AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Jak vznikli Čecháčci...
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Jak vznikli Čecháčci? Jednodušše. Chtěla jsem napsat příběh o dvou českých policistech, které potká smůla a nešťastně zahynou, ale nakonec jsem se rozhodla pro jinou, veselejší (a horší... Embarassed ) verzi, nazvanou Tragédka.
Lepší verze mi však nedala spát a tak jsem ji sem zkrátka musela dát.
Přeji příjemné počtení...


-----------------------------------

Jak vznikli Čecháčci...

Byla to hloupost, věděl jsem to... prostě to tak být nemohlo... ale něco mi nedalo. To přeci nemohli být oni... to se může stát leda tak mé postavě, ne mně! Nejsem monopol na řešení případů...
Naposledy jsem polkl a otevřel kufr auta. To co jsem viděl předčilo mé nejhorší obavy...


„Crrrrrrrrrrrrr!“ Budík. Tvor kovový, plný pružinek, šroubků... a bohužel i jistého přístrojku, který vydává ten nervy drásající tón. Odvážně jsem vytáhl ruku z pod peřiny a jistým, už tolikrát natrénovaným pohybem jsem ho pro dnešek umlčel.
Odpotácel jsem se do koupelny a dal si studenou, ranní sprchu, která dokáže tak krásně probudit smysly a osvěžit mysl. Přímo jsem si užíval dotyky kapek, dopadajících na mou tvář a stékajících po mé kůži dál.
Oblékl jsem si župan a se zíváním se odpotácel do kuchyně, abych si udělal kávu.
Ale chyba lávky: u kávovaru již někdo stál.

„Dvě kostky cukru, že?“ řekl muž s delšími, plavými vlasy a otočil se ke mne se šalkem voňavé tekutiny, který mi podával. Ztuhl jsem úlekem. Byl to mladík, mohlo mu být něco kolem třiceti, měl hladký, inteligentně vypadající obličej, modré oči, které jako by byly přesnou kopií těch mých a rovné zuby, které by si mohl dát zubař rovnou do vitríny.
„Já jen jednu,“ ozvalo se za mnou: když jsem se otočil, stál tam přesný opak hocha přede mnou. Starší, vypadal tak na čtyřicet, měl ostře řezaný obličej, šedá, pichlavá očka, skrytá za clonou brýlí bez obrouček, s černými vlasy vojenského střihu. Jediné, co mne trochu uklidňovalo bylo, že oba měli policejní uniformu, i když mne krapet mátlo, že byla česká – pak mi však došlo, že jsem nedávno četl průzkum, podle kterého umí nejvíce řečí právě obyvatelé našeho sousedního státu.
„Co tu chcete?“ zeptal jsem se; naprosto mne ignorovali a upřeně mne pozorovali. Polkl jsem a pokusil se o záchrannou berličku: „mohu se jít obléknout?“ Tentokrát přikývli a usadili se u jídelního stolu. Oddechl jsem si a šel do ložnice.
Dodnes nechápu, proč jsem nezavolal policii, proč jsem nezačal „plašit“... na jednu stranu z nich vyzařovalo něco, co mi říkalo, že se nemám čeho obávat. Přesto jsem nechtěl podlehnout přesile a přemýšlel jsem, komu mám zavolat. Jako první mne napadl...
„0726-025-123,“ odříkal znenadání blonďák.
„Co... co prosím?“ vyhrkl jsem překvapeně.
„Číslo vašeho přítele. 0726-025-123,“ zopakoval. Nikdy jsem nepřišel na to, jak věděl, komu chci zavolat. Že chci zavolat mého nejlepšího přítele, Erdoĝana Atalaye.
Hlas se mi do telefonu musel třást opravdu znatelně, protože zazvonil u mých dveří v ten moment, kdy jsem si oblékl mou nejmilejší mikinu. Šel jsem otevřít, v patách s nezvanými hosty.
„René, už jsem se lekl, že se ti něco stalo,“ vychrlil na mne menší Turek: vzápětí ucukl od dveří a vyděšeně mi hleděl za záda. „Kdo to je?“
Strnul jsem. Kdo vlastně jsou? Než jsem stačil něco říct, představili se sami.
„Josef Báňa, pane Atalayi, pane Steinke,“ pronesl starší a ukázal na blonďáka, „a toto je Iljivič Glogoski.“
„A co tu děláte? Ty jsi je k sobě pozval? Pořádáš mejdan?“ obrátil se na mne Erdoĝan s rukama v bok. Zavrtěl jsem hlavou. „V tom případě nechápu, co tady děláte.“
„Musíme vám něco ukázat. Jen vy nám můžete pomoci, tak jako Tom a Semir pomáhají.“
„Ale,“ zalapal jsem po dechu, „pánové, nepleťte si pojmy s dojmy! Já jsem herec, ne policejní komisař!!“
Zarazil mne prudkým pohybem ruky. „Na tohle však stačit budete, věřte mi. Teď, pokud budete tak laskav,“ hodil mi klíčky od CLK, které mi zapůjčilo studio, „a zavezete nás na jisté místo. Je to velmi důležité...“ v hlase měl něco tak naléhavého, že jsem souhlasil.

„Kam to vlastně jedeme?“ odvážil jsem se zeptat po půlhodině jízdy, během níž mne navigoval Báňa, usednuvší vedle mne na sedadlo smrti.
„K jezeru,“ ukázal Čech na stříbřitou šmouhu, lesknoucí se v dáli. Rezignovaně jsem přikývl a zařadil vyšší rychlost. Cítil jsem se, stejně jako můj přítel, nesvůj. Češi zařezaně mlčeli a zdáli se jako bez života. Seděli nehnutě, přímo prkenně, krom občasných Báňových trhaných pohybů při ukazování směru.

Kola auta zaskřípěla na štěrku, rozprostřeném na břehu vodní plochy. Vystoupil jsem z vozu a rozhodil rukama. „A co teď?“
Iljivič přešel k vodě a smutně do ní pohlédl. „Lano,“ dostal ze sebe a sáhl do kapaliny: vzápětí vytáhl kus naprosto promočeného provazu. „Musíme táhnout,“ dodal a mávl na nás.
Jen neradi jsme poslechli a šli za ním. Voda byla studená jako led a nepříjemně štípala do nohou. Chytil jsem lano a pomáhal táhnout: předmět na konci, ať to bylo, co to bylo, byl pořádně těžký. Postupně se k nám přidalo pár lidí, kteří měli cestu kolem.
Vytáhli jsme ven auto. Nemohlo být pod vodou déle jak týden, ale už se na něm podepsal zub času: lak byl na mnoha místech slouplý a místo něj se tam skvěl rez.
„Otevři to,“ ukázal mi Josef na kufr a odešel.
Na zátylku mne zamrazilo, jako bych měl náhle nějakou předtuchu, tušení toho, že uvidím něco strašlivého.
Byla to hloupost, věděl jsem to... prostě to tak být nemohlo... ale něco mi nedalo. To přeci nemohli být oni... to se může stát leda tak mé postavě, ne mě! Nejsem monopol na řešení případů...
Naposledy jsem polkl a otevřel kufr auta. To co jsem viděl předčilo mé nejhorší obavy...
Ležela tam dvě tlející mužská těla. Jeden z nich v ruce svíral videokazetu. Žena, která měla opodál karavan, mi nabídla, ať jí pustím: poslechl jsem a vložil nahrávku do dekodéru.
Byly tam záběry mého seriálu, mé Kobry 11...
Možná proto mne vyhledali...? Proto, že zemřeli s kazetou, na které jsem byl, v rukou?

Ujmula se toho policie a já se dozvěděl, že mrtvými skutečně byli unesení policisté z České republiky.
Nadporučík Iljivič Glogoski a kapitán Josef Báňa...


Konec...

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Re: Jak vznikli Čecháčci...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Na tuhle Tvou povídku jsem nedávno myslela a děkovala jsem tomu, co Tě nakonec přimělo k jiné, veselejší verzi, jejíž přečtení je pro mě zárukou blboučkým, zasněným úsměvem zvedlých koutků... Embarassed Tragédka je zcela výjimečná, přestaň si na ni plivat, prosím... Confused
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 187
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
Jako první mne napadl...
„0726-025-123,“ odříkal znenadání blonďák.
„Co... co prosím?“ vyhrkl jsem překvapeně.
„Číslo vašeho přítele. 0726-025-123,“ zopakoval. Nikdy jsem nepřišel na to, jak věděl, komu chci zavolat. Že chci zavolat mého nejlepšího přítele, Erdoĝana Atalaye.

Tak na tohle jsem teda koukal. Policista jasnovidec Smile

Skvělá povídka, skvělý nápad a......no, prostě super Wink

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Já tohle četla, okomentovala a....a špatně odeslala, blbnul net či jánevímco, ale můj komentář tu není, tak to tedy napravuji:

    Mrazí mne z toho, nezasmála jsem se ani na chvilku, příliš dobře si vědoma toho, co umíš vykouzlit, aniž by kdokoliv v tvé povídce byl skutečně zlý. Jak dokážeš zahýbat s osudy lidí .... je to tajemné a až neuvěřitelné a v téhle povídce jsi to ještě znásobila.

    Dílko je to rozhodně k přemýšlení, k velkému zamyšlení, ale přesto, v té nejjednodušší rovinně, ve které nechci přemýšlet o ničem hlubším, je uchvacující.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Wox: Nemůžu přestat Laughing Laughing

eron: Děkuji. No, byl to jen duch. Přízrak. Tak věděl i to, co neměl Smile

Fí: Jsem ráda, že ses nesmála Embarassed Bylo to myšleno vážně Smile Navíc, já nevěřím, stejně jako Anne Franková (teď jde jen o to zda je to dobře či ne...), že jsou lidé úplně zlí. Nemohou být všichni úplně zkažení... Embarassed Embarassed Embarassed

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Jak vznikli Čecháčci...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma