AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Oznámkujte, prosím, mou povídku jako ve škole:
1
100%
 100%  [ 2 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 2

Odvaha, radost a naděje
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
0. Smích je velká věc aneb Vánoční mise
1. Tragédie aneb Pepi a Ilči
2. Odvaha, radost a naděje - právě čtete
3. Dobří holubi se vracejí


Odvaha radost a naděje


Dva supové jednou přemýšleli, proč se lidé masově zabíjejí a těla nechávají ležet, aniž by je jedli. Nebyli s to pochopit, že někdo zabíjí, aniž by potřeboval potravu. Jeden ze supů slyšel o jiném, velmi starém supovi, který tento problém řešil celý svůj život. Starý sup nakonec došel k závěru, že lidé nejsou zvířaty, ale rostlinami se schopností pohybu, a tak jako vítr třese a ohýbá dubové stromy, tak nějaký neočekávaný vítr zatřese a ohne čas od času lidstvo. Pokud se to stane, pak se lidé bez příčiny navzájem vraždí, jako když žaludy padají ze stromu: jeden za druhým...

Bajka o supech, Samuel Johnson.


Veliké podzimní plody opadavých stromů byly natěsnány v obrovských krabicích a čekaly na odvoz. Kaštany se za svitu slunce leskly divokou září jeho bratra v době úplňku a žaludy se stydlivě krčily pod jejich oslnivou krásou.
Sníh zachřupal a silná ruka hrábla do poslední várky velké zásilky.
„Ještě tohle a konec,“ zafuněl tlouštík a popadl první ze tří krabic: zbylých se chopili jeho přátelé. Vydali se přes závěje k nejbližšímu krmelci, aby mohli doplnit zásoby pro lesní zvěř. Bořili se do čerstvého prašanu, který pokrýval zledovatělou vrstvu již několikrát roztáté zimní pokývky. Sem tam se za stromy mihl divoký králík, utíkajíc před uniformovanými narušiteli.
Mráz zvonil na rampouchy, visící z větví stromů, jako záhadný, neviditelný virtuos a vyťukával na ně jeho líbezné trylky: havrani mu do toho pobrukovali hlasitým krákáním a křídly udávali rytmus tajemných tónů.
Muži plody vysypali do místa jim určeného a v setrvávajícím mlčení se vraceli zpět k autu - dobře věděli, jak se v říši Matky Přírody chovat. Konečně se dostali k parkovišti: nasedli do bílé Felicie a celí promrzlí zamířili do místa jejich pracoviště.
Město se zvolna probouzelo k životu. Autobusy plné dětí mířily do škol, auta brázdila křižovatky a kruhové objezdy, které byly skoro na každém kroku a zpomalovaly dopravu.
„Ještě jedna zatáčka,“ zamumlal řidič, posunul si brýle ke kořeni nosu a ladným pohybem volantu auto nasměroval k obrovské, žmolkově modré budově.
„A jsme doma, pánové,“ zašklebil se blonďák, sedící na sedadlu smrti a rozepl si pás přesně ve chvíli, kdy jeho kolega zajistil ruční brzdu.
Martin Svoboda, Alexandr Svoboda a Jiří Pomahač.
Tři přátelé, tři partneři.
Každý měl v srdci svíčku, která hořela jasným, zdravým plamenem, který dokázal jak pohladit, tak ublížit.
Tři svíce...
S hlasitým pozdravem vešli do dveří, nad kterými visel svítící nápis: POLICIE.
Každý den potají řešili případy, které leckdy sahaly až za hranice jejich země. Jiří se před třemi dny vrátil z mise ve Finsku, Martin a Alex strávili týden u západního souseda jejich malého státečku. Tito na pohled obyčejní, tuctoví občané zde pracovali za použití tajné identity, se kterou se den co den museli sžít: tak vznikla i jejich nová jména, která museli přijmout. Martin Svoboda byl nucen přijmout doklady Josefa Báni, Alexandr Svoboda obdržel Iljiviče Glogoskiho a Jiří Pomahač mohl s hrdostí nosit jméno Václav Zelenka.
Ještě jedním zásadním rozdílem se lišili od obyčelných policistů: měli povolení zabíjet. Zabít každého, kdo podle právních hledisek ohrožuje společnost a funkci státu.
Jen jeden z nich zatím tuto výsadu použil - mírumilovný Josef Báňa.
Zbavil se tak úhlavního nepřítele, který měl na svědomí smrt jeho rodičů. Mohl si za to gratulovat: stále však před očima viděl oči vraha, rozšířené strachy, které vyděšeně hleděly na hlaveň mladého muže, mířící na něj. Báňa nikdy nezapomněl na chvíli, kdy si kulka prorazila cestu masem a zahryzla se do srdce: knot dohořel a zločinec dostál svému trestu.
Přesně tak tomu bylo i teď: zatímco se jeho bratr Iljivič smál narážce mladé sekretářky na jejich výpravu s krmí pro lesní zvěř, Josef byl zatoulán do hloubek své pošramocené duše.
„Pepi, prober se,“ šťouchl do něj Glogoski a zavedl ho do kanceláře, kde se uvelebil na velkém nafukovacím křesle. Tato místnost byla vůbec posetá různými cerepetičkami: na stolech bylo nepřeberné množství papírů, tužek, sošek a fotografií, v levém rohu stálo již zmíněné křeslo, hned vedle knihovny s kriminalistickou tématikou a policí speciálně věnovanou spisům od Karla Maye, a mezi stoly, které stály naproti sobě, byly tři rostlinky. Mladá agáve, jablůňka a kapraď.
Vrcholem místnosti byl obraz, skvějící se po celé délce východní stěny. Stál na něm velmi starý dům, obklopený třešňovým sadem, orchidejemi a svěže zeleným trávníkem, které mu dodávaly na majestátném vzhledu.
Hoši měli rádi tuto místnost - byl to jejich druhý domov, ptačí hnízdo, ze kterého nechtěli vylétnout. S neobvyklou pečlivostí se starali o flóru, zakořeněnou v jejich truhlících a láskyplně rostlinky zalévali: každé nové poupě či list přivítali jako rodiče právě narozené dítě, za doprovodu hurónského smíchu kolegů.
Dnes si však hlavní zahradník Pepi květin vůbec nevšiml. Dřepl si na dřevěnou židli, padl čelem na desku stolu a přemýšlel. Nad životem a smrtí...
Ani Petra Všel, jejich kolegyně z technického a zároveň sestřenice, ho svým příchodem nevyrušila ze zadumání. Opatrně položila spis zdravou rukou na Ilčiho polovinu a chtěla zase odejít: když si však všimla Ilčiho vyděšeného pohledu, směřujícího na její zasádrovanou levici, s úšklebkem naznačila úder kladivem a odporoučela se zpět do svého království.
Glogoski se zvedl, popadl do ruky výsledky od Petry a za chůze se do nich začetl. Potvrzovaly stále to samé: měli co dělat s drsným pouličním gangem. Ilči přemýšlel, koho by si na tu práci měli přibrat. Zelenku? To bezpochyby. Ale ostatní... Bergera? Poláčka? Dvořáka? Marxovou?
Pomoc však již byla na cestě.
Prsty v tom měla jejich nadřízená, Karolina Kaaj, která věděla, že její dva zaměstnanci na tuto práci nebudou stačit sami. A navíc... přímo se nabídli.
Zítra přijedou, pomyslela si a nakoukla k Čechům, a pak jim nezbyde nic jiného, než to akceptovat. Ale co když...
„Ať přijedou, ale Hartmutt musí s nimi,“ řekl Pepi, aniž by zvedl hlavu. Kaaj sebou cukla, ale pak se usmála a se šklebem odešla. Už několikrát měla pocit, že ti dva dokáží číst myšlenky.
Nic takového se ale nedělo. To jen Báňa držel u ucha mobilní telefon, do kterého mu šepotal tichý hlas, plný smutku. Hlas Nielse Hartmutta.

„To nemyslíš vážně! Martine, řekni, že si dělá legraci!“ obořila se Petra na bratrance a obočí se jí spojilo do jedné, zamračené čáry. „Nepřijedou, že ne?!“
„Eh... kdybych řekl že ne, tak bych lhal,“ zapýřil se ten a poplašeně se pousmál.
„Jo, je to pravda. Opravdu přijedou, Peťo. Na maju sabáku (mého psa), ať ho třeba zajede náklaďák, jestli lžu,“ dušoval se Alexandr a bil si rukou na hruď. Byl by však udělal líp, kdyby mlčel: Všelin výraz připomínal nadupaného Slávistu, který potkal Sparťana, jak vykřikuje „sešívaní do hnoje“.
„A... a přijede i... i ON?“ Stačilo jediné přikývnutí a Petra se nasupeně otočila na podpatku a utekla, až za ní její pracovní plášť vlál jako ve větru.
„Tak to se nám opravdu povedlo,“ vzdychl Martin a přikrčil se, když Všel práskla dveřmi a z nejbližšího regálu na zem spadla velká sklenice, která se roztříštila na desítky kousků.
Saša se k nim sehnul a opatrně si je kladl do dlaně. „Střepy znamenají štěstí,“ zašeptal.
„Ona by ho potřebovala,“ položil mu ruku na rameno Martin.

*****
„Balíme to,“ řekl mdle vysoký blondýn, Lukáš Michna a odhrnul si ofinu z čela. Byl krásný jako nejkrásnější Boží anděl, po kterém také dostal svou přezdívku: Lucifer. Jeho pět přátel - pokud se to tak dalo říct, protože se s nimi bavil pouze ze zištných důvodů - přikývlo a přidalo na tempu. Vše muselo být hotovo do soumraku, jinak se obchod nemůže provést: a to bylo něco, co by Lucifer nikdy nedovolil. Nejmladší ze skupiny, hnědovlasý Felix Novotný, nasedl do nákladního auta a čekal na příkaz k odjezdu. Konečně, v půl šesté, na něj Lucifer mávl a Tatra se dala do pohybu. Byla naložená polštáři a duchnami: ve kterých byl skryt čistý heroin.
Felix auto stočil na silnici, která vedla z města a oklikou se spustil po vyjetých kolejích do blízkých Litoměřic, kde mělo dojít k předání zásilky.

*****
„No prosím. To je ono. To je hrůza. Katastrofa,“ zabrblal německý komisař Semir Gerkhan a pevně sevřel už tak křečovitě svíraný volant. Na obzoru před ním se vylouplo město, nad kterým se vinula temně šedá obloha. „Brány do pekel,“ zamumlal. Kolem se vinuly vysoké komíny, ze kterých stoupal hustý, temný dým a již z dálky rozeznával doly, ničící krajinu a zároveň jediný zdroj obživy v tomto zavšiveném severu.
„Kraj Přemysla Oráče,“ ozval se jeho parťák se stejnou hodností, Tom Kranich, sarkasticky, „to jsem vážně netušil, že se k orbě potřebuje tolik továren. Dodnes jsem si myslel, že používali pluh a koně.“ Uhnul pohledem a pečlivě prozkoumal náklaďák, projíždějící kolem nich. Na krátký moment si pohlédl do očí s řidičem a zarazila ho jejich temnost. Temně hnědé, jako ta nejhořčejší čokoláda...
„Časy se mění, kamaráde. A lidé s nimi...“

*****

„Představte si nádherný les, kterým kráčíte. Hezky zvolna, na špičkách... to je ono. A teď řekněte nahlas, co v něm představujete.“ Tlumený hlas přednášejícího se nesl vzduchem jako bělostné chmýří jindy žlutých pampelišek.
Petra zamhouřila oči a v hlavě si promýtla představu, která se jí vtírala do hlavy vždy, když usínala. Lehká jako vánek běžela po mýtině, až za ní její bílé šaty vlály jako závoj, utkaný nejjemnějšími nitkami Mistra pavouka: vše kol ní kvetlo v jarní kráse a zvěř se ostýchavě krčila v hloubi jabloňového háje. Jediný, kdo jí vyšel vstříc, byl muž, jedoucí na bílém jednorožci. Měl bledou pleť a...
„Petro! Co jsi ty?“ Představa se rozplynula.
„Eh... list trávy,“ zamumlala první věc, která jí napadla.
„Dobrá. Nic není špatně. Soustřeďte se však na živé věc-.“
„Tím chceš říct, že rostliny nejsou živé? Že nevedou život? To jsi chtěl říct? Milane, pro dnešek končím. Nemám na to náladu,“ obořila se na přednášejícího a odpelášila pryč. Jako už poněkolikáté za sebou nechala jen zmatek: stejný, jaký měla i v srdci. Vzdalovala se od dveří milovaného divadla se slzami v očích. Poslední dobou byla roztěkaná, nepozorná, náladová - a ten, kdo to odnášel nejvíc, byla její duše a lidé v jejím okolí. Zpomalila a namířila si to na autobusovou zastávku. Jediná vteřina nepozornosti - a dívka vkročila do silnice právě ve chvíli, kdy na ní jelo jedno, jediné auto.
Zaskřípěly brzdy...
Přišlo to tak nečekaně, že ani nevykřikla: jen tupě zírala na křiklavě červenou karoserii, která zastavila sotva pět milimetrů od ní.
„Jejdanánku,“ přitiskla si dlaň na čelo a skácela se k zemi. Už nevnímala ruce, které jí něžně zvedly a uložily na zadní sedadlo rudé Toyoty.
Zbledlý řidič nastartoval a změnil cíl své jízdy: namísto k nádraží zamířil k nemocnici.

Už zahýbal na parkoviště, když se Všel probrala.
„Kde... kde to jsme?“ optala se.
„Jestli se ptáš na to, na co si myslím že se ptáš, tak Tě vezu k lékaři,“ řekl muž německy a Petřin mozek se přepojil na jeho jazyk.
„K... k lékaři?“ Zbystřila a pohlédla z okna ven. „Ne! Do nemocnice ne! Ne k těm řezníkům! Zavez mě k mým přátelům, prosím... jen ne sem.“
„Nu... dobrá,“ souhlasil váhavě a otočil se dozadu, aby mohl zacouvat: v tu chvíli si Češka uvědomila, odkud jí byl interiér vozu a hlas muže povědomý. Byl to její německý kolega, technik z Kolínského KTU.
„TY??!!“

*****

„Kde jsou,“ zamračil se Pepi a pohlédl na hodinky – Němci měli hodinu zpoždění.
„Však oni se objeví,“ chlácholil ho Ilči a z dlouhé chvíle vylezl na nejbližší strom, na kterém si začal prozpěvovat. „Kdo se večéééér, hááááájem vracíííí, ten ať klopííí, zrakýýýý, ať je nikdy, neobracííííí, k vrbě křivolaký...“
„Jinak jeho oči zjistí, i když se to nezdá, že na vrbě strašně kvílí, jeden malej poldááááá,“ zapitvořil se Pepi a stáhl bratra dolů.
„Hele, Engellhardtová!“ vyprskl Ilči po dopadu na zem a ukázal na černý bavorák, který k nim mířil. Báňa ho rychle zbavil listí, které mu uvízlo ve vlasech a s úsměvem vykročili vstříc nejvyšší autoritě kolínské dálniční policie.
„Dobrý-,“ začal Glogoski, ale Anna mu zadýchaně skočila do řeči.
„Jsem tu první, že ano? Jsem?“ vyhrkla: když nechápavě přikývli, vyskočila do vzduchu. „Deset Euro je mých, cheche!“
„Šéfová?“ oslovil jí Pepi tónem, ze kterého byl cítit strach o duševní pohodu ženy.
„Ale, to nic,“ mávla rukou. „Vsadili jsme se s Gerkhanem, Kranichem a Hartmuttem, kdo tu bude dřív, o deset Euro. Nemohli jsme se dohodnout na trase,“ zčervenala jako andílek.
„Aha,“ svitlo Čechům.
„Nechcete jít čekat dovnitř? Kaaj a Uragá-,“ polkl původní slovo Pepi, „a Adámek Vás již očekávají.“ Usmála se a s elegancí jí vlastní vešla na stanici.
Češi obrátili pozornost zpět na vozovku a vyčkávali. A protože trpělivost přináší růže, dočkali se i Hartmutta. Ten jim nevěnoval ani špetku pozornosti a pronásledoval Všel, která před ním utíkala.
Jen třetí auto do rána nepřijelo a kluci si začli dělat starosti. Neponechali nic náhodě, nasedli do bílé Octavie a rozjeli se směrem, ze kterého měli Semir s Tomem přijet.
Přímo na Litoměřice.

*****

„Ty, Semire? Mám takovej pocit, že jsme špatně zahnuli,“ přejel po mapě prstem Tom.
„To není možný,“ zapochyboval Gerkhan a nahnul se nad ní. „Jeli jsme tudy... tady... Děčín, Litoměřice, Lovosice, Čížkovice, Třeběnice... a kde to jsme teď?“
Kranich odběhl k nejbližší ceduli. „Je tu napsáno Skršín!“
„Teď jen musíme doufat, že to je název vesnice a ne nějaký slovo v jejich divný řeči. Kdyby aspoň nebyla tma,“ povzdechl si Turek. „Skočím se zeptat támhle, svítí se tam,“ vylezl z auta a přešel kolem pomníčku k malému domku se zahradou, ve které byl jabloňový sad, kde třikrát zazvonil. Otevřelo se okno a vykoukl starší pán se šedivou, kudrnatou hlavou a dobráckým výrazem ve tváři.
„Dobrý den, pane! Čehožpak si žádáte?“ usmál se.
„Eh? Sprechen Sie Deutsch?“ zeptal se Semir váhavě.
„Ich? Nein, Herr. Uno momento,“ uculil se staroušek a zalezl dovnitř - během pár sekund byl zpět s mobilním telefonem u ucha. „No, ahoj. Potřebuju pomoc... utíkáš? A to při tom nezvládneš překládat nebo co? Dva Němci. Jo... malej a velkej, vypadaj jak Pat a Mat... znáš? Předám.“ Hodil Gerkhanovi přístroj. „Für dich.“
„Haló?“ pípl Němec upejpavě.
„Ahoj, Semire.“
„Petro! To jsi ty?!“
„Ne, svatej Petr,“ zavrčela Všel. „Řeknu ti, máte víc štěstí nez rozumu. Narazili jste na mého dědu... au!“
„Děje se něco?“ vyhrkl.
„Ne.. jen jsem zakopla. Hele, nemám moc času, prostě cokoliv mu budete chtít, tak mu napište, přes noc vás oba ubytuje. Ještě mi ho na chvíli dej, prosím.“
„Dobrá. Moc dík... Ahoj,“ zazubil se, jako by ho mohla vidět a vrátil muži telefon. Ten si ho přiložil k uchu, chvíli poslouchal a pak zavěsil.
„Kommen,“ hodil přicházejícímu Kranichovi klíče, které vytáhl z kapsy a zavřel okno.

*****

„Ztratili se, jsou u strejdy,“ řekl Ilči a zastrčil si mobil do kapsy.
„Vůbec se jim nedivím. Tak blbou trasu by si nevybrala ani Petry máma, a to s mapou zachází hůř jak bezrukej,“ zajel Pepi na výjezd na Bedřichův Světec.
„Prosím Tě, udělali to natruc, nechtěli jet stejnou trasou jako Engellhardtová, to je jasný. Ale že to vezmou takhle oklikou... zajeli si dobrejch sto kiláků, ne-li víc. Koho normálního by napadlo, vzít to přes Děčín?“ poťukal si na čelo bratr. „Bacha, zajíc.“
Přes cestu jim přeběhl hnědý ušák, lehce klouzající po namrzlé vozovce.
„Hej!“ dupl na brzdu Báňa a zastavil auto. „Máš kliku, že mám řetězy, kamaráde!“ zařval z okýnka a znovu auto rozjel.

*****

„Nech mě na pokoji,“ zahuhlala, opřela se rukama o kolena a odplivla chuchvalec slin na chodník. Na tohle jsem nikdy nebyla.
„Nenechám. Ne dokud mi nevysvětlíš, proč se mi vyhýbáš,“ zalapal po dechu zrzek a chytil se pouliční lampy. Asi zdechnu.
Zvedla hlavu a zabodla do něj zrak. „To myslíš vážně?“
„Ne, dělám si srandu,“ odsekl. „Kdybych to věděl, tak bych se neptal.“
„Jen si vzpomeň!“ Mrkla na hodinky, které měla díky zranění na druhé ruce: „Je to přesně patnáct dní, dvacet hodin a pětadvacet minut, patnáct vteřin. Šestnáct, sedmnáct...“
Hartmuttovi hlavou probleskly události několika dní, rozšířily se mu oči a vyprskl smíchy. „TY ŽÁRLÍŠ! A přitom nemáš na co,“ dodal smířlivě, když viděl jak Všel rudne zlostí.
„Ne? Tak mi TO vysvětli! Řekni mi, co dělala ta... ta Gábi nebo-jak-se-jmenuje ve TVÉ posteli!“
To už technikovi tekly slzy veselí. „Tak o tohle Ti jde... proto jsi mi nebrala telefon... ona mi říkala, že mi do bytu vlítla nějaká, s odpuštěním, fúrie, co na ní vytřeštila oči, zeptala se jí co tam dělá a utekla pryč...“
„Tobě to je k smíchu?“ Petra uhodila zdravou pěstí do zdi, až si sedřela kůži z kloubů a odlomila kus omítky: v jejím hlase bylo cítit hluboké zklamání.
„Petro,“ přešel k ní a vzal její hlavu láskyplně do dlaní, „Gábina je má sestra.“

*****

„Pane, bylo mi ctí s Vámi obchodovat,“ potřásl si Michna rukou s ruským překupníkem a spokojeně pohlédl na kufr plný bankovek. Rus dlaň přijal a s kameným výrazem nechal přeložit obsah náklaďáku do malého letadla, které mělo převézt drogy do Moskvy. Jeho muži kmitali jako pilné včelky a náklad byl velmi brzy přemístěn.
„Pa svidánija! (Nashledanou!)“ Nastoupil do letounu, který se rozjel na spo silnici, nahrazující runway a lehce se vznesl do vzduchu.
„Pa svidánija, gaspadin Bureš, rád paznakómil (Nashledanou, pane Bureši, těšilo mne.),“ zamumlal Michna a sledoval letadlo, které se od nich vzdalovalo. Otočil se k partnerům. „Je to za námi. Jsme boháči!“
Ozval se hlasitý jásot. Felix na Michnu mrkl a vytáhl z kapsy zbraň.: „myslím, že je na čase zvednout ty vaše tlapy vzhůru,“ uchechtl se, „kamarádi.“
Šest očí se na něj vyděšeně podívalo - to přece nemohl myslet vážně!
„Jane, Jakube, Michale - krásně se nám s vámi pracovalo, ale již nastal čas loučení.“ Třikrát namířil a třikrát zmačkl poušť - tři těla bezvládně dopadla na zem.
Michna k Novotnému přešel a vzal mu pistoli z ruky. „Postarám se o její likvidaci. Ty pitomce tu můžeme nechat, ať si poldové užijou. Vyválí se v tom jako toulavý čoklové, na to vem jed.“
Na Felixově tváři se zračilo pobavení. „Takže ty deset melounů, já deset melounů, jo?“
„To je jasný, švagříčku. Zítra ti je přivezu, řekni Monče, že přijdu na oběd,“ zasmál se Lukáš.
„Vyřídím. Opatruj se. A pamatuj, nesmíme vzbudit pozornost!“
„Já vím. Měj se.“

*****

„A takhle se krmí,“ řekl staroušek a ukázal Semirovi, jak správně házet zrní, aby se slepice za plotem nepolekaly.
„Rozumím,“ řekl Gerkhan, který ho vnímal jen napůl. Přece umím zacházet se slepicemi, ne? Nemůže to bý tak těžké. „Hele, Tome, sleduj jak jí chytnu,“ ukázal na nejkrásnější bílou slepici s jemnými chloupky u nohou, která postávala opodál a přehoupl se přes laťky.
Stařec se málem zalkl, jak rychle hledal slova v kapesním slovníku: Němec jeho „Das nein! Nein!“ nebral v potaz. Nakonec ze sebe vyrazil jen české „Klíva klove“ a bezmocně sledoval, jak se Gerkhan ke slepici blíží.
„Pojď sem, malá, no pojď,“ mumlal a krok za krokem ke Klívě kráčel.
„Kdááááááááák!“ vyrazila ze sebe slepice a bojovně se proti němu rozběhla: skočila mu na hlavu a začalo pravé rodeo. Peří létalo na všechny strany a Němec jen bezmocně mával rukama. Staroušek nakonec vzal rozum do hrsti, přelezl přes plot a rozmáchl se vidlemi. "Jedeš?!" Klíva po něm hodila ostrým pohledem a jen velmi nerada ze živé hračky seskočila.
Turek vypadal, jako by strávil měsíc na frontě. Vlasy měl rozcuchané a plné peří, bundu měl na mnoha místech rozklovanou a na obličeji měl celkem hluboké škrábance od ptačích drápů.
„Pche che che,“ zachechtal se Pepi a zatáhl záclonu na okně, ze kterého měl na kurník a výběh skvělý výhled. „Semir prohrál boj s Klívou.“
Ilči se prudce zvedl z křesla. "To ho strejda nevaroval?"
„Ale varoval,“ poťukal si Báňa na čelo, „ale myslíš, že ho ten ikvoň poslechl?“
„No jasně že ne. Ty, hele, kde je vůbec teta?“
Pepi zrozpačitěl a dal oči v sloup. „Roznáší po vsi, že mají ve vsi návštěvníky z NDR.“
„Snad BRD, když už, ne?“ vytřeštil zrak Ilči.
„Na písmenkách jí nesejde, bratříčku rozmilý, hlavně, že to jsou cizinci. Hele, už se sem hrnou,“ ukázal na dav žen, hrnoucích se kolem rybníka k domku. „Hotovej slet čarodejnic.“
„Herr Gerkhan, Herr Kranich! Guten Tag!“ ječely důchodkyně a leckterá pro zlepšení dojmu mávla berlí nad hlavou.
„Für dich,“ vykoktala vrchní drbna Sládková a s rumělcem na tváři podala Tomovi borůvkový koláč.
„Eh... danke,“ pokusil se o přátelský úsměv, který vyvolal davovou hysterii.
„S-s! Hej Tome!“ zasykl potichu Glogoski z verandy. „Pojď se schovat, ty jsou štonc tě roztrhat na kusy a pověsit doma nad krb jako úlovek!“
„A... a nepojedem raději do Mostu?“ pronesl přicházevší Semir tak zoufale, že se mu ho klukům zželelo.
„Tak jo.“

Před odjezdem se Češi a Němci stavili u pomníčku, který stál u prudké a nepřehledné zatáčky.
„Kamaráde,“ povzdechl si Pepi a ometl sníh ze srdce, které zdobilo dřevěný kříž; Ilči nadzdvihl kryt svíčky, starou vyměnil za novou a zapálil jí.
Gerkhan s Kranichem přihlíželi zvláštní podívané.
Tom se osmělil a vyrušil kluky z rozjímání. „Vy jste ho znali?“
Ilči zavrtěl hlavou. “Ne, neznali... ale kdybys viděl... byla to strašná nehoda. Byl na místě mrtvý. Ohořelé auto v támhletom poli,“ ukázal na zasněženou pláň, „stálo půl roku, než ho odtáhli: na řidiče to bylo jako varování ´dávej bacha nebo dopadneš stejně´.“
„A co se stalo?“
„Z téhle zatáčky vyjel náklaďák a nedal přednost.“
„Aha,“ hlesl Kranich a všichni se mlčky vydali k autům.

„Uprostřed vozovky je díra, pozor na ní, nedávno tu během půl hodiny píchlo osm aut, nemusíte ty počty rozšířit,“ zachrčela vysílačka, ze které se ozval Ilčiho hlas.
„Jasná páka,“ odpověděl Semir a opatrně se kazu silnice vyhnul.
Kranich mimořádně hýřil optimismem. „Proč s tím vaši silničáři něco neudělají?“
„Tome, my nejsme Německo. Až na to dostanou peníze, tak cesty opraví, ale to se tady nestane nikdy. Raději je vrazí do několikamilionové propagace nových pravidel silničního provozu. Ty bilbordy stejně nikomu nic neřeknou,“
neodpustil si Pepi špičku na obří plakát u silnice, kolem kterého projížděli a kterému s bratrem věnovali opovržlivý pohled.
„To má být na nová pravidla? Já myslel že je to reklama na klobouky ve tvaru majáčku,“ pípl Tom rozpačitě v odpověď.
„Inteligence z BRD,“ sepjal ruce Ilči a dal oči v sloup. „Klobouk ve tvaru majáčku - to může napadnout jen ty dva... proč se směješ?“
Pepi se doopravdy usmíval. „To nenapadlo jenom je. Mě taky, když jsem je viděl poprvé - ovšem bez brýlí. Trochu mi to splynulo, měl jsem co dělat, abych se udržel na silnici.“
Glogoski s povzdychem padl čelem na palubní desku. „Kam ten svět spěje.“

*****

„Strejdo Lukáši, strejdo Lukáši!“ překřikovala se dítka a šplhala se po Michnovi jako břečťan.
Malá černovláska, se zástěrou kolem pasu, se usmála. „Andulko, Břéťo, nechte Lukyho alespoň svléknout.“
„To nic, Moni, už jsme se dlouho neviděli - a děti se musí vydovádět,“ zastal se dětí Michna, chlapce i dívku popadl do náruče a zatočil se s nimi ve vzduchu. „Děti, jaké je naše heslo?“
„Nejdůležitější je rodina!“ zapištěla dvojčátka a s jekotem se začala honit po bytě.
„Já se z nich jednou zblázním,“ usmála se Monika a zavrtěla hlavou. Michna jí položil ruku na rameno a líbnul jí na tvář.
„No tak, Mončo, jsme rádi že se máme. A děti se potřebují vyřádit...“ Náhle zvážněl. „Je tu Felix?“
„Není, šel koupit vajíčka, už nám došla... děje se něco?“ zeptala se sestra podezdřívavě, přimhouřila oči a bratra tím trochu zaskočila.
„Ne, ne, všechno v pořádku,“ vykoktal a odešel za neteří a synovcem. „Andulko, Břeťko, něco pro vás máááám!“

*****

„No konečně jste tady!“ zdobil Kaajin obličej zářivý úsměv, z očí však na policisty létaly blesky. Kde-jste-byli-tak-dlouho!
„Ano, jsme, celí a zdraví,“ oplatil jí úsměv Pepi. Malý incident.
„To je dobře.“ Jaký?
„Také si myslím.“ Klíva.
Aha. Karolina si povzdychla a pozvala dál Němce, kteří absolutně nechápali význam tak nesmyslného rozhovoru.

„Á! Pan Gerkhan a pan Kranich!“ přivítala je Engellhardtová nadšeně, zatímco komisaři protáhli obličeje a zkroušeně sáhli do kapsy. „No vida, na to bych byla zapomněla,“ sebrala jim bankovky s takovou rychlostí a tónem hlasu, že jim ihned došlo, že na to nezapomněla, ba naopak - třásla se na ten okamžik triumfu jako osika.
Tom raději zavedl řeč jinam. „Kdepak vůbec máte Berušku? Až teď mi došlo, že jste jeli v Oktávce... stalo se něco?“
Zbledlý Pepi se rozpačitě podíval na bratra, který mu pohled oplatil. „Raději vám jí ukážeme, bude mluvit sama za sebe.“

„Néee,“ vykřikl Kranich a rozeběhl se k červenému autíčku - svým výkřikem vzbudil Hartmutta a Všel, kteří usnuli nad vzrušující šachovou partií.
„E... šach mat,“ posunul zrzek věž, protáhl se a promnul si oči. „To byla má nejdelší hra. Devět hodin jsem ještě s nikým nehrál.“
„Co tu děláte?“ zívla Petra, která ignorovala Nielsovo ospalé žvatlání. „Tady není žádná pěší zóna!“ Pohled na Kranicha u Berušky však mluvil za vše.
Tedy, Berušky....
Spíše u toho, co z ní zbylo.
„Co jste jí to udělali?“ sáhl na kus rudého, rozmačkaného plechu.
Pepi bez poznámky přešel Petřino drzé „pche“ a položil Tomovi ruku na rameno. „Honili jsme jednu partu, která pašuje drogy do Ruska. Pronásledovali jsme je až na šrotiště, kde jsme nedopatřením vjeli do lisu. Já a Ilči jsme se zachránili, ale Berušce už nikdo pomoci nemůže.“
Ilči se rozvzlykal a utišil se až po hodné chvíli. „Kdybych dával pořádný pozor, od toho jsem spolujezdec...“
„Pššššt, bráško, nikdo za to nemůže,“ objal ho Báňa a lehce ho hladil po plavých vlasech. „A ty zmetky chytíme...“
Semir se obrátil na techniky. „Fakt to nejde opravit?“
„Semire, to..“ začala Všel, ale Niels jí skočil do řeči.
„Jo, šlo by to.“
Dívka vytřeštila oči. „Sakra, Harty, to nezvládnem! Rovnou bysme museli předělat nové auto, ale už to nebude ono!“
Technik se ušklíbl, sklonil se k ní a něco jí pošeptal do ucha. Kolegyně zrudla. „Že já se nechám vždycky ukecat,“ poťukala si na čelo a hluboce vzdychla: Češi a Němci se rozjasnili.
„Takže se do toho dáte?“ zakřenil se Ilči.
Pokrčila rameny. „A zbývá mi něco jiného?“ Popošla k Nielsovi: „vyděrači,“ zasykla a jemně do něj šťouchla.
„Nemůžeš popřít, že má nabídka zabrala,“ uchechtl se a popadl do ruky kladivo. „Jdem na to?“
Odevzdaně kývla a vzala z nejbližší police francouzský klíč.
„Tak mi zase jdem,“ prohodil Pepi a vytlačil ostatní ven: tam narazili na drobounkou blondýnku.
„Pane Báňo! Pane Glogoski!“ vykřikla a už méně nadšeně dodala: „pane Kranichu, pane Gerkhane...“
„Terezo?“ vydechli policisté. Dívka kývla na souhlas a překvapeně zamrkala, když se jí Češi vrhli kolem krku. „Tak jsme se tu sešli všichni, no to je úžasné! Pojďme, oslavíme to na služebně!“

Z oslavy sešlo.
Do Mostu dorazila zpráva o třech mrtvých ve staré litoměřické továrně na sklo a Pepi, Ilči a Václav se tam rozjeli. Moc vesele se jim však nejelo: ani jeden z nich nebyl zvědavý na mrtvoly, starou továrnu plnou prachu ani na spoustu papírování navíc.

„Čistá práce,“ zamumlal Vašek při pohledu na bezvládně ležící těla. Ležela v kaluži zaschlé, již trochu páchnoucí krve: každý z mužů byl zasažen do hrudi.
„Byla to čistá práce,“ přispěchala k nim starší žena s havraními vlasy, protkanými sivými pruhy, „střela mířila přesně do srdce - smrt nastala v několika vteřinách.“
„Paní Srpová! Jak rád Vás opět vidím, i když bych byl radši kdyby to bylo za jiných okolností,“ sklonil se Pepi a políbil jí ruku. „Jak se Vám daří?“
„Jde to, Mar-, eh... Josefe. Práce je na pitevně dost a dost. To mi připomíná,“ sehnula se čiperně k nejbližšímu tělu, „každému chybí část kůže. Vidíte?“
Policisté se naklonili blíže a s odporem ucukli: muž měl na krku výřez nasvědčující tomu, že má lékařka pravdu. „Nevíte, co tam-“
„Samozřejmě že ne,“ zavrtěla hlavou, „to vám řeknu až po prozkoumání těl a po řádné pitvě: takhle z místa vám žádné podrobnosti nepovím.“
Václav se ušklíbl. „Prostě jako vždycky.“
„Prostě jako vždycky,“ zopakovala s mávnutím žena a odešla. Po ní přišlo pár pomocníků, kteří těla naložili na nosítka, přikryli bílými látkami a odnesli pryč.
Tři přátelé na sebe znaveně pohlédli a dali se svým ostřížím zrakem do průzkumu továrny a jejího okolí.

*****

„...ano, již je vše zařízeno. Přiveďte ho s sebou... samozřejmě. Bude o něj dobře postaráno... ano, naše prostory jsou Vám plně k dispozici. Pro favorita vše... Mě je také potěšením. Naslyšenou!“ Michna položil sluchátko do vidlice a zamnul si ruce.
Na masivní dveře zaklepala ruka s pěstěnými nehty. „Pane řediteli?“
„Jen pojďte dál, Málinko,“ pozval sekretářku dál. „Copak mi nesete?“ Přejel jí spokokojeným pohledem. Měla útlou postavu, dlouhé plavé vlasy a bujné poprsí.
„Jen potvrzení od toho moderátora, že přijede a výši jeho požadovaného honoráře.“ Ladně položila papír na stůl a zamžikala na Michnu dlouhými, tmavými řasami. Nejen vzhledem, ale i myšlením byla podobná Bambimu, kolouškovi ze známé Disneyovky.
„Děkuji moc,“ zazubil se a mávnutím ruky jí propustil z kanceláře. „Počkat!“ vykřikl, když již byla ve dveřích: zmateně se otočila. „Rozešlete tyto pozvánky,“ podal jí štůsek lístečků s logem mosteckého hipodromu.
„Jistě, pane,“ usmála se, popadla je do dlaní a odešla.

*****

Wox, Gerkhan a Kranich tiše seděli v kanceláři českých bratrů. Uhýbali si pohledem a aby zakryli rozpaky, tak si jakoby náhodou prohlíželi obraz domu, věnujíce pozornost každému detailu. Všimli si tak čtyř rozmazaných postav, stojících u masivních, starožitných dveří; puntíkaté záclony, která vlála z okna v druhém patře a oprýskaného dřevěného stolku, krčícího se podél zdi.
Ticho prolomila Wox, která byla zaplavena náhlým přílivem odvahy. „Kde jste se tu vůbec vzali?“
Komisaři po sobě přejeli pohledem, jako by se nemohli rozhodnout, kdo má mluvit: Semir, na kterém byl stále vidět útok vypočítavé slepice se na Kranicha bolestně zašklebil. Tom soucitně přikývl a neochotně se chopil slova. „Před týdnem nás vystěhovali. Někde v půdě v okolí naší stanice se údajně objevila radiace, tak nás přemístili do Essenu. Engellhardtová se ale nesnese-“ Zarazil se a tázavě na novinářku pohlédl.
„Mlčím jako hrob,“ ujistila ho rychle.
Vzdychl. „Jak už jsem naznačil, nesnese se s tamnější vedoucí, jsou to rivalky už od dob, kdy chodily na policejní akademii. Tak nás napadlo, podívat se sem: stejně nás tam bylo moc, takže stačila krátká rozmluva s prezídiem a českou stranou a voilá! Jsme tady. A co Vy? Co Vy tu děláte?“
Novinářka se zazubila. „Já jsem sem přijela kvůli rozhovoru s vítězem v mezinárodní výstavě KSPŽ. Jsem s ním domluvena až na zítřek, tak jsem si řekla, že se stavím za Báňou a Glogoskim. To jsem ovšem nečekala, že budu mít to potěšení potkat tu i vás,“ dodala jedovatě.
„My to také nečekali a jsme stejně nadšení jako Vy!“ naježil se Tom a skřížil ruce na prsou.
Semir jen něco neurčitého zabrblal, prohrábl si kštici tmavých vlasů a raději stočil hovor jinam. „Nevíte, proč je tam Engellhardtová tak dlouho?“

*****

„To je skvělý vtip, pane Adámek,“ zachichotala se Engellhardtová a bez ostychu odhalila bílý chrup.
Uragán se lehce dotkl jejího ramene. „Petr. Říkejte mi Petr,“ mrkl na ní a pozdvihl do vzduchu číši s minerálkou. „Na vzájemnou spolupráci.“
„Na spolupráci,“ zamumlaly Karolina a Anna a též usrkly - ovšem ze svých sklenic.
Komisařka si otřela ústa a zabodla bystré oči do Uragána. „Takže vám nevadí, když se k vám připojíme?“
„Anno, samozřejmě že ne,“ ujistil jí a energicky jí nabídl sušenku, kterou s chutí přijala, „právě naopak, vaše nabídka nám přijde velmi vhod. Hoši už se znají, pokud ovšem nepočítám kapitána Zelenku, takže by v tom neměl být žádný problém. Václav je dobrák, jistojistě se brzy spřátelí. Pokud nemáte žádné otázky, můžete jít,“ usmál se a pokynul jí ke dveřím. Kývla hlavou a nechala Adámka s Kaaj o samotě.
„Pane,“ oslovila nadřízeného Karolina, „volal mi Báňa. Jsou to oni, o tom není pochyb. Lucifer již zřejmě nepotřeboval jejich pomoc, tak se partnerů opět chladnokrevně zbavil.“
Nervózně si pohrával s plnícím perem, které měl vždy po ruce. „Vřele doufám, že něco najdou. Cokoliv, co by nás přivedlo na nějakou stopu... již jsem dostal napomenutí z vyšších instancí... požadují mou demisi, pokud případ do měsíce neuzavřeme.“ Odmlčel se a očima barvy lesní studánky pohlédl do těch Kaajiných.
„Pane,“ povstala a zasalutovala, „nezklameme vás, pane.“

*****

„To snad není možný,“ brblal Ilči celou cestu zpátky. „Tolik stop a stejně nic nemáme. Tolik otisků - a náš pachatel není v databázi. Jestli nás k němu nedovedou ty mrtvoly, tak s touhle prácí končím.“
Václav si popotáhl bezpečnostní pás a vyměnil si s Pepim pohled přes zpětné zrcátko. Řidič jen pokrčil rameny, tak se Zelenka chopil slova. „Ilči, neblázni. Tohle nebude ta správná cesta... myslíš, že by jim nechával občanky, kdyby mezi nimi byla nějaká spojitost?“
„No, asi ne,“ připustil Glogoski a zabořil se do sedačky, „to by bylo moc krásný.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Václav dobrosrdečně a lehce se usmál. „Prostě se musíme spoléhat na tu krásnou, neovlivnitelnou a vrtkavou štěstěnu.“

Zatoulaní v myšlenkách dorazili na stanici a s protáhlým obličejem zamířili ke Kaaj, která na ně nekompromisně hleděla ze dveří. Jakmile za nimi zaklaply, prudce se na ně obořila. „Co si myslíte že děláte?“ Když nic neříkali a jen zaraženě zabodávali zrak do podlahy, pokračovala: „výsledky žádné, snaha nulová! Ten případ se táhne již měsíce - za tu dobu jsme v poznatcích nepokročili ani o píď! Znovu jsou tu ty výřezy do těla... pomalu přestávám věřit tomu, že Lucifera někdy dostaneme! Vy máte být výkvět Interpolu: za co jste dostali Řád lva, když nedokážete vypátrat zločince v tak malém městě?! Již šest obětí, šest! A to jeho kumpánů... kila drog za hranicemi... co mi na to povíte? A než něco řeknete,“ zarazila rukou agenty, kteří se už už nadechovali, připraveni se jaksepatří ospravedlnit, „uvědomte si a zapište do vašich ptačích mozečků, že pokud tento případ do měsíce nevyřešíte, přijde o práci nejen podplukovník Adámek, ale i já, jak mi před pěti minutami laskavě telefonicky oznámil pan ministr!!“
Čechům poklesla brada. Šéfová, jejich milá Šéfová, že by měla dostat výpověď kvůli nim?
Místností se rozlehla melodie slavného hitu „tam v horách nad strží“ a Báňa si rozpačitě zajel do kapsy u bundy. Omluvně na Kaaj pohlédl a přiložil si mobil k uchu. „Báňa... Dobrý den! Hm... ale... OPRAVDU? Děkuji, děkuji! Nashledanou!“ S radostným vyjeknutím ukončil hovor a rozjařeně pohlédl Karolině do očí. Ta jen tázavě povytáhla obočí: Pepi si to vyložil jako pokyn k promluvě, takže se ochotně chopil slova. „Majore... Lucifer udělal chybu!“
Kaaj vypadala, jako by jí došla řeč. „Co jste to řekl?“ dostala ze sebe nakonec a zaryla pohled do Báňových očí.
„Volala mi paní Srpová... Lucifer udělal chybu v propočtu či co... máme ihned jet za ní a vše nám ukáže... případ se nejspíš pohne!“
Major se rozzářila jako sluníčko. „Já vám vždy věřila, hoši,“ otřela si oči, které jí začaly slzet dojetím, „ale že si vezmete má slova k srdci tak rychle... to jsem opravdu nečekala! Jděte,“ pobídla je. Usmáli se, zasalutovali a rychlostí blesku se rozeběhli k autu.
Zlatíčka, pomyslela si Karolina a hlasitě se vysmrkala. V tom si vzpomněla na hosty, kteří byli až podezdřele ticho - odhodila kapesník a rozeběhla se do kanceláře, ve které normálně vládli Báňa a Glogoski. Nyní se tam však nacházela čtveřice spících: Kranich nepokrytě chrápal na Ilčiho židli, s hlavou požitkářsky zvrácenou dozadu; Engellhardtová byla stulená na nafukovacím křesle a lehce oddychovala; Wox a Gerkhan spali v sedě, opření o zeď, na zemi a vedle sebe měli hromádku Mayovek, které komisaři novinářka s neobvyklou ochotou překládala.
Karolině se zvedly koutky. Potichu, aby návštěvu nevzbudila, zavřela dveře a vrátila se zpět do jí zasvěcené místnosti.

Bílá Octavie prudce zabrzdila před budovou, ve které byla lidskému zraku skryta pitevna. Kapitáni se jako tropická bouře vehnali do dveří - dále již pokračovali dlouhou, bílou, sterilitou páchnoucí chodbou, kterou velmi dobře znali. Zabočili do otevřených dveří a vrazili do pracovnice v krátkém bílém plášti, nesoucí velký, stříbrný tác.
„Aaaah,“ vyjekla, když do ní policisté vrazili a malá ampulka, naplněná čirou tekutinou, se naklonila přes okraj a padala k zemi: Václav jí na poslední chvíli zachytil. „Díky, Véno,“ ocenila ho s úsměvem a nastavila mu její břímě, aby na něj zpět mohl dát malou nádobku.
„Není za co,“ odvětil, „ale pověz: kde je paní Srpová?“
Potřásla hlavou. „Je na sále. Jestli paní doktorku potřebujete vidět tak nutně, musíte na ní počkat.“
Teď se do toho nekomromisním tónem vložil Pepi. „Mášo, víš kdo jsme, ne?“ Když přikývla, pokračoval. „Tak laskavě polož ten tác - já ti ho klidně podržím - a jdi jí sdělit, že jsme tu. Věř, že je to důležiější, než to co tam dělá - mrtvola jí nikam neuteče, zatímco proti nám hraje čas. A pokud možno, ihned, ano?“ dodal, když viděl, že se žena k ničemu nemá. Hodila po něm zlostným pohledem, prudce mu do ruky vrazila tác a oddupala si to pryč.
Ilči jí sledoval pohledem, dokud nezmizela a pak se obořil na bratra. „Muselo to být? Ona přece nemůže za to, že máme málo času a práce moc!“
„Bylo to nutný, bráško,“ řekl Báňa. „Jinak by pro ní nešla a nevíš, jak dlouho taková pitva může trvat. A krom toho, aslespoň si na nás příště dá pozor.“ Ilči už mu neodpověděl, bylo na něm však jasně vidět, že s Pepim zásadně nesouhlasí.
Václav mlčel. Věděl, že v takovýchto situacích je to to nejlepší, co může udělat.
Klára byla v mžiku zpátky, vyrvala podnos z Josefovo náruče a koutkem úst prohodila: „očekává vás...“

„Tak to by mne nenapadlo,“ řekl uznale Glogoski a chytl doktorku za ruku: „jste geniální, má milá dámo!“
Stará paní se začepýřila. „Je to má práce,“ pípla rozpačitě.
„Takže byl ten řez moc mělký,“ uváděl si Zelenka nabyté informace na pravou míru.
„Ano,“ přikývla energicky. „Víte, tetovací barva zanechává v kůži určité stopy. I když se obrázek z kůže později dá ostranit laserem, pod povrchem stále zůstanou částice barvy. Tak se stalo i v tomto případě: vidíte zde?“ ukázala na jiné tělo. „Tady byl řez veden dostatečně hluboko, takže dokonce ani hloubkový rozbor nic nenašel. Nejspíš u poslední oběti vrah pospíchal a neuvědomil si, že by měl zarýt ještě trochu více.“
„Což je bod pro nás,“ zamnul si ruce Báňa. „A co že to má připomínat?“
Žena na něj zamžikala přes obroučky brýlí, popošla k počítači na stole a stiskla enter: během pár vteřin policistovi podala zvětšený obraz tetování.
Velkého bílého tygra.

„Bílý tygr,“ hrál na čas majitel tetovacího salonku v malé zapadlé uličce města.
„Vzpomeňte si,“ zavrčel Ilči a sevřel ruce v pěst, až mu v nich hlasitě zapraštělo. Muž hlasitě polkl a začal si nervózně pohrávat s náramkem, který měl na levé ruce. „Pane Valvoda, nepředstírejme nic. Jste v regionu jediný tatér široko daleko, od koho jiného by tu kérku měl? Přiznejte se sám, pokud možno - jistě jste již slyšel o jistých, zvláštních donucovacích praktikách. Nerad bych vás přesvědčoval o tom, že jsou tyto zprávy pravdivé...“
Valvoda vypadal, jako kdyby si rozmýšlel, zdy policistům může věřit či ne: bohužel pro něj však vypadali tak věrohodně, že jim důvěřovat prostě musel. Samozřejmě že oba blafovali, na něco takového neměli žaludek - to on však nevěděl.
„Tak... tak dobrá,“ souhlasil neochotně. „Ano, potetoval jsem tu v průběhu asi půl roku sedm lidí a všichni chtěli bílého tygra na to samé místo, ale samosebou jsem nepátral po tom, proč... hlavní pro mne byly peníze, které mi z toho šly...“
„Rozumím,“ přikývl Pepi a předhodil před muže štůsek fotografií. „Jsou to oni?“ Valvoda je neochotně vzal do rukou a zadumaně je projížděl, hezky jednu po druhé.
„Jsou to oni," řekl po chvíli. "Ale jeden vám chybí.“

*****

„Strejdo, podívej co jsem ti nakreslila,“ pípla Andulka, rozpačitě žmoulající lem růžových šatiček a podala Michnovi papír, na kterém bylo pět panáčků. „To jsme my,“ zašeptala mu do ucha a zakřenila se.
„To je hezký,“ řekl uznale Lucifer a zašoupl obrázek pod sklo, které měl položené na desce stolu. „Víš co?“ řekl holčičce a pohladil jí po vlnitých, blonďatých vláskách, „půjdeme na koníčky.“
„Na koníčky?“ vykulila modrá kukadla a zářivě se usmála.
„Na koníčky,“ přikývl. „Mám tu jednoho, běloušek pro pravou princeznu, ten se ti bude určitě líbit. A jedeme!“ popadl holčičku do náručí, až se rozhihňala a zaběhl s ní do stájí.

*****

Tři Češi přišli naprosto unavení na stanici. Kdyby bylo po jejich, jeli by domů - bohužel jim však Šéfová něco chtěla a krom toho jí museli dát spis, který Zelenka rychle dopisoval v autě na koleni.
„Pánové, jak jistě víte, blíží se ples hipodomu,“ začala Kaaj a ignorovala zasténání, které se vydralo bratrům z úst a pokračovala: „jako každý rok se od nás očekává menší vystoupení. Tady máte pozvánky, bez nich se tam nedostanete. A propo: nedlužíte mi něco?“ Václav se zazubil a galantně jí načmárané hlášení podal. Mrzutě na ně pohlédla, v podezdření, že si z ní dělá legraci - když se zubil dál, raději to přešla bez komentáře. „A ještě něco. Naši přátelé potřebují ubytovat. Paní Engellhardtová bude u mne a Hartmutt má zajištěn nocleh u Všel. Slečna Wox se chce ubytovat v hotelu a nepovedlo se mi to rozmluvit. Kapitáne Glogoski, kapitáne Báňo: mohu s vámi počítat? Jistě jste pochopili, že o azyl žádají komisaři Gerkhan a Kranich...“
Pepi pohlédl na Ilčiho a ten mu pohled oplatil: po krátkém zaváhání oba souhlasili.
„Dobrá, pro dnešek již máte volno. Pořádně se vyspěte... musíte načerpat energii.“
„Jo,“ zívl si ospale Ilči, „to musíme.“

„Tady máte peřiny,“ hodil Pepi po Němcích dvě duchny, za kterými přiletěly polštáře, které vyštrachal ve starožitném peřiňáku.
Ilči do obývacího pokoje přinesl čtyři talíře plné krupicové kaše, která krásně voněla. „Večeřeeeee!“ zavolal, odhrnul červeně puntíkaté záclony a otevřel dokořán okno. „Dnes je tak krásná noc,“ vydechl.
„To tedy ano,“ odsouhlasil mu to Kranich, který vešel do místnosti v závěsu za Semirem a Pepim.
„Poslyš, Ilči co je támhleto?“ ukázal Semir na hrad, kouzelně zářící ve tmě.
Blondýn se uchechtl. „Klidně mi říkej Alexi nebo Sašo, teď jsme doma... a odpověď na tvůj dotaz: to je Hněvín, odvěký strážce našeho města. Bohužel je to pouhá replika, hrad byl zbořen po jeho prvním dobytí... zdejší měšťané ho brali jako hrozbu pro město. Prý lákal nepřátele. A když pomyslím na Švédy, něco na tom jejich postřehu asi bude.“
Mlčky zasedli ke stolu a srkali vydatné jídlo.
„Il- Alexi?“ začal nesměle Tom, „kde jste dnes celý den byli? Vím že tu máte problémy s nějakým gangem, ale nic konkrétnějšího nevíme. Můžete nám o tom něco říct?“
Saša spolkl poslední lžíci kaše a otřel si ústa. „Tak mě poslouchejte, je to nadlouho...“

„Kykyryký!“ ozvalo se bytem.
Semir se prudce posadil a promnul si oči. Co se to sakra děje? pomyslel si a mžouraje vstal: kokrhání vycházelo od bratrů. Jestli tam mají kohouta, tak si balím saky paky a jdu do hotelu jako Wox. Naštěstí tam bratři žádnou živou drůběž neměli: pouze budík s motivem šťastné slepice. Gerkhan dostal mimoděk tik v oku, když pohlédl na tučnou slípku. Raději se protáhl a zaklapl budík - poté šel vzbudit Toma, se kterým halas ani nehnul.
„Vstávej, ospalče,“ zatřásl s ním nešetrně, „už je bílý den!“
Kranich si zívl a spustil nohy z gauče dolů. „Co je to za zvuky?“ zeptal se po chvíli Semira.
Gerkhan pokrčil rameny. Teprve teď si všiml, že se obydlím rozléhají duté nárazy, jako by do sebe naráželo dřevo, doprovázené bláznivou melodií.
„Jde to odtamtud,“ zašeptal Tom a ukázal na dveře, kterých si předtím nevšimli. Semir přikývl a opatrně se k nim přiblížili. „Voilá!“ podal Tom parťákovi hrneček, který stál na stolku u zdi - kolega se jen zašklebil a přitiskl nádobu na dveře.
„Ne, musíš do rytmu! Saši...“ ozval se tlumeně Pepiho hlas.
Ilči mu rychle odpověděl. „Martine, tohle mi nikdy moc nešlo! Tohle klidně používat budu, mám to rád, ale do rytmu - to po mě nechtěj!“
Němci už to nevydrželi a protože nerozumněli ani slovu, bez okolků otevřeli dveře a vtrhli dovnitř. Martin a Alexandr stáli uprostřed prostorné místnosti, v rukou drželi tyče, připomínající násadu od koštěte a v rohu místnosti vyřvával kazeťák.
„Co tu děláte?“ vypálili ze sebe neomaleně komisaři s očima navrch hlavy.
Pepi se plesknul dlaní do čela a zmučeně zakňoural. Ti dva vlezou opravdu všude! „Trénujeme Kobudo... ale co tu děláte vy?“
Komisaři zahanbeně polkli: „slyšeli jsme nějaké rány, tak jsme chtěli vědět, odkud jsou...“
„... a vlezli jste sem. Bez zaklepání,“ dokončil Ilči s úškebkem.
„No... jo.“
„Zvědavosti bylo učiněno za dost,“ řekl Pepi, vzal si od Ilčiho tyč a spolu s jeho nástrojem jí opřel v rohu místnosti. „Raději pojďte.“

*****

Andulka s Břéťou sáňkovali na kopci vedle školy, tak jako mnoho jiných dětí. Tvářičky jim pod malými kulichy jen hořely, jak se snažili poněkolikáté dostat na zasněžený vrch, odkud se tak krásně sjíždělo dolů. Nasedli na saně a svištěli si to dolů.
„Juhůůůůů!“ ječel Břéťa a pevně se držel řídící Andulky. Felix je s úsměvem pozoroval a s potěšením seznával, že se mají rádi a jeden na druhého nedají dopustit. Co dělá bráška, musí dělat sestřička a naopak.
„Držte se pevně!“ zvolal a zapl si bundu. Letos byla zima opravdu tuhá. Žil v tomto městě již od narození, ale takovéhle mrazy nepamatoval. Zamyšleně vzpomínal na mládí - na dobu, kdy si vše vykresloval růžově, kdy měl práci, kdy si bral Moniku... Pak však přišel neočekávaný příkaz - gymnázium propouštělo ve velkém, zvlášť učitele jazyků a on se ocitl na seznamu nechtěných pracovníků. Byl nucen odstoupit a rozloučit se s perspektivním pracovištěm. V té době se měla narodit dvojčata a on tak chtěl, aby se jim vedlo dobře, že se spřáhl se švagrem, Luciferem, a pak to šlo ráz a ráz: první zásilka, první oběť... první milion...
Peníze tak krásně zahnaly jeho výčitky svědomí, že si naprosto přestal připouštět, že dělá něco nezákoného, něco špatného. Přeci jen to dělal pro dobro dětí...
Jeho pozornost se k nim opět navrátila právě ve chvíli, kdy se jim do cesty připletla malá holčička: Andulka rychle strhla sáňky stranou na silnici. Felix neváhal ani vteřinu a rozeběhl se k nim s vyděšeným výkřikem - postřehl něco, čeho si nevšimlo ani jedno z dětí: přímo na dvojčata se řítil černý Superb.
„Stůj!“ zaječel, ale bylo pozdě. Auto s dutým nárazem narazilo do dítek a bez povšimnutí jelo dál, až Novotnému zmizelo z očí. Ten se s pláčem vrhl k dceři a synovi. Viděl, že jim již není pomoci, přesto zavolal záchranou službu, které přes slzy, které mu tekly, nadiktoval adresu a popsal situaci.
Celé to dělal mimoděk, protože v hlavě spřádal pomstu.
To auto bylo někoho z magistrátu a on věděl koho. Znal espézetku auta, protože právě toto vozidlo ho před týdnem málem zajelo když přecházel silnici.
Bylo to auto primátorova poskoka, sekretáře Mariana Machovce.

„Gaspadin prepadavátel! (Pane profesore!)“ zvolal překvapeně Ilči, když dorazili na místo nehody, kam je poslala Kaaj a spatřil zhrouceného Novotného. „Co tady děláte?“ Felix beze slova ukázal na dvě tělíčka, přikrytá oranžovou plachtou. „Ach... to je mi líto... nevěděl jsem...“ Novotný zavrtěl hlavou a zabořil tvář do dlaní.
„Oni se znají?“ zeptal se potichu Tom Pepiho, který na scénu zamlkle hleděl.
„Ano. Je to jeho bývalý profesor ruštiny a němčiny. Učil na gymnáziu... pak se ale snižovaly stavy a protože učitelů na tyto dva jazyky tam už bylo dost, dostal padáka. Ani nevím, kam potom šel...“
Ilči Novotného lehce poklepával na zádech. Profesor vzlykal tak usilovně, že měl co dělat, aby vůbec mohl dýchat. Ilči mu chtěl pomoci, tak mu rozepl bundu a tři knoflíky u tlustého svetru a rozevřel výstřih tak, jak se to učili ve zdravovědě: vzápětí vyskočil, vytáhl zbraň a nemilosrdně ji namířil na hlavu bývalého učitele.
Báňa postřehl patákův výraz a pohotově zmatenému Felixovi nasadil želízka.
„Sakra, co to děláte?“ zeptal se Semir, který měl pocit, že mu něco uniklo.
„Krk,“ zachraptěl Ilči. „To on je ten sedmý. Má na krku bílého tygra...“

„Nechce nic říct. Jen stále pláče,“ zamumlal Ilči pochmurně a usedl na jeho oblíbené křeslo. „Až je mi ho líto. Nikdy jsem nečekal, že řeknu něco takového o několikanásobném vrahovi...“
Pepi se opřel o zeď a vzdychl. „Mluvil jsem s jeho ženou. Zhroutila se, je na jednotce intenzivní péče, jako by úplně ztratila vůli k životu... krásná, milá... v jednu chvíli přijde o vše, pro co žila. Muž ve vězení, děti...“ Báňa si zakryl obličej dlaněmi a rozplakal se. „Čím si dvě naprosto nevinné bytůstky, které ani neměli šanci užít si život, poznat jeho krásy, zasloužily něco takového? Jediné dobré na tom je, že oba zemřeli okamžitě po nárazu... že dlouho ne- netrpěli...“ Atmosféra v místnosti byla naprosto mrazivá. Pepi pokračoval: „jiné příbuzné již... již ta žena nemá, jak jsem zjistil v databázi. Rodiče oba po smrti, sourozence žádné... a teď toto...“
Semir a Tom na sebe zamyšleně hleděli. Oba se ve své kariéře museli potýkat s mnoha podobnými případy, ale takhle hluboce je nezasáhly. Říká se „city do práce nepatří“ a je to stará pravda, ale tohle bylo i na komisaře moc. Jen stěží potlačovali slzy při pohledu na plačícího kapitána a při vzpomínce na malá tílka pod oranžovou plachtou...
„A dost,“ usekla pofňukávání Kaaj a mocně se vysmrkala do kapesníčku, který jí pohotově podala Engellhardtová. „Odvedli jste kus práce, hoši, odpočiňte si.... projděte se po městě, pročistěte si hlavu... a nezapomeňte, zítra je ten ples... vymysleli jste něco?“
Báňa zasténal. „Kobudo... ale nevím, jestli se to hodí...“
„Nechte to být, alespoň nepřijdeme s prázdnou,“ oddychla si a trpce se usmála. „Můžete jít...“

Nevzdálili se však od kanceláře ani pět kroků, když do nich vrazil starý muž se šedivými vlasy.
„Strejdo!“ vypískl Ilči a potřásl muži rukou, „co tady děláš?“ Zatímco se příbuzní vítali, Gerkhan znehybněl a s vytřeštěným zrakem zíral na tvora, který se zatím nepozorován držel přímo za svým majitelem. Bílá slepice naklonila hlavu na stranu a mazaně na Turka pohlédla.
Semir zaryčel jako raněné zvíře. „Klíva!“ Zařadil zpátečku, zatímco slepice vystartovala přímo na svou oblíbenou oběť. „Nic jsem ti neudělal... nech mě, nech!“ Slípka si však nedala říct a potěšeně zaryla pařáty do Němcovy ruky. „Au!“

„Sakra, vždyť jsem ti říkala, že tu budu dělat rozhovor s majitelem vítězné slepice,“ zasykla Wox, když se snažila rozlepit obal od náplasti.
„A jak jsem mohl tušit, co ta zkratka znamená? Krásné slepice plné života... kdo ten název vymyslel?“ zabručel Semir.
Tereza pokrčila rameny, vyhrnula Turkovi rukáv a prohlédla mu rány. „Je to pěkně hluboký, musí se to vymýt...“
„Ne!“ zarazil jí Gerkhan a jemně ji od sebe odstrčil.
„No tak, musím ti tam cáknout dezinfekci,“ sáhla po balení Ajatinu, „slyšíš? Nic se ti nestane,“ snažila se ukonějšit zdivočelého komisaře, „jen nechci, abys chytil infekci!!“
„Ne, ne!“ zavřeštěl Semir a opatrně couval. „Nepřibližj se ke mně!! Neeee!!“ Otočil se jako na obrtlíku a zděšeně vyběhl z místnosti.
„No tohle,“ dala novinářka ruce v bok a zavrtěla hlavou. „Tohle má být hrdina...“

*****

Michna se sklopenou hlavou trhaně chodil po kanceláři a sem tam hluboce zaskučel. Stále jeho pohled přitahoval Amálčin obrázek, vystavený na čestném místě na jeho pracovním stole. Nevydržel to, s divokým výrazem se k němu vrhl, vytáhl ho z pod skla a vložil do skartovačky. Sledoval uzoučké proužky, padající do hromady jiných. Když dopadl poslední útržek, muž se zvedl, vyšel z kanceláře a vydal se přímo do stájí, k jeho a Amálčinu nejmilejšímu koni.
Jakmile ho ucítil, slaboučce zařehtal, zastříhal ušima a obrátil k Michnovi své velké, věrné oči.
Ředitel k běloušovi přistoupil a přitiskl svou hlavu k jeho: „Tygře... zůstali jsme sami.“ Koník sklopil slechy, jako by muži rozumněl a smutně zafrkal. Ani sebou nehnul, když mu Michna, s puškou na zádech, naložil na hřbet sedlo a vložil mu udidlo do huby: nechal ho na sebe bez protestů nasednout a klidně se s ním rozběhl do lesa, který byl hned u stájí.
Výstřel, který vyplašil ptáky, byl poslední známkou jejich přítomnosti...

*****

Tom si sedl na velký balvan, ze kterého pečlivě ometl sníh: vzápětí ho komisaři s netrpělivým zvukem strhli dolů. „Co je?“ obořil se na ně podrážděně: Pepi a Ilči si vyměnili významné pohledy a Báňa se s povzdychem ujal slova.
„Milý Tome, tohle není jen tak obyčejný šutr. Tenhle,“ rozmáchl se po okolí, „a ty ostatní, co tu vidíš, jsou kousky meteoritů... a tím, že si na ně lidé sedají, lezou na ně a ulamují si z nich kousky na památku, se ničí. Tak to prosím nedělej...“ Kranich se zastyděl a zamumlal omluvu. „Nic se nestalo,“ usmál se Pepi. Procházeli se bílým parkem, který byl Čechům tak blízký, a přitom tak vzdálený...

„Kamennyj meteorit,“ pronesl hluboký bas, „forma kak Saturn, šestája planeta solnečnyj simejstva.“
Dva malí hošíci vydechli úžasem a s ostychem se konečky prstů dotkli hladkého povrchu vybroušeného kamene. Byl až nadpozemsky černý, pro hochy tajemný jako vesmír sám...
„Bagatstvo,“ pronesl blonďáček a moudře zmrkal modrými kukadly.
„Sověršenno očarovatelnyj,“ dodal starší, černovlasý a chytil bratra za ruku. „Pojď!“ rozeběhli se k ženě, která se na ně usmívala z deky, rozprostřené na zemi. „Maminko!!“
Žena se mateřsky usmála a nechala se chlapci povalit na zem. „Vladimire!“ zvolala tak, jak to uměla jen ona: nesmlouvavě a přitom s něhou. „Vrémja idti v banke!“
Muž se k ní přikolébal těžkopádným, houpavým krokem. „Da, jesť...“
To byl poslední večer, kdy byla rodina Svobodových v kompletní sestavě...

„Ilči. Ilči... ILČI!“ zatřásl se zamyšleným policistou Kranich a nedůvěřivě si ho prohlížel, “jsi v pohodě? Není ti nic?“
Glogoski se prudce oklepal. „Ne, nic, jen jsem si na něco vzpomněl...“ Při pohledu na bratra se ujistil, že měl na mysli to samé co on. Vzpomínal na poslední okamžiky rodinného štěstí, na poslední minuty života jejich rodičů... na čtvrthodinu před tím, než je zabil muž, nazývající se Přesné čelo. Na ten zlomek času, kdy Čechům ještě tělem neproudila chuť po pomstě...
„Pojďme pryč,“ zamumlal truchlivě.

*****

„Myslíš, že děláme dobře?“ přitiskla se Všel s povzdychem k Hartmuttovi.
Uchechtl se. „Ty o tom snad pochybuješ?“
„Jo, a to docela dost,“ přikývla rázně a nervózně zamžikala na autíčko, lesknoucí se novým, voňavým lakem.
„V tom případě nechápu, jak jsi mohla rozjet Berušku, úplně sama...“
Nervózně se ušklíbla. „Těžko, ale přece.“
S třesoucí se rukou si na čele udělala pomyslený křížek a usedla za volant; Hartmutt se uvelebil na sedladle smrti.
Snažila se zahnat myšlenky na sutiny auta, vzniklé výbuchem nesprávně smontovaných součástech, na ohořelý vrak s jejich mrtvolami...
Vložila klíček do zapalování, našlápla si plyn a rozchvěle nastartovala. Motor radostně naskočil a začal vrnět, jako spokojená kočka. Dívka si oddechla: s úsměvem se natáhla po bezpečnostním pásu a nastavila si sedačku na svou velikost, upravila si zpětné zrcátko a potěšeně ke kolegovi pronesla: „raději se připoutej.“ Ani ho nenapadlo, že by jí neuposlechl - rychle hmátl po pásu a stěží zpozoroval, jak se rychlostí blesku vyřítili z garáže.
„Projížďka městem začíná,“ zaštěbetala a otevřela okénko, aby jí vítr mohl zcuchat dlouhé, hnědé vlasy. „Najdeme kluky. Budou zírat...“
Nielsovi nezbývalo, než souhlasit.

Češi s Tomem dorazili na křižovatku zabráni do rozhovoru o plese, konajícím se se již za několik hodin, když se kolem nich prohnala červená šmouha.
Nevěřícně se zastavili a rozhlédli se po ulici: jelikož nic neviděli, pokrčili rameny a znovu se pustili do zapředlého rozhovoru, když se ozval zvuk burácejícího motoru a ihned vzápětí zbrklé skřípění pneumatik o asfalt, jak vůz prudce zabrzdil.
„Ahoj, hoši,“ zazubil se z okénka Hartmutt, hned za ním se objevila kštice, patřící Všel. „Nechcete se projet?“
Bratři, kterým se nedostávalo slov, jen zakvíleli a vrhli se k autíčku.
„Beruška?“ vydrtil ze sebe zaskočený Kranich a lehce dlaní přejel po kapotě auta.
„Sí sí, amigo,“ zasmála se dívka, načež se zamračila. „Pánové, to tu budete jen stát a civět? Nechcete nasednout a vychutnat si jízdu zcela renovované Berušky?“ Dychtivě kývli a nasedli do vozu; o chvíli později už nemyslili na nic jiného, než na ubíhající krajinu. Ples naprosto vypustili z hlavy.

Samozřejmě jim to chvilkové opomenutí nemohlo vydržet nastálo: na událost a vystoupení si vzpomněli hned, jak se jejich nohy dotkly pevné půdy. Pepi a Ilči zasténali a chytli se za hlavu.
„Co se děje?“ zeptala se sestřenice zmateně.
„Ples.“ Jediné slovo stačilo, aby vypoutalo, takříkajíc, davovou hysterii. Všel se se zděšeným vypísknutím pleskla do čela, zatlačila technika zpět do auta, vrhla se k volantu, nastartovala a šlápla na plyn.
Teď byla s otázkou řada na Tomovi. „Co se stalo?“
Pepi se uchechtl a nervozita z něj opadla. „Jak jí znám,“ poznamenal moudře, „právě zjistila, že nejen že nemá šaty, ale že Hartmutt jistojistě nemá nic, co by se k těm jejím hodilo, tak je jede sladit.“
„Aha.“ Na nic víc se komisař nezmohl. Všichni tři vykročili do dveří stanice: kapitáni si šli pro výbavu na vystoupení, Kranich se šel podívat na zbědovaného kolegu.

„Semire?“ Tom zavrtěl hlavou při pohledu na Wox, spící v kleče u pohovky, na které chrupal očividně spokojený Gerkhan: u novinářčiných nohou se válela kniha v oranžovo-červeném obalu. „Old Surehand,“ přečetl si nápis a zavrtěl hlavou. Ještě aby se do toho Semir zblbnul jako ti dva, zaskřípěl zuby a položil knihu tam kde jí vzal.
S ďábelským úmyslem si přiložil ruce k ústům a zahalekal: „budíček!!“
Wox a Gerkhan sebou cukli, jakoby jim tělem proběhl elektrický náboj. Zmateně se rozhlédli, načež se nasupeně zamračili na spokojeně se tlemícího Němce. „Co tak koukáte, vy dva,“ oslovil je, „převlečte se, je nejvyšší čas vyrazit na hipodrom.“
„Ale... ale my nejsme zvaní, ne?“ oponoval mu Semir a ohnul se, aby si zavázal tkaničky u bot.
„Nemáme pozvánku, ale přijít můžeme. Vždyť nám to řekl Adámek, jen si vzpomeň... a zde, naše milá slečna,“ dodal cynicky, „může jít s námi též.“ Ignoroval Semirův úsměv, vyvolaný jeho slovy a netrpělivě klepal botou do lina. Když nijak nereagovali, zabručel. „Tak hejbnete sebou konečně?“

*****

„Dámy a pánové, je mi ctí přivítat vás na 25. ročníku plesu, který zahajuje další sezónu na našem hipodromu. Zároveň mi byl přidělen úkol, uvést šampiona, který byl zvolen účastníky dostihových závodů během minulého ročníku. A je to... Derry Dick!“ Michna dořekl jméno koně a pokynul rukou uvaděčům: ti otevřeli dveře, vedoucí ze dvora a společně s majitelem dovnitř vešel tmavý ryzák se vnešeným chodem a překrásným, vysoko klenutým krkem. „Prosím, přivítejte vašeho šampiona - Derryho Dicka!“ Ozval se potlesk a Michna se potěšeně pousmál. Vše jde přesně podle plánu. „A nyní přivítejte první bod našeho programu: vystoupení našeho policejního sboru. Přivítejte kapitány Josefa Báňu a Iljiviče Glogoskiho!“
Na pódium vešli Pepi a Ilči. Oba na sobě měli bílé pláště a v rukou svírali dřevěné tyče. Zatímco se Ilči zastavil v polovině cesty, řečník Pepi došel až k mikrofonu. „Dobrý večer, drazí spoluobčané. Jak jistě víte, je mnoho způsobů, jak se bránit a jak bojovat. Naším úkolem je seznávit vás s jedním, který zřejmě - až na pár vyjímek - nebudete znát. Nazývá se Kobudo... a já a můj kolega vám ukážeme jeden ze způsobů boje, Kombó. To co držíme v ruce,“ pozvedl nástroj do vzduchu, „se nazývá Hanbó. Tento způsob boje,“ pokračoval do ticha sálu, „převzali sedláci v Okinawě od buddhistických mnichů a jejich - vám jistojistě známých - vycházkových holí. Ale nebudeme se zabývat dějinami, přistoupíme k názorné ukázce.“ Pepi se vrátil k Ilčimu a dal povel do zákulisí: v mžiku se z reprobeden rozezněly první tóny a policisté ze sebe shodili pláště, pod kterými měli skrytá bílá trička s logem policie a černé, pytlovité tepláky.
Tyče se jim v rukou míhaly do rytmu písně, vrhali s nimi přemety a kroužili kolem sebe, aby na sebe točivě zaútočili a opět se vrátili zpět do obranné pozice. Nakonec do sebe obě Hanbó s třeskotem narazily, hoši díky úhlu nárazu měli dostatek opěrné síly a tak se do nich opřeli a s kotrmelcem seskočili dolů z plochy.
Píseň dohrála a oba Češi vyčerpaně oddechovali. Dokázali to, dokázali! Potlesk přihlížejících jim byl tou nejlepší odměnou. Plácli si a zamířili do zákulisí.

Bratry vystřídala městská kapela a Semir se rozhlédl po místnosti, plné tančících. Odfrkl si, když spatřil své kolegy a přátele.
Tom, v černém obleku, se na parketu rozjel s do rozevlátých červených šatů oděnou Kaaj, šedý Uragán tančil s Engellhardtovou, která měla róbu v barvě noci a v rohu místnosti se do rytmu houpali objímající se Všel a Hartmutt, oba sladěni do modro-zelené.
Turek vyzunkl zbytek sklenice, kterou svíral v ruce a obrátil se na zamlklou Wox, která si neustále nervózně uhlazovala dlouhou černou sukni. „Smím prosit?“ Usmála se a kývla. Oba se doloudali doprostřed parketu a zamíchali se do davu.
Nikdo si nevšiml, že v sále někdo chybí.
Že tam nejsou Pepi a Ilči.

Pepi rozespale otevřel oči a zamžoural po okolí. Ztuhl a pohlédl na bratra, který spal jako zařezaný.
„Alexi!“ sykl ostře a žďuchl do něj bokem. „Vstávej!“
Blonďák zavrtěl hlavou. „Ještě chvíli, bráško...“
„Žádnou chvíli! Zvedni kebuli a zírej,“ zavrčel Pepi.
Ilči se neochotně rozhlédl: vzápětí otevřel pusu překvapením dokořán a na něco se rozpomněl. „Takže ta rána do hlavy...“
„Nebyl sen,“ potvrdil bratrovy obavy Báňa a zacukal rukama. „A navíc jsme přivázaní.“
„A navíc támhle někdo je,“ dodal Ilči a kývl na muže, který zjistil, že oba již nabyli vědomí.
„Ale, ale, zlodějíčci se nám vzbudili, co? Ten převlek vám krapet nevyšel, co?“ zachechtal se a pohrával si se zbraní, kterou bratři nenávistně sledovali. „Nebojte se, pan ředitel se o vás postará, hned jak skončí ples, teď na vás nemá čas. A koukejte mlčet,“ sykl, když se Pepi nadechoval, aby něco řekl, „nebo vám zalepím papule, že budete koukat.“
Pepi nevěřícně zavrtěl hlavou a šťouchl do parťáka: ten se na něj zvědavě zadíval. Báňa si totiž na něco vzpomněl, na něco, co je již několikrát vytáhlo z bryndy. Naznačil svůj úmysl: bratr pochopil a snažil se s mužem zapříst rozhovor. „Prosím vás...“

Kapela dohrála a za aplausu přítomných na podium vešel Michna s zářivým úsměvem na tváři.
„Je na čase rozloučit se s naší skupinou Brüx Maniacs a přivítat našeho drahého primátora, pana...“ Přerušil ho poslíček, který vběhl za ním a podal mu lísteček. Lucifer po něm přejel očima. Plán mu vyšel. Je na čase přistoupit k jeho další fázi. „S lítostí vám musím oznámit,“ začal tónem, ve kterém nebylo smutku ani špetka, „změnu programu: pan primátor má neodkladnou záležitost, místo něj již tradiční proslov pronese jeho poručník, pan Marian Machovec.“
Machovec sebejistě vešel na plac a rázoval si to k mikrofonu, kde již stál ředitel: ten neváhal ani vteřinku, popadl ho za krk a přiložil mu ke spánku zbraň, kterou vytáhl z opasku, do toho okamžiku zakrytém sakem. Dav dole vyjekl; Michna se naopak potěšeně zašklebil.
„Žádnou paniku, panstvo,“ řekl naprosto klidně, pustil mužovu šíji a natáhl se po sklenici s vodou, která stála na malém stolku u mikrofonu a rychle ji vyzunkl. „Nikomu se nic nestane, jen si s tímto mužem musím vyřídit účty. A vy nechte ty zbraně, říkám, že se nikomu nic nestane!“ dodal zvýšeným hlasem a zamračil se na Toma, Semira a Annu - narozdíl od českých policistů se snažili svůj kolt vytáhnout.
„Nechte toho,“ zasykla na Němce Kaaj, upřeně sledujíc Michnu, „nemá to cenu. Kdykoliv může začít pálit...“
„Kdyby tu alespoň byli Svobodovi,“ povzdychl si Uragán a vzápětí se zarazil: kde vůbec jsou?
„Já je najdu,“ rozhodl bleskově Semir a nenápadně jako kočka se odplížil ke dveřím. Rozhlédl se po sále: nikdo ho nebral na vědomí, takže snadno proklouzl ven na chodbu. Jenže... kam teď? pomyslel si a poškrabal se v na ježka ošmikaných vlasech. Nakonec dal na svůj instinkt a dal se doprava, kde se doopravdy Češi nacházeli, k jeho údivu dokonce v první místnosti, kterou zkusil.

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
„... a pak uvidíte,“ dokončoval svalnatý muž proslov ke svým ostražitým rukojmím, když se ozval třeskot dřeva a židle, kterou ho Gerkhan uhodil, se roztříštila na několik menších částí. Muž se skácel k zemi: Pepi a Ilči se naopak znuděně zvedli, popadli muže a za Semirova nevěřícného přihlížení ho přivázali k topení.
„Co... co to...“ koktal Němec, nechápaje, co se to stalo.
Pepi dokončil uzel, nad kterým Ilči dodal jen „magnificentní“, a jednoduše Semirovi vysvětlil, co se stalo: „neumí vázat uzle, v tom je ten problém. Úroveň zločinců upadá, kamaráde,“ postěžoval si trpce, „dřív byl každej zručnej, vázal smyčky jedna báseň... všichni si myslí, že technika zmůže vše. Houbeles, se na to podívej,“ zamračil se a ukázal na svůj výtvor, „tomu se říká uzel... z toho jeho jsme byli venku během dvaceti vteřin. Prostě hrůza. Čekali jsme, až se dopovídá a pak jsme ho chtěli zneškodnit: natěstí jsi nám ušetřil čas. Díky.“
Semir se nafoukl jako holub. „To nic nebylo...“ a rychle přátelům vysvětlil, co se stalo: „... a pak popadl nějakého Machovce nebo jak se jmenuje a ohrožuje ho pistolí...“
„Cože?“ vykřikli oba a rázem byli venku ze dveří. Skok za skokem pospíchali do zákulisí, aby se dostali řediteli za záda. Chtěli vyjednávat, museli! Nesmí toho lumpa jen tak popravit, to prostě nejde!
„Pane Michna!“ vřítili se na pódium jako velká voda, „nesmíte ho zabít, víme, co udělal!“ vychrlili ze sebe a zastavili se dva metry od zoufale se tvářícího muže.
„Pokud to víte... tak jim to řekněte!“ vyzval je, „povězte lidem, jakýho maj v magistrátu parchanta! Teď ho nemůžu zabít... ne když to neví...“
Josef si stoupl přímo vedle nich. „Dámy a pánové,“ začal mluvit, s náznakem rozčilení v hlase, „právě zde vidíte největší vyvrhele našeho města. Vlevo stojící,“ uchechtl se a ukázal na Machovce, „je vrah dvou malých dětí. Nejen že je převálcoval autem,“ zahřměl, jak se s každým slovem přestával ovládat, „ale jako pravý hrdina z místa nehody ujel. Prosím, to chce potlesk!“ Ironicky zatleskal a mnoho přihlížejících se k němu přidalo. Machovec jen ztěžka polkl. „A vpravo,“ pokračoval Pepi, když rozruch utichl, „stojí ještě někdo horší. Vůdce bandy, která nám znepříjemňovala život. Zabiják. Pašerák. Známý jako Lucifer.“
„Co jste to řekl?“ nevydržela to Kaaj, vzhlížející ke svým dvoum podřízeným.
„Pravdu.“
Michna v nenadálé křeči upustil zbraň na zem a padl na kolena. „Chtěl jsem ho zabít, ale už to nestihnu,“ zachrčel. „Vraždil jsem já, můj švagr je možná komplic, ale nikdy nikomu neublížil, to mu nepřišijete,“ zalhal.
„Pane... proč jste měli za symbol zrovna bílého tygra?“ poklekl k němu Ilči.
Řediteli se u úst objevila růžová pěna. „Jdě... jděte třista metrů od stáje... v lese... poznáte... pochopíte... miloval... miloval jsem... ho,“ vydechl a zhroutil se.
Glogoski mu zkontroloval tep. „Mrtev,“ prohlásil. Vstal, vrhl se k Machovci a zkroutil mu ruku za zády: „víš jak jsme zjistili, že jsi to ty?“ zasyčel muži do ucha, „nevíš, co? Rčení v nevědomosti je síla zde neplatí, hochu... Víš,“ postrčil ho, sestoupil s ním po schodech a tlačil ho uličkou, kterou vytvořili lidé, kteří jim ustoupili z cesty, „za prvé, existují kamery. Jo, máme nahranej tvůj ksicht. Za druhé,“ protlačil ho dveřmi a využil venkovní zdi k tomu, aby k ní vyděšeného sekretáře přitiskl, „vzorek tvých pneumatik se našel na tílkách těch dětí... a za třetí - Novotný tě poznal. Máš smůlu... zašijem tě a už se ven nepodíváš. A abych nezapomněl... k tomu všemu jsi ještě telefonoval za jízdy.“

*****

„Naprosto smrtelné,“ prohlásil Pepi, když si čichl k Michnově sklenici, „měl to dobře naplánované.“
„Ale takhle zbytečně zemřít,“ nechápavě poznamenal Kranich.
„Neměl pro co žít... ráno, to jste ještě spali, jsme byli za paní Novotnou... to ona nám řekla, že je Michna její nevlastní bratr a že miloval její děti... až se dozví, že je po smrti,“ zavrtěl hlavou Pepi, smutně si povzdechl a napřímil se: „co myslíš, že nám pan Lucifer nachystal v lese za překvapení?“
Tom rozhodil rukama. „To nevím.“
Oba vykročili ze sálu, ve kterém se snažili Kaaj, Adámek, Gerkhan a Engellhardtová sjednat pořádek, ke stájím, kde se rozdělili a začali pročesávat les. Smůlu měl opět Báňa - ani ne po pěti minutách narazil na nádherného bílého hřebce se srstí zbrocenou krví a s nepřítomným výrazem v očích.
Našel Bílého Tygra.

*****

Karolina zavěsila telefon a přejela pohledem po přítomných: všem spadl kámen ze srdce, když se mile usmála. „Pan ministr vám všem děkuje, případ je uzavřen a já i podplukovník Adámek zůstáváme na svých místech. Vy tři,“ obrátila se na Pepiho, Ilčiho a Vaška, „nerozmyslíte si to ještě?“
Zavrtěli hlavami.
„Takže,“ vzdychla a vepsala do tří lejster svůj podpis - všichni zmlkli a nechápavě na ni hleděli. „Tady,“ vzlykla a podala jim občanské průkazy: vzápětí se mužům s pláčem vrhla kolem krku. „Budete mi chybět,“ zašeptala a pustila je.
„Co to má znamenat?“ zeptal se zmatený Tom a vypočítavě si Čechy přeměřil.
Pepi s povzdychem natáhl ruku s občankou a nastavil jí tak, aby si Kranich mohl přečíst, co je tam napsáno. Ten na to nedůvěřivě zamžoural: když mu došlo, co tam je, zalapal po dechu. „Martin Svoboda?“
Engelhardtová zbystřila. „Vy... to je... konec?“
„Ano,“ potvrdil Ilči. „Už nejsme agenti, už nejsme policisté: jsme jen obyčejní lidé. Odteď žádný Ilči, žádný Pepi, žádný Václav - existují jen Alexandr, Martin a Jiří.“
Trojice obřadně přistoupila ke stolu a odevzdala na něj služební průkazy a zbraně.
„To jsou věci,“ hlesl Semir a zavrtěl hlavou, „teď už mne vážně nic nepřekvapí!“
„Ehm ehm,“ odkašlala si Všel, která se držela s Hartmuttem za ruku a do té chvíle ještě nepromluvila ani slovo, „také bych vám ráda něco řekla,“ pronesla odhodlaně. „Odjíždím do Německa s vámi a nikdo,“ zavrtěla odmítavě hlavou a zarazila tak bratrance, „mi to nerozmluví. Niels mi to domluvil, od pondělka nastupuji jako asistent na KTU. O mém odstoupení jsem již informovala podplukovníka,“ dodala.
Semir se zatvářil, jako by dostal facku. „Změnil jsem názor,“ připustil a rozhlédl se po místnosti, „má ještě někdo něco?“ Když se nikdo k ničemu neměl, zhluboka si oddychl. „Už jsem se lekl... chybělo ještě oznámit nějaké zasnoubení a mohl jsem si jít hodit laso.“

*****

„Il... Alexi?“ nakoukla Wox do kanceláře, kde si blonďatý Svoboda balil věci, „smím se tě na něco zeptat?“
Pozvedl obočí. „Jistě... v čem ti mohu být nápomocen?“
„Víš,“ skousla ret, „Gerkhan mi vyprávěl o vašem bytě... a utrousil něco o záclonách. O puntíkatých záclonách,“ přešla k obrazu a ukázala na kus látky, který byl ve druhém patře vidět, „řekni mi: jsou to ony?“
Povzdechl si. „Ano, Teri, jsou to ony.“ Odložil krabici, stoupl si vedle ní a zlehýnka přejel konečky prstů přes plátno. „Tohle byl náš dům,“ usmál se, jak mu hlavou prolétávaly útržky vzpomínek, „vidíš tu postavičku? To jsem já... tohle je Martin... a tohle jsou mamka a taťka. Tady jsem měl pokoj...“ Cítil se, jako by se vrátil zpět do dětství, jako by byl v tom starém domě...
„A co je s ním teď?“ zeptala se novinářka.
Smutně se usmál: „na jeho místě stojí obchoďák.“

*****

Slunce po dlouhé zimě vykouklo z pod mračen a usmálo se na vychladlou zemi. Ptáčci zpěváčci vyzpěvovali své něžné trylky, vystřídaje tak havrany, kteří odlétli, mávaje svými překrásnými křídly. Němci a Češi seděli na tlusté dece, roztažené na znovu se zelenajícím trávníku na břehu umělé nádrže a povídali si.
„... a paní Novotná se z toho začíná dostávat,“ pronesl zamyšleně Jiří, „chce začít nový život, i když bude ještě nějakou chvíli pod dohledem lékaře.“
„To je dobře,“ usmál se Tom.
„Nielsi,“ zvolala chichotající se Všel a vykoukla na Hartmutta, schovaná za starou, mohutnou lípou, „že mne nechytíš!“ Když se za ní rozeběhl, s jiskřičkami za skly brýlí, zahihňala se a rychle kličkovala mezi stromy v hájku.
„Dětičky,“ odfrkla si šťastná Engellhardtová a nastavila tvář slunci. „Kdy z toho vyrostou...“
„Nikdy,“ ušklíbl se Semir, opírající se o Woxyina záda, pozorujíce jak Všel piští a snaží se kolegovi utéct.
„To spíš prasatům narostou křídla,“ dodal Kranich cynicky a pořádně si lokl čaje, který si vzal s sebou. V úvahách o dětinskosti je vyrušilo Petřino hlasité zavřísknutí: Niels se na ní vrhl, porazil jí na zem a jal se jí lochtat.
„Klucííííí, pom- pomóóóóóc!“ vřískala a snažila se technikovi všemi dostupnými prostředky zabránit v mučení. Martin si se Sašou vyměnil tázavý pohled: najednou se oba zvedli jako jeden muž a rozeběhli se k technikům, pomoci své kvílející sestřenici.
Byl teplý večer, prvního března a byl to poslední den, který tu měli kolínští strávit. Již ten večer všichni, včetně Všel, nasedli do aut a po dlouhém loučení se rozjeli směr Německá spolková republika.
Na rozloučenou jim mávala trojice obyčejných, českých občanů, kteří chtěli začít nový život: Martin Svoboda, Alexandr Svoboda a Jiří Pomahač.

Odvaha, radost a naděje: toť trojhvězdí, které musíme mít stále před očima.
Ernst von Feuchtersleben





Konec...

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Další z báječných Tragédek *20* tady se mi moc líbil ples a Semirek se slepicí - koneckonců, Klíva je další hyper mega skvělou postavou, kterou jsem si oblíbila Very Happy
Zase se projevilo, že neděláš černobílé záporňáky... chudák Michna, bylo mi ho líto, ač to byla zrůda: ale to, jak se staral o rodinu a měl rád i Tygra... Sad největší obětí tady byly děti a jejich maminka... ještěže se pak dá dohromady s tím pravým Embarassed

Scénka, kdy dva komisaři a znenadání nějak rozpačitá novinářka koukají na obraz, aby nemuseli mluvit, je prostě rozkošná! Very Happy Very Happy Very Happy celkově úžasná povídka s milionem vtipných momentů. Bavila jsem se a bavím vždy, když ji čtu!

A měla jsem vážně obrovskou radost, že jsem se díky Tobě mohla projít po místech, kde tlapkali i Čecháčci a Němčíci... Embarassed díky Ti, Všelítko!

Otázka pro Tebe: víš, koho mi připomněl ten profesor, táta dětí?
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
To já děkuji, za komentář, Woxýku Embarassed Embarassed Embarassed A nevím, koho myslíš Embarassed Embarassed

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Michela. Připomněl mi ho tím, jak na začátku se šklebem postřílel ty zmetky, ač má být za milého člověka... Chová se tam stejně jako Azarosa, když unesl Lišku a poprvé s ní mluvil, hrozně moc se mi zdáli podobní... Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Odvaha, radost a naděje
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma