, která okamžitě zmizela z pokoje, a když se neobjevil nikdo, kdo by ji zastavil, vyrazila na průzkum domem. Sama nevěděla, co to vlastně hledá, ale doufala, že najde něco, co pomůže jí, její sestře i Andree ven.
I strážci budovy se činili a hlídkovali si každý u svého kousku plotu pod heslem: „Je nás tu dost, já si hlídám svoje a nestrkám nos do rajonu druhýho.“ Což výrazně přispělo k jejich pozdější snadné a postupné likvidaci. Avšak byli tu i zvědové, kteří na silnici vedoucí k sídlu nemohli nezaznamenat policejní kolonu a vrtulníky, které se evidentně snažily být skutečně nenápadné, zvláště s modře blikajícími a do daleka řvoucími majáčky na střechách, které je napadlo vypnout až pár kilometrů před plotem. A tihle šikovní pozorovatelé se nestarali jen sami o sebe, nýbrž se uvedli do pohybu vůči zemi a do klidu s kolonou, s níž srovnali krok, a okamžitě vyrazili předat horké novinky.
A v pohybu byla i Birgitt a MAg, kteří dorazili k jezeru právě včas, aby nejistě zpod příjemné ochrany hustých jehličnanů mohli sledovat, jak si tu velitelství posil zakládá hlavní velín.

Všechno v domě jí připadalo odporné, možná proto k prozkoumání zvolila místnost za jedněmi z nejhůř vypadajících dveří. Druhá věc, pro niž si vybrala zrovna takhle, mohla být jakási nedostupnost, jež cestu k nim provázela. A nesporně nejdůležitějším kritériem pro volbu, byl svazek klíčů, ležících poblíž, evidentně ne úmyslně, na podlaze. Popadla je a začala roztřesenýma rukama zkoušet, který klíč k zámku padne. Asi pátý klíč do zámku nakonec pronikl, ale otočit s ním prostě nešlo, a nebylo to třasem v prstech. Zkoušela dál, až po pár pokusech konečně uslyšela cvaknutí. Vklouzla dovnitř, svazek pečlivě ukrývaje do kapsy kalhot a ocitla se v čemsi mezi kotelnou, skladem a strojovnou, v níž by nánosy prachu mohly vyprávět, a kdyby byly sdílné, poradily by i kde se tu nachází hlavní elektrický panel. Zrnka i chomáče však zarputile mlčely a tak si jej Naomi musela najít sama. To by bylo něco, způsobit v celé modernizované nadzemní části sídla elektrický kolaps, pomyslela si a v naději se k svítící desce začala prodírat.

Tom a Semir si jediným pohledem sdělili, že už nemá smysl snažit se o neukvapenou akci a tak se vrhli po hlavě do improvizace, která je po obhlídce dvora napadla. Stále se při tom snažili budit minimální pozornost, což šlo velmi těžko, když jednoho po druhém skládali k zemi, užívaje přitom nejúčinnější triky, aby strážci při padání nenadělali moc ruchu, a ty jim bohužel ne vždy vyšli: Tom například chytil jednoho pod krkem a celou cennou půlvteřinu mu neucpal pusu, načež ho naštěstí velmi rychle zbavil vědomí. Semir zase neodhadl výšku jednoho z držitelů brokovnice a jak skočil, aby ho srazil k zemi, minul ruku ruku a málem nechal muže vystřelit. Naštěstí mu přitom zbraň vykopl tak šikovně, že ze vzduch chytil a vzal s ní majitele jaksepatří po hlavě. Tom se pomalu vracel se svými splněnými třemi body (jeden za každého strážce) z levé strany, když Semir zrovna oprašoval svou džínovinu od hlíny, do které při plnění své části úmluvy upadl.
„Máš?“ vydechl Tom.
„A ty?“ kývl Semir.
Jdem?“ potvrdil mu parťák.
„Přímo?“ ověřoval si mrňous.
„Má smysl chodit okolo horký kaše?“
„Jdem!“
A tak šli přímo k sídlu, nerušeni pokojně ležícími strážci, kteří je jediní mohli prozradit, s nadějí, že se snad moc nezdrželi.

Obdobně postupovalo i komando, netuše, že Semir s Tomem nejen nejsou ve velíně a dokonce s ním nemají ani spojení, ale ke všemu už jsou téměř uvnitř. Stejně jako je vůbec nenapadalo, že jejich majáčky byly zahlédnuty a v domě již se dějí příslušná opatření.

„Co tady děláš? Jak ses sem dostala?“ ozvalo se jí za zády vztekle.
„nechal sem tu ty klíče, kdybych se pro ně nevrátil…“ odpovídal druhý hlas.
„To je jedno, měla být v pokoji. Pojď sem, malá!“ vztáhl po ní ruce, ale vysmekla se mu.
„No tak, nedělej nám to těžký.“ Vztahoval po ní ruce i druhý muž a ač opět unikla, tak při tom zakopla o bednu a převrátila se dozadu. Bezmocně se, při pokusech vstát, jen propadal hloub do haraburdí, z kterého si ji už oba muži bez problémů vytáhli. V místnosti plné kdoví čeho by bylo i úspěšné kopání i zmítání se nebezpečné, a tak Naomi vyčkávala a plánovala.
„No vidíš, hodná holka.“ Pochválil ji první.
„Pustťe mě!“ zmítla sebou ve dveřích a na druhý pokus se jí podařilo mrštit sebou o podlahu a parakotoulem se vrhla vpřed. Oba muže tím dost vyvedla z míry, bohužel však ne natolik, aby ji už nedokázali znovu popadnout, ale nehodlala se vzdát bez boje.
„Takhle to nepůjde, furt sebou mrská.“ Poznamenal jeden muž.
„Postarej se o ni chvíli.“ Přikázal druhý a z útrob kapsáčů vylovil izolepu „podrž jí ruce.“
„Ne!“ vyděsila se, ale nemohla s tím už nic dělat, když ji položili na břicho a ruce jí za zády několikrát omotali páskou.
„No vidíš.“ Prokázal jeden z nich opravdovou košatost svého slovníku.
„Pusťte mě! Pusťte…au, pusť…!“
„Co se tu děje?“ zahřmělo ze schodů.
„Dostala se do elektrocentra a nechtěla jít ven.“ Vysvětloval udýchaně majitel izolepy.
„Naomi…padejte nahoru, vy idioti, jsou tu poldové!“ seřval muže a vrhl se k dceři: „Cos tu dělala? Jsi v pořádku?“ zvedl ji ze země „Pojď honem, musíme…
„Nech mě!“ pokusila se mu utéct, ale popadl ji za paže: „Dělej, není čas.“ Surově ji stiskl a vlekl po schodech nahoru.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
„Ne! Nech mě být!“ křičela, ale bylo jí to málo platné, za chvíli se octli v přízemí.

Dva vrchní komisaři už za sebou měli přes čtvrtinu cesty k domu, který tvořil především trávník, čas od času přerušený vyasfaltovanou plochou. Jednu takovou se právě chystali překonat, když jim těsně před nosem prosvištěl směrem k domu zelený peugeot. Těsně uskočili, když se ozvalo zlověstné kvílení brzd a auto zacouvalo přímo před ně.
„Na vás dva mám v poslední době fakt štěstí, ale co sakra děláte tady? Jestli to není nutný, zmizte vocaď, není tu bezpečno.“ Vykoukl na ně jejich starý známý kaskadér a tvářil se vyděšeně.
„Spíš co uděláte vy! To je ta práce, kterou jste se pokoušel získat?“ zareagoval typicky cholerik Semir.
„Jo, to je vona. Von totiž tenhle týpek platí dost dobře, ale když mu nejste po chuti, tak taky nezaplatíte zrovna málo, hodím vás ven.“ Přesvědčoval je.
Proč byste nám zrovna vy měl pomáhat?“ nedůvěřoval muži Tom.
„Dyť sem vám řek, že to máte u mě. Já sliby plním a dluhy platím.“ zatvářil se smrtelně vážně, odhodlaně a vyděšeně zároveň, což víru komisařů posílilo.
„Radši nás dostaňte dovnitř.“ Pohlédl Tom na trasu, která jim ještě zbývala zdolat nepozorováni.
„Vy chcete dovnitř?“ vyvalil na ně modrá kukadla, jako by pochyboval o Tomově duševním zdraví, když se snaží dostat do domu, po tom, co právě slyšeli.
„Přesně tak.“ potvrdil už zas netrpělivě Semir.
„Tak naskočte.“ Pohodil na zadní sedadla. Oba uznali, že není vhodná chvíle na jejich obvyklé: „Řídím já!“ a obsadili zadní část vozu. „Když jsem řek, že to máte u mě, netušil jsem, že vám budu pomáhat při sebevraždě.“ Zakroutil hlavou kaskadér, když se rozjel k domu.
„Vy máte zrovna co mluvit.“ Poznamenal Semir.

„Andreo, pomoc! Andreo, nééé, Andreo, ať mne mhmmhhmmm…“ bránila se Susan, ale nebylo jí to nic platné, krom toho jí ucpali pusu, takže už mohla jen sledovat, jak se jí ze zorného pole ztrácí pokoj i s Andreou, která na tom byla podobně, ale dvěma mužům se ji ještě nepodařilo odtáhnout.
„Přestaňte dělat problémy, jsou tu poldové, zatraceně.“ Houkl na muže, jež se je snažili odvléct pryč, nějaký další.
„Ještě jednou mě drápni a uvidíš!“ zařval na Andreu jeden, kterému způsobila dlouhými nehty tři krvavé šrámy na obličeji.
„Dělá problémy?“ přistoupil k ní muž, jež je popoháněl.
„Jo, furt se o něco pokouší, šéfe“ Zafuněl druhý nezraněný, který Andree právě svíral nohy.
„A proč ji držíš tak blbě?“ sjel ho ten nejdůležitější v této místnosti.
„Protože kope.“ Zkroutil jí první surově ruku za zády a druhou jí neustále tiskl ústa.
„Poslouchej,“ naklonil se velitel až k jejímu obličeji s hlasem tak temně ledovým, že strnula a jen na něj zírala „jestli nepřestaneš dělat potíže, tak budeš litovat, holčičko.“
Cukla hlavou a podařilo se jí uvolnit ústa: „A co mi asi tak uděláte, zrůdo?“ vyštěkla nebojácně.
„Radím ti, dej si pozor i na jazyk.“ Neoddálil svou tvář od té její a syčel jí do očí.
Plivla mu do obličeje: „Stejně vás dostanou!“ářčáář
První muž jí zkroutil obě paže a ještě pevněji ji chytil, stejně jako druhý, který jí sevřel stehna. Velitel vytáhl nůž a sklonil se k vztekle se tvářící a prudce oddechující ženě: „Tos neměla, kočičko.“ Přejel jí čepelí od středu límce po dolní okraj trička a to se poslušně rozpůlilo a svěsilo podél jejího těla, čímž odhalilo bílé spodní prádlo.
„Miksi, Triste!“ zavolal velitel další dva muže z chodby „Vemte si ji do skladu, tam poldy stejně nepustíme. Je vaše. Na tu malou pozor a běžte podle plánu!“ pohlédl na další dva muže, kteří drželi Naomi a se zájmem a chtíčem teď sledovali aktuální vývoj situace v pokoji.
„Ne!“ zařvala Andrea, ale proti čtyřem mužům už její šance byly nulové.
„A ať ji už neslyším!“ hodil po jednom z mužů lepící páskou, kterou vyděšené Andree uzamkli ústa, než ji odvlekli ze dveří.

„Kam mě to vlečeš?“
„Za tvojí sestrou, musíme vás dvě dostat do bezpečí a pak se vypořádat s těmi mizernými poldy!“ táhl ji muž dál.
„Jakými poldy?“ Už vzdala snahu se mu vykroutit a tak se ho teď jen snažila zabavit a zdržet a mezitím vymyslet účinnější strategii, ale moc se jí to nedařilo.
„Těmi, co obklíčili celý náš dům, miláčku, ale neboj se, u tatínka jsi v bezpečí, ochráním tě.“
Nebyla si jistá, jestli mluví víc z cesty ona nebo on, ale nepřipadalo jí moudré oponovat, zvlášť, když se zdálo, že by mohla své pozice šikovně zneužít: „Tak mě pusť, půjdu sama, bude to rychlejší.“
„Ne, co kdyby mi tě chtěli vzít, takhle to bude bezpečnější.“
„Pane,“ objevil se před nimi nějaký bezvýznamný špeh „Jsou na pozemcích, ale likvidují periferní stráže, bude jim trvat, než se dostanou do domu. A už se dostavil váš osobní řidič.“
„Ať je v pohotovosti, hned tam budu, jen dostanu dceru do bezpečí.“ Pokynul mu vyděšeně a mladík hned zmizel.
„Kam nás chceš odvézt?“
„Když to půjde, tak nikam.“
„Chci na výlet.“
„Cože?“ vytřeštil na ni oči a zastavil se v půli kroku.
„Chci na výlet!“ opakovala tvrdošíjně, s uspokojením pozorujíc, že její zdržovací taktika hrát si na šílence, nese ovoce.
„Máš teplotu, nebo je ti špatně. Hned jak se to uklidní, vezmu tě k lékaři.“ Konstatoval starostlivě a zas se spěšně rozešel.
To budeš potřebovat spíš ty, jestli je mezi těmi poldy Semir, pomyslela si Naomi a oddala se myšlenkám na záchranu.

„Říkám vám, že tam jsou mí lidé a k vašim se připojí.“
„Tak mi vysvětlete, proč nemohli těch pár minut počkat a připojit se k nám tady?“
„Možná proto, že se jim naskytla velmi vhodná příležitost, jak se dostat nepozorovaně dovnitř.“ Odsekla Anna Engelhadrtová veliteli zásahu. „Nebo možná proto, že váš příjezd většinou zabere víc, než pár minut.“ Dodala, aby mu zabránila v další poznámce o neschopnosti jejích lidí, která by jí vyhecovala k něčemu ještě mnohem neuváženějšímu.
„Každopádně moji muži,“ zdůraznil nápadně prostřední slovo „Jsou již uvnitř a za chvíli to vše skončí, pak budete mít možnost si se svými podřízenými promluvit.“ Dokončil arogantně.
„Jaký vůbec máte plán? Víte o tom, že v domě je mladá žena a dvě nevinné děti??“
„Především vím, že uvnitř je pravděpodobně nejhledanější zločinec Ameth Rotheroe, nebo taky Torturero, chcete-li, a já mám šanci ho zneškodnit, kterou nepromeškám!“ rudl velitel.
„No jistě, pro Německo a další plus nahoře,“ odsekla Anna v duchu, ale nahlas oponovala racionalističtěji: „Ale přitom by mělo zemřít nebo být raněno minimum lidí, zvlášť těch, kteří s tím nemají nic společného.“
„Madam, nechte mne laskavě dělat mou práci, dělám ji kvalitně a dost dlouho, o čemž svědčí to, že jsem tady, ne?“
Anna se právě nadechla, aby mu už odpověděla něco opravdu vzteklého, ale přerušil ji jeden podřízený pana Dokonalého: „Pane, polovina lidí se nehlásí, ale Erazim a jeho skupina už jsou prý téměř v domě.“
„Už vědí, kde je?“
„Ne, pane, zatím se neobjevil.“
„Sakra, tak ať hodně rychle něco začnou dělat!“
„Ano, pane.“ Vytratil se služebníček a snažil se přitom být malý, nejmenší.
„Mohla bych se pokusit navázat spojení se svými lidmi, možná už…“
„Vaši lidé, paní komisařko, by se nám především měli ozvat sami a poslat přes vysílačku puget růží, jako omluvu za ty pitomé sólovky! Moji muži to zvládnou i bez vaší menšiny. Jedna skupina je již téměř v domě!“ odsekl vztekle.
„Pokud vím, pod Erazimem jsou tři lidé. Zvětšit schopných počet o třetinu by neškodilo.“ Upozornila jedovatě.
„Tohle si povíme, až MY úspěšně uzavřeme naši akci, do které jste se Vy a VAŠI lidé zase připletla!“
Raději spolkla poznámku, že většinu akcí, které začnou a kam si zavolají posily, stejně vyřeší sami, a jala se vztekle rázovat po velíně.
„A přestaňte tu laskavě dupat, kdo se má soustředit na vedení akce?!“

„Jsou to policisté, bude nejlepší, když vás nechám u nich, kdyby bylo potřeba vyjednávat, nebo vás chránit, je to ideální místo.“ Zašeptal a ukázal na velín.
„A vy?“
„Já jdu dovnitř, tam budu užitečnější. Ale nejdřív vás tam dovedu.“
„To není nutné, zv…“
„Já si myslím, že to tak bude nejlepší.“ Řekl nekompromisně a tak společně opustili ochranu jehličí.

„Dál už nemůžu, mám tu čekat v pohotovosti.“ Houkl na pasažéry, kteří okupovali zadní sedadlo, aby jej opustili.
„A kde to vůbec jsme?“ zajímal se Tom.
„V podzemních garážích.“
„Skvělé, a kudy odtud nahoru?“
„Nahoru?! Jste šílenci,“ postřehl pohled obou „Ale je to čistě vše věc, do přízemí se dostanete touhle chodbou a pak po schodech nahoru. Nemůžete to minout, tahle chodba je od zbytku přízemí oddělená. Ale jestli vám můžu---fakt upřímně, já na dluhy nezapomínám, a nechci, abyste se dostali šest stop pod zem--pak bych si připadal, že za to můžu----no, prostě-----dejte na sebe pozor.“
„Dáme,“ slíbili oba jako mamince vzorně vychovaní synci, dokonale vyvedeni z konceptu mužovým chováním. Ono se občas vyplatí udělat spontánně nějakou šílenost, pomyslel si Semir a hned měl další argument pro obhajování svých cholerických nálad. A svět se točí točí točí, a voda padá a ničemu nemusíš rozumět, hlavně, když ti to jakýmsi podivným řízením osudu všechno vychází, šrotoval Tomův mozek, když běželi jakýmsi koridorem, a pomalu si začal připadat jako v jakési fantasy s pocitem, že připraven je odteď snad na všechno. Kdyby jen tušil, jak malou má představivost.
„Počkej!“ zastavil Semira před jedněmi z dveří, které míjeli „něco se tam děje.“
Semir bezeslova vytáhl zbraň a nechal parťáka, aby vykopnul dveře, zpoza kterých se ozývaly zvuky potyčky.

„Mladíku?“ zavolal stařík na jakéhosi muže, který se při své postavě chrul do co nejmenšího tvaru a spěchal předat nové informace „Tohle je žena toho, kterého se snažíte dostat. Zaslouží si místo u velitele a pokud možno horký čaj. Za její život mručíte končetinami, je vám to jasné?“ instruoval jej, a než mu přenechal ženu v péči, ještě zašeptal. „Věřte mi, Semirovi a Naomi. Vše bude v pořádku.“ A s tím se v okolním prostředí ztratil rychleji, než chameleon.

„Andreo! Pusťte ji!“ málem ztratil hlavu a vrhl se ženě na pomoc, v poslední chvíli však malý turecký komisař zabrzdil a znovu napřáhl zbraň. Stejně tak učinil jeho parťák a čtyři muži, nijak nepřipravení na příchod někoho sobě rovného, jen užívající si zoufalství bezmocné ženy, poslušně zvedli ruce vzhůru. Semir pořád držel svou zbraň namířenou, zatímco jeho vyšší kolega postupně všechny zajistil náramky, které tvořily část výbavy opasku každého z nich. Svět je někdy opravdu zvláštní a krutý, pomyslel si Tom, ale honem myšlenku zahnal, protože Semir potřeboval jeho pomoc: Andrea naštěstí byla mnohem víc vyděšená, než jí skutečně ublížili. Kalhoty měla stažené a cáry trička stržené, ale nic víc jí udělat nestihli…vychutnávali si ji.
„Miláčku, jsi v pořádku?“ vrhl se k ní Semir, přestože si spíš představoval, jak jí vyčiní za to, že jednala tak ukvapeně.
„Semire, Naomi, někam zmizela, a Susan někam odvedli a…“
„Andreo,“ zasáhl Tom, který měl jako jediný možnost racionálně uvažovat a pomohl páru na nohy „teď se musíme postarat o tebe. Šéfová nám sem poslala komando, najdeme je a odvedou tě do bezpečí, ano?“
„Dobře, ale rychle.“
„A nebo tě ven vyvede Tom a já je půjdu hledat.“
„A kdo ti bude krýt záda?“ oponoval Tom.
„Tak kde sakra jsou?“ vztekal se Semir.
„Jestli myslíte ty chlapce, co si říkají posily, tak ti právě baví osobní stráž Torturera pře domem, což je od nich chvályhodné, protože skvěle odvedli pozornost od mého rychlovstupu do domu.“ Ozvalo se jim za zády.
„Magu?“ vytřeštila oči Andrea.
„Nemáte náhodou být v nemocnici se…“ nedonutil Turečka ubrat páru ani šok.
„Ale, znáte nemocnice, ta bílá je děsně nudná a tady mne snad bylo potřeba víc. Krom toho mám nějaké nevyřízené účty a já dluhy nedělám.“
Toma napadlo něco o hustě se vyskytující vlastnosti na metr čtvereční, ale situace si žádala rychlou reakci: „Odvedete ji?“ napadlo ho opět spontánně a zpětně si uvědomil, že je to ideální řešení. Dostane ho z domu, k lidem, kteří ho zpět do akce snad nepustí a navíc ochrání před všemi, kdo by se chtěli vyrovnávat, zajistí Andreu a sami snad najdou ta děvčátka a…
„Čekal jsem, že o to požádáte. Tak ale honem, Torturero nečeká. Pojďte,“ strhl si khaki košili a nabídl ji Andree. Ta si oblékla ještě kalhoty a Semir s Tomem po posledním rychlém pohledu pokračovali v cestě do přízemí.

Dotáhl ji až do druhého patra a prošli do jedné místnosti dveřmi, jež střežili čtyři muži se samopaly v pohotovosti.
„Naomi!“ vrhla se k ní malá blondýnečka „Bály jsme se o tebe, Andrea říkala…“
Rychle přehlédla temnou místnost pohledem: „Kde je Andrea?“
„Já nevím.“ Zavrtěla Suss smutně hlavinkou.
„Počkáte tu na mně, za chvíli se pro vás vrátím, jen, co to vyřídím. Tady jste v bezpečí.“ Vytratil se jejich otec zpět na chodbu.
„Jen klid, co se stalo?“ jala se Naomi plačící uzlíček opět uklidňovat.
„Oni jí—jí rozřízli tričko a ně-někam ji odvedli a-a my t-tu máme p-počkat.“
„Susan, přestaň plakat, prý jsou tu policisté, za chvíli bude po všem.“ Uklidňovala ji i sama sebe, těkaje očima po malé místnosti s jediným oknem zataženým roletou a jedinou možnou cestou ven.
„Semir?“
„Já nevím, ale jsou tu, takže…“
„Ale co když to nestihnou, Andrea…“ rozvzlykalo se děvčátko zase a postupně dívce vypověděla, co všechno se v pokoji dělo. „…co když ji zabijí a sní?“ svěřila se nakonec s jediným logickým závěrem, který mohla na základě zkušeností z pohádek vymyslet.
„Ne, to určitě neudělají.“ Uklidnila ji pochmurně ta, která už pár nepříjemných zkušeností a informací měla, a tak pro ni nebylo těžké představit si, co Andreu čeká. „Dobře, Suss, zkusíme se dostat ven a najít Andreu.“ slíbila a bezmocně trhla svázanýma rukama.

„Tohle se mi nelíbí.“ zavrtěl hlavou Semir, když nepotkali nikoho a nic, co by se jim v postupu domem pokoušelo bránit už hodnou chvíli.
„Mně taky ne, ale podle Maga jsou všichni venku a perou se s posilama.“ uklidňoval ho šeptem Tom, zbraň stejně jako parťák neustále v pohotovosti.
„To doufám, ale Naomi a Sus buď někdo hlídá, nebo...“ nedořekl, protože zaslechl zvuk jakési potyčky. Stačil jediný rychlý pohled a oba komisaři vyrazili za podivnými zvuky.

„Tohle už je o ničem, jsou vevnitř!“ oznámil Torturerovi úspěch policejních posil jeden z významnějších stratégů.
„Dejte mi nějaké schopné muže, jdu si pro dcery! A vy nám zajistěte bezpečný odchod!“ prskl vztekle a vyrazil zpět do druhého patra.

Naomi nechala Susan prudce otevřít dveře a momentu, kdy se oba strážci dveří soustředili na malou světlovlásku, využila ke sražení jejich zbraní o sebe, samozřejmě se sestřiččinou pomocí, protože se svázanýma rukama jí šlo všechno dost těžko. Jednomu pak přerazila nos a trefila se mu přímo do rozkroku, takže muž jen zavyl a nevěda, co si tisknout dřív, klesl na kolena, druhý strážce ji však chytil v pase a ani s pomocí Sus se nedokázala vyprostit.
„Susan, uteč! Pusť mě!!“ nabádala sestřičku a bezmocně kolem sebe kopala.
Semir s Tomem na nic nečekali a vrhli se k dívkám, menší odstranil Susan z nebezpečí a následně zajistil prvního muže, který se zvedal, jednou rukou zastavujíc krev, řinoucí se mu z nosu. Naomi, ač kolenem, trefila přesně! Modrooký komisař povolil sevření druhého a zrovna, když mu chtěl nasadit želízka, vyrušil je příchod asi šesti mužů.
Obě strany strnuly na místě a teď už postřehli i zvukové známky bitky a potyčky o jedno až dvě poschodí níž: Posily jsou v domě, ale přímo proti nim teď stojí Torturero.
Stejně nepochopitelně, jako všichni strnuli, se najednou událo v rychlém sledu tolik věcí, že to nikdo neměl šanci usledovat, což by potvrdila Sus, která se jako jediná na to všechno koukala, protože všichni ostatní měli plno práce se svou akcí. Jeden z mužů se pokusil podtrhnout Semirovi nohy a najednou se strhla chumelenice, v níž se každý snažil zjistit, která končetina komu patří a jestli ten, do koho právě teď mydlí, nebo od koho právě teď dostává, s ním není na stejné lodi. V té samé chvíli Sus duchapřítomně a zděšeně uskočila ke stěně a Torturero bleskově očima přelétl situaci, popadl Naomi, která chtěla pomoct Semirovi, v pase, a ta, neschopná reakce, se nechala táhnout po schodech dolů.
„Semirééééé!!!! Toméééééé!!!!!!“ vrátil se jí konečně hlas v půli schodiště. Komisaři by dali sami neví co za to, kdyby se mohli vrhnout po schodech dolů a s Torturerem si to vyříkat i pěstmi, i želízky, ale chvilku nepozornosti, kdy se snažili uvědomit si, co se děje, zaplatili schytáním několika přesně mířených úderů. Tom dostal spásný nápad a vytáhl služební průkazku: „Dálniční policie!“ zařval do klubka, které se stále zmítalo v jakési podivné paralele merkantilismu, kdy se všichni snažili maximum vyvézt a minimum dovézt; tedy, lépe řečeno maximum ran rozdat a minimum dostat, a to se rázem rozdělilo na dva tábory. Jeden na straně policistů a druhý na straně uprchlého Torturera. Tom jen popadl Sussan, bezpečně ji převedl mezi muži, dále pokračující ve své započaté zábavě, jen s tím rozdílem, že už znali pravidla hry, a společně se Semirem vyrazili za Naomi.

Už se nesnažil o nenápadnost a hnal se přes dvůr, kde se nyní prali poslední zbytky policistů, kteří se nedostali dovnitř, a obránců, kteří je dovnitř pustit nechtěli. Hnal se přes trávu i vyasfaltované cestičky a dnes opět se snažil dostat do domu, doufaje, že nebude pozdě, ač nevěděl přesně, na co by pozdě mělo být. Jde na pomoc Semirovi, zachránit děvčátka, nebo si vyřídit dávné účty? A stihne ještě vůbec něco z toho? Uvažoval, když z vily uviděl vybíhat muže, který táhl tmavovlásku.
„Naomi!!!“ strnul a přejížděl pohledem okolí, co by mu mohlo pomoct, nakonec se rozhodl doběhnout muže, který mířil k jezeru ovšem na opačnou stranu, než z které sem vešel Mag. V půli cesty se setkal s vrchními komisaři a vyděšenou Susan v Tomově náručí. Sám cítil, že už má málo energie a tak se ve zlomku vteřiny rozhodl neporušit dnešní tradici „Dejte mi tu malou, vezmu ji do bezpečí.“
„Dobrá, díky,“ předal mu ji policista bleskurychle a dál mířili za Torturerem.

„Pusť—mně---Pusť mně!“ vztekala se Naomi, ale s rukama svázanýma za zády neměla šanci se otci ubránit. Ten ji tak dotáhl až ke břehu jezera a hodil na palubu jednoho ze čtyř člunů, které tu byly přistaveny. Naomi surově dopadla na podlahu a zůstala zaklíněna v interiéru lodi, zatímco se jejímu trýzniteli podařilo člun nastartovat.
Vzápětí doběhli i Semir s Tomem a obsadili druhý ze člunů.

Snad náhoda či ironie tomu chtěla, že Torturero mířil jezerem přesně k místu, které bylo z celého protějšího břehu nejhůře dostupné a i kdyby bylo, tak nikdo z hlavního štábu si nenechal na téhle části jezera žádného policistu, který by se hodil k akci. Anna Engelhardtová sledovala celou situaci a chřípí se jí chvělo jako rozzuřenému drakovi. Zkontrolovala zbraň ve svém pouzdře a hodlala okamžitě vyrazit do nedostupných míst sama, ale velitel ji zarazil: „Co si sakra myslíte, že děláte? To nestačí, že vaši lidé jsou sólisté? Vlastně už se ničemu nedivím, když jim šéfuje někdo, kdo ještě nevyrostl z puberty a předvádění se!“
„Vlastně máte pravdu!“ odsekla Šéfová, která si právě položila otázku, proč s posilami vlastně doletěl vrtulník a k čemu je, že teď stojí na pozemcích vily. Okamžitě se vrhla k vysílačce a dala mu příslušné povely s dovětkem „...Na moji zodpovědnost!“, který způsobil, že pilot už nečekal na hysterický projev svého přímého nadřízeného a rovnou se vznesl, nabíraje kurz nad vodu.

„Zatraceně, jak se s tím krámem dělá?“
„Pusť mně k tomu.“
„Ty tomu rozumíš, jo?“
„Rozhodně víc, než ty!“
Člun obou komisařů brázdil jezerní hladinu s nestandardně klikatou trajektorií, ovšem až podivně rovnou na to, co předváděli dva sladkovodní vlkové u kormidla.
„Dělej, už je skoro v polovině jezera!“
„Co já, ta mašina mne nemá ráda, zlatý CLK.“
„To tě má radši?“
„No, ...“
„Já vím, pořád víc, než Hartmutt.“

Zavřela oči a přemýšlela, co by jí asi řekl. Prostě se z toho musí nějak dostat, pomyslela si a celá se propnula, zvedla pánev, trhla rameny, poraženě klesla zpět na záda a tak skrčila nohy pod tělo a jakýmsi zázrakem se jí i se svázanýma rukama podařilo vstát, to všechno nepozorovaně, protože její otec se musel plně věnovat řízení. Zarazila ji cukavá bolest v levém rameni. Otočila hlavu, jak to nejvíc šlo a sykla při pohledu na dlouhou tržnou ránu, která prosakovala po trhancem vytvořených okrajích látky. Jak spadla, musela něco ulomit a jak vstávala, nejspíš se o ostrou hranu řízla. Bleskově se o ní rozhlédla a klesla zpět na kolena, jak loď cukla, nadnesená zlomyslnou vlnou, narazila se na ostrou hranu ještě kříži, ale nic na to nedbala a honem přes ni přepilovala pásku, jež jí poutala ruce. Jakmile byla volná, využila veškerou sílu, kterou měla, aby do otce vrazila, ale nepodařilo se jí shodit ho z lodi, jak původně plánovala, jen ho dostala od řízení, což ovšem také mělo své plus. Vrhl se na ni, ve snaze jí jakkoliv zabránit v dalším maření úniku: „Co to děláš, chceš nás oba zabít?“
„Stačilo by Vás!“ odsekla vztekle, jak mu uhýbala a vymýšlela novou strategii. Bezmocně po ní chňapal rukama a pokoušel se jí obejít. Ona vykryla všechny jeho pokusy, až na jeden, chytil jí ruku a zkroutil za záda. za to, že se mu vytrhla zaplatila tupou, ale v deseti tisícinách sekundy stále se vracející bolestí v rameni a oděrkem na boku od klíčků, které tak zalomila v zapalování. Za to jí ta modřina stála! Popadl ji v pase a pokoušel se odnést na záď, přestože sotva držel rovnováhu, jak člun pádil vlna nevlna ke břehu a najednou trh! Kopla do jakési páky na terminálu a člun se odmítal dál pohnout bez otočení klíčkem.

Téměř v tom samém okamžiku nakopl Semir nejbližší část jejich stroje, protože nádrž byla prázdná.
„Co teď?“ vztekal se bezradný turek.
„Podívej,“ pohlédl Tom nevěřícně na pronásledované plavidlo.
Semir se také zadíval tím směrem: situace ho nejdřív mile zaskočila a pak se v jeho očích odrazil nápad a pak nepříjemné tušení, že jim nic jiného nezbude: „To jako...? Ne...“ zavrtěl odmítavě hlavou.
„Mhhmm.“ pokrčil rameny Tom, načež oba komisaři rezignovaně, ale už zase s rychlostí kompatibilní s akcí sundali sako či bundu, uložil do nich vodě neodolné věci a skočili šipku do vody. Mezitím, co se Torturero pokoušel znovu rozjet stroj, aby zdolal ještě zbývající část ke břehu, Semir s Tomem mířili na člun a Naomi rejdila očima po člunu, jak pomoci komisařům a nebo osladit život vztekajícímu se únosci, tisknouc si rameno.

„Kudy to jdeme?“ rozhlížela se zmateně Sus, když jí Mag provedl vlastnoručně vyrobenou dírou v plotě a podél vody došli až k místu, kde bylo jezero nejen velmi úzké, ale navíc se tu u břehu pohoupával motorový scooter.
„Nejkratší možnou cestou. sedneš si za mne, nebo přede mne?“
„Před vás, ale kde se tu vzala ta loďka?“
„Tu mi půjčil jeden rekreant.“
„Jen tak?“
„No,“ objevil se na tváři Magovi úšklebek ne nepodobný tomu Páně Gerkchanově či Kranichově, když Šéfové oznamují, že si od civilisty „vypůjčili“ nějaké vozítko „musíme na něj dávat pozor.“
„Tak jo.“ neptala se už Sus na nic a opatrně si nechala pomoct na loďku.

Semir se zapřel prsty o hranu člunu, ale nepodařilo se mu vyhoupnout a tak s hlasitým žbluňknutím spadl do vody, což samozřejmě přilákalo Torturerovu pozornost. Ostražitě se otočil a vytáhl z pouzdra zbraň. om, který se právě na druhém boku plavidla vyhoupl dovnitř, strnul strachem o parťáka a Naomi zdravým ramenem napřed spadla na otce, čímž ho srazila k zemi. Komisaři už na nic nečekali: Semir se vyhoupl do lodi a odtáhl do bezpečí Naomi a Tom se začal prát s Torturerem. Po pár úderech ho přemohl, ale řešil problém s pouty, která zapomněl doma. Semir mu své půjčit nemohl, protože jedny použil při bláznivé rvačce ve druhém patře. A tak se s ním zločinec, který stačil nabrat síly, začal znovu prát a jak házeli s člunem, en do sebe pomalu začal nabírat vodu.
„Honem odsud,“ vydechl Semir starostlivě a věda, že Tom se o sebe i o Torturera postará, ale Naomi pomalu ztrácí vědomí, s ní skočil do vody, objal v podpaží a plaval zpět ten kus, který jejich člunu chyběl, aby dohnal ten před sebou.
Zabalil ji do své suché bundy a z bezpečí člunu pak už jen tisknouc děvčátko v náručí
sledovali, jak dvojrozměrný svět, kde se komisař a mizera zmítají ve snaze přeprat druhého, voda postupně obohacuje o čím dál větší rozměr třetí. Naomi se nechala zahřívat, netuše, jestli se klepe zimou, nebo za to můžou i četná zranění a pozorovala, jak se nad hladinu snáší policejní vrtulník a pilot háže Tomovi do natažené ruky želízka a o jedno spoutání později mu i pomáhá darebáka vsoukaného do pomocné gumy na laně vytáhnout do vrtulníku. Viděla i to, jak se Toma ujímá personál nedávno dojeti vší záchranky. Balil jí do bundy a snažil se nestimulovat poraněná místa,když sledoval, jak Mag přivádí Susan, která se radostně vítá s matkou, i jak se o Torturera již postaral vrchní velitel ozbrojených sil, který si-alespoň podle ozvěny, jež se nesla nad hladinou a mísila se s hlukem vrtulníku-už dlouho na nikoho nezařval. Dělal co mohl a uklidňoval ji, když je společně v záchranné gumě pilot rovněž vtahoval do kabiny a málem spadl, když pilotovi na mokré podlaze ujela noha a on pustil lano, na němž Semir s Naomi záviseli. Naštěstí už byli dost vysoko, aby policista sebe i dívku dostal dovnitř a naneštěstí se muž při pádu ošklivě uhodil do hlavy a skončil v bezvědomí.
„Semire, co teď?“ podívala se Naomi vyděšeně na muže, kterému po jehož spánku si razil cestu potůček krve. Semir ji nejdřív opatrně uložil na podlahu a pak se vhrnul k přístrojové desce: „Já nevím--musíme na břeh----jak ten krám vůbec funguje?“
„Semire, copak ty jsi někdy řídil něco lítacího?“ zeptala se skepticky Naomi a po vzpomínce ještě dodala „krom svého víceúčelového BMW?“
„Ale jo, Tom lítá, jednou mi zkoušel vysvětlovat, k čemu ta spousta čudlíků a páček je, ale já si z toho nepamatuju nic, než že Nině to za kniplem děsně slušelo.“ vztekal se Semir a zoufale přejížděl tlačítka pohledem.
„Kdo je Nina?“
„Tomova bývalá přítelkyně, za každou druhou větou jí musel aspoň jednou zmínit.“ hudroval hnědoočko zarmouceně hladíc jakousi páku, jejíž podivná poloha naznačovala, že to díky ní visí helikoptéra na jednom místě ve vzduchu.
„Jestli víš, že jí to za kniplem slušelo, pak víš, co je knipl,“ zavřela Naomi unaveně oči „a možná i, k čemu to je.“
„To jéé---tohle!“ hmátl Semir najednou s jistotou po čemsi, co připomínalo velmi zvětšenou maketu multifunkčního tlačítka vyjmutého z nějakého moderního mobilu, „a je to na řízení směru, nebo nějak tak.“
„Super, a čím se pohnem, za tím to Nině neslušelo?“ vyvolávala šikovně Naomi další asociaci.
„Ne, s tím měla prej děsný problémy, to je tendle krám. A s tímhle se zas klesá.“ sypalo se najednou ze Semira.
„Super, tak už víme, jak se dostat dolů a teoreticky i jak se dostat nad nad zem, co uděláme jako první?“ shrnula Naomi nepřítomně, přestávajíc být schopná normálně uvažovat a spojovat si fakta. Když se Semir otočil a zjistil v jakém je stavu, přestal si připadat jako prvňáček a vrhl se k přístrojové desce.
„Nejdřív přeletíme nad pevnou zem a pak přistaneme, ale vůbec nevím, jak to udělat.“
„Říkals mi včera improvizuj, tak improvizuj, Semire!“ povzbudila ho malátně Naomi.
„Já se snažím,“
„Co ještě říkal Tom?“
„Že řídit musím srdcem,“ vypustil Semir první blábol, který ho napadl, soustředě se na bláznivý risk připomínající řízení letadla.
„To není špatný nápad, zkus to!“
„Když to říkáš ty,“ zkoušel Semir srdcem přistávat.
„Pozor, Semire.“ vyděsila se Naomi upřímně při představě lidí na pevnině, kteří jsou na tom se zdravotním stavem mnohem lépe, než ona, tedy, alespoň dokud Semir nezačne přistávat.
„Vždyť improvizuju a řídím srdcem.“
„Skvělé, tak bys u toho nemusel těm srdcím jiných vlastníků přivodit infarkt.“ přikývla nanejvýš unavená tmavovláska a hlava jí klesla na rameno.
„Naomi,“ otočil se vyděšeně Semir ale další cuknutí letounu ho donutilo věnovat se řízení. „Tak teda dobře, srdeční improvizace,“ zamumlal si pro sebe vztekle a kdovíjak se mu podařilo usadit stroj na trávu vedle jezera a najít místo bezpečně daleko od vody, přičemž minul stromy i lidi, ale to druhé se nepočítá, protože ti uhýbali samovolně. Snad ještě než letadlo dosedlo, vyskočil od kniplu a podával zdravotníkům dívenku, načež vyčerpaně dosedl na podlahu vrtulníku. Pak se postarali i o pilota a nakonec si vzali do péče i sotva dýchajícího Turečka, kterého zabalili do teplé houně, vybavili horkým nápojem a posadili vedle obdobně opatřeného kolegy.
„Tak ty teď pilotuješ, jo? Vzdušná policie?“ ušklíbl se vševědoucně a samolibě Tom.
„Jo, děsně se mi to líbilo, asi začnu s vrtulníkem lítat.“ odsekl Semir.
„Já radši s helikoptérou.“ podotkl znalecky modoročko.
„Jakej je mezitím rozdíl?“ zamračil se skoropilot.
„Vrtulník je sameček,“ pokrčil Kranich rameny.
„Vy abyste se nepopichovali,“ ozvalo se jim za zády. Čekali Šéfovou, ale ze sanitky se na ně šklebila Naomi, napojená na nějaké přístroje, zelená a s bledými rty, ale už zase bystrá a s pronikavým pohledem.
„Je ti líp?“ rozlil se po turkově tváři hřejivý úsměv.
„Na to se pak zeptám doktora.“ ušklíbla se uličnicky, než se za ní zavřely dveře sanitky.
„Tak pánové, a teď jste na řadě vy!“ otočil k nim svůj brunátný obličej, na nějž prostě nešlo udělat pořádnou karikaturu, protože každá by teď vedle něj vypadala méněcenně, velitel.
„Ano, teď jste na řadě!“ utla jeho monolog energicky Šéfová. „Zasloužíte si vědět, jaký je současný stav, a do hodiny vás chci vidět na služebně, kam odvezete i tohoto muže, který vám cestou postkytne veškeré informace. Nějaké námitky?“
„Ne, Šéfová,“ hlesli unisono.
„Já taky ne,“ mrkla na ně šibalsky „Semire, zvládl jste to skvěle.“
„A teď,“ napřímila se zase v celé své autoritativní výšce i postoji „Jste na řadě vy, abyste si usměrnil své lidi. Máte tu takový chaos, že na DP by tohle nikomu neprošlo, ale žádný div, když tomu velí někdo, kdo nepozná své zaměstnance.“ usadila velitele a odkráčela ke svému služebnímu vozu.

„Tak, novinky: Ženská část celé rodiny a Andrea samozřejmě, jsou v péči lékařů kolínské nemocnice u sv. Jakuba, která je nejblíž.“ informoval Mag, jakmile nasedli do auta a rozjeli se na stanici. „Torturero byl velmi dobrý mafiánský boss, výrobce smrtelných směsí, vynikající distributor už od střední školy a chladnokrevný třeba i vrah, pokud to bylo potřeba. Figurka známá pod touhle přezdívkou zmizela z podsvětí v době, kdy za mříže dostali bezvýznamného překupníčka Ametha Rotheroe. Mimochodem se o to zasloužil jistý komisař dálniční policie, se kterým si chtěl-jakmile ho propustili-deptajícím a nejistým způsobem naschválů a nepříjemností vyřídit účty. Nicméně za mříže dostal mafiána, který se několik let předtím oženil s jistou Birgitt. Ta, jakmile manžel byl ve vězení, což byl moudrý tah jeho právníka, využila příležitosti a utekla i s děvčátky. Myslela si, že za několik let si vytvoří nový život a Torturero ji pak již nenajde, ale jak se spletla krutě poznala, když ho nedávno pustili z vězení za dobré chování. A my ho teď dostaneme zpět do vězení, tentokrát už s jistotou, že je to Torturero, který dostane doživotí za všechno, co spáchal.“ zamnul si ruce Mag.
„My?“ zapomenul Semir na svůj původní dotaz, jak se Mag dostal z nemocnice.
„Budu svědčit u soudu.“ přikývl šťastně muž.
„To zní jako vyrovnání účtů,“ nadhodil nesměle Tom.
„Ano,“ přikývl Mag a pak se rozhodl říci vše: „Jednoho hocha, kterého mají Torturerovi drogy na svědomí, jsem znal.“
Po té nastalo v autě taktní ticho, v němž si každý mohl utřídit myšlenky, Tom se konečně dověděl, na jakém případu to dělal, Semirovi bylo jasné, jaktože toho o Torturerovi Mag tolik věděl, a Mag se zatoulal se smířenými myšlenkami na hřbitov.
***

A tak opět jednoho dne na stanici dálniční policie, která stojí z naprosto nepochopitelných důvodů poblíž dálnice, opět vešlo okny slunce, aby oznámilo pracovní ráno, jak má být. Semir se uvelebil v kanclíku s hrnkem toho, co Tom odmítal nazývat kávou. Šéfová třídila šanony a vyřizovala papíry a kancelářské zmetky, na něž si nikdy nestěžovala, ač jich měla mnohem víc na vyřízení, než její podřízení hlášení na vypsání, a vesele tak obstarávala práci Andree, která zatím nevytížená hrála na počítači Solitaira. Hotte si pokecal hruď hořčicí, když do něj vrazil páně Kranich, který opět přišel do práce v poslední chvilce, která se ještě dala označit jako pozdní příchod a Bonrath zlomil už asi páté pravítko, když ho třímal ve svých rukou, pozoruje oba kolegy. Ne, že by se dnes mělo dít něco mimořádného, sdělovala si snad i zeleň, které bylo na stanici pomálu. Normální nudný den, krom ekodvorku už nic lepšího nezažiju, sdělovalo si jako každé ráno šedé kancelářské vybavení. Rostlinky i nábytek však byly nesmírně překvapeny nenadálým příchodem starce v nesmírně dobré náladě a ještě více, když Semir s Tomem radostně vyskočili, běželi mu vstříc a opět jej vyprovázeli ven. Zeleň i vybavení opět poklesly na duchu, když zaslechly tolikrát omýlané: „Já budu řídit!“
„Ne, já!“
A tak dvojice nasedla do modrého CLK, Semir pak do svého stříbrného BMW jako správný závoj, a vyrazili do nemocnice svatého Jakuba. po velkém přivítání a spoustě díků od Birgitt se Naomi, Semir a Sus naskládali do BMW, a zbylí tři se po propouštěcím nemocničním rituálu usídlili v CLK a jelo se zpátky.
Na stanici existovala jedna místnost, byl v ní černý pohodlný gauč s dvěma křesly, mezi nimi stůl, to vše na koberci šedém jako myší kožíšek a okolní atmosféru doplňovalo víc květin, než by se našlo dohromady ve zbytku stanice; to vše za okny vedoucími přímo na parkoviště, na druhé straně vedoucími samozřejmě do útrob stanice a opatřenými žaluziemi , třetí stěna sousedila s vyslýchací místností a čtvrtá obsahovala jedny dveře představující přímé propojení s kanceláří Anny Engelhadrtové a vybavení na těchto pár metrech čtverečních se mezi zbylým vybavením služebny vždy těšilo velké vážnosti, protože bez vytahování se vyprávělo vše, co se tu odehrávalo, a že t byly panečku nevšední věci, protože právě sem se zašívali komisaři, kteří měli noční pohotovost, sem se chodila uklidňovat Šéfová po hovorech s náměstky a jinými tupci, zde přebývali inspektoři a jiné významné návštěvy, pokud byly a zde bylo nejlepší prostředí pro sepsání hlášení s někým, koho vlastně osobně znáte. Andrea donesla ještě nějaké židle, které obsadila ona s Tomem. Mag se usadil na pravou stranu pohovky, vedle něj okamžitě hupsla Susan, nepouštěje ruku Naomi, která si tedy s úsměvem sedla vedle ní a gestem pozvala na levý okraj Semira. Křesla pak obsadili Birgitt a Šéfová přesně ve chvíli, kdy Andrea zaměstnala i stolek, snad aby se necítil nevyužit, tácem s několika šálky, cukřenkou, mlékem a vůbec vším, co patří k dobré kávě, nebo čaji.
Pohodovou atmosféru však hatilo téma, které se mělo probrat a nikdo prostě nechtěl začít, někdo proto, že si připadal, jakoby tu byl navíc, jiný proto, že prostě nevěděl jak. Když se Šéfová nad svým šálkem kávy snad po páté nadechla a pak raději jen usrkla, Naomi ztratila nervy: „Já budu svědčit, řeknu u soudu všechno, co dělal mámě. Nebojím se ho!“
Zachytila Magův uklidňující a jaksi osvobozující pohled: Věřil jsem ti! sdělil jí očima.
„To je skvělé,“ pochválila ji mírně zaražená Šéfová „A vy?“ obrátila se na Birgitt.
„Ano, budu svědčit, ale, jak je to s tím mým...?“
„Zájem o tebe mají nejen tady, ale také v USA, kde má Torturero taky pěknou řádku obvinění nachystanou a protože několik jeho spolupracovníků a partnerů, které možná budeš moct identifikovat, je zadrženo tam, musíš se dostavit. Tvoje výpověď možná bude klíčová pro jejich vydání do Německa nebo o vydání Torturera do USA.“ informovala ji pohotově Andrea.
„Ale to...“ hlesla Birgitt.
„To znamená, že budeš asi měsíc v Americe, přesněji do té doby, než se rozhodne, kde soud proběhne, pak se zase vrátíš do Německa.---A neboj,“ dodala, když viděla kamarádčin zmatený výraz „O holky se se Semirem postaráme, viď miláčku?“ podívala se na svého manžela, nepřipouštěje kompromisů, na které Semir neměl ani pomyšlení: holky mu prostě přirostly k srdci. „No jasně, musíme přece dočíst Pottera.“
„A nejen to,“ mrkla Naomi nenápadně na strace, který se na pohovce přívětivě usmíval.
„Ale hlavně to!“ uzavřela nepříjemné téma Sus, s dětinskostí sobě vlastní.

***

Z desítky let starých mohutných stromů lemujících chodníky se v hříčce větru pomalu snášelo na šedavou zem či zbytky trávy pestrobarevné listí. Kráčela kolínskou ulicí na zádech se školní brašnou plnou nepříjemných domácích úkolů, pomalu se vzdalujíc škole, do které chodila už třetí týden. Byl pátek a jí se chtělo zpívat, jediné, co ji trápilo, byla matematika, protože Hartmutt, který jí s úkoly většinou pomáhal, musel na školení a vrátí se až v úterý, ale zbylé zvládne ještě dnes a pak ji čeká trénink s Magem. Nedostali se o moc dál, sotva k přemetům, ale kdyby udělal vše naráz, stejně rychle by to i zapomněla a tak si prostě užívala každou chvilku pohybu, který milovala, krom toho, Mag jí začal učit ještě něčemu zajímavějšímu. Sus dnes šla ze školy rovnou s Andreou do jakéhosi počítačového centra, kde si bude moct promluvit s mamkou, kterou u toho uvidí na velké obrazovce. Byla nadšená a Naomi vlastně taky, protože to třeštidlo nemusela vést ze školy. Usmívala se do sluníčka, jež věstilo ještě dlouhé a příjemné babí léto. Na takovýhle život se lehce zvyká, beze strachu, doma pohoda, každou chvíli v tělocvičně nebo parku s Magem a popřípadě na služebně DP nebo ve třídě, kde si hned našla dvě kamarádky, které se jí ujaly a už vůbec neměla strach z kluků. Nešlo se neusmívat!
„Naomi?!“ ozvalo se jí za zády „Naomi, počkej!“
Otočila se na vysokého černovlasého spolužáka, který seděl v lavici za ní: „Copak?“
„Nechceš pomoct s tím úkolem z matiky?“
Jen si ho zkoumavě prohlížela a okamžitě poznala jeho nejistotu. No, pomoct s matikou potřebovala. „To by bylo fajn, ale nevím kdy.“ přiznala popravdě.
„Třeba hnedka, můžu tě doprovodit domů.“ navrhl.
Kousla se do rtu: Vzít někoho cizího do bytu Andrei a Semira, to si nedovolila. „Spíš---Co třeba ve tři v parku?“ pohodila hlavou, aby naznačila směr k tomu, který myslí.
„Dobře,“ kývl „tak zatím ahoj,“ loučil se rozpačitě.
„Zatím,“ nebyla na tom Naomi o moc líp.
Úkoly udělala, ani nevěděla jak, a rovnou k Magovi: „Ahoooooooj!“ vrazila do dveří, jak si zvykla.
„Dobré odpoledne, jak bylo ve škole?“ přivítaly ji starcovy přívětivé oči od plotny.
„Pohoda, ale oběd nic moc.“
„Však pro jednoho se vaří špatně, nachystej talíře.“ pozval ji k obědu. „A copak se stalo neobvyklého?“
„Mělo by se něco stát?“
„Vzhledem k tomu, že jsi neodpověděla normálka, ale pohoda.“ usmál se vědoucně.
„No, nevím si rady s matikou a spolužák mi nabídl, že mi ji vysvětlí. Stihnem to ještě před tréninkem.“ vysypala ze sebe všechno.
„A stihneš se předtím vůbec najíst?“ dobíral si ji „nebo už bys tam nejradši byla?“
„Co?“ sjela ho podezřívavě zmateným pohledem.
„Nic.“ usmál se Mag, ale ona věděla, že něco. Ne nadarmo se dvě desítky dnů učila rozumět řeči těla a její učitel seděl před ní. Jestli tenhle šibalský pohled něco neznamená, pak se moc dobře neučila. A on ji chválil, takže ji má přečtenou, no co, vytáhne to z něj později.
„A zbytek úloh hotových máš?“
„Jasně, nejlíp mi jde anatomie.“ pochlubila se.
„No jo, když tě večer bolí každý sval, měla bys je umět pojmenovat.“
„Stejně jako každou kost, kterou si nechci zlomit.“ přisvědčila.
„Co dělá rameno?“
„Jo, ramenní kloub jsme měli v písemce taky.“ přikývla uličnicky a bezstarostně s ním trhla, aby odpověděla i na otázku, jestli ji ještě pobolívá.
„Takže trénink od pěti platí, počítám, že už budeš protažená.“
„Jasně, že platí a budu.“ kývla a hodila do sebe zbytek rajské. „Výborný, ale ten knedlík jsi nemusel dělat tak horký.“ dobírala si ho.
„Knedlík se vařil, to už tak pak většinou bývá.“ ušklíbl se, když sklízela ze stolu.
„A když se nádobí umývá, bývá většinou mokrý.“ ušklíbla se a pustila se do obsahu dřezu.
„Ovšem jen do doby, než se potká s utěrkou. Ty už běž a večer mi vysvětlíš matiku, nebo spíš Semirovi, to bude náročnější.“
„To radši Sus.“ zasmála se „Tak dík. Vyběhla absolutně šťastná na chodbu.

Na tom Magově postřehu nejspíš něco bude, pomyslela si, když se v parku podívala na levé zápěstí a ciferník hodinek hlásal něco před půl třetí. Neodolala a protáhla tělo, prokroužila krční páteř a pak s přívalem energie, který jí jako příjemné teplo prostupoval celým tělem sebou švihla o zem, honem nahoru a znovu, kotoul vzad, přemet, parakotoul dopředu a už si rejdila po důvěrně známém trávníku s obratností tak přirozenou, že ji naplňovala stále větší živelností. Parakotoul po nedávno zraněném rameni ji však mírně zchladil a tak opět začala vnímat okolní svět a vracela se ke svému batohu.
„A hele, koho to tu máme,“ protáhl za ní nepříjemný hlas.
„Jestlipak to není naše odvážná a drzá návštěvnice kina?“ přizvukoval Michalovi jakýsi kumpán. Naomi strnula, ale ve tváři se jí objevilo odhodlání a vztek. Byli tu, a bylo jich přes deset. Přejela je všechny pohledem, jestli bylo něco zjevné, pak touha po vyřízení účtů.
„Tak co, dneska by sis Colu dala?“pokračoval Michal „Když tu není ten turek, kerej ti říká co máš a nemáš dělat.“ usykl. Ale Naomi už nebyla tou malou holčičkou vyděšenou z každého staršího kluka: „Dej mi pokoj.“ naprosto klidně a s nezájmem se k nim otočila zády a pokračovala ke svému batohu.
„A heleme se, ona snad bude ještě dělat drahoty.“ provokoval Michal.
„A kdyby?!“ ozval se jí ještě dál za zády známý hlas. Jakub, už jsou tři, pomyslela si vyděšeně.
„Tak si ji podáme a tebe s ní, jestli budeš dělat problémy!“ vyhrožoval Michal.
„Tak do toho.“ pokrčil Jakub rameny.
Slunce ji pálilo do zad, když si dřepla a nechala první dva kluky, kteří jí chtěli chytit, přepadnout působením jejich vlastní polohové energie a ani pak se nenamáhala otočit k nim čelem: stíny byly nejlepším zdrojem informací. Jakub mezitím pouhými pár pohyby rukou vyřadil ze hry další tři. Naomi přes nohu přehodila jakéhosi, který ji chytil za bolavé rameno a trefila se s ním přímo do náruče dalším dvěma a zbytek byl najednou fuč i s Michalem.
„Páni, ty se umíš dobře prát, bych řekl, že už ti dají pokoj.“ pochválil jí Jakub.
„Dají, ale k té rvačce nemuselo vůbec dojít.“ povzdechla si.
„Já vím, neovládl jsem se.“
„Není to lehký, umět se ovládat. Ale dík za pomoc.“
„Není zač, tahle banda už ve čtvrti otravuje pěkně dlouho. Ale chtěl bych se umět ovládat, jak ty.“
„Naučím tě to.“ přikývla s úsměvem.
„Myslíš, že to dokážeš?“
„Jestli mi ty dokážeš vysvětlit množiny...“
„No to bych se nato podíval“ ušklíbl se. Usadili se pod snad stoletým dubem, ale než se do čísel ponořili, vyrušil je klakson auta.
„Myslel jsem si, že tě tu najdu,“ šklebil se ze svého BMW Semir.
„Nazdar Semire!“ usmál se Jakub.
„Nazdar Kubo.“ opětoval komisař. „Naomi, pozdravuje tě mamka, trošku se to prý protáhlo a v Německu bude až za šest týdnů, bláznivý amíci. Jo a Andrea se Susan se z Hamburku vrátí v pondělí a já až večer, musíme ještě s Tomem—někam zajet. Mag už si tě pohlídá, že s o sebe postaráš.“ A jak tak koukám, nejen Mag, dodal si pro sebe šeptem.
„Díky Semire, postarám.“ slíbila, než stříbrné BMW zmizelo zas v uličkách směr dálnice.
„Odkud ho znáš?“ otočila se na Jakuba.
„Z večerní policejní školy, odkud ty?“
„Bydlím u něj, než se máma vrátí z Ameriky.“ tónem dala naprosto jasně najevo, že na další otázky o tomhle už odpovídat nebude. Kubovi to došlo okamžitě a tak začal kreslit na papír kroužky pro názornější vysvětlení a Naomi se je poctivě ač ne moc s úspěchem snažila pochopit.
Od nedalekého novinového stánku je s úsměvem pozoroval vysloužilý voják. Pokud se nemýlil, a velmi by ho překvapilo, kdyby se mýlil, Naomi právě splnila předposlední úkol v jakési bláznivé soutěži se svým osudem a vyhrála vstupenku do normálního a dobrého života. Však budou lidé, kteří ji podpoří i v tom posledním. Koupil si noviny a uvelebil se s nimi na lavičce, do pěti na ně má ještě spoustu času.
Vítr šelestil v podzimně zbarveném listí a střídmě je shazoval do trávy. Někdy se netrefil na zeleň, a jednou se trefil Naomi do vlasů. Jakub jí ho jemně vymotal z pramenů a ukázal jí pestrost barviček od zelenkavé přes zlatou až po rudou: „Tak, na tomhle ti vysvětlím množiny.“ usmál se a se zájmem ho protočil v prstech. A nad Kolínem svítilo Slunce.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Torturero
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma