AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
60%
 60%  [ 3 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
40%
 40%  [ 2 ]
Celkem hlasů : 5

Nepozná sladké, kdo neokusil hořké...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu mé první NOVÉ dílko od pádu fora Smile na tuto povídku navazuje dílko Poprvé... a oba příběhy jsou VELMI důležitými doplňky páté povídky ze série Když, tak je obě doporučuji alespoň prolétnout očima Embarassed
Doufám, že se bude novinka líbit a samozřejmě budu nesmírně vděčná za jakýkoliv komentář...

Woxys


------------------------

24. 1. 2008: přidán ŠESTÝ a POSLEDNÍ díl.




Nepozná sladké, kdo neokusil hořké...




Místo aby konečně pocítila sladký polibek vzduchu, strhl ji proud hluboko pod hladinu: taktak se ubránila výkřiku bolesti, když hřbetem dlaně přejela přes drsný, kůži rozrývající štěrk na říčním dně.
Zoufale kopla nohama, snaže se vymanit tlaku masy bouřící vody, který ji držel snad celé metry pod vlnami: před očima černo, v uším nic než ohlušující hučení, svírala čelisti v naprostém zákazu jakéhokoliv pokusu o nádech. K bolesti na hrudi, kterou ji na naprostý nedostatek kyslíku upozorňovaly plíce, se přidal ostrý náraz do boku, když do ní s brutální silou uhodila povodní unášená stará lednice: zakuckala se dušeným vykviknutím, odhozena opět na samé dno.
Proud byl tak silný, že ji bez potíží oloupil o levou tenisku a pravou se jí zároveň vytrvale snažil servat: jediné, co jí v tu chvíli přišlo na mysl, byla zcela iracionální úvaha o tom, že nesmí ztratit i od kamarádky půjčený kapesník...
Víry ji zamotaly do svých šátků z hrubých látek, berouc ji i ten základní předpoklad pro záchranu – vědomí, kde je nahoře a kde dole.
Umdlévala, ohlušena řevem příslibu smrti, který jí pronikal celou drobnou postavou: a právě ve chvíli, kdy užuž otevírala ústa, aby se nahltala kalné vody v zoufalé naději, že se ta promění na doušky vzduchu, zavadila levým lýtkem o něco mohutného, bytelného. Slepá nedostatkem kyslíku hmátla, aby pod prsty ucítila tvrdost břeh řeky zpevňující stěny.
Nábřeží!
Z posledních sil se, nedbaje ostré bolesti v bosém chodidle, odrazila od štěrku, aby vystřelila nad hladinu jako mořské vlny protínající delfín, lapaje po každičké molekule kyslíku. Malé ručky se zaťaly do spáry v betonu: vůbec nevěděla, kde v sobě měla ukryté rezervy sil, které ji dokázaly vytáhnout nahoru na pevnou zem, kde se ztěžka překulila do bídných kaluží a bláta.
Stulila se do klubíčka, aby se zavřenými víčky nasávala vzduch, který jí spěchal občerstvit strádající plíce. Vůbec si ho nevychutnávala, ani nepřemýšlela nad tím, co se stalo: jen dál dál lapala po kyslíku, hruď trhaně klesající a stoupající v rytmu jejího chraplavého dechu.

,,Hej! Jsi ok?“
Ach... zamžikala, přece jen trošku čerstvější: namáhavě se zvedla na loktech a pokusila se zaostřit rozmazaný obraz k ní spěchajícího davu, v jehož čele chvátal vysoký čtyřicátník s bradkou. Neváhal ani vteřinu a klekl k ní na kolena: koneckonců, sám už byl mokrý na kost, vždyť několik dní neustále pršelo.
Poznala v něm Michala Dvorského, redaktora Blesku, kterému těsně před svým pádem do spárů rozbouřené Vltavy stačila hodit foťák. K její úlevě ho stále svíral v rukách: opravdu neměla zbytečných třicet tisíc, aby redakci kupovala nový.
,,Slečno, slyšíte mě? Mám zavolat sanitku?“
Zhluboka se nadechla a posadila se, shrnujíc si z čela mokrý pramen vlasů: nevěděla, že jí na kůži zůstává krvavý pruh z potrhané dlaně. ,,Ne... já... jsem v pořádku. Všechno.. je ok.“ Olízla si rty a rozhlédla se. Žurnalisté kolem ní stáli v malém hloučku: někteří s úšklebkem vrtící hlavami, jiní s ulehčením z dobrého konce dramatu ve tváři. Martin Hradec z Lidových novin se natáhl, aby jí k boku složil batoh a bundičku s mobilem, které předtím naštěstí prozřetelně nechala na břehu.
Pocítila, jak jí rudnou líce: nikdy nebyla ráda středem pozornosti. ,,Já... děkuji. Nic mi není, jen... si potřebuji trošku... vydechnout.“
,,Víš, co hlavně potřebuješ?“ jak bulvárnímu novináři odlehlo, začal jím lomcovat vztek ze zbytečného leknutí a – co by si nalhával – z promarněné příležitosti k focení. Takové snímečky topící se plavovlásky... Kdyby mu nebyla hodila svůj přístroj, mohla z toho být první cena na Czech press foto! ,,Potřebuješ pěkných pár facek, aby ses vzpamatovala, huso jedna pitomá! Vždyť bylo jasný, že tam zahučíš! Můžeš mi říct, proč’s, prosím tebe, skákala na ten podělanej ponton?“
Jako ve snách se ohlédla dozadu, kde sebou asi sto metrů proti proudu k v divokých vlnách házelo na provazech ukotvené molo z plastových barelů. Otřásla se, cítíc, jak jí lomcuje zima.
Dvorský nevěřícně zavrtěl hlavou a někteří z kolegů se k jeho reptání přidali.
Dívka polkla. ,,Byl odtud dobrý záběr na to, jak ty vlny bijí do Karlova mostu,“ hlesla...
A omdlela.

*****

V srpnu roku 2002 se Praha topila.
Kdyby Smetana psal svou symfonickou báseň v oněch dnech, byl by musel řádně přidat na dramatičnosti a dravosti: vždyť Vltava se z poklidně plynoucí vlahé stuhy proměnila v děs a zkázu přinášející tmavě hnědou záplavu, která s sebou brala vše kolem sebe.
A přece vlny, jež trhaly stěny domů, hubily zvířata a nemilosrdně drtily lidské životy, přinesly na svých zpěněných vrcholcích i něco konstruktivního, byť neměl nikdo větší čas se nad tím zamyslet. Tmavé vody, jež se valily republikou, spolu se svou brutální silou přihrnuly záplavu příležitostí pro ty, kteří stáli za diktafonem či fotoaparátem, nebo naopak před televizní kamerou.
Novináři.
Ač byli ti poslední, nad kterými by v oné pro mnohé tak tragické době někdo dumal, otevřela se jim takřka neskutečná škála témat, o níž mohli točit reportáže nebo psát články, ať již oslavující obyčejné lidi, kteří se pod tíhou okolností stali hrdiny, nebo kritizující vládu za pomalý postup při pomoci postiženým.
Někteří je mohli mít za hyeny, které těží z cizího neštěstí, jiní, a ti byli pravdě blíže, jim v duchu děkovali za o katastrofě poskytnutá svědectví. Záběry poničených stavení, dravost ohrožující Karlův most na pozadí přenádherné scenérie Hradčan, rozhovory s uplakanými lidmi, kterým voda vzala celý majetek a často i ty nejbližší, otevíraly peněženky soucitných občanů nejen v České republice.
Mnozí mladí reportéři, kteří do té doby leda podávali zkušenějším kolegům tužky a vařili kávu, se konečně dočkali vymodlené šance zazářit. S vervou se vrhali do novinářského dobrodružství, aby se vraceli těsně přes soumrakem, často špinaví od bláta z rozmočených břehů a mokří na kůži. Zdálo se, že jim to nevadí: v transu, který běžný civilista nemůže pochopit, ještě stále oděni do zamazaného, promočeného oblečení, sedali ke klávesnicím a monitorům, aby své dojmy stihli přetavit v články, než jim dá facku nekompromisní uzávěrka.
Jedna z takových nováčků si pocit dobře vykonané práce, kdy v tramvaji cestou do redakce, skryta ve své anonymitě sledovala, jak lidé hltají její články, užívala obzvláště...

*

,,Takže... pročetl jsem si vaše plány, vážení a rozhodl jsem se to dneska tak nějak sesumírovat sám.“ Šéfredaktor pražské centrály Mladé Fronty se zahleděl do papírů, zdánlivě se vůbec nevěnuje kolem stolu sedící dvacítce napjatě poslouchajících novinářů. ,,Myslím, že už dáme vodu jen na jedničku, dvojku a trojku. Lidi přece jen začíná zajímat něco jinýho, než že se pořád drhne bláto.“
Redaktoři, ač se na jejich názor nikdo neptal, vesměs souhlasně pokývali hlavami: i oni již měli tématu ,,povodně“ po dvou týdnech skutečně plné zuby.
,,No,“ mlaskl šéf a upravil si límec upnutého roláku, ,,dneska bych to viděl na souhrn ulic Prahy, pak...“
,,He.... he... hepší!“
Muž se zachmuřil, načež bez komentáře pokračoval. ,,Pak bych dal přehled, jak je to po republice, nějaký ten rozhovor s dobrovolníky, co ten maglaz uklízejí...“
,,He... hepšíííííííííííííí!“
,,Prosím vás,“ obrátil se šéfredaktor na u stolu sedící kolegy ironicky, ,,dejte slečně Wox někdo kapesník, nebo tu poradu dneska nedokončíme.“
Blondýnka, která se krčila v rohu pohovky, zrudla jako hvězda v Leninově mauzoleu. ,,Obloubám ze,“ zahuhňala a s děkovným kývnutím přijala Ondřejem podaný balíček papírových kapesníčků, aby se řádně hlasitě vysmrkala. ,,Děco da mě azi leze.“
,,Divíš se, když skáčeš do ledový Vltavy, fanatičko?“ zazubil se Ondra, sleduje dívku, která zimomřivě složila ruce na prsou a s trpitelským výrazem zavřela oči.
Šéf sice na její potíže dvakrát nedbal, alespoň ale změkčil tón na přátelštější. ,,Zrovna na vás jsem, slečno, myslel se třetím tématem. Co říkáte pražské ZOO? Všichni o ní teď chtějí slyšet novinky.“
,,Dasně,“ pookřála plavovláska očividně. ,,Biluju zbířata.“ Popotáhla. ,,Dakže... dloják zplávu a bojku sdolku?“
Muž na ni hleděl s výrazem někoho, kdo neuvěřitelně trpí, aby pak unaveně vzdychl. ,,Jo jo, přesně tak. Tři sloupce zpráva, dva storka - nejlépe o tom jejich chcíplým tuleňovi, nebo co to bylo za potvoru. No vida, půl stránky máme. Co dál? Pane Pokorný, na vás jsem myslel s vládou: potřebuji, abyste vyzpovídal pár ministrů. Ale bacha, budou chtít nahnat na těch povodních nějaké body u voličů, tak jim nejděte na ruku...“
,,He... he.. hepšííí!“

Porada se toho dne zcela neobvykle vlekla, jak se metoda, kdy noviny výjimečně takřka celé sestavoval šéfredaktor, neukázala zrovna efektivní. Přes zdržení diskusí tom, zda je opravdu vhodné věnovat záplavám jen tři stránky, i vzdor neustálému kýchání, jímž nachlazená dívka poradu přerušovala, došlo k jejímu konci. Novináři se již zvedali od stolu, v hlavě plány na to, komu teď zavolají a na jaké informace se budou ptát, když se znovu ozval hlas šéfredaktora, který jako jediný zůstal sedět.
,,Ještě minutku, vážení.“
Poslušně klesli zpět na sedadla židlí či měkkou pohovku, soustředěně šéfa sleduje.
Ten si v nastalém tichu pomalu srovnal papíry a zkřížil obě ruce na prsou, tváře se přitom tak důležitě, že Ondřej neudržel ironickou poznámku, šeptanou do Woxiiných vlasů.
,,Teď nám oznámí, že je ve čtvrtým měsíci a otec seš ty.“
Dívka vyprskla jako poslední puberťačka, rychle si zakrývaje ústa dlaní. ,,Blomiňde...“
Šéfredaktor ohrnul rty. ,,Až se tady Tereza uklidní, něco bych vám rád řekl. Mohu, slečno?“
Kývla, rudá jako Grebeníčkovo přesvědčení.
,,Děkuji,“ kapal z úst muže, který všechny přejel pohledem, sarkasmus. ,,Nuže, z Německa nám zase přišla nabídka na výměnný pobyt. Jedná se asi o tři měsíce, oni nám sem pošlou jednoho z nich, my zase vyšleme našeho zástupce. Jednalo by se o Die Welt, pobočku, co je v Kolíně nad Rýnem.“ Mrkl do poznámek, aby uspokojeně kývl. Na nic nezapomněl, takže spokojeně složil dlaně na stůl před sebe, vypadaje tak jako moudrý vůdce. ,,Samozřejmě je to naprosto dobrovolná akce, nikdo vás nemůže nutit. Vydavatelství to ale rádo vidí. Znáte přece ty jejich kecy o sbírání zkušeností, tak si to přece jen promyslete. A hlavně rychle, protože odjezd je za týden a... Co je zase, slečno?“
Blonďatá dívka nechala pravou ruku, již předtím zvedla, klesnout do klína. ,,No... dá se dlásím. Teda dasi,“ špitla nesměle, nervózní z desítek pohledů, které se na ni upřely. Popravdě... až ve chvíli, kdy ji muž oslovil, si uvědomila své počínání, jímž si náhle vůbec nebyla jistá. ,,Tak...“
Mračící se šéfredaktor založil papíry do průhledné složky. ,,Konec porady,“ oznámil suše, sám se zvedaje na nohy. ,,A vy pojďte se mnou, slečno.“


Arrow


,,Sedněte si,“ ukázal ve své kanceláři na židli a sám se, aniž by dbal na pravidla slušného chování, uvelebil v pohodlném koženém křesle za deskou pracovního stolu, odkud sledoval, jak si děvče před rozhovorem honem dává nosní kapky ,,Takže vy chcete do Kolína.“
Zachmuřené blondýnce se pranic nelíbilo, že se s ní jedná jako s neposlušným prvňákem na koberečku v ředitelně. Nebylo tomu sice tak dávno, co oslavila pouhých jedenadvacet let, mezi novináři v redakci byla to nejméně opeřené kuře, ale stejně nasadila vzdorný výraz. ,,Asi ano.“
,,Jak, ,asi‘?“ nechápal, otrávený dívčinou nerozhodností. ,,Nemáte, slečno, předky u nějakých kočovníků? Z Brna jste přišla před dvěma a půl měsíci a už chcete zmizet?“
Plavovláska chvíli mlčela, zíraje na výjev za šéfovými zády: prosklená stěna jí nabídla úchvatný pohled na nad dosud špinavou Vltavou se vypínající Vyšehrad. Vždycky jí připadalo, že jeho gotické věže vypadají jako dvě velké spálené kosti.
,,Slečno?“ Muž znepokojeně zabubnoval prsty o dřevo, aby upoutal dívčinu pozornost.
Kýchla, načež se mu bez omluvy zabodla očima do tváře. ,,Tady mě nic nedrží. Jsem tu právě tak krátce, že ještě nemám žádné vazby... tak co vám vadí? Když půjdu já, budu v redakci chybět zdaleka nejmíň.“
Mrzutě pohlédl na špičky svých prstů, načež si upravil rukávy. ,,Včera jsem uvažoval,“ prohodil jakoby mimochodem, ,,že bych vám svěřil magistrát. Vy jste přece přijela psát o politice, ne? O vysoké politice.“
Nejlepším, co měla dívka na práci, bylo očividně zjišťování ingrediencí obsažených v půjčených kapkách.
,,No, slečno? Mladou Frontu čte u nás přes milion lidí, Die Welt v Německu ani ne polovina.“ Pohodil hlavou, v duchu se vztekaje, že by se snad měl takového štěněte doprošovat. ,,Tady uděláte větší díru do světa, věřte mi. A pak... jste docela šikovná,“ zavrčel pochvalu, jakoby byla nejpřísnějším pokáráním. ,,Mohla byste si na psaní vybudovat kariéru.“
,,Die Welt je ale prestižní,“ řekla dívka tiše. ,,Citují ho po celém světě a třeba se i tam dostanu k politice. A tam už JE vysoká. Protože Německo je světový hráč, pane.“

Velmi nerad musel připustit, že má blondýnka minimálně v posledním tvrzení pravdu, pomalu si přitom počínaje představovat alternativy související s jejím případným odchodem. Ješitná dušička šéfa, které chce utéci podřízená, se však ozvala zlým bodnutím: to si ta chudinka vážně myslí, že se v Die Welt dostane k pořádnému psaní?
Ač se navenek usmíval a jeho pravačka si počala pohrávat s propiskou, v duchu se ušklíbl. Děvence narostl hřebínek... Vida, možná jí dokonce neuškodí, když uvidí, jak se v německých novinách obvykle zachází s nováčky. Až se za tři měsíce vaření kávy, vytírání podlahy a nošení papíru do tiskáren vrátí, samou vděčností za sebemenší možnost psát mi bude líbat ruce.
Jeho úvahy přerušilo zakašlání. ,,Pane?“ Dívka si vjela prsty do vlasů, nervózně žmoulaje jejich blonďaté pramínky. ,,Tak...?“
Muž položil pero zpátky na stůl, sám se k desce přisunul a ještě se nad ni naklonil, takže byl tváří sotva dvě stopy od Terezina obličeje. ,,Proč mám dojem,“ začal pomalu, ,,že vám nejde jen o tu politiku?“
O tom, že trefil hřebíček na hlavičku svědčily oči, které děvče zarylo do dřeva. ,,No...“
Pogratuloval si a, díky malému vítězství naladěn na shovívavější notu, pokračoval stejně trpělivým, nic nehrotícím tónem. ,,Když jste tehdy volala, zda tu pro vás v redakci nemáme místo, zdálo se, že je to pro vás velmi důležité. Jako byste,“ se stále větším sebeuspokojením sledoval, že Wox očividně zapadá stále hlouběji a hlouběji do močálu rozpaků, ,,potřebovala pryč, změnit prostředí. Je to tak?“
Chvíli neodpovídala, aby pak sotva znatelně kývla a zvedla hlavu. ,,Jste dobrý.“ Ač nechtěla, vyznělo to lehce ironicky, takže raději přidala i zbytek sdělení. ,,Máte pravdu, chtěla jsem pryč.“

Šéfredaktor v sobě nezapřel novináře: náhle se v jeho krvi probudil vštípený reflex a muž se bez ohledu na to, že po jeho boku tiše nevrčel slova nahrávající diktafon, rázem proměnil. Už nebyl šéfem vyslýchajícím svou podřízenou. Stal se objevitelem lidských osudů, jakým může být jen ten nejtalentovanější žurnalista, který má onen neskutečně vzácný dar oloupávat každou svou vhodně položenou otázkou slupky rysů osobnosti, aby se dostal přímo k jádru duše. Dívka která se, čím dál více nesvá, vrtěla na židli, byla jeho pokladem, tím, jehož truhlici chtěl otevřít, aby odhalil její nitro... Jen se vhodně zeptat, jen ji nepoplašit. Nalákat ji, aby s ním hrála jeho hru...
Naklonil hlavu na bok, koutky rtů zvednuté. ,,Nový život, slečno? Prozraďte mi něco. Jaké má jednadvacetileté dítě důvody pro to, aby za sebou udělalo tlustou čáru?“
Chytila se. Byť opět s nachem ve tváři, vykoktala mladá novinářka alespoň pár slov vysvětlení. ,,Víte... já... já se v Brně narodila a vždycky jsem se tam cítila dobře. Mám tam i celou rodinu, ale... Já jsem tam...“ přemýšlela nad vhodným vyjádřením tak usilovně, až se jí nakrčilo čelo, ,,přišla o někoho, koho jsme tam měla moc ráda. A to město mi ho připomíná každým koutem... Najednou mě tam nic nedrželo a já... musela jsem pryč.“
Chvíli bylo ticho, jež přerušoval jen šum ulice, která se vinula u pat budovy.
Chápavě se pousmál a byl prvním, kdo promluvil. ,,A naše Praha byla dostatečně daleko, že?“
Probodla ho pohledem ocelově modrých očí, až se on sám zachvěl. ,,Kolín je dál.“
Mužovy rty se zkroutily, měníc přívětivý úsměv na škleb. ,,Takže utíkáte...“
,,Utíkám.“ Tereza k jeho překvapení vstala, ve tváři takovou vyrovnanost, až zamrkal: tatam byla ta dívenka, co se zajíkala, když s ním měla prohodit pár slov na úvodním pohovoru. ,,Chci se postavit na vlastní nohy, pane.“ nadechla se a prosebně na novináře, který z ní nespustil zrak, pohlédla, ,,Dejte mi tu šanci.“


Arrow


*****


Protáhla se a zívla, okamžitě si zakrývaje ústa v reakci na pohoršený pohled postarší ženy, která ji pozorovala ostřížím zrakem už od jejího nastoupení z peronu pražského hlavního nádraží.
Dívka polkla, váhaje, zda se přece jen nepřesunout do jiného kupé. Nakonec rezignovala a ještě věnovala napomenutí sobě samé: měla by být vděčná, že našla ženu, která jede, stejně jako ona, až do Mnichova, takže s ní může být celou dobu v relativním klidu. Cesta vlakem nebyla pro mladé blondýnky zrovna bezpečná ani ve dne, natožpak v noci.
Místo úšklebku tak věnovala Tereza stařeně pokus o úsměv, načež se prohnula v zádech, snaže si uvolnit třemi hodinami takřka naprosté nehybnosti bolavé svaly. Čekala ji ještě pořádná štreka... a to navíc nesmí zaspat mezistanici v Mnichově, bleskově se tam postarat o zavazadla a chytit vlak, který o pouhých pět minut později odjíždí přímo do Kolína nad Rýnem. Věž majestátní katedrály Wox uvidí, pokud vše půjde podle plánu, okolo osmé ráno.

Vyrušena šramotem, zvedla stařena šedé oči od papíru, na němž od chvíle, kdy souprava InterCity opustila hlavní město České republiky, vytrvale vyplňovala políčka křížovky. Ježaté obočí se jí stáhlo až k víčkům při pohledu na blondýnku, která se sehnula ke svým nohám, ledabyle pod sebe odhazuje napřed levou a pak i pravou tenisku.
Na její káravý výraz však nebyl brán ani náznak ohledu: napůl bosá Wox zaujala na koženkou potaženém místě turecký sed, chvíli váhaje nad obsahem své taštičky. Klížila se jí víčka... ale nemínila se nechat ve spánku okrást. Nakonec se – s malým zlomyslným zadostiučiněním v dušičce – rozhodla způsobit staré dámě infarkt: telefon si našel přímou cestu do bezpečí jejího záňadří a peněženku si děvče přitisklo pod džíny rovnou na kůži podbřišku. Rozhořčené mumlání z protějšího sedadla na sebe nenechalo dlouho čekat, mladá novinářka se však již zaobírala pouze tím, jak si další čtyři hodiny jízdy co nejvíce zpříjemnit. Pravým spánkem se opřela o sklo okénka, za nímž se v temnotě noci míhala ojedinělá světýlka zrovna míjené vesničky.
Než zavřela oči, zkontrolovala blondýnka ciferník hodinek. Byla jedna po půlnoci...
Vzdychla, zíraje ven, kde se z jejího zorného pole ztrácela poslední stavení: v oknech mnohých z nich poblikávaly odstíny měnících se obrazů televizních monitorů...
Maličko se zavrtěla a nechala víčka klesnout.


,,Jsi tu brzy, Farida....“ V jeho hlase nebyl ani náznak výčitky: muž byl třemi kroky u ní a dívku, která mrskla taškou do kouta, aby mu skočila kolem krku, přivítal polibkem. ,,Ahoj, Terezko...“
Baculatá blondýnka se od něj odtrhla snad až po minutě. ,,Ahoj,“ odpověděla pak tiše. ,,Tak... jak je?“
Pousmál se. Hořkost z něj jen kapala. ,,Jak asi?“ Hodil bradou směrem ke kufrům, které stály vzorně vyrovnané u dveří bytečku, který on zítra opustí, aby se do něj již nikdy nevrátil. ,,Smířeně. Snad.“
Tereza podobnou emoci necítila ani trošičku: při pohledu na naditá zavazadla, pravý a krutý to důkaz o jeho skutečném odchodu, se jí zúžilo hrdlo. ,,Takže,“ nadechla se, ,,jedeš, Isame?“
,,Děláš, jako bych měl na výběr, Terezko.“ Pohladil Wox, které lehce odvrátila tvář, po blonďatých vlasech. ,,No tak... nezlob se na mě. Nemůžeme si zkazit poslední večer, ne?“
Dojem, že ji něco škrtí, se jí zmocňoval stále více: přesto však dívka kývla a nechala ho, aby ji objal kolem ramen. ,,Poslední večer,“ špitla zničeně. ,,To zní strašně.“

Nikdy nepatřila mezi dívky, za kterými se muži či chlapci otáčí. Tedy... v jejím případě se tomu tak někdy stalo, ovšem slova, která jí pak byla adresována, byly výhradně úsměšky nad její baculatou postavou a nehezkou tváří.
Popravdě, myslela si své. Byla možná paličatá a její mysl se zmítala mezi charakteristikami cholerika a tunami mindráků a studu, ale svou důstojnost si zachovala pokaždé. Cynismus byl dobrý štít a pláč... Ten vždy dokázala skrýt do doby, než se s ním mohla schovat před světem. Teprve když byla sama, dovolila si povolit hráz. Ale vždy beze svědků.
Možná i pro svůj chlad, tak odlišný od jiných dívek jejího věku, Isama Ghazanfara, studenta ze Saúdské Arábie, zaujala. Chodil na gymnázium o dva ročníky výš a po několika letmých setkáních se z příjemného povídání stalo úžasné přátelství. Vydrželo jim další pár let, dokud Isam nedokončil gymnázium a nenastoupil na Fakultu strojního inženýrství. Jakmile se již každý den nevídali ve školních chodbách, měli oba jasno: jeden bez druhého již nemohli být. Kamarádství se přetavilo na pevný vztah, aniž by však mladík a dívka třeba jen na moment zapomněli na to, co je spojilo a co je k sobě nadále táhlo: na přátelství. Okolí po vysokém snědém muži, vedoucím si za paži drobnou baculatou blondýnku, z níž se mezitím stala posluchačka univerzity, pošilhávalo s krajním nepochopením. A když už nemohlo sypat jedovaté narážky na to, že by se oba mladí lidé hádali, našlo si něco jiného: velmi rádo se ošklíbalo nad faktem, že je Isam muslim a tím nejvášnivějším a nejdůvěrnějším, co si milenci kvůli jeho víře mohou dovolit, je leda tak nějaký ten polibek. Ghazanfara a Wox nad tím máchali rukou, i když plavovláska, jež začala při svém studiu sbírat i zkušenosti v novinové redakci, občas zatoužila po něčem víc, než jen po hlazení. Nezbylo jí, než pokrčit rameny a raději si užívat fakt, že je jí s Ghazanfarou hezky i za těchto okolností.
Jenže i na tu nejmodřejší oblohu vpluje mrak a v případě Araba a mladičké Češky, která si svůj první vztah vychutnávala plnými doušky, se jednalo o pořádně černá oblaka. Isamův otec v Saudské Arábii náhle tragicky zemřel, což pro syna znamenalo jediné. Návrat do vlasti, kde musel dle tradice stanout v čele rodiny. Neexistovala jiná varianta. A mladým lidem nezbylo, než se rozloučit, aby se jejich cesty rozešly paradoxně v den Tereziných jedenadvacátých narozenin.

,,Počkej...“ teprve po hodinách povídání, kdy už byla ručička hodin dávno za jedenáctkou, Tereza vyskočila a polekaně se sehnula k tašce, kterou předtím hodila na zem v předsíni. Až nyní si uvědomila, co mohla způsobit. ,,Donesla jsem nějaké bublinky, když je tak významný večer.“ Ač se obávala jen hromádky střepů, ke své úlevě našla obě lahve dětského šampaňského bez špetky alkoholu zcela neporušené: narovnala se, aby je předala do rukou Isama, který ji celou dobu pobaveně sledoval. ,,Tak nalévejte, maestro.“
,,My něco slavíme?“ pousmál se, předstíraje, že zapomněl, do jaké události se den přehoupne po půlnoci.
Šampaňské zašumělo ve štíhlých sklenicích na stopce, aby bylo zvednuto k přípitku.
,,Odporně sladké...“ prskla blondýna poté, co svěsila paži. Řekla to jen tak, aby nějak zaplašila lámavost, která hrozila uchvátit celou její bytost. ,,Měla jsem raději koupit džus a...“
Vjel jí rukou do vlasů. ,,Uklidni se... raději si sedni a zavři oči, mám pro tebe dárek.“
Počkal, dokud ho dívka neposlechla, načež jí do ruky, kterou jí přikázal nastavit, vložil drobnou lesklou cetku.
,,Jé, ten je krásnej...“ rozesmála se, hledíc na malý přívěšek z obyčejného kovu: nechala muže, aby jí shrnul vlasy a na kůži pověšeným delfínkem jí ozdobil krk. ,,Děkuju! Ale,“ zaprotestovala pobaveně, ,,měl jsi počkat, narozeniny mám až za půl hodiny...“
Pokýval hlavou, rád, že se jí dárek líbí: nikdy si nedávali nic drahého, byla to jejich tichá domluva. ,,Teď se to hodilo lépe.“
Tázavě na něj pohlédla.
,,Mám pro tebe ještě jeden dárek...“ řekl tiše a přitiskl si Terezinu hlavu na hruď. ,,Na rozloučenou ti chci dát něco jiného.“
Objala ho kolem prsou, ještě víc se k němu mačkaje: v hlavě jí přitom tančilo klišovité přání na zastavení času.
Muž zaváhal, načež blondýnku líbnul na čelo. ,,Pojď si lehnout.“
Prudce se posadila, kulíc modrá očka. ,,Ne! Není ani dvanáct! Isame, zítra odjíždíš... já myslela, že budeme celou noc vzhůru, nemíním prošvihnout ani minutu!“
Chytil Terezinu ruku do své a vstal, rozhodnutý ji přesvědčit. ,,Jednou mě poslechni,“ vytáhl novinářku, která mrkáním rozháněla slzy, na nohy. ,,Pojď si lehnout. Chci ti dát dárek.“
Otevřela ústa a o pár kroků ustoupila, překvapená na nejvyšší míru: už jen pouhý odhad toho, co měl Arab na mysli, ji málem omráčil. ,,To nemůžeš,“ zavrtěla hlavou, ve tváři nachová. ,,Tři roky jsme to vydrželi. Přece si to nezkazíš poslední den...“
Natáhl k ní paži, sám zcela klidný a vyrovnaný. ,,Chci, abys na mě nikdy nezapomněla, Farida. Je to můj dárek na rozloučenou.“
Ač ji cosi velmi příjemně bodlo v podbřišku, Wox sklopila zrak. ,,To, že kvůli mně jdeš proti své víře, má být dárek? Přece...“ Na jazyk se jí přes vzrůstající vzrušení drala další a další slova: Isam je všechna odvál jediným polibkem, aby pak dívku sevřel kolem pasu a bez připuštění odporu ji nasměroval do ložnice.



,,Jaj!“ Blondýnka ztěžka oddechovala, zlomená v pase se opíraje o stěnu pomalu se rozjíždějícího vlaku. Tak tohle bylo o fous... Ještě že jak spoj InterCity, tak i rychlík do Kolína stály na stejném nástupišti, takže stačilo jen popadnout kufry a přeběhnout sotva deset metrů. Jinak by si tu dívka, která beztak riskantně naskakovala do soupravy, kde se již zavíraly dveře, ještě hezkých pár hodin počkala.
Takhle se jen se zaťatými zuby opět chopila zavazadel a dala se úzkou uličkou dál, až našla kupé, v němž si potichu špitaly dvě ženy ve středním věku. Jakmile jí potvrdily, že i ony vystupují až v Kolíně, uvelebila se dívka na sedadle a zívla, jak se jí teď, když opadl adrenalin ze spěchu, opět zmocňovala ospalost.
Nic nedbala na to, že se kolem ní míhá noční Mnichov, ohromné velkoměsto. Byla příliš unavená. Znovu se schoulila, přitáhla si kolena k hrudi a nechala víčka klesnout. Měla moře času.


,,Isame...?“ bez ohledu na řezavost, která jí znovu projela tělem, se Wox v posteli zavrtěla, tulíc se k muži, který na ni dosud jaksi nepřítomně hleděl.
Trhl sebou. ,,Ano, Terezko? Něco tě bolí?“
Rychle ho chytila za ruku. ,,Ne, je mi fajn, ale... chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
Zkrabatilo se mu čelo: Arab si povzdechl a na moment zavřel oči. ,,Asi vím na co.“
,,Tak to raději řekni ty,“ vybídla ho nesměle, přitahujíc si pokrývku až ke krku: po pěti letech, kdy se znali, vedle něj poprvé ležela bez kousku oblečení a ten fakt ji nutil neustále se červenat. ,,Alespoň to nebude tak trapný...“
Znovu si povzdechl a předtím, než odpověděl, studentku dlouho laskal po nahých ramenech, až začala slastně mhouřit oči. ,,Chtěla ses zeptat, proč jsem ti nikdy nenabídl, abys jela se mnou, že?“
Blondýnka ztuhla, najednou ještě napjatější než před pár minutami, kdy vůbec poprvé cítila mužské doteky. ,,Ano...“ špitla.
,,To proto, že tě mám rád.“ Ghazanfara se zvedl na loktech, aby dívce pohlédl přímo do očí. ,,Nechtěl jsem, abys jela,“ zašeptal, prstem modroočce přejížděje po spánku. ,,Byla bys u nás nešťastná. Ty chceš být novinářka, zajímáš se o politiku, o všechno... Jsi ale dívka. U nás ve městě bys o tohle všechno přišla.“
Nakrčila obočí. ,,Ale ty jsi mi ani nedovolil, abych se...“
,,Terezko, kdyby sis vybrala, že pojedeš se mnou, nikdy bych si to nepřestal vyčítat,“ řekl Arab pevně. ,,Tvé místo je tady, jen tady se můžeš nějak rozvíjet, něco se naučit. A budeš moc dobrá, Farida, uvidíš. Dneska máš narozeniny, je ti jen dvacet jedna: ještě toho tolik dokážeš... Kdybys jela se mnou, každý den bych se díval na to, jak se trápíš a myslíš na to, jak jsi přišla o sny. Tohle prostě nedopustím, Farida."

*

O tom, co udělat, měla jasno od chvíle, kdy s pláčem mávala z ranveje se zvedajícímu letadlu.
Ještě toho dopoledne zavolala do Prahy, zda pro ni není místo v redakci tamní Mladé Fronty. Nástup? Takřka ihned, za jakýchkoliv podmínek. Musela pryč...
Druhý den utíkala do školy a změnila si studium z prezenčního na dálkové: cestou z univerzity zaběhla do redakce a dala reptajícímu šéfredaktorovi výpověď.
A pak už jen stačilo rozloučit se s rodinou a vydat se vstříc Praze, vstříc novému životu. Připadala si jako papírová lodička hozená do prudkého a dravého proudu, smýkaná o kameny a topená v peřejích, plující beze směru a cíle.
Ale ne, opravila se. Moje novinářská lodička má svoje kormidlo a kapitána. Mě. Mou vůli. Jen na mně záleží, kam popluji. Jen na mně.
V tichosti si to moto vetkla do duše.



Sotva se její noha dotkla kamenných dlaždic, zdály se jí docela jiné, než v Praze. Ač se nádraží podobalo všem jiným, jak byly stanice vlaků poházeny po světě, pro dívku bylo právě tohle zvláštní. Stála nehybně, míjena proudy a proudy spěchajících. Nenechala se rušit, oči zavřené, nos i ústa zhluboka nasávající něčím novým, jaksi podivně vzrušujícím nasycený vzduch.
Vzduch Kolína nad Rýnem.


Arrow


*****


,,Ještě jednou děkuju!“ zamávala postaršímu pánovi, který jí poradil, ve které stanici metra vystoupit: se zaťatými zuby vyvlekla své dva kufříky ze soupravy, nad jejímiž dveřmi již poblikávalo světélko signalizující brzké zavření dveří.
Než se nadála, první ,,známý“, kterého si v Kolíně udělala, byl nenávratně unesen k další stanici, zatímco ona dlela zcela opuštěná uprostřed korzujících davů. Aniž by pustila pevně svíraná zavazadla, zavřela na moment oči, vychutnávaje si ten neklidný a přitom velmi podivně příjemný pocit nejistoty. Dobrodružství, které začalo prvními kilometry cesty z Prahy, gradovalo a brzy mělo dosáhnout svého vrcholu: a dívka, která se na tuto plavbu dala, si nyní užívala vše včetně dokonalé anonymity.
Míjely ji proudy lidí, stala se, dosud nehybná, kamenem, o něhož se tříštily jejich vlny, aby se po jejím obejití zase spojily a zurčely dále. Víc je nezajímala. Byla prostě jen něčím, do čeho nechtěli vrazit. Věnovali jí dvě tři vteřiny pozornosti a okamžitě ji vymazali z paměti. Koho napadlo, aby ji pozdravil a zeptal se na to, jak se má? Kdo by se zastavil a pokusil se v jejích drobných gestech najít stopy nervozity, která by mu lehce prozradila, že se jedná o cizinku?
Setrvala v podzemní stanici snad čtvrt hodiny, než se spokojeným úsměvem vykročila směrem, který jí radila zeleně svítící šipka. Podle plánu, který už v hlavním českém městě pečlivě nastudovala a během cesty sem si ho snad třicetkrát připomněla, by měla přímo nad stanicí najít svůj cíl, redakci Die Welt....
A nemohla uvěřit svému štěstí, když po pár krocích od konce jezdících schodů známé logo uviděla přímo proti svému nosu.

Ač na sebe na toaletách v přízemí zírala asi půl hodiny, využila sotva půlminutové cesty výtahem, který ji vezl do pátého patra, k opětnému překontrolování make-upu a uhlazení pramínku plavých vlasů, kterému se vůbec nelíbilo za jejím levým uchem.
Víc nestihla.
Dveře se s cinknutím otevřely, aby se staly portálem do nového světa.
,,Ok, Wox,“ nadechla se, mluvíc na sebe polohlasem. Znova se chopila kufrů. ,,Pravou nohou..... au!“ Taktak proklouzla, když jí ocelové panely dveří, zaktivizované její příliš dlouhou nehybností, málem přiskříply.
Snad to, vytáhla lehce nasupeně zavazadla na šedou podlahu, nebylo nějaké zlé znamení.
Zvědavě se rozhlédla: prostor, v němž se ocitla, byl sympatický už svou světlostí, již zaručovaly ohromné, od stropu až k zemi se táhnoucí skleněné tabule. Cosi v ní se zatetelilo při poznání, že má celé město jako na dlani: jakoby fiála kolínské katedrály hrála libé tóny na flétnu, udělala její krásou zhypnotizovaná Tereza dva drobné krůčky dopředu, hltaje její kamennou gotickou tvář pohledem.
Stuha Rýna, která se pod do nebe se tyčící stavbou vinula, se místy ztrácela mezi mrakodrapy, sídly nadnárodních společností, jež se zdály být nahodile poházeny ve staré zástavbě domů s červenými střechami, mezi nimiž se navzájem protínaly šedé kanály silnic, tu a tam objíždějící zelené kaňky parků.
Ač velikostí srovnatelný s Prahou, zdál se Kolín jaksi... více metropolitní, ač byl pravdou dokonalý opak...
,,Přejete si, slečno?“
Zmateně sebou trhla a zamrkala ve snaze o vlastní vzpamatování. ,,Já... já...“
Muž v šedém obleku si uhladil oranžovou kravatu a hlavu naklonil na stranu. ,,Ano?“
Až teď si Češka všimla, že cestou k oknu minula decentně bokem umístěnou recepci, kde se se vší pravděpodobností měla ohlásit. Odkašlala si, odhodlána vše napravit. ,,Omlouvám se, neviděla jsem vás, pane. Kudy se, prosím, dostanu do redakce? Mám tam schůzku s panem....“ zalovila v paměti. Proč musí být německá jména tak složitá? zazoufala si, doufajíc, že nevypadá jako idiot. ,,Martinem Aufrichtenem...“
Nakrčil čelo, aby pak ukázal na vysoké prosklené dveře. ,,Nejsem si jist, zda ho zastihnete, slečno. Ohlásím vás, ale kufry si necháte tady. Já vám je,“ po jejím nesmělém souhlasu se zavazadel chopil, ,,pohlídám.“
,,Děkuji.“ Schýlila hlavu v gestu vděčnosti a prošla do další místnosti: tentokrát bez výzvy k vykročení pravou nohou, zato se řádným drápnutím pařátku nervozity v žaludku. Tak jo, zaťala v duchu pěsti. Musíš teď udělat, holka, dobrý dojem. Takže... dívat se všem do očí, usmívat se, nehrbit – okamžitě se při té vnitřní výzvě narovnala – mluvit jasně a zpříma. Ok. Jde se na to.

Přesto se neubránila dalšímu zvědavému pohledu: koneckonců, kdo by odolal mini prohlídce budoucího pracoviště?
Redakce se zdála se být docela jiná, než ta v Praze, která jí nemohla konkurovat ani světlostí, ani prostorem, natož vybavením. S troškou patriotické závisti hleděla Wox už na ohromnou jednací místnost s očividně moderní projekcí, aby jí při mrknutí na další kouty poklesla dolní čelist. Kdyby katalog Ikey obsahoval i několik stran na téma ,,novinářská redakce“, Wox tipovala, že by ilustrační fotky vypadaly právě takto. Ocel, sklo a matně šedou podlahu doplňoval nábytek z kombinace kovu a světlého dřeva, aby onu strohost zdatně rozbíjela všudypřítomná zeleň.
Panečku... polkla, značně nejistá. Tady aby se člověk bál, že každý jeho chybný pohyb naruší tu neživou dokonalost...
,,Co tady děláte?“
V hlase, který ji oslovil, nenašla ani gram přívětivosti: přesto však poněkud zavalitějšímu tmavovlasému muži s počínající pleší hodlala čelit s úsměvem. ,,Dobrý den, jmenuji se Tereza Wox a hledám pana Aufrichtena, šéfredaktora.“
Změřil si ji pohledem hnědých očí, aby ji bez meškání zařadil do kategorie, u níž si načáral poznámku ,,neztrácet čas.“ ,,Ten tady není. Takže kdybyste laskavě mohla...“
Mráz si právě tuhle chvíli vybral pro to, aby se dívce počal šplhat po páteři a zatínat jí prsty do žeber. ,,Ale,“ zajíkla se vyplašeně, ,,já s ním mám schůzku, slíbil mi to!“
,,Hm...“ jakoby si muž až teď uvědomil, že v něm její jméno něco mlhavého probouzí. ,,Hm... Tereza Wox, říkáte?“
Horlivě přitakala. ,,Ano! Mám tu nastoupit na ten výměnný pobyt...“ Natáhla k němu pravici, v duchu si připomínaje všechna pravidla slušného chování.
,,Už vím.“ S bručením pozdrav opětoval: co na tom, že mu blondýnka předpisově hleděla do očí a její stisk byl přiměřeně pevný, když on sám hleděl na její hruď a sevření jeho prstů připomínalo poslední stisk čelistí chcípajícího lososa. ,,Martin se zmiňoval, že přijedete.“

Konečně se jí krapet ulevilo. ,,Jsem ráda...“ nechala se odradit jeho flegmatickým přístupem ani tím, že se tmavovlasý nenamáhal představit a sám se bez jakýchkoliv dalších slov dal do pohybu směrem k jedné z kanceláří. ,,Takže...? Kde ho mohu najít?“
Zastavil se a snad celou minutu ji studoval, aby pak nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Proboha, co nám to z toho Česka zase poslali?“ zavrčel, jakoby Wox byla krabice hnijících ananasů. ,,Říkám, sakra, že tady šéf není!“
Plavovlásce tváře přímo hořely studem, když se modlila k jedinému: aby v případě obou vět, jak té první, která krutě ponížila, tak druhé, která ji vyděsila, jen špatně rozuměla němčině. ,,Ale,“ zopakovala bezmocně, ,,já s ním měla schůzku!“
,,Tak zaprvé,“ zabodl jí prst do hrudi, až mladičká dívka o krok ustoupila, ,,porada byla v devět a teď je půl jedenácté. Máte více jak hodinu zpoždění! Jestli takhle chcete pokračovat...“
Tak zjevným nepřátelstvím zaskočená, dosud nachová Tereza však v ten moment přešla do ofenzívy, nechávaje vztek a strach, který v ní bublal, prorazit napovrch. ,,Ne! Mám nastoupit až zítra! Přijela jsem o den dřív, abych se s panem Aufrichtenem setkala a všechno si domluvila. Nejsem tu pozdě!“
Zdálo se, že rezignoval: možná mu však jen nebyla příjemná pozornost ostatních novinářů, které výměna názorů přilákala k bližšímu pohledu. ,,Tak pojď se mnou, děvče.“
Aniž se pozastavila nad tím, že jí zcela samozřejmým tykáním ukazuje o jak podřízené bytosti o ní smýšlí, ochotně s ním odcupitala do jeho kanceláře.

,,Martin a jeho žena před třemi dny vyhráli pobyt v lázních,“ uvolil se muž již ve svých prostorách nalít blondýnce do plastového kelímku trošku minerálky. ,,Šlo o last minute, takže tu pěkně dlouho nebude, vybral si celý měsíc dovolené...“
Celý obsah tmavé nádobky by si dívka nejraději vylila na plavé vlasy, aby vyléčila šok šokem. ,,Byla jsem domluvená,“ začala zdrceně. ,,Co mám teď dělat? Měla jsem tu slíbené ubytování, průvodce na první den, já....“ Se vzrůstajícím rozčarováním si vzpomněla na přípravy, které se konaly v Praze na přivítání německého kolegy, pro něhož byl první den připraven večírek a prohlídka města, aby ho pak, znaveného, přijal jeho na pár měsíců pronajatý byt nedaleko redakce. A ona tady? Zatím se nedočkala ani základní serióznosti, natož milého přijetí!
,,No...“ sehnul se tmavovlasý pod desku stolu, ,,myslím, že mi k tomu něco nechal...“
Wox viditelně pookřála, aby, ani nedýchajíc, se zaťatými pěstičkami sledovala, jak se muž líně prohrabuje lejstry, načež u jednoho spokojeně mlasknul.
,,Tady to máme...“ Vytáhl ze složky řídce potištěný papír a aniž se pokusil viditelně nervózní Češku uklidnit, pustil se do jeho studia. ,,Aha... aha... aha... No jo, všechno to tu je...“
,,Ale co?!“ nevydržela dál pevně svírat k prasknutí napínanou uzdu trpělivosti. ,,Jak to tedy je? Počítáte se mnou? Mám kde bydlet?“

,,Jistě, jistě...“ utrousil, znova se probíraje fakta, zaostřuje právě na řádky, jež popisovaly objekt dívčina zájmu. Ubytování, hm... Podle instrukcí, které mu zanechal šéf, na slečinku Terezu Wox čekal dvoupokojový byteček sotva deset minut cesty od redakce...
Zrovna takové místečko, jaké by se moc líbilo jeho pětadvacetileté dceři... Zauvažoval. Je to hezky uprostřed města, nedaleko mé práce i našeho domu... Natálie by nás mohla navštěvovat a přitom by se konečně osamostatnila, zamračil se v duchu. Už nám doma do všeho moc kecá, myslí, že má patent na rozum a...
,,Ehm, ehm.“ Wox se na židli, kde seděla, cítila spíše jako na elektrickém křesle před zapojením obvodů. ,,Tak...?“
,,Hned to bude,“ usmál se na ni, v hlavě nádherný plán. Tahle chudinka, znova si nervózní drobnou blondýnku změřil, tady bude jen tři měsíce... a já mám šanci zajistit Nat bydlení na několik let! Šéf bude zuřit, ale... to už nějak ukecám. Hlavně aby tam Nat už žila, až se Martin vrátí. Nebude mít to srdce ji vyhodit. A třeba se to ani nedozví! Tohle české kuře, ušklíbl se pro sebe, vypadá, že neumí do pěti napočítat. Takový byt by pro ni byl škoda...
,,Eeeeeeehm!“ Plavovláska si znovu poposedla: nelíbilo se jí už to, jak dlouho byla pryč od svých zavazadel. Počínal se jí zmocňovat dojem, že tady nelze věřit naprosto nikomu a ničemu....
,,Bohužel, slečno,“ nasadil výraz tak zkormoucený, že se polekala. ,,To ubytování padlo, ten byt už je bohužel obsazený... ale nebojte!“ zarazil ji, když viděl, že se mladičká redaktorka sbírá k odpovědi. ,,Já vám seženu něco jiného, ano? Jen si,“ sáhl po lesklém červeném sluchátku pevného telefonu, ,,sedněte u recepce a počkejte, rozumíte? Obvolám pár svých známých a něco pěkného vám najdu. No nebojte,“ mrkl na bledou Terezu mile. ,,Já vás na holičkách nenechám.“

Alespoň mi zase vykal, vzdychla pro sebe, když klesala na pohodlnou polstrovanou sedačku, přímo proti oknu. Teď ji však již výhled na Kolín nijak netěšil: zdálo se jí, že město zešedivělo a ukazovalo jen tu nepřívětivou tvář... i ta katedrála jakoby se šklebila. A ona se vážně nějak podivně zhloupla, aby její nejvyšší věž počala růst, výš a výš.....
Wox, unavená dlouhou cestou, schýlila hlavou na stranu a pomaličku se sesunula spánkem na oranžovou látku, propadaje se do spánku...
Netušila, že se redakcí nese zpráva o příjezdu nové kolegyně, nic nevěděla o tom, že si její v rožku sedačky schoulenou postavu přišli všichni zvědavě prohlédnout. Dřímala, dokud ji kdosi nelapil za rameno a jemně s ní nezatřásl.
,,Slečno?“ plešatící muž, který s ní jednal a přesto se jí doteď nepředstavil, zářil spokojeností. ,,Tak jsem vám našel pěkné místečko. Skvělé, že?“
Rozpačitě si promnula oči, hanbíc se za to, že usnula. Proboha, hned první den takový trapas... v tom jí pohled padl na nástěnné hodiny: jejich malá ručička ukazovala třetí hodinu odpoledne!
,,To nevadí,“ zasmál se jejímu zděšení a pomohl dívce vstát. ,,Byla jste po cestě unavená, my to chápeme. Ale zítra,“ zahrozil jí žertem, ,,už přijďte včas a odpočinutá!“
Automaticky kývla, vykolejena změnou jeho jednání. Obrátil o sto osmdesát stupňů... a Wox něco našeptávalo, že by měla být ve střehu. ,,Samozřejmě...“
,,Zavolal jsem vám taxi, už čeká dole... a vy pozorně sledujte cestu, ať zítra nezabloudíte!“ Díval se, jak se malá blondýnka chápe zavazadel: pomoci jí s nimi ho ani nenapadlo. ,,Je to sice trošku dál, než původní byt... ale alespoň se každý den pokocháte naším městem.“

*

Uvelebila se na zadním sedadle, ráda, že řidič zná její cílovou adresu: sama měla v té chvíli dojem, že ze sebe nevyplodí jediný přesný fakt. Pokud tohle měl být vrchol dobrodružství, dovolila si rozmrzelé zamručení, tak nechci vědět, co bude dál...
Raději přestala dění v redakci rozebírat a přeladila na novou stanici. Těšila se, až si v novém domově uvaří první šálek kávy... pustí si televizi, zapojí notebook... a výjimečně nebude ponocovat, pěkně se natáhne na posteli a bude spát až do rána. Nesmí přece první den zaspat!
Hladově se přisála pohledem na okénko, zíraje na míhající se stavby.
Taxi se proplétalo odpolední špičkou jen pomalu, takže jí jeho pozvolná jízda takřka plně nahradila slíbenou a přitom neuskutečněnou prohlídku města. Již daleko uvolněněji chytala očima detaily budov, moderních i historických, parky, malá i větší náměstí...
Kolín jakoby jí znovu počal ukazovat přátelskou tvář...
Jenže ta se pomalu začala měnit.
Neklidně se zavrtěla, když za sebou očividně nechali centrum. ,,Ech...“
,,Copak, slečno?“ aniž přestal upírat oči na červené světlo semaforu, zaznamenal řidič její nepokoj.
,,Jen... jak je to ještě daleko?“ Otázala se, hledíc na nyní veskrze železobetonové budovy sloužící výhradně jako sídliště.
,,Asi dvacet minut... ale žádný strach, dneska je natřískaná silnice. Metrem jste v redakci každý den za půl hodiny,“ šlápl muž opět na plyn.
,,Díky.“ Zase se pohodlněji usadila, aby ovšem se vzrůstajícím nepokojem registrovala, jak obytné domy střídají hranaté budovy starých, na první pohled opuštěných továren. Provoz značně prořídl a auta, která míjeli, se z luxusních značek změnila na staré verze Fiatů či Lancií. Proboha, chytila se sedadla, kam mě to ten chlap veze?
V ten moment hodilo taxi levý blinkr, aby se zanořilo do ulic čtvrti, která se vynořila jako přízrak: dívka hádala, že domy, které k její hrůze připomínaly něco mezi Bratislavskou ulicí v Brně a mosteckým Chánovem, dříve sloužily jako ubytovna dělníků do oněch zchátralých fabrik...
Před jednou z budov auto zastavilo a řidič se obrátil, aby na zesinalou blondýnku mrknul. ,,Tak jsme tu. Nemusíte nic platit, o to se postarala redakce.“
Mladičké Češce se ven očividně nechtělo. ,,Jste si jistý...“ poděšeně těkala pohledem po vytlučených oknech přízemí protějšího domu, ,,že jsme tu správně?“
Uraženě zvedl nos. ,,Jistě. Pokud se nemýlím, ten pán ve dveřích,“ hodil bradou směrem k u vrat vyčkávajícímu mladíkovi, je majitel, asi na vás už číhá. No, metro máte asi pět minut cesty dál ulicí... a teď, kdybyste mohla...“
Třesoucí se rukou sáhla po klice. ,,Prosím...“ pípla, ,,nemohl byste mi alespoň pomoci s kufry...?“
Zavrtěl hlavou. ,,Je mi líto, slečno. Tady v téhle čtvrti nenechám auto o samotě ani vteřinu, už bych ho nemusel vidět. A vy si ty věci taky pořádně držte, radím vám. A nenoste s sebou moc peněz....“
,,Díky...“ se slzami na krajíčku se vybatolila z auta, z jehož kufru vylovila i svá dvě zavazadla: vypískla, když se jich chopila silná ruka. ,,Pusťte to, nebo budu ječet!“

,,Pak si budete hledat jiný byt.“ Mladík, který se kufrů zmocnil, bez ostychu upustil na zem dokouřenou cigaretu. ,,Jste Tereza Wox, že?“
Kývla, bezmocně sledujíc, jak taxi mizí v dáli rychlostí zcela jistě překračující tu povolenou. ,,Jo, to jsem... a vy?“
,,Já jsem Stanislav Mehr,“ popadl zavazadla, jakoby to byla peříčka a vykročil k vratům. ,,Správce tohohle domu. Volali mi, jestli pro vás nemám místo v bytě... no a já vám fleka našel, takže pokud nechcete spát na ulici...“
,,To nechci!“ probrala se ze šoku a poslušně za ním tlapala, doufaje, že je tohle všechno zlý sen: snažila se nevnímat, že jsou stěny v přízemí počmárané sprostými výjevy, dveře posprejované a zábradlí u schodů v dezolátním stavu.
,,Výtahem raději nejezděte,“ prohodil jakoby nic, když míjeli klec daného zařízení, v němž si patrně někdo pro zábavu udělal táborák. ,,Často se zasekává, minule tam jeden maník strávil osm hodin...“
Raději nic neříkala: i kdyby chtěla, sevřené hrdlo jí to nedovolilo. Raději ho následovala do druhého patra, kde muž položil tašky na zem a sáhl do kapsy.
,,Tak, tady je vaše hnízdečko...“ stačilo mu jednou otočit klíčem v zámku a vzít za kliku. ,,Pánové už o vás ví...“
Zajíkla se, srdce divoce bušící. ,,Cože?! On tady bude někdo se mnou?!“
,,A co jste čekala, za tu cenu?“ pohlédl na ni udiveně. ,,Hotel Esplanade? Však s nimi budete vycházet, když si dáte pozor. Jsou trošku hákliví, na...“ Odkašlal si, načež v kapse zalovil ještě jednou, podávaje křídově bílé blondýně pomuchlaný černý šátek. ,,Prostě to noste přes vlasy a budete mít pokoj. Oni si vás nebudou všímat.“

Než měla Wox čas se projevit, otevřely se dveře a do něčeho, co zdánlivě připomínalo ošuntělou, tmavou improvizovanou předsíň, loudavě vstoupili tři snědí mladí muži, cosi mezi sebou hovořící naprosto nesrozumitelnou hatmatilkou.
Dívka couvla, teď již doopravdy vyděšená. ,,Turci?“ vyjekla, chytaje se za srdce. ,,To jsou Turci? Přece... přece tady nebudu samotná holka se třemi Turky!“ Otočila se k mladíkovi, lapaje ho za loket. ,,Nemáte lepší místo? Já... já tady nebudu, to ne!“
,,Nejsou to Turci, slečno.“ Vytrhl se jí Mehr. ,,Pochází z Pákistánu a jsou to muslimové. Nedotknou se vás...“
Očima, z nichž už se jí draly první slzy, si je dívka prohlédla: zíraly na ni teď kamenné obličeje, v nichž se jasně zračila nepřístupnost.
,,Ehm, když dovolíte...“ Mladík jí přehodil přes vlasy šátek, s úsměvem ho novinářce uvazuje pod bradou. ,,Alespoň tak... a budete mít klid, to se nebojte.“
Jen taktak se ubránila vzlyknutí. ,,Jak... jak tady... mám jako... s nima být?“
,,Budete mít vlastní pokoj. Hned vám ho ukážu...“

*

Vlastně se vůbec nedivila, když ve své mini místnůstce nalezla jen rozvrzanou kovovou, byť naštěstí čistě povlečenou postel a otřískanou skříň: vděčná byla alespoň za odporný stolek u zaprášeného okna, na nějž si mohla položit počítač. Ptát se na připojení k internetu ani nezkusila, opravdu nestála o sarkastický posměch.
Zdálo se jí, že na ni z těch čtyř příšernou, odlepující se a na mnohých místech zahnívající tapetou pokrytých čtyř stěn kape beznaděj. A zrada.
Tak takhle si to nepředstavovala...
Nečekala, že bude malinký byt sdílet se třemi cizinci, jimž nerozuměla ani slovo a kteří na ni i přes její pokus o milé představení hleděli tak, jak normální člověk obvykle nazírá cosi odporného, co se válí u popelnic. Neměla tušení, že se bude se třemi muži dělit o jednu koupelnu, kde, jak byla upozorněna, ráda neteče teplá voda... a... vlastně tam ráda neteče vůbec žádná voda.
Nikdy by ji nenapadlo, že se místo prohlídky města a večírku na přivítanou zamkne ve svém pokojíčku na tři západy a rozpláče se vztekem a bezmocí, kdy jí kulisou bude zpěv z vedlejší místnosti a jako papír tenkou stěnou pronikající opilecký řev ze sousedního bytu.
Bála se jen pomyslet, co bude, až vedle dozpívají a sousedi dořvou. Copak by se se svou výškou měla šanci čemukoliv ubránit...? Dovolala by se pomoci?

A tak první noc místo zaslouženého odpočinku strávila schoulená sice v posteli, ale s očima upřenýma na židlí zapřené dveře pokoje a čepelí malého nožíčku v ruce, v duchu odříkávajíc všechny jí známé modlitby, aby právě toto bylo ono příslovečné dno, od něhož se už může jen a pouze odrazit a plavat vzhůru.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: Nepozná sladké, kdo neokusil hořké...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****

Sama nevěděla, jak se skrz zašmodrchané nitě kolínského metr dostala na správnou stanici, z níž již vyklusala přímo k sídlu Die Welt a nechala se výtahem vyklopit v patře, kde na ni vycenila zuby redakce.
Podívala se na hodinky a koutky jí nešťastně klesly. Říkali jí, že cesta trvá třicet minut… digitální displej žaloval dvojnásobek. Hodinu!
Wox vzdychla a raději si projela prsty dlouhé plavé vlasy, načež si upravila límec černého sáčka. Nesmí se teď ničím zatěžovat: za moment začne její PRVNÍ porada a na té je nutno udělat dobrý dojem…
,,Á, vy jste tady?“
Otočila se, aby stanula tváří v tvář muži, jenž ji včera s takovou ,,vlídností“ přijal: v jeho výraze nalezla překvapení. Jakoby se divil, že se už v noci nevzdala a nevrátila se do Prahy. ,,Ano, jsem. Dobrý den!“ Bůhvíjak vyčarovala přívětivý úsměv. Ty mě, holoubku, na kolena nesrazíš! ,,Trošku mi trvalo, než jsem se sem dostala… ale našla jsem vás“
Málem mrzutě přikývl. ,,Jak vidno. Tak si,“ máchl rukou, neurčitě tak naznačuje směr, ,,sedněte ke stolu, za dvacet minut začne porada.“
Blondýnka, podrážděná jeho arogancí a neblahým vývojem situace, dočasného šéfredaktora odejít nenechala. ,,Ale já nevím, kde to je, pane…“
Se sotva znatelným zavrčením se vzdal představy ranní kávičky, aby se vetřelkyni, která navíc tak drze připomněla, že se jí ještě nepředstavil, přece jen věnoval. ,,Emil Verräter, slečno Wox. Tak pojďte, ukážu vám to tady.“

*

Kdyby nebyla k smrti unavená ze dvou takřka zcela probdělých nocí, byla by se mladá Češka jistojistě daleko víc obdivovala důmyslnému uspořádání jednotlivých pracovních míst, jemným, výtečně sladěným odstínům barev, na vhodných místech vystaveným květinám i všem malým vychytávkám svého nového působiště. Takto se jen snažila udržet krok s Verräterem, občas nesmělým kývnutím odpovídajíc na zvědavé pohledy ze stran budoucích kolegů. Vypadali skoro všichni sympaticky…
Rozhodně, pomyslela si s jistou úlevou, mileji než ta kreatura po mém boku.

Na poradě o ní padla jen krátká zmínka: na začátku se dívka představila, počastovala přítomné co nejvlídnějším proslůvkem, načež zapadla do židle, aby s očima navrch hlavy pozorovala tradiční ranní rozdělování rolí v mediálním divadle.
Samozřejmě, že na ni žádný úkol nečekal, ani ji nenapadlo o tom uvažovat. Byla nováčkem, který si napřed musí osvojit všechna místní pravidla i nepsané zvyklosti, jaké mezi redaktory obvykle panují. Pro první dva dny počítala s rolí všímavé pozorovatelky...
Když se však poté, co šéf poradu ukončil, všichni během pár setin vteřiny rozprchli, zamžikala blondýnka úžasem. ,,Ech...?“
S nevírou hleděla na Verräterova vzdalující se záda: ten chlap na ni snad úplně zapomněl? Proč někoho nepověřil, aby se o ni postaral, ukázal jí co a jak?
Nejistě si poposedla, ruce skládajíc do klína. Třeba se ještě vrátí a něco jí řekne, dá jí nějakou příručku, aby věděla, jak se tu píše. Spousta novin takovou brožuru má a poskytuje ji nováčkům, aby se měli čeho chytit.
Jenže...

Když už se stále silněji se svírajícím žaludkem seděla asi dvacet minut, během nichž si jí nějak všiml jedině šklebící se, poštu přinášející asistent, byla nucena přiznat, že se na ni šéf prostě a jednoduše vykašlal.
Německo, pomyslela si nabroušeně, když vstávala a uhlazovala si sako. Jestli si ten blbeček myslí, že jsem jako Češka něco míň a může se ke mně chovat takhle, doporučím mu cestu časem. Nejlépe rovnou ke strejdovi Hitlerovi. Rozuměli by si. Vrr. Ač ze židle vystartovala rázně, poslední metry k jeho kanceláři již jen nesměla odcupitala a u dveří se zastavila úplně, ztrápeně hledě na kliku.
No tak, pobídla se.
S hlubokým nádechem zaklepala.

,,Ano? Dále!“
Preventivně zdvořilý mužův výraz se změnil v otrávený, sotva příchozí identifikoval. ,,No? Copak zase?“ Sklonil zrak do papírů, cosi do nich čmáraje propiskou.
,,Ehm,“ odkašlala si a přešlápla. ,,Totiž... asi jste na mě zase zapomněli.“
Zvedl obočí, hlavu však ne. ,,Ale! Jak to?“
,,Nedostala jsem žádný úkol. To mi,“ vyhrkla Tereza honem, když spatřila, jak muž otevírá ústa, ,,bylo naprosto jasné, jsem tu první den! Ale myslela jsem, že mi třeba někdo ukáže, jak to tady chodí. Kde budu mít své místo na psaní, kam se chodí na tiskovky, kdy je uzávěrka, jak to máte s plány a tak...“ Když sledovala jeho čím dál pobavenější obličej, její vlastní hlas se vytrácel do nicoty.
,,Slečno...“ sepjal prsty, tentokrát se jí už věnuje. ,,Když jsme jednoho redaktora poslali na ten výměnný pohyb, je nás málo. Nemohu nikoho poslat, aby vás vodil za ručičku.“
,,Ale...“ Dívka polkla, připadaje si čím dál menší a bezmocnější, pomaluji si uvědomujíc, že muži nestála ani za to, aby po jejím příchodu dle bontonu vstal. ,,Ale... v tom případě mi dejte práci, nejsem tady na koukání, ne? Pomohu vám, umím psát!“
Chvíli se kochal pohledem na její nejistotu: vždycky mu dělalo dobře, když mohl o někom rozhodovat... a skutečnosti, že má v hrsti mladou českou blondýnku, se vůbec nebránil. ,,No,“ usmál se, v duchu se hihňaje nad nadějí, kterou jí zazářily ocelově modré oči, ,,pokud chcete pomoci, můžete dát papíry do tiskárny a pak donést do skladu staré noviny, co mají ostatní na stole.“
Dívka otevřela ústa, jakoby dostala ránu pěstí do žaludku. To tady má dělat poskoka?! ,,Ale,“ pípla nešťastně, ,,takhle to přece být nemělo...?“
Verräter naklonil hlavu s předstíraným zájmem. ,,A jak to mělo být, slečno?“
,,Já myslela,“ blondýnka si nervózně žmoulala černý rukáv, cítíc, jak se jí orosilo čelo, ,,že tady mám psát...“
Vycenil na ni bílé zuby. ,,Ale drobnými pracemi se přece nejlíp seznámíte s redakcí, ne? Poznáte každého redaktora, uvidíte, jak se tady pracuje... a třeba vás někdy k něčemu pustíme.“
Zklamání a šok jí naplnily krevní oběh, na odpor se však Tereza nezmohla. Rezignovaně kývla. ,,Tak... jo.“ Otočila se, shrbeně míříc zpátky k poradnímu stolu.
,,A slečno Wox?“ vzpomněl si šéf na dívkou zaviněné zmaření ranní tradice, ,,než se do toho vrhnete, skočte mi ještě pro kávu, ano? Dávám si černou, bez cukru.“


Arrow


*

Pokud po rozplynutí počátečního rozčarování doufala, že to byl žert na přivítanou, šeredně se mýlila.
Pokud se domnívala, že šlo o malou zkoušku, neměla pravdu ani v tomto případě.
Situace se nezměnila ani po dvou dnech, ani po prvním, ani po druhém týdnu.
Její činností se stala výměna barev a papíru v tiskárně, obíhání redaktorů ohledně došlé pošty, ořezávání tužek... a vaření kávy.
Jistě, drobný účel v tom všem byl. Poznala redakci a její vlastní, světem tam venku nedotčený život, její redaktory, přicházela na kloub skrytým malým pravidlům, která mezi lidmi panovala. Tohle patro byla vlastně jeden izolovaný vesmír, chlubící se vlastním klubkem vztahů a zákonitostí...
Poznávala je každý den, snaže se nezamotat do jejich sítí a neudělat špatný dojem.
Redaktoři se k ní chovali mile, leč s jakýmsi shovívavým pobavením, které ji na jednu stranu strašlivě rozčilovalo. Nikdo na ni nekřičel a když ji žádali o nějakou drobnost, nezapomněli dodat ,,prosím“ – přesto si však na její roli malé pomocnice bez nejmenších problémů zvykli.
Každý z nich byl odlišný.
Walter Bertram, usměvavý asistent, který se na ni vždycky uličnicky šklebil a sem tam ji pozval na lacinou polévku z kantýny o patro níž: docela dobře si spolu rozuměli, škoda, že bydlel zrovna na opačné straně města.
Mikolas Marx, navzdory svému příjmení a vyššímu věku soutěživý redaktor, žárlivě, až paranoidně si střežící svůj rank a témata, snaže se za každou cenu vyniknout.
Naomi Hüllden, ve Spojených státech se narodivší, nyní asi čtyřicetiletá štíhlá blondýna se sympatickým úsměvem, která vyjukané Tereze s ochotou ukazovala, jak si poradit s malými problémy.
Viera Oäsac, úzkostlivě se starající o svůj vzhled.
Andreas Birreau, notorický opozdilec, který měl zuřícího šéfa nejvíce na háku.
A mnoho dalších.
Terezinu pomoc vítali. Až příliš ochotně ji volali, kdykoliv potřebovali donést nějakou drobnost či svou, pro novináře typicky vysokou dávku kofeinu.

A dívka zuřila, zuřila s každým dnem víc a víc, vědoma si toho, že s každým novým podobným úkonem hlouběji a hlouběji zapadá do bahna role, kterou vůbec neměla hrát.
Každý přinesený šálek kávy byl krokem k naprosté rezignaci.
Dusila se hněvem.
Nebyla přece žádný elév, proboha. Neměli právo dávat jí úkoly, které byly obvykle svěřovány jen mladičkým nadšencům, kteří si vstup mezi píšící teprve museli zasloužit.
Ona nováček prostě nebyla... už měsíce pracovala jako profesionální redaktorka v České republice, měla zkušenosti, dostatečnou praxi... kdo si ji dovoloval ponížit degradací na služku?
Nadávala a zuřivostí vzlykala jen v duchu, navrch si netroufaje propustit ani kapičku zlosti.
Bude hodná, poslušná, ochotná... a snad ji časem ke psaní pustí.

Po dvou týdnech se jí splnil alespoň zlomeček naděje: svěřili jí kriminální krátce, práci asi na dvacet minut. Když těch pár řádek o drobných zločinech naklepala, šéfa stále zastupující Verräter spokojeně pokýval hlavou... a víc nic.
Jakoby byli všichni v redakci spokojeni s tím, že malá blondýnka nepřekáží.
Nikdo z nich nevěnoval energii tomu, aby se zamyslel, proč je dívka neustále mátožná a unavená, proč z ní vyzařuje čím dál větší skepse a rezignace.
Wox se špatně spalo: k hrůze ze spolubydlících, proti nimž si pro jistotu za zbytek peněz z Prahy pořídila pepřový sprej, se přidala srdce i žaludek hlodající frustrace, která jí nedala spočinout v říši snů. Naučila se bdít do rána, sedět u laptopu do chvíle, kdy se objevily první paprsky slunce: pak teprve chodila pod peřinu, aby ji naprosté vyčerpání přece jen donutilo na moment usnout a neužírat se beznadějí.


*

Stalo se to jednoho rána, vlastně den poté, co blondýnka konečně pochopila svou bezútěšnou situaci: ploužila se po redakci, v rukách svazek starých novin, které zavazely na kolegově stole, když tu se otevřely dveře od kóje, která patřila Naomi.
,,Pojď sem, Pískle, prosím...“
Zavřela oči. Pískle. BLBĚJŠÍ přezdívku si fakt vymyslet nemohli! Jasně, byla tu suverénně nejmladší: kromě Waltera, ale ten nebyl novinář, nikdo z redakce neměl pod třicet. Tereze bylo jedenadvacet. Ale to jí opravdu museli už s každým oslovením ukazovat, že je pro ně nováček a neopeřené kuře? Štvalo ji to, ale nahlas se neozvala. Proč taky. Jen by si z ní dělali legraci...
I teď polkla vztek a s neutrálním úsměvem se otočila. ,,Ano?“
,,No pojď sem,“ zašklebila se žena. ,,Já tě nekousnu.“
Češka položila noviny na stůl a vešla do kóje, automaticky se připravuje na přijetí obvyklé objednávky. ,,Takže,“ spustila mrtvě, ,,s cukrem a mlékem jako vždycky?“
Američanka zakroutila hlavou. ,,Ne, Te. Posaď se. Chci ti něco říci...“
Blondýnka zamžikala, vyvedena z míry. Co to zase bude...
Jakmile dívka klesla na židli, podivně potměšile se usmívající Hüllden si počala hrát s propiskou. ,,Delší dobu tě pozoruji, Pískle. Nevypadáš zrovna spokojeně a, neuraž se, ani zdravě.“
Wox cosi zavrčela.
,,Vidím,“ pokračovala Američanka ve cvakání, ,,že se trápíš. Vidí to každý...“
,,Jo?“ Tereza zvedla hlavu, zatínaje zuby. ,,Že se mi někdo snažil pomoci...“
Hüllden se absolutně nenechala vyvést z rovnováhy, přejíždějíc si bokem pera přes zápěstí, jakoby se snažila podřezat. ,,Hm,“ udělala záhadně, načež udělala pohyb tak prudký, že Češka poplašeně zamrkala. ,,Dám ti jednu informaci, Pískle. Jen proto, že si myslím, že jsi docela šikovná a tohle ti může hodně pomoci. Je na tobě, jak s tím, co ti řeknu, naložíš.“

Wox si pročistila hrdlo polknutím, vykuleně očekávaje spřádání sítí konspirace. ,,A....ano?“
,,Tak poslouchej. Dobře poslouchej a zapoj mozek. Nikdo z nás nechtěl jet na ten výměnný pobyt do Prahy. Ale když už ses z vaší strany přihlásila ty, někdo z naší redakce tě tam u vás nahradit musel. No a kolega, který jel na tvé místo do Prahy,“ přehodila Naomi nohu přes nohu, zkoumavě na dívku hledíc, ,,tam odjel bez protestů poté, co jsme si odhlasovali, že se toho zúčastní on. Byl to takový starý dobrák, Te. Flegmatik, moc hodný člověk. Dalo se na něm dříví štípat. Ale, milé Pískle,“ vstala a naklonila se až k překvapené Wox, dávaje důraz na každé slovo, ,,tady v redakci nikomu nechybí. Chápeš?“
Blondýnka zkřivila ústa, snaže se porozumět. ,,Ech... já...“
Američanka zkřížila paže na prsou. ,,No tak, děvče...“
,,Já... nejsem si jistá...“ Wox si vystresovaně promnula drobné dlaně, ze všech si namáhaje všechny neurony, ,,zda úplně dobře rozumím...“
,,Škoda.“ Žena se zašklebila, gestem Terezu vyhánějíc ze židle, aby tam sama zaujala místo.
,,Omlouvám se,“ hlesla dívka, jež připomínala sto neštěstí, sklesle. ,,Mrzí mě to.“ Raději si to nasměrovala ke dveřích, snaže se být co nejdále od místa další porážky.
Američanka mávla rukou. ,,Nic se neděje, nelam si s tím hlavu. A Pískle? Dám si svou oblíbenou, s cukrem a dvěma dílky mléka.“
Wox se zarazila přímo ve dveřích, ústa dokořán.

Byl to takový starý dobrák. Flegmatik, moc hodný člověk. Dalo se na něm dříví štípat. Ale tady v redakci nikomu nechybí. Chápeš?

Chápala. Teď už ano. Pomalu, velmi pomalu se Tereza otočila, hledíc Američance přímo do tváře, vlastní oči přivřené do tenkých škvírek. ,,Udělej si to kafe sama, Naomi.“ Jednotlivé hlásky pouštěla mezi rty váhavě, jakoby čekala na ženino svolení. ,,Nejsem tvá služka...“
Hüllden se usmála, dlaněmi naznačujíc potlesk. ,,Chytrá holka.“

*

Je to vlastně základní zákon přírody: kdo do sebe nechá kopat, může se spolehnout, že kopán skutečně bude.
Je možné, pomyslela si Wox, že jsem si za tohle všechno mohla sama? Nesmělostí, neprůrazností, kterou jsem sama považovala za zdvořilost?
Potřásla hlavou, vracejíc se ze skladu, kam dle plánu odnesla přebytečné noviny.
Pokud ano... tak tyhle první týdny byly drsná škola.

,,Pískle?“
Sotva vyskočila z výtahu, ještě si z kalhot oprašujíc prach, který se na ve skladu jako vždy nachytal, když ji oslovila Viera, aniž by si přitom přestala před zrcadlem česat katanové mikádo.
Wox mlčky kývla, krev pomaličku vařící.
,,Prosím tě,“ zajela si žena hřebenem za ucho, v tiskárně došla černá... mohla bys ji tam dát? Ta barva děsně pouští, já se vždycky strašně umažu. Ale ty...“
,,Já se umazat můžu, chápu,“ zachraplala blondýnka nebezpečně, v krvi čím dál větší bubliny. ,,Proč taky ne?“
Viera odložila krášlící pomůcku, udiveně na dívku zíraje. ,,Děje se něco, Pískle?“
,,JÁ NEJSEM PÍSKLE!!!“ Wox zařvala, až se z římsy u okna odlepil polekaný holub. ,,JMENUJI SE TEREZA!“
Z kójí i kanceláře šéfredaktora začaly vykukoval hlavy.
,,Už si to laskavě zapamatujte!“ Blondýnka sebou vztekle trhla, až se jí vlasy rozlétly. Bylo jí jedno, že na ni všichni civí. Jen ať to ví! Dlouho zadržovaný vztek se prorval na povrch, zaplavuje celou redakci jako tsunami. ,,Přijela jsem sem psát články, poznat, jak se dělají noviny v Německu. Zatím jsem se naučila tak leda to, že se Němci přelévají smetanou do kávy!“ Zuřivě máchla rukou k nejbližší kóji. ,,Tam mám sedět. U počítače, rozumíte?! Protože já UMÍM psát, nejsem žádný umrněný začátečník! Vsadím se, že vašeho kolegu u nás normálně vzali mezi sebe. Vy neplníte ani základní dohodu, že...“

,,To už by stačilo, slečno.“ Šklebící Verräter ji gestem přivolal k sobě. ,,Pojďte, prosím, za mnou.“
Nadechla se, rozhodnuta ze své agrese neslevit. ,,Dobrá,“ zavrčela Wox, volíc krok královny světa, povzbuzena Naomiiným zvednutým palcem. ,,Myslím, pane Verrätere, že si musíme pořádně promluvit!“

*

Nemohla tomu uvěřit...
Odstrčila se špičkou boty o rám dveří a s dětským nadšením přejela na své točící židli až k počítači. Wow...
Potřásla hlavou. Jak se člověku někdy vyplatí zařvat...
Jak se vyplatí někoho bolestivě bodnout, aby si uvědomil, že nejste jen šedá, všechny křivdy tiše trpící myš.
Dostala místo a práci.
Prý na zkoušku. Na čtrnáct dní.
Pak se uvidí.
Mimoděk mrkla na kalendář po své levici: pro rok 2002 ho ovládl motiv koťat. Zapřemýšlela, zda si lhůtu dvou týdnů zatrhnout, ale pak to sebevědomě zamítla.
Věděla, že má vyhráno. Pokud se má uvést vlastními články, nebála se o sebe. Psát prostě uměla.
Nově objevená asertivita jí ochotně kolovala v krvi a velké vítězství ji nakoplo jako injekce adrenalinu vpravená přímo do srdce.
Usmála se, rozhodnuta energie využít.
Sáhla po vizitce, kterou jí neutrálně se tvářící Verräter dal jako jediný kontakt pro její úkol.
Její první úkol!
A hned reportáž! Ty plavovlasá Tereza přímo milovala.
Tak do toho.
Do tohohle článku dá naprosto všechno: odvahu, duši, srdce, každou část své osobnosti...
Vytře jim zrak!

S elánem zvedla sluchátko telefonu, volíc na malém kousku bílého papíru uvedené číslo. Olízla si rty a když na druhém konci linky ustal vyzváněcí tón, projela si prsty plavé vlasy. Dokáže to! ,,Dobrý den, to je kolínské oddělení Dálniční policie? Jmenuji se Tereza Wox, jsem z Die Welt a chtěla bych se s vámi domluvit na jedné reportáži...“




Konec....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Muchachacha, zachtěla Woxička vodičky.... Laughing Wink

Krásně napsané popisy povodně.. Smile
Těším se na pokráčko a tak nějak... super záběr do tajů novinařiny ( i když přirovnání k hyenám je podle jednoho modrookého vysokého muže ještě velmi mírné.. Wink )
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji za pochvalku i komentář, Kájko Very Happy a Tomíšššek... nu ano, vím, že má k novinářům poněkud specifický vztah
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Jistí novináři, milá Wox, nemají s hyenami vůbec nic společného, protože hyeny jsou proti nim ti nejvhodněji zvolení přátelé do nepohody. Jiní novináři ovšem naopak dovedou pomoci i podržet a to, že jejich povolání prostě potřebuje extrémy a to většinou negativní, to je nezvratitelný fakt.

    Úžasný popis toho topení a poznámky slečnina kolegy neměly chybku.

    Každopádně povídečka je to zajímavá, na Wox nic neleze, ono už na ni rozbilo tábor. A s tímhle chce jet do Německa? Nehorázněééé se těším!


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Hm, zajímavé, ale mám pocit, že už jsem někde tu první část četla.. neposílalas mi ji už? Nebo že bych měla "dežaví"? Laughing Laughing
Jsem zvědavá, jak se s tím slečinka popere... tedy, myslím s tou rýmou Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu nový, na mé poměry však docela krátký díl Embarassed navíc se v něm nic moc neděje, ale... třeba i tak někoho zaujme. Další kapitoly již budou akčnější. Možná se dozvíme i něco ze slečinčiny minulosti, to ještě nevím Wink
Případný komentář potěší Very Happy

Woxys


-------------

Fíček a Všel: moooooc Vám oběma děkuji za reakce! Smile

Fí:
souhlas. Jako je tomu v každé profesi, i v novinařině se najdou naprosté zrůdy a bylo by pokrytecké předstírat, že tomu tak není Smile děkuji za pochvalku a neboj se, Wox má dva týdny na vyléčení Laughing a kapitolky z Německa Tě snad potěší, mám ráda Tereziny počátky Embarassed
Mimochodem, doporučuji Vám všem zaměřit se na čas, kdy naše povídka probíhá a poměřit ho s událostmi Když...

Všelka: ano, posílala jsem Ti ten úplný začátek, scénu v redakci jsi už nečetla Laughing a slečinka? Ta se popere se vším Laughing i s Tebou by se poprala... ale nevím, zda by vyhrála Laughing díky za koment, jdu se učit nacionalismus, jsou totiž příhodné tři hodiny v noci Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Heh, Woxysku, díky za pokráčko, byť krátké, zaujalo. Embarassed

Mě osobně překvapilo mé "nastavení" k jedné osobě. V prvním dílku jsem totiž šéfredaktora (heh, je to šéfredaktor, u koho je Wox na koberečku, doufám. Embarassed ) neměla ráda, nyní mi přišel zajímavý. Už jen tím, jak sis u jeho zaujetí Woxiinou minulostí využila popisu, krásných a zajímavých příměrů. Ta část se mi velmi líbila. Embarassed Embarassed Smile

Hm, časování s Když... to bych asi měla poznat, co? Embarassed Snad mi to dojde někdy.. někdy.. brzo. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji za komentářík i pochvalku! Smile načasování s Když... Nu, tento příběh se odehrává v roce 2002 Wink a ve stejném roce se stalo něco důležitého v mé realitě Když Laughing (prosím, kdo na to přijde, nechť to neříká nahlas Embarassed pokud míní sdělit, že řešené hádanky nalezl, ať pošle sz, prosím Embarassed)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
No jej, tady uz se to pomalu ale jiste rozjizdi.. Smile Wox, nase spolehliva, ale nesmirne zajimave psava autorka.. Wink

Koupel v ledove Vltave byla jiste zajimava, ovsem zdravi ponekud nebezpecna, ale reakce typickeho novinare.. Evil or Very Mad Hyeny jedny... Evil or Very Mad misto aby byl rad ze se mu zachranila novinarka, co ma karieru pred sebou tak ji jeste sprdne. VRRR.. takovy mam nejradsi.. Evil or Very Mad

Ale aby to nebylo jen evil, tak uz se tesim na dalsi pokracko.. Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
To víš, Elwíčku, pro novináře je to drámko Laughing reportéři mají často deformovanou mysl, takže napřed dumají nad tím, jak by se daný materiál hodil na článek... Smile a novinář Blesku prostě skvělý matroš prošvihl Wink díky za komeeent! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu nový díl, ale... je děsný Embarassed omlouvám se, klidně ho tady totálně zkritizujte Embarassed
Příště se polepším, slibuji! Embarassed

Woxys
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Děkuji za nový, sladký dílek. Very Happy
Jsem vysmátá, ale neber to jako nějakou urážku, prosím. Jen mi prostě tolik romantiky k tobě nesedí. Embarassed Embarassed Embarassed
Je to... smutné.

Těším se na další díl. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
To teda nesedne, máš pravdu Embarassed Embarassed Embarassed nesnáším podobné scény... v hlavě ujdou, ale psát je... Embarassed Embarassed Embarassed díky za koment!
Další díl už bude zase ukrutnýýýýýýýýl, neboj Embarassed tohle byla doopravdy čirá hrůza Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Jejda, jejda, jejda Laughing Woxy, náhodou, na to, že obě dvě tyto scény vyloženě nemáme rády, tak se Ti povedla Laughing Laughing Tedy, působila.. krapet... komicky, ale snaha se cení, gno né? Very Happy Ten kluk je suprový, škoda, že musel odjet Sad

Těším se na další dílec Wink

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu čtvrtý, pekelně dloooooouhý dílek! Very Happy mám z něj docela radost Embarassed naklepala jsem ho za pouhé 4 hodinky a přitom jsem s ním docela spokojená Embarassed ale to jsou JEN mé pocity... budu ráda, když napíšete opačný názor Wink

Woxys

------------

Všelka:
děkuji za koment, vážím si drobné kritiky a samozřejmě ji přijímám! Minulý díl byl skutečně směšný... Embarassed popravdě jsem ho chtěla vymazat, ale když jsem se podívala na tolik textu, bylo mi ho líto nevyužít. Hloupý, velmi hloupý krok Embarassed snad se Ti tento díl bude líbit víc Smile nu a že byl Isam suprový? To si piš... Embarassed moje představa o ideálním partnerovi... Embarassed a jen tak mimochodem, jakmile Isam přijel do Saudské Arábie, oženil se a stal se ředitelem firmy, kterou založil jeho otec Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem

    No, tak jsem si konečně našla chviličku.

    Líbil se mi rozhovor se šéfem, než ji pustil:)

    Blondýnčiny přípravy mne celkem rozesmály, jak jsem tak počítala,m v koupelně strávila skutečně celkem dobu:)

    Nicméně ten zmetek, to je ale ZMETEK! Opravdu by mne zajímalo, co j vůbec zač a tím nemyslím jméno, ale to, o co by příšel, kdyby se ocitl na dlažbě, protože to by mu patřilo.

    Ale jinak držím pěsti, kdy a co bude dál?


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Fí: díky moc za koment! Embarassed no jasně, ten zástupce šéfa je naprostý bastard... Confused Evil or Very Mad Mad nemám ho ráda... Sad a slečinka se doopravdy snažila udělat dobrý dojem, moc jí na tom záleželo. Bohužel to, ač nebyla chyba na její straně, nevyšlo.

A co bude dál? Další a zároveň poslední díl bude buď dnes, nebo v úterý Wink

Všel: nevšimla sis v tomto díle něčeho? Laughing Evil or Very Mad Laughing Evil or Very Mad Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojte,

je tu pátý, předposlední díl Wink ten závěrečný je napsaný a zveřejním ho ještě před novou Pětkou, tedy buď dnes večer, nebo zítra ráno Wink pointa je výrazná a... k tomuto postupu mám své důvody Laughing

Snad se bude nový díl líbit a kdyby se ho někdo rozhodl obdařit komentářem, děkuji mu Wink

Woxys.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Doufám, že mu tu kávičku vyleje dle bontonu na hlavičku. Twisted Evil

Mhm, chudák holka, nemá to lehký, navíc, když je světlovlasá... Embarassed (Nic proti světlovláskám, ale díky hloupým vtipům, však víte... Embarassed )
Doufám, že se nedá a zvítězí, ukáže jim, že i český novinář je novinář a šéf zůstane s pusou dokořán a bude se na ni dívat jako slon na nově namalovaná vrata.... ale s respektem a údivem, co si zaslouží. Embarassed Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    uááááá! Od čeho je takový novinář placený?
    No tak tohle bych si líbit nenechala, by viděl tu rychlost, kávu by dostal, než by řekl švec a stejně rychle bych byla i ze skladu, našla bych si volný počítač a nechť mi směle proplatí moje surfování po netu a nebo dělání něčeho užitečnějšího....když mne nemají čím zaměstnat. Zmetek!

    Už se těším na poslední díl


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Zlatíčka Kájko a Fí, MOC Vám děkuji za komentáře! Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed

A je tu onen slibovaný ZÁVĚREČNÝ DÍL, snad se bude líbit Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Perfektní! Cool
Děkuji za supa povídku, něco málo vysvětlující, něco málo poučující a něco málo vtipnou. Smile
*215*

A DÁVÁM CO JINÉHO NEŽ 1 Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Aha, tak takhle se sem to děvče dostalo? Cesta dost kostrbatá, pravda, ale zážitky jí nikdo nevezme. Zkušenosti jsou to nejcennější, co mohla získat, a že jich má!

    Hmmm, a před onou novinářkou smekám, vůbec jí nemusela pomáhat a je moc dobře, že to udělala. Pěkné dílko, jen mi ještě chybí nějaké zadostiučinění s návratem šéfa, v tom bytě ji přece nemůžou nechat!!

    Ale moc pěkná povídka, opravdu,


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájítko, děkuji Ti za koment i známku, potěšily Smile tahle povídka hlavně něco říká o milé slečince. Třeba proto si to s Tomem tehdy tak drsně vyřídila - naučila se, že je někdy nutné být tvrdá Smile

Fí: jj, takhle se dostala do Die Welt... a protože je novinářkou stále, očividně v prvních dvou týdnech obstála. Ale... jak to bylo s její reportáží přesně, se třeba ještě dozvíme Twisted Evil Naomi je... podivná postava. Přestože je tahle čtyřicetiletá blondýna opravdu malou ,,rolí", v hlavě ji mám docela rozpitvanou. Má své plusy, ale i velké minusy Sad každopádně ale slečince na začátku velice pomohla a Wox jí to nikdy nezapomněla.

Nu a šéf... ten se vrátí po dlouhé době Smile a Wox stále bydlela s Pákistánci v nebezpečné čtvrti a dost, dost se tam bála a byla z toho zoufalá. Představ si to místo jako soft version Chánova. Prostě a jednoduše, vyplašená blondska měla dojem, že pokaždé když vyjde na ulici, hrozí jí smrt či ublížení na zdraví. A z práce byla taky pořád vedle - sice nakonec docílila úspěch, ale stejně byla zdrblá z toho, jak se k ní chovali předtím.

I Tobě děkuji za koment! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Nepozná sladké, kdo neokusil hořké...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma